close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

→ Hermiona (moje povídka)

Hermiona - část 31.

23. června 2008 v 19:48 | Pluviassol
Taak, konečně se mi podařilo připojit se k netu, takže tady máte další pokráčko, upozorňuji, že na další si budete muset chvíli počkat, nemám nic napsaného už, takže musím psát a nevím jak to stihnu tento týden už mam trošku plný, tak snad se nezlobíte... =o)



"Chtěla bych vidět Viktorův hrob, pojď tam se mnou prosím," řekla Hermiona s prázdným pohledem. Najednou strašně moc toužila jít opět za Viktorem, jako by ho šla navštívit.
"Dobře, jen to zajdu říct Ronovi, počkej tady," řekla Peggi a zvedla se k ochodu.
"Počkej! Neříkej Ronovi kam jdeme, řeknu mu to časem sama, teď mu to prosím neříkej," řekla toužebně Hermiona. Ronovi by se to zajisté nelíbilo, kdyby věděl kam jdou.
"Dobře, hned jsem zpátky," přikývla a zmizela Hermioně z dohledu. Hermiona pohlédla z okna, už se pomalu stmívalo, den kolem ní ubíhal v neuvěřitelném shonu, takže si ani neuvědomila kolik je hodin. Bezmyšlenkovitě si hrála s dárkem od Rona, když jí najednou něco přistálo v klíně.
"Křivonožko! Vždyť já na tebe skoro zapomněla, si nějaký pohublí, pojď dám ti nějaké jídlo," řekla Hermiona a vzala kocoura do náruče. Vzala ho do ložnice, kde mu nasypala plnou misku granulí. Křivonožka se po nich nenasytně vrhl.
"Jak jsem na tebe jen mohla zapomenout," posmutněla Hermiona. Kocour jen nerad zanechal jídla a přiběhl k ní. Vyskočil jí na klín a spokojeně vrněl. Hermiona ho začala bezmyšlenkovitě hladit.
"Hermiono!" ozvalo se odněkud. "No tak Hermiono, kde jsi?!" Nehnutě seděla dál a čekala co se bude dít. když někdo vrazil do ložnice.
"Tady jsi! Neslyšela jsi mě, když jsem tě volala?" stěžovala si zadýchaná Peggi.
"Promiň, zamyslela jsem se," řekla kajícně Hermiona. Opatrně ze sebe sundala křivonožku, který se opět vrhl na jídlo.
"Můžeme jít?" zeptala se Peggi.
"Počkej, ještě mu naliji mléko, tak dlouho jsem ho zanedbávala."
"Dobře ale rychle prosím, už nemáme moc času než bude úplně tma," připomněla Peggi a posadila se na postel.
"Peggi, jak je možné, že si sem chodíš jak se ti zachce? Heslo určitě znáš ale copak tě sem pustí Buclatá dáma jen tak?"
"Ano, zařídila to McGonagallová. To ona mi řekla heslo a dala mi povolení sem chodit, vysvětlila to i Buclaté dámě. Nebýt jí, tak sem nemůžu, je skvělá."
"To ano, ale proč ti to vůbec povolila? Neurážej se ale musela k tomu mít nějaký důvod, jen tak by ti to určitě také nepovolila."
"Hermiono, ty ses neviděla, jak jsi vypadala po Viktorově smrti. McGonagallová věděla, že jsme se spřátelily, proto to povolila, byli ji o to požádat Harry s Ginny, jim za to vděčíme. Mimochodem, můžeme už jít?"
"Ano samozřejmě," přitakala Hermiona. Rychle vyrazily, když vyšli ven pro Hermionu přišla rána pod pás.
"Je zima," konstatovala nevěřícně.
"Co bys čekala, když je únor."
"Já nevěděla co je za měsíc, ani za roční období. To je skvělé," vypískla Hermiona a rozběhla se ven. Naplnilo ji to novou, čistou energií. Cítila se šťastná, jako by jí sníh pomohl očistit se od všeho chmurného.
"Koukám, že tady má zimu někdo rád," usmála se Peggi a běžela za ní. Zastavili se až u Viktorova hrobu. Obě ztěžka oddychovaly.
"N-nechám tě tu chvíli o samotě, neboj, nebudu daleko," řekla Peggi a docházela pryč.
"Peggi! Děkuji," zavolala za ní ještě Hermiona. Peggi se jen ušklíbla a ztratila se jí z dohledu.
"Ahoj Viktore," zašeptala Hermiona a přistoupila blíž k náhrobku. Pohladila mramor jako by to byl Viktor. Bodlo ji přitom u srdce. Posadila se do studeného sněhu a zadívala se na Viktorův portrét vytesaný do kamene. Usmíval se na ni svým kouzelným úsměvem, při kterém se Hermioně podlamovali kolena. Ani si neuvědomila, že vlhkost v jejích očích přetekla.Nevěděla jak dlouho tam sedí, když se jí za zády objevila Peggi.
"Hermiono, je pozdě, měli bychom jít nebo bude mít potíže. Nebo hůř, ostatní nás půjdou hledat," přestože Peggi promluvila potichu, Hermiona nadskočila. Němě přikývla a zvedla se k odchodu. Než odešla naposledy pohladila Viktorův náhrobek.
"Navždy zůstaneš v mém srdci," zašeptala melancholicky. "Brzy naschle," usmála se na něj.


- A jaká jsem dneska? xD

Hermiona - část 30.

22. června 2008 v 21:28 | Pluviassol
Taaak, tady máte celou verzi 30. části, snad se vám bude líbit, jelikož bylo na chalupě hodně práce tak jsem to psala až dneska, ale nevadí, je toho celkem dost, oproti minulým pokráčkám... Tak snad se bude líbit... Máte tu i minulou ochutnávku... Jeje mě bolí ruce tak, že pomale nemůžu ani psát na klávesnici.. xD



"No já s Peggi bychom spolu mohli začít naoko chodit, co vy na to? Všichni bychom se scházeli pouze v komnatě nejvyšší potřeby jinak by se nám Hermiona vyhýbala, přece nenecháme Veroniku jen tak bez povšimnutí! Musíme přijít na to co proti nám chystá!" rozhazoval rukama Ron. Všichni na něj nevěřícně koukali, jeho plán se Hermioně ani za mák nelíbil, ale jestli ostatní budou souhlasit nic s tím nenadělá, také chtěla zjistit co proti ní a ostatním Veronika chystá, ale za tuto cenu? Nebyla si jistá kolik je ochotná obětovat. Teď, když se 'probrala´ a opět našla lásku se jí má vzdát?
"Hermiono, si v pořádku?" zatřásl s ní Ron. Pomalu se na něj podívala, v jeho tváři viděla upřímnou starost.
"A-ano, jsem, jen jsem se zamyslela nad tvým plánem," přiznala nakonec trochu neochotně.
"Mě se to nelíbí o nic víc než tobě. To tě mám teď ztratit? Vždyť jsem tě sotva našel! Chci být s tebou každou volnou chvíli, a tyto chvíle mám teď obětovat kvůli někomu jako je Veronika?" povytáhl obočí Ron, Hermiona byla ráda, že to cítí stejně jako ona. "Ale zase na druhou stranu, co máme jiného dělat, když chceme zjistit co tam malá…"
"Rone!"
"…potvora chystá?"
"Hermiono, teď je to na vás, jestli to podstoupíte. Tím mám na mysli vás tři, tebe, Peggi a Rona. Ale mě se ten plán zdá více než dobrý," přiznal Harry a s očekáváním se na ni díval.
"Já souhlasím," řekla ochraptěle Peggi. Všichni se po ní podívali. Už neplakala, avšak v obličeji byla stále bledá.
"Hermiono, nezlob se na mě, ale já také souhlasím, třeba naše zjištění pomůžou Řádu," řekl Ron a omluvně sklonil hlavu. Chápala ho, vždy stál ve stínu svých sourozenců, kdyby teď dokázal něco velkého jeho rodiče by na něj byli opravdu pyšní, a každému by o něm vyprávěli. To si vždy přál.
"Ty se zlobíš, že?" vyrušil ji Ron.
"Ne, nezlobíme se. Já souhlasím, bude to těžké, hodně těžké ale souhlasím, i když nevím jestli se tě dokážu vzdát hned po tom co jsem tě našla," chytla Rona za ruku, jako by jej nechtěla pustit. Podíval se na ni pohledem, který ji vyděsil. Tolik bolesti, ale proč?
"Jak to uděláme s Prasinkami? Nezlobte se na mě ale nechci tam jít s Veronikou, raději bych tam šla s vámi ale vzhledem k našemu plánu…"
"To potom nějak vymyslíme," řekl nekompromisně Ron a přitáhl si Hermionu k sobě.
"To je všechno moc pěkné ale co chcete dělat?!"
"Harry, klid, prosím," něžně ho pohladila Ginny.
"A jak mám být podle tebe klidný když plánují takovou hloupost?! Chcete, aby Hermiona byla s Veronikou ale do Prasinek má jít ruku v ruce s Ronem??? Vždyť je to blbost! Až si to uvědomíte dejte vědět, jdeme Ginny!"
"Nejsem tvůj majetek Harry! Bohužel s tebou ale souhlasím takže půjdu, ale opovaž se ještě jednou na mě křičet!" Harry s Ginny se na sebe rozhněvaně dívali než začaly Ginny téct slzy. Harry zjihl a přitáhl si ji k sobě. "Tak pojď," zašeptal a táhl ji ke vchodu.
"Hermiono, mohla bych si s tebou teď o samotě promluvit?" zeptala se sklesle Peggi. Až teď si Hermiona všimla o kolik Peggi v obličeji zestárla, tmavé kruhy pod očima prozrazovaly, že ji něco trápí.
"Peggi, můžeš klidně mluvit i přede mnou, budu diskrétní," slíbil Ron.
"Rone, když nechce abys tu byl tak prosím jdi. Zajisté má důvod proč nechce abys to slyšel."
"Hermiono, nechci tě nechat samotnou."
"Ale jak se zdá, budeš se beze mne chvíli obejít. Prosím, Rone, nedělej mi to složitější než už to je. Nechci tě od sebe odhánět, jen to chci Peggi usnadnit, nic víc, nic míň," prosila Hermiona. Doufala, že ji pochopí.
"Jak dlouho?"
"Nevím, hodinu?" zeptala se Hermiona a obrátila se na Peggi, ta pouze bez přítomně přikývla s pohledem upřeným ven.
"Mám nápad," řekla tiše a otočila se na Rona s Hermionou.
"Posloucháme."
"Rone, běž do Komnaty nejvyšší potřeby, až… až to Hermioně vysvětlím tak za vámi přijdeme a domluvíme se na zítřku, co ty na to?"
"Dobře, ale ne moc dlouho prosím," s těmito slovy se zvedl a odešle k otvoru, tam se zastavil a otočil se na Hermionu, povzbudivě se na něj usmála a on odešel.
"Peggi, co je tak závažného, že o tom se mnou nedokážeš mluvit před Ronem?"
"Veronika. Nevím zda ti to dokáži říct, nevím kde začít," Peggi nešťastně svěsila hlavu.
"Peggi, co se děje? Kde začít? Co třeba od začátku? Čeho se to týká?"
"Rodiny a Veroniky."
"No tak dobře, ujasněme si to, Veronika je tvá sestřenice, její rodiče jsou čistokrevní kouzelníci, tví rodiče jsou mudlové, je to tak?"
"To jsem si donedávna také myslela," rozvzlykala se znovu Peggi. Hermiona k ní přistoupila a něžně ji pohladila. Trpělivě čekala až se Peggi uklidní, aby mohla pokračovat.
"Hermiono," řekla ztrápeně Peggi a pohlédla na Hermionu. "Je to moje sestra, dvojče," řekla a z jejích očí přitom tekl potok slz, rozvzlykala se natolik, že Hermiona nevěděla, zda se jí podaří ji utišit. Konejšila ji jak nejvíce byla schopná ale viděla, že to nestačí. Něžně si ji přitáhla k sobě, nemluvila, jen ji pevně odejmula, tak jako by objímala Rona. V té chvíli ji něco došlo. Peggi je pro ni jako sestra, kterou nikdy neměla. Pouto k ní je pro Hermionu tak silné, že ho nic nemůže přetrhnout, svým způsobem ji miluje, jako mladší sestru, kterou má touho ochraňovat, před vším špatným, před vším co by jí mohlo nějak ublížit. Přitáhla si Peggi ještě těsněji a políbila ji do vlasů. "To bude dobré, uvidíš," zašeptala, a tu chvíli se v ní zvedla vlna nenávisti vůči Veronice. I když za to Veronika de facto nemohla, ublížila Peggi, to Hermionu znepokojovalo, nejraději by jí teď ublížila také.
"Peggi, už neplač," zašeptala Hermiona a odtáhla se od ní jen natolik, aby jí viděla do obličeje, "máš mě, spolu to zvládneme. Pro mě jsi jako mladší sestra, kterou chci chránit, tak už neplač, prosím," pohladila ji po tváři.
"Hermiono, já nevím co mám dělat. Proč se to stalo, proč jsme tak rozdílné, když jsme sestry. Proč nás vůbec jako malé rozdělily? Já, já to prostě n-nechápu."
"Pšt, Peggi, klid, to bude dobré, neboj, spolu to zvládneme," konejšila ji Hermiona. Houpala se s ní tam a zase zpátky zatím co Peggi tiše vzlykala.
Asi po půl hodině se Peggi konečně uklidnila natolik, aby mohla Hermioně vyprávět, mluvila tiše, její hlas byl sotva slyšel, Hermiona se plně soustředila, aby jí nic neuniklo, věděla totiž, že Peggi tento příběh nebude možná už nikdy vyprávět.
"Naši pravý rodiče, čistokrevní kouzelníci, zemřeli, když jsme byli ještě batolata. Nevím okolnosti jejich smrti, ani nevím, zda je chci vědět, vždyť nevědomost je tak sladká, ne? S Veronikou nás dali do kojeneckého ústavu, a tam nás adoptovali. Udělaly z nás pokusné králíky! Veroniku dali k adopci u Svatého Munga, a mě v mudlovské nemocnici. Chtěli prý vidět, jak naše výchova bude odlišná, jaké budou naše povahy. Řekly nám, že jsme sestřenice, abychom se stýkaly, ale po létě, o kterém jsem ti již vykládala, jsme se stýkat stejně přestaly, v Bradavicích se obcházíme obloukem, ani se nezdravíme. Chápeš to, byly jsme jen pokus, nic víc! Nevím, jestli se to Veronika také dozvěděla a je mi to jedno. Nikdy ji nebudu považovat za svou sestru, každá jsme jiná, jako z jiných planet. I to v jaké jsme koleji to dokazuje. Co mám teď dělat?" dokončila své vyprávění Peggi.
"Ostatní to vědět nemusí," řekla zamyšleně Hermiona a hrála si s přívěškem od Rona. Peggi ji pozorovala.
"To ti dal Ron?"
"Ano, je krásný viď?" pousmála se Hermiona, vděčná za změnu tématu, chtěla Peggi přivést na jiné myšlenky.
"Nádherný, kde ho vzal?"
"Nevím, ale vypadalo to jako by pro něj byl důležitý, nevím proč."
"Počkej, z čeho usuzuješ, že je pro něj důležitý?"
"Podle jeho reakce, když jsem mu ho vrátila. Dal mi ho už jednou po Viktorově pohřbu, tenkrát jsem ho odmítla, zajisté chápeš proč," vysvětlovala Hermiona, samotnou ji zaskočilo jak nenuceně řekla Viktorovo jméno.
"Peggi? Můžu tě o něco požádat?"
"Samozřejmě, o co?"
"Chtěla bych vidět Viktorův hrob, pojď tam se mnou prosím," řekla Hermiona s prázdným pohledem. Najednou strašně moc toužila jít opět za Viktorem, jako by ho šla navštívit.
- Tak co jaká jsem? xD xD xD

