→ Hermiona (moje povídka)
6. června 2008 v 15:41 | Pluviassol
Tady máte slibovaný další díl Hermiony, snad se bude líbit... O víkendu nic nepřidám, budu mimo domov a nebudu mít přístup k netu.... ;o) Ale zase je to jedna z delších částí tak snad se vám to tím alespoň trošku vynahradí... =o)
"Byla jsem dlouho na ošetřovně a nikdo nám to neřekl," snažila se hájit Hermiona.
"Prosím, pusťte nás dovnitř, vždyť vidíte a víte, že jsme z Nebelvíru," žadonil Ron. Neúspěšně.
"Bohužel, neznáte heslo nemohu vás pustit dovnitř, co když jste použili Mnoholičný lektvar a jste studenti kupříkladu Zmijozelu? Nemohu vás pustit, máme nějaké pravidla, řád," řekla nesmlouvavě Buclatá dáma.
"Rone, ona má pravdu, bylo by to porušení pravidel, kdyby nás pustila dovnitř když neznáme heslo."
"Ale co teď budeme dělat?"
"Mohu se zeptat, kolik zbývá času do večeře?" zeptala se co neslušněji Hermiona.
"Asi hodina, možná hodina a půl, nevím jistě."
"Díky."
"Takže už víš co budeme dělat?" zeptal se Ron s nadějí v hlase, očividně ho nic nenapadalo.
"Tuším," usmála se Hermiona, popadla Rona za paži a táhla ho pryč.
"Kam mě to vedeš Hermiono?"
"Půjdeme do Komnaty nejvyšší potřeby, odtam pošleme vzkaz Harrymu, aby za námi přišel, co ty na to?"
"To zní dobře," souhlasil Ron.Když přišli ke gobelínu v sedmém patře, Hermiona nenechala Rona, aby si přál místnost s ní. Objevili se dveře a oni vešli dovnitř.
Uvnitř byla jedna velká postel a dva šálky čokolády. Opodál byl malý stolek s židlí a přichystaným brkem, pergamenem a sovou, aby mohli poslat vzkaz Harrymu.
"Teda Hermiono, to je paráda," ocenil Ron.
"Líbí se ti?" Ron nenuceně přikývl.
"To jsem ráda, pojď, nevím jak ty ale já jsem stále ještě unavená po tom včerejšku," řekla Hermiona a posadila se na postel, Ron si taktně sedl naproti ní.
"Nesmíme zapomenout napsat Harrymu," řekl Ron a natáhl se pro jeden šálek čokolády.
"Ano máš pravdu, raději to půjdu udělat hned," řekla Hermiona a přešla ke stolku.
Harry!
Čekáme na vás s Ronem v Komnatě nejvyšší potřeby, přijďte za námi co nejdříve, neznáme heslo takže se nemůžeme dostat do společenské místnosti, čekáme do večeře.
Hermiona
"Hotovo," oznámila Hermiona a šla si sednou zpět na postel, také si vzala šálek čokolády a zamyslela se nad tím o čem se zmínil Malfoy. Jak myslel to, že Viktor už není asi jenom můj, uvažovala v duchu. Čí by byl? Nebo začal Viktor už rozhlašovat, že jsme se rozešli? Ale my se přece nerozešli, nebo ano? Asi by to bylo lepší, ale to nevysvětluje to, že už není asi jenom můj.
"Na co myslíš?" zeptal se tiše Ron.
"Na Malfoye."
"Prosím?"
"No dobře, upřesním to, na to co řekl o Viktorovi, že už asi není jenom můj, nechápu jak to mohl myslet a bohužel mě ani nic nenapadá," sklonila hlavu smutně Hermiona.
"Víš, že Malfoy občas moc kecá. Nedivil bych se, kdyby tentokrát také kecal. To se určitě vysvětli, uvidíš," snažil se ji uklidnit Ron.
"Hm, asi máš pravdu," řekla Hermiona a zavřela oči, postel byla velmi pohodlná, netrvalo dlouho a Hermiona opět usnula. Tentokrát se jí naštěstí nezdál žádný sen, jen mžik. Dva lidé se líbali v opuštěné chodbě, neviděla jim do tváře ani neviděla jestli jsou z Bradavic nebo ne.
"Spí?" zeptal se náhle někdo, Hermiona byla skoro vzhůru ale ještě nebyla úplně schopná vnímat.
"Myslím, že ano," odpověděl druhý hlas.
"Co kdybychom ji vzbudili?"
"Ne, má za sebou dlouhou noc, včera mi vysvětlovala pár věcí a protáhlo se to až dorána."
"Co ti říkala?" zeptal se dychtivě známí hlas, Hermiona pomalu uvažovala komu ten hlas patří.
"Nevím jestli by chtěla, abych ti to řekl já. Asi bude rozumnější nechat to na ní, až bude chtít poví ti to sama," Hermiona si uvědomila, že tento hlas patří Ronovi.
"Pšt, už se probouzí," řekl Harry.
"Kluci? Kolik je hodin? Mám strašný hlad, půjdeme na večeři?Nebo jsem ji prošvihla?" zeptala se ospale Hermiona.
"Ne, nic jsi neprošvihla, za chvíli vyrazíme," usmál se na ni Ron. Hermiona si protřela oči a rozkoukala se po místnosti.
"Kde to jsem?" zeptala se ohromeně, nebyla v Komnatě nejvyšší potřeby ale místnost jí byla velice povědomá.
"Ve věži," odpověděl Harry.
"Ve věži? Jak jsem se sem dostala? Vždyť jsme byli v Komnatě nejvyšší potřeby a odtam jsme psali Harrymu, aby za námi došel, protože jsme se nemohli dostat do věže a …"
"Hermiono klid," konejšil ji Ron a jemně ji pohladil po ramenu, hned však zase ucukl. "Jsme v Nebelvírské věži, Harry přišel hned potom co mu byl doručen tvůj vzkaz a jelikož jsi spala přenesli jsme tě sem, do tvé ložnice. Hermiono? No tak, jsi v pořádku?" třásl s ní Ron, Hermiona byla naprosto ohromená. Teď už to tu poznávala, opravdu to byla její ložnice v Nebelvírské věži, nic se tu od jejího odchodu na ošetřovnu nezměnilo, ale někdo tu chyběl.
"Kdo mě sem donesl? A kde je Ginny?" ptala se, stále ještě trochu zmatená těkala pohledem po místnosti a čekala odkud se Ginny vynoří, očividně tam nebyla.
"Donesl tě sem Ron," řekl Harry a Hermiona se ohromeně podívala na Rona, ten měl však skloněnou hlavu, díval se na zem a tváře mu hořeli.
"A Ginny?"
"To nevím, říkala, že si musí ještě něco zařídit, když jsme tě sem donesli, ale předpokládám, že se sní potkáme na večeři, půjdeme?" zeptal se Harry a zvedl se k odchodu.
"Jo, pojďme," přitakal honem Ron a už se hrnul ze dveří pryč.
Ve Velké síni bylo už skoro plno, Harry, Ron, a Hermiona přešlo ke svým obvyklým místům, posadili se a Harry s Ronem už si začali nabírat jídlo. Hermiona se rozhlížela přes celý stůl ale Ginny nikde neviděla. Mlčky se najedli a už chtěli odejít, když si Hermiona vzpomněla na slib, který dali madame Pomfreyové.
"Rone, Rone," zatahala jej za hábit.
"Co je?"
"Musíme se nahlásit u madame Pomfreyové, jak jsme slíbili, vzpomínáš si na naše podmínky?"
"Jaké podmínky Rone?" zeptal se udiveně Harry.
"A-ale to nic."
"Hermiono? Když mi to nechce říct Ron, povíš mi to alespoň ty?" otočil se k ní a čekal na odpověď.
"Já…já nevím, ať ti to raději řekne sám," řekla a smutně sklonila hlavu, Ron si zřejmě nepřál, aby Harry věděl o podmínkách, na které museli přistoupit, aby je madame Pomfreyová propustila.
"Hermiono, pojď musíme si pro lektvary," řekl Ron a táhl ji pryč od Harryho než řekne ještě něco co nemá.
"Moc se ti omlouvám, nevěděla jsem, že jsi to Harrymu neřekl, ale nemyslíš, že má právo to vědět? Už jen kvůli tomu, že je kapitán famfrpálového družstva a ty jsi chytač."
"Právě proto mu to zatím nechci říct," řekl Ron tiše, to už byli u madame Pomfreyové, poslušně si vzali lektvary a vydali se do společenské místnosti. Celou cestu šli mlčky, napětí mezi nimi by se dalo krájet, když došli ke vchodu do věže, Hermiona si vzpomněla, že stále ještě nezná heslo, už, už se chtěla zeptat ale Buclatá dáma ji předběhla.
"Znáte heslo?"
"Ano, rekapa," pronesl Harry, ve tváři nečitelný výraz. Hermiona usoudila, že bude rozumnější mlčet než si to ti dva vyříkají.
"Správně, pojďte," potvrdila Buclatá dáma a ladně se odklonila.Prolezli otvorem a zamířili ke svým oblíbeným křeslům u krbu.Ve společenské místnosti bylo velice málo lidí.
"Proč je tu tak málo lidí?" nevydržela se nezeptat Hermiona, hledala nějaké známé tváře ale nenašla nikoho, kromě…
"Křivonožko!" vyhrkla, když jí chundelatá koule přistála v klíně a začala hlasitě vrnět. Úplně jsem na něj zapomněla, pomyslela si Hermiona a smutně se na něj podívala.
"Co, zlatíčko, starala se o tebe Ginny dobře? Určitě ano," povídala si s ním a kluci na ni vrhli nevěřícný pohled.
"Co je?" neudržela se.
"Ne, nic," řekli jako na povel zároveň.
"Hm.Řeknete mi teda, proč tu nikdo není?"
"Jsou na famfrpálové zápase," řekl Harry a vrhl po Ronovi zadumaný pohled, ten se však na něj raději nedíval a pozoroval jak Hermiona něžně hladí Křivonožku a přitrouble se při tom usmíval.
"Nebelvír dnes hraje famfrpálový zápas?" vykulila oči Hermiona, nechtělo se jí věřit, že by Nebelvír měl hrát a Harry si to jako kapitán a chytač v jedné osobě nechal ujít.
"Ne, to bych tu neseděl.Dnes hraje Havraspár se Zmijozelem. Komentuje samozřejmě Peggi, Ginny si ten zápas nemohla nechat ujít, proto nebyla ani u večeře ani v ložnici, snažila se chytnout to nejlepší místo. Nevšimla sis, že Viktor nebyl u večeře?" zeptal se nakonec Harry se zdviženým obočím. Hermiona sklonila smutně hlavu, při večeři nenašla odvahu podívat se ke Zmijozelskému stolu jestli tam Viktor je nebo není.
"Ne, nevšimla," přiznala nakonec.
"Ostatně na večeři bylo velice málo lidí," uvažoval Harry.
"Čím je ten zápas tak výjimečný?" zeptat se poprvé za celou dobu Ron, přesně ve chvíli, kdy se na totéž chtěla zeptat Hermiona.
"No, skoro ničím. Jen, že Krum, tedy Viktor, vynechal všechny tréninky tak jsou všichni zvědavý, jak to dopadne. Vzhledem k tomu, že si všichni přejí, aby Zmijozel dostal nakládačku, si ten zápas nemohli nechat ujít. Uzavírali se i sázky, to jste měli vidět," uchichtl se Harry při té vzpomínce.
"On nechodil na tréninky?" vytřeštila oči Hermiona, famfrpál si nikdy nenechal ujít, měl ho rád natolik, že ho musela Hermiona o prázdninách párkrát hrát, aby s ním vůbec vydržela. Nemluvě o zápasech, které s ním musela absolvovat, ne, že by jí to vadilo ale nedokázala pochopit, proč nechodil Viktor na tréninky.
"Rone?" vytrhl ji z myšlenek Harry, který upíral na Rona zvídavý pohled.
"A-ano?"
"Nechtěl bys mi něco říct?"
"Chtěl," přiznal se Ron, ale neměl se do vyprávění, potřeboval ještě postrčit, Harry si povzdychl.
"No tak, Rone, nebuď jako malé dítě a vyklop to. Co je tak závažného, že se mi to bojíš říct? Co jste museli slíbit madame Pomfreyové?" zeptal se Harry ale Ron jen zakroutil hlavou neschopen odpovědět.
"Hermiono?" otočil se Harry na Hermionu a doufal, že mu alespoň ona odpoví.
"Slíbili jsme, že se nebudeme namáhat," řekla takřka neslyšně Hermiona. Harry se rozesmál div se nesvalil z křesla na zem.
"Čemu se směješ?" nechápala Hermiona, mluvila stále šeptem, jako by bylo nezákonné mluvit nahlas.
"Vy-se-jen-nesmíte-namáhat?" vysoukal ze sebe Harry přes neustávající smích. "A to ses mi bál říct? Co na tom je? Vždyť to je logické, že se po takovém úrazu nesmíš ještě namáhat," mrkl na něj s úsměvem.
"Harry, madame Pomfreyová mi zakázala hrát famfrpál," řekl Ron velice tiše, skoro to nebylo slyšet.
"Cože? Hermiono?"
"Je to tak," potvrdila smutně.
"Jak dlouho?"
"Cože?" zeptal se nechápavě Ron.
"Jak dlouho nesmíš hrát."
"Na neurčito, ale prý snad příští týden, ale to opravdu ještě není jisté," usmál se omluvně Ron.
"To nemyslíš vážně," řekl smutně Harry.
"Bohužel ano, ani nevíš jak mě to štve, strašně bych rád přišel na trénink ale madame Pomfreyová by mě asi roztrhala, kdybych to vážně udělal," vysvětloval Ron, i když zbytečně, Harry to chápal.
"V pořádku, já to beru. Jen mě to docela štve, celé družstvo je oslabené, nemůžeme pořádně trénovat, nic víc. Ale to je můj pohled jak kapitána, když se na to podívám z jiného pohledu jak je přednější tvoje zdraví takže to beru," mrkl na něj Harry.
"To se mi vážně ulevilo, myslel jsem, že budeš vyvádět," uchichtl se Ron.
"No nic kluci, půjdu si lehnout, jsem unavená a navíc mám hodně podmětů k přemýšlení, dobru noc," rozloučila se s nimi unaveně Hermiona.
"Dobrou noc," řekl Harry ale nepodíval se na ni, díval se do krbu a přemýšlel o nejnovější strategii, kterou zvolí ve famfrpálu, bral svou funkci kapitána vážně, chtěl opět získat školní pohár.
"Dobrou noc," řekl Ron a podíval se na Hermionu pohledem, z kterého se jí podlamovaly nohy. Jen se na něj usmála a odešla s Křivonožkou v patách do své ložnice.
Pomalu se posadila na postel a začala si svlékat hábit a oblékla si svoje pohodlné pyžamo, alespoň ji tak připadalo po oblečení, které nosila v posledních dnech. V ložnici nikdo nebyl, Ginny se ještě nevrátila a Hermiona byla moc unavená na to, aby mohla přemýšlet, rovnou si zalezla do postele a než se nadála usnula.
5. června 2008 v 22:02 | Pluviassol
Tady je slibované pokráčko, doufám, že se bude líbit... ;o) Jooo ja vím mám pár minut spoždění... xD příjemnou zábavu...
"Není to tak jednoduché, posaď se ještě, musím ti říct ty podmínky, s kterými budeš muset souhlasit."
"Dobře, povídej," řekl Ron a zpátky se posadil.
"Takže jen tak ve zkratce. Do výuky nastoupíme až příští týden v pondělí, to jak vidím ti nevadí. Každý den večer musíme vyhledat madame Pomfreyovou, aby nám mohla dát lektvary. A teď to pro tebe nejspíše nejhorší, nesmíme se namáhat, což u tebe znamená, že nesmíš zatím hrát famfrpál," skončila Hermiona své vysvětlování a sledovala Ronovu postupně smutnící tvář.
"Jak dlouho?" zeptal se hluše.
"Cože?"
"Jak dlouho nesmím hrát?!"
"To nevím, počítám, že týden určitě, ale zeptej se raději madame Pomfreyové."
"Kde je?" zeptal se Ron a byl opět na nohou.
"Nevím, šla nám pro oblečení a kosmetiku, abychom se mohli jít vykoupat než půjdeme na kolej a abychom nemuseli jít v tomhle," ušklíbla se kriticky Hermiona a zatahala za oblečení, které na ně navlékla madame Pomfreyová při nástupu na ošetřovnu.
"Počkám na ni tady a pak se jí zeptám," usoudil po chvíli Ron a opět se posadil. Mlčky počkali až jim madame Pomfreyová přinesla slibované věci.
"Tak tedy, souhlasíte s mými podmínkami pane Weasley?" zeptala se, když pře Rona pokládala jeho věci.
"Ano, jistěže souhlasím ale mám na vás jednu otázku."
"Předpokládám, že se týká vašeho dosavadního zákazu hrát famfrpál, mám pravdu?" zeptala se madame Pomfreyová.
"Ano, samozřejmě, že se to týká famfrpálu," odsekl netrpělivě Ron.
"Buď hodný," špitla směrem k Ronovi Hermiona, ten si ji změřil temným pohledem ale pak si vzdych a jeho pohled zněžněl. Otočil se zpět k madame Pomfreyové.
"Promiňte mi mou hrubost prosím," řekl vybraně Ron s lítostí v hlase.
"V pořádku."
"Mohu se tedy zeptat, jak dlouho nebudu smět hrát famfrpál?" Ron se snažil udržet si vybranou řeč a kajícnost v hlase, očividně se mu to dařilo, madame Pomfreyová zjihla a chvíli mlčela.
"Ještě nevím, pane Weasley, snad příští týden, uvidíme dle toho jak budete poctiví ve své rehabilitaci, kdy se nebude moct moc namáhat," řekla po chvilce madame Pomfreyová.
"Děkuji."
"Není zač, dnes si pro lektvary nechoďte, dám vám je při večeři. Nashledanou," rozloučila se madame Pomfreyová a odcházela pryč.
"Nashledanou," zavolali za ní sborově Ron s Hermionou.
"Hermiono? Mám takový dotaz, kde se máme podle tebe vykoupat?" zeptal se zcela vážně Ron. Hermiona na něj vykulila oči a chvíli na něj zírala.
"Proč se na mě tak díváš? Já to myslím vážně," prohlásil Ron pevným hlasem. Hermiona se na něj nevěřícně podívala a začala se smát.
"Rone uvědomuješ si jak jsi občas zábavný?" nepřestávala se smát Hermiona. Po chvíli se uklidnila a podívala se na ohromeného Rona. Zamračila se na něj.
"Co je?" zeptala se, když nijak nereagoval.
"Co ti na tom připadá tak směšné?"
"Nezlob se na mě ale ty nevíš, kde se koupeme?" zeptala se výsměšně Hermiona a měřila si ho pohledem.
"Samozřejmě, že vím, kde se koupeme," odsekl jí Ron.
"Pak nechápu proč se mě tak blbě ptáš?"
"To mi chceš říct, že ti nevadí jít přes celý hrad v tomhle?" řekl Ron a zatahal za oblečení, které měl právě na sobě.
"Máš pravdu, ošetřovna by měla mít své vlastní umývárny. Občas mě opravdu udivuješ Rone, že mě to nenapadlo" řekla uznale Hermiona.
"Každý má své dny," poškleboval se jí Ron. Hermiona se na něj zašklebila a seskočila z postele.
"Kam jdeš?" zeptal se Ron.Představovala si tu úzkost v jeho hlase? Nejspíše ano.
