Twilight Series → Stmívání
6. března 2008 v 17:05
Stephenie Meyerová: Dostala jsem spoustu otázek ohledně toho, jak jsem přišla na příběh Stmívání. Možná tímto činem sprovodím ze světa svou stránku FAQ, ale tady je celý příběh.
Znám přesné datum, kdy jsem začala psát Stmívání, protože to byl rovněž první den hodiny plavání pro moje děti. Takže s určitostí mohu říct, že to celé začalo 2. června 2003. Do té doby jsem nenapsala nic kromě několika kapitol (k jiným příběhům), ve kterých jsem nikdy nepokračovala dál, a vůbec nic od narození mého prvního syna, o šest let dříve.
28. února 2008 v 18:09
Pokračování předchozího článku, jelikož se mi to tam nechtělo celé vlést tady je zbytek.
Zrudla jsem a vydrápala jsem se zpátky na pohovku, chytila jsem si rukama hlavu. Bylo to moje jídlo; vůně tmavého masa, sýru, česneku a brambor lákavě vířila okolo mě. Alice nesla podnos tak obratně jakoby byla po několik let servírkou, položila jej na stůl vedle mých kolen.
"Potřebuješ bílkoviny." objasňovala, zvedla stříbrný poklop, aby ukázala velikánský řízek a okrasnou bramborovou skulpturu. "Edward s tebou nebude šťastný, pokud tvoje krev bude cítit chudokrevností, až sem dorazí. Byla jsem si skoro jistá, že si dělala legraci.
Nyní, když jsem ucítila jídlo, byla jsem znovu hladová. Jedla jsem rychle, cítila jsem, že se mi vrací síla, když cukry objevily můj krevní oběh. Alice a Jasper si mě nevšímali, sledovali zpravodajství a povídali si tak rychle a tiše, že jsem nedokázala porozumět jejich rozmluvě.
Druhé zaklepání rozeznělo dveře. Vyskočila jsem na nohy, jen taktak jsem se vyvarovala další nehodě s poloprázdným podnosem na konferenčním stolku.
"Bello, musíš se uklidnit." Řekl Jasper, zatímco Alice šla otevřít. Člen administrativního sboru ji podal malou tašku s logem Hiltonu na ní a potichu odešel. Alice ji získala pro mě a tak mi ji podala. Otevřela jsem ji a našla jsem v ní kartáček na zuby, zubní pastu a všechny další nepostradatelné věci, které jsem nechala vzadu svého náklaďáčku. Slzy se mi objevily v očích.
"Vy jste ke mně tak laskavý." Podívala jsem se na Alici a potom na Jaspera, přemožené pocity.
Zpozorovala jsem, že je Jasper obvykle opatrnější na to, aby si udržoval odstup ode mě, takže mě překvapilo, když přišel k mému boku a položil ruku na moje rameno.
"Ty jsi teď součástí sabatu čarodějnic." dobíral si mě, a hřejivě se usmíval. Cítila jsem, jak intenzivní malátnost nenadále pronikla do mého těla; oční víčka byla nějak příliš těžká, abych je zvedla nahoru.
"Velmi rafinované, Jaspere," Zaslechla jsem Alici říkat znechuceným tónem. Její chladné, útlé paže vklouzly pod moje kolena a zezadu mých zad. Zvedla mě, ale byla jsem v limbu dříve, než mě donesla do postele.
28. února 2008 v 18:07
(Poznámka: Poznáš části této kapitoly - malé kousky přežily a byly zkombinovány s tím, co je právě teď kapitola 2O "Netrpělivost." Tahle kapitola zpomalovala tempo "pronásledovací" části příběhu, ale měla jsem pocit, jako kdybych odstranila hodně z Aliciny osobnosti, když jsem se té části vzdala.)
Nakupování s Alicí
Auto bylo elegantní, černé a výkonné; jeho okénka měla odstín limuzínově černé. Motor předl jako velká kočka, zatímco jsme spěchali hlubokou nocí.
Jasper řídil jednou rukou, vypadalo to nedbale, ale silné auto letělo kupředu s perfektní přesností.