Hermiona - část 30. (ochutnávka)

20. června 2008 v 15:40 | Pluviassol
Toto je snad ta nejkratší část co sem dávám, je to jen ochutnávka 30. části, dneska večer něco dopíšu a zítra to sem hodím... Na chalupu jedu až zítra odpoledne... ;o) tak jo, snad se nezlobíte, že je toho tak málo, zatím... =o)


"No já s Peggi bychom spolu mohli začít naoko chodit, co vy na to? Všichni bychom se scházeli pouze v komnatě nejvyšší potřeby jinak by se nám Hermiona vyhýbala, přece nenecháme Veroniku jen tak bez povšimnutí! Musíme přijít na to co proti nám chystá!" rozhazoval rukama Ron. Všichni na něj nevěřícně koukali, jeho plán se Hermioně ani za mák nelíbil, ale jestli ostatní budou souhlasit nic s tím nenadělá, také chtěla zjistit co proti ní a ostatním Veronika chystá, ale za tuto cenu? Nebyla si jistá kolik je ochotná obětovat. Teď, když se 'probrala´ a opět našla lásku se jí má vzdát?
"Hermiono, si v pořádku?" zatřásl s ní Ron. Pomalu se na něj podívala, v jeho tváři viděla upřímnou starost.
"A-ano, jsem, jen jsem se zamyslela nad tvým plánem," přiznala nakonec trochu neochotně.
"Mě se to nelíbí o nic víc než tobě. To tě mám teď ztratit? Vždyť jsem tě sotva našel! Chci být s tebou každou volnou chvíli, a tyto chvíle mám teď obětovat kvůli někomu jako je Veronika?" povytáhl obočí Ron, Hermiona byla ráda, že to cítí stejně jako ona. "Ale zase na druhou stranu, co máme jiného dělat, když chceme zjistit co tam malá…"
"Rone!"
"…potvora chystá?"
"Hermiono, teď je to na vás, jestli to podstoupíte. Tím mám na mysli vás tři, tebe, Peggi a Rona. Ale mě se ten plán zdá více než dobrý," přiznal Harry a s očekáváním se na ni díval.
"Já souhlasím," řekla ochraptěle Peggi. Všichni se po ní podívali. Už neplakala, avšak v obličeji byla stále bledá.
"Hermiono, nezlob se na mě, ale já také souhlasím, třeba naše zjištění pomůžou Řádu," řekl Ron a omluvně sklonil hlavu.

Hermiona - část 29.

19. června 2008 v 21:01 | Pluviassol
Pro velký úspěch, dnes ještě jedno pokráčko, je ale krátké... ;o) hodně krátké... xD


"To já také, ale hlavní dík patří asi Harrymu," Hermiona se otočila na Harryho, aby k němu mohla lépe promluvit. "Harry, děkuji, kdybys mi nenadal jako malé asi bych se nikdy nedostala z té agonie. Bylo to něco hrozného to mi věřte, jsem ráda, že už je to za mnou. A také jsem ráda, že mám vás, své přátele, už vím, že se na vás můžu s čímkoli obrátit, vím , že nejsem sama," pronesla Hermiona se slzami v očích. Všichni mlčeli, ale nebylo to nepříjemné ticho, všichni se při něm usmívali.
"Tak co podnikneme zítra?" zeptala se až Ginny, která do této chvíle nepromluvila.
"No, možná to bude znít hloupě ale já se zeptat musím, co je dnes vlastně za den? Nějak si nemohu vzpomenout," usmála se omluvně Hermiona. Ať přemýšlela jak chtěla nemohla si vybavit, co je za den ani měsíc.
"Je pátek," řekli ostatní sborově.
"A na zítřek je naplánovaný výlet do Prasinek, půjdeme?"
"No samozřejmě!" začala se radovat Hermiona.
"Počkejte, je tu jeden zádrhel," zašeptala Peggi, všichni se po ní podívali. Napjatě čekali až znovu promluví.
"Veronika," vydechla ještě tišeji a rozplakala se. Hermiona byla okamžitě u ní a chlácholila ji.
"Peggi, co se děje, proč pláčeš? Co se ti stalo? Udělala ti něco?"
"Hermiono, teď n-není vhodná chvíle, později ti to povím, teď n-ne," vzlykala Peggi. Hermiona ji jen něžně pohladila po vlasech a políbila na čelo, "to bude dobré," zašeptala takřka neslyšně.
"Má pravdu, Veronika je obrovský problém, od té události, byla relativně v klidu ale povídá se, že něco kuje. Nemám ponětí co by to mělo být, ale nesmí se jí to v žádném případě podařit, když Draco byl služebníkem Voldemorta, no tak Rone, už by ses měl naučit říkat jeho jméno, tak Veronika, jím musí být také, mimo to jsem ji nikdy neviděl s odhalenými lokty," uvažoval Harry a začal přecházet sem a tam po místnosti, nyní mohli mluvit otevřeně, většina ostatních studentů byla na vyučování.
"Možná se snaží dostat mě na svou stranu, nevím tedy proč ale asi je to pravda. Snažila se mi namluvit, že Ron a Peggi spolu chodí, aby mě proti nim poštvala. Když jsem si za Peggi nesedla při vyučování pochválila mě slovy 'výborně'. Nebo mě chce poštvat proti vám všem, nemyslíte?"
"To je dosti možné, ale co s tím?"

Hermiona - část 28.

19. června 2008 v 19:40 | Pluviassol
Taaak, vím, že jsem říkala, že nevím jestli bude pokráčko ale je tu! Tak si ho užijte, zítra nejdu do škole tak se pokusím něco dopsat ale nic neslibuju, ale o víkendu se do toho zase pustím pokud bude pršet! =o) Příjemnou zábavu! =o)


"No tak řekni něco, Hermiono prosím," prosil toužebně Ron. Hermiona se nahlas zasmála, byla šťastná, tak šťastná, že nedokázala myslet na nic jiného. Ron se na ni díval jako na blázna. Najdou Hermiona vyskočila z postele a vrhla se na Rona sedícího na protější posteli, padla mu kolem krku a spolu s ním spadla na postel pod nimi. Oba se smáli.
"Rone," začala nejistě Hermiona, "kdybych si neuvědomila, že mi už dlouho nejsi lhostejný, že jsem do tebe také zamilovaná, tak bych tu nyní nebyla…" Sklopila oči a hlavu zabořila do jeho vypracovaného ramene. Ron si znatelně oddychl.
"Můžu ti teď něco dát?" zeptal se Ron po chvíli společného mlčení. Hermiona pouze přikývla.
"Zavři oči," poručil. Poslechla, zavřela oči a napjatě čekala co přijde. Cítila jak jí něco šimrá na krku.
"Můžeš," řek Ron a táhl ji před zrcadlo. Hermiona nevěřila svým očím, odraz v zrcadle jí byl cizí, nepoznávala se. Tmavé kruhy pod očima, bledá pleť, ale nejen to na ní bylo jiné. Všimla si, že se jí krku na krku něco leskne, byl to dárek od Rona. Řetízek s křížkem, který od něj dříve odmítla. Byl nádherný, Hermiona jej bezmyšlenkovitě pohladila. Pak se otočila k Ronovi. Nic neříkala, jen mu položila ruce kolem krku a přitáhla se k němu, nebránil se. Položil jí ruce na boky a přitáhl si ji k sobě ještě těsněji, jako by mezi ně nechtěl pustit žádný prostor. Hermiona si stoupla na špičky a něžně jej políbila. Ronovi ruce se z boků přesunuli k pasu, přitáhl si k sobě Hermionu tak pevně, že nemohla skoro ani dýchat.
"Děkuji," řekla tiše Hermiona, když se od sebe konečně odtáhli.
"Ehm, Ehm," ozval se za nimi pobavený hlas. Okamžitě se od sebe odtáhli, ale byl to jen Harry kdo je vyrušil, přesto se oba tvářili jako by je právě jejich rodiče načapali při nějaké lumpárně.
"Až tady skončíte, s…usmiřováním, přijďte za námi do Společenské místnosti, ano?" řekl usmívající se Harry a odcházel, pomalu za sebou přivíral dveře, než je však zavřel úplně stihnul na Hermionu ještě mrknout, ta zčervenala ještě znatelněji.
"Já ho roztrhnu," ulevil si Ron, když za Harrym zaklaply dveře.
"Proč?" smála se Hermiona.
"Protože, no on… Hele víš co raději pojď za nimi dolů ať si ještě nemyslí, kdo ví co tu neděláme," tiše zuřil Ron, popadl hermionu za ruku a táhl ji do Společenské místnosti za ostatními.
První co Hermionu upoutalo při příchodu dolů byla Peggi. Pustila Ronovu ruku a utíkala k ní. Peggi se mezitím postavila a čekala co se bude dít. Hermiona jí padla kolem krku. Tiskla ji k sobě tak pevně jak jen jí to síly dovolily.
"Peggi, co tu děláš? Vždyť jsi v Havraspáru a k nám na kolej nemůžeš, nebo snad ano?" nestačila se divit Hermiona. Pustila Peggi a táhla ji k prvním volným křeslům, které uviděla.
"Hermiono," zašeptala Peggi. Chytila ji za ruku aniž by se podívala jinam, než do jejích očí. Hermiona viděla v její tváři úlevu smíchanou se štěstím. "Konečně jsi se probrala," řekla a natáhla se, aby ji mohla pohladit po tváři.
"Ale vždyť já jsem celou dobu vzhůru," svraštila obočí Hermiona v usilovném přemýšlení, co mohla Peggina poznámka znamenat.
"Ano, nespíš, ale jinak jsi byla poslední čtyři měsíce absolutně mimo sebe, nikdo nevěděl co s tebou, pořádně si se probrala až včera, když si viděla nás s Ronem. Jsem strašně ráda, že už jsi v pořádku."

Hermiona - část 27. (2/2)

18. června 2008 v 20:59 | Pluviassol
Tady máte teda další pokráčko, když jinak nedáte... xD jinak první odstavec je ještě z minulého, tak nějak pro připomenutí... Doufám, že tentokrát to není blbě useknuté... xD



"Hermiono," zašeptal Ron, povzdechl si. Leknutím odskočila od postele, měla strach, že ho vzbudila ale Ron se převrátil na záda a dál klidně spal. Hermionu přepadla strašná chuť Rona políbit. Pomalu přešla k posteli a znovu se posadila vedle něj. Vlasy shrábla do ohonu, aby jí nezavazeli. Pomalu se nakláněla nad spícího Rona, přibližovala se stále blíž. Jen ať se teď neprobudí, prolétlo jí hlavou. Už zbývaly jen dva centimetry a jejich rty by se spojili, když v tom se Ron probudil.
"Hermiono? C-co tu děláš? Teda spíš, co to děláš?" zeptal se nechápavě Ron, Hermiona se o kousek odtáhla, aby mu viděla do obličeje. Byl mimořádně zmatený, ale tak krásný.
"Chceš vědět co dělám? Tohle!" řekla s úsměvem Hermiona, srdce jí tlouklo, jako by se chystalo vyskočit jí z těla. Rychle překonala tu krátkou vzdálenost mezi nimi a přitiskla svoje rty na jeho. V tu chvíli Ron ztuhnul, ale pochvíli se poddal jejímu polibku, jeho rty se pohybovaly v souhře s jejími. Hermiona zajela Ronovi něžně rukou do vlasů, on jí hladil jemně po zádech, přes boky, užíval si toho jak je mu blízko. Pak přišlo něco na co Hermiona nebyla připravená, Ron jí chtěl překulit na bok ale zapomněl, že jsou na kraji postele takže spadli na zem. Oba se smáli jako pominutí, nemohli přestat. Konečně se Hermiona smála, po tolika měsících se konečně smála. Srdce jí v hrudi bilo jako zvon. Ron jí věnoval krásný úsměv.
"Proč to tak najednou?" zeptal se trochu nesouvisle.
"Ty tedy umíš pokazit krásnou chvilku, to se ti musí nechat!" smála se Hermiona s plných plic.
"Promiň ale vážně by mě zajímal důvod té změny, dnes ráno jsi byla jiná," řekl stále se usmívající Ron, Hermionina nálada však v tu chvíli opadala, zvedla se ze země a sedla si na protější postel. Vzpomněla si na objímající se pár z dnešního rána, Rona a Peggi.
"Proč zrovna Peggi?"
"Nechápu," řekl Ron zmateně.
"Cožpak spolu nechodíte?" zeptala se smutně Hermiona.
"Ne, proto si utekla? A pak se mi vyhýbala, nemohl jsem to snést, tak jsem utekl sem…" usmál se omluvně Ron.
"Ano, i Veronika mi to tvrdila, že spolu chodíte."
"Veronika Noxerová je sprostá lhářka. S Peggi nechodím, jsme pouze dobrými příteli, hodně mi pomáhala ty čtyři měsíce co jsi byla duchem nepřítomná. Víš musím se ti k něčemu přiznat Hermiono, já… já jsem se do tebe zamiloval," přiznal se Ron, jako by provedl nějakou lumpárnu a zrudl. Hermiona na něj nevěřícně koukala.