"Najít ty umývárny. Nevím jak ty ale já se celkem těším až si dám horkou sprchu a převléknu se do čistého oblečení," pousmála se na něj Hermiona a šla hledat. Ušla sotva pět metrů a uviděla dveře označené nápisem, který hlásal ,KOUPELNA' a s úsměvem se vrátila pro věci, aby si mohla dát tolik vytouženou sprchu. Než odešla do koupelny otočila se na Rona.
"Ty," ukázala na něj prstem, " tu počkej než se vrátím, potom se můžeš jít vykoupat ty ano?"
"No dovol Hermiono, co si o mě vlastně myslíš?" zeptala se naoko uražený Ron. Hermiona se pouze omluvně usmála a pokrčila rameny. Otočila se na podpatku a odešla do koupelny.
Ta nebyla zdaleka tak líbezná jako její prefektská koupelna. Nebyl zde žádný bazének. Když vešla dovnitř, po levé straně se krčila malá lavička, na kterou si Hermiona odložila čisté věci, svlékla se, vzala kosmetiku a prošla krátkou chodbičkou dál, kde narazila na umyvadlo a o kousek dál sprchu. Stěny koupelny byly obyčejné, obložené kachličkami, které měli jemnou, příjemnou barvu. Leč byla koupelna malá, zdála se jí velice útulná, avšak nenabízela takové pohodlí jako koupelna, kterou navštěvovala normálně.
Otočila kohoutkem horké vody, chvíli trvalo než k ní dorazila vytoužená voda, užívala si, jak jí pomalu stéká po zádech a máčí její dosud suché tělo. Užívala si, jak si voda pomalu razí cestu v jejich vlasech. Natáhla se pro mýdlo a pomalu si umyla každý milimetr své kůže. Celá se opláchla a sáhla po šamponu na vlasy a pomalu si jej začala vtírat do vlasů a důkladně jej napěnila. Potom ze sebe spláchla všechno mýdlo i šampon a ještě chvíli si užívala tepla, které sprcha nabízela.
Až byla vykoupaná, vytřela se takřka dosucha, oblékla se a vyšla ven s ještě mokrou hlavou. Před koupelnou se však zarazila. Ron na ni zíral s otevřenými ústy jako by ji viděl poprvé. Hermiona se podívala na svoje tělo jestli si třeba nezapomněla obléknout nějakou důležitou část hábitu. Naštěstí pro ni měla vše oblečené.
"Co je?" nevydržela to nakonec Hermiona.
"Já jen… Promiň," sklopil oči Ron a jemně zčervenal.
"Rone, no tak."
"Já… ne, to je jedno," zakroutil hlavou nakonec Ron s pohledem upřeným stále na podlahu.
"Ronalde!" řekla káravě Hermiona. Hořela zvědavostí proč se na ni tak díval.
"Strašně ti to sluší," řekl velice tiše Ron a vypařil se do koupelny. Hermiona zůstala ohromeně stát jako přibitá. Ohromeně zamrkala a pomalu přešla ke své posteli, pomalu se posadila. Stále přemýšlela o tom co jí Ron řekl. Více než o tom co řekl přemýšlela o tom, jak to řekl. Začala si nepřítomně sušit vlasy ručníkem, nevěděla jak dlouho tam nepřítomně seděla. Najednou se z koupelny vynořil Ron.
Na sobě měl pouze kalhoty, takže Hermiona mohla vidět jeho krásný vypracovaný hrudník, nikdy předtím si nevšimla jakou má Ron krásnou postavu. Nemohla spustit oči z jeho krásných vypracovaných ramen. Nakonec se přinutila podívat se mu do obličeje. Ohromeně otevřela ústa. Z ohnivě rudých mokrých vlasů mu stále kapala voda, měl je rozverně rozcuchané ale neuvěřitelně mu to slušelo.
Hermiona se musela podívat jinam. Sklopila hlavu a dívala se na zem, tváře jí hořeli. Co se to se mnou proboha děje? pomyslela si udiveně Hermiona. Ron se mezitím oblékl a usušil si vlasy.
"Půjdeme?" zeptal se tiše, obezřetně Ron.
"A-ano," pokoušela se vzpamatovat Hermiona. Ron se pouze decentně pousmál nad tím jak se mu podařilo ji vyvést z míry.
"Tak pojď," mrkl na ni.
Pomalu, mlčky se ploužili chodbou, na nikoho nenarazili. Chtěli nejdříve zajít na kolej, pozdravit přátele a společně s nimi na večeři.
Když přišli ke vchodu do společenské místnosti, zastavili se. Buclatá dáma si někam odskočila takže na ni chvíli čekala.
"Ale, ale Weasleyovic děcko a mudlovská šmejdka, och jaký výstižný pár. Kde jste se poflakovali tak dlouho? Už víte tu novinu o Viktorovi? Zvláště tebe by to zajímalo, šmejdko." Hermiona se zároveň s Ronem otočila. Stál tam Draco Malfoy v doprovodu svých kumpánů.
"Co tu chceš Malfoyi?" zeptal se otráveně Ron.
"Copak mám zakázáno sem chodit? Myslím, že ne," řekl Malfoy a jeho kumpáni se rozesmáli.
"Ticho vy idioti!" okřikl je okamžitě.
"Vypadni," řekla klidně, s náznakem úsměvu, Hermiona.
"A proč bych měl? Stejně jsem s tebou chtěl mluvit, ještě ses mi neomluvila za to zaklínadlo, které jsi na mě seslala," řekl jízlivě Draco.
"Čekáš omluvu? Žádná nebude," ubezpečila ho Hermiona. To už se však vrátila Buclatá dáma a celou slovní potyčku ostře sledovala.
"To si vyřídíme později," šeptl Malfoy tiše směrem k Hermioně. "Ale mohlo by tě zajímat, že Viktor už asi není jenom tvůj," řekl Malfoy výsměšně a otočil se k odchodu.
"Jak to proboha myslel?" uvažovala nahlas Hermiona.
"To netuším ale měli bychom raději jít do společenské místnosti než si tu přihodíme nějaký malér," řekl Ron a táhl Hermionu k portrétu Buclaté dámy.
"Znáte heslo?" zněla její známá otázka.
"Ano, mandragora," řekla Hermiona.
"Ne."
"Prosím?"
"Prostě ne."
"Jak ne? Já to nějak nechápu," řekla Hermiona a svěsila hlavu.
"Heslo se změnilo, ale to by jste slečno měla vědět, jste přeci prefektka ne? Ale špatně informovaná jak koukám," dobírala si Hermionu Buclatá dáma.
4. června 2008 v 19:43 | Pluviassol
Další pokráčko, snad potěší příznivce mé povídky... =o) Mimochodem, Upiirku, doufám, že už je to optimističtější a že ti neběhá mráz po zádech... xD Koldo, kde se flakaš?
"Omlouván se ti," řekla po chvíli kajícně Hermiona. Ron si ji nevšímal, stále se na ni hněval, pouze pootočil hlavu, aby se podíval z okna. Jako by tam bylo něco vidět, pomyslela si Hermiona. Venku byla černočerná tma, ani si netroufla odhadovat kolik je asi hodin, jen byla ráda, že zítra nemusí na výuku.
"Myslím to vážně, mrzí mě to. Měl by ses vidět, byl si tak legrační, ale mrzí mě to, bylo to ode mne hrubé," Hermiona na něj upřela spalující pohled až Ron mírně zčervenal.
"Dobrá, věřím ti," usmál se na ni něžně Ron až se Hermioně zrychlil tep. Co to se mnou je? ptala se sama sebe v duchu.
"To jsem ráda," řekla nakonec plaše Hermiona. Ron se pobaveně usmál nad její reakcí.
"A vysvětlíš mě to teď? Prosím," žadonil Ron.
"Je toho víc co bys měl vědět," přiznala tiše.
"Povídej," pobízel ji Ron.
"Asi budu muset co?"
"Teď už ano, kdybys to nenakousla tak bys nemusela ale když už jsi se do toho tak odvážně pustila tak pokračuj," povzbuzoval ji Ron.
"Nevím jak začít," přiznala nakonec.
"Tak mi nejprve vysvětli co se tu teď stalo," navrhlo Ron nevině.
"Ach to. Potřebovala jsem mluvit s Peggi o samotě, nezlob se ale chtěla jsem to nejprve probrat sní a teprve potom se rozhodnout zda ti povím pravdu nebo ti některé věci zatajím. V dopise, který jsem jí posílala po Harrym jsem ji žádala, aby přišla na způsob jak bychom se mohli sejít o samotě. Vzpomínáš si na obraceč času?" zeptala se Hermiona, Ron krátce přikývl a pozorně poslouchal dál, hltal každé slovo, které Hermiona řekla.
"To je dobře, ušetří mi to zdlouhavé vysvětlování. Tak tedy, Peggi obraceč času má, dá se říci, že ze stejného důvodu, ze kterého jsem ho měla tehdy já, aby stíhala vyučování. Už to chápeš?"
"Trochu, jen pro pořádek, Peggi vás přenesla pomocí obraceče času o určitou dobu zpět?" zeptal se Ron se zachmuřenou tváří.
"Ano, přesně tak," usmála se Hermiona. V Ronově tváři se objevilo uspokojení a pochopení.
"Jsem rád, že už to chápu," usmál se vřele Ron.
"A já jsem ráda, že jsem ti to řekla," oplatila mu úsměv Hermiona. Nevěděla jak dál pokračovat, musela mu to říct vše, dokud má odvahu, měla strach, že kdyby mu to neřekla nyní, potom by už měla strach. Dívala se na svoje propletené ruce a mlčela, snažila se urovnat si myšlenky v hlavě.
"Hermiona?" vytrhl ji z jejích myšlenek Ron.
"Ano?"
"To není vše co jsi mi chtěla říct, že?" dovtípil se.
"Ano."
"Pokud se nemýlím, mělo by se to týkat Viktora, vzpomínáš, mluvili jsme o tom než si utekla s Peggi, snad sis nemyslela, že zapomenu na tvůj slib, že mi povíš pravdu o tom co se ti stalo?" usmál se na ni šibalsky Ron, když viděl Hermionin výraz.
"Popravdě řečeno, doufala jsem, že na to zapomeneš, ale pak jsem Peggi slíbila, že ti povím pravdu. Ale slib mi, že zůstaneš klidný," prosila Hermiona, měla strach, že pravda o Viktorovi jej rozzlobí.
"To je to tak vážné?"
"Docela ano."
"Pak se tedy pokusím zůstat v klidu," ubezpečil ji Ron a opět na ni visel pohledem a čekal co řekne. Hermiona se na něj usmála a stručně mu převyprávěla co se stalo, když spadl z koštěte, jak ji Viktor dohonil u Komnaty nejvyšší potřeby a poté ji silně odhodil na zeď. Ron se při jejím vyprávění tvářil čím dál tím víc udiveně a občas viděla v jeho obličeji náznak hněvu, ale vždy hned svůj obličej ukáznil. Skončila vyprávění tím, jak ji dovedli na ošetřovnu.
"… a zbytek už znáš," usmála se na něj, nevěděla co od něj teď čekat, bála se, aby se nehněval, ale vypadalo to, že je relativně v klidu.
"Dobře," řekl nakonec.
"Rone?"
"Ano?"
"Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně Hermiona.
"Relativně ano, nejraději bych…" raději se odmlčel.
"Ach Rone," povzdechla si Hermiona. Netroufla si domyslet co by nejraději Ron Viktorovi udělal.
"Je to vše co jsi mi chtěla říct?" usmál se na ni pochvíli Ron, Hermioně se zdál být už absolutně klidný.
"Ne," oplatila mu úsměv.
"On ti udělal ještě něco?" zděsil se.
"Ne, neboj, nic víc už mi neudělat," uklidňovala ho rychle Hermiona a vřele se na něj usmála.
"Tak co ještě máš na srdci?"
"Tvůj zaměněný lektvar," hlesla potichu Hermiona a sklonila hlavu, neodvážila se podívat se mu do očí na jeho reakci.
"Ty o tom něco víš? Nebo ještě hůř, máš s tím něco společného?" děsil se okamžitě Ron.
"Ne, jak tě jen mohlo napadnout, že bych s tím mohla mít něco společného?" zvedla hlavu Hermiona a podívala se mu do udivených očí.
"No, já nevím. Napadlo mě to asi proto, jak jsi sklonila hlavu. Upřímně řečeno, první co mě napadlo bylo, že jsi lektvar vyměnila ty, promiň ale opravdu si se tvářila jako by to byla pravda," mrkl na ni šibalsky Ron.
"Hm, asi máš pravdu," souhlasila s úsměvem.
"Tak co víš o výměně mého lektvaru?" zeptal se Ron s nefalšovaným zájmem v očích. Hermiona postřehla, že ze záměny lektvaru tentokrát neobvinil madame Pomfreyovou.
"Zdál se mi sen," začala a převyprávěla mu svůj druhý sen jako by ho vypravovala Peggi, se všemi podrobnostmi.
"A kdo byla ta dívka?" zeptal se Ron, když skončila své vyprávění.
"Veronika Noxerová," odpověděla unaveně Hermiona. Bylo už hodně pozdě, měla pocit, že pomaličku začíná svítat. Byla ráda, že Ron její vypravování nepřerušoval, a hlavně, že se v jeho tváři objevilo pochopení. Byla si jistá, že madam Pomfreyovou už neobviní, že je to její chyba.
"Tak tu neznám, tedy alespoň podle jména, jak vypadá?"
"Je velice podobná Peggi, takřka jako dvojče ale je ze Zmijozelu."
"Jsou s Peggi snad příbuzné nebo jak to, že jsou si tolik podobné?" povytáhl obočí Ron, byl velice soustředný, až to Hermiona obdivovala.
"Ano, je to její vzdálená sestřenice, moc rády se nemají, nic víc nevím," pokrčila rameny tiše Hermiona.
"Jsi unavená?" zeptal se znenadání Ron, v hlasu neskrývanou starost, kterou si Hermiona neuměla vysvětlit.
"Kupodivu ano," řekla s lehkou ironií Hermiona.
"Tak půjdeme spát. Znáš to, ráno moudřejší večera," mrkl na ni.
"To máš pravdu. Byl to dlouhý den."
"Podívej začíná svítat."
"Rone?" řekla starostlivě Hermiona, ignorujíc jeho poznámku.
"Ano?" řekl a něžně se na ni podíval až musela sklopit oči a horkost se jí vhrnula do tváří. Chvíli tiše sledovala své ruce než opět promluvila.
"Ještě jsem ti nepověděla úplně vše, i když zbytek už není tak moc podstatný. Zdál se mi totiž ještě jeden sen, myslím si, že není podstatný ale když už jsem se ti tak krásně začala přiznávat tak toto ti také řeknu," řekla Hermiona a dívala se stále na své ruce.
"Povídej," povzbudil ji tiše.
"Až ráno, jsem opravdu už hodně unavená, pojďme spát, jak si sám řekl, ráno moudřejší večera."
"Hermiono, už je ráno," řekl Ron s pobaveným úsměvem na tváři. Opravdu už je ráno, uvědomila si Hermiona. Předtím si nevšimla jak se světlo v místnosti změnilo, začali do ní pronikat paprsky světla a získala mírně nažloutlou barvu.
"Dobrou noc, Rone," řekla s úsměvem Hermiona a zadívala se z okna na krásně osvětlené školní pozemky.
"Hermiono, no tak, řekni mi to. Víš jaké to je takhle mne napnout a potom čekat, že ti řeknu dobrou noc a půjdu s klidem v duši spát? Ty děláš jako bys mě neznala," kroutil nevěřícně hlavou. Hermiona se tomu musela pousmát jelikož to byla pravda, Ron byl občas horší než některé dívky.
"Ehm, no tak dobrá, povím ti to ale nečekej žádné terno. Ten sen nemá ani hlavu ani patu. Nevím ani s čím by mohl souviset," upozorňovala ho předem.
"No tok, nenapínej mě," žadonil Ron. Hermiona se pouze pousmála a převyprávěla mu svůj první, o tom jak viděla Veroniku Noxerovou a Viktora ve Zmijozelské společenské místnosti, když se někam chystali.
"Měla jsi pravdu, žádné terno to nebylo," řekl Ron poté co Hermiona skončila své vyprávění.
"Můžeme už jít spát? Prosím?"
"Jasně, jasně," smál se Ron.
"Dobrou noc," usmála se unaveně Hermiona, otočila se na druhý bok a pomalu se nechala unášet do říše snů, měla pocit, že jí Ron přál dobrou noc ale to už skoro spala.
Když se Hermiona vzbudila, slunce již zapadalo. Pomalu se rozespalá posadila na posteli a rozhlédla se po místnosti. Ron klidně oddechoval, Hermiona se při pohledu na něj musela pousmát. Líbilo se jí, jak měl své ohnivě zrzavé vlasy rozházené po polštáři, nevěděla jak dlouho na něj zírala, nakonec si ale povzdechla a potichoučku slezla z postele a obula si papuče. Potichu šla najít madame Pomfreyovou, chtěla se jí zeptat, kdy ji konečně propustí, v posledních dnech ztratila pojem o čase. Pomalu se šourala ošetřovnou, když se za ní najednou ozval známí hlas madame Pomfreyové.
"Slečno Grangerová, co tu děláte? Měla by jste ještě ležet," hubovala ji tiše, zajisté věděla, že Ron ještě spí.
"Hledám vás, mám totiž na vás otázku."
"Dobře ale pojďte se posadit," řekla tiše madame Pomfreyová a táhla Hermionu opatrně k prázdnému lůžku poblíž.
"Co jste chtěla vědět?" zeptala se, když už byly pohodlně usazené na prázdném lůžku.
"V poslední době jsem ztratila pojem o čase, nemám zdání co je za den," kroutila hlavou takřka nevěřícně Hermiona.
"Je úterý," pousmála se madame Pomfreyová.
"Děkuji. Ale to tedy znamená, že jste mě měla už propustit, nebo se mýlím? A Rona také. Takže jsem se vás chtěla zeptat, kdy mě, respektive nás, propustíte? Už je nám oběma dobře," řekla Hermiona a sledovala reakci madame Pomfreyové, měla strach, aby se madame nerozčílila, že ještě není plně zdráva.
"Abych řekla pravdu slečno Grangerová, není to tak jednoduché, sama vidíte, že ještě nejste plně zdráva. Neříkám, že máte bolesti ale celý den prospíte. Pan Weasley také. Dlouho jsem o tom přemýšlela a došla jsem k názoru, že vás propustím již dnes večer. Na večeři půjdete už do Velké síně společně s ostatními. Ale mám pár podmínek," dodala nakonec madame Pomfreyová, když viděla jak Hermiona začíná zářit vidinou toho, že půjde opět do školy.
"Jaké?" vyhrkla nedočkavě Hermiona.
"Do výuky nastoupíte až příští týden v pondělí, každý večer se u mě budete hlásit o lektvary, a hlavně nesmíte dělat nic namáhavé, například u pana Weasleyho to znamená, že teď chvíli nebude hrát famfrpál, souhlasíte? Myslím, že to nejsou tak strašné podmínky, nebo snad ano?" zeptala se madame Pomfreyová. Hermioně se zdáli tyto podmínky snesitelné, myslela si, že ani Ronovi nebudou vadit, vyjma famfrpálu ale i ten nakonec nějak zvládne.
"S vašimi podmínkami souhlasím, znamená to tedy, že mohu vzbudit Rona a společně můžeme odejít na kolej?"
"Nechcete se předtím upravit? Myslím tím jít se vykoupat a teprve poté jít na kolej."
"To by bylo výborné ale nemám zde žádný hábit a čisté oblečené, ani kosmetiku nic," řekla Hermiona a už, už přemýšlela jak si dojde pro věci na kolej a potom si dá v koupelně horkou sprchu.
