Ukázky z knížek

Ukázka z knihy Brisingr

14. července 2008 v 15:48 | Pluviassol


Takže, jak jistě víte, zhruba na podzim by měla vyjít kniha Brisingr, třetí díl Odkazu dračích jezdců. Dnes mi kamarádka poslala mail, s úryvkem a musím říc, že to vypadá vážně zajímavě a já už se nemůžu dočkat podzimu... =o)









Safira hnětla zem pod svýma nohama. Už ať jsme pryč. Nechajíc vaky a zásoby viset z větve jalovce, Eragon a Roran se vydrápali na Safiřin hřbet. Nemuseli ztrácet čas jejím sedláním; měla na sobě sedlo celou noc. Kůže pod Eragonem byla teplá, téměř až horká. Zachytil se ostnu před sebou - aby udržel rovnováhu při náhlých změnách směru - zatím co Roran ho jednou silnou rukou objal kolem pasu a druhou sevřel kladivo.

Kousek břidlice se zlomil pod Safiřinou váhou, když se přikrčila a potom jedním vrtkavým pohybem se přesunula na okraj rokliny, kde chvilku balancovala před tím než roztáhla svá obrovská křídla. Tenké membrány se zachvěli, když je Safira zdvihla k nebi. Z vrchu vypadaly jako dvě průsvitné plachty.

"Nedrž mě tak silně," zavrčel Eragon.

"Promiň," omlouval se Roran a povolil sevření. Další rozhovor se stal nemožným, když Safira znovu vyskočila.

Když dosáhla vrcholu svého skoku, mocně mávla křídly, aby je dostala ještě výše. S každým dalším mávnutím byli blíže k mrakům táhnoucím se od východu na západ.

Když Safira zamířila k Helgrindu, Eragon se podíval nalevo a zjistil, že díky výšce, ve které se nacházeli, v dálce vidí pás břehu jezera Leona. Tenký závoj mlhy sivý a strašidelný, stoupající z vody v šeru před svítáním se mihotal, jakoby nad hladinou vody planuly malé ohníčky. Eragon ani se svým orlím zrakem nedokázal dohlédnout na vzdálený břeh ani jižní okraj. Nemohl spustit oči z pohoří, ve kterém prožil své dětství.

Na severe stála Dras Leona , obrovská masa, která vypadala jako hranatá silueta na pozadí s mlhovou stěnou, která lemovala i její západní část. Jediná budova, kterou byl Eragon schopen identifikovat, byla katedrála, kde ho napadli ra´zakové; její vrchol se týčil nad ostatním městem jako kopí. A někde v krajině za městem, byl tábor, kde ra´zakové smrtelně zranili Broma. Umožnil veškerému hněvu a trápení z událostí toho dne- jako i ze dne, kdy zemřel Gero a podpálili jim farmu - aby vzkypěl a dal mu odvahu, bojovat s ra´zaky.

Eragone, řekla Safira. Dnes nebudeme muset hlídkovat a držet naše myšlenky v tajnosti, že ne?

Aspoň ne dokud se neobjeví jiný kouzelník.

Zář zlatého světla zalila krajinu, když se slunce přehouplo přes obzor. Za chvíli nudný svět ožil plným spektrem barev: mlha se rozplynula, voda nabrala překrásnou modrou barvu a bahnivá stěna, která obklopovala Dras Leonu, odhalila špinavou žlutou krajinu, stromy se zahalili do tmavě zelené barvy a zem se zatřpytila červenou a oranžovou. Helgrind však zůstal takový jaký byl před tím - černý.

Kamenná hora se rychle zvětšovala jak se k ní blížili. I ze vzduchu byla hrůzostrašná.

Blížíc se k úpatí Helgrindu, Se Safira prudce naklonila nalevo a Eragon s Roranem by spadli, kdyby neměli nohy připoutané k sedlu. Prosmýkla se kolem hromady ruin a přeletěla oltář, kde kněží Helgrindu konali své obřady. Okraj Eragonovy helmy zachytil prudký poryv větru z planiny a způsobil zavytí, které téměř Eragona připravilo o sluch.

"Takže?" zakřičel Roran. Neviděl co mají před sebou. "Otroci jsou pryč!"

Eragona zatlačila do sedla obrovská sila, když Safira střemhlav vzlétla a ve spirálách kroužila kolem Helgrindu, hledajíc vchod do doupěte ra´zaků.

Není tu ani dírka pro potkana, oznámila. Zpomalila a zůstala se vznášet na místě před vrcholem, který spojoval třetí nejnižší ze čtyř vrcholků s výstupkem nad ním. Zubatý vrch zesiloval údery Safiřiných mávajících křídel až dokud nezněly jako údery hromů. Eragonovi slzely oči, když ho stlačený vzduch udeřil do tváře.

Skalné útesy zdobila pavučina bílých žil, které vytvořila síť, v puklinách přetínající skálu. Nic jiné nerušilo černotu Helgrindského opevnění. Nerostli tam žádné stromy, keře, tráva ani mech ani lišejníky, ani orly si nepostavili hnízdo ve skalních rozsedlinách. Zachovávajíc si svou pověst, Helgrind byl místem smrti a stál zahalený do ostrých záhybů jeho srázů a trhlin jako kostnaté strašidlo poslané, aby pronásledovalo zem.

Eragon rozprostřel svou mysl a zjistil přítomnost jednoho z otroků jako i dvou lidí, které našel zajaté někde v Helgrindu, ale pro svou zlost nedokázal nalézt ra´zaky ani lethrblaky. Když nejsou tady, tak kde potom jsou? Přemýšlel. Znovu se pustil do pátrání a objevil něco, čeho si před tím nevšiml: jediný květ, hořec, rostoucí asi 50 stop před nimi, kde by měla být pevná skala. Kde bere dostatek světla pro život?

Safira odpověděla na jeho otázku zaměřením pozornosti na drolící se skálu pár stop napravo. Když to udělala, ztratila na moment rovnováhu a proto trochu roztáhla křídla, aby ji znovu získala. Namísto toho aby konec křídla škrábl o Helgrind, ponořil se do skaly a vzápětí se znova zjevil.

Safira, viděla jsi to!

Ano.


Pohla se dopředu a otočila se čumákem přímo ke skále, zůstala asi palec nebo dva před ní, jakoby čekala, že zaklapne past - a potom pokračovala vpřed. Kousek po kousku Safiřina hlava zmizela v Helgrindu, až dokud z ní Eragon viděl jen krk, trup a křídla.

Je to iluze, oznámila jim.

Popohnala se párem mocných mávnutí a vtáhla zbytek svého těla za hlavou. Eragon se musel ovládnout, aby si nezakryl tvář a tak se ochránil před nárazem.

Za chvíli se ocitli uvnitř široce klenuté jeskyně vyplněné teplou raní září. Safiřiny šupiny lámaly světlo a vytvářely tisíce pohybujících se modrých odrazů na skalní stěně. Eragon se otočil a za sebou neviděl pevnou skálu, ale vchod do jeskyně a kousek krajiny za ním.

Eragon se zamračil. Nikdy ho nenapadlo, že by Galbatorix ukryl doupě ra´zaků pomocí magie. Idiot. Měl si to víc rozmyslet, pomyslel si. Podceňování krále je zaručený způsob jak je všechny zahubit.

