close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

→ Hermiona (moje povídka)

Hermiona - část 45.

7. prosince 2008 v 19:07 | Pluviassol
Ahoj zlatíčka,
ano vidíte stprávně, je tu POSLEDNÍ pokráčko Hermiony... =))) omlouvám se, že tento týden tu nic moc nepřibylo ale je to dané tím, že se doma řešil jeden zásadní problém, a byla tu divná nálada, která bohužel padla i na mě, takže jsem byla ráda, když jsem se mohla doslova vyskákat na čtvrtečním koncertu Rattle bucket neboli chrastícího kbelíbu.. xD pak sem dám foky a napíšu jaké to bylo... =))) a potom jsem taky pinklovala mezi halou a domovem, taky celkem záživné.... No dost mých keců, užijte si poslední část, snad se bude líbit... =)))




Hermiona se podívala úzkostlivě po ostatních. Co mám teď dělat? ptala se sama sebe. Říct jí pravdu nebo raději počkat. Nervózně si skousla spodní ret a podívala se na Rona hledajíc u něj oporu. "Tak to ne Hermiono, na to ani nemysli!" ozvala se Peggi, která z ní nespustila oči. "Nemysli na to, že bys mi něco snad zatajila! Já to zvládnu neboj se. No tak už mluv," povzbuzovala ji.
"Peggi, j-já nevím jak začít," přiznala se Hermiona.
"Tak od začátku, jak Veronika zemřela?"
"Tys ji zabila," zašeptala Hermiona.
"Cože?! Já ji zabila? Jak co se stalo?" ptala se zmateně. Hermiona ji konejšivě chytnula za ruku a začala jí vyprávět všechno co se přihodilo od doby, kdy zabila Veroniku, aby ji a Rona zachránila až po to, jak hledali lektvar na její záchranu. Ovšem vynechala jednu drobnost, kdo byl její otec. Když skončila, Peggi smutně sklonila hlavu.
"Už to chápu, ta část, co mě chybí, to je Veronika, ale nechápu, proč jsem si to nepamatovala, asi tím šokem," pousmála se smutně Peggi.
"Tím se dostáváme k tomu, co jsi řekla, když jsi se probudila, kdo koho zabil a proč?" vychrlila rychle Hermiona ve snaze přivést Peggi na jiné myšlenky.
"Když jsem se tam zhroutila, tím myslím u jezera, měla jsem poslední vidinu, poslední záblesk schopnosti, kterou jsem měla díky Veronice."
"Co jsi viděla, co se stalo?" ptali se jeden přes druhého.
"Veronika otrávila Snapea u něj v kabinetu. Něco mu říkala, ale já neslyšela co, ze začátku vypadala rozčileně ale pak se začala smát, přešla k němu objala ho opět mu něco řekla a pak šla do kuchyňky, kterou má v kabinetu, tam připravila pití, pro oba, ovšem do jeho přidala nějaký lektvar. Pak už jsem jenom viděla jak se Snape zhroutil na zem. Pořád ale nechápu proč to udělala, co jí Snape provedl? Proč ho objímala?"
"Peggi, my na to známe odpověď," pronesla tiše Hermiona, bála se Pegginé reakce. Pomalu se jí podívala do obličeje a uviděla v něm očekávání.
"No tak, Hermiono, řekneš mi to už?"
"Peggi, Severus Snape byl tvůj a Veroničin otec," řekla Hermiona s pohledem zabodnutým do Peggina obličeje. Peggi zalapala po dechu a zadívala se z okna, chvíli bylo tíživé ticho, které nakonec přerušila Peggi.
"Tím se ovšem všechno vysvětluje," řekla tiše, takřka nepřítomně.
"Jak to myslíš?" zeptala se nechápavě Hermiona.
"No tak! Copak vám to nedochází? Veronika na to musela přijít dřív než mi všichni, kdo byl naším otcem, proto…"
"…proto za ním šla a objímala jej," dořekla za ni Hermiona. Tato část všem tak nějak došla ale nebyli si jistí, zda je to pravda.
"Ano ale to není zajisté všechno, ona ho kvůli tomu i zabila!"
"Proč si to myslíš?"
"Jsem si tím jistá. Udělala to zřejmě kvůli tomu jaké mě la dětství, že nás od sebe odtrhly, díky našemu spojení jsem měla možnost ji poznat důvěrněji. Všechno její chování mělo důvod a to ten, že kouzelníci, ke kterým ji dali, ji neměli zrovna v lásce," odmlčela se Peggi vysíleně.
"Myslím, že je čas aby jste odešli," ozvala se za nimi madame Pomfreyová. "Slečna Alsová potřebuje odpočívat, jsem si jistá, že dnešek i zítřek prospí, je zbytečné, abyste sem po ty dva dny chodili. Jakmile bude ale v pořádku propustím ji," dodala konejšivě, když viděla jejich zmučené obličeje.
"Dobře, Peggi, brzo se nám uzdrav ať si můžeme co nejdřív jít zahrát famfrpál," mrkl na ni Harry.
"Né!" zaúpěla Hermiona.
"Co se děje?"
"Famfrpál ne, copak si nepamatujete jak to dopadlo posledně?" zeptala se zkroušeně načež se všichni včetně Peggi rozesmáli.
"Na to ihned zapomeňte, nebo slečnu Alsovou pustím zpět až za měsíc!" vyhrožovala madame Pomfreyová s rádoby vážnou tváří. "A teď kuš!"
"Cože?" zeptal se Ron s povytaženým obočím.
"Rone to znamená, že máte vypadnout," smála se Peggi. Bylo na ní vidět jak je zesláblá a unavená, spánek potřebovala jako sůl.
"Tak jdeme," zavelela Hermiona a všichni se na její povel zvedli. Vyšli z ošetřovny a zastavili se.
"Co teď?" zeptal se Harry. "Nebezpečí je za námi, Voldemort je mrtví, Peggi je v pořádku, nemyslíte, že to teď bude nuda?"
"To rozhodně ne, co kdybychom šli do Prasinek?" navrhla Ginny a prosebně se na Harryho podívala.
"Tak s tím rozhodně souhlasím!"
"Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti!" pronesl slavnostně Harry a poklepal na Pobertův plánek.
"Pane Pottere?" ozval se za nimi známí uklidňující hlas.
"Ano?" zeptal se klidně Harry a složil plánek do kapsy. Mohu poprosit vás a slečnu Weasleyovou, abyste šli se mnou? Musíme na ministerstvo vysvětlit dnešní události."
"Samozřejmě profesore Brumbále," přitakal Harry. "Jen se rozloučíme."
"Jistě. Sejdeme se u hlavní brány," řekl Brumbál a odešel.
"Tak co, ještě chcete jít do Prasinek?" zeptal se Harry a už, už vytahoval Pobertů plánek.
"No, myslím, že bez vás by to ani nebylo ono," řekl Ron a chytil Hermionu kolem pasu.
"To je pravda, myslím, že raději zůstaneme na koleji," usmála se Hermiona.
"Dobře, v tom případě, neplecha ukončena!" pronesl Harry a spolu s Ginny odešel.
"A my budeme dělat co?" zeptal se nedočkavě Ron.
"Co kdybychom šli do Komnaty nejvyšší potřeby? Dala bych si horkou čokoládu," usmála se Hermiona. Ron otočil oči v sloup. "A cos čekal, že řeknu?" smála se mu.
"No já nevím, ale tohle mě teda vážně nenapadlo," trucoval Ron. "Tak pojď," řekl a chytil Hermionu za ruku a doslova ji táhl ke Komnatě nejvyšší potřeby. "Stůj!" rozkázal jí.
"Rozkaz, šéfe," smála se Hermiona, ale poslechla. Ron třikrát prošel kolem gobelínu. Když se objevili dveře okamžitě vešli.
"Ronalde Weasley! Co tady dělá ta postel?!" zeptala se naoko vážná Hermiona a založila si ruce v bok.
"Hermiono, koukej máš tu čokoládu," usmál se něžně Ron.
"A ty si myslíš, že mě tím podplatíš?" začala se smát.
"No, ano?"
"Ano co?"
"Ano, myslím, že tě tím podplatím," smál se Ron.
"Mhm, asi máš pravdu."
"Tak pojď," řekl Ron a zatáhl ji na postel. Sotva Hermiona dopila tolik vytouženou čokoládu přitulila se k Ronovi a v jeho náručí spokojeně usnula.

"Dobré ráno," přivítal ji Ronův ospalí hlas. Opatrně se rozhlédla po místnosti. Pořád byli v komnatě.
"Dobré, kolik je hodin?"
"Nevím, ale asi bude něco kolem šesté ráno, myslím," usmál se na ni Ron a dal jí pusu na čelo.
"Měli bychom se vrátit na kolej, Harry s Ginny už musí být zpátky," přemýšlela pomalu Hermiona, takhle brzo po ránu se jí ta činnost vůbec nelíbila.
"Dobře," řekl Ron a začal se zvedat z rozházené postele.
"Co se tu v noci dělo?" zeptala se Hermiona, když si pořádně prohlédla postel. Všechno bylo rozházené, ani jeden polštář nezůstal tam, kde byl.
"Ty si to nepamatuješ?"
"Ne."
"No, upřímně řečeno, nechápu jak s tebou může Ginny spát na pokoji," smál se Ron.
"Ty víš, že to nechápu," posmutněla Hermiona.
"Já vím," přitakal Ron.
"No tak mi to vysvětli!" rozzuřila se naoko Hermiona, načež se Ron začal neovladatelně smát. "Fajn, tak si to nech pro sebe."
"Ne, počkej. Hrozně si s sebou v noci mlátila, a každou chvíli jsi mě praštila, bylo to neuvěřitelné. Pokud vedle tebe budu někdy spávat tak tě budu muset na každou noc svazovat," zasmál se Ron.
"No to bude teda úžasné! Co si pomyslí sousedi," rozvíjela dál tu představu se smíchem Hermiona.
"Tak to netuším," zakroutil hlavou Ron a zvedl se k odchodu. Hermiona jej napodobila a ruku v ruce šli do Nebelvírské věže.
Harry a Ginny už byli také vzhůru. Seděli ve společenské místnosti, v jejich oblíbených křeslech u krbu.
"Ztracený sourozenec se mi vrátil," přivítala Ginny Rona a šla jej obejmout.
"Tak co se dělo na ministerstvu?"
"Celkem nic," řekl nezaujatě Harry a pohlédl z okna.
"Ptali se nás na to jak zemřel Voldemort a…"
"…co jsme udělali z jeho tělem, jak nudné," dořekl za Ginny Harry.
"Ano, poté klasické otázky tipu…"
"…kolik lidí bylo zraněno, kolik smrtijedů nás napadlo, jak se to všechno seběhlo a další nudné detaily," stěžoval si Harry a koukal pořád z okna.
"Co je s ním?" zeptala se Hermiona.
"Nabídli mu místo ministra kouzel," řekla Ginny.
"Cože?!"
"Jo, ale nepřijal jsem to," řekl Harry.
"Proč, je to nuda?" zeptala se jízlivě Hermiona.
"No, to asi ne, ale mám lepší místo," ušklíbl se.
"Jaké?"
"Budu učit famfrpál, jakmile dodělám tento ročník, tak tu nastoupím jako učitel," usmál se.
"Harry! To je skvělé!" jásala Hermiona.
"Jo já vím," usmál se. "A to jsem si myslel, že tu bude nuda."
"Nuda v Bradavicích? Neblázni," ušklíbl se Ron načež se všichni rozesmáli.
"Rone pojď se mnou," řekla Hermiona rozešla se do své ložnice. Ron jí byl v patách.
"Co tam tak hrabeš?" zeptal se, když viděl jak se Hermiona horlivě přehrabuje v kufru.
"Hledám jeden dárek pro tebe," zahuhňala.
"Tak to si nechám líbit," usmál se Ron a rozvalil se na Ginninu postel.
"Mám to!" zvolala vítězoslavně Hermiona.
"Bertíkovi lentilky tisíckrát jinak? Kdes je vzala?" podivoval se Ron a balíček od Hermiona přebral.
"Když jsme byli v Prasinkách, tenkrát, když jsem na Veroniku hrála spojenectví a ty jsi chodil s Peggi, jsem ti je tam koupila," usmála se.
"Vážně?" usmál se Ron a chtěl ji políbit, když mu do klína vyskočil Křivonožka. "Zlá kočka!" zanadával si načež se Hermiona nespoutaně rozesmála.
"Hej vy dva! Je tu Peggi!" ozvalo se ze společenské místnosti.
"Peggi!" vykřikla Hermiona a rozběhla se dolů. Sotva ji uviděla okamžitě ji objala.
"No tak Hermiono, vždyť mě udusíš!" stěžovala si.
"Jak to, že tě madame Pomfreyová propustila tak brzo?" zeptala se nechápavě Hermiona.
"Draco Malfoy se mě pokusil otrávit za to co jsem udělala Veronice, bude vyloučen ze školy. Madame Pomfreyová naznala, že vy mě ochráníte daleko nejlépe, lépe než ona, nejsem její jediný pacient. Tak mě propustila," usmála se Peggi.
"To jsem ráda," řekla Hermiona a znovu je objala.
"Musím vám něco říct," přiznala se Peggi.
"Co?" zeptali se všichni sborově se strachem v očích.
"Nebojte, o nic de facto nejde, jen, Veronika a otec budou mít dneska pohřeb, chtěla bych na něj jít."
"Samozřejmě, půjdeme také, kdy začíná?"
"Za půl hodiny," svěsila hlavu Peggi.
Hermiona i ostatní na nic nečekali a šli se převléct do smutečních šatů. Hermionu bodlo u srdce, když si oblékala ty svoje, naposledy je měla na sobě, když byla na pohřbu Viktora. Povzdechla si a otřela zvlhlé oči. Teď už není sama, má Rona, ale Viktor zůstane navždy v její srdci.
Obřad netrval dlouho, ale leč byl krátký, všichni plakali. Někdo pro nenáviděného a přesto milovaného profesora, někdo pro ztracenou sestru, přítelkyni. Když odcházeli z pohřbu, Harry je zastavil.
"Mám pro vás překvapení," řekl měkce.
"Jaké? To že budeš učit famfrpál už víme," povzdechla si Hermiona.
"Ginny měla zakázané vám to říci, ale Brumbál mi nabídnul, abych převzal jeho místo ředitele Bradavic a já to přijal."
"Harry to je báječné!" zvolala Hermiona a objala ho.
"To není všechno, Brumbál mi navrhnul, abych něco udělal." Všichni napjatě čekali co řekne, až Ron to nevydržel.
"Co ti navrhnul?"
"Řekl mi, abych Hermioně nabídl místo učitelky lektvarů, Ronovi místo mého zástupce na famfrpálu, rozhodčího a učitele obrany proti černé magii, ale pouze nižších ročníků, Ginny zatím studuje a potom se uvidí, to stejné Peggi. Já budu také ještě učit některé z vyšších ročníků obranu proti černé magii," dokončil svůj monolog Harry. Všichni oněměle stáli.
"To je úžasné," vydechl jako první Ron.
"A tys měl strach, že se budeš nudit," zasmála se Hermiona.
"Tady nuda nikdy nebude, a navíc, když teď bude ředitelem Harry, bude o zábavu postaráno," usmál se Ron a dloubnul do Harryho.
"No, ale Brumbál se Bradavic nevzdal jen tak, jeho portrét na nás bude dohlížet," usadil ho rychle Harry s přísným pohledem.
"Ještě mu ta funkce nebyla předána a už má tendenci nás klidnit," zasmál se Ron a ostatní se k němu přidali. Jen Peggi posmutněla.
"Jsi v pořádku Peggi?" zeptala se Hermiona.
"Celkem vzato ano, jen nevím kde teď budu bydlet. Domů jet nechci. Moc bych si přála za starým životem udělat tlustou čáru a začít znova. Kdo může žít s tím, že zabil své vlastní dvojče, které zabilo našeho otce?" svěsila smutně hlavu Peggi.
"Tak víš co, dneska udělej za svým dosavadním životem tlustou čáru. Myslím, že všichni budou souhlasit s tím, že ti odteď budeme říkat tvým druhým jménem, a to Ishio. Bude ti to připomínat tvou sestru a otce ale zároveň ti to umožní zapomenout na to co se stalo," mrkla na ni povzbudivě Hermiona a chytila Rona za ruku. Ten se usmál a objal ji kolem pasu.
"Dobře," usmála se Peggi.
"Takže zítřek ber jako nový začátek," doplnila Ginny.
"Tak nechte toho smutku už! Všechno nebezpečí je za námi, Ishia je zdravá, pojďme se konečně bavit! Pojďme konečně do Prasinek!" vykřikl nadšeně Harry.
"A co smuteční hostina?" zeptala se Ishia.
"Jsi si jistá, že tam chceš skutečně jít?" zeptala se hermiona s vážnou tváří.
"No já nevím, nemá tam být Harry jmenován?"
"Ne to až před vánočními prázdninami, zatím o tom nesmí nikdo, krom vás vědět," mrkl na ně Harry.
"To je ale už zítra."
"No a?"
"Dobře, v tom případě, hurá do Prasinek," usmála se Peggi a Harry vytáhl Pobertův plánek.
"Tak pojďte," zavolal na ně. "Rone, prosím," řekl a podal mu plánek.
"Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti!" vyhrkl Ron a klepl na plánek. Sotva zjistili, kde se kdo nachází rozeběhli se k tajné chodbě do Medového ráje, vstříc poslednímu dni, kdy jsou obyčejnými studenty, kteří při každé příležitosti mohou porušit školní pravidla.