"S tím si nedělejte starosti, to zařídím. Teď běžte tu skvělou novinu povědět panu Weasleymu, já mezitím obstarám oblečení a kosmetiku pro vás a pana Weasleyho, nebojte bude to vaše kosmetika a oblečení," usmála se na ni povzbudivě madame Pomfreyová.
"Děkuji vám, moc," řekla Hermiona s vděčností v hlase a zvedala se k odchodu.
"Hlavně nezapomeňte povědět panu Weasleymu o mých podmínkách, s kterými jste souhlasila. Kdyby se mu nějak nezdáli, může odmítnout a zůstat tu," zavolala za Hermionou madame Pomfreyová s neskrývanou nadějí v hlase, očividně se jí moc nelíbilo, že má Rona propustit, Hermiona se tomuto zjištění jen pousmála a pelášila za Ronem, který stále klidně a nerušeně spal.
"Rone, Rone, no tak probuď se," třásla s ním Hermiona ale nevypadalo to, že by se Ron chystal vstát.
"No tak, Rone prosím," prosila ho Hermiona, najednou uviděla jak Ronovi zacukali koutky. Rozhodla se zvolit jinou, podle ní účinnější, taktiku.
"Hm, vypadá to, že ten se hned tak nevzbudí. To mu asi nebudu moct říct tu skvělou novinku, kterou mi právě sdělila madame Pomfreyová," řekla ledabyle Hermiona a dívala se na Ronovu reakci. Ten otevřel rychle oči a s trhnutím se posadil, přerývaně dýchal.
"J-jakou novinku?" chtěl rychle vědět.
"Ty jsi vzhůru? Myslela jsem, že ještě spíš, nejspíše jsem tě neměla budit, možná to bylo zbytečné, možná na ty podmínky, na které jsem přistoupila já nikdy nepřistoupíš, ach, byla jsem tak domýšlivá," přemýšlela naoko vážně Hermiona, viděla, že Ron je nedočkavostí celý pryč a vychutnávala si tuto chvíli.
"Hermiono, no tak, pověz mi to, jakou novinku a jaké jsou její podmínky? Vůbec mě nenapadá o co by mohlo jít," uvažoval rychle Ron, vůbec nevypadal ospale.
"Je to novinka, která tě jistě potěší."
"Hermiono," řekl prosebně Ron.
"Ale má podmínky," napínala ho Hermiona.
"Hermiono!"
"No dobře, dobře. Takže - můžeme opustit ošetřovnu," řekla Hermiona s rozzářenou tváří.
"V-vážně? Opravdu můžeme jít na kolej? To je parádní!" řekl Ron a už, už byl na odchodu.
P.S.
Myslím, že příští část se vám bude líbit víc... =o)
3. června 2008 v 21:43 | Pluviassol
Tady máte další pokráčko Hermiony, zase je o něco delší, tak doufám, že se bude líbit... ;o)
Odtrhla od něj pohled a zahleděla se do stropu, přemýšlejíc nad odpovědí. Vypadalo to, že Ron je ochotný čekat dlouho. Cítila na sobě jeho pohled ale nedokázala se na něj podívat. Chtěla mu říct pravdu, celou pravdu ale bála se, že to nedokáže. A také se z části bála jeho reakce, to jak vyslovil jeho jméno ji velice zneklidnilo.
Co když se Ron rozzuří a bude mu to chtít vrátit? Ne, proč by to dělal. Ano jsme sice kamarádi ale neznám důvod proč by se měl takto chovat, uvažovala. Dobrá, řekla si, řeknu mu pravdu, uvidíme jak bude reagovat.
"Rone."
"Ano?" řekl s neskrývanou dychtivostí v hlase.
"Já…"
"Hermiono, jsi tu?" ozvalo se najednou a zpoza rohu se vynořila Peggi.
"Tady jsem," řekla s úlevou v hlase, že nemusí Ronovi odpovídat, chtěla mu říct pravdu ale co když by se rozhodl jednat za ni a všechno to vyzvonil profesoru Brumbálovi? Je lepší, že o tom zatím ví pouze Peggi. A samozřejmě Viktor.
"Kolik času budeme potřebovat?"
"Hodina bude stačit, přišla si na to, oč jsem tě žádala?"
"Ano, pojď sem, ne Rone, ty tu zůstaň," řekla Peggi a táhla Hermionu z postele.
"Můžeš alespoň trochu chodit?"
"Ano už je mi celkem dobře. Proč, na co jsi přišla?" nechápala Hermiona, když ji najednou Peggi popadla za ruku a jako by se zem pod jejíma nohama propadla a najednou tam zase byla, stáli tam kde předtím s tím rozdílem, že Hermiona viděla samu sebe ležet na posteli, s pohledem do nikam.
"Pojď, rychle! Musíme se někam schovat," zamumlala tiše Peggi a skoro utíkala pryč. Hermiona se rozeběhla za ní. Bok už ji takřka vůbec nebolel takže to nebyl problém. Peggi ji zavedla do přístěnku na košťata, dost velkého, aby se v něm dalo pohodlně postavit a sednout do dvou připravených křesel.
"Peggi ty jsi geniální!" řekla Hermiona a udýchaně se zhroutila do nejbližšího křesla. Obě těžce oddychovali a usmívali se.
"Opravdu to byl…"
"…obraceč času, ano," dořekla za ni Peggi s šibalským úsměvem na rtech.
"Kde jsi ho vzala?"
"Tam kde ty," mrkla na ni. "Abych stíhala pohodlně učivo tak jsem o něj poprosila, ale nebýt tebe asi bych ho nezískala."
"Počkej, jak já jsem ti mohla pomoct, když ani nevím, že ho máš? Nezlob se ale to vážně nechápu," kroutila hlavou stále se usmívající Hermiona.
"No, když jsem o něj byla žádat ředitele naší koleje, argumentovala jsem mu tím, že ty jsi ho ve třetím ročníku měla také, chvíli to trvalo ale nakonec jsem je přemluvila. Vím s časem by si člověk neměl zahrávat ale nenapadl mě jiný způsob jak se sejít aniž by u toho byl Ron nebo madame Pomfreyová."
"Geniální, opravu skvělé, že mě to nenapadlo. No to bude asi tím, že ho nemám ani jsem nevěděla, že ho máš."
"No dobře, ne že by mi to vadilo ale dost tlachání o mé genialitě, když už nás stálo tolik námahy se sejít o samotě, pojďme řešit problémy kvůli, kterým tu jsme a kvůli kterým porušujeme pravidla, to jsme to ale prefektky co?" smála se Peggi.
"Ano to máš pravdu, ale uznej není fajn porušovat pravidla?"
"To ano…" usmála se spokojeně Peggi.
"Tak dobře, pojďme k věci. O čem si se mnou chtěla mluvit?" zeptala se nakonec Hermiona, protože věděla, že nemají moc času.
"O Viktorovi, samozřejmě. Proč jsi neřekla pravdu, proč jsi neřekla to co jsi řekla mě? Že s tebou hodil o zeď?"
"Nevím, nechci, aby měl kvůli mně potíže."
"Ale zasloužil by si to, vždyť se na sebe podívej, podívej se co ti udělal! Měla bys říct pravdu. Řekla jsi ji alespoň Ronovi? Nebo tomu také lžeš?"
"Chtěla jsem mu to říct, když jsi zrovna přišla," přiznala Hermiona.
"No dobře, ale co učitelé, ti by to také měli vědět," nedala se Peggi, byla strašně tvrdohlavá jak si Hermiona všimla.
"To už jsme spolu probírali, víš jaké by to bylo? Udělal by mi ze života peklo, a tím nemyslím, že by mě bil, to snad ne ale už tak mě většina školy nesnáší, takto bych byla pouze za práskače nic jiného."
"Víš, já tě na jednu stranu chápu ale na stranu druhou, Viktor by si to zasloužil, to jsem ti psala, že jsem ho viděla s jinou dívkou?"
"Ano," svěsila hlavu Hermiona, boj byl prohraný. Peggi ji donutí říct pravdu ať se jí to líbí nebo ne.
"A psala jsem ti také, že tu dívku znám? Je to moje vzdálená příbuzná, sestřenice, s tím rozdílem, že je čistokrevného původu, jsme si velice podobné, jmenuje se Veronika Noxerová. Chodí do Zmijozelu, jako Viktor."
"Počkej, jste si podobné? Jak moc podobné?"
"Kolik je podle tebe moc," ušklíbla se Peggi.
"To není možné," děsila se Hermiona, že by její sny byli pravdivé? Ne, to nemůže být pravda, uklidňovala se.
"Hermiono co se děje?"
"Já nevím, víš, poslední dny mám divné sny, snad něco jako předtuchy nebo věštby, já nevím jestli by to mohli být opravdu věštby nebo něco takového, každopádně jsem tě v nich viděla, s tím rozdílem, že jsi byla s Viktorem ve Zmijozelské společenské místnosti, kam bys jako studentka Havraspáru neměla mít přístup, bylo mi to velice divné a tak jsem si myslela, že je to pouze výmysl mojí fantasie. Teď si tím nejsem tak jistá, když říkáš, že máš příbuznou ve Zmijozelu, s kterou jste si velice podobné," vysvětlovala rychle Hermiona, Peggi na ni nevěřícně hleděla.
"Už se ti to někdy stalo?" prolomila dlouhé mlčení Peggi.
"Ne," Hermiona nevěděla kam tím míří ale byla si jistá, že se to zanedlouho dozví. Peggi se pohodlněji uvelebila a začala přemýšlet. Seděli tam mlčky nejméně deset minut než Peggi opět promluvila.
"Nevadilo by ti kdybys mi ty sny povykládala, ráda si je poslechnu," naléhala Peggi. Její tvář Hermioně nic neprozradila a tak se dala do vyprávění prvního snu.
"Kdy se ti zdálo? Před nebo po návštěvě Viktora?"
"Po jeho návštěvě. Napadá tě snad nějaká hypotéza?"
"Myslím, že ano, ještě nevím. Pověz mi svůj druhý sen," opět upřela na Hermionu naléhavý pohled, před kterým nebylo úniku. Hermiona si povzdychla a pustila se do vyprávění svého druhého snu. Když skončila, tvářila se Peggi uspokojivě.
"Potvrdila se ti tvá teorie?" zeptala se bez váhání, chtěla vědět co si Peggi myslí a hlavně, proč se tak tváří. Hermiona měla pocit jako by ji celou dobu něco unikalo, něco co Peggi pochopila a ona ne, tento pocit se jí vůbec nelíbil.
"Z části. Myslím, že tvým snům můžeme s klidem říkat vidění, alespoň podle toho co o nich vím by to na ně sedělo," mrkla na ni.
"Ale předpokládám, že to není vše na co jsi přišla že ne?" odhadovala Hermiona podle jejího výrazu. Na Peggi bylo vidět, že se nemůže dočkat až se s ní podělí o své myšlenky.
"Správně," řekla s šibalským úsměvem na rtech Peggi.
"Poslouchám," tentokrát to byla Hermiona kdo se pohodlněji uvelebil, aby mohla lépe poslouchat.
"Pokud se nemýlím, tvá vidění byla správná, i když s malými odlišnostmi. Poprvé jsi viděla něco zvláštního, nemám ponětí s čím by to mohlo souviset. Ale podruhé jsi viděla minulost, což je velice zvláštní, myslím si, že jsi opravdu viděla co se stalo s Ronovým lektvarem, že ho vyměnila Veronika, ona by toho byla schopná a když by věděla, že to někomu ublíží udělala by to ještě ráda. Jsem si takřka jistá, že tvé druhé vidění bylo pravdivé, ale jak jsi to dokázala? Jak ses dokázala podívat do budoucnosti a potom do minulosti? Proč jsi poprvé slyšela co říkají a podruhé ne? Má to něco společného s tím, že poprvé to byla budoucnost a podruhé minulost? Nevím, opravdu na tyto otázky neznám, leč bych velice ráda znala odpověď," sklonila hlavu Peggi se zármutkem v očích, trápilo ji, že nezná odpovědi, po kterých tak toužila.
"A není možné, že bych viděla i poprvé minulost?" snažila se najít řešení Hermiona, něco co by do sebe zapadalo. Avšak, nedařilo jí se to.
"Já opravdu nevím. Neumím to nijak logicky vysvětlit. Pokud bys měla pravdu, což je také možné, jak to, že jsi poprvé slyšela co říkají a podruhé ne?" snažila se dovtípit Peggi.
"Moc otázek a málo odpovědí, že?" mrkla na ni šibalsky Hermiona.
"Přesně tak, nutí mě to pořád myslet, hledat rozumné řešení, které by dávalo smysl."
"Dobrá, řekněme, že by to byla všechno pravda, musíme pominout ty otázky. Co mám teď podle tebe dělat? Jít za profesorem Brumbálem a říct mu své domněnky? Jsi si jistá, že mi uvěří? Nebo utíkat za Ronem a říci mu to?"
"Ach, zase moc otázek, nech mě prosím přemýšlet," řekla Peggi a prsty si mnula spánek, ve tváři měla nečitelný výraz, který Hermioně neprozradil absolutně nic. Nedokázala odhadnout na co Peggi myslí, bylo jí sice jasné, že se snaží najít nějaké řešení ale její postoj na ní žaloval, že přemýšlí o něčem jiném.
"Na co myslíš?" musela se zeptat Hermiona.
"Snažím se dát si dohromady fakta s tvými vidinami. Věř, že to jde jen složitě." Peggi zavřela oči a dál se nehnutě soustředila.
"Dovol mi otázku," řekla Hermiona a upírala na Peggi pohled, doufala, že se na ni podívá a v očích bude mít záblesk pochopení o co zde kráčí.
"Ano?" řekla Peggi ale nepodívala se na ni.
"Jsi si opravdu jistá, že by to Veronika mohla udělat?"
"Jak jsem řekla, když bude vědět, že to někomu ublíží udělá to ještě ráda. Znám ji moc dobře na to, abych si tím mohla být jistá, věř mi. Možná se dá říct, že jsme spolu vyrůstali, i když nevím. Strávily jsme spolu jedny letní prázdniny, předtím, než jsme nastoupily do Bradavic. Nebylo to pěkné léto. Neustále mi dělala nějaké naschvály a nějak mi ubližoval, ne fyzicky ale psychicky.
Měla jsem doma tři kočky, jednu jsem si chtěla vzít i do Bradavic ale ona mi je všechny otrávila a já zůstala sama a přišla o své tehdy nejlepší přítelkyně, měla bys vidět jakou z toho měla radost. Strašně se jí líbilo jak se trápím. Tehdy jsem to řekla rodičům, svým i jejím. Donutili ji, aby se omluvila ale abych pravdu řekla z její omluvy čišela čistá nenávist. Bylo to pro ni ponížení, že se mi musela omluvit.
Od té doby se obcházíme obloukem," ukončila své vyprávění Peggi, otevřela oči a konečně se na ni podívala. Hermiona se tvářila zmateně, když se setkala s Pegginým pohledem, ale rychle ukáznila svou tvář.
"Já nevím co bych na to řekla," přiznala nakonec.
"Snad jen, že už chápeš proč jsem si tak jistá, že by to udělala," mrkla na ni Peggi s šibalským úsměvem na rtech.
"Ano to máš pravdu, teď už to chápu," řekla pobaveně Hermiona, kdy viděla jak se Peggi tváří.
"Hermiono bude muset jít, ale než půjdeme, chci ti něco říct."
"Povídej," pobídla ji Hermiona.
"Myslím, že bys měla Ronovi říci celou pravdu, snů nevyjímaje."
"Ano, to máš pravdu, vše se ho týká," svěsila hlavu Hermiona, nevěděla jak to Ronovi poví.
"Doufám, že jsi natolik inteligentní, abys pochopila, že tím vše jsem myslela i pravdu o tom co se stalo mezi tebou a Viktorem," povytáhla obočí, v údivu, Peggi.
"Ano, pochopila," odsekla Hermiona.
"Tak pojďme," řekla Peggi a vstala z křesla, Hermiona už byla na nohou a čekala na ni. Šli mlčky k dveřím ošetřovny, kde se zastavily a opatrně otevřeli dveře, aby mohli nahlédnout dovnitř.
"Honem jdi," vybídla ji Peggi tiše.
"Kdy zase přijdeš?"
"Nevím, jakmile budu mít čas určitě přijdu," mrkla na ni Peggi.
"Dobře, zatím se měj," řekla Hermiona a pomalu otevřela dveře do místnosti.
"Hermiono? Nezapomeň na to, co jsi mi dá se říct, že slíbila," zavolala na ni tiše Peggi přes rameno,už byla na cestě do své koleje.
"Neboj, to vážně nezapomenu," povzdechla si Hermiona, zhluboka se nadechla a vstoupila do místnosti.
Ron měl ve tváři nevěřícný výraz, jak vidno, neměl ani ponětí co se právě stalo. Těkal pohledem k místu, kde s Peggi zřejmě zmizely a k Hermioně, usmála se na něj a pomalu šla k posteli. Pohodlně se posadila, stále se usmívala nad Ronovým výrazem.
"Jak je to možné?" prolomil ticho Ron a povytáhl obočí.
"Nevím o čem to mluvíš," řekla pevně Hermiona.
"Nedělej ze mě hlupáka Hermiono, vždyť před chvílí si stála tamhle," řekl Ron a ukázal na místo, kde s Peggi nejspíš zmizeli. "A pak si najednou vkráčíš sama do místnosti a to dveřmi, chápeš dveře!" Ron klad důraz na poslední dvě slova a ukazoval směrem ke dveřím ošetřovny, kterými Hermiona před chvílí přišla.
"Rone, já ti rozumím," řekla výsměšně Hermiona, snažila se udržet vážnou tvář ale měla obavy, že se jí to nepodaří. Ron seděl na posteli, ruku stále nataženou směrem ke dveřím a ve tváři velmi nechápavý výraz.
"Cože?" řekl Ron a zůstal na ni koukat s otevřenou pusou, to už bylo na Hermionu trochu moc a rozesmála se na celé kolo.
"Můžeš mi prosím říct co ti na tom připadá tak směšného? Ty si na pár sekund zmizíš pak se objevíš úplně někde jinde a ještě se mi směješ, že to nechápu, nezlob se na mě ale mě to směšné opravdu nepřipadá," hněval se Ron. Hermiona se na něj podívala, ve tváři stále pobavený výraz. Chvíli na sebe koukali, Hermiona už se nesmála, jen se usmívala, líbilo se jí jak se Ron nasupil, i když jemu by to nikdy nepřiznala.
2. června 2008 v 17:50 | Pluviassol
Další pokráčko, chtěla jsem ho sem dát až zítra, ale NĚKDO, mě přesvědčíl, abych ho sem dala už dnes, pěkné čtení!
Najednou pohledem sklouzla k prázdné sklenici od špatného lektvaru. A co když, napadlo ji náhle, ty lektvary někdo vyměnil, madame Pomfreyová přeci říkala, že si byla jistá, že připravuje správný lektvar, uvažovala rychle, všechno to do sebe zapadá! Ale nikdo jiný tu dnes nebyl kromě ní a… Z jejích úvah ji vytáhla madame Pomfreyová, která přinesla sténajícímu Ronovi lektvar proti bolestem a lektvar na uklidnění žaludku.
"Tady máte pane Weasley, ještě jednou se vám moc omlouvám, za to ,malé' nedorozumění, opravdu netuším jak se to stalo, tak pijte," řekla posmutněle madame Pomfreyová. Ron poslušně vypil první lektvar. Úleva na něm byla okamžitě viditelná, jeho obličej změnil barvu ze zelné do normálního barvy.