Roran zaklel a řekl: "Varuj mě před tím než uděláš něco podobného.

Eragon se naklonil dopředu, aby si odepnul nohy od sedla a při tom zkoumal okolí, stále ve střehu před možným nebezpečím.

Vstup do jeskyně měl nepravidelný oválný tvar, asi 50 stop vysoký a 60 stop široký. Jeskyně se postupně zvětšovala na asi dvojnásobné rozměry a končila ve vzdálenosti na dostřel luku. Škrábance na zemi svědčili o tom, kolikrát odtud vzlétali, přistávali nebo tudy chodili lethrblakové. Stěnu protínalo 5 záhadných tunelů jako i obloukový vstup, dostatečně velký i pro Safiru. Eragon opatrně prozkoumal tmavé tunely, ale všechny byli prázdné, což potvrdil i rychlým průzkumem myslí. Z nitra Helgrindu se nesl zvláštní šepot, vyvolávající dojem, že ve tmě utíká mnoho tvorů, a kapání vody. Dodatkem k tomuto šeptajícímu chóru byl Safiřin dech, který se dutě ozýval v uzavřeném prostoru jeskyně.

Nejcharakterističtější byla pro jeskyni směs zápachů, která ji zaplňovala. Dominovala vůně chladného kamene, ale Eragon rozeznával i závan vlhkosti a zeminy, ale i něco horšího: pach rozkládajícího se masa.

Po rozvázání posledního páru popruhů, Eragon přehodil pravou nohu přes Safiru, takže na ni sedel bokem a připravil se na skok z jejího hřbetu. Roran na druhé straně udělal totéž.

Před tím než uvolnil sevření, Eragon uslyšel nějaký klapot, jakoby někdo bušil kladivem do skaly. Zvuk se za půl sekundy zopakoval.

Podíval se směrem za zvukem. Safira udělala to samé.

Z obloukového vchodu se vyřítila velká, křivá postava. Měla černé vypuklé oči bez bělma, netopýří křídla, holý neochlupený trup pokrytý svaly. Drápy měla jako železné hroty.

Safira se pokusila lethrblakovi vyhnout, ale bez úspěchu. Stvoření narazilo do jejího pravého boku se silou a zuřivostí přívalové vlny.

Co se přesně stalo potom Eragon nevěděl, protože útok ho vyhodil do vzduchu dřív než se zmohl na jakoukoli myšlenku. Jeho volný let náhle skončil, když zády narazil na něco tvrdého a plochého a on spadl na zem a odřel si hlavu.

Ta srážka mu vyrazila dech. Omráčený, zůstal ležet na boku a těžce dýchal, snažíc se, aby znovu získal aspoň nějakou kontrolu nad svými končetinami.

Eragone! zařvala Safira.

Harry Potter a Relikvie smrti - první kapitola...