Konec

Doufám, že se vám povídka líbila a děkuju, že jste ji vydrželi číst až dokonce… =))))

Pluviassol

Rozcestník Hermiona

6. října 2008 v 11:05 | Pluviassol

Hermiona - část 44.

24. září 2008 v 17:51 | Pluviassol
Ahoj, takže je tu slibované pokráčko, není moc dlouhé ale já prostě musela... xD pochopíte na konci článku... =o) Začíná mě pěkně štvát blog.cz!!! Všechno musím dělat ručně jelikož, když si to připravím ve wordu tak jak jsem byla do teď zvyklá tak se mi tu z toho udělá jeden celistvý text! xo/ Takže musím všechno předělávat, jak pako, fakt.... 8o/ mohli by s tím něco udělat... =o)
"Bude v pořádku, měla by být ale bude unavená, cožpak jste právě neviděl čím si musela projít?"
"Ah tak, ano, samozřejmě," řekl Harry a sklonil hlavu.
"No tak jdeme na to, vzbudím ji," řekla s úsměvem Hermiona a přistoupila k Peggi. Pohladila ji po tváři, chytla ji opět za rameno a jemně s ní zatřásla. Peggi nakrčila nos a s mručením se obrátila na druhý bok. Hermiona se nad tou reakcí musela pousmát, vypadal tak rozkošně.
"Peggi, no tak vstávej," zašeptala a opětovně s ní zatřásla. Peggi se vymrštila do sedu, oči otevřené dokořán.
"Ona ho zabila," pronesla vyděšeně.
"Co to říkáš, koho zabila? Kdo?" ptala se zmateně Hermiona, nechápala význam Pegginých slov.
"Počkej, kde to jsem? Vždyť naposledy jsem byla s tebou, Ronem a Veronikou u jezera. A proč mám takový divný pocit uvnitř?"
"Jaký pocit? Bolí tě něco?" strachoval se okamžitě Ron.
"Ne nic mě nebolí jen mám pocit, jakoby část mě zmizela, nedokážu to jinak definovat. Prostě mám pocit, že mě část chybí, jakoby někdo vzal kousek mé duše a část z ní odtrhl. Co je? Proč se po sobě tak díváte?" zeptala se nakonec.
"Víš, Peggi, Veronika je mrtvá," odvážila se první Hermiona.
"Cože?!" zeptala se nevěřícně Peggi. Hermiona se podívala úzkostlivě po ostatních. Co mám teď dělat? ptala se sama sebe. Říct jí pravdu nebo raději počkat. Nervózně si skousla spodní ret a podívala se na Rona hledajíc u něj oporu. "Tak to ne Hermiono, na to ani nemysli!" ozvala se Peggi, která z ní nespustila oči. "Nemysli na to, že bys mi něco snad zatajila! Já to zvládnu neboj se. No tak už mluv," povzbuzovala ji.
"Peggi, j-já nevím jak začít," přiznala se Hermiona.
"Tak od začátku, jak Veronika zemřela?"
"Tys ji zabila," zašeptala Hermiona.
"Cože?! Já ji zabila? Jak co se stalo?" ptala se zmateně. hermiona ji konejšivě chytnula za ruku a začala jí vyprávět všechno co se přihodilo od doby, kdy zabila Veroniku, aby ji a Rona zachránila až po to, jak hledali lektvar na její záchranu. Ovšem vynechala jednu drobnost, kdo byl její otec. Když skončila, Peggi smutně sklonila hlavu.
"Už to chápu, ta část, co mě chybí, to je Veronika, ale nechápu, proč jsem si to nepamatovala, asi tím šokem," pousmála se smutně Peggi. "Tím se dostáváme k tomu, co jsi řekla, když jsi se probudila, kdo koho zabil a proč?" vychrlila rychle Hermiona ve snaze přivést Peggi na jiné myšlenky.
"Když jsem se tam zhroutila, tím myslím u jezera, měla jsem poslední vidinu, poslední záblesk schopnosti, kterou jsem měla díky Veronice."
"Co jsi viděla, co se stalo?" ptali se jeden přes druhého.
"Veronika otrávila Snapea u něj v kabinetu. Něco mu říkala, ale já neslyšela co, ze začátku vypadala rozčileně ale pak se začala smát, přešla k němu objala ho opět mu něco řekla a pak šla do kuchyňky, kterou má v kabinetu, tam připravila pití, pro oba, ovšem do jeho přidala nějaký lektvar. Pak už jsem jenom viděla jak se Snape zhroutil na zem. Pořád ale nechápu proč to udělala, co jí Snape provedl? Proč ho objímala?"
"Peggi, my na to známe odpověď," pronesla tiše Hermiona, bála se Pegginé reakce. Pomalu se jí podívala do obličeje a uviděla v něm očekávání.
"No tak, Hermiono, řekneš mi to už?"
"Peggi, Severus Snape byl tvůj a Veroničin otec," řekla Hermiona s pohledem zabodnutým do Peggina obličeje.

Soundtrack → Hermiona

21. září 2008 v 21:53 | Pluviassol
Tady je slibovaný soundtrack, já vím není nejkratší, ale pořád je to jen výběr z té hordy songů co mi při Hermioně hrají… Mám je rozdělené podle částí, když chci napsat smutnou, pustím si ploužáky, atd… No, myslím, že to všichni znáte… Ale nejčastěji mi hraje tento playlist… Hudba není seřazená podle oblíbenosti…
1. Enter Shikari - Sorry, you`re Not A Winner
2. Linkin Park - Bleed it out
3. Linkin Park - Faint
4. Linkin Park - In the end
5. Busta Rhymes freat. Linkin Park - We made it
6. Nightwish - Nemo
7. Nightwish - Amaranth
8. Nightwiah - Moondance
9. 30 Seconds to mars - A Beautiful Lie
10. Paramore - Crush, crush, crush
11. Paramore - That's What You Get
12. Paramore - Emergency
13. Paramore - Miracle
14. Jem - 24
15. Evanescence - Away from me
16. Evanescence - You
17. Avril lavigne - Nobody`s home
18. Billy Talent - Devil In A Midnight
19. Billy Talent - Surrender
20. Billy Talent - Fallen Leaves
21. Fort Minor - Where`d you go
22. Nirvana - Smells Like Teen Spirit
23. Cinema Bizarre - Afret The Rain
24. Cinema Bizarre - Dysfunctional Family
25. Cinema Bizarre - Escape To The Stars (rough edge mix)
26. Placebo - One Of A Kind
Kdo by měl o nějakou písničku zájem, ať se ozve do komentů… Pro poslech click na celý článek ↓↓↓

Hermiona - část 43.