"M-moc vám děkuji," řekl Ron s úlevou v hlase.
"Ještě jednou se vám omlouvám."
"Vše v pořádku, ostatně, teď jste svou chybu maximálně napravila, nevím co bych si počal, kdyby jste mi nepomohla," usmál se na ni povzbudivě Ron.
"Děkuji," špitla madame Pomfreyová a svěsila hlavu.
"Musím pít i toto?" ukázal Ron na druhou sklenici s lektvarem.
"Ano, musíte. Je to proti bolesti, uleví se vám."
"Ale mě nic není."
"Pane Weasley, o tomto s vámi nehodlám diskutovat."
"Ale…"
"Pijte," řekla přísně madame Pomfreyová.
"Hm," resignoval Ron a vypil nevábně vypadající lektvar.
"Tak je to dobře, a teď se snažte usnout, prospěje vám to, a pokud chcete, abych vás propustila zároveň se slečnou Grangerovou bylo by to ve vašem nejlepším zájmu," řekla madame Pomfreyová, vzala si všechny prázdné sklenice a odešla.
"Hermiono?"
"Ano?"
"Teď mi tak nějak došlo, nevíš jak dopadl famfrpálový zápas?" vyzvídal stále ještě bledý Ron.
"Vím," pousmála se.
"No tak mi to řekni," dožadoval se Ron.
"A mám zkazit Harrymu radost? Víš jak se ti určitě těší říct, že…"
"Jsme vyhráli!" dokončil za ni nadšeně Ron.
"Hele ale já jsem ti nic neřekla! Sám ti to bude chtít říct a probrat do posledního detailu."
"Takže jsme vyhráli?" ujišťoval se Ron.
"Ano," pousmála se Hermiona.
"Doufám, že se tu dnes zastaví, i s Ginny. A možná by mohla dojít i ta, jak se to jen jmenuje, Peggi, myslím, no prostě ta plavovlasá kráska co komentovala poslední zápas, je z Havraspáru, víš koho myslím?" drmolil Ron.
"Ano, jmenuje se Peggi Alsová a je z pátého ročníku, strašně milá dívka, měla o tebe strach a mě pomáhala," jakmile to Hermiona řekla hned litovala, Ronovi se rozsvítili oči štěstím, že o něj má zájem nějaká krásná dívka, alespoň si myslel, že o něj má Peggi zájem.
"Ona se o mě bála?"
"Ano, vypadalo to tak," svěsila hlavu Hermiona.
"A ty? Ty ses o mě také bála?"
"Rone," řekla Hermiona pomalu a podívala se na něj, "všichni byli strachy bez sebe. Celá tvoje rodina, někteří učitelé a mnoho dalších lidí a spolužáků, samozřejmě nesmím zapomenout na Hagrida."
"Hm," vypadalo to jako by tato odpověď Ronovi stačila ale Hermiona si tím nebyla jistá, podezřele se usmíval. Hermiona se ponořila zpátky do úvah, kdo mohl vyměnit madame Pomfreyové lektvar pro Rona. Pohodlně se uvelebila na posteli a zavřela oči, aniž by to chtěla, během chvilky usnula.
Opět se jí zdál sen o neznámé dívce podobné Peggi a Viktorovi, ovšem s jiným scénářem.
Stáli před ošetřovnou a drželi se za ruce, Viktor jí něco šeptal ale Hermiona neslyšela co. Pak ji náhle pustil a opatrně otevřel dveře ošetřovny, vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Asi nikoho neviděl, neboť neznámé dívce rukou naznačil, aby šla za ním. Vešli dovnitř, Viktor šel normální chůzí k nějakému lůžku, dívka šla potichoučku po špičkách někam dále. Viktor přešel k závěsům, které byly roztažené kolem postele a roztáhl je a… V tom se Hermiona vzbudila.
"Harry? Co tu děláš? Kolik je hodin?" vydechla Hermiona zmateně.
"Ahoj Hermiono, teda spíše dobré ráno, koukám, že sis trochu pospala," culil se na ni Harry.
"Cože, ráno? To jsem prospala celý den?"
"Ne, to byl pouze slovní obrat, je pozdní odpoledne, zanedlouho se bude podávat večeře. Už jsme tu pěkně dlouho, teda teď už jsem tu jenom já."
"Kdo tu s tebou ještě byl?"
"Ginny, Fred, Georgie a Peggi. Nevím proč, ale Peggi se vůbec nelíbilo, že spíš, zřejmě s tebou chtěla mluvit, pokoušela se tě vzbudit ale ty si začala říkat něco vy smyslu, že je neslyšíš, koho si neslyšela? A co ti Peggi chtěla, nevíš?"
"A kde jsou teď ostatní?"
"Už museli jít, měli hodně práce. Hele, zdá se mi to nebo se vyhýbáš odpovědět?" povytáhl obočí Harry.
"Ne, to ne, jen mě zajímalo, kde jsou ostatní," pousmála se Hermiona.
"Odpovíš mi konečně?" dožadoval se Harry.
"Ano, ano, nedočkavče. Zdálo se mi, že někdo stál před ošetřovnou a mluvil, já ho neslyšela, tím by se vysvětlovalo to moje mluvení ze spaní a co po mě chce Peggi vážně netuším, spokojen? Nebo si čekal, že to bude něco zajímavějšího?" utahovala si z něj Hermiona.
"Harry, ty jsi strašná drbna," ozval se z ničeho nic Ron a propukl v hlasitý smích, Hermiona se k němu ochotně přidala, i když ne tak hlasitě.
"To není pravda," snažil se bránit Harry a zrudl při tom jako krocan, ale minulo se to účinkem a Hermiona s Ronem se rozesmáli ještě víc.
"N-ne promiň, o-omlouvám se," vykoktal ze sebe Ron a stále se smál. Když ho Harry viděl rozesmál se taky.
"Můžete mi vysvětlit co se tu děje? Co je tu tak humorného, že kvůli tomu musíte řvát jak na lesy? Uvědomujete si, kde se právě nacházíte?" zeptala se rázně, z ničeho nic, madame Pomfreyová.
"Promiňte, moc se omlouváme, tady Harry Potter byl nechtěně legrační," vysvětlovala hned Hermiona.
"Slečno Grangerová," řekla nasupeně madame Pomfreyová.
"Ano?" usmála se kouzelně Hermiona.
"Máte obrovské štěstí," řekla resignovaně madame Pomfreyová, otočila se na podpatku a odešla.
"Jak ty to děláš," divil se nahlas Ron.
"Přirozený talent," odpověděla prostě.
"Říkala ti Hermiona jak dopadl famfrpál? Respektive, co se stalo potom co si spadl?" zeptal se Harry už klidného Rona.
"Ne, jen mi naznačila, že jsme vyhráli, je to pravda? Chytil si Zlatonku? Ale jak, vždyť co já si ještě pamatuji tak ji měl Krum, teda Viktor nadosah, jak si mu ji vyfoukl?"
"Počkej, počkej, to je jako lavina, ty tvoje otázky," hlesl si Harry. Hermiona ty dva pozorovala, bylo úžasné s jakým zápalem se dokázali bavit o famfrpálu. Ron se ptal na každý nesmyslný detail zápasu a po očku se díval na Hermionu, která se jen usmívala, bylo pěkné je takhle vidět, zvláště po době, kdy měla pocit, že Rona a Harryho kvůli Viktorovi zanedbává.
Viktor, uvědomila si náhle Hermiona, co když ten sen byl pravdivý? Co když tu sním byla ta záhadná dívka, i Peggi mi psala, že ho s někým viděla…
"Harry? Mohl by si pro mě něco udělat?" zeptala se bez rozmyslu.
"Samozřejmě, co potřebuješ?"
"Když napíši dopis Peggi, předáš jí ho?"
"Jistě, kdy, na večeři?"
"Co nejdřív," prosila Hermiona.
"Dobře," ujistil ji Harry.
"Jé, ale já nemám pergamen ani brk," povzdechla si Hermiona, to už však Harry vytahoval ze školní brašny kalamář s inkoustem, brk a pergamen.
"Ještě něco?" zeptal se s úsměvem.
"Ne, děkuji, si moc hodný," řekla s vděčností Hermiona, sáhla po brku, namočila si hrot v inkoustu a dala se do psaní.
Ahoj Peggi,
Harry mi říkal, že jsi se mnou potřebovala mluvit, asi kvůli Viktorovi, nevím přesně. Prosím přijď za mnou co nejdříve, potřebuji s tebou mluvit, ale o samotě, což nepůjde, když je tu Ron, zkus to nějak prosím vymyslet mě momentálně nic nenapadá, přijď prosím brzy.
Hermiona
"Tady, a ještě jednou děkuji," řekla Hermiona podala Harrymu dopis pro Peggi, ten si ho pečlivě schoval do hábitu.
"Doufám jen, že jí ho nezapomenu předat, znáš mě…" uculoval se.
"No právě."
To už k nim šla madame Pomfreyová s plnými tácy jídla, které provonělo celou ošetřovnu nádhernou vůní, z které by se nejednomu sběhli sliny.
"Myslím, že už raději půjdu, netušil jsem, že jsem tu tak dlouho. Tak zase někdy," rozloučil se Harry s Ronem a Hermionou.
"Nashledanou, madame Pomfreyová," zavolal ještě na madame Pomfreyovou.
"Nashledanou, pane Pottere," řekla madame Pomfreyová radostně, jako by se jí ulevilo, že už odchází.
"Tady máte vy dva, večeře, poté vám donesu lektvary, dobrou chuť."
"Díky," řekli sborově a pustli se do jídla.
"Doufám, že tentokrát mi donese správný lektvar už na poprvé," ušklíbl se Ron a vzal si další kousek obloženého chleba.
"Rone, každý se může splést," řekla nasupeně Hermiona, byla si téměř jistá, že to nebyla chyba madame Pomfreyové, málokdy se mýlila. Nesprávný lektvar jí musel někdo podstrčit, jinak si to nedokázala vysvětlit.
"Já vím, ale dokážeš si představit jak mi bylo? Spadnout z koštěte je oproti tomu procházka růžovým sadem, bylo to strašné."
"To ti bylo opravdu tak zle?" culila se na něj Hermiona.
"Jo bylo, a můžeš mi prosím tě říct co je ti tu k smíchu?"
"Měl bys vidět jak se teď tváříš," smála se Hermiona. Ron zrudl natolik, že jeho vlasy měli stejnou barvu jako obličej. Zašklebil se na Hermionu a napil se dýňové šťávy. Na Hermionu už nepromluvil. Málokomu se podařilo Rona urazit, ale jak vidět, Hermioně se to právě podařilo.
"Promiň," vzdala to nakonec Hermiona, nevypadalo to, že by se Ron chystal promluvit jako první. Po očku se na ni podíval a ušklíbl se.
Zbytek večeře dojedli mlčky, když jim madame Pomfreyová donesla lektvary, třikrát každý zkontrolovala jestli jsou to ty správné. Spokojeně se usmívala, když zjistila, že jsou.
Hermiona byla celý večer jako na trní. Čekala jestli se jí ozve Peggi a pořád nic. Ani se nedošla ukázat na ošetřovnu.
"Hermiono?" ozval se náhle Ron.
"Hm?"
"Víš, že jsi mi ještě něco nevysvětlila?"
"Co máš namysli?" zatajila dech, tušila, že se chce vyptávat na Viktora. Zatnula ruce v pěsti a napjatě čekala.
"Jak to bylo s tím Viktorem?" jeho jméno vyslovil skoro s odporem, nebo si to jen namlouvala?
"Nevím co máš namysli," zalhala.
"Ale no tak, Hermiono, oba víme co myslím. Nedělej hloupou. Myslím ten tvůj údajný pád. Sama si mi přiznala, že jsi nespadla, tak já bych rád znal pravdu, co se ti stalo? Ale nelži mi prosím," naléhal na ni Ron, celou tu dobu se do ni vpíjel očima a čekal, že něco řekne. Dlouho se rozmýšlela co mu má říct.
Odtrhla od něj pohled a zahleděla se do stropu, přemýšlejíc nad odpovědí.
2. června 2008 v 16:22 | Pluviassol
Tak nakonec se naskytla chvilka času, tady máte další pokráčko! komenty potěší.... =o)
"R-Rone? Já myslela, že spíš. Jsem v pořádku, proč se ptáš?" řekla Hermiona a oparně se otočila na zdravý bok, aby na něj lépe viděla. Ron byl stále bledý v obličeji, tvářil se nechápavě, možná i trošku zděšeně.
"Ne, nespím. Jsem vzhůru už dlouho, vzbudila si mě. Mluvila jsi ze spaní, můžu se tě zeptat co se ti zdálo? Vypadalo to, že jsi vyděšená k smrti."
"Co jsem říkala?"
"Nevím, pořádně ti nebylo rozumět, něco ve smyslu, že ji neznáš a že ti to nemůže udělat, pak už ti nebylo rozumět, až teď než ses probudila, to jsi potichu ale zřetelně řekla: ,Viktore' ale myslím, že to už si byla vzhůru i ty, mýlím se snad?" mrkl na ni Ron.
"Povíš mi co to mělo znamenat? Proč ten všechen povyk? Co se ti zdálo?"
"Moc otázek najednou," pousmála se Hermiona.
"Promiň," řekl Ron kajícně. Jeho pohled byl rozrušený, žádoucí, propaloval Hermionu pohledem natolik, že musela očima uhnout jinam, aby si mohla posbírat myšlenky a smysluplně mu odpovědět. Musela rychle vymyslet nějakou lež, která by zapadala.
"Já pořádně nevím co se mi zdálo," řekla nakonec. "Byly to nesmyslné útržky, které nedávaly nijak smysl."
"A co to bylo za útržky? Vypadala opravdu vyděšeně, jako by tě honil sám ty-víš-kdo," nenechal se jen tak odbýt Ron.
"Ne, Voldemort to nebyl. No tak Rone, měl by ses konečně naučit říkat jeho jméno. Harrymu to nedělá problém, a mě už také ne," snažila se stočit rozhovor jiným směrem.
"Hermiono, Harrymu to nedělalo nikdy problém, pokud se dobře pamatuji, a ty jsi jméno ty-víš-koho začala říkat také teprve nedávno, musíš mi dát prostě hold ještě chvíli čas," řekl rozhněvaně Ron. Hermiona chtěla něco říct ale to už se k nim blížila madame Pomfreyová.
"Vidím, že jste si přivstali. Mám vám poslat pro snídani nebo si nejdřív vezmete léky?" zeptala se.Byla ještě v pyžamu, které měla ale důkladně schované pod županem. Vypadalo to jako by ji vzbudili.
"Já bych si raději dal nejdřív tu snídani," řekl Ron. "Co ty Hermiono?" obrátil se na ni. Odpověď mu vyčetla v obličeji, vrhl po ní prosebný pohled štěněte, Hermiona nemohla jinak než s úsměvem souhlasit.
"Dobrá, hned jsem zpátky," řekla madame Pomfreyová a odkráčela pryč.
"Jsem zvědavá kdy mě pustí," přemýšlela Hermiona nahlas.
"Tebe určitě zanedlouho. Ale co já? Já tu budu ještě minimálně týden, a když tebe pustí tak tu budu pouze já a madame Pomfreyová. To bude teda zážitek," povzdechl si Ron.
"Neboj, Harry, Ginny, Fred, George, myslím, že i Peggi za tebou budou určitě chodit jak nejčastěji budou moct, ostatně, divím se, že ještě nepřišli."
"A ty?"
"Co já?"
"Ty za mnou budeš chodit?"
"Chtěl bys, abych za tebou chodila?" pousmála se Hermiona. Vzpomněla si na Viktorovu reakci po zápase ve famfrpálu, kdy šla Hermiona místo s ním, s Ronem. Doufala, že když bude nyní Rona navštěvovat, nebude se chovat tak nepřípustně jako předtím.
"Ano, chtěl bych, abys za mnou chodila," řekl tichounce Ron, tak, že to hermiona málem neslyšela. Když se na něj podívala, jeho oči hořeli touhou. Nešlo jim odolat.
"Dobře, budu za tebou chodit," souhlasila nakonec. Bylo vidět, že se Ronovi ulevilo. Ale to už byla madame Pomfreyová zpátky i s dvěma tácy jídla. Postavila je k nočním stolkům u postelí.
"Tady máte. Zařídila jsem, že vám sem budou nosit jídlo skřítci, teď už se asi budete budit pravidelně, přinejhorším vás vzbudím."
"Díky," řekli Ron a Hermiona sborově. Ron se na jídlo vrhl jako sup, který měsíce nejedl, madame Pomfreyová i Hermiona ho sledovali s pobaveným výrazem.
"Madame Pomfreyová?" zeptala se Hermiona.
"Ano?Potřebuješ něco?"
"Ne tak docela, jen jsem chtěla vědět, kdy mě pustíte. Už mě nic nebolí, když se chci otočit v posteli, necítím ani náznak bolesti."
"To je dobře, že už je vám lépe, pustím vás asi zítra, nebo pozítří. Asi ale pozítří, abyste si mohla doplnit učivo přes víkend," uvažovala nahlas madame Pomfreyová.
"Dobře, děkuji. Kdy pustíte Rona?" zeptala se za něj Hermiona jelikož Ron do sebe ládoval snídani a měl plnou pusu.
"To ještě nevím, asi někdy příští týden," řekla madame Pomfreyová.
"Poš aš píští tyden?" zeptal se Ron s plnou pusou. "Vždyť mě uš niš není."
"Prosím?" povytáhla obočí madame Pomfreyová. Ron rychle spolkl co měl v puse a zeptal se ještě jednou.
"Proč až příští týden? Už se cítím dobře, úplně zdravý. Nemohla byste mě pustit zároveň s Hermionou? Alespoň by se mi snaž dohánělo učivo, už tak toho budu mít hodně. Madame Pomfreyová, prosím," žadonil Ron s výrazem anděla ve tváři, Hermiona se musela pousmát, když jej takto viděla.
"Nepřipadá v úvahu, aby vás propustila a vy začal chodit do školy!" řekla rázně madame Pomfreyová.
"A nešlo by, že byste mě pustila a já ještě pár dnů nechodil do školy ale přesto jsem byl na pokoji, ve své posteli a s kamarády po ruce? Pro uzdravení pacienta je přece důležitý i jeho duševní stav nemám pravdu?" snažil se ji přemluvit Ron.
"Madame Pomfreyová," vložila se do toho Hermiona. "Myslím, že má Ron pravdu. My by jsme ho už ohlídali, aby nedělal něco co nemá. Sama bych dohlédla na to, aby ležel v posteli a nikam nechodil. Jídlo by mu vždy někdo z Velké síně donesl. A kamarádi by mu pomohli dohnat učivo."
"No já nevím, promyslím si to," řekla nakonec madame Pomfreyová, v jejím obličeji byla vidět porážka, a také, že se jí to vůbec nelíbí.
"Díky," řekl Ron směrem k madame Pomfreyové.
"Ještě neděkujte, pane Weasley, nevíte, jak se rozhodnu."
"To máte pravdu.Ale mohu doufat, že mi vyhovíte."
"Ano, to zajisté můžete," s těmito slovy madame Pomfreyová odešla.
"Tobě také děkuji," otočil se Ron na Hermionu.
"A za co prosím tě?"
"Za to, že jsi se za mě přimluvila."
"Raději neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, ano?" mrkla na něj Hermiona.
"Dobrá, ale i tak dík." Hermiona se usmála. Najednou si uvědomila jaký strašný má hlad. Vzala si z táce toast a s chutí ho snědla. Byl vynikající, přesně takový jaké má Hermiona ráda. Vzala si ještě dva a pak vše zapila dýňovou šťávou.
"Lahůdka," pochvalovala si.