Hermiona - část 27. (1/2)

17. června 2008 v 22:00 | Pluviassol
Tak jo faaajn, na vaši žádost dneska ještě část 27. ale upozorňuji, že mě zabijete... A kdy sem dám další pokráčko nevím, dneska rozhodně ne! xD



"Ráno jsi říkala něco jiného," připomněla jí.
"Hermiono, nechoď, prosím," zašeptala Ginny. Hermiona těkala pohledem mezi Harrym, Veronikou a Ginny. Tak strašně chtěla jít k Ginny a Harrymu ale na druhé straně chtěla pryč, pryč z Velké síně, ale ne s Veronikou.
"Dejte mi všichni pokoj!" vykřikla a utíkala k Nebelvírské věži. Netrvalo jí to dlouho a stále před Buclatou dámou.
"Znáte heslo?" zeptala se zdvořile.
"Rekapa," odpověděla pohotově Hermiona. Buclatá dáma se s úklonou odklonila a pustila Hermionu dovnitř.
Instinktivně si to namířila k dívčím ložnicím, když si vzpomněla na Rona. Zastavila se, přemýšlela jestli za ním jít nebo ne. Nakonec se přeci jen rozběhla ke chlapeckým ložnicím, rychle vyběhla schody ke dveřím Ronovi ložnice a zastavila se. co teď, ptala se sama sebe. Pomalu zvedla ruku odhodlaná zaklepat ale nakonec ji jen položila na dřevo a velice tiše zašeptala: "Rone," uvědomila si něco, co ji zarazilo - nebyl jí lhostejný. Sebrala odvahu a zaklepala. Nic, zkusila to tedy znovu a zase nic. Pomalu otevřela dveře a nahlédla dovnitř.
Ron spal na posteli zasypané kapesníky, byl to krásný pohled a přece tak zničující. Hermiona tiše proklouzla dovnitř a posadila se k Ronovi na postel. Něžně ho pohladila po tváři.
"Hermiono," zašeptal Ron, povzdechl si. Leknutím odskočila od postele, měla strach, že ho vzbudila ale Ron se převrátil na záda a dál klidně spal. Hermionu přepadla strašná chuť Rona políbit. Pomalu přešla k posteli a znovu se posadila vedle něj. Vlasy shrábla do ohonu, aby jí nezavazeli. Pomalu se nakláněla nad spícího Rona, přibližovala se stále blíž. Jen ať se teď neprobudí, prolétlo jí hlavou. Už zbývaly jen dva centimetry a jejich rty by se spojili, když….

Hermiona - část 26.

17. června 2008 v 20:38 | Pluviassol
Tady máte další pokráčko, nevím jestli se semka ráno dostanu, takže vám ho sem hodím už teď... Pěknou zábavu! =o)

Hodina kolem Hermiony ubíhala jako rozmazaná šmouha, apaticky si dělala poznámky ale duchem byla nepřítomná. Přemýšlela o tom co viděla ráno a co se stalo mezi ní a Veronikou, opravdu udělala dobře, že se k ní přidala? A proč ji vlastně tak zranilo, když viděla Rona a Peggi jak se objímají? Nechápala to. Zbytek dopoledne strávila v doprovodu Veroniky, všude chodily spolu, nenechala Hermionu ani na chvíli o samotě což se jí moc nelíbilo, potřebovala mít své soukromí, připadalo jí to, jako by kolem ní Veronika utahovala řetězy, kousek po kousku ji svazovala čím dál tím víc. A to spolu byly teprve jedno dopoledne. Když šli konečně na oběd byla Hermiona ráda, že si může sednout jinam, asi to nebyl zas tak dobrý nápad, přidat se k Veronice jak zprvu myslela.
Ve Velké síni si sedla na své obvyklé místo, už tam byli Harry, Ginny a ostatní Weasleyovi, bez Rona.
"Kde je Ron?" zeptala se naoko bez zájmu Hermiona, v nitru však hořela nedočkavostí, kde asi mohl být? někde s Peggi?
"V ložnici, co jsi mu provedla?" zeptal se rozhněvaně Harry.
"Já? Nic? Co bych mu měla udělat? A proč zrovna já?"
"Když přišel dnes ráno do ložnici, mysleli jsme, že se něco stalo, tvářil se jako by mu uletěli včely. Ptal jsem se ho co se děje, ale neřekl nic určitého, mluvil trhaně, ale jedno jsem pochopil, zavinila jsi to ty," obvinil Hermionu. Vytřeštila na něj oči.
"Jak jsem mohla zavinit něco o čem nemám ani ponětí?"
"To nevím, ale myslím, že to má co dočinění s tvou novou kamarádkou, sakra Hermiono co je s tebou?!"
"Harry, klid, já si s ní promluví, večer, v pokoji," snažila se ho uklidnit Ginny.
"Ne Ginny, nezlob se ale to co tady slečna předvádí je neodpustitelné. Chápu, zemřel Viktor, byla jsi u toho, já to zažil také, vím jak je to složité. Nevíš, no možná ano, kolik bezesných nocí jsem prožil. Věř, že vím co cítíš ale tvé chování je neomluvitelné! Hermiono, uvědomuješ si co děláš? Už celé čtyři měsíce se nám vyhýbáš, ano chodíš na obědy, vyučování, sedíš s námi večer u krbu, ale podívala ses někdy za ty čtyři měsíce do zrcadla? Víš ty vůbec jak moc jsi Ronovi ublížila? Nevím co se stalo, a ani nevím, zda to chci vědět…"
"Harry dost, to by už vážně stačilo, už buď zticha!" nenechala ho domluvit Ginny. Přísně si ho měřila. To není možné, čtyři měsíce, připadá mi to jako měsíc, uvědomila si Hermiona, slzy se jí opět draly do očí, párkrát mrkla a už se kutálely po tvářích.
"Ne Ginny, nech ho, má pravdu," zašeptala Hermiona.
"Prosím? Chtěla jsi nám něco sdělit?" zeptal se jedovatě Harry.
"Máš pravdu!" rozkřikla se. "Vždyť já si ani neuvědomila, že už jsou to čtyři měsíce. Byla jsem absolutně mimo, přiznávám ale nenapadej mě z něčeho co jsem neudělala, neublížila jsem Ronovi, neměla jsem jak!"
"Hermiono?" ozval se za ní dívčí hlas.
"Co chceš?" utrhla se na Veroniku Hermiona.
"Měli bychom jít," pošeptala.
"Nikam s tebou nepůjdu!"

Hermiona - část 25.

17. června 2008 v 6:43 | Pluviassol
Tady máte nové pokráčko, já vím, já vím, pokráčka jsou teď kratší ale alespoň se máte na co těšit... ;o) Mimochodem toto jsem psala teď o víkendu, tak rposím omluvte to pokud se vám to bude zdát zmatené... příjemnou zábavu... ;o)



Období po Viktorově smrti bylo pro Hermionu obzvlášť náročné. Snažila se chovat normálně, chodit na vyučování, sedávat s přáteli ve společenské místnosti a doufala, že se jí to i daří. Avšak změnila se, uzavřela se do sebe, nikoho k sobě nepustila. Vsugerovala si pocit, že to musí zvládnout sama, že ji s tím nikdo jiný nepomůže. Všechny od sebe obháněla, Rona nevyjímaje.
Nejhorší bylo, když si ji zavolal profesor Brumbál k sobě do pracovny. Vyšetřovali Viktorovu a Dracovu smrt a Hermiona byla jediná, kdo viděl vše co se odehrálo. Musela to pořád dokola opakovat, jako básničku, kterou se děti učí nazpaměť, neskutečně ji to ničilo. Několikrát se i nervově zhroutila, ošetřovna se stala jejím druhým domovem. Jak dlouho toto můžu vydržet? ptala se sama sebe den co den.
Jednoho dne ale přišel zlom. Apaticky šla na vyučování, jako každý jiný den. Tentokrát to však bylo jiné, obyčejně, když šla po chodbě se koukala na zem, dnes ne. Dívala se co se děje kolem. její pohled utkvěl na dvou objímajících se postavách, někoho jí připomínali. Zastavila se a sledovala jejich počínání ve snaze si vzpomenout koho by ji dotyční mohli připomínat.
"Rone? Peggi?" zeptala se nevěřícně. Okamžitě od sebe odskočili, Peggi byla ve tváři rudá jako Ronovi vlasy.
"C-co se to tu proboha děje, uniklo mi něco?"
"Nic se neděje," řekli sborově.
"To vidím," otočila se na podpatku a odcházela pryč, nemohla se na ně dívat, nevěděla proč ale neskutečně ji zranilo, když viděla jak se Ron s Peggi objímal.
"Není to jak to vypadá!!!" slyšela ještě za sebou křičet Rona. Nezastavila se, naopak, přidala do chůze, takřka utíkala na dívčí záchody. Vrazila do dveří, ještě než se za ní stačili zavřít vlhkost v jejích očích přetekla. Zhroutila se na zem, slzy jí nezadržitelně tekly po tvářích, když si všimla, že není sama.
"Co tu chceš?!" utrhla se na Veroniku Noxerovou, která stála kousek od ní opřená o zeď.
"Pomoct ti," zašeptala Veronika a udělala pár kroků k Hermioně. Nevypadalo to, že má vedlejší úmysly.
"Proč bys mi zrovna ty chtěla pomoct?"
"Protože jsem si prošla přesně tím, čím sis prošla ty. I když se ti to bude zdát asi nemožné ale já Draca milovala a myslela jsem, že to nepřežiju, když mě tak náhle opustil." Veronika hleděla Hermioně zpříma do očí, nebylo pochyb o její upřímnosti.
"Stejně to nechápu," řekla nakonec popravdě Hermiona.
"Co nechápeš? Copak to není vše jasné? Chci ti pomoct!"
"Nechápu, proč bych ti měla věřit."
"Myslíš, že lžu?!" rozkřikla se. Opět popošla k Hermioně a sedla si naproti ní.
"Ne, nelžeš, to je zřejmé. Ale tvá pověst… Vždy jsi mě nenáviděla, a všechny mé přátele, proč by to teď mělo být jinak? To mi opravdu vrtá hlavou," dodala spíš pro sebe Hermiona.
"Možná jsem se změnila, to se stává, ne? Hermiono, sakra prober se už! Jestli si myslíš, že tímto trucováním něčeho dosáhneš tak se pleteš! Nevidíš, tví přátelé ti ublížili, stejně jako mě ublížil Snape. Já vím, zní to divně v porovnání s tebou ale Snape byl můj přítel, protože tak jako Draco sloužil Pánu zla! A zradil nás! Zabil mi mou lásku! Tak se sakra prober!" řekla jedním dechem Veronika, ke konci takřka křičela. Hermiona se nestačila divit.
"J-jak můžeš vědět co se mi stalo, co mi udělali moji přátelé?"
"Ron a Peggi to spolu táhnou už několik týdnů, jen ty sis toho nevšimla. Ale jestli chceš, pomůžu ti, ještě můžeme být přátelé," natáhla k ní ruku Veronika. Hermiona se chvíli dívala na její nataženou ruku, hádala se sama se sebou, jestli to má udělat nebo ne. Nakonec jí přece jenom ruku podala.
"Tak a teď pojď, ještě bys mohla stihnout hodinu, ale nejdřív si utři tváře, máš je zmáčené od slz. A nebreč už prosím tě! Život není jednoduchý, to ti ještě nikdo neřekl?" Hermiona se letmo usmála, asi udělala dobře, že se s Veronikou sblížila. Veronika na ni jen mrkla a odešla.
Do třídy došla jako jedna s posledních, rozhlédla se po učebně, byli volná pouze dvě místa, vedle Peggi a vedle Veroniky. Hermiona šla jakoby k Peggi, avšak věděla, že k ní si nesedne. Peggi už, už oddělávala věci z její půlky lavice, když Hermiona kolem ní prošla, ani se na ni nepodívala.
"Výborně," řekla Veronika, když se posadila a vytahovala si učebnici s brkem a kouskem pergamenu.

Hermiona - část 24.

16. června 2008 v 17:27 | Pluviassol
Tak tady máte další pokráčko, nevím co víc dodat, snad jen, že doufám, že se bude líbit...