Alice se mnou seděla na koženém černém sedadle. Nějak, během dlouhé noci, se moje hlava ocitla na jejím krku tvrdém jako žula, její chladné paže mě objímali, její tvář se přitiskla na temeno mé hlavy. Předek její tenké bavlněné halenky byl studený, navlhlý mými slzami. Občas, když se moje dýchání stalo nepravidelné, ona konejšivě zamumlala; svým rychlým, vysokým hlasem, povzbuzení, které znělo jako zpívání. Abych zachovala klid, soustředila jsem se na dotek její studené pleti; vyvolávalo to pocit jako tělesný kontakt s Edwardem.
Oba z nich mě ujišťovali - když jsem si uvědomila zasažená panikou, že všechny moje věci zůstaly v náklaďáčku - o tom, že to, když jsem si je nevzala sebou, bylo nutné něco udělat s pachovou stopou. Sdělili mi, že si nemusím dělat hlavu ohledně oblečení nebo peněz. Zkusila jsem jim důvěřovat a snažila jsem si nevšímat, jak nepohodlně se cítím v Rosaliiném nepadnoucím oblečení. Byla to bezvýznamná záležitost na to, abych na ni upozorňovala.
Na hladké hlavní silnici, Jasper nikdy nejel mohutným autem, pomaleji než sto dvacet mil za hodinu. Vypadal, že si naprosto neuvědomuje omezeních rychlosti, ale nikdy jsme neviděli hlídkovací auto. Jediné přerušení jednotvárné jízdy byly dvě zastávky, kvůli načerpání paliva. Naprázdno jsem si všimla, že Jasper byl dvakrát uvnitř zaplatit prachy.
Svítání se začalo vyjasňovat, když jsme byli někde v severní Kalifornii. Dívala jsem se s vlhkýma, pálicíma očima, jak šedivé světlo pádilo přes bezmračnou oblohu. Byla jsem vyčerpaná, ale spánek se my vyhýbal, moje mysl byla příliš zaplněná rozrušujícíma představami na no, aby se uvolnily do bezvědomí. Charlieho zlomený výraz - Edwardovu zvířecí vrčení s vyceněnými zuby, když zíral na dychtivého stopaře - Laurentův sklíčený pohled - mrtvý pohled v Edwardových očích potom, co mě naposledy políbil; promítali se mi dosud před očima, moje pocity se střídaly mezi hrůzou a zoufalstvím.
V Sacramentu, hlavním městě Kalifornie, Alice chtěla po Jasperovi, aby zastavil, aby pro mě obstarala jídlo. Ale já jsem otráveně zakroutila hlavou a nařídila mu, aby pokračoval v cestě, tlumeným hlasem.
O několik hodin později, v předměstí u L. A, k němu znovu Alice tiše promluvila, a on opustil dálnici za zvuku mých chabých protestů. Obrovské nákupní středisko bylo vidět ze silnice a Jasper zamířil přímo tam, zastavil v parkovací garáži, dole na podzemní ploše, aby zaparkoval.
"Zůstaň v autě." přikázala Jasperovi.
"Jsi si jistá?" zdál se znepokojený.
"Nevidím tu nikoho." Tvrdila. Přikývnul na souhlas.
Alice vzala mou ruku a vytáhla mě z auta. Přidržovala si moje ruce tak, že mě držela blízko svého boku, zatímco jsme šli temnou garáží. Vyhýbala se kraji garáže, zůstávala v šeru. Zaregistrovala jsem, jak její pokožka vypadá, že září ve slunečním světle, které se odráželo od chodníku. Nákupní středisko bylo přecpané, mnoho hloučků zákazníků nás míjelo, někteří z nich otočily hlavou, aby nás spatřili vycházet.
Kráčeli jsme pod mostem, který překlenul horní plošinu parkovací garáže do druhého podlaží jako sekci obchodního domu, vždy jsme se drželi pryč od přímé sluneční záře.
Jakmile jsme byli uvnitř, pod fluorescenčním osvětlení obchodu, Alice vypadala méně nápadná - jenom ostražitá křídově bledá dívka, jenom se stíny pod očima a s černými vlasy rozježenými všemi směry. Kruhy pod mýma očima, to jsme si byla jistá, byly více zřejmé než její.
28. února 2008 v 18:04
(poznámka: tato část byla vystřihnuta z původního epilogu. Třebaže jsem stručně popsala Emmettův příběh v kapitole 14 "Duch nad hmotou", skutečně jsem postrádala, že jsem ji nemohla podrobně popsat jeho vlastními slovy.)