18. ledna 2008 v 11:24
Kapitola první
Pán zla nabírá síly

Kde se vzali, tu se vzali, objevili se na úzké, měsíčním svitem zalité silničce pár metrů od sebe dva muži. Na okamžik zůstali oba nehybně stát a mířili si navzájem hůlkami na prsa; pak ale jeden druhého poznali, schovali hůlky pod pláště a rychlým krokem se společně vydali stejným směrem.
"Něco nového?" zeptal se vyšší z nich.
"Nesu vynikající zprávy," odpověděl Severus Snape.
Po levé straně lemovaly silničku divoce rostoucí nízké ostružinové keře, vpravo byl vysoký, úhledně zastřižený živý plot. Dlouhé pláště oběma mužům za chůze povlávaly kolem kotníků.
"Už jsem se bál, že to nestihnu," ozval se Yaxley. Drsné rysy jeho tváře vystupovaly v paprscích měsíce a ustupovaly ve stínech stromů, jejichž větve se vzpínaly nad silničkou. "Bylo to trochu složitější, než jsem čekal. Doufám ale, že bude s výsledkem spokojený. Vy jste přesvědčen, že ho vaše zprávy potěší?"
Snape přikývl, k žádnému bližšímu vysvětlení se ale neměl. Zabočili doprava na širokou příjezdovou cestu, která ze silničky odbočovala. Vysoký živý plot zatáčel tímtéž směrem a táhl se do dáli za impozantní dvoukřídlou bránu z tepaného železa, která jim zahrazovala cestu. Ani jeden z nich nezpomalil; oba beze slova zvedli levou paži gestem připomínajícím vojenský pozdrav a prošli bránou, jako by tmavý kov byl pouhým dýmem.
Živý tisový plot tlumil zvuk jejich kroků. Někde napravo od nich cosi tiše zašustilo. Yaxley znovu vytáhl hůlku a namířil ji svému společníkovi nad hlavu, vzápětí se ale ukázalo, že zdrojem hluku nebylo nic nebezpečnějšího než sněhobílý páv, majestátně se nakrucující na vrcholku živého plotu.
"Lucius si to vždycky uměl zařídit. Pávi..." Yaxley si pohrdavě odfrkl a zastrčil hůlku pod plášť.
Na konci rovné příjezdové cesty se ze tmy vynořilo pohledné venkovské sídlo; za kosočtvercovými okenními tabulkami v přízemí zářilo světlo. Odněkud z temné zahrady za živým plotem k nim doléhalo zurčení fontány. Snapeovi a Yaxleymu zaskřípěl pod nohama štěrk, když rázným krokem zamířili k hlavnímu vchodu. Ještě než k němu došli, dveře se před nimi otevřely dovnitř, přestože nebylo vidět nikoho, kdo by je obsluhoval.
Ocitli se v rozlehlé, spoře osvětlené, zato ale bohatě zařízené vstupní hale, jejíž kamennou podlahu z velké části pokrýval nádherný koberec. Z portrétů na zdech sledovaly procházejícího Snapea a Yaxleyho oči v bledých obličejích. Oba muži se zastavili u masivních dřevěných dveří vedoucích do přilehlé místnosti, na kratičký okamžik zaváhali a pak Snape zmáčkl bronzovou kliku.
Společenský salon byl plný mlčících lidí, kteří seděli kolem dlouhého, ozdobně vyřezávaného stolu. Všechen ostatní nábytek byl ledabyle odsunut ke stěnám. Místnost spoře osvětlovaly plameny ohně pod elegantní mramorovou krbovou římsou, nad níž viselo zrcadlo v pozlaceném rámu. Snape a Yaxley zůstali vteřinku stát na prahu. Když jejich oči přivykly nedostatku světla, oba mimoděk vzhlédli vzhůru na nejpodivnější součást celého výjevu: na zjevně bezvědomou lidskou postavu, která se vznášela hlavou dolů nad stolem, pomalu se otáčela, jako by visela na neviditelné šňůře, a odrážela se v zrcadle i dole na ploše leštěné stolní desky. Nikdo z lidí kolem stolu se na zavěšence nedíval, s výjimkou bledého mladíka, který se nacházel prakticky přímo pod ním. Mladík se nedokázal ovládnout a co minutu k němu zvedal oči.
"Yaxley a Snape," ozval se vysoký jasný hlas od čela stolu. "Málem jste se opozdili."
Muž, který promluvil, seděl přímo před krbem, takže příchozí zpočátku stěží rozeznávali víc než pouhou siluetu. Když ale přistoupili blíž, zazářil na ně z ponurého přítmí mužův obličej: holá lebka připomínající hadí hlavu, nozdry jako dvě úzké štěrbiny a zářící rudé oči se svislými zorničkami. Pleť měl tak bledou, že se zdálo, jako by perlově světélkovala.
"Ty pojď sem, Severusi," ukázal Voldemort na židli po své pravé ruce. "A Yaxley si sedne vedle Dolohova."
Oba se usadili na určená místa. Většina přítomných kolem stolu sledovala Snapea, a na něj se také Voldemort obrátil jako na prvního.
"Tak co?"
"Můj pane, Fénixův řád má v úmyslu přestěhovat Harryho Pottera z jeho momentálního bezpečného úkrytu příští sobotu za soumraku."
Tato zpráva vyvolala u stolu zjevný zájem; někteří z přítomných ztuhli, jiní se nepokojně zavrtěli, všichni ale hleděli na Snapea a na Voldemorta.
"V sobotu... za soumraku," opakoval Voldemort. Rudé zorničky se zavrtaly do Snapeových černých očí tak pronikavě, že se někteří z přihlížejících odvrátili, jako by měli strach, že je divokost černokněžníkova pohledu popálí. Snape však na rozdíl od nich klidně hleděl Voldemortovi do tváře a po vteřině či dvou se Voldemortova ústa beze rtů zkřivila v cosi, co připomínalo úsměv.
"Dobře. Velmi dobře. A tato zpráva pochází -"
"Ze zdroje, o němž jsme mluvili," potvrdil Snape.
"Můj pane!" Yaxley se předklonil a zadíval se přes dlouhý stůl na Voldemorta a Snapea. Obličeje všech přítomných se obrátily k němu. "Já jsem slyšel něco jiného, můj pane."
Chvíli čekal, když ale Voldemort nic neřekl, rozhodl se pokračovat. "Dawlish, to je ten bystrozor, se mezi řečí zmínil, že budou Pottera stěhovat až třicátého, to znamená v předvečer jeho sedmnáctých narozenin."
Snape se pousmál. "Můj zdroj mi prozradil, že mají v plánu vypustit nějakou falešnou zprávu, a to je nepochybně ona. Dawlish je určitě pod vlivem matoucího kouzla. Nebylo by to poprvé, je o něm známo, že je snadno ovlivnitelný."
"Ujišťuji vás, můj pane, že si tím byl Dawlish zjevně naprosto jistý," trval na svém Yaxley.