V dlani jí ležel obyčejný stříbrný řetízek s malými očky. Ale to co ji tlačilo do dlaně nebyl řetízek ale přívěšek, který byl připevněn k jednomu očku. Byl to nádherný, žíhaný křížek. Hermiona ho vzala opatrně do ruky.
"Ten je nádherný," řekla tiše, opravdu se jí moc líbil.
"Vážně se ti líbí?"
"Ano, připneš mi ho?" zeptala se a pomalu se posadila. Odhrnula si vlasy z krku a otočila se k Ronovi zády, aby jí mohl řetízek pohodlněji připnout. Ron si od ní drobnou věcičku vzal a oparně ji zapnul, chvíli sice zápasil se zapínáním ale když měl hotovo, uhladil zapínání a jemně Hermionu políbil na krk, na se pod tím dotykem celá ošila. Připomnělo jí to Viktora, také ji tak občas políbil, u něj to bylo normální, byl to její přítel ale u Rona to tak moc neschvalovala, zvláště teď, když měl Viktor chvíli po pohřbu.
"Chci být sama," řekla potichu.
"Udělal jsem něco špatně?"
"Rone, běž!"
"C-co…"
"Okamžitě, prosím!"
"Promiň," omluvil se a odešel. Hermiona se zahrabala do peřin a poddala se svému splínu.
"Hermiono, jsi v pořádku?" zeptala se za nekonečně dlouho Ginny. Ani ji neslyšela přijít. Všichni kolem ní chodili po špičkách.
"Trochu," řekla ochraptěle. Sáhla si na krk a ucítila na něm dárek od Rona. Utřela si slzy a rozepnula řetízek a stáhla si ho z krku. Když byl dole jej opět zapnula a podala ho Ginny.
"Co to je?" zeptala se a se zájmem v očích si řetízek prohlížela.
"Dej to prosím za mě Ronovi, patří jemu a ne mě, chtěl mi ho sice dát ale nemohu jej přijmout v takové situaci," Ginny jen přikývla a odešla s řetízkem v ruce.
Hermiona se opět chtěla poddat svému smutku, když se do pokoje vřítil Ron.
"Hermiono, jsi si jistá, že to takto chceš? Je to pouze dárek, nic víc, jsi si jistá?" zeptal se vážně, ochraptělým hlasem. Jeho hlas měl v sobě podtón smutku, kterému Hermiona ani za mák nerozuměla. Ron se jí díval do očí, upíral je celou svou silou a čekal na odpověď.
"Nemůžu Rone, nezlob se," svěsila hlavu Hermiona. Ron jen pokýval hlavou a odešel z pokoje.
"Udělala jsem chybu? Měla jsem ho přijmout? Vždyť to jinak nešlo! Jen takto je to správně!" rozvzlykala se, chytila si obličej do dlaní a zakryla si tak oči. Plakala, zase. Ginny k ní neslyšně přistoupila a pohladila ji po hlavě. Vzhlédla a uviděla v Ginnině obličeji náznak úsměvu, slabý ale byl tam, přecházel však v grimasu neskutečného smutku.
"Neudělala jsi chybu," řekla tiše, pohladila ji a odešla. Hermiona osaměla, ulehla do postele a snažila se usnout.

Hermiona - část 23.

15. června 2008 v 22:10 | Pluviassol
Tak tady máte další pokráčko, přidávám sem dneska druhé protože to předešlé bylo krátké, tak si to užijte!
Mimochodem, nějak mi tu chybí Kolda=) kdo ví kde se zase flaká, že???


Hermiona se na to nemohla dívat, připadalo ji jako ona by své slzy už vyplakala. V hrudi však cítila strašnou prázdnotu, jako by ji někdo zaživa vytrhl srdce z těla. Myslela na Viktora, jak ji políbil v chodbě, byl to vlastně jejich poslední polibek, vroucný a vášnivý, takového si ho chtěla pamatovat. Párkrát zamrkala a uvědomila si, že opět pláče a neplakala jen ona, mnoho jejích spolužáku se rozvzlykalo i chlapcům tekly slzy po tvářích, byl to strašný pohled. Hermiona myslela, že to nevydrží a každou chvíli se z toho zhroutí. Chytla se Rona jak nejpevněji mohla, ten si ji přitáhl ještě blíž. Slyšela nějaké divné trhavé zvuky. Zhrozila se, když si uvědomila, že ty zvuky, to byla ona. Začínala se jí zmocňovat hysterie, snažila se vyrovnaně dýchat, soustředila se jen na správné dýchání, snažila se nemyslet.
"Šš, Hermiono, to bude v pořádku," snažil se ji uklidnit Ron, avšak marně. Vzpomněla si na Viktora, jak se krásně usmíval. Jak spolu v létě hráli famfrpál a on se radoval z výher a prohry ho povzbuzovali k další hře. Najednou viděla Viktora úplně živě. Stál ve svých oblíbených Jeanech a tričku bez rukávů, které měl rozepnuté. Stál a usmíval se na ni, ruce ledabyle v kapsách, obrázek pohody. Vztáhl k ní ruku a zašeptal: "Hermiono," usmál se ještě zářivěji.
"Viktore!!!" zakřičela hystericky Hermiona, hlas se jí při tom zlomil. "Neopouštěj mě!" snažila se ještě zakřičet, natahovala se k němu ale obraz se pomalu rozplýval. Chtěla by se za ním rozběhnout ale nemohla.
"Hermiono, no tak prober se!" překazoval jí mužský zděšený hlas.
"Viktore," zamumlala a pootevřela oči. Nebyl to Viktor, jak se domnívala ale Ron. Zklamaně oči zase zavřela.
"V pořádku, už je při vědomí," řekl někdo další spokojeně.
"Myslím, že by bylo lepší, kdybyste ji odnesli na pokoj. Musí to pro ni být neuvěřitelně těžké, pokuste se vcítit do její situace, bude chvíli trvat než se z toho dostane, ale je silná. Zvládne to," konstatoval někdo tiše. Nedokázala rozpoznat hlasy, sotva rozeznala zda jsou mužské nebo ženské. Cítila jak ji někdo bere do náruče a nese ji pryč, pak se nad ní rozevřela noc.
"Hermiono?" zeptal se někdo opatrně. Pomalu otevřela oči a uvědomila si, že leží ve své posteli. Někdo ji nejspíše převlékl, protože na sobě měla svoje oblíbené pyžamo - vytahané tričko.
"R-Rone, co se stalo, pamatuji si jen, že jsme byli na smuteční hostině a stáli jsme na jeho počest," řekla ochraptělým hlasem Hermiona. Nedokázala vyslovit Viktorovo jméno.
"Zhroutila si se, řekli mi, abych tě sem odnesl. Neměli jsme tě tam vůbec vodit, už tak to pro tebe musí být náročné," svěsil hlavu Ron a pohrával si s něčím v ruce.
"Co to máš?" zeptala se bez zájmu Hermiona, snažila se přijít na jiné myšlenky. Avšak, zdálo se jí takřka nelegální moct se smát, když on už nemůže, mít zájem o něco jiného, než o něj. Zatřásla hlavou ve snaze vypudit tyto myšlenky z hlavy.
"Dárek, chtěl jsem ti ho dát už dřív ale nikdy jsem nenašel odvahu. Ne, že by toto byla zrovna vhodná příležitost, ale doufám, že jen přijmeš," vzal Hermionu za ruku a něco do ní vložil a zavřel její dlaň. Něco jako by ji do dlaně tlačilo tenkou hranou, pomalu rozevřela ruku, aby se mohla podívat.

Hermiona - část 22.

15. června 2008 v 19:20 | Pluviassol
Tady máte další pokráčko, možná sem dneska večer kolem 22:00 hodím i další část... =o) tak se zatím mějte... =o)




Když přišli do hradu namířil si to Harry do Velké síně, Hermiona šla poslušně za ním ale v nitru duše se bála toho, co ji ve Velké síni čeká. Když vešli dovnitř takřka všichni už tu byli, dalo se říci, že čekali na ně. Hermiona se rozhlédla po místnosti a do očí se jí vhrnuli slzy. Byl tu pořád ten kulatý stůl a vše bylo laděno do černé. Oči přítomných se na ni upřeli s nečitelným výrazem ve tváři. Hermiona sklonila hlavu a podívala se na zem před sebe, ani si neuvědomila, že se opět rozešli. Harry ji dotáhl k místu, kde seděli všichni její přátelé, mlčeli, když přišli. Jako by měli strach mluvit. Hermiona se posadila mezi Peggi a Rona. Ten se na ni sklíčeně podíval a zničehonic ji objal. Neuvědomila si, že zase pláče. Jakmile si ji Ron přitáhl k sobě rozvzlykala se. Cítila jeho vypracovanou hruď, jak se zvedá s každým nádechem a pomalu klesá s výdechem. Cítila, jak ji jeho ruce svírají do pevného objetí, jeho rty ve vlasech jak si pomalu razí cestu k temenu. Přitiskla se k němu blíž, nejblíže jak to jen bylo možné, nechtěla ho pustit. Jakoby to byl Viktor, který ji přišel naposledy obejmout, pomyslela si. Tato myšlenka u ní vyvolala záchvat nečekané hysterie a rozvzlykala se ještě více. Ve Velké síni všichni mlčeli a taktně se dívali stranou, byly slyšet pouze Hermioniny vzlyky.

"Šš, Hermiono, šš," konejšil ji Ron a něžně hladil po zádech. Hermiona se snažila uklidnit ale nešlo to. Připadala si náhle tak prázdná, bez Viktora. Jakoby si vzal kousek jí s sebou, kousek jejího srdce. Bolest, která ji pohltila byla horší než jakákoliv fyzická bolest, nejhorší bolest jakou doposud zažila.

"Hermiono," promluvila tlumeně Peggi a pohladila ji po vlasech. "Jsi si jistá, že to zvládneš? Nechceš, abychom tě odvedli do společenské místnosti a dělali ti tam společnost? Pokusili se tě přivést na jiné myšlenky?"

"N-e," podařilo se vyslovit Hermioně. Pomalu se uklidňovala, Ron jí velice pomáhal, po chvíli byla schopná podívat se mu do tváře. Ta bolest, kterou tam viděla ji zaskočila. Ale byla to jiná bolest než ta její, nesla v sobě určitý podtón, kterému nerozuměla. Ron ji odmítal pustit, přesto uvolnil jednu ruku z jejích zad a něžně jí setřel hřbetem ruky slzy z tváří. Hermiona se mu po celou dobu dívala do tváře. Nakonec si sedla čelem do středu stolu a čekala co se bude dít. Ron nebyl ochotný ji pustit, jednu ruku ji omotal kolem pasu a přitáhl si ji co nejblíže ke svému boku, druhou rukou ji chytil za její studenou dlaň a přitáhl si ji k obličeji, tam ji chvíli podržel a poté ji spustil a také se zadíval do středu stolu. Tam už stál profesor Brumbál připravený k proslovu.

"Vážení přátelé," promluvil procítěně profesor Brumbál, i když mluvil tiše Hermiona sebou trhla. "Před pár dny nás opustil kamarád, přítel, bratr, bratranec, vynikající hráč, a především skvělí člověk - Viktor Krum. Nyní nechci nikoho obviňovat z jeho smrti ani nikomu nic vyčítat, dnes ne. To je také důvodem, proč tu máme kulatý stůl místo obvyklých, dnes jsme si všichni rovni, nehledě na kolej, nehledě na to zda je to žák nebo učitel. Opustil nás jeden velice mladý člověk, který toho měl ještě mnoho před sebou, vyjádřeme společně soustrast jeho rodině, přítelkyni, kamarádům. Věnujme mu prosím minutu ticha, při níž na něj budeme vzpomínat a modlit se za něj, prosím postavme se a v tichosti vzpomínejme."

Všichni se najednou začala zvedat ze židlí, bylo slyšet pouze skřípání židlí po podlaze. Hermiona si povzdychla a prosebně se podívala se na Rona, byla moc vyčerpaná na to, aby se dokázala postavit sama. Ten pouze přikývnul a pomalu odsunul její židli a pomohl jí na nohy. Přitáhl si ji k sobě, stále ji pevně svíral kolem pasu, netušila jestli proto, aby nespadla nebo z jiného důvodu. Rozhlédla se po ostatních. Všichni mlčeli, hlavy skloněné, pohledem probodávali stůl pod sebou. Hermioniny oči zabloudily k Veronice. Opírala se o nějakého spolužáka a plakala, nedívala se na stůl jako ostatní ale bloudila očima po místnosti. Jejich pohledy se setkaly, na chvíli to vypadalo jako by s Hermionou soucítila, pak ale sklonila hlavu a zase se rozvzlykala.

Hermiona - část 21.

13. června 2008 v 16:00 | Pluviassol
Tady máte další pokráčko, snad se bude líbit... Omluvte případné chyby, mam to ze stolního PC a v něm to nemám zkontrolované, tím myslím jsména a podobně, no snad to bude o.k. Tak jo, příjemnou zábavu! =o)


