close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Twilight Series → Fanfiction

Lauřin svět - část sedmá

14. dubna 2008 v 19:45 | Leya
U Quileutů:
"S tou holkou už se nebudeš vídat!" Sam si Toma vztekle měřil.
"C cože? Jak si to představuješ takhle mi zasahovat do života?! Je to má kamarádka a já se s ní nepřestanu kvůli tobě bavit! A co to mělo dneska znamenat?"
"Kamarádka? Pch, pěkná kamarádka! Je pro tebe nebezpečná!"
"Děláš si srandu? Jacobe! No tak, řekni něco!"
Jacob vypadal zamyšleně, více, než zamyšleně. Nevnímal okolí. Jen zíral na déšť, tančící za okny.
"A vůbec, dejte jí pokoj!"
"To nebude tak snadné."
"Same! Přestaň plácat hlouposti!"
Tom prudce otevřel dveře a vyběhl ze Samova domu, rád, že nemusí poslouchat ty řeči.

Lauřin svět - část šestá

14. dubna 2008 v 19:42 | Leya
Při posledním zvonění jsem shrnula všechny věci do báglu a chystala se vstát.
"Lauro počkej…můžu tě doprovodit?"
"Jo, proč se ptáš?"
"Nevím, celý den se chováš divně."
"Promiň, necítím se ve své kůži."
"Já tě chápu."
Nic nechápeš! Měla jsem co dělat, abych mu tu větu nezařvala přímo do hlavy. Ale on se snad ještě nepřeměnil. Nic o tom neví. Asi se mu zdá normální, že roste jako z vody a horečky jsou u něj na denním pořádku.
Šli jsme zalidněnou chodbou.
"Ahoj mládeži." Ze zadu přikvačil Emmett. Nezdálo se, že by si toho smradu všimnul. Copak se pomátl? Nebo má rýmu.
"Ahoj bráško." Usměji se na něj. "Kde máš Rose?"
"Ta asi bude v jídelně. Ahoj Tome."
"Ahoj." Hlesl a nepřestal si ho měřit pohledem.
"Vy se znáte?"
"Jo, od vidění." Zasmál se Emmett a vzal mě kolem ramen. Tom se trošku odtáhl a znechuceně zíral do země.
Emmette?? Snažila jsem se, aby to bylo jemné a on se tam nezačal zmítat. Přesto s sebou trhl a zděšeně se na mě podíval. Náznakem jsem mu ukázala, aby zůstal v klidu.
Stačí, když si to budeš myslet
Aha, no, co se děje?
Ty to necítíš?
Co?
Toma?
Jo, Toma cítím. Co s ním je?
Udiveně vydechnu.
Cítím z něj vlkodlaka.
To se ti musí zdát. Já nic necítím.
Emmette!! Zasyčela jsem vztekle.
Co?
Tohle říkáte vždycky.
A co by se mohlo stát? Stojím vedle něj a nic necítím.
To je fuk.
Hlavně nezačni zmatkovat. A kušuj z mé hlavy, není to dvakrát příjemný.
V tvé hlavě jsem den co den a nijak ti to nevadí…
Cože?!
Nic…

Lauřin svět - část pátá

14. dubna 2008 v 19:39 | Leya
V Quileutské radě starších:
Poranění, strašně vypadající vlkodlaci se právě vrátili domů, do Quileutské rezervace. Většina ran se zhojila, ale jeden měl stále zlomená žebra. Museli ho podpírat, aby vůbec mohl jít. Proměnili se zpátky v lidi. Zranění vypadalo mnohem hůř, než když byl vlk. Doklopýtali k bílému domku s malou, pečlivě udržovanou zahrádkou.
"Pane bože, kdo vás tak zřídil? A kde je Paul?" Ve dveřích stála mladá žena. Byla by velmi pohledná, nemít jednu část tváře četně zjizvenou. Sam zavrtěl hlavou.
"Zabila ho ta malá pijavice, co zabila Jareda."
"To není možné!" Emily si přiložila ruku na ústa. Do očí ji vhrkly slzy. Sam pouze kývl.
"Zranila tady Embryho." Ukázal na chlapce, co podpíral rameny. "Má zlámaná žebra."
"Ale jak to že…."
"Nevím Emily. Ranění od ní, se nám hojí stejně, jako u lidí." Pokrčil Sam rameny a Embry při tom pohybu zasténal.
"Pojďte honem. Same, polož ho na gauč." Láskyplně se podívala na zraněného chlapce.
"Za jak dlouho se uzdraví?" Jakob se nahnul nad svého přítele. Ještě s tou pijavicí, co zabila jeho kamarády neměl tu čest, ale už teď ji zhluboka nenáviděl. Celý se roztřásl při pohledu na zuboženého Embryho.
"Jako u lidí. Musíš mu to něčím zpevnit. Nějaký studený obklad, aby ho to nebolelo. Budeš mít tak na dva týdny volno hochu. Zavolám Billyho, ten už si s tím poradí." Sam měl velký strach o svého svěřence, ale zároveň cítil vztek, smutek a něco, co si nedokázal připustit. Zvědavost.

Lauřin svět - část čtvrtá

7. dubna 2008 v 19:56
Lauřin svět 4
Autorka: Leya
"Mládeži, to by stačilo. Mám důležitý hovor z nemocnice!" Do obýváku se jako blesk vřítil Carlisle.
"Tak mi jdeme ven." Emmett se vyhrabal spod pohovky. Moct, tak mu oči slzí smíchy, stejně jako mě.
"Jestli mi pošlapete záhon…!" Nedokončila výhružku Esme.
"Pokusíme se." Zazubil se Emmett a než jsem stačila cokoliv namítnout, čapnul mě za zápěstí a táhnul ven.
"Ne, ne, ne!" Pozdě…Emmett mě strčil do domácího bazénu s ledovou vodou. To ovšem platilo pro "smrtelníky".
"Za co?" Vyplivla jsem vodu a hrabala se ven. Zastoupil mi cestu na schůdkách.
"Já ti ani nevím."
"A co ty vlastně víš? Uhni!" Strčila jsem do něj, ale v zápětí skončila zpátky v bazénu. "Tohle není fér." Zaskuhrala jsem. "Použiji hrubou sílu jestli neuhneš!"
"Se předveď…" Našpulila jsem vztekle rty. Říkal sis o to. Naběhne mi úsměv.
Uhni!!!! Zakřičím vztekle do jeho mysli. Bolestně se chytil za uši a o dva kroky ustoupil. Jako blesk jsem vystřelila z vody a závěrně jeho samého tam strčila. Bazén byl žalostně malý pro naše plavecké dovednosti. Osm metrů na délku a pět na šířku…slabota.