"Pokud na něj použili matoucí kouzlo, je si tím přirozeně jistý," ušklíbl se Snape. "Já mohu zase ujistit vás, Yaxley, že oddělení bystrozorů nebude v další ochraně Harryho Pottera hrát žádnou roli. Řád je přesvědčen, že máme na ministerstvu svoje lidi."
"Alespoň v jedné věci se tedy Řád nemýlí, co?" poznamenal přihrbený muž, který seděl jen kousek od Yaxleyho. Dýchavičně se zachichotal a zasmálo se i několik dalších lidí kolem stolu.
Voldemort se nezasmál. Zalétl pohledem vzhůru k tělu, které se jim pomalu otáčelo nad hlavami, a budil dojem, že o něčem intenzivně přemýšlí.
"Můj pane," pokračoval Yaxley, "Dawlish je přesvědčen, že přesun toho chlapce bude zajišťovat celý oddíl bystrozorů -"
Voldemort zvedl velkou bílou ruku a Yaxley okamžitě zmlkl; podrážděně sledoval, jak se Voldemort znovu obrací ke Snapeovi.
"Kde chtějí toho kluka schovat pak?"
"Doma u některého z členů Řádu," odpověděl Snape. "Podle informací mého zdroje zabezpečili vybrané místo veškerými ochranami, které mohou Potterovi poskytnout Řád i ministerstvo dohromady. Domnívám se, že jakmile se tam dostane, budeme mít jen nepatrnou šanci odvést ho odtamtud, můj pane, pokud samozřejmě ministerstvo do příští soboty nepadne. To by nám snad dalo možnost odhalit a zneškodnit dostatek ochranných kouzel, abychom ta zbylá dokázali prorazit."
"Co vy na to, Yaxley?" zavolal Voldemort přes stůl a v rudých očích mu podivně zasvítil odraz plamenů z krbu. "Padne ministerstvo do příští soboty?"
Hlavy všech přítomných se znovu otočily k Yaxleymu, který se napřímil v ramenou.
"Můj pane, v tomto ohledu mám dobré zprávy. Podařilo se mi - s obtížemi a po vynaložení značného úsilí - podrobit kletbě Imperius Piuse Břichnáče."
Na mnohé Smrtijedy sedící kolem Yaxleyho učinilo toto prohlášení zjevně velký dojem. Jeho nejbližší soused Dolohov, muž s protáhlým pokřiveným obličejem, ho poplácal po zádech.
"To je slušný začátek," připustil Voldemort. "Břichnáč je ale jen jeden člověk. Než přikročím k akci, musí být Brousek našimi lidmi obklíčen. Jediný nezdařený pokus o jeho odstranění by pro mne znamenal velký krok zpátky."
"Jistě - to je pravda, můj pane. Jak ale víte, jako ředitel odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů je Břichnáč ve stálém kontaktu nejen se samotným ministrem, ale i s řediteli všech ostatních odborů ministerstva. Podle mého názoru bude teď, kdy ovládáme jednoho z tak vysoce postavených ministerských úředníků, docela snadné podrobit si i ostatní jeho kolegy. Všichni pak s námi budou moci spolupracovat na Brouskově odstranění."
"Pokud ovšem našeho přítele Břichnáče někdo neodhalí dřív, než se mu podaří získat ostatní na naši stranu," podotkl Voldemort. "Každopádně je velice nepravděpodobné, že by bylo ministerstvo už do příští soboty moje. A nedostaneme-li se k tomu klukovi v místě, kam ho chtějí přestěhovat, musíme se ho zmocnit cestou tam."
"K tomu jsou vytvořeny příznivé podmínky, můj pane," ubezpečil ho Yaxley, jemuž zjevně záleželo na tom, aby se dočkal alespoň nějaké pochvaly. "V odboru pro kouzelnou přepravu máme hned několik svých lidí. Jakmile se Potter někam přemístí nebo použije letaxovou síť, okamžitě se o tom dozvíme."
"Nepoužije přemisťování ani letaxovou síť," skočil mu do řeči Snape. "Řád se vyhýbá všem způsobům přepravy, které jsou pod kontrolou nebo pod dohledem ministerstva. Nevěří nikomu, kdo s ním má něco společného.
"Tím líp," ušklíbl se Voldemort. "Bude muset cestovat normálně, takže bude mnohem snazší se ho zmocnit."
Znovu vzhlédl k pomalu se otáčejícímu tělu a pokračoval: "Vezmu si toho kluka na starost osobně. V případu Harryho Pottera už došlo k příliš mnoha omylům. Některé z nich jsem zavinil já sám. Za to, že je stále ještě naživu, vděčí Potter spíš mým chybám než svým triumfům."
Společnost kolem stolu Voldemorta napjatě sledovala; soudě podle jejich výrazů se každý z přítomných bál, aby právě jemu Pán zla nekladl za vinu, že Harry Potter dosud žije. Zdálo se však, že Voldemort spíše než ke svým společníkům mluví sám k sobě, nebo že svá slova adresuje bezvědomému tělu nad sebou.
"Nebyl jsem dostatečně opatrný, a stal jsem se proto obětí smůly a náhody, okolností, které dokážou překazit všechny, kromě těch nejlépe vymyšlených plánů. Teď už jsem se ale poučil. Pochopil jsem některé věci, jimž jsem dříve nerozuměl. Musím to být já, kdo zabije Harryho Pottera, a tak se také stane."
Reakcí na tato slova bylo náhlé zakvílení, děsivý táhlý sten plný utrpení a bolesti. Mnozí ze Smrtijedů kolem stolu překvapeně sklopili oči k zemi, protože to působilo dojmem, že se nářek ozývá někde pod jejich nohama.
"Červíčku!" sykl Voldemort stále stejně tichým a zamyšleným tónem, aniž na jediný okamžik odtrhl oči od těla, jež se otáčelo ve vzduchu nad ním. "Nenařídil jsem ti snad, že se máš postarat o to, aby byla naše zajatkyně zticha?"
"Ano, m-můj pane," zakoktal drobný mužík přibližně v polovině stolu, krčící se na židli tak nízko, až se na první pohled zdálo, že je volná. Teď z ní seskočil a vyběhl z místnosti tak spěšně, že po něm nezůstalo nic než podivný stříbřitý záblesk.
"Jak jsem říkal," pokračoval Voldemort a znovu přelétl očima po napjatých tvářích svých stoupenců, "už jsem se poučil. Budu například potřebovat vypůjčit si od někoho z vás hůlku, než konečně Pottera zabiju."
Ve všech obličejích, jimiž byl obklopen, se zračil absolutní šok. Právě tak jim mohl sdělit, že si chce vypůjčit od někoho ruku.
"Žádní dobrovolníci?" vyštěkl Voldemort. "Tak tedy... ty, Luciusi - nevidím jediný důvod, proč bys měl mít hůlku."