"Budeš to ještě jíst?" zeptal se jí Ron a ukázal na tři toasty co zbyli na tácy. Hermiona těkala pohledem mezi Ronem a jeho tácem, byl prázdný do posledního drobečku, opět se musela pousmát.
"Jen si vezmi, pokud chceš."
"Vážně? O díky Hermiono!" řekl Ron s neskrývanou radostí v hlase.
"Není zač, já už jsem stejně dojedla," mrkla na něj a podala mu svůj tác. Ron se do toastů s chutí pustil. Asi mu velice chutnali, neboť je za chvíli všechny snědl. Spokojeně odfukoval, když dojedl. Pohodlně se uvelebil a zavřel oči, na tváři se mu rýsoval krásný úsměv.
"Měla jsi pravdu, lahůdka," řekl a pohladil si plné břicho.
"Jak já ti závidím," povzdechla si Hermiona.
"A co prosím tě?" vytřeštil Ron oči.
"To kolik toho sníš, no nezlob se na mě, ale já bych toho tolik do sebe nikdy nedostala, a kdyby ano, jak bych potom vypadala? Zato ty se pořád láduješ a není to na tobě vidět, ostatně jako každý kluk tvého věku. Například Viktor o prázdninách snědl k snídani jedenáct rohlíků, k obědu ten samí den šest knedlíků a k večeři," - naznačila prsy uvozovky -, " jen tři toasty, nechápu kam to dával, a nepřibral pak ani deko," kroutila hlavou Hermiona. Čekala, že ji na to Ron nějak odpoví ale ten ležel na posteli absolutně nehnutě. Z tváře mu zmizel onen krásný úsměv a nehradil jej kamenný výraz, za kterým Hermiona nevěděla co se skrývá. Pak promluvil, pomalu a nuceně.
"Tak to také nechápu. Neříkala madame Pomfreyová, že nám donese léky?" snažil se stočit rozhovor jiným směrem.
"A-ano to říkala," vykoktala ze sebe Hermiona, nechápala, proč Ron reaguje na zmínku o Viktorovi tak přehnaně. Ale to už se k nim blížila madame Pomfreyová s lektvary.
"Tady pro vás slečno Grangerová," řekla a podala Hermioně sklenici s nevalně vypadající tekutinou.
"A tady máte vy, pane Weasley," a podala lektvar Ronovi, jako by si s Hermionou vyměnil role, dnes to byl on kdo vypil tekutinu hned, když ji vzal do ruky. Hermiona ho bedlivě sledovala, za celou tu dobu se na ni ani jednou nepodíval. Nevěděla co si o tom má myslet.
"No tak, slečno, pijte."
"A-ano, promiňte," zakoktala se opět Hermiona a udělala co se po ní žádalo.
"Fuj, to bylo odporné!" nedokázala udržet své pocity.
"Léky, respektive se vašem případě lektvar, není od toho, aby vám chutnal ale aby vás vyléčil," opáčila rozzuřeně madame Pomfreyová.
"Promiňte," omluvila se opět Hermiona a střelila pohledem po Ronovi, který se na vedlejším lůžku dusil smíchy.
"Zdá se vám tady něco k smíchu?" zeptala se, s neskrývavou zlostí, madame Pomfreyová.
"Ne, omlouvám se," řekl Ron neupřímně a dál se pochichtával.
"Dobrá, mám takový pocit, že vám oběma dnes zakážu návštěvy, co vy na to?Jak by se vám to líbilo?" nyní madame Pomfreyová svůj hněv vůbec neskrývala. Ron se raději přestal chichotat ale stálo ho to mnoho úsilí.
"Opravdu jsme nechtěli, moc se omlouváme," řekla upřímně Hermiona a doufala, že to zabere. Neminulo se to účinkem, madame Pomfreyová zjihla a pousmála se na ni, poprvé od rána.
"No dobrá, přesvědčila jste mě, slečno Grangerová," řekla nakonec. "Ale ať už se to prosím neopakuje ano?A to se týká i vás pane Weasley," řekla a podívala se na docela bledého Rona.
"Je vám dobře pane Weasley?" zeptala se starostlivě madame Pomfreyová a přela k jeho lůžku.
"Je mi nějak divně, na zvracení a mdlo," řekl Ron, v obličeji byl celý zelený. Madame Pomfreyová ladně mávla hůlkou, aniž by použila zaklínadlo, a u Ronova lůžka se objevil kýbl. Netrvalo dlouho a Ron se do něj vyzvracel.
"Fuj, odporné," neodpustila si Hermiona.
"Bohužel s vámi musím souhlasit, slečno." řekla madame Pomfreyová a vzala do rukou Ronovu prázdnou sklenici od lektvaru, přičichla si k ní a zatvářila se jako by ji bodla včela.
"J-já se vám moc omlouvám, pane Weasley," vykoktala ze sebe a tvářila se ustaraně.
"Co se stalo?" vyhrkla Hermiona.
"Dala jsem mu lektvar na zvracení, nechápu jak se mi to mohlo stát, za celou dobu co zde dělám ošetřovatelku se mi to nestalo. Jsem si jistá, že jsem chystala lektvar proti bolestem," kroutila nevěřícně hlavou.
"I mistr tesař se někdy utne," usmála se na ni povzbudivě Hermiona.
"Prosím?"
"To je jedno mudlovské přísloví. Znamená to, že i ti nejlepší udělají občas nějakou chybu, nikdo z nás není neomylný," vysvětlila honem Hermiona, když viděla náznak nechápavosti v její tváři.
"Ach tak, ale v mém povolání si nemůžete dovolit dělat chyby, mohlo by to někoho stát i život," svěsila smutně hlavu madame Pomfreyová.
"Madame, myslím, že v tom co děláte jste jedna z nejlepších," snažila se ji povzbudit Hermiona. "Myslím, že by jste měla Ronovi donést nějaký lektvar na uklidnění," dodala ještě, protože to vypadalo, že na něj madame Pomfreyová docela zapomněla.
"Ach, ano, hned jsem tu," řekla a odcupitala pro další lektvar, který by měl Ronovi pomoct. Hermiona se podívala na bledého Rona a přála si, aby mu nějak mohla pomoct. Přemýšlela o tom co právě řekla madame Pomfreyové, že je jednou z nejlepších. Je to pravda, tak jak se jí mohl stát takový omyl? Ano, uvažovala stále, každý se může občas splést ale ještě neslyšela, aby se něco takového stalo madame Pomfreyové. Je to velice zvláštní, nemohla najít rozumné řešení Hermiona.
Najednou pohledem sklouzla k prázdné sklenici od špatného lektvaru. A co když, napadlo ji náhle, ty lektvary někdo vyměnil, madame Pomfreyová přeci říkala, že si byla jistá, že připravuje správný lektvar, uvažovala rychle, všechno to do sebe zapadá! Ale nikdo jiný tu dnes nebyl kromě ní a…
1. června 2008 v 23:00 | Pluviassol
Tak dneska ještě jedno pokráčko, snad se bude líbit, je poměrně delší, zítra sem asi nic nepřidám, budu mít málo času...tak zatim...
"Viktore," vydechla Hermiona. Štěstí, které pociťovala z ní vyprchalo při pohledu do jeho tváře. Vzpomněla si na ty oči plné hněvu a otřásla se.
"Jak je ti?" zeptal se zdvořile Viktor a přistoupil blíže k posteli.
"Lépe, děkuji," řekla Hermiona odměřeněji než chtěla, avšak formálně. Dosud se na něj nedokázala pořádně podívat, bála se, že opět uvidí jeho oči rozzlobené.
"Mohu ti položit jednu otázku?"
"Samozřejmě," odpověděla Hermiona s klidným hlasem, zatím však nenašla odvahu k pohledu na něj, tak se dívala do nikam. Ucítila jak si Viktor opatrně přisedl k ní na postel a snažil se najít její ruku, aby ji za ni mohl chytit. Šmátral po posteli ale nemohl ji najít. Hermiona ji zaťala v pěst, nechtěla, aby se jí dotýkal. Alespoň zatím ne. Po chvíli hledání to Viktor vzdal, načež se Hermioně ulevilo a uvolnila sevření své pěsti. Viktor se zhluboka nadechl a začal se ptát.
"Co se ti vlastně stalo? Po škole běží různé fámy, různé verze tvého příběhu. Někdo říká, že jsi spadla, jiný, že ti to někdo udělal, já bych to chtěl slyšet od tebe, co se ti stalo, řekneš mi pravdu prosím? Nevím co si o tom všem mám myslet," dořekl Viktor a upíral na ni své žhnoucí oči. Teprve teď na něj Hermiona pohlédla, poprvé za celou tu dobu se na něj podívala, nevěřícně na něj zírala.
"Cože?" vyhrkla bez rozmýšlení.
"No jen jsem chtěl znát pravdu. Znáš školu, někomu dáš přátelskou pusu a podle ostatních s ním hned chodíš," s úsměvem na ni šibalsky mrkl. Hermiona se o úsměv ani nepokoušela, věděla, že by to v této situaci nezvládla.
"Tak ty nevíš co se stalo?" musela se velice kontrolovat, aby nekřičela a tím nevzbudila Rona.
"Ne, jak bych mohl…"
"Prosím, odejdi," skočila mu do řeči Hermiona. Viktor se na ni nevěřícně podíval jako by nechápal, co se děje.
"Co se s tebou děje? Nebývala jsi taková."
"Co se děje se mnou? Na to bych se měla zeptat spíš já tebe, nemyslíš?! Děláš jako by se nic nestalo ale stalo se a já to nehodlám jen tak přejít." Hermiona to nevydržela a rozplakala se. Jak mohl být tak krutý? ptala se sama sebe. Snažila se uklidnit, nechtěla před Viktorem plakat, myslela si, že když před ním bude plakat ukáže svou nejslabší stránku.
"Hermiono, no tak neplač," snažil se jí uklidnit Viktor, avšak marně.
"Přestaň, prosím tě, odejdi," řekla už klidnější Hermiona. Stále plakala. Cítila jak se Viktor na posteli pohnul a naklonil se k její mu uchu a zašeptal.
"Hermiono, TY jsi pravdu neřekla a já ji říkat rozhodně nehodlám. Je to tvoje chyba, a pokud čekáš omluvu," řekl Viktor už hlasitěji a zvedl se k odchodu. "Žádná nebude," a odešel jak si Hermiona celou dobu přála. Ještě chvíli tiše plakala ale pak se uklidnila. Přece nebudu plakat kvůli takovému idiotovi řekla si Hermiona.
Najednou uslyšela jak klaply dveře. Ztuhnula strachem a zároveň nadějí, že je to Viktor. Mýlila se. Byla to madame Pomfreyová se slíbenou večeří. Hermiona neměla na jídlo nyní ani pomyšlení.
"Slečno Grangerová?" zašeptala potichu madame Pomfreyová, aby ji náhodou neprobudila kdyby spala.
"Ano? Jsem vzhůru," řekla Hermiona už normálním hlasem.
"Donesla jsem vám slíbené jídlo. Doufala jsem ale že usnete, jak vidím, marně. Probudil se pan Weasley, když jsem tu nebyla? Nepotřeboval něco?" zeptala se starostlivě madame Pomfreyová a položila tác s jídlem na noční stolek postavený u postele.
"Ne neprobudil se," řekla Hermiona a dívala se na jídlo, které madame Pomfreyová přinesla. Po chvilce usoudila, že si přece jenom něco vezme, i když hlad nepociťovala.
"Zdáte se mi nějaká rozrušená, slečno. Měla jste snad návštěvu?"
"Ne, nebyl tu nikdo, kromě vás a Rona," zalhala nenuceně Hermiona, pohledem ale stále setrvávala na jídle.
"Vidím, že máte asi opravdu hlad že ano?" pousmála se madame Pomfreyová.
"Asi ano," připustila Hermiona.
"Dobrá, než ale odejdu musím vám předat toto," řekla a podala Hermioně dopis. "Je od slečny Alsové. Předala mi jej když jsem vám byla pro jídlo," dodala ještě a odešla. Hermiona se na dopis neurčitě podívala, na jednu stranu ten dopis chtěla otevřít co nejdřív ale na druhou stranu se děsila toho co v něm najde.Proto se rozhodla, že se nejdříve nají a potom se teprve podívá co jí Peggi tak důležitého napsala. Postila se do jídla, přestože nevěděla co jí, chutnalo jí to.
Nedokázala odtrhnou oči od dopisu, který ji madame Pomfreyová donesla.Když dojedla, popadla rychle dopis a otevřela jej. Spatřila velice úhledné písmo. Nikdy předtím neviděla jak Peggi píše, líbilo se jí to.
Hermiono,
nemohu uvěřit tomu,že jsi neřekla pravdu! Proč lžeš? Jsi si jistá, že ti za to Viktor stojí? Myslím, že bys měla říct pravdu, alespoň Harrymu a ostatním. Dávej si na Viktora pozor, dnes jsem ho viděla s neznámou dívkou, vesele se s ní vybavoval, vím nemusí to nic znamenat ale přesto tě prosím, ne já tě žádám, řekni pravdu.Nemohu si pomoct ale Viktor na mě nepůsobí dobrým dojmem, jako by něco chystal, ovšem, neznám ho dost dobře na to, abych jej mohla takto soudit. Harry i Ginny se mě ptali co se ti stalo, neřekla jsem jim nic, tedy alespoň zatím. Pokud jim neřekneš pravdu ty udělám to já, ale nenuť mě k tomu prosím, řekni jim to sama ano? Brzy se za tebou přijdu podívat a promluvíme si, ano? Dobře si všechno promysli, než něco uděláš.
S pozdravem Peggi.
Hermiona dočetla dopis se zatajeným dechem. Takže Peggi nic nepověděla, oddychla si. Už věděla co měla na mysli madame Pomfreyová, když říkala, že ji Peggi k něčemu donutí. Chtěla po ní, aby řekla pravdu, chtěla, aby řekla co jí Viktor udělal. Sama Hermiona ale nevěděla jestli to dokáže.
A co ta dívka, s kterou byl Viktor? přemýšlela, kdo to mohl být? Že by si za mě už našel náhradu? Ne, tomu nevěřím,nechci tomu věřit. On takový není, nevím co to do něj tenkrát vjelo, uklidňovala sama sebe. Z jejích myšlenek ji vytrhlo až zasténání, které se ozvalo z vedlejší postele. Ron se probudil a asi se pokoušel vstát a nešlo mu to. Madame Pomfreyová se za ním starostlivě rozeběhla.
"Pane Weasley? Co je vám?" ptala se udýchaně. "Jste v pořádku? Jak vám je?"
"Je mi… lépe," řekl Ron tiše.
"To jsem ráda, pamatujete si co se stalo?"
"Jen matně, vím, že jsme měli famfrpálový zápas a já jsem létal kolem brankových obručí, pak si pamatuji jak mě něco udeřilo do hlavy a začal jsem padat, pak už je to dost nejasné, myslím, že si pamatuji Hermionu jak na mě mluvila a také jak plakala," řekl Ron posmutněle. "Více si toho nepamatuji. Jak dlouho tu jsem?" zeptal se.
"Pár dnů. Ale ještě tu zůstanete. Nebojte se, nebudete tu sám, slečna Grangerová je tu také," řekla a pohlédla k Hermioně.
"Hermiono? Co tu proboha děláš? Stalo se ti něco vážného? Jsi v pořádku?" zeptal se udiveně a starostlivě Ron.
"Jsem v pořádku, Rone. Jak je tobě? Ten tvůj pád byl strašný, myslela jsem, že skončíš v nemocnici U Svatého Munga. Naštěstí je madame Pomfreyová tak šikovná, že to všechno zvládla sama," řekla Hermiona a usmála se na něj a potom také na červenající se madame Pomfreyovou.
"Mě je dobře, asi mi nebudeš věřit, ale, jsem ospalí," řekl Ron a usmál se vřelým úsměvem.
"A dost vy dva, oba hned spát. Potřebujete to jako sůl, vám pane Weasley donesu lektvar proti bolesti a hojící lektvar. Vám, slečno Grangerová donesu něco na spaní jinak snad neusnete," řekla nekompromisně madame Pomfreyová, její hlas byl plný autority.
"Ano madam Pomfreyová," řekli sborově Ron a Hermiona. Madam šlehla po obou pohledem a odešla pro lektvary.
"Hermiono?" prolomil krátké ticho Ron.
"Ano?"
"Co se ti stalo? Můj příběh znáš a já bych rád znal tvůj," řekl Ron a opatrně se otočil na bok, aby na Hermionu lépe viděl. Ta udělala to samé takže si teď hleděli to tváře.
"Upadla jsem," zalhala s mírným úsměvem opět Hermiona.
"Vážně? Ty, že jsi spadla?" chichotal se Ron.
"Ano, je to komické," připustila Hermiona a zahnala vzpomínku na Viktora, která se jí drala do mysli.
"A víš co? Mě se to nezdá. Nějak mi to k tobě nesedí, tobě se takové věci vyhýbají obloukem. Neber si to špatně ale myslím, že mi neříkáš pravdu. Já, nechci tě nijak obviňovat, jenom to ne. Tak co, jak zní pravda?" usmál se na ni povzbudivě Ron, avšak jeho oči prozradili, že má strach jestli to nepřehnal.
"Ach Rone," povzdychla si Hermiona a stále z něj nespouštěla oči.
"Takže to není pravda, že jsi spadla, že?" prokoukl ji Ron.
"Ano."
"Ano, je to pravda nebo ano, není to pravda?" nedošlo hned Ronovi.
"Ano, není to pravda," připustila tiše Hermiona. Odtrhla od Rona pohled a převrátila se na záda, aby se mu nemusela dívat do obličeje. Chtěla mu říct pravdu ale zatím raději ne. Ne tady a ne teď.
"A řekneš mi pravdu?" nenechal se jen tak odbýt Ron ale to už naštěstí byla zpátky madame Pomfreyová s lektvary.
"Tady máte, slečno," řekla podala Hermioně její lektvar. Ta ho poslušně a ochotně vypila. Nechutnal nijak dobře ale pro ni to bylo vysvobození, že nemusí Ronovi nic říkat a zároveň nemusí myslet na Viktora.
"Výborně. A tady máte vy pane Weasley," a podala lektvary Ronovi, tomu se do nich očividně nechtělo.
"No tak, pijte," Ron se jen ušklíbl a vypil svou "porci" lektvarů.
"A teď běžte spát," řekla madame Pomfreyová unaveně, "já udělám to samé," dodala spěšně. Hermiona zavřela oči a snažila se usnout, myslela si, že to bude těžké ale spánek přišel dřív než předpokládala.
Zdál se jí poněkud zvláštní sen. V tom snu byla pozorovatelem, nic neříkala, nijak nezasahovala, pouze se dívala. Stála ve zmijozelské společenské místnosti, poznala to pouze díky výzdobě, všude byl znak Zmijozelu a bylo zde hodně zelené a stříbrné, barvy Zmijozelské koleje.
V křesle u krbu seděl Viktor a usmíval se, díval se směrem ke dveřím, které se pomalu začali otevírat.Viktor se zdál netrpělivý. Dveře se otevřeli úplně a vyšla z nich nějaká neznámá dívka. Byla zvláštní, neměla na sobě hábit ale obyčejné Jeany a bíle tričko. Dlouhé, uhlově tmavé vlasy měla ledabyle stažené do ohonu.Oči měla modré jako lagunu, plné rty byly roztažené do kouzelného úsměvu. Až nevěřícně se podobala Peggi. Hermiona chvilku přemýšlela jestli to není Peggi ale tato dívka se od ní něčím lišila, avšak Hermiona zatím nedokázala říct čím.
Viktor vstal z křesla a přešel k dívce.
