My fiction → Jednorázovky

Maturitní slohová práce

2. listopadu 2010 v 14:53 | Pluviassol
A aby toho dnes nebylo málo tak vám sem přidávám ještě moji maturitní slohovou práci z generálky maturit, byla to jedna z nejlepších prací. 

Téma: Máme Skype, ICQ, Facebook, mobilní telefony, e-mail. Opravdu tak máme k sobě blíž? (zamyšlení)


Máme Skype, ICQ, Facebook, mobilní telefony, e-mail. Opravdu tak máme k sobě blíž?

Večer přijdu domů a unaveně se zhroutím do křesla u počítače. Zběžně jej zapnu a podívám se, co nového se děje na sociální síti Facebook. Po chvilce čekání se mi stránka načte a mé oči sklouznou ke kolonce "chat", která hlásí, že je právě připojeno 40 lidí… 40 lidí (mě nevyjímaje) právě sedí u počítače, není to děsivé? Jak pasivně sedíme u stolů a tupě hledíme do obrazovky monitoru, prsty jezdíme po klávesnici… Proč raději nevezmeme toho kňučícího pejska, ležícího smutně u dveří, a nejdeme si s ním zaběhat?

Slohová práce na téma: Vyprávění na základě obrázku/fotografie

23. listopadu 2009 v 7:56 | Pluviassol
Ahoj! Teď jsem dopsala slohovku do školy, tak vám ji sem ještě narychlo dávám, jsem zvědavá jak se vám bude líbit.. =)) Zadání bylo na základě námi vypraného obrázku nebo fotografie napsat vypravování. Inspirovala jsem se Koldou a mischou.. =)) Snad se nezlobí.

Přívěsek

Slohová práce na téma: Máj

2. března 2009 v 20:00 | Pluviassol

Zadání: zpracovat Máj, nebo Otce Godiota, nebo Evžena Oňěgina, nebo Zabijáka, podle svého vlastního nápadu. Ovšem musí zůstat hrubý základ děje. Já jsem si vybrala Máj. (Taky to tak dopadlo... =D)

Slohová práce:





Byl pozdní večer - první máj,

večerní máj - byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj…

Proč (ne)mám ráda podzim?

4. ledna 2009 v 21:42
Proč (ne)mám ráda podzim?


Proč (ne)mám ráda podzim? To se těžko vystihuje. Podzimní počasí se vyznačuje sychravem, deštěm, výkyvy teplot… Rozeberme si jeden takový den.
Ráno vstanete a co vidíte? Nic, venku je ještě tma. Myslím, že tohle můžeme brát jako negativum. Ale zpět k našemu podzimnímu dni. Vstanete, uděláte si kávu, snídani, nachystáte si věci do práce, umyjte si a vyfoukáte vlasy. Spokojená se svým vzhledem se obléknete a podíváte na hodinky, a zděsíte se. Jdete pozdě. V rychlosti popadnete věci a utíkáte na zastávku. Až na ní vám dojde, že celkem hustě prší, čímž je zničeno vaše ranní úsilí o krásný účes. Jaké štěstí, pomyslíte si ironicky. Přejdete k tabuli s jízdním řádem a zjistíte, že vám to před pěti minutami ujelo a další autobus jede až za dvacet minut. Jako naschvál se není kam schovat. Tak stojíte, vtom dešti, cítíte, jak vám voda začíná stékat po zádech. To není dobré, pomyslíte si.
Když přijede autobus, vděčně do něj nastoupíte. Ostatní cestující se na vás pohoršeně dívají, tudíž nemáte ani odvahu se posadit. Postupně celou cestu stojíte a díváte se na zem, z vlasů vám kape voda. Když autobus konečně zastaví, vděčně vystoupíte. Do práce přijíždíte se čtyřicetiminutovým zpožděním. S pocitem, že vypadáte jako zmoklá slepice, se odšouráte k sobě do kanceláře, odkud po zbytek dne nevytáhnete paty.
Ano, i takto může vypadat obyčejný podzimní den. Ale není to podmínkou. Podzimní dny mohou být i krásné, když je příjemných 10°C, svítí slunce,… To hned člověku zvedne náladu. Ovšem, když poté, co opět dobíháte autobus, uklouznete po napadaném listí, už to taková idylka není, a vaše nálada klesne pod bod mrazu.