Lucius Malfoy zvedl hlavu. Jeho pleť působila ve světle plamenů zažloutle voskovým dojmem a oči měl propadlé a kalné. Když promluvil, zněl jeho hlas chraptivě.
"Můj pane?"
"Tvoji hůlku, Luciusi. Chci tvoji hůlku."
"Já..."
Malfoy koutkem oka pohlédl na manželku. Ta se dívala před sebe, v obličeji stejně bledá jako on, dlouhé plavé vlasy jí splývaly po zádech. Pod stolem se však její štíhlé prsty na kratičký okamžik sevřely kolem jeho zápěstí. Když Malfoy pocítil její dotek, zašátral rukou pod hábitem, vytáhl hůlku a podal ji Voldemortovi. Černokněžník si ji přidržel před rudýma očima a chvíli ji pozorně zkoumal.
"Z čeho je?"
"Z jilmu, můj pane," šeptl Malfoy.
"A jádro?"
"Drak - blána z dračího srdce."
"Dobrá," přikývl Voldemort, vytáhl svoji hůlku a porovnal její délku s Malfoyovou.
Lucius Malfoy učinil bezděčný pohyb rukou; na zlomek vteřiny to vypadalo, jako by čekal, že za svoji hůlku dostane od Voldemorta výměnou tu jeho. Voldemortovi neuniklo škubnutí Malfoyovy ruky a jeho oči se škodolibě rozšířily.
"Mám ti snad dát svoji hůlku, Luciusi? Svoji hůlku?"
Někteří z přítomných se posměšně zachichotali.
"Dal jsem ti svobodu, Luciusi, cožpak to ti nestačí? Všiml jsem si ale, že ty ani ostatní členové tvé rodiny se poslední dobou netváříte právě šťastně... Co ti vlastně na mé přítomnosti ve vašem sídle vadí, Luciusi?"
"Nic - vůbec nic, můj pane!"
"Takhle lhát, Luciusi..."
Tichý hlas jako by syčel ještě dlouho poté, co se krutá ústa přestala pohybovat. Jeden či dva z přítomných kouzelníků stěží potlačili bázlivé zachvění, když se sykot ozval ještě hlasitěji; jasně bylo slyšet, jak se cosi těžkého plazí po podlaze pod stolem.
Obrovský had, který se vzápětí objevil, pomalu vylezl po Voldemortově židli. Zdánlivě nekonečné smyčky jeho těla vlnivě stoupaly vzhůru a uvelebily se na Voldemortových ramenou - krk měl plaz tlustý jako mužské stehno a oči se svislými štěrbinami místo zorniček bez mrknutí hleděly kolem. Voldemort stvůru roztržitě pohladil dlouhými štíhlými prsty a dál sledoval Luciuse Malfoye.
"Pročpak se Malfoyovým jejich úděl tolik nezamlouvá? Není snad můj návrat a můj opětovný vzestup k moci právě tím, po čem podle svých vlastních slov tolik let tak toužili?"
"Samozřejmě, můj pane," vyhrkl Lucius Malfoy. Roztřesenou rukou si otřel pot z horního rtu. "Toužili jsme po tom - a stále toužíme."
Malfoyova manželka prkenně a nepřirozeně přikývla, oči ale měla od Voldemorta i od jeho hada odvrácené. Draco, který seděl po otcově pravici a neustále zvedal oči k nehybnému tělu nad sebou, letmo na Voldemorta pohlédl a honem se zase zadíval jinam, jako by se děsil jeho očí.
"Můj pane," ozvala se rozechvělým hlasem tmavovlasá žena sedící přibližně v polovině stolu, "je pro nás ctí mít vás tady, v našem rodinném sídle. Žádné větší potěšení si neumím představit."
Seděla vedle sestry, od níž se výrazně lišila nejen tmavou barvou vlasů a přimhouřenýma očima, ale také držením těla a chováním. Zatímco Narcisa seděla nehybně a odevzdaně, Belatrix se nakláněla k Voldemortovi, protože pouhými slovy nedokázala vyjádřit touhu být k němu co nejblíž.
"Žádné větší potěšení," opakoval po ní Voldemort a s hlavou nepatrně nakloněnou na stranu si Belatrix pozorně prohlížel. "Od tebe, Belatrix, to znamená opravdu hodně."
Tmavovlásce se tváře rozzářily ruměncem a z očí jí vytryskly slzy nelíčené radosti.
"Můj pán ví, že to, co říkám, je pravda."
"Žádné větší potěšení... ani v porovnání s tou šťastnou událostí, k níž podle toho, co jsem slyšel, právě tento týden ve vaší rodině došlo?"
Zírala na něj s rozevřenými rty a se zjevně zmateným výrazem v obličeji.
"Nevím, co máte na mysli, můj pane."
"Mluvím o tvé neteři, Belatrix. A také o vaší, Luciusi a Narciso. Právě se provdala za vlkodlaka, za Remuse Lupina. Určitě jste na ni nesmírně pyšní."
Kolem stolu to vybuchlo jízlivým smíchem. Mnozí se vyklonili, aby si mohli vyměnit výsměšné pohledy, a někteří dokonce zabušili pěstmi do stolu. Velký had, jemuž se nenadálý rozruch nezamlouval, otevřel tlamu dokořán a vztekle zasyčel, Smrtijedi ale byli tak rozjařeni ponížením, kterého se Belatrix a Malfoyovým dostalo, že ho vůbec neslyšeli. Belatrixin obličej, ještě před chviličkou zčervenalý štěstím, se zalil ošklivou, skvrnitě rudou barvou.
"Není to naše neteř, můj pane," vykřikla do halasu všeobecného veselí. "Od té doby, co se naše sestra provdala za toho mudlovského šmejda, jsme se s ní - Narcisa ani já - neviděly. Ten spratek nemá ani s jednou z nás nic společného, a to zvíře, které si vzala, teprve ne."
"Co ty na to, Draco?" zeptal se Voldemort, a přestože mluvil zcela tiše, jeho hlas se jasně nesl mezi pískotem a posměšnými poznámkami. "Budeš po večerech hlídat malá vlčata?"
Veselí kolem stolu dosáhlo vrcholu; Draco Malfoy se vyděšeně podíval na otce, který klopil oči do klína, a poté zachytil matčin pohled. Narcisa téměř nepostřehnutelně zavrtěla hlavou a pak znovu upřela bezvýrazné oči na protější stěnu.
"Dost," houkl Voldemort a pohladil rozzlobeného hada. "Už dost."
Smích okamžitě utichl.
"Mnohé z našich starobylých rodů postihla v běhu času drobná nákaza," prohlásil Voldemort, sledovaný Belatrixiným bezdechým a úpěnlivým pohledem. "Musíš svou rodinu pročistit, abys zajistila její další zdravý vývoj, nemám pravdu? Vyříznout ty části, které ohrožují zdraví ostatních."
"Ano, můj pane," šeptla Belatrix a oči se jí znovu zalily slzami vděčnosti. "Při první příležitosti!"
"Dostane se ti jí," ujistil ji Voldemort. "A stejně jako v tvé rodině se tak stane na celém světě... Vyřízneme tu rakovinnou sněť, která nás všechny otravuje, až zbudou jen ti, kdo jsou čisté krve..."