"Sluší ti to," pronesl tiše a pousmál se.
"Děkuji," řekla a mírně zčervenala.
"Nechce se ti spát? Už je celkem pozdě."
"Ne, nechce, a navíc jsme slíbili že přijdeme. Jak vidím tobě nevadí nosit hábit, nebo proč si se nepřevlékl?"
"Byl jsem pryč a pak už jsem to nestihl," odpověděl neochotně Viktor, ale od krásné dívky neodtrhl oči.
"Ty pořád někde lítáš," řekla uličnicky a prohrábla mu vlasy.
"Máš pravdu, tak pojď," chytil ji za ruku o odvedl ji z místnosti. Hermiona tam zůstala sama. Nevěřila tomu co vidí, nechtěla tomu věřit. Chtěla na něj zavolat ale nešlo to, jako by jí někdo ukradl hlas, chtěla se za ním rozeběhnout ale nohy ji neposlouchali.
Strhnutím se probudila, bylo už ráno, nevěděla sice kolik je hodin ale soudila to podle počasí venku. Opět tam bylo krásně jasno.
Přemýšlela o snu co se jí právě zdál. To není možné, byl to jen sen, to nemůže být pravda, Viktor by ji nepodvedl, uklidňovala se. A dost! okřikla se v duchu. Byl to jen sen, pouhý sen nic víc. Hloupý výmysl mé mysli.
"Viktore," povzdechla si tichounce.
"Hermiono? Jsi v pořádku?" zeptal se náhle Ron.
1. června 2008 v 20:42 | Pluviassol
Tak tady máte další část, omlouvám se, že jsem ji sem nepřidala dřív ale neměla jsem přístup k internetu...pěkné čtení!
Hermiona se pokusila otočit na druhou stranu ale bolest v boku ji to nedovolila. Původně měla v plánu se posadit ale rozhodla se, že to raději nebude riskovat. Opatrně se odkryla, aby si mohla prohlednout zraněné místo. Bok měla celý nepřirozeně oteklý s celou škálou barev, od modré, přes fialovou až po zelenou. Pomyslela na Viktora a do mysli se jí vkradla jediná otázka, proč?, avšak neznala na tuto otázku odpověď.
"Hermiono, vstávej ty ospalče, nechceš přece přijít pozdě, většinou budíš ty mě," pousmála se rozveselená Ginny.
"Já… Ginny, prosím pomoz mi, nemohu se hnout…" vydechla Hermiona. Ginny roztáhla nebesa její postele a vytřeštila oči.
"Co se ti to proboha stalo?" nechápala.
"Nic, to je v pořádku, spadla jsem. Asi budu muset jít na ošetřovnu," povzdechla si Hermiona.
"No to asi těžko, když nemůžeš ani sedět…" kroutila hlavou Ginny
"Sedět sice nemohu ale chodit snad ano. Pojď sem a pomoz mi prosím vstát."
"Ty si ale tvrdohlavá, jako bratr," Ginny poslušně přešla k Hermioně, podepřela ji jako předchozího dne Lenka a opatrně ji nadzvedla.
"Au, ne to nepůjde okamžitě mě polož, honem, strašlivě to bolí."
"Zajdu pro profesorku McGonagallovou, klidně lež a nehýbej se," to ani nejde pomyslela si Hermiona. "Hned jsem zpátky," ujistila ji Ginny a rychle odcupitala pryč.
Hermiona zůstala v pokoji úplně sama. Krásný pocit, který měla hned ráno po probuzení byl ty tam. Strnule ležela na posteli a dívala se ven ne modrou oblohu. Dnes je venku opravdu krásně, pomyslela si, škoda jen, že dnes asi ven jít nebudu moct. Náhle se však otevřely dveře, ze kterých se vynořila profesorka McGonagallová s Ginny a madame Pomfreyovou v patách.
"Slečno Grangerová, co se stalo?" zeptala se zdvořile profesorka McGonagallová, avšak Hermiona si byla jistá, že Ginny ji o celé situaci podrobně informovala.
"Včera večer jsem upadla…" řekla Hermiona jak nejpřesvědčivěji uměla a uhnula pohledem jinam.
"No dobrá tedy, odvedeme vás na ošetřovnu. Madame Pomfreyová postaráte se o slečnu Grangerovou? Musím na hodinu, učím."
"Samozřejmě."
"Výtečně, a pokud se jedná o vás, slečno Weasleyová, myslím, že máte také nějakou hodinu," otočila se profesorka k Ginny.
"A-ano," vykoktala ze sebe neschopna slova.
"Tak co tu ještě stojíte? Okamžitě běžte na hodinu nebo přijdete pozdě."
"Už jdu paní profesorko," řekla Ginny, vzala si brašnu a už byla na odchodu, když se otočila na Hermionu. "Ahoj."
"Ahoj, a děkuji," zavolala na ni Hermiona ale to už byla Ginny dávno pryč.
"Mohu se podívat?" zeptala se po chvíli madame Pomfreyová a ukazovala na naražený bok.
"Jistě," řekla Hermiona a odhrnula peřinu a následně si povytáhla pyžamo.
"Není to tak zlé, myslela jsem, že to bude horší, to zvládneme. Nyní vás odnesu na ošetřovnu ale obávám se, že si tam budete muset minimálně dva dny poležet," dokončila svůj monolog madame Pomfreyová.
Hermiona si nepamatovala jak se dostala na ošetřovnu, bylo to jako by byla v transu. Pamatovala si jen nějaký portrét, pak spoře osvícenou chodbu a jak protékají portrétem ven. Ležela na nosítkách, které se nesli sami.
"Slečno Grangerová? Slyšíte mě? Ano? To je dobře, po cestě jste omdlela, toto vypijte," a podala Hermioně nějaký lektvar. "Mělo by vám to pomoct. A teď se snažně usnout." Slyšela jak někdo odchází od její postele ale už pomaličku usínala a přestávala vnímat okolní svět.
Zdálo se jí, jako by kolem sebe slyšela nějaké tlumené hlasy ale nebyla si jistá. Jako by někdo mluvil s madame Pomfreyovou. Naštěstí měla bezesný spánek, žádná noční můra, nic.
Když se začínala probouzet, jako by ji něco oslepovalo, pootevřela oči a zjistila, že jí svítí do očí lampa, položená na stolku vedle postele. Spánek ji vlil do žil novou energii, ale také jako by ji vymazal paměť, věděla, že leží na posteli, otázkou zůstávalo na jaké a kde. Otevřela oči dokořán a rozhlédla se kolem sebe. Postel, na které ležela nevypadala jako její pohodlná postel s nebesy, navíc kolem ní byli roztaženy bílé závěsy. Najednou jí to všechno začalo docházet. Ron, famfrpál, pád, Viktor, koupelna, ložnice a ošetřovna, prolétlo Hermioně hlavou. Opatrně se zkusila pootočit. Očekávala palčivou bolest v boku ale nic se nestalo. Zkusila se otočit celá.
"Ach," vzdychla si, bolest byla snesitelná, chtěla zkusit si sednout ale to už u ní byla madame Pomfreyová a rychle ji zadržela.
"Koukám, že už jste vzhůru slečno Grangerová, doufám, že se nehodláte posadit, to být vámi zatím raději nedělám, lektvar by měl stále ještě působit. Nespala jste dlouho," řekla káravým hlasem madame Pomfreyová.
"Prosím vás," promluvila poprvé za celou dobu Hermiona.
"Ano slečno?"
"Kolik je hodin?"
"Je půl osmé večer, děvče, což mi připomíná, že jste ještě nic nejedla, mám vám donést něco z Velké síně?" Až teď si Hermiona uvědomila jaký má strašný hlad. Od rána pořádně nic nejedla, vlastně vůbec nic, na ošetřovnu ji odvedli hned ráno, ještě předtím než se stačila nasnídat.
"Ano, prosím," řekla tiše Hermiona, i přesto jak dlouho spala se začala cítit nesmírně unavená. Madame Pomfreyová už byla na odchodu, když za ní Hermiona zavolala.
"Počkejte ještě," řekla Hermiona s náznakem strachu v hlase. Najednou jí došlo, že dalším pacientem na ošetřovně musí být zajisté Ron, musela se madame Pomfreyové zeptat na jeho stav.
"Copak, drahoušku?" usmála se na ni.
"Je tu ještě Ron?"
"Myslíte Ronalda Weasleyho?"
"Ano. Je tu ještě?" Hermiona byla čím dál tím více napjatá.
"Samozřejmě, hned tak odtud neodejde, ještě minimálně týden si tu poleží," v jejím hlase bylo znát, že o tom jak dlouho tu Ron bude nehodlá diskutovat.
"A mohla bych se zeptat, jak mu je?" zeptala se tiše Hermiona.
"Stále spí, počítám, že celý dnešek, možná i zítřek prospí. Čím více, tím lépe. A vy by jste mě měla nechat jí pro to jídlo, abyste mohla potom také spát, potřebujete to."
"Promiňte," řekla kajícně Hermiona. "A děkuji," dodala rychle, nevěděla, jestli to madam slyšela nebo ne, protože byla už na odchodu. Avšak náhle se zarazila a vrátila se zpět k její posteli.
"Málem bych zapomněla, když jste spala, měla jste návštěvu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že spíte ale byla neodbytná, chtěla vás vidět."
"Kdo to byl?" vyhrkla Hermiona s nadějí, že se za ní Viktor přišel podívat a omluvit se.
"Nějaká dívka, velice pěkná, prefektka, pořád vyzvídala co s vámi je, jestli budete v pořádku a co jste nám řekla, že se stalo. Chtěla s vámi mluvit, prý to bylo velice důležité, ovšem když jsem se jí nabídla, že jakmile se vzbudíte, vám to vyřídím, striktně odmítla. Bohužel si ale nemohu vzpomenout na jméno, nenapadá vás kdo by to mohl být? Myslím, že byla z Havraspáru, pokud jsem viděla dobře," dořekla konečně madame Pomfreyová.
"Nebyla to náhodou Peggi Alsová?" zeptala se Hermiona se zjevným zklamáním v hlase.
"Ano, to byla ona," přikývla madame Pomfreyová.
"Peggi se nějak snažila popřít co jsem vám řekla?" podivila se Hermiona a snažila se, aby její hlas zůstal klidný.
"Ne. Ale když odcházela, mluvila o tom, že vás k tomu donutí. K čemu vás donutí, slečno Grangerová?" zeptala se přísně. Hermiona v ní poznávala profesorku McGonagallovou.
"Nemám ponětí," řekla Hermiona, ne až zas tak pravdivě.
"Nu dobrá tedy, jak myslíte. Jen vás chci upozornit, že jsem o všem informovala profesorku McGonagallovou a profesora Brumbála. A nyní vám jdu pro to jídlo, musíte mít strašný hlad."
"Děkuji," zavolala za ní tiše Hermiona. Co to Peggi proboha napadlo?! Chce snad všem říct pravdu a tím mi ublížit? Ne to by neudělala, alespoň v to mohu doufat, říkala si Hermiona. Najednou pomyslela na Viktora, proč jí to vůbec udělal? Proč jí takhle ublížil? Co ho k tomu vedlo? Nechtělo se jí věřit, že by ho vyprovokovala obyčejná facka, k tomu vyprovokoval on ji. Proč jí řekl mudlovská šmejdko? Na tyto otázky nedokázala odpovědět. Ležela v potemnělé místnosti, bylo zde ticho jako by tu nikdo další nebyl, až na Rona. Jeho pravidelné oddychování slyšela Hermiona velice zřetelně. Neuvěřitelně se jí ulevilo, když zjistila, že mu nic není. Polila ji vlna štěstí,bude v pořádku, opakovala si stále.
V tom uslyšela nějaký divný zvuk. Asi se Ron otočil na posteli nebo se vrací madame Pomfreyová s jídlem, pomyslela si.
"Hermiono?" ozval se tiše, povědomí hlas.
"Ano?" řekla Hermiona a snažila se zachovat chladnou hlavu, přestože její srdce poskočilo radostí. Uslyšela blížící se kroky a její tep byl čím dál tím rychlejší. Kroky zpomalily a za závěsem byl matně vidět obrys mužské, vypracované postavy. Stále se přibližoval. Těsně pře závěsem se zastavil a opatrně začal podtahovat závěs. Hermiona doufala, že je to ten koho si nyní přála nejvíce vidět, chvěla se vzrušením když se závěs potichounku odtahoval a k její posteli pronikalo stále více světla. A pak ho uviděla, v tom světle stál a usmíval se na ni, její Viktor.
29. května 2008 v 17:13 | Pluviassol
Oněco delší část, tak si ji užijte! =o)
"Hermiono? Co tu děláš?" byla to Lenka Láskorádová.
"Upadla jsem,pomůžeš mi prosím? Nemohu vstát," řekla s úlevou Hermiona.
"Dobrá, chytni se mě," řekla Lenka a natáhla k Hermioně ruku.
"To asi nepůjde, asi jsem si narazila bok a nemohu se zvednout…"
"Tak to zkusíme jinak, ano?" pousmála se na ni Lenka a opatrně vzala si přehodila Hermionino rameno kolem krku a zvala ji za nezraněný bok a postavila se sní.
"Vše v pořádku?" zeptala se Lenka, bez náznaku námahy v hlase.
"Ano, jak si to dokázala? Vůbec mě to nebolelo, a to jsem se sama nemohla zvednout…"
"Doma jsem mnohokrát spadala, tatínek mě zvedal vždy takto zvedal, když jsem to nezvládla sama…" pousmála se opět Lenka. "Tak kam tě mám dovést?"
"K Nebelvírské věži, vezmu si věci a půjdu se vykoupat."
"Jsi si jistá, že se v tomto stavu zvládneš vykoupat?"
"Doufám, že ano, jsem si skoro jistá…" mrkla na ni Hermiona.
"Tak půjdeme?"
"Ano…" odpověděla Hermiona a pomalu se rozešli, šlo to snadněji než čekala. Bolest byla jen minimální. To bude dobré, uklidňovala se v duchu.
"Dál s tebou už nemohu," řekla z nenadání Lenka. Byly už u vchodu do nebelvírské společenské místnosti.
"Děkuji ti Lenko, si hodná, že si pomohla…" řekla Hermiona automaticky, v duchu však přemýšlela jak se dostane do koupelny prefektů sama. S cestou do ložnice si starosti nedělala, některá dívka ji snad pomůže ale koupelna byla daleko…
"Mám tu na tebe počkat a pomoct ti do koupelny?" vytrhla ji z jejích úvah Lenka.
"Byla bys strašně hodná," řekla popravdě Hermiona.
"Tak běž, počkám tu," řekla zpěvavě Lenka. Hermiona prolezla otvorem a zavolala na nějakou dívku ze čtvrtého ročníku, aby jí pomohla. Dívka k ní šla velice neochotně, znamenalo to opustit oslavy vítězství nebelvíru ve famfrpálu. V ložnici si vzala věci a s pomocí mladší dívky došla zpět k otvoru. Lenka tam na ni čekala, jak slíbila. Mlčky ji dovedla ke koupelně, Hermiona byla vděčná, že se jí na nic nevyptává.
"Mockrát ti děkuji Lenko…" řekla Hermiona, když ji Lenka dovedla ke koupelně.
"Není zač, ráda jsem ti pomohla,tak se zatím měj, ahoj!" řekla a už byla na odchodu.
"Lenko? Počkej, prosím ještě… Mohla bys jít ke Komnatě nejvyšší potřeby, jsou tam Harry, Ginny a Peggi, a říct jim, že jsem v pořádku? Prosím…"
"Dobře… Tak ahoj…" mrkla na ni Lenka a odcupitala pryč.
Když se svlékala všimla si, že má na pažích dvě velké modřiny, od toho jak ji Viktor pevně držel. Na boku měla modřinu ještě větší a odporně nateklou, neodvažovala se jí ani dotknout, sotva se držela na nohách.
Vana byla dost velká na to, aby se v ní dali udělat 4 tempa, hluboká tak, že Hermiona stěží, na konci, dosáhla na dno. Kolem okraje byl schodek, na který se dalo sednou a voda byla akorát po ramena. Ponořila se do krásně horké vody a uvolnila napjaté svalstvo. Jako by voda odplavila všechny špatné myšlenky, nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak je koupel příjemná. Najednou klaply dveře. Hermiona leknutím poskočila a v boku ji nepříjemně bodlo. Sama sebe se ptala, kdo mohl do koupelny přijít, jediná Lenka věděla, kde je. Pocítila nepříjemný pocit v žaludku, když si pomyslela, že by to mohl být Viktor. S napětím sledovala, kdo přišel. Zpoza rohu se vynořila Peggi, která měla kolem sebe omotaný pouze ručník.
"Co tu děláš?" vyvalila na ni Hermiona oči.
"Jdu se koupat, už jsem to nevydržela jen tak tam sedět. Co tu děláš ty? Toto je koupelna pro prefekty."
"Já a Ron jsme Nebelvírskými prefekty," řekla Hermiona a smutně sklopila hlavu.
"Myslela jsem, že Nebelvírským prefektem je Harry…"
"To si mysleli asi všichni. Když jsem v pátém ročníku dostala odznak, šla jsem do pokoje za Ronem a Harrym, myslela jsem, že ho dostal Harry, protože ho právě svíral v ruce ale řekl mi, že je Ronův. Také jsem byla překvapena… Ani nevím jestli příjemně nebo nepříjemně…" pousmála se Hermiona při této vzpomínce na Grimlaudovo náměstí. Peggi si také vlezla do vody a sedla si naproti Hermioně.
"Proč si vlastně nepřišla do Komnaty nejvyšší potřeby? Lenka říkala, že jsi upadla, je to pravda?" zeptala se po chvíli ticha Peggi.
"Ano je to tak," přitakala Hermiona a pohledem uhnula jinam.
"Víš co Lenka ještě říkala? Že chvíli předtím viděla Viktora jak odchází z chodby, kde tě našla," řekla Peggi a sledovala Hermioninu reakci. Ta se však dívala stále někam jinam.
"Tak mluv, co ti chtěl?" nevydržela to nakonec Peggi.
"Nic zvláštního," řekla Hermiona a chytla si paži v místě, kde měla modřiny od Viktora. Opatrně se zvedla a vylezla z vany, pomalu se utřela a oblékla do pyžama, které bylo na neštěstí bez rukávů.
"To ti udělal Viktor?" zarazila se Peggi a také vylezla z vany a oblékla se.Hermiona sklopila oči a tiše špitla - "Ano"
"Co ti udělal?" zeptala se Peggi se zlostí v hlase.
"On…Nic, to nic…"
"Hermiono!" řekla Peggi a přísně se na ni podívala. Hermiona se velice pomalu svezla na zem a tam se rozplakala.
"On mi nadával. Za to, že jsem šla s Ronem, když spadl a ne sním. Pevně mě držel za ruce a nakonec se mnou hodil na o zeď a pak odešel. Nevím co mám dělat…"
"Musíš se sním rozejít."
"Já nemůžu."
"Proč?"
"Mám strach."
"Z čeho? Že by ti ještě něco udělal? To si nedovolí,můžeš jít za McGonagallovou a vše jí povědět ne?" snažila se ji utěšit Peggi.
"A bude to ještě horší ne? Už tak jsem ve škole dost neoblíbená, nevšimla sis?"
"A co si myslíš, že já?" povytáhla obočí Peggi.
"Ty, s tím jak vypadáš, máš kamarádu alespoň milion," odsekla nepříjemně Hermiona.