Hra

4. srpna 2008 v 8:39 | Pluviassol
Takže toto je "první" FFko, tím první myslím, na Twilight. Psala jsem ho hodně na rychlo, bylo to do jedné soutěže... =o) Elanne mě zkontaktovala a já jí během cca 2 hodin ani ne poslala toto, tak snad se vám to bude líbit.... =o) Mimochodem, jedním z pravidel bylo, že v povídce nesmí být pár, který se vyskytuje v knize, proto se zde vyskytuje Rosalie s Jasperem... ;o)


_____________________

Hra
Hnal jsem se temnou nocí s větrem o závod. Neměl šanci vyhrát. Snažil jsem se ještě zrychlit, když jsem se srazil s Rosalií, odlétla kus ode mne a narazila do stromu. Rána byla ohlušující, jako když se bourá komín dynamitem.

"Nestalo se ti nic?" zeptal jsem se a něžně ji pohladil po vlasech. Neodpověděla mi, pouze se ušklíbla a zmizela mi z dohledu, musel jsem se zasmát a rozběhl jsem se za ní. Ve vteřině jsem ji dohnal a předběhl ji. Slyšel jsem ji jak tiše remcá. Doběhl jsem na kraj lesa a začal se rozhlížet.

"Hledáš něco?" ozvalo se mi za zády. Rychle jsem se otočil a přikrčil se do obrané pozice, ale nikdo za mnou nestál. Svraštil jsem čelo a narovnal se.

"No tak, Jaspere, jsi pomalý jako člověk." Ten hlas já znám! prolétlo mi hlavou. Rychle jsem se otočil, abych ho spatřil ale opět jsem viděl pouze tmu.

"Nehraj si se mnou Edwarde," zavrčel jsem naoko rozzuřeně.

"Co se tu děje pánové?" zeptala se Rose, přešel jsem k ní a jemně ji políbil. Když jsem se od ní odtáhl pohladila mě po tváři. Všichni jsme mlčeli až Rose porušila to dokonalé ticho, rušené pouze zvukem kapek dopadajících na zem. "No, vidím, že se k odpovědi nemáte, tak co kdybychom pokračovali?"

"Souhlasím," zasmál se zplna hrdla Edward a v tu chvíli byl pryč. Hnal jsem se za ním, oba jsme se smáli. Edward se otočil a utíkal pozpátku, přičemž mi takřka před nosem dráždivě mávla basebalovým míčkem. Zrychlil jsem avšak jsem věděl, že Edwarda nedoženu. Asi jsem na to i pomyslel neboť Edward se zasmál a nepatrně zpomalil, využil jsem toho a skočil jsem po něm. Spoutal jsem ho jako novorozeného, když jsem ho chtěl zabít, a ukradl jsem mu míček. Pustil jsem ho a utíkal co nejrychleji na hřiště. Edward tiše zaklel a rozběhl se za mnou. Už jen kousek, povzbuzoval jsem se a ještě se pokusil zrychlit. Edward mě už už měl, když jsem přeběhl metu. Štěstím jsem hodil s míčkem o zem, zůstala tam hluboká díra.

"Jaspere!" pokárala mě Esme.

"Promiň mami," řekl jsem kajícně a rozběhl se k jásající Rose.

"Ano!!!! My jsme porazili Edwarda!!" radovala se. Skočila mi do náruče a vášnivě mě políbila.

"Emmette, okamžitě toho nech!" zakřičel zhnuseně Edward.

"Co jsem provedl?" zeptal se nevině Emmett.

"Drž své myšlenky prosím neuzdě, když se díváš na líbající se dvojici ano prosím?!" zuřil Edward. Po chvíli přešlo jeho podráždění v rozverný smích.

"Tak co hrajeme dál?" zeptala se Alice.

"Ano, ale tentokrát chci Jaspera do týmu!" zasmál se Edward a my spolu s ním. Pak jsme se všichni rozběhli ke svým metám a začala nová hra.