21. září 2008 v 20:24 | Pluviassol
Omlouvám se, že je tu pokráčko tak pozdě ale jak už jsem předeslala v tomto článku (který četl jen Upiirek), byla jsem a jsem nemocná. Pokráčko není nijak extra dlouhé, ale já to musela useknout v této části, snad se nezlobíte. Už mám připravený soundtack k Hermioně, brzo ho tu najdete... ;o)
Aktualizace: Ještě to četla Michka ale nezanechala kometn.. =o) )
Dopadli na tvrdou zem astronomické věže, ale byli tam sami. Nechápavě se rozhlíželi kolem, když uslyšeli kroky na schodech. Hned na to se otevřely dveře a jim se naskytl pohled na mladinkého Snapea, která nesl v ruce dřevěnou krabičku, velkou asi jako talíř na polévku. Vylez po žebříku k malému výklenku, kam položil krabičku a tiše pronesl. "Oculus Refaro," a krabičku pohltilo nenápadné sklo, vypadalo pouze jako okýnko, nic víc. Poté pronesl nějaké nesrozumitelné zaklínadlo, které musel přečíst z papírku a sklo, za kterým byl schovaný lektvar pro Peggi se zavlnilo a jemně křuplo, i když na něm nebylo nic znát.
"Černá magie," zašeptala prozíravě Hermiona. Snape je nemohl slyšet, ani vidět, ale přesto stáli raději opodál.
Snape papírek složil a vložil ho do jednoho z dalekohledů. "Flagrate," zamumlal a na dalekohledu se objevil malý křížek.
"To v životě nenajdeme, vždyť může být už dávno vyhozený," povzdechl si Ron. Najednou je něco chytnulo za hábity a vytáhlo je do reality.
Ztěžka dopadli na tvrdou podlahu Brumbálovi pracovny. Pomalu se zvedli a už, už chtěli odejít hledat lektvar pro Peggi, když je zastavil přísný hlas profesora Brumbála.
"Můžete mi prosím vysvětlit, co jste tu hledali?" zeptal se, když se usadil za svůj stůl do křesla.
"Omlouváme se pane profesore, ale musíme jít pomoct Peggi Alsové, pokud jí nepřineseme lektvar, zemře," drmolila rychle Hermiona.
"No dobrá ale to stále nevysvětluje proč jste tady," řekl konejšivě Brumbál.
"Vy jediný máte, pane, myslánku, a my ji hrozně potřebovali. Profesor Snape byl Peggin otec a…"
"Vy jste našli lahvičku s cestou k lektvaru, pro její uzdravení?" skočil jí do řeči Brumbál.
"Ano, jak o tom víte?" pídila se se zájmem Hermiona.
"Pomáhal jsem ho profesoru Snapeovi vyrobit. A teď běžte, ať jí můžete pomoct!" vyhnal je brumbál z pracovny. Okamžitě se rozběhli do astronomické věže.
"Ty schody mě zabijí," prohlásil Ron, když utíkali celý zadýchaní do schodů. V astronomické věži v tu chvíli nikdo nebyl. Hermiona okamžitě uviděla výklenek, za kterým se skrýval lektvar pro Peggi.
"Musíme co nejdřív najít ten dalekohled, Harry, kolik máme času?"
"Hodinu a půl," odpověděl zkroušeně Harry.
"Cože? Tak málo? Jak je to možné?" zděsila se Hermiona a rychle šla hledat.
"Na to je celkem jednoduché vysvětlení, v myslánce ubíhá čas jinak než tady, museli jsme tam být hodiny," huhňal odněkud Harry, hledajíc správný dalekohled. Asi po půl hodině se ozval Ron.
"Mám ho! Já ho našel! Slyšíte? Mám ho!" Hermiona k němu okamžitě přeběhla a začala hledat místo kam Snape schoval papírek se zaklínadlem. Našla ho takřka okamžitě. Vytáhla jej a přečetla, směrem k výklenku, nesrozumitelná slova. Sklo se opět zavlnilo a prasklo. Všichni se rychle skryli před padajícími střepy. Ginny pak vylezla pro krabičku, protože byla nejmíň zasypaná střepy, ostatní se ještě oprašovali.
Když slezla dolů, i s cenným pokladem v ruce, okamžitě se rozběhli za madame Pomfreyovou na ošetřovnu.
"Konečně jste tady! Už jsem se bála, že to nestihnete!" zvolala madame Pomfreyová, když je uviděla, okamžitě se k nim vydala. "Kde máte lektvar?"
"Tady," vykřikli sborově a ukázali na Ginny, ta poslušně předala krabičku madame Pomfreyové.
"Vy jste to neotevřeli? Co když to tam není a ona zemře?!" panikařila madame. Hermiona k ní rázně přistoupila a jemně s ní zatřásla.
"Madame, určitě to tam je."
"Jak si můžete být tak jistá?!"
"Prozradil nám to profesor Brumbál, ale teď už rychle prosím. Peggi potřebuje pomoct," konejšila ji Hermiona a pomalu postrkovala k Pegginé posteli.
"Dobrá tedy, ale jste si jisti, že u toho chcete být? Nemusí se to povést, výsledek není zaručen," šeptala k nim madame Pomfreyová ale očima neuhnula ze zavřené krabičky.
"Samozřejmě, a teď už rychle. Pusťte se do toho," povzbuzovala ji hermiona. měla pocit, že každou chvíli napětím praskne. Madame Pomfreyová kývla a otevřela krabičku. Naskytl se jim pohled na saténem vykládané dno, v jehož středu ležela lahvička s bílím lektvarem. Chvíli všichni oněměle zírali na tu krásu.
"Tak do toho," zamumlala si madame Pomfreyová a opatrně vytáhla lahvičku a v posvátné úctě ji položila na noční stole vedle Pegginé postele. A pak vytáhla útržek pergamenu, kterého si nikdo krom ní nevšiml. Všichni byli natolik okouzleni lektvarem, že je ani nenapadlo se podívat na dno krabičky. Madame Pomfreyová si lístek pozorně přečetla. Poté pevně semknula oči v usilovném soustředění. Hermiona si všimla jak zatnula ruce v pěst, až já na zápěstí byly vidět šlachy.
"Co se děje?" zeptala se opatrně Hermiona.
"Výsledek, není zaručen."
"Nic jiného se tam nepíše?"
"Ale samozřejmě, že ano! Ještě zaříkávací formule, která by jí kletby měla zbavit! Snape, ten idiot! Jak jí to mohl udělat?!"
"Madame, klid, teď musíme pomoct Peggi, a to bez vás nezvládneme," pohladila ji Hermiona jemně po ramenu. Snažila se ji utišit, už moc času nezbývalo, a oni ještě nezačali.
"Není to složité, Jen jí musíme donutit ten lektvar vypít a pak pronést zaříkávací formuli a to je vše, měla by se probrat."
"Tak do toho," pronesla Hermiona a chopila se lektvaru. Opatrně jej odzátkovala a otevřela Peggi ústa. Všechen obsah vylila do Pegginých úst. Madame Pomfreyová začala něco mumlat. Nikdo jí nerozuměl, jako by mluvila cizí řečí. když najednou začala Peggi křičet a její tělo se začalo zmítat v bolestech.
"Chyťte ji! Vy madame Pomfreyová nepřestávejte!" rozkázala Hermiona a sama chytnula Peggi za ramena a zatlačila je do lůžka. Ostatní ji okamžitě poslechli a drželi Peggi, která se zmítala čím dál tím víc.
"No tak Peggi tohle zvládneš! Zažili jsme i horší!" mumlala Hermiona. Peggino tělo se stalo nezvladatelným, vysmeklo se jim a prohnulo se jako luk, Peggi zakřičela a pak nastalo ticho. Tělo s žuchnutím dopadlo na zpět na postel a ozvalo se pravidelné oddechování.
"Povedlo se," rozvzlykala se madame Pomfreyová.
"Jak to poznáte?" zeptal se Ron s otevřenou pusou.
"Spí," vydechla ztěžka madame Pomfreyová.
"Vzbudím ji," řekla nesmlouvavě Hermiona.
"Ano, bude to nejlepší, půjdu jí uvařit nějaký posilňující lektvar, asi na tom nebude zrovna nejlépe až se probudí," řekla madame a zvedla se k odchodu.
"Jak to myslíte?! Ona nebude v pořádku?" děsil se Harry.
"Bude v pořádku, měla by být ale bude unavená, cožpak jste právě neviděl čím si musela projít?"
"Ah tak, ano, samozřejmě," řekl Harry a sklonil hlavu.
"No tak jdeme na to, vzbudím ji," řekla s úsměvem Hermiona a přistoupila k Peggi. Pohladila ji po tváři, chytla ji opět za rameno a jemně s ní zatřásla. Peggi nakrčila nos a s mručením se obrátila na druhý bok. Hermiona se nad tou reakcí musela pousmát, vypadal tak rozkošně.
"Peggi, no tak vstávej," zašeptala a opětovně s ní zatřásla. Peggi se vymrštila do sedu, oči otevřené dokořán.
"Ona ho zabila," pronesla vyděšeně.

Hermiona - část 42.

8. září 2008 v 17:22 | Pluviassol
Ahoooj! Tak jse konečně doma z praxe... Juwa dneska jdu spát už o osmi... xD tady máte slibované pokráčko!! Snad se bude líbit, pište komenty, s vaší reakcí na Pegginého otce! =o) zatím a příjemnou zábavu... =o)




"Je to složité slečno, velice složité," povzdechla si. " Slečna Ishia Alsová, je obdařena zvláštní schopností, o které se vám zajisté zmínila. I o kletbě, která na ni i její sestru Veroniku byla uvržena. Ishia nezemřela a ani nezemře, je v hlubokém bezvědomí. Existuje pouze jeden jediný lék, který by ji mohl pomoct. A já bohužel tento lék neznám," svěsila zarmouceně hlavu. Hermiona si všimla, jak se jí kutálí po tváři slza, až pomalu skápne na její hábit.
"Je někdo, kdo tento lék zná? Co to je vlastně za lék? Nějaký lektvar?" promluvila poprvé za celou dobu Ginny, které se na tváří také rýsovalo pár neznatelných slz.
"Ano, je to lektvar, ve kterém je spousta černé magie. A zná ho jediný člověk, který ho vymyslel a možná i vyrobil, to nevím. Ale ten člověk je již po smrti. Její otec, profesor Severus Snape." Všichni se na madame Pomfreyovou dívali s pootevřenými ústy. Jako první se vzpamatoval Ron.
"Neříkala nám tak náhodou Peggi, že její rodiče, myslím tím ty pravé rodiče, čistokrevné kouzelníky, že už dávno zemřeli?"
"Ano, ale také nám řekla, že nezná okolnosti jejich smrti. Takže je dost možné, že jejím otcem byl Snape. I když to pořádně nechápu, ale to teď není důležité, musíme jí pomoct. Můžeme ji vidět?" otočila se Hermiona na madame Pomfreyovou.
"Samozřejmě, pojďte prosím za mnou," řekla a rozešla se pomalu k jednomu z lůžek, které bylo zatažené. "Ale nebuďte tu dlouho," řekla ještě, podívala se směrem k lůžku a odešla.
Hermiona se odvážila jít jako první, opatrně chytila lem závěsu a pomalu jej odhrnula. Naskytl se jim pohled na bílou nemocniční postel, na které bezvládně leželo tělo malé dívenky, které spala. Nespí, je na pokraji smrti, uvědomila si trpce Hermiona. Pomalu přešla k posteli a posadila se na přichystanou židli po Pegginé levici. Jemně ji chytla za ruku a začala palcem obkreslovat její dlaň. Naproti ní se posadila Ginny. Ron s Harry zůstali taktně stát venku.
"Myslíš, že ten lektvar najdeme?" zeptala se po chvíli Ginny.
"Zbývá nám něco jiného?" povzdechla si Hermiona. Zadívala se Peggi do obličeje. Byl klidný, spokojený, jakoby jí tento stav vyhovoval. Ale přesto v něm Hermiona našla odvahu a sílu, které ji dodali odhodlání. Naklonila se a políbila Peggi na čelo. Ginny ji napodobila a společně odešli, Hermiona se ještě naposledy na Peggi podíval, než za ní zatáhla závěs. Stálo ji to moc sil, ji opustit a jít pryč. Je to pro její dobro, uklidňovala se. Tedy alespoň snad, dodala v zápětí. Ne takto nesmíš uvažovat! Zachráníme ji, okřikla se.
"Slečno Grangerová, musím vám něco říct," ozvala se jí za zády madame Pomfreyová.
"Ano?"
"Ten lektvar musíte najít do jednoho dne, jinak zemře."
"Cože?" vyhrkli sborově.
"Ano, je to tak, pokud její otec lektvar neudělal a já jej budu muset podle receptu, který najdete vyrobit, tak zemře. Není dost času na výrobu jiného lektvaru. Její život závisí na vás tak se snažte!" zakřičela madame Pomfreyová, avšak ke konci se jí zlomil hlas, jednou vzlykla, každému věnovala prosebný pohled a odešla.
Hermiona začala přecházet sem a tam po místnosti v usilovném přemýšlení, kam mohl Snape schovat tak důležitou věc jako lektvar na záchranu své dcery? Viděla jediné východisko, a to, že se musí vrátit do jeho kabinetu a celý jej prohledat.
"Co uděláme?" zeptal se Harry.
"Musíme se vrátit do Snapeova kabinetu a celý jej pohledat, nevidím jiné východisko, musel tam někde ten lektvar schovat, nemyslíte?"
"Dobrý nápad, tak pojďme." Rozběhli se z ošetřovny ke Snapeovu kabinetu. Zdálo se jim, že cesta netrvá jako obvykle pár minut ale, že se minuty protahují v hodiny. Pořád se někdo ohlížel na hodiny, kolik jim zbývá ještě času a vždy úlevou vydechli, když zjistili, že se minutová ručička posunula pouze o dvě místa. Hermiona s Harrym běželi v čele, nebylo to chtěné, ale běželi nejrychleji, ale ostatní se jim drželi v patách.
"Sakra! Co teď?!" zaklel Ron když doběhli ke dveřím Snapeova kabinetu. Dveře byly zamčené a žádné z odemykajících kouzel, které vyzkoušeli nefungovalo.
"Mám nápad," řekla nesměle Hermiona.
"No tak sem s ním, co se ostýcháš?"
"Co zkusit kouzlo Bombarda?"
"No jistě, že mě to nenapadlo dřív!" pleskl se do čela Harry a už, už vytahoval hůlku. Hermiona ho však chytla za ruku a opět ji stáhla dolů. "Co se děje Hermiono? Chceš to udělat snad ty?"
"To je mi jedno, ale uvaž to ještě Harry, když náhodou ten lektvar bude schovaný ve zdi okolo dveří tak ho zničíme!"
"Máš pravdu, ale jak se chceš ujistit, že tam není?"
"No tak to je to co nevím," povzdechla si Hermiona. Opět začala přecházet sem a tam, ve snaze něco vymyslet, když Harry přistoupil ke zdi a začal do ní poklepávat prstem.
"Harry? Co to proboha děláš, zbláznil si se?" děsil se Ron a pomalu položil Harrymu ruku na čelo, aby se ujistil, zda nemá teplotu a není nemocný.
"Rone, sakra co to děláš?" rozčiloval se Harry a snažil se odehnat jeho ruce a dál poklepával do zdi kolem dveří.
"Harry ty jsi geniální!" výskla si Hermiona a přidala se k němu.
"Tak, a teď mi řekni jestli ti dva jsou normální," povzdechl si Ron směrem k Ginny, ta se pouze uchichtla a dál se nehnutě dívala jak Harry s Hermionou klepou prsty kolem dveří.
"Neříkejte mi, že to neznáte? Nebo to kouzelníci nedělají? Když by byl lektvar někde v blízkosti rámu dveří musel by být uložen v duté skulině," vysvětlovala trpělivě Hermiona.
"No a dál?" nechápal pořád Ron.
"A toto duté místo by vydávalo odlišný zvuk od všech ostatních," dokončila Hermiona jak své vysvětlování tak oťukávání futer.
"Jo tak!" bouchl se do čela Ron, načež se ostatní rozesmáli, krom stále zmatené Ginny, která si to stále snažila představit. Hermiona všem naznačila, aby o kousek ustoupili, aby náhodou nepřišli k úhoně.
"Bombarda!" pronesla pevným hlasem a dveře vyletěly z pantů. Hermiona se pouze usmála nad dobře odvedenou prací. Chvíli počkali než vešli dovnitř.
"Kde máme hledat?" zeptala se Ginny.
"Ty s Harrym běžte do jeho ložnice, my s Ronem jdeme do kuchyňky," rozdala rozkazy Hermiona a všichni se hned rozprchli. "Počkej Rone," stačila ještě zavolat.
"Co se děje?" zeptal se něžně.
"Víš, když jsem tu byla naposledy tak v té místnosti leželo jeho tělo, byl mrtví, já ho viděla," povzdechla si. "Jen jsem tě na to chtěla připravit, nevím jestli tam ještě je nebo co s ním je."
"Neboj, já to zvládnu, ale zvládneš to ty?"
"Ano, já to zvládnu," řekla pevně Hermiona ale víc než Rona přesvědčovala sama sebe. "Pojď ať co nejdřív pomůžeme Peggi," chytla Rona za ruku a už ho táhla do kuchyňky.
Když tam vešli Hermionin pohled okamžitě sklouzl k místu, kde předtím našla profesorovo tělo. Naštěstí tam nebylo, načež si Hermiona hluboce oddychla.
"Ehm, Hermiono, kde mám začít?" zeptal se Ron a nevěřícně koukal na lektvary po stěnách.
"Začni tře tady u těch skřínek, já se zkusím prohrabat tou literaturou," povzdechla si Hermiona a přešla k poličce. Pomalu se prodírala kopou knih na ní, když byla zhruba v polovině své práce ozval se písklavý výkřik, smíšený s hroznou ránou.
"Co ti dva tam propána dělají?" culil se Ron.
"Rone, tebe vůbec nenapadlo, že se jim něco stalo?!" zpražila ho pohledem Hermiona. Okamžitě se začala prodírat ven, aby mohla pomoct Harrymu a Ginny. Proč já ty knížky házela za sebe? nadávala si v duchu. No, i když Ron to taky jenom nepředělával, pousmála se, když zakopla o malý kotlík.
"Hermiono!!!" ozvalo se radostné zvolání.
"Co se děje?"
"Něco jsme našli! Ale raději sem nechoďte, nedá se tu dýchat. Sejdeme se v kabinetu!" volal Harry, zněl trochu přidušeně. Hermiona zvědavě vylezla ven, hned za ní Ron. Museli chvíli počkat, než dorazil Harry s Ginny, oba byli podivně uprášení a špinavý.
"Co jste dělali?" děsil se Ron a nevěřícně na ně valil oči.
"No, hledali jsme, když mě napadlo, že by mohlo být něco nad postelí, tak jsem použil kouzlo Bombarda, a přesně v…"
"…v tu stejnou chvíli, kdy jsem já pocházela jeho šatník, žádná slast, na mě vykoukla krysa, asi nějaký domácí mazlíček, no a já se jí tak lekla, že jsem…"
"…že zapištěla a vrazila do mě přesně ve chvíli…"
"…kdy vyslovil kouzlo, takže ho místo nahoru stočil dolů a vybuchla celá postel, to vám byla rána, ale kdyby ta postel nevybuchla…"
"…nenašli bychom padací dvířka pod ní, kde bylo ukryté…"
"…tohle," dořekla Ginny vzájemné doplňování a natáhla k Hermioně ruku, ve které držela malou lahvičku. Hermioně to chvilku trvalo než se vzpamatovala z jejich trochu zmateného vyprávění, zatřásla hlavou, ve snaze se vzpamatovat a opět soustředit. Převzala od Ginny lahvičku zkoumavě si ji prohlížela.
"Okamžitě musíme do Brumbálovi pracovny, nebo víte o jiném místě, kde by byla myslánka?" řekla a už pomalu odcházela ze Snapeova kabinetu.
"Hermiono počkej, nechtěla bys mi říct co to je? a Jak si můžeš být tak jistá, že nám to k něčemu bude? A ještě by mě zajímalo, kolik máme času," řekl Ron skoro jedním dechem. Hermiona se zastavila a otočila se na něj.
"Tohle je vlákno potřebné do myslánky, a jedinou má myslím Brumbál v pracovně. Nevím proč jsem si tak jistá ale mám pocit, že nám to řekne, kde najdeme lektvar, který pomůže Peggi. Kolik máme času Harry?" dořekla Hermiona směrem k Harrymu ale oči upírala stále na Rona.
"Devět hodin," řekl zoufale Harry, všichni na něj vytřeštili oči a bezeslova vyběhli z místnosti.
Když doběhli k Brumbálově pracovně, Harry vykřikl heslo a oni vběhli dovnitř.
Uvnitř se horlivě rozhlíželi po myslánce. Nakonec ji objevil Harry. Vytáhl ji a opatrně postavil na stůl.
"Kdo tam všechno půjde?" zeptala se Hermiona. Ostatní e po sobě podívali.
"Snad tam půjdeme všichni, ne?" rozčiloval se Ron.
"No dobře, dobře. Tak se tedy chyťte za ruce. Rone ty dej ruku mě, ale až za chvíli, napřed tam musím vylít obsah lahvičky," řekla Hermiona a opatrně odzátkovala lahvičku. Její obsah vylila do myslánky. Voda se zčeřila a utvořil se na ní obraz mladičkého Snapea, Hermiona chytila Rona za ruku a druhou opatrně strčila do mísy. Téměř okamžitě je vtáhla dovnitř.
"Dopadli na tvrdou zem astronomické věže, ale byli tam sami. Nechápavě se rozhlíželi kolem, když uslyšeli kroky na schodech. Hned na to se otevřely dveře a jim se naskytl pohled na mladinkého Snapea, která nesl v ruce dřevěnou krabičku, velkou asi jako talíř na polévku. Vylez po žebříku k malému výklenku, kam položil krabičku a tiše pronesl. "Oculus Refaro," a krabičku pohltilo nenápadné sklo, vypadalo pouze jako okýnko, nic víc. Poté pronesl nějaké nesrozumitelné zaklínadlo, které musel přečíst z papírku a sklo, za kterým byl schovaný lektvar pro Peggi se zavlnilo a jemně křuplo, i když na něm nebylo nic znát.
"Černá magie," zašeptala prozíravě Hermiona. Snape je nemohl slyšet, ani vidět, ale přesto stáli raději opodál.
Snape papírek složil a vložil ho do jednoho z dalekohledů. "Flagrate," zamumlal a na dalekohledu se objevil malý křížek.
"To v životě nenajdeme, vždyť může být už dávno vyhozený," povzdechl si Ron. Najednou je něco chytnulo za hábity a vytáhlo je do reality.