Lauřin svět - část druhá

2. dubna 2008 v 13:08
Sklíčeně jsem vběhla do domu.
"Tati!?" Nic. "TATI!" To se snad s ním mám spojit telepaticky nebo co? Vím, že to nesnáší, ale co mám dělat. V kuchyni není žádný vzkaz, jako: Přijedu zítra; Musím něco zařídit, do týdne jsem doma…nic. Grrr…! Pokusím se v mírném rozpolcení soustředit a najít otcovu mysl. Nic? Co to? Nikdy mi nedělalo sebemenší problém ho najít a dneska? Stalo se mu něco? Ne, určitě si šel povyrazit a nechtěl, abych ho rušila. To by byl celý on. I tak mě ale neustále rozklepávala ta podivná nervozita. Budou mě sledovat? Co když mě najdou? Sice bych je asi přeprala, nebo díky transportování utekla, ale…co když ne? Už aby byl táta doma. Pokusím se znovu s ním navázat kontakt. Zase nic. Až se vrátí, uštědřím mu políček. Co dělat doma? Půjdu se projít. Vyběhnu ze dveří a zamířím si to do lesa. Ten pocit volnosti, bezpečí korun stromů, mi dodával klid. Kéž by zítřek nepřišel. Náhle mě jako kladivem do nosu praštil hrozný smrad. Vyděšeně jsem kýchla a ruka mi bezděčně vyletěla, aby zacpala dýchací ústrojí. Co to má znamenat ?!? Poznala jsem psa, ale odkdy pes takhle smrdí? Fuj. Pach byl stále blíž a blíž. Vlkodlaci! Prolítlo mi hlavou jako blesk. Než jsem se stačila vzpamatovat, stály proti mně tři vysoké obrysy. Nakrčila jsem nos. Moment, co to táta říkal? Že spolu vlkodlaci komunikují pomocí telepatie? Dokázala bych se jim nabourat do mysli? Za pokus to stojí. Soustředila jsem se na toho největšího, černého.
Co po mě chcete?! Vyjela jsem na něj. Udiveně vykulil hnědé oči, plné zlosti, a na chvíli schoval slonovinové tesáky.
Jak to? Měl mladý, ale chraplavý hlas. Ostatní, ty dva šedé, očividně překvapilo, že s nimi mluvím. V očích jim tančila nechápavost.
To vás nemusí zajímat! Co chcete?
Zabít tě… Kdyby mohl, usmál by se. Nehnula jsem vrbou.
Důvod?
Jiná pijavice, byla ti dost podobná, zabila člověka. Zničili jsme ji, teď si na řadě ty.
Neprahnu po lidské krvi!
Jsi pijavice, i když se mi na tobě něco nezdá. Porušili jste dohodu.
A jak vypadal ten upír. Díky našemu telepatickému propojení cítil, z čeho mám strach. Že ten upír, co ho zničili, byl můj otec. K mému údivu spolupracoval. V hlavě se mi zjevil obrázek. Do očí mi vhrkly slzy. Táta. Průzračná tekutina, stékající po mé tváři vlky udivila.
Jak je možné, že brečíš?? Zazněl jiný hlas v mé hlavě.
Na tom nezáleží…zabili jste mi otce!! Zaplatíte…
Pijavice nemůžou mít děti. Vykřikl vůdce.
Můj otec by nikdy lidem neublížil.
Viděli jsme ho.
Ne, to není možné. Jsme vegetariáni! Nechtěla jsem si připustit, že mi otec lhal, ale byl to můj otec.
To je jedno. Porušil smlouvu. Teď zemřete!

Lauřin svět - část první

31. března 2008 v 15:01
Lauřin svět

Mám tu pro vás novou povídku, Lauřin svět, autorkou je Leya a zdroj je zde!
"Tati, vážně se musíme stěhovat?" To byla asi dost hloupá otázka. Podle toho se na mě otec také podíval. Zlaté oči, krásnící se na ještě půvabnější tváři mě pobaveně pozorovaly. Zakroutil hlavou a blonďaté vlasy, střižené na krátko, se mu rozlétly do stran. Do kufru našeho černého BMW hodil poslední tašku a s bouchnutím zavřel prostorný kufr.
"Kdybychom měli na výběr, víš, že bychom zůstali." Ovšem, on, jako upír a já, jako poloupírka jsme vypadali pořád stejně mladě. I když mě je opravdu sedmnáct, zato otci asi tak…tři sta let?? Kdo ví. Od pravých upírů jsem se výrazně lišila. Na slunci jsem nezářila, měla jsem modré oči, nežíznila jsem po lidské krvi, no, je toho prostě hodně. Táta říká, že jsem asi ta nejmocnější bytost, co se prochází po této planetě. To určitě…. Obsadím své obvyklé místo spolujezdce a zapnu si pás. Sice mi koluje v žilách krev, jedovatá jak pro upíry, tak pro vlkodlaky, mohu, ale nemusím spát, při čemž se mi zázračnou rychlostí hojí rány a já se potom cítím svěží a v plné síle, ale to neznamená, že jsem ta nejmocnější bytost na tomto světě. Otec prostě moc fantazíruje.
"Jak dlouho pojedeme??"
"Zítra tam budeme." Usměje se na mě a nastartuje motor. Naposledy se podívám na náš dům, snad ho nevidím naposledy, stejně jako celé tohle město. Auto se rozjede. Sbohem domove. Určitě to tu nevidím naposled. Až se mi bude stýskat, použiji jeden z mnoha mích darů a transportuji se sem. Dokážu se během vteřiny transportovat z místa na místo, nezávisle na vzdálenosti. Je to fantastické.
Po malé chvíli opouštíme malé městečko. Odfouknu si z čela neposlušnou ofinu havraních kadeří a položím hlavu na sklo v okénku.
"Jak pokračuješ v imunitě?"
"Cože?"
"Ptám se, jak pokračuješ v posilování mysli."
"Aha, jo, dobře." Zamumlám. Tohle téma nenávidím. Ten jeho pyšný pohled, prostě opruz.
"Myslíš, že už jsi imunní proti ostatním darům?" On nedá pokoj!
"Už dávno, tati…." Cokoliv za trochu klidu. I přes život upíra jsme vegetariáni, teda, co se týče lidské krve. Má matka byla člověk. Nevím jak se to rodičům povedlo, upíři nemohou mít děti, ale já jsem přišla na svět jako upír…poloupír. Má to své výhody. Rodiče se milovali, ale má matka před pěti lety umřela a od té doby žiji jen s otcem.