__________
A tady je diplomek, který jsem za ni dostala... =o)

Večírek

24. dubna 2008 v 17:15 | Pluviassol
Tak jsem se jednou zase nudila a měla chuť psát, ne mnou povídkum, kterou stále nevím jestli mám publikovat (tzv. hlasuj v anketě... xP ), tak jsem vymyslela tot, snad se vám to bude líbit... xD
Večírek
"Co se ti proboha stalo?" vyhrkla udiveně maminka, když viděla svou dceru celou špinavou a promáčenou od bláta.

"Já nevím," odpověděla smutně Simona. Prošla kolem matky do kuchyně, kde se zhroutila na židli. Rukama si podepřela hlavu, měla pocit, že ji neunese, jak se jí zdála těžká, a ta bolest byla téměř nesnesitelná. Nevěděla jak dlouho tam seděla. Po nesnesitelně dlouhé chvíli zvedla hlavu, aby se rozhlédla kolem sebe, nic se nezměnilo, maminka stále opřená o futra s pohledem upřeným na ni.

"Co je?" zeptala se Simona podrážděně. Neměla sebemenší chuť s matkou o něčem bavit, a už vůbec ne o dnešní noci, hlavně z toho důvodu, že si ji moc nepamatovala. Věděla jen, že byla na večírku a poprvé se pořádně opila. Spolužáci ji chválili slovy: ´no konečně, už bylo taky na čase, abys dospěla´. Zakroutila hlavou ve snaze vyhnat z hlavy vzpomínky na dnešní noc.

"Nechceš mi laskavě říct, kde jsi byla? Měla jsem o tebe starost," řekla oparně maminka. Simona se na ni znechuceně podívala. Proč se na ni tak hnusně dívám, vždyť je to máma měla o mě prostě strach, problesklo ji hlavou.

"Už jsem plnoletá, co je ti do toho!" ohradila se. Maminka se ve dveřích napřímila, přešla k Simoně a dala jí facku, poprvé po několika letech Simonu udeřila. Rozhněvaně si ji měřila.

"Co? Teď jsi spokojená?" neodpustila si jízlivou poznámku Simona. Proč to dělám, proč jsem na ni taková? Co to se mnou je? Jako bych to nebyla ani já, snažila se přemýšlet Simona.

"Škoda rány, která padne vedle, a teď běž okamžitě do svého pokoje, ráno si promluvíme." Simona se pomalu zvedla a odšoupala se do svého pokoje. Svlékla se ze špinavých šatů a rychle zalehla si do postele. Dlouho nemohla usnout, přemýšlela o noci, nevěděla co se stalo ani proč měla tak špinavé oblečení, a hlavně, proč byla na maminku taková? Nikdy se k ní takto nechovala, že by nějaká opožděná rebelie? Ne to ne, doufejme.. Po několika hodinách přišlo vysvobození z těchto myšlenek, sladký, ničím nerušený, spánek.

Ráno se vzbudila docela brzo. Bylo sedm hodin, vstala oblékla si župan a odešla do koupelny na každodenní ranní hygienu. Při pohledu do zrcadla se nepoznávala, dívka v zrcadle byla takřka cizí. Rychle se umyla a šla potichu do kuchyně doufaje, že nevzbudí ostatní. V kuchyně okamžitě zamířila ke kuchyňské lince a začala si tiše chystat snídani.

"Vyspaná?" ozvalo se za ní jízlivě. Leknutím nadskočila a upustila nůž s máslem.

"Mami?" zeptala se překvapeně.