Emmett a medvěd
Překvapilo mě, že jsem našla podivnou spřízněnost, která se rozvíjela mezi mnou a Emmettem, zvláště od té doby, co se stal jednou pro mě naprosto nejděsivějším ze všech. Mělo to co dočinění s tím, jak jsem si oba vybrali, že se připojíme do jejich rodiny; oba jsme byli zamilovaní - a milovali jsme neustále - i když jsme byli lidé, ačkoli u něj to trvalo velmi krátce. Jedině to si Emmett zapamatoval - on sám skutečně chápal ten zázrak, díky kterému Edward zůstával se mnou.
Poprvé jsem si o tom promluvili jednoho večera, když si tři z nás hověli na světlých pohovkách před pokojem, Emmett mě tiše zasypával vzpomínkami, které byli lepší než pohádky, během toho co se Edward soustředil na pořad o vyrábění jídel - rozhodl se, že se musí naučit vařit, k mé nevíře, a to šlo velmi obtížně bez patřičných smyslů chuti a čichu. Přece jenom tam bylo něco, co pro něj nebylo logické. Jeho perfektní čelo se svraštilo, když šéfkuchař celebrit okořenil ještě další pokrm podle chuti. Potlačila jsem úsměv.
1. února 2008 v 15:28
Meyerová Stephenie
Stmívání
Sedmnáctiletá Isabella Swanová se stěhuje do Forks, deštivého a ponurého městečka ve státě Washington, za svým otcem Charliem, kterého před několika lety opustila se svou matkou.
Druhý den nastoupí do nové školy, kde se jí dostává nechtěné pozornosti. Při obědě si však všimne pěti lidí, kteří se straní ostatních, tj. Emmetta, Rosalie, Jaspera, Alici a Edwarda - ti ji doopravdy zaujmou. Oni jsou tak nádherní, je však na nich něco zajímavého až děsivého, mají bledší pleť než ostatní. Po obědě má hodinu biologie a jejím sousedem v lavici je právě Edward Cullen. Jenže jak se zdá, nemá ji rád, aniž by se s ní seznámil. Isabella je z toho celkem zklamaná. A tak další den sleduje ten stůl...ale Edward tam není. Myslí na něj čím dál tím víc. Po třech dnech se konečně objeví. A jak se zdá, změnil na ni názor. Při hodině biologie se seznamují. Jednou Isabelle zachrání život, když ji málem srazí auto. Od toho okamžiku si k sobě Bella a Edward nacházejí cestičku. Bella si začíná uvědomovat, že je do něj zamilovaná a jak se dozvídá Edward do ní také. Jenže netuší, že Edward a jeho rodina ukrývají děsivé tajemství...jsou totiž upíři. Cestou na společný výlet jí vysvětlí, že by se od něj měla držet dál. Ale to ani jeden z nich nedokáží udělat. A tak jí ukáže, jak vypadá na slunci, vypráví jí o svých adoptivních rodičích a o svých sourozencích, o svých schopnostech číst myšlenky a jak se vlastně stal upírem. Bella je z toho udivená, ale její city se k němu nezmění. A tak se Edward rozhodne Bellu představit své rodině, která o Belle už dávno ví, zatímco její otec o Edwardovi ne. Když přijde Bella do Edwardova domu, dům se jí zdá nádherný, žádné rakve, žádné pavučiny na zdech. Cullenovi ji pozvou na baseball. Bella se tedy vydává s nimi na jejich oblíbenou hru, na louku. Jenže všechno krásné se zvrtne ve chvíli, kdy Alice vidí, že se někdo blíží...jiní upíři (má totiž schopnost vidět do budoucna). Když ti upíři přijdou na louku, snaží se Cullenovi ochraňovat Bellu, jenže jeden z upírů, James, je vášnivý lovec. A tak musejí Bellu odvézt pryč z Forks, jinak by ji James zabil. Odvezou ji zpět do Philadelphie. Tam ji ukrývají, jenže James si ji i přesto najde. Po telefonu jí oznámí, že má její matku a řekne jí, že pokud chce, aby její matka ještě žila, musí za ním přijít do jednoho tanečního studia. Protože se Bella o svou matku bojí, vydává se za ním. Musí za ním přijít sama. Když se setká s Jamesem, zjišťuje, že její matka je na Floridě se svým přítelem a že vše byla lež. James ji chce zabít, když už jí vysává krev, objeví se Edward se svojí rodinou a Jamese zabije. Jenže ztratila velké množství krve a z jeho zubů se do ní přenesl upíří jed. Edward musí odolat pokušení a nevysát z ní zbývající krev. Pak se Bella probudí v nemocnici. Vedle ní sedí Edward a její matka, která samozřejmě o ničem neví. Myslí si, že se jí stalo něco jiného. Když Edward předstírá, že spí, vysvětlí Bella matce, že se vrátí zpět do Forks s Edwardem a za svým otcem, aby matka mohla dále cestovat se svým přítelem. Sice pro ni matka měla jiné plány, ale povolí jí to.