Pohřeb netrval dlouho, alespoň podle času, avšak Hermioně se zdálo, že to utrpení nikdy neskončí. Cítila se bez něj tak sama, v srdci jí po něm zůstalo prázdné místo. Celý pohřeb nezadržitelně plakala a vzlykala. Sledovala Viktorovu rakev, jak ji odtahují testrálové. Už je také viděla, zažila smrt.
Nejhorší pro ni byl okamžik, kdy rakev zmizela v stínech stromů Zapovězeného lesa. Byla to chvíle, kdy si uvědomila, že už ho opravdu nikdy neuvidí, že ji nikdy neobejme, nepolíbí… Byla to chvíle, kdy jí došlo, že doopravdy odešel. Vyvolalo to v ní hysterický záchvat. Chtěla se za ním rozběhnout, chtěla, aby žil. Kdyby mohla, tak by si slíbila, že se pomstí, ale neměla komu. Draco byl také mrtví, jeho pohřeb se ale nekoná v Bradavicích. Malfoyovi si jeho tělo odvezli hned ráno. Když obřad skončil Hermiona se hned nezvedla a neodcházela. Seděla dále na sedadle a dívala se na místo, kde zmizela Viktorova rakev. Nevěděla, jak dlouho už tam sedí, když za ní přišel Harry, kupodivu sám, bez ostatních.
Hermiona odtrhla pohled od místa, kam se dívala a vrhla strhaný pohled po Harrym, kterým přistoupil blíž a posadil se. Byla ráda, že nechce, aby už šli.
"Hermiono," pronesl tiše Harry a pohladil ji po slaných tvářích, které měla stále ještě mokré.
"Měli bychom jít, nemůžeš tu sedět napořád, to ti nijak nepomůže. Ve Velké síni na nás čeká ještě večeře a proslov profesora Brumbála. Tak pojď ať to máme za sebou."
"Harry?" zašeptala ochraptěle Hermiona.
"Ano?"
"Bylo to taky takové, když zemřel Cedrik? Taky jsi myslel, že za jeho smrt můžeš jenom ty a nikdo jiný?"
"Ano, bylo to přesně stejné, i když myslím, že mě to tenkrát nezasáhlo tolik z důvodu toho, že jsem k němu neměl takový vztah jako ty k Viktorovi. Určitě si vzpomínáš, že mě pak ještě hodně dlouho děsily noční můry o tom jak jsme na hřbitově…" vzpomínal Harry, jeho tvář zestárla smutkem.
"Jak vlastně… co jsi vlastně dělal ty, když si běžel za Brumbálem?"
"Běželi jsme s Peggi společně, ona se pak oddělila a pokračovala na naši kolej upozornit ostatní, já jsem běžel za Brumbálem, povědět mu co se stalo. Stihl jsem doběhnout pouze k chrliči, protože jsem neznal heslo nemohl jsem jít dál, ale díky bohu z Brumbálovi pracovny akorát vycházel Kratiknot. Požádal jsem ho o heslo, řekl jsem, že nutně potřebuji mluvit s profesorem, tak mě pustil, v pracovně jsem všechno řekl Brumbálovi a ten okamžitě jednal, pomocí portrétů dal vědět ostatním učitelům. Na pozemky jsme šli tajnou chodbou a tam pomohli zastavit útok mozkomorů, naštěstí se povedlo. Zbytek už znáš," dovyprávěl Harry a smutně se podíval na Hermionu, která se mezitím opět rozplakala.
"Bohužel nevíme, kdo sem mozkomory poslal ani, kdo je sem dostal," dodal ještě tichounce, aby Hermionu nerozrušil ještě víc.
"Byl to Draco Malfoy a Veronika Noxerová a jednali za Pána zla, jednou ti to budu vyprávět a nejenom tobě ale teď bychom vážně měli jít," řekla a vstala. Podlomily se jí kolena a málem by spadla, kdyby ji Harry nechytil.
"Myslím, že potřebuješ pomoct," řekl s mírným úsměvem vstal a vzal ji kolem pasu, při chůzi ji podpíral.
"Díky," špitla vděčně Hermiona a opřela se o něj celou svou vahou.
"Není zač, to je maličkost."
"Mimochodem, kde jsou ostatní?"
"Nevěděli jestli by bylo správné, kdybychom se sem za tebou nahrnuli všichni. Tak jsem řekl, že půjdu já, ovšem chtěl jít Ron ale všichni souhlasili, že nejrozumnější bude, když půjdu já, moc se mu to nelíbilo," ušklíbl se Harry.
"Jsem ráda, že jsi přišel ty. Mám pocit, že se mnou dokážeš nejlépe soucítit. Netvrdím, že Ron by to nezvládl ale jemu zatím nikdo…" zakroutila hlavou Hermiona, neschopna dopovědět větu. Harry se na ni povzbudivě usmál, jako by věděl přesně co cítí. Vyšli k hradu. Harry ji statečně celou cestu podpíral, až se Hermiona divila, že není unavený, neboť většina její váhy spočívala na něm. Cestu šli mlčky, Hermioně se mluvit nechtělo a Harry nevěděl co by měl říct.

Hermiona - část 20.

12. června 2008 v 20:29 | Pluviassol
Takže; toto je poslední část kterou jsem sem měla nachystanou, ještě mám pár stránek v záloze ale není jich mnoho, teď už to bude záležet převážně na tom jak rychle budu psát, doufám, že se mnou budete mít strpení... =o) Pustím se do toho už o víkendu, pokusím se něco napsat, snad se mi to povede, uvidíme... =o) zítra tedy žádnou část asi nepřidám... Tak jo, už končím, nebudu vás dále otravovat mými kecy... xD příjemnou zábavu.... =o)



Hermiona se začala probouzet, neklidně se převalila na posteli a snažila se spát dál. Náhle si vzpomněla na svůj podivný, děsivý sen. Viktora v něm zabil Draco, a ho následovně zabil Snape, avšak nepamatovala si jak sen dopadl. Co když se to vážně stalo? napadlo ji. Nesmysl. Otočila se na druhou stranu a zadívala se z okna, venku bylo zataženo tak zavřela oči. Náhle si uvědomila, že v pokoji není ticho. Hrála tam tichá, žalostná píseň. Byl to ten tip písně, který vás nutí plakat, i když neznáte důvod a ani nerozumíte jejím slovům. Hermiona se opatrně posadila a rozhlédla se po pokoji. Nikdo v něm nebyl, byla sama. Na židli byl nějaký hábit se vzkazem.



Drahá Hermiono,
předem Ti chci popřát upřímnou soustrast, věř, že s tebou dokáži soucítit. Je mi to líto. Viktor má dnes pohřeb. Nechtěli jsme tě budit dřív než bylo nutné, i tak to pro tebe musí být těžké. Ve velké síni se koná smuteční oběd, poté budeme mít chvíli volno, abychom se mohli psychicky připravit a pak začne smuteční obřad. Toto si obleč.
Máme tě rádi, všichni, a budeme při tobě stát.

Peggi, Harry a všichni Weasleyovi.



"Ne, ne, ne! To nemůže být pravda!" rozvzlykala se Hermiona a odhodila Peggin dopis. Najednou ji začala docházet souvislosti. Sama sobě musela přiznat, že to co myslela, že byla jen noční můra se doopravdy stalo a teď musí čelit důsledkům. Vstala a podala si oblečení, už nevzlykala ale slzy se jí nezadržitelně řinuly po tvářích. Nevnímala pořádně co dělá ale nasoukala se do oblečení a podívala se na sebe do zrcadla, nepoznávala se. V obličeji byla křídově bílá, oči oteklé, pod kterýma se rýsovali černé kruhy z nedostatku spánku. Hřbetem ruky si otřela tváře a vyšla z pokoje. Sešla pomalu po schodišti a rozhlédla se po společenské místnosti, bylo tam pár spolužáků, všichni v černém. Hermionu stálo velké úsilí, aby se opět nerozvzlykala. Spolužáci se po ní otáčeli a tiše ji přáli upřímnou soustrast, ona je však s těží vnímala, prošla otvorem a zamířila do Velké síně.
Cesta netrvala dlouho a už stála ve dveřích Velké síně. Čtyři podlouhlé stoly, které zde za normálních okolností stály, nahradil jeden velký kulatý stůl. Mlčky hledala své přátele, když na k ní někdo přiběhl a táhl ji za ruku někam pryč, všimla si, že je to Ron, také si všimla, že na ni mluví ale nebyla schopna jej plně vnímat.
"Hermiono, jak je ti?" zeptala se Peggi, která seděla spolu s nimi.
"Já…já nevím," řekla popravdě Hermiona.
"Zajímalo by mě," řekl Ron ve snaze odvést její pozornost někam jinam, "proč je tu dnes kulatý stůl."
"To se dá snadno vysvětlit," pronesla tiše Hermiona. Ron trpělivě čekal až bude zase pokračovat.
"Zemřeli dva ze studentů, oba ze Zmijozelu. Všiml sis, že dnes nemá nikdo školní odznaky? Víš, proč? Pokud ano, tak víš, proč je tu kulatý stůl místo obvyklých podlouhlých stolů."
"Ne, nevšiml, čili stále pořád nevím," usmál se omluvně Ron a pohladil ji po tvářích, ve snaze jí je trochu usušit, nepovedlo se.
"Dnes si mají být všichni studenti rovni Rone, nemají brát ohledy na to z jaké jsou koleje a soucítit spolu. Už to chápeš?"
"Ano, děkuji," řekl Ron a opět ji hřbetem ruky přejel po tvářích. Hermiona jeho doteku uhnula, teď myslela pouze na Viktora, na svého přítele, o kterého přišla. Najednou jí něco došlo.
"Co se stalo se Snapem?" vyhrkla.
"Utekl," připustila Peggi, všichni se na ni rozhněvaně podívali, očividně nebyli rádi, že to Hermioně řekla.
"Nedívejte se na mě tak, má právo to vědět," bránila se.
"On utekl? Jak?"
"Nikdo neví," všichni se dívali na svůj talíř ale nikdo nejedl, krom pár jedinců z prvních ročníků, kterých se tento obřad až tak moc netýkal.
Kolem Hermiony uběhl tento den, jako rozmazaná šmouha, absolutně ho nevnímala. Byla si vědoma jen bolesti, prázdného místa, které v ní zanechala Viktorova smrt. Už kráčela k famfrpálovému hřišti, kde se měl konat pohřeb. Po jejím boku šli Peggi a Ron. Harry s Ginny šli za nimi a drželi se kolem pasu. Hermiona ruka objímala své tělo, jako by se každou chvilkou měla rozpadnout. Nechtěla, aby se jí kdokoliv dotýkal, aby ji kdokoliv konejšil, chtěla být sama se svými myšlenkami. Došli na hřiště, kde už byla shromážděna celá škola a profesorka McGonagallová se snažila udělat určitý zasedací pořádek. Hermionu oddělila od ostatních a poslala ji do prvních řad k Viktorově rodině. Navzájem si popřáli upřímnou soustrast a tiše čekali až začne obřad.

Hermiona - část 19.

11. června 2008 v 7:19 | Pluviassol
Tady máte další pokráčko, ale jestli mi kvůli vám ujede bus, tak si mě nepřejte!!! xD


"Veroniko!" vykřikl Draco a rozběhl se k ní. Toho Hermiona využila a vykřikla: "Levicorpus!" Draco vylétl do vzduchu a ve snaze dostat se dolů, se začal všelijak svíjet ale nebylo mu to nic platné.
"Pusť mě dolů, ty bezcitná zrůdo! Nevidíš jak jí je?!" křičel na ni, stále se snažil dostat dolů.
"A co mám podle tebe dělat, hm? Ty ses mě pokusil zabít nemohu tě jen tak pustit!" řekla klidně Hermiona a sebrala jeho hůlku ze země, zastrčila si ji do hábitu společně s Veroničinou.
"Můžete mi říct co se tu děje?" zeptal se za nimi nějaký nový, mužský hlas. Hermiona se s trhnutím otočila. Byl to Snape.
"Pane profesore!" vykřikl Draco. "Ať mě okamžitě sundá dolů a vrátí mi mou hůlku, podívejte se co udělala Veronice!"
"Grangerová pusťte ho, okamžitě! Copak nevíte co se děje na škole?"
"Vím, ale vy zřejmě nevíte co se děje tady," řekla Hermiona. Nehodlala se tak lehce vzdát, ne bez boje.
"Pusťte ho Grangerová! Slečna Noxerová nutně potřebuje na ošetřovnu! Slyšíte mě?!" přikazoval Snape a rozhněvaně se na ni díval.
"Pane profesore oni ho zabili!!! To je mám jen tak nechat jít?! To snad nemyslíte vážně nebo ano?!" zakřičela Hermiona, cítila, že vlhkost v jejích očích přetekla.
"Prosím?" zeptal se nechápavě Snape. Hermiona nic neřekla, jen ukázala směrem k Viktorovi, ovšem podívat se tam nesvedla.
"Můžete mi říct co se tu stalo?" zeptal se Snape.
"Teď na to není čas! Když si nepospíšíme, vykrvácí! No tak, Grangerová, dej mě dolů! Prosím! Hned! Ona opravdu potřebuje pomoct," žadonil Draco se slzami v očích. Hermiona se zmateně podívala na Snapea a čekala na jeho reakci.
"Pusťte ho," usoudil nakonec. Hermiona ladně mávla hůlkou a Draco spadl na zem.
"Draco, uteč!" zakřičela z posledních sil Veronika.
"Miluju tě!" křikl Draco a utíkal pryč. Nestačil doběhnout daleko, když se zhroutil k zemi mrtvý. Hermiona se na něj zděšeně dívala a pak se podívala na Snapea jak schovává hůlku.
"Proč?" dostala ze sebe pouze.
"Už byl k ničemu. Nikomu tu chybět nebude," řekl nenávistně Snape a šel k Veronice.
"Dejte ty ruce ze mě pryč!" křičela na něj.
"Dovol, abych ti pomohl."
"Ne! Vy vrahu!"
"Proč tak škaredě? Vždyť vy jste tu před chvílí zabili nevinného hocha, který nic, na rozdíl od Draca neprovedl. A já jsem vrah?"
"Ano!"
"Severusi," ozval se tichý tlumený hlas. Všichni tři vzhlédli, byl to profesor Brumbál v patách s Harrym, Ginny a Peggi. "Můžete mi vysvětlit co se zde stalo? Ach ne, Draco Malfoy a Viktor Krum!" zděsil se Brumbál a rozešel se k mrtvým tělům.
"Hermiono jsi v pořádku?" zeptala se Peggi tiše. Hermiona jen přikývla, nebyla schopna slova. Snažila se postavit, když v tom se jí zamotala hlava a ona upadla do bezvědomí.

Hermiona - část 18.