Hermiona - část 41.

7. září 2008 v 19:47 | Pluviassol
Ahojte! Konečně vám sem dávám celé pokráčko, je sice hafo krátké ale už mám nachystané další! Je to takto ukončené schválně, abych vás alespoň trochu napnula, snad se mi to podařilo, zatím můžete tipovat, jaký bude mít ta věta konec, jsem zvědavá, kolik z vás na to přijde, no upřímně doufám, že nikdo, aby vám to potom vyrazilo dech stejně jako mě když mě to napadlo.. xD Tak jo, dost těch keců okolo, příjemné počteníčko!!!
"Rone! Dělala jsem si o tebe starosti," vydechla tiše Hermiona. Ron ji v odpověď něžně políbil na rty. Tiskla se k němu co to jen šlo, jakoby mezi ně nechtěla pustit, žádný nežádoucí prostor. Vnímala jeho teplo, vůni, vlasy co jí jemně šimraly v obličeji. Přála si, aby tento okamžik neskončil a trval navždy.
"Jsi naživu," vzdychl téměř neslyšně Ron.
"Ano, jsem, díky tobě. Rone, o něčem se mi zmínil profesor Brumbál," Hermiona se otřásla při vzpomínce na poslední hodiny. Ron její paniku vycítil a přitáhl ji k sobě o kousek blíž.
"Takže on ti to řekl?"
"Ne, myslel, že bude vhodnější, když mi to povíš ty," řekla Hermiona a upřela na Rona své oči plnou silou, doufala, že jí co nejdřív prozradí, jak to, že i po tak nebezpečné kletbě je naživu.
"Víš já," mumlal Ron.
"Rone! Hermiono!" vykřikl někdo za nimi. Rychle se od sebe odtrhli. Od vstupní brány k nim běžel Harry s Ginny po boku.
"Harry! Už je po všem? Jsou všichni v pořádku?" dotazovala se hned netrpělivě Hermiona a vydala se jim naproti.
"Venku se nikomu nic nestalo ale slyšel jsem o Peggi, co se tam proboha stalo?" Peggi! zakřičela Hermiona v duchu.
"Na to teď není čas, musíme jít za ní. měla by být na ošetřovně!" otočila se na podpatku a rozběhla se na ošetřovnu. Ostatní jen pokrčili rameny a vydali se za ní.
"Madame Pomfreyová!" vykřikli všichni zároveň, když přiběhli celí zadýchaní na ošetřovnu. Hermiona stála v čele, držela se za hrudník a sípavě dýchala. V hlavě měla jedinou myšlenku a to tu, co se stalo s Peggi. Horlivě se rozhlížela po místnosti, zda někde neuvidí pobíhat madame Pomfreyovou. "Madame Pomfreyová!" zkusila to znovu o poznání hlasitěji.
"Co tu propána tak křičíte?! Vy nevíte, kde jste?!" ozval se jim autoritativní hlas za zády až leknutím poskočili. Hermiona se pomalu otočila a jakmile spatřila madame Pomfreyovou, jak vchází do dveří ošetřovny, okamžitě se k ní rozběhla.
"M-madame Pomfreyová," dostala ze sebe zadýchaně.
"Ano drahoušku, co potřebuješ? Stalo se snad něco?" ptala se klidně madame Pomfreyová, ruce založené na prsou. Tvářila se takřka apaticky. Těkala pohledem po místnosti, očima kontrolovala své pacienty.
"Jak se to vezme, jak je na tom Peggi Alsová? Je v pořádku?" Hermiona měla sto chutí s madame Pomfreyovou zatřást, aby ji vrátila do reality a ona byla schopna vnímat. Po dlouhé odmlce se madame na Hermionu podívala prázdnýma očima plných bezmoci.
"To ne! Jen neříkejte, že je…"
"Samozřejmě, že není!" řekla rázně madame Pomfreyová. "To si myslíte, že jsem tak neschopná?!"
"Ne to samozřejmě ne, ale co s ní tedy je?" zeptala se opatrně Hermiona. Na madame Pomfreyové bylo vidět jak ji předešlá poznámka rozčílila. V obličeji byla celá rudá. Pevně sevřela oči, aby se alespoň trochu uklidnila.
"Je to složité slečno, velice složité," povzdechla si. " Slečna Ishia Alsová, je obdařena zvláštní schopností, o které se vám zajisté zmínila. I o kletbě, která na ni i její sestru Veroniku byla uvržena. Ishia nezemřela a ani nezemře, je v hlubokém bezvědomí. Existuje pouze jeden jediný lék, který by ji mohl pomoct. A já bohužel tento lék neznám," svěsila zarmouceně hlavu. Hermiona si všimla, jak se jí kutálí po tváři slza, až pomalu skápne na její hábit.
"Je někdo, kdo tento lék zná? Co to je vlastně za lék? Nějaký lektvar?" promluvila poprvé za celou dobu Ginny, které se na tváří také rýsovalo pár neznatelných slz.
"Ano, je to lektvar, ve kterém je spousta černé magie. A zná ho jediný člověk, který je po smrti. Její otec, profesor…… (pokračování příště… xD )
Tak co, jaká jsem? xD Tipujte prosím do komentářů, kdo si myslíte, že to je! =o) Mimochodem obdivuji všechny, kdo mají jeden počítač, ve kterém píší a zároveň mají i net a icq… xD btw, nebojte příští část bude o něco delší… ;o)
Heeey to není fér, tady ty "kecy" píšu na chalupě ještě a pracuju na dalším pokráčku a teď mi mamka nadala… xD byla jsem do psaní zažraná natolik, že jsem neslyšela, že umývá nádobí, a pak jsem slyšela malou ránu, tak jsem zbystřila a slyším mamku nadávat " ku*va sem se lekla" tak se jdu podívat co se děje, a ona sklapla pastička…. xD no joo tak se to samozřejmě neobešlo bez poznámek, že jo… xD

Hermiona - část 41. (ochutnávka)

2. září 2008 v 20:54 | Pluviassol
Ahoj, promiňte, že to tak dlouho trvá ale nějak teď nestíhám... Tady máte alespoň maličkou ochutnávku... =o)
"Rone! Dělala jsem si o tebe starosti," vydechla tiše Hermiona. Ron ji v odpověď něžně políbil na rty. Tiskla se k němu co to jen šlo, jakoby mezi ně nechtěla pustit, žádný nežádoucí prostor. Vnímala jeho teplo, vůni, vlasy co jí jemně šimraly v obličeji. Přála si, aby tento okamžik neskončil a trval navždy.

"Jsi naživu," vzdychl téměř neslyšně Ron.

"Ano, jsem, díky tobě. Rone, o něčem se mi zmínil profesor Brumbál," Hermiona se otřásla při vzpomínce na poslední hodiny. Ron její paniku vycítil a přitáhl ji k sobě o kousek blíž.

"Takže on ti to řekl?"

"Ne, myslel, že bude vhodnější, když mi to povíš ty," řekla Hermiona a upřela na Rona své oči plnou silou, doufala, že jí co nejdřív prozradí, jak to, že i po tak nebezpečné kletbě je naživu.

"Víš já," mumlal Ron.

"Rone! Hermiono!" vykřikl někdo za nimi. Rychle se od sebe odtrhli. Od vstupní brány k nim běžel Harry s Ginny po boku.

"Harry! Už je po všem? Jsou všichni v pořádku?" dotazovala se hned netrpělivě Hermiona a vydala se jim naproti.