Až do konce věků: Kapitola devátá – Stříbrná a zlatá

17. března 2008 v 13:40
"Bello…" začal, vzal mě za ruku.
"Edwarde, jsi připraven uvidět svou dceru?"
Mohla jsem zaslechnout, že se jeho dýchání trochu zrychlilo, když přikyvoval. "Ano."
"Dobře." Zhluboka jsem se nadechla a namířila si to spolu s ním do domu. Edward pokrčil nos. "Co?"
"Slyším, co všechny dvojice v tomhle domě právě dělají." ušklíbl se Edward. Zahihňala jsem se.
"Pořád můžeš číst myšlenky?" Zeptala jsem se zvědavě.
"Bohužel." Pohledl na mě Edward. "Kde je?"
"Ve tvém pokoji. Ukázala jsem jí ho dnes poprvé. Dveře byly vždy zavřené, tedy až do dneška. Bylo to příliš těžké." Připustila jsem. "Ellie tě vrátila zpátky, však víš. To je její schopnost. Musela vidět tvou fotku a chtít, aby si byl s ní, se mnou." Edwardovi topazové oči zněžněly a stiskl mi prsty na ruce.
"Jsem tady, teď. Navždy."

Až do konce věků: Kapitola osmá – Bílá

16. března 2008 v 20:54
"Šššš." A s tímto mě muž, který vypadal jako Edward, políbil. Uvědomila jsem si pak, že tu Edward být nemůže, že mě nemůže držet v náručí tady na zemi. Byl mrtvý. Musela jsem ten fakt pochopit. Pravděpodobně jsem nechala své sny utéci za hranici logiky.
"Uchh," Zasténala jsem. Odtlačila jsem halucinačního Edwarda od sebe a začala si čistit oblečení od sebemenší špíny. Halucinační Edward vypadal ublíženě, jeho oči se proměnily v led.
"Bello?" Zeptal se mě nesmlouvavě halucinační Edward s kamennou tváří. Lehce jsem se plácla na pusu, snažila jsem se osvobodit od svých snů.
"Vzbuď se, Bello. No tak!" Říkala jsem si a začala vstávat. Halucinace Edwarda mě vzala do náruče. Byl skutečný?
"Jsi vzhůru, Bello." Jeho hlas zněl, jako by si sám nebyl zcela jistý, že ho vnímám.
"Jsi... mrtvý, Edwarde. Ty nejsi skutečný." Zamumlala jsem, slzy mi řinuly z pod víček. Edward se ke mně naklonil a setřel mi slzy z tváří.
"Nejsem mrtvý. Už ne, Bello." Hleděl na mou tvář a já cítila, že mi oči vylézají z důlků. "Jsi člověk? Pláčeš a máš své hnědé oči, ale nevoní z tebe žádná lidská krev." Zeptal se udiveně.
"Jsem upír, to jen moje schopnost kontrolovat tělo souběžně s myslí. To je proč…" Byla jsem přerušena vlastními myšlenkami. Ellie to udělala. Přivedla Edwarda zpátky k životu! Začala jsem poskakovat okolo jako zajíček na drogách. "Ty jsi opravdu tady? Jsi naživu! Vrátila mi tě!" Křičela jsem, letmo Edwarda políbila. Pobaveně se na mě díval.
"Pochopila jsi něco ohledně mě? Protože já jsem naprosto ztracen." Edwardovo obočí se svraštilo, jeho topazové oči se nepatrně rozzářily. Zarazila jsem se, vdechovala jsem jeho vůni. Ta nádherná vůně uvnitř mě mě stále doháněla k šílenství.
"Jsi zpátky." Zašeptala jsem, vzala jsem si jeho tvář do dlaní. Usmál se, ale viděla jsem na jeho očích, že je pořád zmatený. Edward se naklonil blíž ke mně, měl zavřené oči a zhluboka se nadechoval. "Ellie mi tě vrátila. Ukázala jsem jí tvůj pokoj a tvou fotku a ona tě musela přimět vrátit se zpátky." Můj hlas byl o něco slabší, než jsem doufala.

Až do konce věků: Kapitola sedmá – Edward?