10. června 2008 v 19:41 | Pluviassol
Další pokráčko, opět kratší ale snad se nezlobíte... =o)

"On byl pod kletbou Imperius?" zeptala se zmateně Hermiona a něžně se podívala na Viktora. Takže ji neubližoval protože by to byla jeho volba, ovládal jej někdo jiný, nebyl si vědom toho co dělá. Bylo to hloupé ale tak nějak se jí ulevilo. Byla ráda, že zná pravdu. Ale ztratila Viktora, když si to uvědomila opět se rozvzlykala. Pevně ho objala a potichoučku mu špitla do ucha: "Promiň," a dál plakala. Bolest, která ji zachvátila, neměla nic společného s jejím zraněním od Viktora ani s kletbou Cruciatus, byla silnější než obě dohromady, silně otřásala celým jejím tělem.
"Ano, byl, ale nějak se mu ji podařilo teď zlomit. Ale dost už o tom ubožákovi, co s tebou Grangerová?"
"Myslím, že bychom ji měli také zabít," promluvila tiše Veronika s hlasem plným hněvu. Rozhlížela se kolem, náhle se její pohled zastavil, Hermiona se podívala tím směrem a spatřila její hůlku. Pustila Viktora, rychle vytáhla svou hůlku a pomyslela si: Acio hůlka!
"Co si myslíš, že děláš?!" zakřičela na ni Veronika.
"Klid, drahá, zapomněla na jednu maličkost."
"Jakou?" zeptala se zmateně Veronika.
"Já mám také hůlku," ušklíbl se Draco.
Hermiona se rozesmála. Překvapil ji klid a sebedůvěra, které náhle cítila, jako by ji Viktorova smrt dodala odvahu se Dracovi postavit.
"Co je ti k smíchu?"
"Ty jsi také na něco zapomněl," usmála se na něj Hermiona.
"Na co? Mluv!" přikázal.
"Já mám také hůlku." Teď se pro změnu rozesmál Draco. Hermiona povytáhla obočí v údivu.
"Mohu se tě zeptat, Draco, co je ti k smíchu?"
"Ty, jenom ty, Grangerová. To mě má vylekat, že máš hůlku? To sotva, nemyslíš?"
"Jsem lepší kouzelník než ty."
"Jsi si jistá, vždyť jsi jen mudlovský šmejd nic jiného. Zato já jsem z čistokrevného rodu, logickou úvahou zjistíš, že já jsem lepší, nebo nemám pravdu? Co myslíš?"
"Tak se přestaňte dohadovat a vyzkoušejte to!" vykřikla nadšeně Veronika, ta představa se jí líbila víc než by měla.
"Expelliarmus," pronesla tiše Hermiona. Bohužel ne dost tiše, Draco ji zaslechl a hbitě uskočil stranou kouzlo ho o vlásek minulo.
"Na nic víc se nezmůžeš, Grangerová?" vysmíval se jí. Sám se nahrbil jako kočka a vykřikl: "Avada Kedavra!" Hermiona to čekala, Draco byl velmi dobře předvídatelný, lehce uskočila a usmála se na něj. Očividně ho to rozzuřilo a vyslal proti ní další smrtící kletbu. Očividně to bude jen souboj rychlosti, pomyslela si Hermiona. Draco je rychlý a silný ale hloupý.
"Sectumsempra!" vykřikla Hermiona. Draca minulo kouzlo jen o kousek ale zasáhlo Veroniku, ta se s křikem zhroutila na zem, z paže se jí rychle řinula krev. Hermiona na ni zděšeně zírala. Co mám teď dělat? ptala se sama sebe.

Hermiona - část 17.

10. června 2008 v 15:35 | Pluviassol
Pokráčko je sice krátké ale i tak je v něm jedna smutná událost... ;o) teda pro NĚKOHO ne ale pro Hermionu určitě ano, pknou zabavu.... ;o)


"C-co? N-ne," pokusila ze sebe vysoukat Hermiona.
"Ale ano," zasmál se Draco. "Crucio!" křikl Draco s pohrdlivým hlasem. Hermionu začali svírat strašné bolesti. Jako by každou částečkou jejího těla proběhl elektrický výboj, myslela, že už to každou chvíli nevydrží a zblázní se z toho, bolest byla nesnesitelná, nebyla schopná vnímat co se děje kolem ní, jen slyšela divný trhavý zvuk. Jako by někdo křičel. Chvíli předtím než bolesti ustaly si uvědomila, že ten trhavý zvuk, ten křik vydává ona. Pak bolesti ustaly a její tělo se uvolnilo z křeče. Uvědomila si, že se v bolestech instinktivně stočila do klubíčka jako kočka.
"To by stačilo! Nechte toho, prosím! Copak nevidíte jak ji to bolí?!" slyšela křičet Viktora.
"Ne," řekla tentokrát Veronika a natáhla ruku s hůlkou a už chtěla vyřknou kletbu, když ji Viktor předběhl. "Expelliarmus!" zakřičel a Veronice vylétla hůlka z rukou.
"To není možné! Draco! Jak se to stalo?!" nevěřila Veronika.
"Nevím, ale myslím, že teď je ten čas, Pánovi zla to určitě nebude vadit, už je nepotřebný," řekl Malfoy a otočil se k Viktorovi.
"C-cože?" vysoukala ze sebe zmateně Hermiona, rozhlížela se kolem. Uviděla Viktora jak stojí u zdi a zmateně se dívá na Malfoye a Veroniku, všiml si, že se na něj Hermiona dívá a věnoval ji svůj pohled, vpíjel se jí do očí a náhle se usmál jako by věděl, že teď přijde konec.
"Avada Kedavra!" zahřměl Draco. Viktorovo tělo náhle ztuhlo a v očích, které stále sledovaly Hermionu, se mu objevil prázdný výraz.
"Ne!" zakřičel Hermiona, i přes neustávající bolest vstala a rozběhla se k Viktorovu bezvládně ležícímu tělu. Bolest, která ji zasáhla byla ohromující, myslela, že se jí každou chvíli rozskočí srdce.
"Viktore," vzlykala a objímala nehybné tělo. "Co jste to udělali?! Proč?! Vždyť vám nic neudělal!" křičela zlomeným hlasem na Veroniku a Draca.
"Už nám nebyl k ničemu užitečný, mysleli jsme, že od něj získáme nějaké užitečné informace z Fénixova řádu. Mýlili jsme se. I když jsme ho drželi pod kletbou Imperius a nakazovali mu, aby tě bil - což, musím uznat, byla ohromná zábava - nic jsme se nedozvěděli a tak jsme dostali příkaz od Pána zla ho zabít a do školy dostat mozkomory. Splnili jsme a budeme odměněni jeho vděčností," vysvětloval Draco a Hrdě se napřímil. S úsměvem na rtech políbil Veronikou.

Hermiona - část 16.

9. června 2008 v 17:23 | Pluviassol
Tady máte další pokráčko, ale je to, no nechci říct poslední, to zdaleka ne, ale už se to hooodně blíží k části, kterou chci předělat, pokud bude čas tak se dneska do toho pustím ale nic neslibuji, zítra mam psát důležitý test z chemie... Takže poráčka už teď nebudou přibývat tak rychle jako předtím jelikož je budu muset psát... =o) snad se nezlobíte, přeji příjemnou zábavu.... =o)


"Co tady chceš mudlovská šmejdko?! Koukám, že ti Viktor utekl, co? Není divu, kdo by od tebe neutekl, že?" utrhla se na ni Veronika posměšně.
"Veroniko, uklidni se laskavě! A vypadni odtud! Okamžitě," řekla rázně Peggi, hlasem plným autority.
"A co když nepůjdu, dáš mi školní trest?" vysmívala se jí Veronika.
"To už by stačilo," ozvalo se za nimi.
"Viktore, co tu děláš?" nevěřila svým očím Hermiona.
"Lásko?" řekla Veronika a usmála se na Viktora, Hermiona nevěřila svým očím, Viktor přešel k Veronice a jemně ji políbil na čelo.
"Co si myslíš, že tu dělám? Přišel jsem za nejkrásnější dívkou na škole," řekl a podíval se na Veroniku.
"Ach Viktore," zčervenala Veronika. "Myslím, že bychom měli jít," řekla a významně se na něj podívala.
"Už je čas?" zeptal se prostě.
"Ano," odpověděla a táhla ho pryč.
"Čas na co?" zeptala se Ginny.
"To uvidíte za chvíli sami," zasmála se odcházející Veronika.
"Veroniko!" zasyčela nenávistně Peggi, Hermiona se na ni nevěřícně podívala a dostala z ní strach, vypadala hrozivě, tělo měla celé nahrbené a z očí jí létaly blesky.
"Utíkejte!" zakřičel Harry a rozeběhl se směrem ke hradu. Až teď si Hermiona uvědomila, že se rapidně ochladilo a začal foukat studený vítr, věci kolem, tráva, stromy, květiny dokonce i látky na tribunách, začali pomalu namrzat.
"Harry na to už je pozdě," řekla Peggi a otočila se směrem k přicházející hrozbě. Hermiona se také otočila. Potvrdili se jí její obavy, mozkomorové. Byli čtyři, ale jak se mohli dostat na školní pozemky? ptala se sama sebe, ale nebyl vhodný čas přemýšlet. Harry doběhl zpátky za nimi. Bez Ginny, tu poslal na koštěti do hradu.
"Peggi, umíš Patrona?"
"Samozřejmě," řekla Peggi a napřímila se.
"Tak do toho," řekl Harry. Všichni čekali až mozkomorové přijdou blíž. Hermiona hbitě sáhla do hábitu a přichystala si hůlku a v duchu hledala šťastnou vzpomínku. Našla ji zanedlouho, bylo to tehdy, když zjistila, že je Ron v pořádku a je s ní na ošetřovně, usmála se svému zjištění. To už byli mozkomorové blízko a všichni sborově vykřikli:
"Expecto Patronum!"
Z hůlek vyběhli zvířata, jejich Patroni a běželi k mozkomorům a společními silami je zahnali.
"Honem, Hermiono, Peggi, nasedněte na koště a odleťte!" přikázal jim nesmlouvavě Harry.
"Ale Harry co ty?" křikla rychle Hermiona ale to už ji Peggi táhla ke svému koštěti, sama na něj nasedla a netrpělivě čekala na Hermionu.
"Dělej Hermiono! Musíme jít do hradu, hned!"
"Hermiono, neboj se poletím hned za vámi," mrkl na ni Harry. "Ale teď už jděte!" Hermiona se po něm sklíčeně podívala a rychle nasedla za Peggi na koště, ta se s kopnutím odrazila od země a letěla k hradu. Hermiona se jí držela pevně kolem pasu, hlavu zabořenou do její lopatky a oči pevně semknuté, neschopná podívat se za sebe jestli letí Harry opravdu za nimi. Najednou ucítila opět pevnou půdu pod nohama.
"Hermiono, už jsme ve hradě, můžeš mě pustit," řekla Peggi hlasem plným úlevy. Hermiona ji opatrně pustila a pomalu slezla z koštěte.
"Ty?! Co tu chceš?" zasyčela nenávistně Peggi, Hermiona se podívala na koho mluví, nevšimla si, že nejsou v místnosti sami.
"Co tobě je potom?" řekl mužský hlas.
"Celkem hodně, vypadni, okamžitě!"
"Ne, čekám tu na ni."
"A co jí chceš?"
"To se tebe opravdu netýká." Hermiona stále nedokázala říct s kým Peggi mluví, horlivě se kolem sebe rozhlížela, aby spatřila toho, komu patří hluboký, sametový hlas.
"Tady jsem." Hermiona se rychle otočila a ztuhla. Stál tam Viktor a upíral na ni své oči plnou silou.
"Viktore," špitla poprvé Hermiona.
"Pojď ke mně," Přikázal něžným hlasem.
"Já nemůžu," řekla tichounce Hermiona, nebyla si jistá jestli to Viktor vůbec slyšel. Bála se, nevěděla co má od Viktora čekat, vzpomněla si na palčivou bolest, která ji zasáhla dole na hřišti, když viděla jak se choval k Veronice. Párkrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a zastavila příval slz, těch zrádných perel bolesti, které by se jí co nevidět začaly řinout z očí.
"Pojď," přikázal opět, ale tentokrát už hrozivěji. Peggi je celou dobu pozorovala, čekala co se stane, jelikož už Viktorovi absolutně nevěřila.
"Hermiono? Půjdeme?" pronesla tiše. Hermiona se na ni plaše podívala. Peggi měla ve tváři tvrdý výraz, který jí říkal, že by měli jít. Chvíli se na ni dívala, když se objevil Harry. Sesedl z koštěte a rozběhl se.
"Harry!" zajíkla se Hermiona.
"Musím za Brumbálem, okamžitě," řekl Harry a zastavil se, přiběhl k Peggi, chytil ji za paži a táhl ji s sebou. "Peggi půjdeš se mnou, budu možná potřebovat pomoct, Hermiona bude s Viktorem," rozhodl Harry nesmlouvavě a opět odcházel s rozhněvanou Peggi v patách. Očividně se jí nelíbilo, že má nechat Hermionu samotnou s Viktorem, ale Harry ji nechtěl pustit a tak musela jít.
"Harry, co se děje?" zakřičela Hermiona až sebou všichni přítomní trhli.
"Blíží se, je jich víc. Měl jsem štěstí, že jsem se odtam vůbec dostal. Musím za Brumbálem, ale někdo mi musím pomoct sehnat Ginny a Rona. Musíme jít," řekl a spolu s Peggi, která se mezitím trošku uklidnila a usoudila, že je opravdu nutné, aby s ním šla, se rozběhli směrem do hradu.
"Pojď ke mně," řekl znovu usměvavý Viktor a napřáhl k Hermioně ruku.
"Ne, musím najít Rona a varovat ostatní," řekla Hermiona zmateně. Nevěděla co má dělat dřív, jestli jít za Viktorem a promluvit si s ním nebo jít varovat ostatní nebo, nebo… Byla velmi zmatená a tak se rozhodla jít za Viktorem a promluvit si sním, věděla, že to nebude dlouhý rozhovor.
"Tak je to správně," pochválil ji Viktor, když za ním přišla. Pevně a láskyplně ji objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž k sobě, aby ji mohl políbit do vlasů, jako to dělával dříve. Hermiona se nebránila a poddala se mu, opřela hlavu o jeho svalnatou hruď a tiše rozvzlykala se.
"Pšt, Hermiono, pšt, to bude dobré, za chvíli bude po všem," konejšil ji Viktor. Hermiona na něj ohromeně zamrkla. Jak si mohl být tak jistý? Náhle si vzpomněla na Veroniku a to jak ji Viktor neustále podvádí a ubližuje jí. Pokusila se od něj odtáhnout, moc ji to nešlo, Viktor byl přece jenom silnější.
"Co se děje?" zeptal se zmateně Viktor.
"Ty se mě ptáš co se děje? To bys měl snad vědět, ne?!" zuřila Hermiona a zatnula ruce v pěst.
"Ne, to tedy nevím. Nevyznám se v tobě, jednou se chováš jako bys mě nenáviděla a podruhé se se mnou líbáš, nejde mi to do hlavy, co se s tebou děje?" Viktor se tvářil upřímně zmateně, to v Hermioně vyvolalo ještě větší hněv. Všechen ten smutek, zlost a hněv se v ní náhle shromáždili a ona Viktora vší silou uhodila zaťatou pěstí do obličeje. Viktor ji chytil za ruku a rozzuřeně se jí díval do obličeje, z nosu mu odkapávala krev. Chvíli se na sebe dívali a pak ji Viktor shodil na zem. Hermiona se udeřila do hlavy a zůstala ležet na zemi, oči měla pevně zavřené a snažila se nevnímat bolest, kterou jí Viktor působil, snažila se připravit na další příval bolesti, s kterým počítala. Zvedl ji a udeřil pěstí do obličeje. Opět by upadla, kdyby ji nedržel.
"Už ji nech," ozval se náhle povědomí hlas. Hermiona neochotně otevřela oči, aby se mohla podívat, kdo je jejím zachráncem. Byli dva, dívka a hoch, oba ze Zmijozelu. Draco Malfoy a Veronika Noxerová, opět.
"Šmejdka!" ulevil si Viktor a pustil ji na zem. Hermiona s dutým žuchnutím tvrdě dopadla na zem.
"Ha - ha, ano já vím," smál se Draco Malfoy a otočil se k Hermioně. Sedl si vedle ní na zem a sklonil se k ní tak, že jí šeptal do ucha.
"Ještě jsem si s tebou něco nevyřídil. Vzpomínáš na kouzlo, které si na mne použila? Asi ne, už je to dávno ale teď si to s tebou můžu teprve osobně vyřídit. Konečně se ti mohu pomstít já sám a ne skrz tvého přítele." Draco se při těch slovech vítězoslavně šklebil. Vytáhl si hůlku ze svého hábitu a namířil ji na vzlykající Hermionu.