"Venku se nikomu nic nestalo ale slyšel jsem o Peggi, co se tam proboha stalo?" Peggi! zakřičela Hermiona v duchu.

"Na to teď není čas, musíme jít za ní. měla by být na ošetřovně!" otočila se na podpatku a rozběhla se na ošetřovnu. Ostatní jen pokrčili rameny a vydali se za ní.

Hermiona - část 40.

24. srpna 2008 v 19:54 | Pluviassol
Ahooooj!
Takže jsem konečně zpět i s dalším, ne moc dlouhým pokráčkem. Na chalupě bylo pořád co dělat tak nebyl moc čas. A k tomu všemu mi ještě jedna nejmenovaná OSOBA (přezdívkou Kolda, nevíme o koho jde, že ne... xD) doporučila serii knížek jménem Mediátor, jsou fakt skvělé, ale díky nim jsem zanedbávala Hermionu... Takže případné stížnosti u OSOBY... xD xD xD Ne, případné stížnosti jako vždy u mě... xD Tak jo, Michka čeká na pokráčko tak já už se nebudu dál rozepisovat, příjemnou zábavu!!!!
"Avada kedavra!" ozvalo se od Harryho, který se již vzpamatoval. Neminul jako Hermiona. Voldemort to nečekal, jeho tělo ztuhlo a s hlasitým žuchnutím dopadlo na zem.
"Pane!" vykřikl Lucius Malfoy, který si zdělal masku. "Za to zaplatíš, ty šmejdko!Sectumsempra!" zavyl Malfoy. Hermiona však už nestačila zareagovat a kletba ji střelila přímo do srdce.
Hermiona se zhroutila na zem neschopna pohybu, jen matně vnímala dění kolem ní. Pomalu, zhluboka dýchala. Dlouho jí trvalo, než se vzpamatovala. Já žiju, pomyslela si s radostí. Pomalu zkoušela pohnout všemi částmi těla. Žádná bolest o sobě vědět nedala, ne ta, kterou čekala. Trochu ji bolel bok ale to bylo nejspíše z toho pádu. Ale jak je to možné? přemýšlela. Než však stihla najít odpověď na tuto otázku někdo ji popadl za rukáv a táhl ji pryč od toho zmatku.
"Co se tu proboha stalo slečno Grangerová?" zeptal se jí povědomí mužský hlas, ve kterém poznala profesora Brumbále.
"Pane profesore! Kde jste byl? Přišli sem mozkomorové a Smrtijedi! Harry zabil Voldemorta! Ron nesl Peggi na ošetřovnu. Veronika je mrtvá. Chtěla zabít Snapea," drmolila rychle Hermiona, sama se ztrácela ve svých myšlenkách. Běželi nějakou skromně osvětlenou chodbou, úzkou tak, že museli jít za sebou. "K-kam to jdeme?"
"Za profesorem Snapem," odpověděl stroze Brumbál.
"Ale ostatní potřebují naši pomoc! Běžte tam sám a já půjdu pomoci ostatním! No tak, pusťte mě!"
"Ne, o to se postarají ostatní, vy jste moc dezorientovaná na to, abyste jim byla něco platná."
"Jak to myslíte?"
"Slečno Grangerová, byla jste zasažena velice silnou, až smrtící kletbou. I když se vám nic nestalo, za což vděčíte hlavně panu Weasleymu, chvíli budete mít problém se soustředit, nikdo vám nic nevyčítá ale teď byste tam nebyla nic platná," řekl autoritativně Brumbál. Hermiona pouze svěsila hlavu a přemýšlela o zmínce o Ronovi. Události posledních minut se k ní vracely rychlostí bumerangu.
"Harry!" vykřikla najednou.
"Co se děje slečno?"
"P-pane profesore, co se stalo Harrymu? Je v pořádku? Bylo tam moc Smrtijedů, kteří chránili Voldemorta. Museli se na něj vrhnout, když ho zabil! Je v pořádku?"
"Slečno Grangerová, uklidněte se!" vyzval ji Brumbál přísně. Zastavil se, otočil se k ní a chytil ji za ramena. Nutil ji, aby mu pohlédla do očí. Našla v nich odhodlání, sílu, vše co potřebovala k tomu, aby se alespoň na malou chvíli uklidnila. "Dorazil jsem přesně ve chvíli, kdy vás kletba zasáhla a vy jste se zhroutila k zemi. Panu Potterovi jsem pomohl zbavit se zbytku Smrtijedů, věřte, nebylo jich tolik. Mimochodem pan Potter je absolutně v pořádku, dělal si o vás starosti. Poslal jsem ho na pomoc ostatním, venku se ještě bojuje s posledními mozkomory a hrstkou Smrtijedů. Jsou tam všichni, pouze profesor Snape tam scházel, děla jsem si o něj starosti, proto jsme nyní zde," pronesl tiše Brumbál a pokynul rukou ke dveřím Snapeova kabinetu.
"Ještě dovolte jednu otázku, kde je Ron? Je v pořádku? A co jste měl namysli tím, že za svůj život vděčím hlavně jemu?"
"To jsou tři otázky, ale nevadí," usmál se vlídně Brumbál. "Ano pan Weasley je naprosto v pořádku, pomáhá venku ostatním. Tím jsem zodpověděl dvě vaše otázky, na tu třetí by bylo vhodnější, kdyby jste se zeptala pana Weasleyho osobně. Slečno, než tam vejdeme chtěl bych vám osobně moc poděkovat, že jste pro mě poslala tu sovu," mrkl na Hermionu Brumbál až se začervenala. To už ale pomalu vstupovali do kabinetu Snapea ale byl prázdný. Brumbál jí mlčky naznačil ať se jde podívat za jedny ze dvou dveří.
Pomalu dveře otevřela a nahlédla dovnitř. Ocitla se v malinké kuchyňce. Na pravé stěně byly po stěnách spousty přísad do různých lektvarů. Ani se nesnažila přijít na způsob jejich uspořádání. Na levé stěně bylo pár skřínek a jedna polička s nejrůznější literaturou zabývající se magií a lektvary. Pod skřínkami byl menší stůl s židlí. Odtrhla pohled od stolu a zadívala se na osvětlení kuchyňky, byly to čtyři pochodně, ale hořely. Jejich světlo ji oslepovalo a tak sklonila hlavu, aby si mohla prohlídnout i zbytek útulné místnůstky. Potlačila výkřik, když uviděla profesorovo nehybné tělo, jak leží v koutě, v ruce sklenici od vody. Mrtvé oči se upíraly na Hermionu, byl v nich strach. Strach jaký doposud u tohoto svérázného muže neviděla.
"Pane profesore našla jsem ho," vzlykla. Ani si neuvědomila, že pláče. Nemohla od těla odtrhnou oči, nakonec přišel Brumbál, něco nesrozumitelně zaklel a vyvedl Hermionu pryč. Došli až do Velké síně, kde už neležel Voldemort, zato tam seděl vzlykající Hagrid.
"Hagride, je po všem?" zeptal se Brumbál.
"Jo pane profesore, všecky jsme je zahnali. Venku se vo to už staraj lidi z ministerstva. Aj ministr tu je. Smrtijedy jsme svázali nebo vomráčili. Voldemortovo tělo je u mé…mé," neschopen doříct se Hagrid zase rozvzlykal. Hermiona k němu mlčky přešla a pevně ho objala. Cítila jak se obrovo tělo pod ní otřásá vzlyky. Samotné jí bylo do pláče ale přesvědčovala se, že teď není na pláč čas. Musela pomoct Hybridovi.
"To jste ho tam nechal ležet jen tak? Bez kontroly?" děsil se Brumbál.
"No to vite, že né. Je tam s nim Dráp a nějaký Kentauři, čekaj na vás," řekl Hagrid smutným hlasem.
"Slečno Grangerová, nespouštějte z Hagrida oči prosím vás."
"Samozřejmě," řekla Hermiona a pohladila Hagrida po vlasech, který se zase vzlykal. "No tak, Hagride, uvidíš, že to bude dobré. Brumbál ti pomůže postavit novou hájenku uvidíš," konejšila ho. Sáhla do hábitu a vytáhla z něj kapesník, který s sebou na led vždy nosila. Podala ho Hagridovi, který ho vděčně převzal, i když si s ním jen stěží utřel své krokodýlí slzy.
"No to sice jo ale už to nebude ta stará, dobrá barabizna moja." Hermiona se těmto slovům jen pousmála a dál ho konejšivě hladila.
"Hermiono?" vydechl někdo za ní. Prudce se otočila a spatřila Rona. Okamžitě k němu přiskočila a vrhla se mu do náruče.
"Rone! Dělala jsem si o tebe starosti," vydechla tiše Hermiona. Ron ji v odpověď něžně políbil na rty. Tiskla se k němu co to jen šlo, jakoby mezi ně nechtěla pustit, žádný nežádoucí prostor. Vnímala jeho teplo, vůni, vlasy co jí jemně šimraly v obličeji. přála si, aby tento okamžik neskončil a trval navždy.

Hermiona - část 39.

18. srpna 2008 v 12:09 | Pluviassol
Ahojte!
V poslední době fakt nestíhám, no hrůza... Tady přidávám další pokráčko, víc jsem toho nestihla napsat, jelikož se nám známí pokouší spravit notebook, aby do něj šel net, no jsem zvědavá jak to dopadne, už ho mělo asi 5 lidí a každý mi pak řekl, že je to ok a mě to doma stejně nejelo, no uvidíme... =o) Každopádně se omlouvám za ten konec... Ale nebojte není to poslední část, to bych vám přeci neudělala.... xD Tak se tu mějte krásně a já se vám 24.srpna zase ohlásím.... =o)
"Ty zmije! Za to zaplatíš! Avada…"
"Avada Kedavra!" vykřikla Peggi bez slitování. Záblesk zeleného světla vytryskl z její hůlky a narazil přímo do Veroniky, ta ztuhla a zhroutila se mrtva k zemi.
"Děkuji, Peggi. Peggi!" zakřičela zděšeně Hermiona a rozutekla se k Peggi, která padla na kolena a sípavě dýchala. "Peggi, Ishio, co je s tebou?!"
" ,Až zemřou rodiče dívky jedné, vznikne pouto nezvratné, myšlenky druhé uslyší, chtíc nechtíc, mysl se propojí. Zemře-li vyvolená první, druhá zemře s ní.´ Pořád nevím, která byla vyvolená, jak to vypadá asi Veronika," sípala Peggi.
"Peggi!!!" zakřičela Hermiona, když se jí zhroutila v náručí. Tiskla ji k sobě a tiše plakala. Nevěděla jestli je naživu. Najednou na sobě cítila něčí ruce, jak se ji snaží odtáhnout od nehybného těla, až moc jí to připomínalo smrt Viktora. Bez rozmyslu se rychle otočila a dotyčného udeřila vší silou do obličeje. Ten však naštěstí stihl uhnout. Hermiona na něj zaostřila přes uslzené oči a spatřila Rona s nechápavým výrazem ve tváři.
"Hermiono?" zeptal se tichounce. "Jsi v pořádku?"
"J-já nevím," vzlykla a vrhla se Ronovi do náruče. "Nevím co mám dělat," přiznala se po chvíli ticha.
"Zamysli se, co by teď asi udělala Peggi?"
"Pěkně by mi vynadala ať se vzchopím," pousmála se smutně Hermiona. V tu chvíli jí to došlo. Musím se vzchopit, donést Peggi na ošetřovnu, poslat Brumbálovi sovu a zabránit mozkomorům, aby pronikli do hradu, odříkávala si v duchu. Pevně objala Rona, jako by to bylo naposledy.
Natáhla se na špičky, ruce mu jemně, jako křídla vážky, položila kolem krku.Ron ji jednou rukou pohladil po páteři, od hlavy až k lemu hábitu. Druhou ruku ji držel na boku a jemně ji k sobě přitáhl. Jejich rty od sebe dělil pouhý centimetr. Nikam nespěchali, užívali si tento okamžik naplno, celým svým bytím se vnořili do této krátké intimní chvilky. Hermiona se natáhla, aby překonala tu krátkou vzdálenost, která je dělila. Přitiskla své rty k jeho a jemně je o ně třela. Poté převzal iniciativu Ron a vášnivě, leč krátce ji políbil.
Odklonili se od sebe pouze tak, aby si viděli do očí. Najednou se ozvala hromová rána, která je vrátila do přítomnosti. Odskočili od sebe a horlivě se rozhlíželi po centru toho zvuku, když uviděli jak se k nim blíží něco obrovského, co hrozně funělo. Hermiona se podívala na Rona a rozutekla se k Pegginu bezvládně ležícímu tělu. Ron bez váhání vytáhl hůlku na namířil ji na člověka, co se k nim blížil.
"Lumos," zašeptal, aby se podíval, kdo se k nim blíží.
"Hej, no tak Rone, krucipísek! Dyť mě voslepíš! Moh bys prosím, dát tu hůlku dolů? Vubec nevim kam jdu!"
"Hagride!" vykřikli jednohlasně.
"No, jo. Sem to já. Jsou tu Srmtijedi, musíme vokamžitě do hradu, jinak bude malé to vám povidám! Vobjevili se tu aj mozkomorové!"
"Hagride, co se ti stalo?" zeptala se zděšeně Hermiona. Hagrid byl očividně v šoku a nevěděl co mluví, ale to by nebylo nejhorší. Měl ohořený plnovous a částečně i vlasy. Oblečení špinavé a potrhané.
"V-voni mi zbořili barák!" rozvzlykal se Hagrid na celé kolo a složil se na studenou zem.
"Vezmi prosím Peggi, musíme ji dostat do hradu na ošetřovnu, zatím nevím jak. Zkus to vymyslet, já se postarám o Hagrida," špitla směrem k Ronovi Hermiona. Pomalu došla k Hybridovi a silně ho objala.
"Hagride, je mi to tak líto! Ale teď potřebujeme tvou pomoc, nejspíš sem přijde i Voldemort! Jsi jeden z Bradavičkách učitelů a jsem si jistá, že až bude po všem tak ti Brumbál pomůže opravit hájenku ale nejdříve je musíme porazit! No tak podívej se na mě!" řekla Hermiona a donutila Hagrida, aby jí pohlédnul do očí. Chvíli jen tak tiše seděli, když si Hagrid povzdychnul a odvrátil tvář. "Zvládneš to?" zeptala se téměř mateřsky Hermiona.
"Samo," povzdychl si Hagrid. Hermiona ho ještě povzbudivě poplácala po rameni a pak už běžela k Ronovi, který přecházel sem a tam.
"Přišel si na něco?" vyhrkla hned, když dorazila.
"Myslím, že ano."
"No tak na co čekáš povídej!"
"Košťata."
"Cože?" vyvalila oči nechápavě Hermiona.
"Poletíme! Teda pokud ti to nevadí, já vezmu Peggi, neboj zvládnu to, a poletím s ní rovnou na ošetřovnu. Ty můžeš letět přímo do sovince a poslat zprávu Brumbálovi! Nevím jak ty ale já se potom půjdu podívat co se děje ve Velké síni. Souhlasíš?" drmolil rychle Ron.
"Rone ty jsi génius! Jdeme na to! Acio koště!" vyhrkla bez váhání Hermiona. Ron ji napodobil a během chvíle už u sebe měli košťata, naposledy se políbili a pak Ron odletěl.
"Hagride, ty teď musíš jít do hradu, určitě tam potřebují pomoc!" zavolala Hermiona směrem k Hagridovi, který stále klečel na zemi.
"Jo neboj," vyrazil ze sebe, stoupl si, mrkl na Hermionu a utekl pryč. Hermiona s povzdechem přehodila nohu přes koště a odrazila se hladce od země.