Den blbec

10. dubna 2008 v 17:17 | pluviassol
Den blbec
Ráno se vzbudím s pocitem, jaký je dnes krásný den. Jejda, pomyslím si při pohledu na budík, zaspala jsem.
Rychle do koupelny, umýt, obléknout, tašku, klíče, mobil a rychle na zastávku. Vyjdu před dům a zjistím, že nemám potřebnou šalinkartu, pouze si povzdechnu,odložím si tašku za schody a běžím 4 patra ke dveřím bytu a v duchu si nadávám co jsem to za idiota. Zadýchaně doběhnu dolů popadnu batoh a rychle se vydám na autobus s pocitem, že se to může stát pouze jen mě.
Když přicházím na zastávku, začínám nabývat dojmu, že neštěstí dnešního rána je už za mnou. Mýlím se. Ve chvíli, kdy kolem mne projede autobus se rozběhnu. To stihnu, uklidňuji se v duchu. Už jsem skoro u otevřených dveřích, mírně zpomalím, abych mohla pohodlněji naskočit. Už, už bych naskočila, když se mi dveře přivřou před nosem a já do nich div nevrazím. Rozhněvaně se podívám na smějící se ho řidiče, který se zřejmě dobrou náladou odjíždí. Rozčileně přejdu k lavičce a posadím se. Další autobus jede až za deset minut, takže se rozhodnu pustit si Mp3-ku. Sakra! zanadávám si v duchu, nechala jsem ji doma! Tolik štěstí najednou, pomyslím si a ironicky se ušklíbnu. To už je tu ale další autobus a já pohodlně nastoupím a posadím se na jedno z volných sedadel. Duchu doufám, že ,štěstí´ dnešního dne je už za mnou.
Opět se mýlím. Ve škole to jde hladce, rozčílím se jen párkrát a to povětšinou kvůli malichernostem, horší je cesta domů. Blížím se k zastávce, kde obvykle vystupuji. Vidím, že nějaký neznámí mladík, který stojí přesně uprostřed dveří tak, že by se kolem něj neprotlačila ani anorektička, bude asi vystupovat. Pomalu se tlačím ke dveřím a čekám, že také vystoupí, ale on stojí jako solný sloup tak, že nikdo nemůže nastoupit ani vystoupit. Rozčileně se ho zeptám co hodlá teď dělat, omluvně se na mě usměje a stojí dál jako poleno.
"Uhni!" neudržím se. Opět se na mě podívá, udiveně na mě chvilku kouká, to už začínají být rozčilení i ostatní cestující.
"S dovolením," zachraptí, on snad mutuje, pomyslím si, rozhodně na to vypadá. Sjedu jej pohledem a v duchu se pousměji.
"Uhni!" řeknu znovu, ale výhružněji. Díky bohu konečně uhne a já můžu pohodlně vystoupit a pocitem vítězství. Vyběhnu 4 patra k bytu, vyzuji se a v kuchyni popadnu tabulku čokolády a zhroutím se do křesla v pokoji. Pomalu si rozbalím čokoládu, kousek si ulomím a pomalu ji začnu jíst. Oh, balzám na nervy…

Takový normální den ve škole

10. února 2008 v 20:09 | pluviassol
A je to tu zase, další nudná hodina. Látku už máme probranou a tak máme volno. Učitel, zavalený v testech, hledá brýle tak horlivě, že mu hromádka právě opravených testů padá na zem.Záhy zjišťuje, že brýle má po celou dobu na nose. Nad tímto zjištěním se pouze uchichtne a zakroutí hlavou. Díky narůstající neklidnosti ve třídě, zaboří nos do svého notýsku se známkami a už, už by někoho vyvolal, když v tom - zvoní…

Na přestávku se všichni vyvalí ze tříd. Na chodbě je tak těsno, že by se tam neprotáhla ani bakterie.Cesta pro učebnice, není nijak snadná ale nakonec se mi podaří prodrat se k mé skřínce, to by jsme měli,jsem u skřínky ale vyskytl se jeden problém.Jak ji otevřít? Kolem stojí hlouček mých spolužáků a nevypadá to, že by mi chtěli dobrovolně uhnout.Avšak když začnu otevírat dveře, zřejmě změní názor a ustoupí.

Najednou zase zvoní a já záhy zjišťuji, že cesta pro učebnice mi trvala celou přestávku.

Učitel přichází do hodiny relativně brzy, jen s patnácti minutovým zpožděním.Ještě za ním nedoklepnou dveře a už se dozvídáme, že kdyby blbost kvetla máme ve třídě jaro.