Ukázka z Eldest

25. června 2007 v 16:29
Dvojí ztráta

Písně mrtvých jsou nářkem živých. To si pomyslel Eragon, když překračoval zkroucené a rozsekané tělo urgala a poslouchal nářky žen, které odnášely své milované z krví nasáklé půdy Farthen Důru. Safira raději mrtvolu obešla. V duté hoře panovalo šedé přítmí, narušované jen třpytem jejích modrých šupin.
Byly to už tři dny, co se Vardenové a trpaslíci postavili urgalům a uhájili Tronjheim, míli vysoké kuželovité město uprostřed Farthen Důru, bojiště však dosud zůstávalo poseto zmasakrovanými těly. Mrtvých leželo všude tolik, že je nemohli ani pochovat. V dálce u stěny Farthen Důru temně planul mohutný oheň, v němž pálili urgaly. Je žádný pohřeb nečekal, ani spočinutí v zemi. Jakmile se Eragon probral z bezvědomí a zjistil, že Angela vyléčila jeho zranění, chtěl pomáhat s odstraňováním škod. Zkusil to třikrát, ale pokaždé ho přepadla strašná bolest, která jako by mu vystřelovala z páteře. Léčitelé pro něj připravili různé lektvary, Arya s Angelou tvrdily, že je úplně zdravý. A přesto to bolelo. Ani Safira mu neuměla pomoci, jen s ním mohla tu bolest sdílet při jejich duchovním spojení.
Eragon si přejel rukou po obličeji a pohlédl vzhůru ke vzdálenému vrcholku Farthen Důru, kde se za černou hradbou kouře z pohřební hranice ukazovaly hvězdy. Tři dny. Uplynuly tři dny od chvíle, kdy zabil Durzu; od chvíle, kdy mu lidé začali říkat Stínovrah; od chvíle, kdy mu zbytky černokněžníkova vědomí ochromily mysl a kdy ho zachránil tajemný Togira Ikonoka, Zdravý mrzák. Nikomu o svém vidění neřekl, jenom Safiře. Boj s Durzou a temnými duchy, kteří ho ovládali, Eragona změnil; zatím si ovšem nebyl jistý, zda k lepšímu, nebo k horšímu. Cítil se zranitelný, jako by měl každý nečekaný otřes roztříštit jeho vyléčené tělo a vědomí.
A teď se vrátil na místo bitvy, poháněný nutkavou touhou vidět její následky. Rozhlížel se kolem a viděl jen bolestnou přítomnost smrti a úpadku, a ne tu slávu, kterou opěvují hrdinské písně.
V dřívějších dobách, ještě než ra'zakové před několika měsíci zavraždili jeho strýce Gera, by Eragona krutost, jíž byl svědkem mezi lidmi, trpaslíky a urgaly, zničila. Teď se cítil otupělý. S pomocí Safiry si však uvědomil, že jediná cesta, jak nepřijít uprostřed takové bolesti o rozum, je něco dělat. Navíc už nevěřil, že život má nějaký smysl - ne po tom, co viděl Kully, obří urgaly, trhat muže na kusy, zemi posetou rozsekanými údy a hlínu tak nasáklou krví, že mu promáčela podrážky bot. Usoudil, že pokud ve válce existuje nějaká spravedlnost, pak je to v boji na ochranu bezbranných. Sehnul se a sebral ze země zub, stoličku. Pohazoval si s ní v dlani a pomalu se Safirou dál obcházeli udusanou pláň. Když se zastavili na jejím okraji, zahlédli, jak k nim z Tronjheimu pospíchá Jörmundur -zástupce vardenského vůdce Ažihada. Jakmile se k nim přiblížil, uklonil se mu. Eragon věděl, že ještě před pár dny by to neudělal. "To jsem rád, že jsem tě včas našel, Eragone." Jörmundur svíral v ruce svitek pergamenu. "Ažihad se vrací a chce, abys byl u toho. Ostatní už na něj čekají u západních bran Tronjheimu. Musíme si pospíšit, abychom ho stihli."
Eragon přikývl, zamířil k bráně a stále se přitom dotýkal Safiry. Ažihad byl od bitvy většinu času pryč a snažil se dopadnout urgaly, kterým se podařilo utéct do podzemních chodeb trpaslíků pod Beorskými horami. Viděli ho mezitím jen jednou, a to zrovna zuřil, protože zjistil, že dcera Nasuada nesplnila jeho příkaz a neodešla před bitvou do bezpečí spolu s ostatními ženami a dětmi. Místo toho tajně bojovala v řadách vardenských lukostřelců. Ažihada teď doprovázeli Murtagh a Dvojčata: Dvojčata jej měla na nebezpečné cestě chránit svými kouzly, zatímco Murtagh toužil Vardenům znovu dokazovat, že mu mohou důvěřovat. Eragona překvapilo, že lidé tak změnili svůj postoj k Murtaghovi, synovi Dračího jezdce Morzana a nejvěrnějšího z Galbatorixových Křivopřísežníků. I když Murtagh svým otcem pohrdal a byl oddaný Eragonovi, Vardenové mu zpočátku nevěřili. Ale teď se nikomu z nich nechtělo plýtvat energií na malichernou zášť, když měli spousty jiné práce. Eragon litoval, že si nemůže s Murtaghem promluvit, a těšil se, až si o všem co nejdřív popovídají.
Když se Safirou obešli Tronjheim, uviděli ve světle lucerny před dřevěnou branou malou skupinku. Byl tam i Orik, trpaslík netrpělivě přešlapující na podsaditých nohou, a Arya. Ve tmě zářil bílý obvaz, který měla na paži, a tlumeně se jí odrážel ve vlasech. Eragon pocítil zvláštní vzrušení, tak jako vždy, když elfku uviděl. Letmo na něj a na Safiru pohlédla zelenýma blýskavýma očima a dál vyhlížela Ažihada.
Tím, že Arya rozbila Isidar Mithrim - obří hvězdný safír, který měl dvacet metrů napříč a byl vybroušený do tvaru růže -, pomohla Eragonovi zabít Durzu a vyhrát tak celou bitvu. Přesto se na ni trpaslíci hněvali, neboť zničila jejich nejcennější poklad. Odmítli kamkoli odnést zbytky safíru a nechali je ležet v obrovském kruhu uvnitř hlavní haly Tronjheimu. Eragon se procházel střepinovou spouští a prožíval zármutek nad ztracenou nádherou společně s trpaslíky.
Zastavili se Safirou u Orika a rozhlédli se po pusté pláni kolem Tronjheimu, která se prostírala pět mil na všechny strany až ke stěnám Farthen Důru. "Odkud má Ažihad přijít?" zeptal se Eragon.
Orik ukázal na trs luceren zavěšených u obrovské díry do tunelu asi dvě míle od nich. "Brzy by tu měl být."
Eragon trpělivě čekal s ostatními, odpovídal na dotazy a poznámky, ale jinak raději v duchu mluvil se Safirou. Ticho, které se ve Farthen Důru rozhostilo, mu vyhovovalo.
Uběhla půlhodina, než se u vzdáleného tunelu něco pohnulo. Z otvoru vylezla skupina deseti mužů, pak se otočili a pomohli ven přibližně stejnému počtu trpaslíků. Jeden z mužů - Eragon předpokládal, že je to Ažihad - zvedl ruku a válečníci se za ním shromáždili ve dvou řadách. Na znamení začal útvar hrdě pochodovat směrem k Tronjheimu.
Když ušli sotva pár metrů, tunel za nimi opět ožil a vyskočily z něj další postavy. Eragon přimhouřil oči, neboť zdálky pořádně neviděl.
To jsou urgalové! vykřikla Safira a tělo se jí napjalo jako tětiva.
Eragon se jí dál nevyptával. "Urgalové!" vykřikl, vyskočil na Safíru a vynadal sám sobě, že nechal meč Zar'roc ve své komnatě. Nikdo nečekal útok v tuto chvíli, bezprostředně poté, co zahnali urgalskou armádu.
Safira roztáhla azurově modrá křídla, máchla jimi, vyskočila a každou vteřinou letu nabírala rychlost a výšku; Eragona při tom celou dobu bodala rána v zádech. Pod nimi utíkala Arya k tunelu tak rychle, že skoro držela tempo se Safirou. Za ní pak běžel Orik s několika muži, zatímco Jörmundur spěchal zpátky ke kasárnám.