Hermiona - část 15. (2/2)

8. června 2008 v 22:34 | Pluviassol

Tady je druhá část patnácté části... ;o) Koldo nezuř... xD
"Viktore," šeptla Hermiona a uhnula pohledem, sklonila hlavu a podívala se na zem před sebou, slyšela jak se k ní Viktor pomalu blíží ale nepodívala se na něj. Najednou ucítila jak jí položil prst pod bradu a jemně jí zvedl hlavu, Hermiona zavřela oči, měla strach, že ji chce uhodit. Pevně semkla rty a ruce stiskla do pěstiček, strnule stála a čekala co se bude dít. Náhle ucítila Viktorovi rty na svých, nechtěl ji uhodit ale políbit, uvědomila si a uvolnila se a poddala se jeho polibku. Zapomněla v tu chvíli co všechno jí udělal, vnímala pouze jeho rty pohybujíc se v souhře s jejími. Byla šťastná, srdce jí radostně bušilo div nevyskočilo ven. Uvolnila sevření svých pěstí a objala Viktora kolem krku a jemně se k němu přitáhla, Viktor ji chytil kolem pasu a pomalu jí přejížděl po páteři.
"Jsem rád, že už se nezlobíš," zašeptal Viktor, když se konečně donutil odtrhnout od Hermiony svoje rty.
"Víckrát to nedělej," řekla Hermiona, momentálně se nezmohla na žádné nadávky ani na otázky, které ji v posledních dnech trápily, byla šťastná, že má zpátky Viktora, kterého tolik miluje.
"Slibuji," řekl a chytil ji kolem pasu a přitáhl si ji blíž k sobě. "Kam jsi měla namířeno? Mohu tě tam doprovodit? A proč jsi mi nenapsala, že už tě propustili z ošetřovny?" zeptal se a táhl ji směrem, odkud před chvílí přišel.
"Chtěli jsme jít s ostatními na famfrpálové hřiště, nechci být zavřená pořád v hradě, je to něco strašného."
"Dobře, půjdeme tedy na famfrpálové hřiště," řekl Viktor a usmál se na Hermionu, ta mu radostně úsměv platila. Šli mlčky ven z hradu, venku bylo velice příjemně, slunce Hermionu hřálo na kůži.
"Dnes je krásně," řekla Hermina absolutně odevzdaná teplu, který jí poskytovalo slunce.
"To ano," souhlasil Viktor a políbil ji letmo na temeno. "Ale neodpověděla jsi mi," řekl nevině.
"Nevěděla jsem jestli vůbec stojíš o to vědět, že mě už propustili. Ani jsi za mnou nepřišel," povzdychla si Hermiona sklíčeně.
"Byl jsem za tebou," ohradil se.
"Ano, jednou, ale to nestačí."
"Ty se ještě zlobíš viď?" zeptal se smutně Viktor.
"Ne tolik jak by si ostatní přáli," usmála se na něj. "Jsem ráda, že tě mám zpátky, tolik jsi mi chyběl, ani jsem si neuvědomovala jak moc."
"Ty mě také," řekl a opět ji políbil. To už byli u hřiště. Hermiona viděla jak se po nich díval Ron, tak smutného ho ještě neviděla, nechápala proč je tak smutný, ani o tom teď nechtěla přemýšlet. Viktor se najednou zastavil a tělo mu ztuhlo. Hermiona se zastavila a automaticky ztuhla také a podívala se stejným směrem jako Viktor. Dole na hřišti stály dvě naprosto stejné dívky, ovšem jedna na sobě měla Zmijozelský a druhá Havraspárský hábit. O něčem se hádali, Viktor udělal krok zpět a tvářil se zděšeně.
"Viktore, co je s tebou," zeptala se starostlivě Hermiona.
"Já budu muset jít Hermiono," řekl Viktor, pustil Hermionu a chtěl odejít. Hermiona se ho ovšem nehodlala tak rychle vzdát.
"Proč?"
"Teď ne Hermiono, musím jít, jindy ti to vysvětlím slibuji," řekl a podíval se na ni výmluvným pohledem, Hermiona ho pustila a smutně se dívala jak utíká do hradu. Otočila se a sledovala potyčku dvou krásných dívek dole. Okamžitě poznala kdo to je, Peggi a Veronika. Zajímalo ji o čem se hádají, tak se opět rozešla dolů ke hřišti, zamířila k tribunám za Ronem.
"Nevíš, proč se hádají?" zeptala se ho Hermiona a sedla si vedle něj.
"Zeptej se jich sama pokud tě to tolik zajímá," odsekl Ron a vstal k odchodu.
"Rone co je s tebou?" křikla za ním Hermiona.
"Nic, se mnou nic není, ale co je s tebou?!"
"Co by se mnou mělo být?!"
"Podívej se, jak jsi přivítala Viktora po tom co ti udělal! Nejdříve tě uhodí a pak se líbá s jinou a ty děláš jako by se nic nestalo! Hermiono myslím, že chyba není u mě ale u tebe, se mnou se nic neděje, to s tebou se něco děje, něco, co nikdo z nás nechápe!" Ron na ni takřka křičel, Hermiona se na něj dívala se strachem v očích. Nevydržela to a rozplakala se, okamžitě byl u ní a utěšoval ji ale pouze slovy, obejmout ji odmítal.
"Hermiono, omlouvám se ti, nemyslel jsem to tak."
"Neomlouvej se, máš naprostou pravdu, jsem nemožná! Jak jsem to mohla dopustit?" plakala Hermiona.
"Rád bych ti to vyvrátil ale nemůžu," usmál se na ni omluvně Ron, Hermiona se mu pokusila úsměv oplatit.
"Říkal jsi, že se Viktor líbal s jinou, s kým?"
"Nevím jestli…"
"Rone řekni mi to!"
"S tou dole, Veronikou," řekl Ron a kývl hlavou směrem k Veronice a Peggi. Hermiona vstala a podívala se na ně, stále se hádaly. Najednou si všimla, že je sama.
"Rone, kde jsi?" křikla do prázdna.
"Nech mě teď být!Prosím!" ozvalo se ale Hermiona netušila odkud, zajímal ji důvod Ronova chování. Ráda by se ho zeptala ale nevěděla, kde je a už neměla tak silný hlas, aby křičela. Hledala ho pohledem, uviděla ho jak utíká zběsile k hradu, v jeho běhu byl vztek, který ho popoháněl do větších rychlostí. Hermiona se za ním smutně dívala, sešla z tribun a šla se podívat na hádku Peggi a Veroniky, Harry a Ginny tam byli také ale do hádky nijak nezasahovali.

Hermiona - část 15. (1/2)