V sovinci byla rychle. Našla první sovu, která měla nejblíže brk, inkoust a kousek pergamenu.
Pane profesore!
V Bradavicích nastaly problémy! Nejspíše sem přichází i Voldemort. Už jsou tu Smrtijedi a mozkomorové, ještě nevím kolik jich je ale pokud sem hodlá přijít Voldemort tak vás potřebujeme!
Hermiona Grangerová
Rychle vzkaz uvázala nejbližší sově k noze a pokynula jí, aby vyletěla. Sama nasednula na koště a letěla do Velké síně. Snažila se nemyslet na Rona, ani na to, co ji právě čeká. Ve velké síni stáli v polokruhu Smrtijedi, uprostřed byl Harry a bojoval s Voldemortem, Odněkud se ozývaly výkřiky, což nasvědčovalo tomu, že se někde ještě stále bojuje. Ale bylo zřejmé, kdo má převahu. Voldemort.
"Hermiono uteč!" zakřičel na ni nesmlouvavě Harry jakmile si jí všimnul. Měl na sobě pyžamo, zřejmě ho Voldemort vytáhnul přímo z postele. To, že Hermiono varoval, byla chyba hned dvakrát. Okamžitě k ní vykročili dva Smrtijedi, kteří měli masky, takže nevěděla o koho se jedná. A Harry sám se octnul pod kletbou Cruciatus.
"Avada kedavra!" vykřikla ve snaze Harrymu pomoct. Z její hůlky vytrysknul sloup zeleného světla, které mělo namířeno přímo na Voldemorta, který se mu však hbitě vyhnul.
"Ne," zasyčel Voldemort, ke svým poskokům a rozešel se k Hermioně sám. "Tak ty si myslíš, že mudlovská šmejdka jako ty, si na mě může dovolovat?! Na Pána zla? Oh, ty naivko! Za to tě čeká smrt!"
"Avada kedavra!" ozvalo se od Harryho, který se již vzpamatoval. Neminul jako Hermiona. Voldemort to nečekal, jeho tělo ztuhlo a s hlasitým žuchnutím dopadlo na zem.
"Pane!" vykřikl Lucius Malfoy, který si zdělal masku. "Za to zaplatíš, ty šmejdko! Sectumsempra!" zavyl Malfoy. Hermiona však už nestačila zareagovat a kletba ji střelila přímo do srdce.

Hermiona - část 38.

4. srpna 2008 v 12:49 | Pluviassol
Takže, abyste nebyly tak napnuté, dávám vám sem již dnes další pokráčko, je sice kratší ale snad se bude líbit. Dneska musím doma udělat ještě nějaké ty domácí práce, pak zajít nakoupit a pak, pokud bude čas (nemám ještě totiž vše z dovolené vybaleno) se pustím do dalšího pokráčka a myslím, že by vám tu zítra mohlo přibýt.... =o) Zatím se mějte famfárově.... xD =o)



"Jak kouzelné," ozval se za nimi někdo posměšně, když začal tleskat. Hermiona odskočila od Rona a horlivě se kolem sebe rozhlížela, aby spatřila narušitele.
"Hledáš mě?" zeptal se známí hlas znovu. Hermiona zaostřila na místo odkud vycházel. Postava se pomalu blížila k ledu, když v ní Hermiona poznala…
"Veroniko?!" vydechla ztěžka.
"Čekala jsi snad někoho jiného?"
"Popravdě, nečekala jsem nikoho."
"Hermiono, můžu se tě zeptat, co tady děláš s ním?" řekla odporně Veronika a ukázala na Rona. Hermiona se zarazila, co mám teď dělat? ptala se sama sebe. Mám se přidat k Veronice a hrát na ni spojenectví nebo se mám dát na stranu kam doopravdy patřím a to je k Ronovi? Bezmocně se na dotyčného podívala a ten celou situaci vyřešil za ni, když si ji k sobě přitáhl a letmo jí políbil.
"Ta hra už mě nebaví, končím," zašeptal neslyšně Hermioně do ucha.
"To nemyslíš vážně?! Nepřijala si náhodou mou pomoc?! Sprostě si mě využila ve svůj prospěch!" rozzuřila se Veronika. Hermiona jen sklonila hlavu a oči zabodávala do ledu.
"Na čí straně vlastně jsi?!"
"Odpověz mi!" zakřičela, když se Hermiona neměla k odpovědi.
"Já nevím," šeptla.
"Abys věděla, jsem ochotná tě vzít na milost, znovu ti nabízím spojenectví, přijmi nebo nech být a následky si nes sama!" Hermiona těkala pohledem mezi Veronikou a Ronem. Její spojenectví přijmout nemohla, musela jej odmítnout ale jak? Jak má odmítnout někoho tak nebezpečného? Celá se třásla, ale jak záhy zjistila nebylo to strachy. Rapidně se ochladilo, větve stromů začaly namrzat, jakoby byla zima. Hermiona se rozhlížela kolem sebe ale nic neviděla, slyšela pouze Veroničin smích.
"Čemu se směješ?" zeptala se rázně Hermiona a nepozorovaně si vytáhla hůlku, Ron udělal to samé.
"Jediné místo kam ses nepodívala je obloha, tu hlupačko! Myslíš si, že obelstíš služebníky Pána zla? Ty naivko!" smála se ještě více Veronika. Hermiona zvedla hlavu a podlomily se jí kolena.
"Mozkomorové," vydechla ztěžka.
"Ano, a nikdo je nemůže zastavit!" smála se Veronika. "A za chvíli přijdou další, a také Smrtijedi a nikdo jim nezabrání ve vstupu do hradu, když je brumbál pryč!" Hermiona na ni nevěřícně zírala, v hlavě jí běželo milion myšlenek. Ze všeho nejdřív provedla jednoduché kouzlo, jímž jim odstranila z nohou brusle a přičarovala opět boty. Tiskla Ronovi ruku na znamení toho, aby mlčel.
"Pěkně sis to naplánovala," ušklíbla se Hermiona. Za zády vyčarovala Patrona a poslala jej k Peggi, ta už bude vědět co se stalo.
"A ty mi v tom nezabráníš," ušklíbla se škodolibě Veronika.
"Jsi si jistá, že ti v tom nezabráním já? Sestro?" promluvila Peggi za Veronikou. Ta se s trhnutím otočila.
"Co ty tady děláš?!" vykřikla.
"Já jsem pro ni poslala," řekla Hermiona a, i když nechápala, jak její Patron mohl Peggi najít tak rychle, přistoupila blíž k Veronice, tak jako Peggi.
"Ty zmije! Za to zaplatíš! Avada…"
"Avada Kedavra!" vykřikla Peggi bez slitování. Záblesk zeleného světla vytryskl z její hůlky a narazil přímo do Veroniky, ta ztuhla a zhroutila se mrtva k zemi.
"Děkuji, Peggi. Peggi!" zakřičela zděšeně Hermiona a rozutekla se k Peggi, která padla na kolena a sípavě dýchala. "Peggi, Ishio, co je s tebou?!"
" ,Až zemřou rodiče dívky jedné, vznikne pouto nezvratné, myšlenky druhé uslyší, chtíc nechtíc, mysl se propojí. Zemře-li vyvolená první, druhá zemře s ní.´ Pořád nevím, která byla vyvolená, jak to vypadá asi Veronika," sípala Peggi.
"Peggi!!!" zakřičela Hermiona, když se jí zhroutila v náručí.

Hermiona - část 37.

3. srpna 2008 v 18:20 | Pluviassol
Konečně jsem se vrátila a se mnou i má povídka, nestihla jsem ji dokončit, více viz. Moje kecy... =o) Pěkné počteníčko!