Eragon mohl jen bezmocně sledovat, jak se urgalové vrhli na zadní část Ažihadova oddílu; na takovou dálku nemohl použít kouzlo. Využili okamžiku překvapení a vmžiku zkosili čtyři vojáky a přinutili zbytek mužů a trpaslíků, aby se shlukli kolem Ažihada, když se ho snažili ochránit. Meče a sekery zařinčely, jak se do sebe bojovníci pustili. Od jednoho z Dvojčat vyšlehl záblesk a jeden urgal padl k zemi s useknutou paží.
Chvíli to vypadalo, že se skupina dokáže urgalům ubránit, pak to ale ve vzduchu zavířilo a scéna jim zmizela v tenkém pásu mlhy. Když se mlha rozplynula, stáli tam už jen čtyři válečníci: Ažihad, Dvojčata a Murtagh. Urgalové na ně dotírali a zastínili Eragonovi výhled, takže jen bezmocně hleděl s narůstající hrůzou a strachem. Néé!Néé!Néé!
Než doletěli na místo, hlouček urgalů se vřítil zpátky do tunelu, zalezl pod zem a zanechal po sobě jenom padlá těla.
Jakmile Safira přistála, Eragon seskočil na zem, pak ho ale přemohl zármutek a vztek a zaváhal. Tohle nedokážu. Příliš mu to připomínalo okamžik, kdy se vrátil na farmu a našel tam umírajícího strýce Gera. S každým krokem přemáhal obavy a začal hledat, jestli někdo přežil.
Místo se nepříjemně podobalo bojišti, které si předtím prohlížel, jen krev tady byla čerstvá. Uprostřed té spouště ležel Ažihad s náprsním krunýřem rozsekaným četnými ranami. A kolem něj pět urgalů, které stačil zabít. Ještě ztěžka přerývaně dýchal. Eragon k němu poklekl a sklonil tvář, aby jeho slzy nedopadaly na vůdcovu zraněnou hruď. Takové rány se nedaly vyléčit. Arya už k nim dobíhala, potom se však zarazila a zastavila. Tvář jí potemněla smutkem, když poznala, že Ažihada už nikdo nezachrání.
Eragone," vyklouzlo Ažihadovi mezi rty. Byl to jen slabý šepot. "
"Ano, tady jsem."
"Poslouchej mě, Eragone… Mám pro tebe poslední příkaz." Eragon se sklonil níž, aby slyšel jeho slova. "Něco mi musíš slíbit: slib mi, že… nedovolíš, aby mezi Vardeny zavládl chaos. Oni jsou jediná naděje, jak vzdorovat Království… Musejí zůstat silní. Musíš mi to slíbit." "Slibuji."
"Žij v pokoji, Eragone Stínovrahu…" S tím posledním vydechnutím Ažihad zavřel oči, jeho vznešená tvář znehybněla a zemřel.
Eragon sklopil hlavu. Měl tak sevřené hrdlo, že to bolelo a jen stěží se dokázal nadechnout. Arya požehnala Ažihadovi ve starověkém jazyce a dodala svým zvučným hlasem: "Běda… Jeho smrt vyvolá velké spory. Má pravdu, musíš udělat všechno pro to, abys předešel mocenským bojům. Pomohu ti, kdykoli to bude možné."
Eragonovi nebylo do řeči a díval se na ostatní těla. Co by za to dal, kdyby teď mohl být někde jinde. Safira očichala jednoho z urgalů a řekla: Tohle se nemělo stát. Je to zločin a o to horší, že se stal v době, kdy bychom měli být v bezpečí a slavit vítězství. Prozkoumala další tělo a potom prudce otočila hlavu. Kde jsou Dvojčata a Murtagh? Mezi mrtvými nejsou.
Eragon přelétl mrtvoly očima. Máš pravdu! S radostnou nadějí spěchal k ústí tunelu. V dutinách sešlapaných mramorových schodů se srážely loužičky krve jako řada černých zrcátek, lesklých a oválných, jako by tudy někdo táhl několik krvácejících těl. Urgalové je museli unést! Ale proč? Nikdy si neberou vězně ani rukojmí. V okamžiku ho znovu zachvátilo zoufalství. Nezáleží na tom. Bez posil je nemůžeme pronásledovat; ty bys ani neprolezla otvorem dovnitř.
Možná jsou ještě naživu. To je necháš napospas urgalům?
Co čekáš, že udělám? Chodby trpaslíků jsou nekonečné bludiště! Jenom bych se ztratil. A pěšky bych stejně urgaly nedohonil, i když Arya by to možná dokázala.
Tak ji o to požádej.
Eragon zaváhal, touha něco udělat v něm zápasila s nechutí vystavit ji nebezpečí. Jenže pokud se někdo z Vardenů dokáže vypořádat s urgaly, je to právě ona. S povzdechem jí vysvětlil, co zjistili.
Arya se zamračila, až se jí sešikmené obočí uprostřed spojilo. "Nedává to smysl." "Vydáš se za nimi?"
Chvíli na něj upřeně hleděla. "Wiol ono." Kvůli tobě. Pak vyrazila kupředu, v ruce se jí zablýskl meč a ponořila se pod zem.
S palčivým pocitem se Eragon usadil se zkříženýma nohama vedle Ažihada, aby držel hlídku nad jeho tělem. Nedokázal se smířit s tím, že Ažihad je mrtvý a Murtagh nezvěstný. Murtagh. Syn jednoho z Křivopřísežníků - třinácti Jezdců, kteří pomohli Galbatorixovi zničit jejich řád a prohlásit se králem Alagaësie - a Eragonův přítel. Občas si Eragon přál, aby mu Murtagh zmizel ze života, ale když ho teď někdo násilím odstranil, zanechala v něm ta ztráta nečekanou prázdnotu. Nehybně seděl, dokud nepřišel Orik se svými muži.
Když Orik uviděl Ažihada, zadupal, zaklel v trpasličím jazyce a zasekl sekeru do těla mrtvého urgala. Muži jen zděšeně stáli a mlčeli. Trpaslík promnul v mozolnatých rukou hrst hlíny a zavrčel: "Tak, právě se roztrhlo sršní hnízdo; po tomhle už s Vardeny nebudeme moci žít v klidu. Barzuln, tím se věci komplikují. Byls tady včas, abys slyšel jeho poslední slova?" Eragon pohlédl na Safíru. "Zopakuji je až tomu, komu byla určena."
"Chápu. A kde je Arya?"
Eragon ukázal k tunelu.
Orik znovu zaklel, pak zavrtěl hlavou a dřepl si.
Zanedlouho dorazil Jörmundur s vojáky, sešikovanými do dvanácti řad po šesti. Dal jim znamení, aby zůstali stát mimo kruh těl, zatímco on sám pokračoval kupředu. Sehnul se a dotkl se Ažihadova ramene. "Jak může být osud tak krutý, starý příteli? Byl bych tu dřív, kdyby tahle mizerná hora nebyla tak rozlehlá, a mohl jsem tě zachránit. Místo toho jsme na vrcholu vítězství utržili ránu největší."
Eragon mu v ústraní řekl o Arye a zmizení Dvojčat a Murtagha.
"Neměla tam chodit," řekl Jörmundur a narovnal se, "ale ted už s tím nic nenaděláme. Postavíme sem stráž, ale potrvá nejmíň hodinu, než seženeme nějaké trpaslíky jako průvodce pro další výpravu do podzemí."
"Rád bych ji vedl," nabídl se Orik.
Jörmundur se ohlédl a zahleděl se do dálky k Tronjheimu. "Ne, Hrothgar tě teď bude potřebovat; musí jít někdo jiný. Promiň, Eragone, ale všechny důležité osoby tu musí zůstat, dokud nebude vybrán Ažihadův nástupce. Arya se o sebe musí postarat sama… Stejně bychom ji už nedohnali."
Eragon přikývl a smířil se s nevyhnutelným.
Jörmundur přelétl pohledem kolem dokola a pak řekl zvučně, aby to všichni slyšeli: "Ažihad zemřel smrtí bojovníka! Pohleďte, zabil pět urgalů tam, kde by jiného muže přemohl jeden. Vzdáme mu veškeré pocty a budeme doufat, že jeho duše bohy potěší. Odneste ho i jeho společníky na štítech zpátky do Tronjheimu… a nestyďte se za slzy, neboť toto je den zármutku, který si budou všichni pamatovat. Ať máme už brzy tu čest zabodnout meč do zlosynů, kteří nám zavraždili vůdce!"
Bojovníci poklekli jako jeden muž a smekli, aby vzdali Ažihadovi hold. Pak vstali a uctivě ho pozvedli na své štíty, takže jim spočíval na ramenou. Už nyní mnozí Vardenové plakali, slzy jim stékaly do vousů, a přesto se vztyčenými hlavami splnili svou povinnost a nenechali Ažihada spadnout. Slavnostním krokem pochodovali zpátky do Tronjheimu a Safira s Eragonem šli uprostřed průvodu.