8. června 2008 v 22:33 | Pluviassol
Tak tady máte opět další pokráčko, je delší takže nevím kdy sem přidám nějaké další, navíc mé, ehm, zásoby se dosti zužují takže až dojdou uplně budete muset čekat... ;o) ale jak jsem slíbila o víkendu se pokusím něco dopsat, ale nevím jak to dopadne, posledních min. 5 stránek chci předělat.... Ale dost mých keců... xD Tady je slibované pokráčko... =o) Mimochodem myslím, že Kolda z jedné části nebude moc nadčená.. xD aaa mě to nechce přidat, prý moc dlouhé, no tak to dáme na 2x...
"Dobré ráno," pozdravila je s úsměvem Ginny, všichni už seděli na snídani jedině ona chyběla, trochu si přispala a Hermiona ji ráno nechtěla budit, jelikož nevěděla, kdy včera přišla. Odpoledne měli v plánu jít se podívat na famfrpálové hřiště, jestli nebude náhodou volné, aby mohli trénovat, i když Ron s Hermionou by se pouze dívali, chtěli se zeptat jestli by nešla i Peggi ale ta zatím na snídani nedorazila.
"Dobré ráno," pozdravili ji sborově.
"Ahoj," usmál se na ni šťastně Harry a letmo ji políbil na tvář, Ginny zčervenala jako rajče, když zjistila, že se na ně dívá Ron.
"Ahoj," odpověděla mu šeptem.
"Jak včera dopadl famfrpálový zápas mezi Havraspárem a Zmijozelem? Doufám, že to Havraspár Zmijozelu pěkně natřel," spráskl ruce Ron s úsměvem na rtech.
"No to jste měli vidět! Byla to paráda! A Peggi byla úžasná! Na komentování má opravdu talent. Jak myslíte, že to dopadlo, když tu většina z Havraspárských není? A podívejte se ke Zmijozelskému stolu, je to tam jako po pohřbu, copak jste si nevšimli jak jsou zticha?" řekla Ginny a nenápadně kývla směrem ke Zmijozelskému stolu, všichni se tam jako na povel podívali. Všichni u stolu byli velice smutní, zaražení a v některých tvářích se objevilo i rozčilení, skoro je Hermiona litovala.
Potom se podívala k Havraspárskému stolu, kde většina studentů zatím chyběla, včetně Peggi. Hermiona si dokázala představit jejich bouřlivé oslavy potom co porazili Zmijozel a ještě, když mají tak výborného chytače jako je Viktor Krum. Viktor, pomyslela si náhle Hermiona a opět se podívala ke Zmijozelskému stolu, nebyl tam, nebyl tam ani Draco Malfoy a jeho kumpáni. Hermiona si vzpomněla na Veroniku Noxerovou, o které jí vykládala Peggi a snažila se jí najít, také tam nebyla.
Hermiona pocítila zklamání, takřka se těšila až Veroniku uvidí, zajímalo ji jestli je opravdu taková, jakou ji viděla ve svém snu.
"A kdo chytil Zlatonku?" vytrhl ji ze zamyšlení Ron.
"Samozřejmě, že Viktor, i když pro všechny to bylo překvapení, nechodil na tréninky tak nikdo nevěřil, že se mu to podaří," odpověděla Ginny a dívala se přitom, jak z okna pronikají do Velké síně paprsky světla.
"Ginny," zeptala se tlumeným hlasem Hermiona.
"Hm?" zamručela Ginny a podívala se na Hermionu s lehkým úsměvem na rtech.
"Nevíš proč Viktor nechodil na tréninky?" Ve chvíli, kdy Hermiona vyslovila otázku se Ginny podívala jinam, už se neusmívala, takřka se mračila, zajisté věděla něco co Hermioně uniklo a měla obavy jí to říct.
"Ginny," řekla prosebně Hermiona. Ta jen zakroutila mlčky hlavou neschopna hned odpovědět.
"Ginny!" řekla opět Hermiona ale nyní už káravě jelikož to vypadalo, že se Ginny nechystá odpovědět.
"Víš, Hermiono, nevím jestli je správné ti to říct, nevím jestli tě to nerozčílí," řekla konečně po dlouhém mlčení Ginny.
"Ginny, myslím, že tohle napínání je horší než to co mi chceš říct, víš jak mi teď je?" zeptala se sklíčeně Hermiona, tušila, že co jí Ginny řekne se jí nebude moc líbit ale musela to vědět.
"No tak dobře, viděla jsem jednou Viktora, když měli trénink, jak se drží s Peggi za ruku, ale bylo tam něco jiného, Peggi na sobě měla Zmijozelský hábit. A chovala se tak nějak jinak, zle a namyšleně, jak se vedle Viktora nesla, bylo to zvláštní. Hermiono, jsi v pořádku?" zeptala se Ginny, když viděla jak se Hermiona tváří.
"Ginny, to nebyla Peggi, to byla Veronika. Ale Viktor, jak mi to mohl udělat? Nebo spíš by mě zajímalo, proč to udělal?" přemýšlela nahlas Hermiona. Neměla bych to být já, kdo by mu měl ukázat zač je toho loket potom co mi udělal? uvažovala si v duchu.
"Hermiono? Jsi v pořádku?" zeptal se opatrně Ron, Hermiona sebou trhla, když na ni promluvil, byla zabraná do myšlenek o Viktorovi natolik, že zapomněla, kde je. Rozhlédla se po Velké síni, byla poloprázdná, většina studentů odešla na kolej, aby se mohla připravit na hodinu. Dovolila si i jeden pohled ke Zmijozelskému stolu, nic se nezměnilo, alespoň na první pohled to tak vypadalo. Na konci stolu se krčila líbezná plavovlasá dívka. Hermiona si ji pozorně prohlížela, něčím se jí zdála velice povědomá ale neviděla jí do obličeje.
"Harry, měli bychom jít na hodiny nebo přijdeme pozdě," řekla Ginny a při těch slovech se zvedla od stolu.
"Jo, už jdu," řekl otráveně Harry a pomalu odcházel.
"Uvidíme se odpoledne," mrkla Ginny na bratra a rychle doběhla Harryho, společně, ruku v ruce odešli z Velké síně, Hermiona z nich nemohla spustit oči. Záviděla jim jaký mají krásný a hlavně klidný vztah, takřka na Ginny a Harryho žárlila, tomu zjištění se v duchu pouze pousmála a otočila se zpět ke Zmijozelskému stolu, dívka tam stále seděla. Hermiona si ji prohlížela důkladněji než předtím, hledala něco, co by jí mohlo prozradit, proč je jí tak povědomá, avšak stále nenacházela. Už se chtěla otočit zpět k Ronovi, když dívka náhle vzhlédla a vstala od stolu, ladným krokem přešla ke dveřím. Tam se zastavila a zadívala se na místo, kde seděla Hermiona, ušklíbla se a zmizela.
"Hermiono, kam to pořád tam zíráš?" vytrhl ji z jejích myšlenek Ron, až teď si uvědomila, že na dívku celou dobu hleděla s otevřenými ústy, rychle je zavřela a cítila jak jí do tváří stoupá horkost.
"Jen jsem zahlédla jednu známou," řekla téměř neslyšně Hermiona. Byla si jistá, že dívku, která právě odešla zná. Byla to přesně ta dívka, kterou vídala ve svých snech, Hermiona si byla jistá, že to byla dívka, o které jí vyprávěla Peggi. Byla to Veronika Noxerová.
"Známou u Zmijozelského stolu? To si ze mě děláš legraci, ne? Nebo jsi myslela Peggi? Proč za námi nepřišla? Počkej, neseděla náhodou u Zmijozelského stolu? Co tam proboha dělala?"
"To nebyla Peggi."
"Ale vždyť jsem ji viděl, určitě to byla…"
"Ne, nebyla. Byla to Peggina vzdálená sestřenice, na to jak jsou si vzdálené jsou si až neuvěřitelně podobné, proto jsem tam tak zírala, nikdy předtím jsem Veroniku neviděla, dnes poprvé," vysvětlovala rychle Hermiona.
"To je neuvěřitelné."
"To ano, půjdeme? Mimochodem, co budeme celý den dělat?" zeptala se Hermiona a vstala od stolu.
"No, sice jsem ti to nechtěl říct ale Harry mi nechal v pokoji sešity, které dnes nepotřeboval…"
"Výborně," pochválila Hermiona.
"Já věděl, že ti to nemám říkat," pronesl ztrápeně Ron načež se Hermiona rozesmála jeho výrazu.
Když dorazili do společenské místnosti Ron zašel pro Harryho sešity a rozložil je na stůl u krbu. Hermiona si je prolistovala a s úlevou zjistila, že všechnu látku už dávno zná a dokonce ji má vypsanou z učebnic. Sklidila své sešity na hromádku a pohodlněji se uvelebila do křesla. Pohlédla z okna ven, bylo tam krásně, svítilo slunce a nepochybně bylo i teplo, které svádělo jít ven.
"Hermiono, proč nic neděláš?" zeptal se Ron s pozvednutým obočím.
"Mám vše hotové."
"Neříkej mi, že jsi to stihla dopsat za takovou krátkou chvíli?"
"Ne, mám to hotové už déle," přiznala a usmála se na Rona.
"A nechceš mi pomoct?" zeptal se prosebně Ron, Hermiona se na něj chvíli usmívala a pak souhlasila. Vzala si od Rona jeden sešit a začala opisovat. Tato práce jim zabrala celé dopoledne. U oběda potkali Harryho a ostatní, i Peggi zahlédli u Havraspárského stolu ale jak se rychle objevila, tak rychle zmizela. Hermiona nenašla odvahu podívat se ke Zmijozelskému stolu, nechtěla být opět zklamaná, tušila totiž, že tam Viktor opět není.
Odpoledne se k Hermioně a Ronovi, který opisoval novou várku sešitů, připojili i ostatní.
"Nechcete jít ven?" zeptala se Hermiona a zadívala se z okna na pomalu zapadající slunce.
"Hermiono, víš, že se nesmíme namáhat," připomněl jí naoko uražený Ron.
"Já vím, ale malá procházka by nám také neuškodila. Už mě to nebaví tu pořád jen tak sedět a nic nedělat."
"Nic nedělat? No ty jsi možná nic nedělala ale já mám práce celkem hodně, pokud sis nevšimla mám tu ještě pár sešitů na opsání, můžeš mi pomoct jestli chceš, mě to určitě vadit nebude," řekl Ron a rozhazoval při tom rukama jako by se chystal co nevidět vzlétnout.
"Víš, že jsem ti chtěla pomoct, kdo mu tuhle říkal, ne Hermiono, to je v pořádku, já to zvládnu sám, nevíš kdo to mohl být? Hm?"
"No to vím, říkal jsem to já, ale někdy člověk myslí jinak to co říká a to co by chtěl, víš? Ty jsi mohla říct, ale no tak Rone nech toho, máš toho moc, pomůžu ti, nebo ještě lépe, Rone nech to já to udělám za tebe víš, že se nemáš moc namáhat, to by také nebylo špatné," začal se rozčilovat Ron, Hermiona už, už chtěla něco říct ale Harry po ní střelil pohledem.
"Mohli byste se vy dva, prosím, přestat hádat?" osočil se na ně. Oba dva se na sebe rozhněvaně dívali, nakonec Hermiona uhnula pohledem a dívala se na hromádku sešitů před Ronem.
"Myslím, že by jsme mohli jít na famfrpálové hřiště, mám pocit, že jsem na rozpisu neviděla žádný trénink, takže by tam teoreticky nikdo neměl být, prakticky, když tak někdo bude můžeme si dát přátelské utkání, pokud to ovšem nebude Zmijozel. Co vy na to?" promluvila tlumeným hlasem poprvé za celou dobu Ginny. Všichni se na ni podívali a uvažovali o jejím nápadu.
"To není špatný plán," usoudila jako první Hermiona, momentálně se jí zamlouvalo vše co se pojilo s tím, že by šli ven.
"Také si myslím, takže ještě nám chybí souhlas Rona," řekl Harry a všichni přítomní se podívali na Rona, který v tu chvíli zrudl jako ředkvička, která má úpal. Chvíli nic neříkal a díval se na rozepsaný text před sebou.
"Tak dobře," řekl tiše a podíval se po ostatních s rozpustilým úsměvem na rtech, pomalu jeho obličej získával normální barvu.
"Tak jo, Ginny pojď si pro koště," řekl Harry a zvedl se z křesla, Ginny okamžitě vstala a šla za ním.
"Nemusel jsi souhlasit, když jsi nechtěl jít ven," řekla tichounce Hermiona a dívala se přitom na svoje ruce.
"Ale já chtěl," řekl Ron a v jeho hlase byla slyšet radost, nejspíše z toho, že půjdou ven.
"Tak proč jsi…"
"Nemyslíš, že by s námi chtěla jít i Peggi?" zeptal se Ron rychle.
"To nevím, mohli bychom jí napsat vzkaz ale nevím jestli ho dostane dostatečně rychle," uvažovala Hermiona.
"Tak, můžeme jít," oznámil Harry s Ginny po boku.
"Harry půjčíš nám Hedviku?" zeptal se Ron.
"Samozřejmě, na co ji potřebujete?"
"Chceme napsat Peggi aby za námi přišla na hřiště, jen nevím jestli vzkaz dostane včas," vysvětloval rychle Ron.
"Tak počkejte, donesu ji, mezitím napište ten vzkaz," řekl Harry a otočil se na podpatku a odcházel směrem ke dveřím do chlapeckých ložnic.
"Já to napíšu," řekla Hermiona a vylovila kousek čistého pergamenu a začala hledat brk a kalamář.
"Tu máš," řekl Ron a podál jí jak brk tak kalamář plný inkoustu.
"Díky," řekla a udělala si na stole místo a dala se do psaní.


Peggi!
Nechceš za námi přijít na famfrpálové hřiště? Budeme tam já, Harry, Ron a Ginny, chtějí si zahrát, když bude možnost, doufáme, že přijdeš.
Měj se Hermiona.


"Tak, hotovo, můžeme jí to poslat, kde je ten Harry?" podivila se Hermiona, když dopsala stručný vzkaz.
"Ještě pravděpodobně v ložnici, odešel společně s Ginny, nemám odvahu za ním jít," uchechtl se Ron.
"To se ti ani nedivím," řekla Hermiona a pousmála se, ale to už se objevil Harry ve dveřích i s Hedvikou a Ginny.
"Tak, a je to," řekl Harry, když dovázal Hedvice vzkaz k noze. Přešel s ní k oknu a vypustil ji.
"Můžeme už prosím jít?" zeptala se nedočkavě Ginny.
"Ano, pojďme," řekla Hermiona a vstala z křesla a pomalu odcházela.
"A co já tady s tím?" začal se opět rozčilovat Ron a ukazoval na svou hromádku na stole.
"Ach jo, Rone, ty jsi neuvěřitelný," kroutila hlavou Hermiona, přešla k němu, naházela všechny jeho věci do tašky učebnice, brky a kalamář mu vrazila do rukou, tašku si dal přes rameno a posbírala pár pergamenů co se povalovalo kolem.
"Jestli chcete, běžte napřed, my vás potom dojdeme," obrátila se na Harryho a Ginny.
"Ne, to je v pořádku, počkáme," řekl Harry a dusil v sobě smích a díval se přitom na Rona. Hermiona po něm střelila pohledem a rozesmála se. Rona šimral brk pod nosem a už chtěl kýchnou, ale kdyby kýchl znamenalo by to rozlití kalamáře a spadnutí všech věcí na zem. Už, už se nadechoval, že kýchne načež ho Hermiona chytila za nos tak, že se nemohl už více nedechnout.
"Ať tě to ani nenapadne," zasyčela na něj, stále svírajíc jeho nos. To už Harry nevydržel a rozesmál se.
"Hermiono, mohla bys mi prosím pustit nos?" zeptal se Ron s vykulenými oči.
"Ne pokud chceš kýchat."
"A když ti slíbím, že ani nekýchnu?"
"Pak samozřejmě ano," řekla s úsměvem Hermiona a povolila sevření, aby se mohl Ron trochu nadechnout.
"Pat ti teda slibuju, že ani nekýchnu."
"Dobře," řekla Hermiona a pomalu mu nos pustila, Ron se zhluboka slastně nadechl. Hermiona se natáhla pro kalamář, aby jej raději od Rona vzala, kdyby se mu náhodou nepodařilo dodržet slib.
"Co to děláš? Vždyť jsem ti slíbil, že se pokusím nekýchat," osočil se na ni Ron.
"To je pouze prevence," mrkla na něj a rozešla se ke dveřím, už brala za kliku, když…
"Hepčík!!!" ozvalo se za ní, pobaveně se otočila a sledovala jak Ron rychle zvedá všechny věci ze země a děkovala, že ji napadlo vzít mu kalamář, než se stihl rozlít. Harry s Ginny se podpírali o košťata jak se smáli.
"Už víš proč jsem ti ten kalamář vzala?" zeptala se smějící Hermiona.
"No jo, ty máš vždycky pravdu, že?" řekl Ron rozhněvaně, sebral všechny věci a vyrazil za Hermionou. Netrvalo dlouho a kýchl opět, tentokrát byl lépe připravený a nespadlo mu všechno, jen část.
"Myslím, že raději půjdeme napřed, s Ronovou rychlostí by nám to trvalo ještě dlouho, co ty na to Ginny?" zeptal se Harry, koutky se mu stále kroutili do úsměvu.
"Souhlasím," řekla Ginny.
"My vás doženeme," řekla Hermiona a s povzdechem se podívala na Rona. "Myslíš, že zvládneš vyjít schody hned napoprvé nebo budeme muset po cestě zastavovat?" zeptala se naoko vážně.
"To není směšné," řekl Ron a vyrazil před ní. Naštěstí za celou cestu ani jednou nekýchl, až v pokoji. Složili učebnice namísto a šli za Harrym a Ginny. Po cestě oba mlčeli, Hermiona se pouze usmívala a v duchu počítala kolikrát za cestu Ron kýchl, zatím došla k číslu patnáct.
"Hermiono!Rone!" ozvalo se za nimi. Oba se jako na povel otočili, aby se podívala, kdo na ně volá. Byla to Peggi, řítila se za nimi s koštětem ruce. Celá zadýchaná u nich zastavila a snažila se popadnout dech.
"Ahoj," pozdravili ji sborově Ron s Hermionou.
"Ahoj, dostala jsem váš vzkaz, doufala jsem, že vás ještě zastihnu, počkejte chvíli prosím, jen co popadnu dech můžeme jít, a kde jsou vůbec ostatní? Šli napřed?" zeptala se zadýchaně.
"Ano, za to může tady Ron, pak ti po povyprávím, teď nemůžu, rozčílil by se," řekla tiše Hermiona a jemně se zasmála.
"Na co máš proboha to koště?" zeptal se Ron s pohledem upřeným na její koště.
"No na koukání, postavím si ho doprostřed hřiště a budu se na něj koukat z tribuny," řekla ironicky Peggi naoko vážně.
"Ty chceš vážně hrát?" zeptal se nevěřícně ignorujíc její poznámku.
"Ano, co je na tom tak divného?"
"Já jen, myslel jsem, že jenom komentuješ, nevěděl jsem, že i hraješ."
"Já za mužstvo nehraji, nechtěli mě vzít, že prý to není sport pro dívky, no co, ale ve volném čase hraji hodně, když je teda s kým," usmála se Peggi.
"Mohli by jsme prosím jít?" zeptala se nedočkavě Hermiona.
"Koukám, že se tu někdo těší ven, že ano?" usmála se Peggi.
"Kupodivu ano," řekla Hermiona a rozešla se. Ušli sotva pár kroků, když se zpoza rohu vynořil Viktor, sám. Když uviděl Hermionu nejistě se zastavil a pak šel pomalu k ní.
"Rone, myslím, že bychom měli jít," řekla Peggi a táhla Rona za rukáv pryč, ten věnoval Hermioně sklíčený pohled a nenávistný na Viktora, ten se na něj pouze jen usmál.
 
 

Reklama