"Páni, teda Hermiono, co to bylo?" zeptal se zadýchaně Ron, když k ní přijel. Dal si ruce v bok a napjatě čekal na odpověď.
"Lutz," pokrčila rameny, jakoby nic. "Rone, nic to nebylo, byl to jen jednoduchý skok, nic víc."
"Nikdy jsi mi neřekla, že umíš bruslit."
"Neptal jsi se."
"Kolik toho o tobě ještě nevím? Neumíš hrát na harfu nebo tak něco?"
"Ne, to vážně neumím," smála se. Ron se tvářil, jakoby do něj uhodil blesk.
"Teď si kvůli tobě budu připadat jako hlupák," stěžoval si.
"Proč?"
"Protože já, na rozdíl od tebe, bruslit moc neumím. Z čehož vyplívá, že si budu připadat jako hlupák."
"Ale Rone," zasmála se něžně Hermiona. "Tak víš co? Já tě to naučím, pokud budeš chtít. No, popravdě řečeno, nemáš nevybranou."
"No tak to je od tebe vážně milé," zasmál se Ron a jel ji obejmout.
"To mám považovat jako úplatek?"
"Ne, úplatek je toto," zasmál se s jiskrou v očích Ron a opět ji políbil. Líbal ji něžně ale přitom naléhavě, jejich polibek se prohloubil a byl krásný, dokud Ron neztratil rovnováhu a nespadli na led.
"Ty-jsi-prostě-nemožný!" stěžovala si naoko rozzuřená Hermiona, avšak v duchu potlačovala smích. Takto se od smrti Viktora nebavila.
"Hermiono, jsem rád, že jsi mě sem vzala," přiznal se Ron a dal jí pusu na čelo, jeho vlasy ji zašimraly na tváři.
"No, víš Rone, ehm, to je sice krásné, ale já bych jaksi ráda vstala víš? Ty nejsi ten, koho led studí do zad, nicméně věřím, že tobě je fajn," pošklebovala se Hermiona. Začínalo jí být opravdu trochu chladno.
"Hermiono, celá se třeseš," poznamenal Ron jakoby nic.
"A ty se divíš?! Ležím na ledu pokud sis ještě nevšiml!"
"Och, promiň. Já zapomněl."
"Zapomněl? Ty jsi zapomněl?! To snad nemyslíš vážně!" začala se bezmocně smát Hermiona. "On zapomněl."
"No tak pojď vstávej," řekl naoko uražený Ron a napřáhl k ní pomocnou ruku, kterou ochotně přijala.
"Díky, teď, pokud chceš, můžeme začít s ,výukou´. Souhlasíš?"
"Hermiono. No, víš, já nemyslím, že je to zrovna dobrý nápad."
"Proč by neměl být?"
"Nerad to přiznávám, zvlášť před tebou, dívkou, která, jak se zdá, umí všechno. Ale, no prostě, já jsem hrozné poleno," zčervenal Ron a sklonil hlavu. Hermiona se něžně zasmála a jemně jej pohladila po tváři.
"Hlupáčku," zasmála se ještě něžněji, " tak pojď, jeden krůček za druhým, pěkně pomaloučku. Nikam nespěchej máme čas, máme celou noc," povzbuzovala jej a pomalu ho táhla přes jezero.
"Co ještě umíš krom toho…jakže jsi to říkala?" vypálil na ni znenadání Ron.
"Lutz."
"Jo, to je přesně ono. Umíš ještě něco? Myslím taky, ehm, skok," vyzvídal s nepředstíraným zájmem. Hermiona už tušila co budou příští zimu dělat.
"Jen to základní, bruslila jsem od sedmi let do doby, než jsem musela nastoupit do Bradavic. Potom už jen o prázdninách s bývalými kamarádky z týmu. Nejsem kdovíjak dobrá, nemysli si," odpověděla smutně Hermiona. Bruslení bylo to jediné, co jí v Bradavicích vždy chybělo.
"Ale tím si mi neodpověděla, jestli umíš i něco jiného, krom toho lutze," dožadoval se odpovědi Ron. Dal si ruce v bok a nesmlouvavě čekal na odpověď.
"Ano, umím. Axela, rittbergera, toeloopa, fllip, salchow," vypočítávala na prstech Hermiona.
"Počkej, jsou ještě i nějaké jiné, krom těchto?"
"Ne, liší se potom pouze počtem obrátek, já umím jen jednoduché, dvojité umím asi jen dva, nebo tři. Nezapomínej, že jsem musela brzy s bruslením skončit kvůli Bradavicím."
"To vypadá jako bys litovala nástupu do Bradavic," dedukoval Ron.
"Ne toho nelituji, ani jsem toho nikdy nelitovala."
"Ale něco zatím je."
"Ano, je za tím toho hodně."
"A povíš mi to, nebo mi to řekneš opět v hádankách?" nevydržel to už Ron a spráskl ruce načež se Hermiona rozesmála výrazu v jeho tváři. Rozcuchané vlasy připomínaly koště, hodně zrzavé koště. Oči vyvalené, ústa otevřená a nechápavě zvednuté obočí. Když se zeptal - "Co se děje?" - Hermiona se rozesmála ještě víc.
"P-povím ti to. Dej mi minutku," smála se Hermiona.
"Dobře, fajn, dělej si ze mě legraci. Jak je libo." On se snad urazil, uvědomila si Hermiona s úšklebkem.
"Víš, než jsem dostala dopis z Bradavic, vedla jsem úplně obyčejný život. Spolužáci mě nikdy moc v lásce neměli ale holky z týmu byly jiné. Vždy se se mnou bavily a nikdy mě neodsuzovaly, když mi něco nešlo tak mi to ty starší ochotně vysvětlily. Byly to chvíle, kdy jsem byla opravdu šťastná. Ledová plocha pro mě byla jakousi útěchou, jakýmsi útěkem z reality. A pak mi přišel dopis z Bradavic. V první chvíli jsem byla absolutně šťastná, jediná myšlenka, kterou jsem měla v hlavě byla, že se mě bude čarodějka. Ale pak na mě dolehla opět krutá realita, uvědomila jsem si co všechno budu muset kvůli studiu tady opustit. Bylo to jako rána z nebe."
"Copak tady se nikde nedá bruslit?" vyptával se Ron. Jeho uražení bylo tatam.
"Ale to víš, že dá. V zimě, tady na jezeře. Proč si myslíš, že jsem přes zimu tak unavená občas? A v sobotu tak dlouho spím, když ve všední den vstávám někdy i o hodinu spíše než vy?"
"Ty jsi chodila v zimě v noci bruslit? No to nemyslíš vážně? Hermiono já tě opravdu nepoznávám! Vždycky jsem si myslel, kdovíjak nejsi slušná a teď tohle! Ty jsi v noci utíkala k jezeru bruslit! Já nevěřím svým uším!" podivoval se Ron. Takovou mě nezná, pomyslela si Hermiona.
"Je to tak. Ani nevíš, kolikrát mě tu našel Hagrid. Nikdo jiný sem nikdy nepřišel, nechápu, proč by to dnes mělo být jinak."
"V Prasinkách nás nikdo nikdy taky nesledoval. mimochodem, jaké to tam bylo?" dobíral si ji nemístně Ron, čímž jí připomněl Peggi. Hněvivě si jej měřila.
"Já jsem něco provedl?" zeptal se laškovně naoko vyděšený Ron.
"Proč říkáš Peggi Ishio?!" vypálila Hermiona dřív, než se vůbec stačila zastavit.
"To tě trápí?" zasmál se od srdce Ron.
"Ano," odpověděla úsečně.
"Hermiono Grangerová," odmlčel se, "lásko. Byla to pouze součást hry, kterou jsme začali hrát, a nejsem si jistý zda se dá ještě vycouvat. Myslím, že spíše ne jak ano."
"Ale nevypadá to, že by ti to moc vadilo."
"Myslíš, že se mi líbí plížit se za tebou a Veronikou jako nějaký pobuda a čekat až tě na chvíli nechá samotnou?! Odpovím ti sám, ne nelíbí!"
"Promiň," omlouvala se kajícně Hermiona. Do očí se mu neodvážila podívat. Avšak Ron jí jemně zvedl hlavu, aby ji políbil. Rukou při tom sjel na odhalený krk a o něco zavadil.
"Vidím, že nosíš můj dárek," poznamenal Ron.
"Proč bych ho neměla nosit? Je nádherný. Mimochodem, můžu se na něco zeptat?"
"Samozřejmě, ptej se."
"Víš vypadá to, jako by byl pro tebe tento řetízek něčím důležitý, ale já nemůžu přijít na to, čím by mohl být. Povíš mi to, nebo si toto tajemství chceš nechat raději pro sebe? Nebudu se zlobit," řekla Hermiona a upřela svůj pohled na Rona. Ten se na ni však nedíval. Jeho pohled směřoval k přívěšku na řetízku. Jemně jej pohladil a pak se Hermioně zadíval do očí. Chvíli tak nehnutě stáli, než Ron opět promluvil.
"Ten řetízek mi dala máma, když jsem byl ještě malý. Je to sice jen stříbro ale vyrobili jej skřítkové, je staré. Jak dlouho to nevím."
"Blázníš? Prý, Jen stříbro…! Rone je překrásný!" utrhla se na něj a jemně ho políbila do vlasů a trpělivě vyčkávala až bude pokračovat.
"A ten přívěsek?" zeptala se, když se pořád k ničemu neměl.
"Ten přívěsek jsem navrhl a pomohl vyrobit," přiznal se Ron se sklopenou hlavou. Vroubky na bruslích dělal díru do ledu.
"Opravdu?" zašeptala nevěřícně Hermiona. Vrhla se k Ronovi a vášnivě jen políbila. Nikdy jí nikdo nic takového nedaroval, ani Viktor. Už chápala jak se Ron musel cítil, když mu ho vrátila. Když se od sebe odtrhli ještě chvíli zůstali stát v objetí. Hermiona měla zavřené oči a nevnímala nic, krom Rona. Jeho dotyky, teplo, které z něj sálalo, jeho dech na své šíji… Byla jako v sedmém nebi.
"Jak kouzelné," ozval se za nimi někdo posměšně, když začal tleskat. Hermiona odskočila od Rona a horlivě se kolem sebe rozhlížela, aby spatřila narušitele.
"Hledáš mě?" zeptal se známí hlas znovu. Hermiona zaostřila na místo odkud vycházel. Postava se pomalu blížila k ledu, když v ní Hermiona poznala…

Hermiona - část 35. NEW!!!!

3. srpna 2008 v 18:18 | Pluviassol
Prosím přečtěte si tuto "new" část, něco jsem tam dopsala, je to tučně, potřebovala jsem to, abych na to mohla potom navázat.... ;o)



Hermiona byla nachystaná jako jedna z prvních, musela se totiž ještě sejít s Veronikou a ostatními zmijozelskými. Už chtěla odejít, když k ní přiběhnul Ron. Bezeslova si ji přitáhl k sobě a vášnivě, s jistou naléhavostí ji políbil.
"Vrať se mi v pořádku," prosil.
"Neboj se o mě," řekla Hermiona, natáhla se na špičky a políbila Rona na čelo. Ten se něžně usmál a objal ji ještě pevněji.
"Už musím jít," zašeptala Hermiona. Pustila Rona a utíkala za Veronikou, už měla zpoždění.
"Kde jsi tak dlouho?" utrhla se na ni Veronika sotva ji uviděla. Hermiona sklopila zahanbeně oči.
"Jedeme konečně?" zeptal se nějaký netrpělivý chlapec. Hermiona zvedla hlavu, aby si ho mohla prohlédnout. Chlapec byl vysoký asi jako Ron, štíhlá vypracovaná postava, kaštanové vlasy, čokoládové oči, okouzlující úsměv, při kterém měknou kosti v těle. V duchu se pro sebe ušklíbla, tento mladík určitě chodí s Veronikou, pomyslela si.
"Pojďme," vyzvala všechny Veronika a zavěsila se do toho chlapce. "Jo Hermiono, asi bych vás měla představit, tohle je můj přítel, Daniel Ossvut, chodí také do Zmijozelu, víc vědět nepotřebuješ," představovala si podtón nenávisti v jejím hlase? Co když jejich plány Veronika prokoukne? Tohle nemůže vyjít, napadalo Hermionu. Celou cestu do Prasinek byla ponořená do svých myšlenek, nevnímala cestu, která jednotvárně ubíhala kolem ní.
"Hermiono, co kdybychom zašli do Medového ráje? Dala bych si peprmintové pralinky ve tvaru ropuch," zasnila se Veronika. Hermiona jen pokrčila rameny. Ať půjdeme kamkoliv bude to pro mě utrpení, napadlo ji. Rozhlédla se kolem sebe a musela se pousmát. Prasinky vypadaly jako z nějaké pohlednice. Na střechách malých domů se kupil sníh, všichni chodili zachumlaní v hábitech a jen málo lidí se pohybovalo venku, většina žáků Bradavic seděla u Tří košťat.
Vešli do krámku a polilo je příjemné teplo, Hermiona se z něj celá zatřásla. Na tváři se jí rozlil úsměv. Nic se nezměnilo, usmála se. Přešla k jednomu z regálů a sáhla pro velké balení Bertíkových fazolek tisíckrát jinak.
"Tobě to chutná?" zeptala se zhnuseně Veronika.
"Ani ne," usmála se.
"Tak proč si to kupuješ?"
"Že to nechutná mě, neznamená, že to nechutná Weasleymu. A s mnou šikovností by se mu jeho choutky dvakrát nemuseli vyplatit," usmála se záludně Hermiona a zaplatila sladkost. Nemohla se dočkat až ji dá Ronovi, Bertíkovi fazolky přímo zbožňuje. Schovala si je pečlivě do hábitu a spolu s ostatními vyšla opět na ulici.
"Ale podívejme koho to tu máme!" vykřikla do ticha Veronika. Hermiona líně vzhlédla a uviděla Rona s Peggi jak se drží za ruce. Zvedla se v ní vlna dosud nepoznané žárlivosti. Podívala se na vyplašenou Peggi, jak se k Ronovi tiskne a ten ji majestátně objímá. Musela se odvrátit, ten pohled byl k nevydržení.
"Copak, Hermiono, neřekneš jim k tomu nic? Vypadá to, jakoby jsi chtěla vraždit pohledem," vytrhla ji ze zamyšlení veselá Veronika.
"O tom si promluvíme později," odsekla s nehranou zlostí v hlase.
"Ale, ale, ty snad žárlíš?"
"Myslíš si, že mám důvod žárlit na tvou sestru?" opáčila Hermiona a vítězoslavně se usmála. To byla pro Veroniku rána pod pás, asi ostatním neřekla jaký vztah má k Peggi. Dala si ruce v bok a čekala co jí na to Veronika odpoví, avšak promluvil někdo jiný.
"Ishio, pojď půjdeme," řekl Ron a políbil Peggi do vlasů a jemně ji táhl pryč. Hermiona se za nimi dívala s kamennou tváří, ovšem uvnitř ní to vše vřelo. Proč jí říká Ishio? ptala se sama sebe.
"Myslím, že my také půjdeme ne?" řekl Daniel, když jim ti dva zmizeli z dohledu.
"Jistě, kam půjdeme?"
"Navrhuji zajít ke Třem košťatům."
"Návrh přijat, návrh podpořen, jdeme!" zavelela Veronika a rozešla se.
"Víš Veroniko, já bych si potřebovala koupit nový kalamář a brk, nebude to trvat dlouho slibuji," zaprosila.
"To bude zase otrava, doufám, že tam vejdeš a vezmeš první co ti padne pod ruku!"
"Nebo bychom mohli jít my ke Košťatů a ona ať si jde kam chce," prohlásil Daniel a všichni přítomní byli jeho návrhem nadšeni, očividně se jim nechtělo trčet v té zimě venku a čekat až si jejich spolužačka vybere brk. Jen Veronika se tvářila nejistě, jako by ji nechtěla pustit ani na sekundu z očí.
"Veroniko, opravdu se mi nechce stát a čekat než si vybere nějaký zatracený brk a kalamář, ona nám nikam neuteče, pak dojde za námi, že ano Hermiono?" otočil se na ni Daniel s hrozbou v očích. Ztuhla a neschopna odpovědi jen němě přikývla. "Tak vidíš," pokračoval tlumeným hlasem, "není se čeho bát, tak pojď."
"Dobře, přesvědčil si mě, pojďme. A ty," ukázala prstem na Hermionu, "nezdrž se tam dlouho jinak tě půjdeme hledat, pamatuj si to." Výhružka v jejím hlase byl zřejmá, ničím nezastřená. Opětovně jen přikývla a vydala se jiným směrem než ostatní. Když došla za roh, opřela se o nejbližší zeď a ztěžka vydechla. Co to mělo znamenat?! Chce mě snad hlídat? Abych náhodou nešla za Ronem a ostatníma? Co se to tu děje? Musím to co nejdříve povědět ostatním, zakončila své myšleny a vydala se do obchůdku. Uvnitř bylo opět krásné teplo a klid. Sundala si kabát a pověsila ho na vyřezávaný věšák, vytáhla z kapsy peněženku a šla pečlivě vybírat brk, kalamář a následně i nějaký inkoust.
Když byla asi u třetího brku, někdo ji zezadu objal. Chtěla se otočit a dotyčnému vrazit pohlavek, když v tom si uvědomila, že objetí jí není cizí. Pomalu se otočila, aby si mohla dotyčného prohlédnout.
"Rone," vydechla a skočila mu kolem krku. Pevně ho objala a vůbec jí nevadilo, že má na kabátě čerstvě napadaný sníh, který ji studil do rukou. Ron se od ní odtáhl, to se jí nelíbilo, ale odtáhla se proto, aby ji mohl něžně políbit. Jeho rty zlehka klouzaly po těch jejích, byli studené. Ron si ji přitáhl blíž a začal ji líbat vášnivěji. Vjela mu rukou do vlasů a plně se vložila do jejich polibku, přestala vnímat okolní svět.
"Ehm, mládeži, nejste tu sami," ozvalo se za nimi, okamžitě se od sebe odtrhli oba červené jako zralá ředkvička. Hermiona se zadívala prosklenými dveřmi ven, když v tom se tam mihnula postava.
"Rone někdo tam je."
"C-cože?" zeptal se zmateně a podíval se ven. "Hermiono, nikdo tam není."
"Někoho jsem tam viděla, určitě ho poslala Veronika, raději už běž honem, než se vrátí," odstrkávala ho od sebe. Rychle vzala první brk, který viděla, zaplatila a spěchala ke Třem košťatů. Když přišla dovnitř Veronika na ni zamávala a pokynula jí, aby si přisedla k nim. Hermiona si neznatelně povzdechla a odevzdaně k nim zamířila.
"Máš co jsi potřebovala? Čekali jsme tě až později," přiznala Veronika se smíchem. Hermiona se také pousmála ale navíc se nezmohla, srdce jí bušilo, ruce se klepaly.
"Co si dáš?" zeptal se Daniel.
"J-já nic, děkuji," řekla ponořená do svých myšlenek. Zbytek odpoledne kolem ní utekl v rozmazané šmouze, nevnímala co se děje kolem ní, skoro ani to, kde se zrovna nachází. Přemýšlela o záhadném neznámém, který ji sledoval. Leč měl Ron pochybnosti, ona si byla jistá tím co viděla. Musel to být někdo, koho poslala Veronika, jinak si to neuměla vysvětlit, hrozba v jejích očích tomu také nasvědčovala. Ani si neuvědomila, že už je večer a vrací se zpět k hradu.
"Tak dobrou," loučila se s přítomnými. Všichni jí zamávali a ona odešla do Nebelvírské věže. Muselo být už hodně pozdě, když přišla, neboť ve věži už nikdo nebyl. Napadl ji ztřeštěný nápad, který musela realizovat. Rozběhla se k Ronově ložnici, potichounku vklouzla dovnitř a přešla k Ronově posteli.
"Rone vstávej," zašeptala a jemně s ním zatřásla. Ale žádné reakce se jí nedostalo. "Ronalde Weasley, jestli okamžitě nevstaneš tak si mě nepřej," řekla naoko výhružně. Cítila jak se Ronova postel otřásá pod jeho smíchem.
"Co potřebuješ?" zeptal se až byl konečně schopný normálně mluvit.
"Obleč se a přijď dolů, kabát nebudeš potřebovat, stačí tlustý svetr," mrkla na něj tajuplně Hermiona a vytratila se z pokoje. Dole netrpělivě přešlapovala sem a tam čekajíc až Ron konečně přijde. Skoro nadskočila, když jej viděla vycházet ze dveří chlapeckých ložnic.
"Pojď," chytila ho za ruku a táhla ho ven, sama si kabát nechala ve společenské místnosti.
"Kam mě to vedeš?" zeptal se Ron a propletl svoje prsty s jejími. Spěchali chodbou a tajně doufali, že je nikdo neuvidí.
"Uvidíš," odpověděla mu tajuplně, nechtěla nic prozradit z jejího plánu. Vyběhli ven a běželi vyšlapanou cestičkou k jezeru. Když konečně stanuli před zamrzlou ledovou plochou. Hermiona celá jen zářila. Kdyby mohla přeskočila by jezero na jeden pokus, takovou v sobě měla nyní energii.
"Už mi řekneš co tu děláme?" zeptal se nevěřícně Ron. Toto nebyl její styl, takto porušovat pravidla. Acio brusle, pomyslela si v duchu a k nim z hradu přilítly dva páry bruslí.
"Tak už víš co tu děláme?" usmála se ještě více.