Ukázka z Eragona

22. června 2007 v 17:21
Stín strachu

Vítr skučel nocí a přinášel s sebou vůni, která změní svět. Vysoký Stín zvedl hlavu a zavětřil. Vypadal jako člověk, kromě temně rudých vlasů a kaštanových očí.
Překvapeně zamrkal. Zpráva byla jasná: jsou tady. Nebo je to léčka? Zvážil šance a pak stroze zavelel: "Rozestupte se... skryjte se za stromy a keře. Zastavte každého, kdo se přiblíží... nebo zemřete."
Kolem něj pobíhalo dvanáct urgalů. Každá nestvůra držela krátký meč a kulatý železný štít pomalovaný černými znaky. Podobaly se lidem s ohnutýma nohama a mohutnými zvířecími pažemi, které uměly jen drtit a ničit. Nad malýma ušima jim vyrůstal pár zkroucených rohů. Teď se s vrčením spěchaly schovat do křoví. Brzy se šelest uklidnil a les znovu utichl. Stín vykukoval za silným stromem a sledoval cestu. Byla taková tma, že člověk by neviděl vůbec nic, ale pro něj tlumené měsíční světlo zářilo tak, jako by mezi stromy dopadaly sluneční paprsky; jeho pátravý pohled jasně a ostře viděl každý detail. Zůstával nezvykle klidný; v ruce třímal dlouhý lesklý meč, po jehož čepeli se klikatila mělká rýha. Zbraň byla tak úzká, že by proklouzla mezi dvěma žebry, ale přesto dost pevná, aby prorazila i nejtvrdší brnění.
Urgalové neviděli tak dobře jako Stín; tápali ve tmě jako slepí žebráci a šmátrali před sebou zbraněmi. Do ticha zahoukala sova. Nikdo se nezklidnil, dokud pták neodletěl. Pak se zrůdy zachvěly v chladu noci; pod těžkými botami jedné z nich zapraskala větvička. Stín zlostně zasyčel a urgalové se přikrčili a znehybněli. Snažil se přemoci svůj odpor - urgalové zapáchali jako zkažené maso - a odvrátil se. Byly to pro něj jen vraždící stroje, nic víc.
Jak minuty narůstaly v hodiny, Stín přemáhal netrpělivost. Ta vůně se musela linout daleko před svými původci. Nedovolil urgalům vstát a trochu se zahřát. Stejné pohodlí odpíral i sám sobě; zůstával za stromem a bedlivě pozoroval pěšinu. Lesem se prohnal další poryv větru. Tentokrát byla vůně mnohem silnější. Rozrušeně zdvihl horní ret a zavrčel.
"Připravte se," zašeptal a celé tělo se mu rozechvělo. Špičkou meče dělal drobné kroužky. Dostat se až sem ho stálo mnoho úsilí a úkladů. Teď to nesmí zkazit.
Pod hustým obočím se urgalům rozjasnila očka a pevně sevřeli své zbraně. Stín uslyšel cinknutí, když něco tvrdého narazilo na uvolněný kámen. Ze tmy se začaly vynořovat matné obrysy a blížily se po cestě.
Tři jezdci na bílých koních cválali přímo do pasti. Hlavy měli zdvižené hrdě do výšky a pláště se jim v měsíčním světle vlnily jako tekuté stříbro.
Na prvním koni jel elf se zašpičatělýma ušima a ladně sešikmeným obočím. Byl štíhlý, ale silný, jako rapír. Přes záda měl přehozený velký luk, na jednom boku upevněný meč a na druhém toulec šípů s labutími pírky.
Poslední jezdec měl stejně pohledný obličej a ostré rysy jako ten první. V pravé ruce držel dlouhé kopí a u opasku mu visela bílá dýka. Jeho hlavu zdobila neobyčejná přilbice, vykládaná jantarem a zlatem.
Mezi těmi dvěma jela elfská žena s havraními vlasy, která rozvážně zkoumala okolí. Její hluboké oči, orámované dlouhými černými loknami, vyzařovaly energii. Prosté šaty jí nijak neubíraly na kráse. U boku měla meč a na zádech dlouhý luk s toulcem. V klíně vezla mošnu, na niž se často dívala, jako by se ujišťovala, že tam stále je.
Jeden z elfů potichu mluvil, ale Stín jeho slova nezaslechl. Žena odpověděla s očividnou autoritou a její strážci si vyměnili místa. Ten s přilbicí se ujal vedení a ostražitě sevřel kopí, připraven k útoku. Projeli kolem Stínova úkrytu a několika urgalů, aniž by pojali podezření. Stín si už začínal vychutnávat vítězství, když tu se vítr otočil a zavanul směrem k elfům, plný odporného zápachu urgalů. Koně znepokojeně zafrkali a pohodili hlavou. Jezdci ztuhli, očima přelétli ze strany na stranu, pak prudce otočili svá zvířata a vyrazili pryč.
Žena uháněla kupředu a zanechala dvojici strážců daleko za sebou. Urgalové vystoupili z úkrytů a vystřelili proud černých šípů. Stín vyskočil zpoza stromu, zdvihl pravou ruku a vykřikl: "Garjzla!"
Z dlaně mu vyšlehl rudý blesk, osvítil stromy krvavě červeným světlem a zasáhl ženina koně. Zvíře se s pronikavým zařičením skácelo po hlavě k zemi. Elfka z něj neuvěřitelně rychle seskočila, zlehka přistála na zemi a ohlédla se po svých strážcích.
Smrtící šípy urgalů zasáhly oba elfy téměř okamžitě. Spadli z nádherných koní a krev se smísila s prachem. Když se k nim urgalové rozeběhli, Stín je zarazil: "Za ní! Tu chci!" Netvorové zavrčeli a uháněli po pěšině.
Když uviděla své společníky mrtvé, ze rtů se jí vydral zoufalý výkřik. Udělala krok směrem k nim, pak proklela nepřátele a vběhla do lesa.
Zatímco se urgalové prodírali mezi stromy, Stín vyšplhal na žulovou skálu, která se tyčila nad lesem. Odtud mohl pozorovat široké okolí. Zvedl ruku a pronesl: "Böetq istalri!" a čtvrt míle lesa se topilo v plamenech. Postupně zapaloval jednu část lesa za druhou, dokud kolem místa přepadení nevznikl asi dvoumílový ohnivý kruh. Plameny vypadaly, jako by si stromy nasadily rozžhavenou korunu. S uspokojením dával pozor, aby kruh někde náhodou neuhasl. Pás ohně se rozšiřoval a zužoval tak oblast, kterou měli urgalové prohledat. Najednou Stín uslyšel výkřiky a ostré zaječení. Spatřil mezi stromy, že tři jeho přisluhovači padají smrtelně zranění na jednu hromadu. Zahlédl, jak elfka utíká před zbytkem urgalů.
Obrovskou rychlostí prchala k žulovému skalisku. Stín prozkoumal zemi dvacet stop pod sebou, pak skočil a mrštně přistál přímo před ní. Prosmýkla se kolem něj a uháněla zpátky k cestě. Z meče jí odkapávala černá urgalská krev a ušpinila váček, který držela v ruce. Rohaté nestvůry vyrazily z lesa a obklíčily ji, takže neměla kam utéci. Pohazovala hlavou kolem dokola a pokoušela se najít únikovou cestu. Když žádnou nenalezla, s královským opovržením pozvedla hlavu. Stín k ní kráčel se zdviženou rukou a vychutnával si její bezmoc. "Chyťte ji."
Když urgalové vyrazili kupředu, elfka roztáhla váček, sáhla do něj a nechala ho spadnout na zem. V rukou držela obrovský safírový kámen, ve kterém se zrcadlily zuřivé plameny. Zvedla ho nad hlavu a ze rtů se jí linula horečná slova. Stín zoufale vykřikl: "Garjzla!" Z ruky mu vytryskla koule červených plamenů a rychle jako šíp letěla k elfce. Ale bylo příliš pozdě. Záblesk smaragdově zeleného světla krátce osvítil les a kámen zmizel. Pak elfku zasáhl rudý oheň a ona se zhroutila k zemi.
Stín vztekle zařval, vykročil vpřed a mrštil mečem do stromu. Zbraň projela půlkou kmene, tam se zasekla a rozkmitala. Vystřelil z dlaně devět blesků energie, jimiž okamžitě zabil urgaly, vytrhl meč z kmene a vyrazil k elfce.
Z úst se mu řinula proroctví o pomstě, pronesená odporným jazykem, který znal jenom on. Sevřel hubené ruce a zahleděl se k nebi. Studené hvězdy mu ten pohled vracely jako nějací pozorovatelé z jiných světů. Znechuceně zkroutil rty a obrátil se zpět k omráčené ženě. Její krása, která by uchvátila každého smrtelníka, pro něj neměla kouzlo. Přesvědčil se, že kámen je pryč, pak z úkrytu mezi stromy vyvedl svého koně. Přivázal si elfku k sedlu, nasedl a vyrazil z lesů.
Uhasil oheň, který mu stál v cestě, ale zbytek nechal hořet.
 
 

Reklama