13. března 2008 v 21:42
"Wau. Může přivést mrtvé věci k životu?" Vyptávala se Alice.
"Ano, jako třeba mrtvá zvířata nebo uschlé kytky úplně stejně, jako to udělala se slunečnicí. Musím připustit, že se to někdy bude hodit. Ellie bude patrně schopná znovu uzdravit nemocné věci a také možná i lidi s říznutím nebo modřinou. Bude umět léčit." Sděloval nám Carlisle, prohlížel si žlutou slunečnici.
"Wau..." Hlesla jsem v údivu. Byla to velmi zajímavá schopnost, ale i tak jenom jediná otázka se mi vynořovala v mysli. "Carlisle, říkal si, že si lidé přenášejí svoji nejvýraznější nejsilnější vlastnost z období, kdy jsou lidmi, a spolu s ní se stanou upírem. Ellie nikdy nebyla úplný člověk… co tedy její schopnost… jak ji získala?"
"Abych řekl pravdu, nevím." Připustil Carlisle. Zakroutil hlavou a rozesmál se. "Nedává to žádný smysl."
"Ellie je jediná svého druhu." Poznamenala Esme.
"To ona je... to ona je."
"Ellie! Přestaň!" Vypískla jsem. Snažila jsem se Ellie umýt, ale ona si až příliš moc užívala v mydlinkové vodě. "Ellie! No tak, uklidni se!" Žadonila jsem. "Alice!" Zakřičela jsem.
"Ano? Co je, Bello?" Zeptala se Alice, zrovna vkročila do koupelny. Její oči se rozšířily, jakmile spatřila ten bublinkový nepořádek. Propukla v záchvat smíchu.
"Alice! To není zábavné! Nechce mě přestat pocákávat!" Stěžovala jsem si. Ellie se pořád hihňala.
Uběhl měsíc od doby, co se Allie narodila a ona rozhodně nevyrůstala stejně jako normální lidské dítě. Už se učila chodit a byla blízko k tomu, aby běhala. Sotvaže uměla vyslovit některá slova stala se obětí Rosalie a Alice: sedminásobnými únosci dětí za účelem šňoření. Ale Ellie byla tak šťastné dítě, že skutečně tolerovala, že se stává v rukou Alice a Rosalie Bárbínkou. I když to neměla ráda, byla tak hodná, že se nepokusila zdrhnout, tak jako jsem se pokoušela já.
Emmett a Jasper několikrát trávili čas pobíháním s Ellie a oba tvrdili, že má běžecký talent po otci.
"V pohodě, Bello. Jdi od toho. Pomůžu ti." Alice ke mně přistoupila a začala Ellie umívat, která se hned uklidnila, když uviděla Alici.
"Zrádce!" Zašeptala jsem Ellie. Jen se chichotala věnovala se dál Alici. Postavila jsem se, abych se uklidnila a trochu upravila, a pak jsem pohlédla do zrcadla. To bylo poprvé po mé přeměně, kdy jsem se na sebe podívala do zrcadla. Zalapala jsem po dechu.

Až do konce věků: Kapitola šestá – žlutá II.

13. března 2008 v 18:15
Část druhá
"Je zraněná? Co jsi viděla?"
"Viděla jsem něco, co by, myslím, mohla být její schopnost! No tak, pojď!" Alice a já jsme seběhly dolů po schodech a zastavili pár stop od Esme a Ellie, které si hrály na schovávanou - peek-a-boo. "Jako v mé vizi." Zašeptala jsem. Alice se na mě zahleděla. "Dojdi pro Carlisleho." Požádala jsem. Přikývla a pádila směrem k Carlisleově pracovně.
"Co se děje, Bello?" Optala se Esme, ruce ji poklesly od tváří. Zakroutila jsem hlavou.
"Nic, jen si s ní hraj... jako kdybych tu nebyla." Esme se usmála, potom navázala na místo, kde skončila.
"Peek-a-Boo! Peek-a-boo!" Esme cukrovala, přesně jako v mé vizi. Carlisle s Alicí byli v mžiku po mém boku. Dychtivě sledovali Ellie.
"Gaog bla blag!" Pištěla Ellie. Alice se smála, dlaní si zakrývala pusu.
"Pošetilá, Ellie!" Řekla Esme smála se a rozpustile ukazovala na Ellie.
"Přímo teď." Zašeptala jsem Carlisleovi. Podíval se na Ellie důkladněji. Potom se to stalo.
Ellie se natáhla pro uschlou slunečnici a Esme ji přisunula k židličce skoro Ellie pod nos, přesně tak jak se to stalo v mé vizi. Tehdy se slunečnice probudila k životu, vylétla nahoru, zářivě žlutá se rozvibrovala na pozadí bílých stěn domu. Všichni byli ohromení, když se dívali na Ellie, která se pořád chichotala nad slunečnicí.
"Tak tedy jsme objevili její schopnost." Pronesl Carlisle, prohrábl Ellieniny bronzové kadeře.
"A...?" Zeptala jsem se.
"Může vracet věci zpátky k životu." Crliseův hlas byl plný naděje.

Až do konce věků: Kapitola šestá – žlutá

13. března 2008 v 18:14
Část první
Ellie se uvolnila, když jsem stále zpívala...falešně, měla bych dodat. Když jsem viděla, že nemůže spát, nečekala jsem, až zavře oči a nechá se unášet spánkem. Chtěla jsem, aby Ellie poznala svého otce se vším, co bylo v mých silách ji ukázat. Chystala jsem se jít nahoru do Edwardova pokoje, abych ho Ellie ukázala, ale potom se skrz dveře do pokoje přiřítila Alice.
"Bello! Venku jsou dychtivý upíři, čekají na nového člena rodiny. No tak!" Vysprintovala z hlavních dveří se mnou a Ellie v těsném závěsu. Všichni byli venku, chodili do kola. Emmett pěstí s tříštěním dřeva porazil kmen stromu k zemi, Rosalie si upravovala vlasy, Esme dělala seznam nějakých věcí, Jasper trpělivě čekal, než se Alice vrátí a Carlisle si prohlížel Esmin seznam, poukazoval na některé body a něco vyškrtl.
"Potřebujeme postýlku..." Podotýkal Carlisle tiše k Esme. Zdálo se, že si nás nikdo nevšiml, když jsme vyšli ven.
"Nemůže spát, Carlisle!" Poukázala Esme. Carlisle zagestikuloval směrem k domu.
"No a, všichni máme pohovky ve svých pokojích, abychom si mohli odpočinout!"
"Ano, no potom… myslím, že by ta postýlka měla být růžová." Zaševelila Esme něžným tónem v hlase.
"Haló?" Zeptala se Alice, ohlásila nás. Rosalie byla jako první u nás, šťouchla do Alice a potom se podívala na Ellie. Zakřenila se.
"Ano! Holčička! Věděli jsme to!" Zvolala Rosalie nahlas.
"Ty jsi jim neřekla, zda to je holčička nebo chlapeček?" Zeptala jsem se Alice. Přikývla.
"Řekla, ale nevěřili mi." Jasper a Emmett kousek poodstoupili. Esme se nějakým způsobem dostala ke mně.
"Myslel jsem si, že žertuješ." Zabručel Jasper. Emmett zasmušile přikývla a potom se na jeho tváři objevil úsměv.