"Hm a víš, že se na to díváš stejně jako ostatní? A přitom je to úplně jinak. Kluci se na mě dívají pouze jako na objekt "krásy" nic víc. Dívky mi tolik závidí můj vzhled, že nade mnou ohrnují nos a k tomu mi říkají mudlovská šmejdko, protože jsem z mudlovská rodiny a navíc jsem nejlepší z ročníku, takže šprt. Zní to všechno namyšleně a povýšeně ale je to tak," skončila svůj monolog Peggi, sice s úsměvem ale se smutnýma očima.
"Já… Promiň to jsem netušila, neřekla bych to do tebe, vždyť si tak pěkná fajn," Peggi se usmála a řekla: "Vidíš, jsme na tom stejně, teda skoro stejně…" usmála se.
"Tak pojď, doprovodím tě na kolej a pak půjdu spát," a zvedla se k odchodu, Hermiona si vzala věci a s pomocí Peggi odešli. Celou cestu mlčeli, u Buclaté dámy se zastavily.
"Tak ahoj, a neboj, bude to zas fajn…" usmála se na Hermionu Peggi a otočila se k ochodu.
"Ahoj," přitakala Hermiona. "Ty Peggi, děkuji, za všechno," Peggi se jen usmála a odešla.
"Mandragora," řekla Hermiona směrem k Buclaté dámě.
"Správně," odpověděla a odklonila se tak, aby Hermiona mohla pohodlně projít. Ve společenské místnosti bylo stále dost rušno, všichni stále probírali dnešní zápas a k Hermioně nemilosti i Ronův pád. Opět zavolala na nějakou dívku, která jí pomohla do ložnice. Za tuto krátkou cestu se jí asi třikrát zeptala jestli raději nechce jít na ošetřovnu.
Hermiona proklouzla do pokoje a pomaličku šla do postele, posadila se a všimla si, že závěsy Ginniny postele jsou zatažené.
"Ginny?" zeptala se Hermiona a opatrně poodtáhla závěs, aby mohla na Ginny nakouknout.
"Bude v pořádku," usmála se. "Měl naprasknutou lebku, zlomenou ruku a nohu, ale bude v pořádku. Bude si tam muset ale nějakou dobu poležet."
"A to ho nepřevezli ke Svatému Mungovi? To se divím," povytáhla obočí Hermiona.
"Ne, madame Pomfreyová to zvládla bez problémů, je prostě skvělá," usmála se.
"To je," přitakala Hermiona. "Ale pojďme už spát, je dost pozdě a nevím jak ty ale já jsem celkem unavená a celá rozbolavěná…"
"Tak tedy, do-dobrou…" zívla Ginny, v jejím hlase bylo znát jak ji dnešek unavil.
"Dobrou," špitla Hermiona. Vlezla pod vyhřátou peřinu a s chutí uvolnila napjaté svalstvo, to nebyl dobrý nápad. Ostrá, bodavá bolest na sebe nenechala dlouho čekat. Chvíli jí trvalo než našla polohu, ve které mohla klidně ležet. Usnula takřka ihned. Zpočátku to bylá krásná, poklidná noc. Pak se jí zdál sen.
Byla s Ronem na famfrpálu ale tentokrát bylo něco jinak. Ron neseděl na koštěti u brankářských obručí, seděl na tribuně. Na koštěti u obručí poletovala Hermiona.
Chytila camrál a přihrála jej Ginny, najednou vidí jak k ní letí potlouk, už nestihne uhnout, ucítí palčivou bolest v hlavě a padá k zemi. Nyní vidí sen cizíma očima. Běžel k ní Ron, po tvářích mu stékali slzy, klekl si k ní a zlehka ji políbil na tvář. Usmál se na ni a pohladil ji zlehka po tváři, svou příjemně teplou rukou… Úplně cítila teplo jeho ruky na své tváři, usmála se a v tom - se probudila a zjistila, že ji Slunce svítí do obličeje. Příjemné probuzení. Venku bylo jasno, ani obláčku vidět nebylo.
28. května 2008 v 18:06 | Pluviassol
Tak tu mate další část, snad se nebudete moc zlobit jelikož není z nejdelších... xD
V tu chvíli byla už Hermiona na nohou a se zadrženým dechem sledovala co se děje. Ron ležel na zemi a nehýbal se. Byl v bezvědomí, Hermiona cítila, že se jí do očí vlévají slzy. Slzy, které nelze zastavit, stékají ji po tvářích neustále rychleji.
"Harry Potter a Viktor Krum se dále ženou za Zlatonkou," ozvala se náhle Peggi,tvář měla ztuhlou děsem…
"Skoro se o ni perou! Viktor Krum ji má skoro nadosah ruky, chybí jen kousek a Zmijozel zvítězí…"
"Hepčíííííííííík!!!!!" kýchl obzvlášť hlasitě Hagrid, většina žáků kolem něj, spadla z tribun.
"Viktor Krum se otáčí, dívá se co se to děje a Harry Potter využívá situace a získává pro Nebelvír Zlatonku!!! Nebelvír vítězí!" zakřičela Peggi a začala bouřlivě tleskat, několik jedinců se k ní přidalo ale většina sledovala co se děje s Ronem… Hermiona se okamžitě zvedla z tribuny a běžela za Ronem. Stále byl v bezvědomí.
"No tak, Rone probuď se! Prosím…" žadonila Hermiona a přitom s Ronem mírně třásla. To už u ní byli Harry, Ginny a ostatní členové nebelvírského mužstva a nakonec přiběhla i profesorka McGonagallová a madame Hoochová.
"Musí okamžitě na ošetřovnu, místo prosím, potřebujeme projít, uhněte…" odháněla přítomné zvědavce profesorka McGonagallová. Rona dali na nosítka a odnášeli jej do hradu. Po jeho boku šli Harry, Ginny a Hermiona. Obě dvě plakali, nevzlykaly jen plakaly, tiše a bezmocně.
"Madame Pomfreyová!" křikla profesorka McGonagallová.
"Ano, ano už jdu," ozvalo se a zanedlouho se objevila i madam Pomfreyová.
"Proboha co se mu stalo?" ztuhla při pohledu na Ronovo bezvládně ležící tělo. "Položte ho sem…" a ukázala na jedno z prázdných lůžek. "A teď jděte do svých kolejí," přikázala.
"Zůstaneme," vyhrkli sborově.
"Jestli odtud okamžitě nezmizíte dostanete školní trest. A také se postarám o to aby vám byli strženy body za dnešní zápas!"
"Ale my…"
"Srážím Nebelvíru 5 bodů!"
"Tohle není fér!Je to můj bratr!" rozkřikla se náhle Ginny.
"Slečno Weasleyová vám i vašemu bratrovi nejvíce prospěje, když si odpočinete ale pokud vážně stojíte o to počkat až se bratr probudí počkejte prosím za dveřmi, ale dřív jak za dvě hodiny to nebude na to vás musím upozornit," svolila nakonec.
"Dobrá, půjdeme. Ronovi nepomůže když se budeme hádat…" usoudila Hermiona a naposledy se podívala na Rona a odešla za dveře, kde se k nim přiřítila Peggi.
"Jak - jak je mu?" zeptala se a těžce oddechovala.
"Nevíme," odpověděl Harry "Poslyšte co kdybychom zašli do Velké síně,teď by se měla podávat večeře." Přestože nikdo neměl na jídlo ani pomyšlení, souhlasili.
"Můžu jít s vámi?" ozvala se nesměli Peggi. Teď to nebyla ta sebevědomá dívka, která se jim přišla ráno představit.
"Samozřejmě," odpověděla Hermiona a pokusila se o úsměv, ale vyšel z toho pouze nějaký neurčitý úšklebek.
Když přišli k Velké síni bylo tam dost rušno a protože se chtěli vyhnout dotěrným otázkám, napadlo je, že mohou jít do Komnaty nejvyšší potřeby. Třikrát prošli kolem gobelínu a přáli si místnost, kde by byly pohodlná křesla, stojící u krbu spolu se stolkem a pro každého hrnek horké čokolády. Když otevřeli dveře komnaty, vypadala místnost přesně tak jak si ji "vysnili". Hermiona šla jako poslední, najednou se za ní ozvalo: "Hej, počkej!" otočila se a uviděla Viktora, jak k ní běží.
"Přijdu hned," řekla a zabouchla dveře komnaty.
"Kde jsi byla?" utrhl se na ni Viktor celý zadýchaný.
"Byla jsem u Rona na ošetřovně, nevíme co s ním je, teda alespoň zatím to nevíme."
"Nechápu tě…" řekl Viktor klidným hlasem ale jeho oči byli plné hněvu.
"Co na tom proboha nechápeš?"
"Proč si s NÍM běžela na ošetřovnu a brečela přitom jako malá holka? Proč si nešla za mnou? A ještě si ho tam hladila po vlasech… Já tě opravdu nechápu, chováš se jako…jako…"
"Jako co?!" rozkřikla se Hermiona.
"Jako zaprodaná, špinavá mudlovská šmejdka!" křikl na ni a v očích mu plál oheň hněvu, takový u něj ještě Hermiona neviděla. Sotva to dořekl, vrazila mu Hermiona facku. Pevně ji chytil za paži.
"Au, co to proboha děláš? To bolí"
"Tohle už víckrát nedělej!"
"No tak pusť mě to, to bolí…"
"Slyšela si?!"
"Pusť mě!"
"Odpověz mi; slyšela si?!" křikl na a zatřásl s ní.
"Ano, ano slyšela, tak už mě prosím pusť " řekla Hermiona přiškrceným hlasem.
"Jak chceš…" zavrčel Viktor a hodil s Hermionou velmi silně o zeď a odešel. Hermiona chvíli nehnutě seděla a přemýšlela co se to s Viktorem stalo, že je takový… Pokusila se stát ale náhlá bolest v boku ji to nedovolila. Vstát se pokusila ještě několikrát, avšak nikdy se jí to nepodařilo. Náhle se dveře komnaty pootevřeli a po chvilce se zase zavřeli.
Najednou uslyšela něčí kroky, obávala se, že je to Viktor. Ne, nemohl to být Viktor, tyto kroky byli tiché a plaché, musela to být nějaká dívka. Hermiona napjatě sledovala, kdo se vynoří za rohem.
26. května 2008 v 22:03 | Pluviassol
Speciálně pro Koldu, další pokráčko! Promiň, je trošku kratší....
,,Rone musíš něco sníst!" domlouval Harry Ronovi, který byl v obličeji celý zelený, jako před každým zápasem.
,,Dobré ráno," pozdravila je s úsměvem Hermiona. "Co je mu?" podivila se při pohledu na Rona.
"Že se vůbec ptáš, máme před zápasem," odpověděl Harry.
,,Aha já zapomněla," usmála se. "A s kým vlastně hrajeme?"
"Se Zmijozelem," ozval se poprvé za celou dobu Ron. Když to vyslovil byl ještě bledší než před tím.
"Harry myslím, že to nemá cenu pojďme na hřiště," navrhla Hermiona a usmála se na Rona avšak její pohled byl smutný, Ron si toho všiml a konejšivě se na ni také usmál.
"Kdo dnes komentuje?" zeptal se Harry.
"Nějaká dívka z Havraspáru. Tuším, že se jmenuje Peggi Alsová," řekla Ginny.
"Znáš ji?" povytáhl obočí Harry.
"Ne, nevím kdo to je ale myslím, že chodí do pátého ročníku."
"No to jsem zvědavý. Jestli je to něco jako Lenka tak se máme na co těšit," podotkl Ron. Najednou se k nim přiblížila krásná plavovláska s modrýma očima a plnými rty. Oba hoši se na ni dívali jako by poprvé v životě viděli nějakou dívku.
"Ty jsi Harry Potter, že? Peggi Alsová, komentuji dnes zápas. Profesorka McGonagallová mi řekla, abych se vám šla před zápasem představit, aby jste nebyli na hřišti překvapeni. Takže hodně štěstí!" a potřepala Harrym rukou. "Uvidíme se na zápase,zatím ahoj," otočila se a když odcházela mohli na ni kluci oči nechat.
"Aby vám ty oči nevypadli!" řekla nasupeně Ginny, až teď si Harry, a určitě i Ron, uvědomili, že jsou tam ještě pořád také Ginny a Hermiona. Obě byli tak nějak nasupené ale každá tak trochu jinak jelikož Hermiona žárlila.
Tsss… Mohl na ni oči nechat! myslela si, na mě se takhle nikdy nedíval, proč by taky, že? Já jsem ta co mu kontroluje domácí úkoly, k ničemu jinému nejsem! Hermiono prosím to, Hermiono prosím ono a nic jiného! najednou se v duchu zarazila, ježiši co blbnu! Chodím přece s Viktorem a ne Ronem! okřikla se v duchu.
"Hermiono jdeme…" ozvalo se za ní najednou.
"Co, co? Jo už jdu…" všichni už byli na nohou a společně s davem mířili k tribunám, Ron, Harry a Ginny se od Hermiony brzy odpojili a šli se převléknout zatím co Hermiona se nechala unášet davem na tribuny. Našla si pěkné místo vedle Hagrida, který se také přišel na zápas podívat a zajisté také fandit Nebelvíru…
"Ahoj Hagride, teda dobrý den pane profesore…" ušklíbla se.
"Ále Hermiono, eště když si byla tákhle malej špunt," a naznačil její výšku prsty "tak si mi říkala Hahahepčík!!!!!!!!!" kýchl najednou Hagrid a všichni co seděli společně s nimi na tribuně spadli jako hrušky na zem.
"Promiňte, sem teď drobátko nemocnej ale to se vyléčí než bys řekla hypogrif.A estli mi vodteďka řekneš jinak než Hagride dostaneš školní trest, nezapomínej na to, že sem taky jeden z profesorskejch! Hehehepčík!" kýchl opět Hagrid, teď už byla Hermiona lépe připravená a stihla zareagovat a rychle se ho chytla, pár jednotlivců zůstalo také sedět.
"Pardón, pardón!" Ti, kteří spadli, si teď něco pohoršeně mumlali.
"To víš, když kéchne takovej vobr to není jen tak a co potom polovobr," dodal směrem k Hermioně.
"Hagride koukej už přicházejí!" upozornila Hermiona Hagrida.
"A už přichází družstvo Nebelvíru, ale nikde nevidím Zmijozelské družstvo, no asi to už dobrovolně vzdalo…" začala Peggi, pár fanoušku zmijozelského družstva pohoršeně něco zamručelo.
"Už jsou nastoupeni a nyní si Harry Potter z nebelvírského famfrpálového družstva podává ruku s kapitánem zmijozelského družstva. Počkat není to?? Ano kapitánem zmijozelského družstva je Viktor Krum!"
Hermiona nevěřila svým očím, byl to vážně Viktor. Proč mi to neřekl, pomyslela si,vždyť měl tolik příležitostí! Z jejích myšlenek ji vytrhl až Hagrid.
"To je strašný sotva si donde do škole, už je kapitánem. A to se vo to místo musel eště doprošovat!" kroutil hlavou.
"Madame Hoochová právě odpískala začátek zápasu, camrál má Ginny Weasleyová, ta je moc šikovná, a dává góóól!!!" Zmijozelští diváci pohoršeně zakřičeli, Peggi si jich nevšímala a pokračovala:
"Připomínám, že mužstvo jehož chytač polapí Zlatonku získává 150 bodů…A nyní mají camrál zmijozelští, přihrávají si a střílí, avšak Ron Weasley camrál chytá, přihrává jej Delmeze Robinsové ta přihrává Ginny a opět dává gól! Dvacet ku nule pro Nebelvír! Začíná se to dobře vyvíjet, jen do toho Nebelvíre!"
"Alsová máte mít nestraný postoj! Srážím Havraspáru 5 bodů!" osopil se na ni Snape.
"Komentujete velice dobře slečno Alsová. 25 bodů pro Havraspár!" řekla s úsměvem profesorka McGonagallová, Snape byl vzteky bez sebe ale už na to neřekl nic.
"Katie Bellová letí k zmijozelským obručím a dává další gól! Je to třicet ku nule pro Nebelvír! Tak to tak vidím, že Zmijozel to dnes projede na plné čáře!" Nebelvírští diváci zakřičeli radostí, jelikož Delmeza dala další dvě branky a Ron chytil dalších pět pokusů Zmijozelu.
"Harry Potter krouží nad hřištěm jako sup a snaží se najít Zlatonku, a vypadá to, že ji právě zahlédl a už za ní letí. Katie dala další gól…. Pane bože Ron Weasley dostal právě potloukem do hlavy a padá z koštěte na zem!"
26. května 2008 v 20:36 | Pluviassol
Taaak, další pokráčko, snad se bude líbit, a díky Koldo za komenty!!!
,,Mandragora," odpověděla Hermiona dřív, než se jí stačila Buclatá dáma zeptat.
,,Heslo se dnes změnilo," ušklíbla se.
,,Nezměnilo, to bych o tom musela něco vědět, jsem prefekt jestli jste si nevšimla," odsekla jí Hermiona.
,,To bych o tom musela něco vědět," odfrkla si ,,tak pojď!" a se zlostí se odklonila. Hermiona prolezla otvorem a svalila se do křesla u krbu, kde ji už čekali její dva kamarádi, Ron s Harrym.
,,Není dnes náhodou famfrpálový trénink?" Potočil se Ron na Harryho.
,,Ne, dnes zacvičuje Zmijozel nového chytače," řekl Harry a směrem k Ronovi potichu dodal, ,,i když myslím, že zrovna HO zacvičovat nemusí," a ušklíbl se, naneštěstí to Hermiona viděla.
,,Cos to říkal?" utrhla se na něj.
,,Já…Jen…Promiň…Necht……"
,,Kde je Viktor?" skočila mu do řeči Hermiona.
,,Na hřišti," odpověděl pohotově Harry, Hermiona se rychle zvedla a utíkala pryč. Ron se jen usmíval.
,,Ty jsi snad rád když se hádají," kroutil hlavou Harry. Ron jen pokrčil rameny a dál se usmíval.
Hermiona čekala na Viktora před hřištěm. Když Viktor vycházel nevěřila svým očím. Šel bok po boku s Malfoyem a z plných plic se smáli. To snad není pravda, pomyslela si.
,,Co tady chceš ty mudlovská šmejdko ?!" utrhl se na ni Malfoy.
,,Draco!" okřikl ho Viktor, který se stále ještě usmíval.
,,Nechápu proč se stýkáš s takovou chátrou, si ve Zmijozelu, zde jsou jen čistokrevní kouzelníci a ne jako v Nebelvíru, kde jsou samý mudlovští šmejdi, že Grangerová?" ušklíbl se. Viktor na to nic neřekl jen se na Malfoye ušklíbl tak, aby to Hermiona neviděla, měl štěstí, neviděla. Hermiona už nevydržela a vytáhla hůlku namířila ji na Malfoye a pomyslela si Levicorpus! Jako by někdo Malfoye chytil za kotník a vytáhl do vzduchu vzhůru nohama.
,,Aaaaa, ty jedna špinavá mudlovská šmejdko okamžitě mě pusť dolů!" křikl a kroutil se jako had.
,,To víš,že……ne!"
,,Dělej!" křičel.
,,Ne! Docela ti to takto sluší…" smála se z plných plic Hermiona Viktor se k ní ochotně přidal, ale Hermiona jej probodla pohledem.
,,A s tebou si to vyřídím později," otočila se na podpatku a šla zpět k hradu.
,,Hermiono počkej!"
,,A na co, abych musela trpět další urážky a ty ses mě ani nezastal? A proč si vůbec nebyl u snídaně?!" skoro křičela.
,,Zaspal jsem!" odpověděl a díval se do země.
,,Já…já ti nevěřím…" otočila se a znovu rozešla ale Viktor ji dohonil a zastavil. Držel ji za ruce, aby mu nemohla zase utéct.