Než stačím otevřít sešit, položí učitel otázku, na kterou dotázaný spolužák zřejmě nezná odpověď.Učitel jen nevěřícně kroutí hlavou a spustí: "Vy mi to nepovíte? Vážně mi to nechcete říct, Vám to maminka zakázala? Vy nesmíte mluvit s cizími lidmi? Ne? Tady jste na VÝBĚROVÉ střední škole, nechápu jak jste se sem se svým IQ mohli dostat…" poté nám zadá pár příkladů a odchází do kabinetu.

Když se vrátí, je rudý jako rak, vypadá to jako by se v kabinetu opaloval a chytil úpal. Když zjistí, že zadané příklady počítali dva lidé ze třídy, nadá nám do debilů, zadá další příklady (které stejně nikdo nebude počítat), sbalí si své věci a odchází se dál opalovat do kabinetu. Zanedlouho zvoní…

Můj pokus o fejeton - Dopis Ježíškovi

30. prosince 2007 v 16:33 | pluviassol
Toto jsme dostali za úkol ve škole,až mi učitelka opravi chybi opravim to i zde....Co myslite,povedl se mi?


Milý Ježíšku.

V dnešní době se míchají starobylé tradice a moderní doba.Nejlepším příkladem, tohoto souboje, jsou Vánoce.Podle tradic bychom měli prožít Vánoční svátky v klidu a kruhu svých nejbližších.Avšak mnohdy tomu tak není.Dospělí jsou samý shon, práce, nervozita… Je naší chybou, že se vánoční svátky změnily ve svátky pološílených lidí, kteří se honí po ulicích a obchodech.

Strašákem každé hospodyňky je předvánoční úklid. Z reklam lze sice usuzovat, že zakoupením vhodného saponátu se byt uklidí víceméně sám,ale nenechme se mýlit (rozeberme si slovo reklama, když se na toto slůvko důkladně zadíváme, zjistíme, že obsahuje slovo KLAM,a to reklama většinou dělá, klame).Někdy mám dokonce pocit, že některé hospodyňky schválně celý rok neuklízí, aby toho o Vánocích měli co nejvíce.
Na tváři mi spolehlivě vykouzlí úsměv, když je venku - 10°C a já vidím jak se žena vyklání z okna dokořán a jen v tenoučkém tričku umývá okna.Je to tak kouzelné.

Vánoční dárky povětšinou nakupujeme v supermarketech,protože v nich najdeme takřka všechno - i prošlé zboží. Lidé před sebou tlačí vrchovatě naložené vozíky a místo po ostatních lidech se dívají po regálech se zbožím a kupují hromady masa, bedny alkoholu, sušenek a sladkostí, laciné boty, ponožky, ručníky, povlečení, kabelky, CD, DVD, plyšové hračky, televize, počítačové hry, atd., atd., takže to vypadá že na Štědrý den přijde apokalypsa.
I já jsem zavítala do tohoto království slev - alespoň takto to propagují v reklamách. Hned u vchodu kolem mne doslova proletí postarší paní, s hůlkou v ruce.Jak je vidět, hůlku má spíše na prorážení cesty davem lidí, než na podpírání.Když procházím kolem prázdného regálu, vidím u něj pár rozčilených lidí, od kterých uslyším spršku nadávek, protože propagované zboží došlo. A to dnes nemělo pršet. Zděšena davy lidí, kteří se div nepoperou o sadu čajů Pickwick (za pouhých 70 korun!!! To si nesmí nechat ujít, je to jedinečná příležitost!!) raději odcházím domů, do toho všeho zmatku zpívá líbezným hláskem dětský sbor:
"Jak si krásné, neviňátko, vprostřed bídy nebožátko…
A co mi ti nuzní dáme, darovat ti co nemáme…
My ti zadumáme, písně zazpíváme…"
Samozřejmě i ty koledy si můžeme koupit…

Doufám, že už chápeš, proč tento dopis píši. Současné Vánoce se opravdu dají popsat několika slovy.Nákupy, úklid, pečení cukroví, přejídání se a následné funění u stromečku.Že Vánoce zaručeně skončili poznáme tak, že v obchodech místo koled zase hrají techno.




Ahoj Tvoje Pluviassol…
 
 

Reklama