Až do konce věků: Kapitola pátá – Bronzová II.

12. března 2008 v 16:29
Část druhá
O 2 hodiny později.
"Dobře, Bello. Můžeš to udělat. 1,2,3.." A dětský pláč s ozvěnou naplnil pokoj.
"Děvče!" Zajásala Alice. "Věděla jsem to! Prostě jsem to věděla." Smála jsem se. Začala jsem rodit skoro vteřinu po té, co jsem se připojila k "Válce pohlaví" v mé rodině.
Byla jsem sama v domě s Alicí a Carlislem. Porod byl poměrně bezbolestný, když jsem zablokovala všechnu bolest svou myslí. Taky jsem ho svou myslí urychlila.
"Jak ji pojmenuješ?" Naléhala Alice. Usmála jsem. Už jsem si s tou myšlenkou často pohrávala.
"Elizabeth Alice Masen Cullenová." Odpověděla jsem prostě. Alice zavýskala. "Zkráceně Ellie. Elizabeth po Edwardově matce, Alice po její tetě. Chtěla jsem, aby si uchovala nějakou vzpomínku na svého otce." Alice přikývla, potom vykřikla.
"Jů! Budu ji moct vyšňořovat!" Zakroutila jsem hlavou a usmála se. Carlisle mi podal Ellie po té, co ji umyl, a já jen zalapala po dechu. Měla Edwardovi překrásné bronzové vlasy a zelené oči. Její tvář byla nádherně bledá jako pleť jejích rodičů. Její obličej byl definováním dokonalosti.
"Blahopřeji, Bello. Je krásná." Zvolal Carlisle.
"Je Ellie upír? Nebo člověk? Její oči jsou zelené a ne červené nebo topazové."
"Myslím, že je napůl člověk a napůl upír. Vyroste, a bude asi o rok o dva mladší než si teď ty. Nejpravděpodobněji šestnáct. Nikdy patrně nebude muset jít stejně jako ty, je to díky tvé "dietě", než jsi ji porodila. Ale má upíří reflexy a rychlost."
"Wau. Ta dokonalost…začíná." Zašeptala Alice, pohlédla na Ellie. Jemně jsem se dotkla Ellieniných rtů a usmála se. Ellie jemně zacukrovala a otevřela své obrovské zelené oči ještě víc.
"Bello, chceš teď vstát? Musím vynést en tyhle prostěradla předtím, než se ostatní upíři vrátí zpátky do domu." Přikývla jsem, potom se rychle postavila. Žádná bolest, i když jsem právě porodila, to bylo to, co bylo na bytí upíra nejlepší.
"Půjdu si dát sprchu... páchnu jako krev." Alice přikývla a natáhla se pro Ellie. Očichala jsem Ellie a zalapala po dechu. "Voní přesně jako Edward..." Alice začala přerývaně dýchat po té, co očichala vzduch jako já.

Až do konce věků: Kapitola pátá – Bronzová

12. března 2008 v 12:42
Část první


Znecitlivěná. To je to slovo, které bych později použila, abych se popsala… Znecitlivěná.

Uplynulo pět dlouhých, předlouhých dnů od doby, kdy nás Edward opustil. Po jeho smrti ho Carlisle pohřbil na chicagském hřbitově. Nezvládla bych to, takže jsem zůstala v Carlisleově domě a slzami promáčela naskrz sedm Carlisleových potahů na polštáře. Zdálo se, že jsem v šoku, tak mi to říkal Carlisle. Strachoval se o mě a já s ním už nemohla víc souhlasit. Jsem úplná a naprostá šlamastyka. Nechtěla jsem spát ani jíst ani dělat cokoli, co by mi připomínalo Edwarda,což bylo obvykle všechno.

Carlisle mi tvrdí, že nejspíš brzy zemřu, pokud budu pokračovat ve vyhladovění se nebo pokud nebudu spát. Což znamená, že bych mohla taky zabít své dítě.



O devět měsíců později


Tak usilovně jsem se snažila už víc nemyslet na jeho jméno. Ačkoli mě zraňovalo jen vidět Carlisleovu krásu. Připomínalo mi to jeho krásu. Dítě by se mělo teď narodit každým dnem. Právě dnes je 21. května a dítě se mělo narodit 20. května. Carlisle si mě vzal k sobě domů s takovou péčí. Byla jsem mu neskonale vděčná. Po celou dobu mých bezesných nocí tu se mnou byl a utěšoval mě. Otec, kterého jsem nikdy neměla, ale tak moc chtěla. Nějakým způsobem mi teď bylo lépe. Zřídka jsem na něj pomyslela. Bylo to snazší se vším tím spěchem a ruchem, který přichází s dítětem.

Carlisle mi řekl, že jakmile se dítě narodí, přemění mě. souhlasila jsem s tím.

"Bello?" Zavolal Carlisle. Vzhlédla jsem od knihy, kterou jsem četla, s tázavým pohledem.

"Ano?" zavolala jsem zpátky. Carlisleova hlava se objevila v mém pokoji. Zaklapla jsem knihu a s povzdechem ji odhodila na postel.