A tak se Bella vrací zpět do Forks.
Pokračování je v knize Nový měsíc.
31. ledna 2008 v 18:49
Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak umřu - ačkoliv během posledních pár měsíců bych k tomu měla dostatek důvodů - ale i kdybych o tom přemýšlela, takhle bych si to nikdy nepředstavovala.
Zírala jsem bez dechu přes dlouhou místnost do tmavých očí lovce, který mi můj pohled přívětivě opětoval.
Bylo přece dobré zemřít, vyměnit svůj život za život člověka, kterého mám ráda. Dokonce šlechetné. To by mělo stát za uvážení.
Věděla jsem, že kdybych nikdy nepřijela do Forks, nemusela jsem teď čelit smrťi. Ale i když jsem byla tak vyděšená, přesto jsem toho rozhodnutí nedokázala litovat. Když vám život nabízí sen naprosto za hranicemi vašich největších očekávání, není rozumné truchlit, když nadejde jeho konec.
Lovec se přátelsky usmál a pomalým krokem se přiblížil, aby mě zabil.
31. ledna 2008 v 18:44
"Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží," zašeptala jsem.
"Že na tom nezáleží?" Jeho tón mě přiměl vzhlédnout - konečně jsem prolomila tu jeho počlivě udržovanou masku. Jeho obličej byl bevěřícný, jenom s náznakem hněvu, kterého jsem se obávala.
"Ne," řekla jsem tiše. "Nezáleží mi na tom, co jsi."
Do jeho hlasu vstoupil tvrdý, výsměšný tón. "Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?"
"Ne."
Zmlkl, zase e díval přímo před sebe. Jeho obličej byl pochmurný a chladný.
"Ty se zlobíš," vydechla jsem. "Neměla jsem nic říkat."
"Ne," odporoval, ale jeho tón byl stále stejně tvrdý jako jeho obličej. "Jsem rád, že vím co si myslíš - i když to, co si myslíš, je šílené.
"Takže se zase pletu?" provokovala jsem.
"To jsem neměl na mysli. ,Na tom nezáleží´!" citoval a skřípal přitom zuby.
"Mám pravdu?" vydechla jsem.
"Záleží na tom?"
Zhluboka jsem se nadechla.
"Vlastně ne." Odmlčela jsem se. "Ale jsem zvědavá." Můj hlas byl alespoň vyrovnaný.
Najednou se tvářil odevzdaně. "Na co jsi zvědavá?"
"Kolik je ti let?"
"Sedmnáct," odpověděl okamžitě.
"A jak dlouho je ti sedmnáct?"
Jeho rty se zkroutily, jak zíral na silnici. "Už nějakou dobu," připustil posléze.
"Dobře." Usmála jsem se, aměla jsem radost, že je ke mě pořád upřímný. Díval se na mě pozornýma očima, hodně jako předtím, když se bál, že upadnu do šoku. Věnovala jsem mu široký povzbudivý úsměv, a on se zamračil.
"Nesměj se - ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?"
Stejně se zasmál. "Mýtus."
"Slunce tě nespálí?"
"Mýtus."
"Spíš v rakvi?"
"Mýtus." Na chvíli zaváhal a do jeho hlasu vstoupil podivý tón. "Nemůžu spát."
Chviličku mi to trvalo, než jsem to strávila. "Vůbec?"
"Nikdy," odpověděl a jeho hlas nevylo téměř slyšet. Otočil se a zamyšleně se na mě podíval. Prohlížel si mě svýma zlatýma očima a já jsem ztratila nit. Zírala jsem na něj, dokud se nepodíval jinam.