,,Promiň, omlouvám se ti, nemyslel jsem to zle, ráno jsem opravdu zaspal, kluci mi to udělali schválně!"
,,Ano a jak to, že jsi mi stačil poslat ten dopis?"
,,No…já…víš… No tak dobře nespal jsem. Ukecával jsem ostatní, aby mě vzali do mužstva, museli kvůli mně vyhodit Malfoye."
,,A proto jste se tak smáli?" už byla v klidu a usmívala se.
,,Ne, to ne."
,,A kvůli čemu?"
,,Já už ani nevím," usmál se, Hermiona věděla, že lže ale nechtěla se dál hádat a tak, ruku v ruce, šli k hradu. Před Velkou síní se rozloučili, Viktor šel na kolej a Hermiona na večeři, kde potkala rozzářenou Ginny.
,,Co se stalo?" vyvalila na ni Hermiona s úsměvem oči.
,,McLaggen si poleží na ošetřovně," usmála se.
,,Co jsi mu provedla?" vytušila Hermiona.
,,To netopýří zaklínadlo se mi začíná opravdu líbit," mrkla na Hermionu, dále už nebylo třeba vysvětlovat co se stalo, Ginny vyslala proti McLaggenovi netopýří zaklínadlo. Ginny to ale nevydržela a začala Hermioně popisovat jak použila proti McLaggenovi netopýří zaklínadlo, smály se celou večeři.
,,A kde je Lon a Halli?" zeptala se Hermiona s plnou pusou.
,,Dodělávají si úkoly."
"To budu mít zase co opravovat, že?" usmála se, už ji to ani jinak nevadilo, brala to už skoro jako samozřejmost.
"Půjdeme?" zeptala se Ginny, ani nečekala na odpověď a už se zvedala k odchodu.
,,Hermiona Grangerová? Mám ti předat tohle," ozvala se za Hermionou nějaká dívka ze Zmijozelu.
,,Co to je?" pokoušela se něco zahlédnout Ginny
"Od Viktora, chce se se mnou dnes sejít, v Komnatě nejvyšší potřeby."
"A proč tam?" zamračila se na to Ginny.
"Jinde to nejde," ušklíbla se Hermiona "vždyť ty tam chodíš s Harrym taky ne?"
,,No ano, máš pravdu," začervenala se Ginny, "ale jen občas."
"Jen občas, jo?" rozesmála se, "a kam se každý večer ztrácíš?"
,,Na famfrpálové tréninky!" vyhrkla rychle Ginny.
"A to je máte každý den?" nedala si pokoj Hermiona.
,,Skoro ano!"
"A dnes také?"
"Dnes zrovna ne…"
,,A kde jsi byla?"
,,V Komnatě nejvyšší potřeby."
"Sama?" ušklíbla se Hermiona, ale Ginny se už nečervenala.
,,Ano! Zkoušela jsem si nové zaklínadlo a pak jsem venku potkala McLaggena a seslala na něj tu kletbu."
"Šikulka," ocenila její kletbu Hermiona. Ginny se o Komnatě nejvyšší potřeby už raději nezmiňovala, jelikož už byly na koleji a nechtěla to rozebírat před Harrym.
"Hermiono, zkontroluješ mně a Harrymu úkoly? Prosííííím…" zeptal se jí Ron jen co ji uviděl.
"Dnes jen jeden, musím potom za Viktorem"
"Ale jeden každému, souhlasíš?" nedal se jen tak odbýt Ron, chvíli váhala ale nakonec řekla:
"No tak dobře, ukažte," a vzala si od každého jeden úkol.
"Do čeho je tento úkol Rone?" otočila se na Rona Hermiona, "do bylinkářství nebo do blboštvíkařstvi?" smála se Hermiona, když to Harry uviděl málem se svalil z křesla na zem.
"Jak-se-ti-to-proboha-podařilo-napsat?" vysoukal ze sebe a dál se nepřestával smát.
"To jsem psal pravopisným brkem od Freda a Georgie, jak vidím tak moc nefunguje, to si s nimi vyřídím!" a do vzduchu pohrozil pěstí.
"O tom to je Ronalde," usmála se Hermiona "tady jsou ty úkoly. Musím už jít" vstala a vyšla z místnosti.
Viktor ji už v Komnatě nejvyšší potřeby čekal, na stole měl rozložené úkoly. Komnatu nyní tvořila jedna postel stůl a dvě židle. Hermiona se posadila.
"Ahoj," usmála se.
"Ahoj," odpověděl automaticky.
"Mohl bych tě požádat abys mi zkontrolovala úkoly?"
"Nemohl," ušklíbla se.
"Hm, to je od tebe hezké, že těm tvým kamarádům to kontroluješ a mě jako svému příteli ne!" rozkřičel se na ni, potom se ale hned usmál a konejšivě ji objal, ale jen krátce.
"No tak dobře dej to sem!" sedla si ke stolu a začala opravovat. Viktor si lehl na postel a pozoroval ji, za chvíli usnul. Až měla Hermiona úkoly opravené přešla k posteli, sedla si vedle něj a začala ho hladit po vlasech. Odznak na její hrudi se jí hnusil. Do teď to nechápala, proč je ve Zmjiozelu když chtěl tolik do Nebelvíru? Vždyť k nám tolik chtěl, alespoň to tvrdíval!, říkala si vždy. Po chvíli se probudil a usmál se na ni. Potom se ještě dlouho pošťuchovali a popichovali. Když se vrátila na kolej, nikdo už ve společenské místnosti nebyl, tak si šla lehnout.
25. května 2008 v 22:51 | Pluviassol
Tady je druhá část, doufám, že se bude líbit!
Když Hermiona večer odcházela, bylo Ronovi jasné kam jde. Proto měl melancholickou náladu. Harry s Ginny se také někam ztratili a Ron zůstal ve společenské místnosti docela sám (až na pár spolužáků, co si ještě nešli lehnout). Nakonec to vzdal a šel si také lehnout, jelikož to nevypadalo, že by se jeden z páru v brzké době vrátil.
Když Hermiona došla ke gobelínu v sedmém patře, třikrát kolem něj prošla a objevili se dveře, vešla dovnitř. Viktor už na ni čekal.
,,Ahoj," pozdravil ji a dal jí letmí polibek na tvář.
,,Ahoj," řekla mu sklesle.
,,Co se děje?"
,,Nic."
,,Nelži, víš, že to na tobě poznám…"
,,Proč nejsi v Nebelvíru, když si tam tak strašně chtěl?! Proč jsi ve Zmijozelu?! Já… Já to prostě nechápu!"
,,Já tomu také nerozumím, a nevím proč je to tak, ale prostě jsem tam a to už nezměníš."
,,Já ne, ale tys to mohl změnit!"
,,A jak, nevíš? Jak si myslíš, že jsem to mohl změnit?! Měl jsem to Moudrému klobouku nařídit?!"
,,Já nevím, Harrymu se to podařilo!"
,,Harry Potter, zase Harry Potter, proč o něm musíš pořád mluvit?!"
,,Je to můj kamarád a už toho dokázal více než-li ty!"
,,Je to můj kamarád a už toho dokázal více než-li ty…" pitvořil Viktor Hermionu ,,pořád ta stejná pohádka Hermiono!"
,,Na co tím zase narážíš?!" nyní už začínala být rozčilená Hermiona.
,,Na co asi?!"
,,Já tu tvoji žárlivost tak nesnáším!" už měla slzy na krajíčku a chystala se odejít, ,,víš co? Já jdu na kolej, jsem už unavená, měj se!"
,,Ne, Hermiono počkej, já to tak nemyslel! Omlouvám se! Tak počkej přece…"
Hermionu to však nezastavilo. Když odcházela, ani se na něj nepodívala. Na chodbě už to nevydržela a rozplakala se.
,,Znáš heslo?" ozvalo se před ní najednou a v tom si uvědomila, že je už u portrétu Buclaté dámy.
,,Ma-ma-n-dra-go-go-ra…" řekla přes vzlyky.
,,Promiň ale když neznáš heslo nemůžu tě pustit."
,,Ale z-znám," vzlykla Hermiona, párkrát se musela nadechnout než znovu promluvila, ,,ma-mandragora."
,,Správně," odpověděla s úsměvem Buclatá dáma a odklonila se, aby mohla Hermiona projít. Ve společenské místnosti už nikdo nebyl. Na chvíli si sedla do svého oblíbeného křesla u krbu. Zanedlouho se portrét znovu odklonil a do místnosti vešla Ginny s Harrym.
,,Půjdu si lehnout," řekl Harry a dal Ginny pusu na dobrou noc.
,,Dobrou."
,,Jdeš už spát Hermiono?"
,,Ano také už půjdu," povzdechla si Hermiona a Ginny si najednou všimla jejích uslzených očí.
,,Co se stalo? Něco s Viktorem?"
,,Pohádali jsme se," řekla a převyprávěla Ginny celou jejich hádku.
,,Víš co, ráno moudřejší večera, pojď spát," a odvedla Hermionu do pokoje, kde na ni čekala krásně vyhřátá postel s nebesy. Převlékla se do pyžama a věci si poskládala do úhledného komínku. Sotva vlezla do postele hned usnula.
Ráno přišel Hermioně dopis:
Omlouvám se.Chtěl bych ti to vynahradit, jak?
Viktor
Herminona se jen pousmála a složila papírek do kapsy.
,,Co se stalo, že si tak šťastná?" zeptal se jí Ron s lehkou ironii v hlase.
,,V pořádku?" zeptala se Ginny, která právě přišla.
,,V tom nejlepším," usmála se Hermiona právě když k nim dorazila profesorka McGonagallová a rozdávala jim letošní rozvrhy hodin.
,,Co teď máme?" zeptal se Ron.
,,Lektvary," odpověděl znechuceně Harry.
,,Jdu si pro učebnice, jdeš také Ginny?" zeptala se Hermiona Ginny a vstala z lavice s rozvrhem v ruce.
,,Jo, už jdu," a otočila se na Harryho, ,,uvidíme se později,ano?" Harry se jen usmál a objal ji. Hermiona si všimla, že celo dobu co procházely Velkou síní je Ron pozoroval.
,,Ty, Hermiono, co ti vlastně Viktor napsal?" připomněla Ginny Hermioně dopis.
,,Omluvil se, chce se usmířit a je mu to líto," usmála se.
,,Nebyl u snídaně," poznamenala Ginny, jako by nic. Hermiona se zarazila. Ale on tam vážně nebyl, uvědomila si. Najednou byla Hermionina skvělá nálada ta tam. A hodina lektvarů jí na náladě nepřidala. Ve sklepení byla jako první, stála opřená o zeď s pohledem do nikam, zabraná do myšlenek, kde asi mohl být Viktor. Z jejich myšlenek ji vytrhli až posmutnělí Ron s naopak šťastným Harrym. Tvořili spolu dokonalí kontrast. Sotva přišli dveře učebny se otevřeli a z nich se vyvalilo nejdříve břicho a potom teprve profesor Křiklan.
25. května 2008 v 21:02 | Pluviassol
Tak je tu první část mojí slibované povídky, snad se bude líbit, komentujte, prosiiim.... =o)
Bylo časně ráno, když se Hermiona probudila. Vstala a okamžitě sáhla po nové učebnici Obrany proti černé magii a začala si v ní opět číst. Zanedlouho se vzbudil i Viktor, který u ní byl přes celé dva měsíce prázdnin a jelikož Kruval neměl ředitele byl přeřazen, k Hermionině velké radosti, do Bradavic.
,,Hermiono, musíš se pořád učit? Vždyť se teprve dnes vracíme do školy a už umíš skoro všechny učebnice nazpaměť!"
,,Ne, ne!"
,,Jo, jo!"
,,NE!"
,,ANO!"
,,No tak dobře, máš pravdu no, ale když…"
,,…ti to prostě nedá co?" dořekl za ni Viktor a políbil jí na tvář.
,,Asi máš pravdu," a jeho polibek mu opětovala.
,,Pojď si prosím ještě lehnout je teprve pět hodin ráno a Spěšný vlak odjíždí až v jedenáct."
,,To máš sice pravdu ale před tím máme sraz ještě s Ronem, Harrym a Ginny." Hermiona ale nakonec neodolala a přece si k Viktorovi přilehla. Asi si dokážete představit co bylo dál hlavní je, že hned potom usnuli a když se vzbudili bylo už půl jedenácté.
,,Viktore, vstávej! Přijdeme pozdě!"
,,Co, co, co?"
,,Vylez! Hned, nebo nám to ujede!"
,,Už jdu…" a otráveně vylezl. Jelikož Viktor byl už kvalifikovaný kouzelník a zkoušku z přemisťování už složil, přemístil sebe a Hermionu na nádraží King`s Cross. Když prošli přepážkou viděli, že vlak už skoro odjíždí, vyfukoval velké oblaky páry a už, už by jel.
Po nastoupení do vlaku se Hermiona s Viktorem rozloučila a společně s Ronem šla do prefektského kupé a poté procházeli chodby ve vlaku.
,,Hej ty škvrně, zapadni do teho kupé!" zakřičel na jednoho hocha z prvního ročníku Ron.
,,Ronalde!"
,,Co chceš?"
,,Nesmíš na ně tak křičet a nadávat jim!"
,,Proč?"
,,Protože jsou to ještě malé děti!"
,,No a?"
,,Ptáš se jako idiot! Nechtěl bys toho už nechat?! Už je to pěkně trapné!"
,,No a?"
,,Já se z tebe…Aaaaa…" poskočila Hermiona, jelikož se za ní objevil Draco Malfoy, ten se na ni ušklíbl a řekl svým kumpánům:
,,Rok, co rok, je to tu stejné, všude samý mudlovští šmejdi!" Hermiona přejela pohledem z Malfoye na Rona a očima těkala mezi nimi.
,,Rok, co rok, je to tu stejné, všude samý IMBECILOVÉ!" a nasupeně šla kontrolovat další kupé. Malfoy a jeho kumpáni se s hýkavým smíchem odšourali do svého kupé. Ron jen otočil oči v sloup a vydal se za ní.
,,Zalez do toho kupé a jestli ještě jednou vylezeš tak si mě nepřej, ty děcko jedno malý!" křičela zrovna na jednu dívku z druhého ročníku.
,,Hermiono?" zeptal se opatrně Ron a povytáhl obočí.
,,Co chceš?!" odsekla mu Hermiona.
,,Já…jen…Nechtěla by ses laskavě uklidnit?"
,,Máš pravdu, nechtěla!" probodla Rona zlostným pohledem, otočila se na podpatku a odešla.
,,Já ji tak…nevím ani co…" povzdechl si Ron a šel najít Harryho kupé. Když ho našel byli tam už také Krum, Ginny i Hermiona, která se s Krumem držela za ruku a Harry se rozvaloval přes celou sedačku a pospával s hlavou v klíně Ginny. Když Ginny uviděla Rona, lekla se tak, až povyskočila ze sedačky, čímž způsobila, že se Harry pobudil tvrdým dopadem na břicho.
,,Ale Harry nemusíš se hned uklánět když mě uvidíš…" hýkal smíchy Ron. Ostatní to už také nevydrželi a začali se smát. Harry se otráveně zvedl ze země a sedl si, po chvíli se už smál s nimi. Když se uklidnili začali probírat famfrpál což Hermionu moc nezajímalo, tak si začala číst v učebnici Přeměňování.
,,Co myslíš, do které koleje tě Moudrý klobouk zařadí?" zeptal se najednou Harry Kruma.
,,Nevím, ale samozřejmě bych chtěl do Nebelvíru," řekl a objal Hermionu, která se od něj okamžitě odtáhla.
,,Měli bychom se převléci, brzy budeme na místě," oznámila apatickým hlasem.
Všichni se převlékli do svých školních hábitů a čekali až vlak zastaví. Když konečně zastavil, vzali si kufry a pelášili ke kočárům.
Ve Velké síni už vrcholili přípravy na slavnostní zařazování. Když se všichni posadili a utišili, dveře Velké síně se otevřeli a v nich stála profesorka McGonagallová, v rukou nesla Moudrý klobouk a seznam nových žáků. Krum mezi dětmi docela vyčníval.
,,Krum, Viktor!" vyzvala jej profesorka McGonagallová. Ještě než Viktor usedl Moudrý klobouk zakřičel: ,,Zmijozel!" u Zmijozelské koleje vypukla hora veselí, Krum se jen podíval na Hermionu pokrčil rameny a šel si sednout ke Zmijozelskému stolu. Hermiona viděla, jak se Ron radostně usmívá, ona však měla slzy na krajíčku. Po skončení se profesor Brumbál postavil a pronesl svou slavnostní řeč, moc ji neprotahoval, jen 15 minut… Poté už mohli hodovat svému vynikajícímu Hodokvasu. Když dojedli dezert, profesor Brumbál je rozpustil do svých kolejí.
,,Rone, Rone!"
,,Co zas?"
,,Musíme odvést první ročníky do společenské místnosti přece!"
,,Máš vlastně pravdu! Hej děcka, no, vy nejmladší! Seřaďte se tady! A honem, nebo na vás zavolám Bradavické duchy a ti sou moooc zlí!"
,,Rone! Nech toho! První ročníky, prosím za mnou! První ročníky!"
,,První ročníky, prosím za mnou!" pitvořil ji Ron. Hermiona jej probodla zlostným pohledem.
,,Dobře, dobře. Promiň," omlouval se.
,,Uvidíme se na koleji," oznámil Harry a ruku v ruce s Ginny odešel. Hermiona se za nimi jen smutně dívala.
,,Tak pojď," vyzval ji Ron.
Hermiona společně s Ronem odvedli první ročníky do Nebelvírské koleje.
,,Znáte heslo?" zeptala se Buclatá dáma.
,,Mandragora," odpověděla Hermiona. Buclatá dáma přikývla a odklonila se. Když prolezli otvorem zjistila Hermiona, že na ni čeká sova s dopisem.
Sejdeme se dnes večer v Komnatě nejvyšší potřeby.
Viktor
Obratem odpověděla:
Přijdu.
Hermiona
P.S:
Moc se omlouvám, ale nejdou mi sem vkládat dopisy tak jak to mám ve wordu... x(
25. května 2008 v 20:57 | Pluviassol
Hermiona, už název vám jistě napovídá, že se tato povídka bude vázat na Harryho Pottera, a je to tak. Není to předělaný žádný z dílů Harryho, je to ryze můj příběh, který si propůjčil prostředí, postavy, no možná trošku i ten děj… =o) Jednou se mne spolužačka zeptala, ve kterém roce naši hrdinové studují, nedokázala jsem odpovědět, jelikož to nevím, třeba se to časem vyjasní. Ale zpět k příběhu: Hermiona je tedy povídka, která se váže na Harryho Pottera ale je z pohledu Hermiony, tak doufám, že se vám tento příběh bude líbit… ;o)
Začala jsem ji psát asi na začátku osmé třídy, na základce, napsala jsem asi 11 stran a nechala toho, už ani nevím co mě vedlo k tomu přestat… Asi mi došli nápady, nebo já vážně nevím.
Pokračovat, jsem v ní začala až v prváku na střední. Chtěla jsem psát jinou povídku ale pak jsem si vzpomněla na mou rozpracovanou, tehdy bezejmennou, Hermionu. V hlavě se mi zrodil příběh, který jsem postupně v mysli propracovávala, teď se jej snažím přenést "na papír". Hermiona není ještě zdaleka dokončená ale i tak doufám, že se vám bude líbit. Prosím, komentujte, kritizujte, tipujte, co bude dál, cokoliv, hlavně dejte nějak vědět, že ji čtete… =o) To moc pomůže člověku, který s tím chtěl nejednou praštit…
Snad není co víc dodat, snad jen: příjemné čtení… ;o)