"Přišel jsem na způsob, jak vzít dítě s námi, když tě přeměním." Vysvětloval, přibližoval se k mému ležícímu tělu. Usmála jsem se na něm. Tohle nás trápilo po měsíce. Jak sebou vzít dítě, když se vrátí zpátky do budoucnosti.

"Jak, Carlisle?"

Až do konce věků: Kapitola čtvrtá – Černá II.

10. března 2008 v 19:56
Část druhá
"Jak dlouho... bude Edward ještě žít?" Pokud dostanu dost času, možná by se mohlo Edwardovi dařit lépe.
"Den nebo dva... než zemře." Odpověděl Carlisle ponuře. Zalapala jsem po dechu a začala vzlykat. Carlisle mě vzal za ruku a usmál se na mě. "Edward... by tě nikdy nenechal zachránit jeho. Chtěl by, aby si zachránila dítě." Povzdechla jsem si a přitom se trochu zasmála.
To byla pravda. Nikdy bych nešla proti Edwardovu mínění v téhle záležitosti. Nějakým způsobem by mě přesvědčil, abych ho nechala zemřít a zachránila dítě. A já bych podlehla jeho propalujícím zeleným očím. Ale nebyla jsem připravená to ještě udělat. Nikdy nebudu připravená.
"Máš pravdu. Edward by chtěl..." Byla jsem přerušena hlasitým pípajícím zvukem. Otočila jsem se a podívala se do Carlisleových očí.
"To je Edward." Zakřičel. Proklestila jsem si cestu ke dveřím a trhem ji otevřela. Carlisle byl přímo za mnou, když jsem běžela k Edwardovu boku. Jeho monitor srdeční činnosti ukazoval zrychlení a já si nebyla jistá, co se stalo.
"Co se děje?" zaječela jsem. Carlisle prováděl něco z Edwardovým monitorem a vypadal poněkud znepokojeně.
"Edward! Jeho srdce bije příliš rychle. On umírá!" Křičel Carlisle, jeho oči prohlížely Edwarda. Začala jsem plakat ještě víc a odhodila si uvolněné vlasy přes rameno a sklonila se dolů.
"Edwarde!" plakala jsem. Edward se nekontrolovatelně třásl a potil. Cítila jsem, že díra, která jednou zaplňovala mé srdce, se začíná znovu otevírat. "Edwarde, ne!" Třásla jsem se strachem a otočila se ke Carlisleovi. "Kousni mě, Carlisle, přeměň mě! Teď!"
"Je mi líto, Bello... Je příliš pozdě. I kdybych tě kousl, umřel by. Je tak blízko... tak blízko..." Zašeptal Carlisle, ustoupil o krok od Edwardova vyčerpaného těla. Kdyby mohl plakat, slzy nás obou by zaplavily podlahu.
"Edwarde! Odpověz mi!" Plakala jsem, přitiskla ruce na jeho rozpálenou tvář. Edward stočil svou nádhernou tvář ke mně, jeho oči napuchlé. "Edwarde? Miluji tě! Prosím... ne..."
"Bello, mrzí mě to. Omlouvám se. Snažil jsem se bojovat... je mi to líto..." Mumlal, smrt nad ním vítězila.
"Edwarde, prosím. Ne! Nemůžeš umřít! Já... já... kvůli nám. Prosím!" křičela jsem, tiskla své rty na Edwardovu tvář.
"Nás?" Zamumlal.
"Já... já... jsem těhotná, Edwarde! Prosím... kvůli našemu dítěti! Neumírej!" šeptala jsem mu do ucha.
Edwardovi oči se rozšířily a monitor srdeční činnosti ukazoval ještě větší zrychlení. "Řekni našemu dítěti, že vás oba miluji. Nikdy nepřestanu..." Promluvil Edward tiše. "Zpívej mu naši ukolébavku... tak na mě bude moct vždycky vzpomínat..."
"Ne! Edwarde! Nemůžu tě ztratit!" Plakala jsem, slzy mi zamlžovaly zrak.
"Miluji tě, Bello."
"Miluji tě, Edwarde. Prosím... ne..." Kroutila jsem hlavou. Carlisle seděl v křeslu, hlavu měl složenou do dlaní.
Potom nám monitor srdeční činnosti řekl, že Edward zemřel, jediným posledním píp! Potom jsem se zhroutila do Edwardových studených nehybných paží, černota se uzavřela nade mnou.

Až do konce věků: Kapitola čtvrtá – Černá

10. března 2008 v 19:53
Část první
"Cože?" Hlava se mi točila a já se zakymácela ke straně. Těhotná? Ne. My... Edward a já... jednou... Ne.
"Jsi těhotná, Bello." ujišťoval mě CArlisle.
"Jak?" zeptala jsem se. Carlisle mi věnoval podezíravý pohled. Zrak se mi zamlžil. Posadila jsem se dolů na postel vedle Edwarda.
"Bello, však víš, jak tyhle věci fungují. Ty a Edward.." Ach, skvělé. Carlisle, můj tchán, mi dává přednášku o sexu. Zakroutila jsem hlavou.
"Ne, chci říct... mi jsme... jenom jednou..." Nedokončila jsem, vyhýbala jsem se pohlédnout mu do očí.
"Byli jste… chráněni?" Zeptal se, pronesl svým tónem doktora. Začervenala jsem se, když jsem si vzpomněla.
"Ne. Nemyslím si to." Připustila jsem.
"Tak to je ta příčina, Bello." Zašeptal Carlisle směrem ke mně. Edward se začal probírat. "Ach! Probouzí se." Carlisle pospíchal k Edwardovi, vzal teploměr a potom poslouchal tlukot jeho srdce. "Zatraceně." Zaklel si Carlisle pro sebe, kroutil hlavou.
"Stále se mu nedaří dobře?" Zeptala jsem se, obavy se mi ozývaly v hlase. Hleděla jsem dolů na Edwardův bolestný výraz. Edward začal kašlat. Položila jsem obě ruce na jeho tvář. Ihned se uvolnil a upadl znovu do dřímoty.
"Ne, je na tom hůř." Promluvil Carlisle rozzuřeným tónem. "Mělo by mu teď být lépe. Nemůžu ho přeměnit. Je příliš slabý."
"Musí mu být lépe! Je to má vina!" Křičela jsem. Carlisle vzal mé mávající ruce do svého ocelového sevřeni.
"Bello," zašeptal ostře. "Není to tvoje vina. Onemocněl by, i kdyby jsi tu nebyla.