"Ještě si mi nepoložila tu nejdůležitější otázku." Jeho hlas byl teď tvrdý, a když se na mě znovu podíval, oči měl chladné.
Zamrkala jsem, stále omámená. "Která to je?"
"Nezajímá tě co jím?" zeptal se sarkasticky.
"Aha," zamumlala jsem, "tohle."
"Ano, tohle." Jeho hlas byl drsný. "Nechceš vědět jestli piju krev?"
Trhla jsem sebou. "No, Jacob o tom něco říkal."
"Co Jacob říkal?" zeptal se příkře¨
"Říkal, že vy... nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla výt nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata."
"Říkal, že nejsme nebezpeční?" Jeho hlas byl hluboce skeptický.
"Ne přesně. Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby."
Díval se dopředu, ale nedokázala jsem říct, jestli kouká na silnici nebo ne.
"Tak co, měl pravdu? O tom, že nelovíte lidi?" Snažila jsem se udržet svůj hlas co nejvyrovnanější.
"Quileuté mají dlouhou paměť," zašeptal.
Brala jsem to jako potvrzení.
"Ale nenech se tím ukolébat," varoval mě. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční."
"Nerozumím."
"Snažíme se," vysvětloval pomalu. "Jsme obvykle velmi dobrí v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě."
"To je chyba?" Slyšela jsem smutek ve svém hlase, ale nevěděla jsem, jestli ho slyšel také.
"Velmi nebezpečná," zamumlal.
Pak jsme oba mlčeli. Sledovala jsem, jak se světlomety otáčejí v ohybech silnice. Pohybovaly se příliš rychle; nevypadalo to skutečně, spíš jako videohra. Byla jsem si vědoma, že čas ubíhá tak rychle jako černá silnice pod námi, a strašně jsem se bála, že už nikdy nebudu mít další šanci takhle s ním být - povídat si na rovinu, bez zábran. Jeho slova věstila konec, a já jsem se té představy děsila. Nemohla jsem promeškat animinutu z těch, které mi ještě zbývaly.
"Pověz mi víc," žádala jsem zoufale a nestarala jsem se co říká, jen jsem chtěla znovu slyšet jeho hlas.
Rychle se na mě podíval, udivený změnou mého tónu. "Co chceš vědět?"
"Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí," navrhla jsem a hlas jsem měla stále zabarvený zoufalstvím. Uvědomila jsem si, že mám mokré oči, a potlačovala jsem smutek, který se mě snažil přemoct.
"Protože nechci být stvůra." Jeho hlas byl velmi tichý.
"Ale zvířata nestačí?"
Odmlčel se. "Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životě na tofu a sojovém mléku; říkáme si vegetariáni, to je takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad - nebo spíš žízeň. ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou." Jeho hlas nabral zlověstný nádech. "Někdy je to obtížnější než jindy."
"Teď je to pro tebe moc obtížné?" zeptala jsem se.
Povzdechl si. "Ano."
"Ale hlad nemáš," řekla jsem přesvědčeně - bylo to tvrzení, ne otázka.
"Proč si to myslíš?"
"Poznám ti to na očích. Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi - muži obzvlášť - jsou podrážděnější, když mají hlad."
Zachechtal se. "Ty jsi všímavá, viď?"
Neodpověděla jsem; jenom jsem poslouchala zvuk jeho smíchu a zapisovala si ho do paměti.
31. ledna 2008 v 18:34
Světem se šíří podivná nákaza. Je to jako epidemie, která smete všechno a všechny, která přeskakuje z osoby na osobu… Nikdy to neskončí. Je to posedlost… závislost…droga. Nikdo neunikne. Ta droga má jméno…Edward Cullen…
…kdo nepřečte, neuvěří…
...Stmívání. Kouzelný příběh o nebezpečné lásce mezi člověkem a upírem, která balancuje na ostří nože... Na jedné straně touha po blízkosti milované osoby, touha po životě... a na straně druhé...instinkty upíra, neodolatelná žízeň po krvi...touha zabít...
Dojemná upírská sága Stephanie Meyerové o sebezapření, zavrhnutí všeho přirozeného ve jménu lásky, která již po několika stránkách chytne za srdce a nepustí. Příběh, mířící k literární nesmrtelnosti, který se nesmazatelně zapisuje do srdcí mnoha čtenářů po celém světě.