Až do konce věků: Kapitola třetí – Růžová II.

9. března 2008 v 21:30
Část druhá
"Potřebujeme navštívit doktora Carlislea Cullena!" Zakřičel Edward na znuděnou recepční. Obrátila se tváří k nám; její vlasy už byli šedivé.
"Doktor Cullen pracuje pouze na nočních směnách. A teď je.." Obrátila hodiny naším směrem. "6:30 ráno." Zírala jsem na ni. Copak nevidí, že umíráme?
"Máme chřipku a potřebujeme vidět doktora Cullena. Teď." Zakročil Edward, jeho hlas naléhavý.
"Ach, chlapče? Další chřipka? Máte ji vy oba?" Zeptala se recepční. Ne, ty chytračko. Má ji pouze on. Já mám jen schopnost měnit barvy a nezvladatelnou chuť zvracet. Je to jedna z mých zálib.
"Ano, madam. Máme ji oba." Odpověděl Edward vlídně. Vždycky džentlmen, jak jednou řekla Esme.
"Posaďte se tam." řekla ta stará paní, ukázala na skupinku prázdných křesel. Bezcitná babizna. Byla jsem ráda, že Edward nemůže slyšet moje myšlenky. Popadl mě za ruku a došli jsme k těm křeslům. Edward se posadil a já zapadla do jednoho křesla vedle něj. Šeptala jsem mu, snažila se mu zlepšit náladu.
"O čem ta ženská přemýšlí?" Usmál se a bylo očividné, že máme velké bolesti. Usmála jsem se na ně, doufala jsem, že mu můj úsměv pomůže.
"Myslí na to, že potřebuje přesvědčit, že jsem pro ni příliš mladý a taky doufá, že ty jsi má sestra." Zachichotala jsem. Au.
"Má podivný způsob dokazování ti lásky." Řekla jsem, stále šeptala.
"To rozhodně." Zachechtal se Edward. "Přemýšlí o tom, jaké by mohlo být naše první rande."
"Opravdu?" Nenuceně jsem se otočila, nejdříve se podívala na zdravotní graf a potom až na recepční. Zírala na mě, prohlížela si mě. Vzhlédla jsem k Edwardovi, na tváři mu pohrával ďábelský úsměv. "Co?" zeptala jsem se. Edward se zahihňal.
"Měli bychom jí něco ukázat." Zašeptal vášnivě Edward. Popadl mé tělo a přitáhl si mě na klín. Vzal mou tvář mezi své dlaně a přitiskl své rty na mé. Zareagovala jsem chichotáním se skrz naše rty, potom jsem propletla prsty s jeho nádhernými bronzovými vlasy. Věděla jsem, co dělá. Ukazoval té stařeně, že s ní chodit nebude. Smála jsem se té situaci.

Až do konce věků: Kapitola třetí – Růžová

9. března 2008 v 21:28
Část první
Probudila jsem se, Odpočívala vedle Edwarda, mé jediné pravé lásky, po tom co se odehrálo včerejší noci. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla to ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy cítila. Byla jsem jeho a on byl můj.
Tiskli jsme se k sobě, jak jen to bylo možné. Hlavu jsem měla opřenou o jeho nahou hruď. Držel mě pevně v náručí. Konečky prstů jsem klouzala po jeho svalnatém pevném těle. Poslouchali jsme tlukot srdce toho druhého. Občas se sklonil a políbil mě do vlasů, taky na rty. Ani jeden z nás nechtěl opustit náruč toho druhého, ani jeden z nás nechtěl pokazit kouzlo téhle chvíle.
Edward se pod mým tělem nepatrně zachvěl. Stočila jsem k němu tvář. "Co se děje?" Jeho božské rysy byly stále výrazné, ačkoli nebyl upírem.
"Jen jsem... přemýšlel." Povzdychl si.
Překulila jsem se, moje nahé torzo se dotýkalo jeho obnažené hrudi. Začervenala jsem se: "O čem?"
"O tobě." zasmála jsem se. O čem jiném by měl přemýšlet? Byla jsem jeho manželka, ležela jsem na něm, nahá, po našem poprvé. O čem jiném by měl přemýšlet? O nesmrtelnosti chrousta?
"Edwarde?" zašeptala jsem po několika minutách ticha.
"Hmmm?" Snažil se najít souvislá slova. Byl zaměstnaný díváním se na mě. Rozpustile jsem ho plácla. "Chci říct.. Ano, madam?" Dával si záležet, aby vypadal jako odměřený voják, jeho ruce, které si předtím hrály s mými vlasy, vyletěly nahoru k jeho čelu. Salutoval mi, potom se na mě zahleděl pátravýma očima.
"Sklapni," škádlila jsem ho. Potom v pokoji převládlo nepříjemné ticho. "Jak my... víš... jak se dostat zpátky? Do budoucnosti, přítomnosti...?"
"Bello," řekl, vzal mou ruku do své. "Opravdu nevím."
Bála jsem se jeho odpovědi. "Och. Dobře."
"Chci říct, nemyslím si, že nás Carlisle promění. Ví, že mám tebe a ty zas máš mě. Kdo ví, zda nám vůbec uvěří?" Pevně zavřel oči. "Bello, vzpomínám si na datum, kdy jsem onemocněl španělskou chřipkou." Oči se mi doširoka otevřely starostí. Natáhla jsem ruku, abych se dotkla jeho andělské tváře. Uklidnil se, když jsem hladila jeho tvář, oči měl stále zavřené.
"Kdy?" zeptala jsem se tlumeným tónem. Otevřel své přenádherné zelené oči a zarmouceně se na mě podíval.

Až do konce věků

7. března 2008 v 15:35
Povídka zde zatím není cela,zbytek sem dám až příští týden...!!! =o) Jak se vám zatím líbí?

Až do konce věků: Kapitola druhá – Zelená III.

7. března 2008 v 15:34
Část třetí
Hleděla jsem mu do očí, byly tak zvláštní, tak jiné, a přesto tak důvěrně známe. Nezměnili se, změnil se jen topaz ve smaragd.
Jeho ústa se kroutila do toho nejúžasnějšího úsměvu, mělo by být zakázané, aby se někdo mohl takhle usmívat. Bylo by nesnesitelné odolat.
Užívala jsem si jeho blízkosti, jemnost jeho pokožky, bylo tak zvláštní cítit jeho horký dech na tváři, klouzat prsty po jeho rozpálené pokožce, která trpěla horečkou stejně jako ta má. Dívala jsem se do jeho obličeje zrůznělého pocity, jeho ústa sváděla k polibku a já se ráda nechala svést.
Šeptala jsem mu do vlasů a utápěla se v jeho smaragdovém pohledu, tiskla jsem ho k sobě co nejblíže. Stále a stále mě líbal a já mu jeho polibky vracela se stejnou vroucností.
Na krku jsem cítila jeho roztoužený dech, konečky prstů jsem ho hladila po vlasech. Usmívala jsem se. Jak jen tohle božské stvoření může být určeno pro mě?
Dychtivě jsem mu zajela dlaněmi pod košili, klouzala po jeho jemné kůži. Začala jsem mu ji pomalu pomalinku svlékat. Když jsem dobloudila prsty k posledními knoflíku a rozepnula jej, Edward se napřímil a já mohla dokončit to, co jsem začala. Pomalým tahem jsem nechala cípy jeho košile sklouznout z jeho božsky tvarovaného těla. Nevěřícně jsem klouzala dlaní po jeho rozpálené pokožce. Bylo to tak neuvěřitelné. Dívala jsem se do jeho okouzlujících rysů tváře. Do jeho hlubokých jasných očí. Omotala jsem mu ruce okolo krku a přitáhla si ho zpátky. Srdce mi přeskakovalo jednotlivé tepy a potom se rozjelo šíleným tempem. Pomalu jsem se vrátila k jeho sladkým rtům. Byla jsem příliš dychtivá po jeho polibcích. Potřebovala jsem uhasit žízeň po jeho dotecích. A on se tomu nebránil.

Až do konce věků: Kapitola druhá – Zelená II.

7. března 2008 v 15:32
Část druhá
Jeho vlasy byly pořád nádherné bronzové a jeho tvář vypadala úplně stejně. Nebyl tak bledý, byl opálenější než já. Jeho hruď nebyla tak výrazná, ale to mohlo být tím, že jsem ho viděla oblečeného v jeho staromódní košili. Vzhlédla jsem, nevěděla, co mám očekávat.
Měl překvapivě zelené oči, ne topazové, které jsem milovala. Ale zelené oči byly stejně tak neobvyklé a nádherné.
"Kdo..." začal. Otevřela jsem prudce dveře, na tváři měl výraz překvapení.
"Bello!" Vykřikl radostí. skočila jsem do jeho náruče a pevně ho objala. Začala jsem plakat. Sevřela jsem paže okolo jeho krku a potom si uvědomila, že tohle je poprvé, co se ho mohu dotknout a naopak, když jsme oba stejného... druhu. Oba jsme byli lidmi.
"Belo..." Slyšela jsem ho taky plakat. Jeho paže mě pevně objímaly a jeho ruce mě hladily po vlasech. "Tolik jsi mi chyběla..." Vzhlédla jsem k němu a jeho rty se střetly s mými. Tentokrát tu nebylo žádné omezení, když jsem se líbali. Nemusel se bát, že mi ublíží. Přestala jsem s polibky.
"Miluji tě, Edwarde," plakala jsem mu na rameno.
"Nemáš ani ponětí..." Prohlásil Edward, hleděl mi do očí. Usmála jsem se, když mě objal ještě pevněji. Přitiskla jsem ucho k jeho hrudi a povzdechla si. Jastný tlukot srdce zaplnil mou hlavu. Líbala jsem ho na hruď. Slyšela jsem jak jeho srdce začalo překotně bít. Ha, teď jsem ho oslnila já.
"Edwarde," zamumlala jsem. Opřela jsem si hlavu o jeho krk. Jeho tělo se mačkalo ke každé linii toho mého.
"Mhmm?" Potřásl hlavou. Zjevně byl omámen. "Ano?" napravil.
"Kde... proč..." Nedokázala jsem formulovat slova k odpovědi na mou otázku.
"Jsme v Chicagu, roku 1918. Toho roku, kdy jsem zemřel." Odmlčel se, čekal na mou reakci. Jen jsem si ho přitáhla blíž. "Hádám, že se něco divného stalo, když nás Victoria zabila. Byli jsme posláni zpátky sem, na místo, kde jsem zemřel. Možná proto, že jsi porušila všechna pravidla..."
"Já?"
"Nemáš ráda krev." Objasňoval.
"Správně, pokračuj..." naléhala jsem. Usmíval se.
"Vzhledem k tomu, že jsi porušila všechna upíří pravidla, nebo přinejmenším to nejdůležitější, a navíc jsi imunní vůči všem upířím schopnostem týkajících se mysli, na které jsi kdy narazila. Moje schopnosti, Arovi, Janeiny..." Hlas mu slábl. "Možná máš mnohem více schopností, které jsme nikdy nedostali příležitost spatřit."
 
 

Reklama