Hermiona - část 36.

15. července 2008 v 20:22 | Pluviassol
Takže, tady máte další pokráčko speciálně věnované Michce, která snad jediná neodjela a pomohla svou pevnou vůlí donutit můj notebook, aby fungoval a já sem mohla dát pokráčko... xD Musím se vám omluvit, že jsem ho sem nedala dřív ale nejel mi notenook, jak jste již zjistili... Pokráčko není dlouhé, je tam i minulá ochutnávka, o víkendu jsem nakonec moc nepsala jelikož mi bylo zle a ležela jsem v posteli... Ale dost mých keců! Příjemnou zábavu!! =o)




"Veroniko, opravdu se mi nechce stát a čekat než si vybere nějaký zatracený brk a kalamář, ona nám nikam neuteče, pak dojde za námi, že ano Hermiono?" otočil se na ni Daniel s hrozbou v očích. Ztuhla a neschopna odpovědi jen němě přikývla. "Tak vidíš," pokračoval tlumeným hlasem, "není se čeho bát, tak pojď."
"Dobře, přesvědčil si mě, pojďme. A ty," ukázala prstem na Hermionu, "nezdrž se tam dlouho jinak tě půjdeme hledat, pamatuj si to." Výhružka v jejím hlase byl zřejmá, ničím nezastřená. Opětovně jen přikývla a vydala se jiným směrem než ostatní. Když došla za roh, opřela se o nejbližší zeď a ztěžka vydechla. Co to mělo znamenat?! Chce mě snad hlídat? Abych náhodou nešla za Ronem a ostatníma? Co se to tu děje? Musím to co nejdříve povědět ostatním, zakončila své myšleny a vydala se do obchůdku. Uvnitř bylo opět krásné teplo a klid. Sundala si kabát a pověsila ho na vyřezávaný věšák, vytáhla z kapsy peněženku a šla pečlivě vybírat brk, kalamář a následně i nějaký inkoust.
Když byla asi u třetího brku, někdo ji zezadu objal. Chtěla se otočit a dotyčnému vrazit pohlavek, když v tom si uvědomila, že objetí jí není cizí. Pomalu se otočila, aby si mohla dotyčného prohlédnout.
"Rone," vydechla a skočila mu kolem krku. Pevně ho objala a vůbec jí nevadilo, že má na kabátě čerstvě napadaný sníh, který ji studil do rukou. Ron se od ní odtáhl, to se jí nelíbilo, ale odtáhla se proto, aby ji mohl něžně políbit. Jeho rty zlehka klouzaly po těch jejích, byli studené. Ron si ji přitáhl blíž a začal ji líbat vášnivěji. Vjela mu rukou do vlasů a plně se vložila do jejich polibku, přestala vnímat okolní svět.
"Ehm, mládeži, nejste tu sami," ozvalo se za nimi, okamžitě se od sebe odtrhli oba červené jako zralá ředkvička. Hermiona se zadívala prosklenými dveřmi ven, když v tom se tam mihnula postava.
"Rone někdo tam je."
"C-cože?" zeptal se zmateně a podíval se ven. "Hermiono, nikdo tam není."
"Někoho jsem tam viděla, určitě ho poslala Veronika, raději už běž honem, než se vrátí," odstrkávala ho od sebe. Rychle vzala první brk, který viděla, zaplatila a spěchala ke Třem košťatů. Když přišla dovnitř Veronika na ni zamávala a pokynula jí, aby si přisedla k nim. Hermiona si neznatelně povzdechla a odevzdaně k nim zamířila.
"Máš co jsi potřebovala? Čekali jsme tě až později," přiznala Veronika se smíchem. Hermiona se také pousmála ale navíc se nezmohla, srdce jí bušilo, ruce se klepaly.
"Co si dáš?" zeptal se Daniel.
"J-já nic, děkuji," řekla ponořená do svých myšlenek. Zbytek odpoledne kolem ní utekl v rozmazané šmouze, nevnímala co se děje kolem ní, skoro ani to, kde se zrovna nachází. Přemýšlela o záhadném neznámém, který ji sledoval. Leč měl Ron pochybnosti, ona si byla jistá tím co viděla. Musel to být někdo, koho poslala Veronika, jinak si to neuměla vysvětlit, hrozba v jejích očích tomu také nasvědčovala. Ani si neuvědomila, že už je večer a vrací se zpět k hradu.
"Tak dobrou," loučila se s přítomnými. Všichni jí zamávali a ona odešla do Nebelvírské věže. Muselo být už hodně pozdě, když přišla, neboť ve věži už nikdo nebyl. Napadl ji ztřeštěný nápad, který musela realizovat. Rozběhla se k Ronově ložnici, potichounku vklouzla dovnitř a přešla k Ronově posteli.
"Rone vstávej," zašeptala a jemně s ním zatřásla. Ale žádné reakce se jí nedostalo. "Ronalde Weasley, jestli okamžitě nevstaneš tak si mě nepřej," řekla naoko výhružně. Cítila jak se Ronova postel otřásá pod jeho smíchem.
"Co potřebuješ?" zeptal se až byl konečně schopný normálně mluvit.
"Obleč se a přijď dolů, kabát nebudeš potřebovat, stačí tlustý svetr," mrkla na něj tajuplně Hermiona a vytratila se z pokoje. Dole netrpělivě přešlapovala sem a tam čekajíc až Ron konečně přijde. Skoro nadskočila, když jej viděla vycházet ze dveří chlapeckých ložnic.
"Pojď," chytila ho za ruku a táhla ho ven, sama si kabát nechala ve společenské místnosti.
"Kam mě to vedeš?" zeptal se Ron a propletl svoje prsty s jejími. Spěchali chodbou a tajně doufali, že je nikdo neuvidí.
"Uvidíš," odpověděla mu tajuplně, nechtěla nic prozradit z jejího plánu. Vyběhli ven a běželi vyšlapanou cestičkou k jezeru. Když konečně stanuli před zamrzlou ledovou plochou. Hermiona celá jen zářila. Kdyby mohla přeskočila by jezero na jeden pokus, takovou v sobě měla nyní energii.
"Už mi řekneš co tu děláme?" zeptal se nevěřícně Ron. Toto nebyl její styl, takto porušovat pravidla. Acio brusle, pomyslela si v duchu a k nim z hradu přilítly dva páry bruslí.
"Tak už víš co tu děláme?" usmála se ještě více.
"To snad nemyslíš vážně?! Vytáhneš mě do noci, k jezeru, jen ve svetru, abych si mohl zabruslit?" Hermiona se zasmála jeho výrazu, pohladila jej po tváři a rozešla se pro brusle za Ronova ustavičného remcání.
"Ale nečekal jsi to co? Překvapila jsem tě," dobírala si ho Hermiona a hledala nejbližší pařez, na kterém by se mohla obut. Ruce měla obtěžkané jak svými tak Ronovými bruslemi.
"No tak, Rone, neboj bude to zábava, můžeme jen doufat, že nám profesor Hagrid nedá školní trest, když nás tu nachytá," zasmála se.
"Jak si můžeš být jistá, že jediný kdo sem může přijít je Hagrid?"
"Kdo jiný by sem v tuto hodinu chodil? Profesor Brumbál? Pochybuji, všichni už spí," uklidňovala ho. Konečně našla vytoužený pařez, takřka se k němu rozeběhla, Ron jí byl v patách. Konečně od ní převzal své brusle a rozhlížel se, kde by se mohl přezout on.
"Počkej chvíli, já jsem hned obutá," vydala ze sebe zadýchaně Hermiona, bohužel to Ronovi neušlo. Shýbl se k ní a pohladil ji po vlasech.
"Copak tě tato činnost stojí úsilí?" posmíval se.
"No počkej! Uvidíme, kdo se bude smát naposled a teď sedej a zavazuj!" přikázala a sama si stoupla, klopýtavým krokem přešla kousek bokem. S příjemným chvěním sledovala lesknoucí se hladinu, kterou pokrýval tvrdý led. Krásný a chladný, vyzařovala z něj síla a mohutnost. Hermioně to dodalo tu dávno postrádanou energii. Cítila se zde krásná, plná energie, šťastná nespoutaná, jednoduše svá. Zhluboka se nadechla, aby nasála do plic ledový vzduch, až ji z toho zamrazilo v zádech. Připadala si, jako by jí bylo znova šest a ona měla poprvé vstoupit na ledovou plochu. Vzpomínky se jí vracely rychlostí blesku, bylo nemožné je zastavit.
Vzpomněla si na svůj první krůček na ledě, první pád, první úspěch, první prohru. Zatřásla hlavou, ve snaze vypudit minulost z hlavy a žít přítomností. Najednou ji Ron chytil kolem pasu tak zprudka, že se v objetí zřítili k zemi. Jen co dopadli se začala Hermiona neovladatelně smát, avšak Ron ji umlčel jemným polibkem. Po chvíli jej od sebe jemně odstrčila a s nespoutaným úsměvem na rtech se vydala k jezeru.
Přistoupila ke kraji a zhluboka se nadechla, pomalu zvedla nohu a nejistě ji pomaličku položila na led. Jen co se nůž brusle dotkl ledu, nejistota opadla, i když prvních pár kroků na ledě dělala s jistou opatrností. Led byl hladký jako sklo, jakoby na něm nikdo předtím nebruslil. Šťastně si výskla a rychle se rozjela, otočila se tak, aby jela pozpátku. Rozjela se ještě rychleji, pomalu natáhla jednu nohu do zadu a vší silou se odrazila. Když dopadla, musela se zastavit. Já to nezapomněla, radovala se v duchu.
"Páni, teda Hermiono, co to bylo?" zeptal se zadýchaně Ron, když k ní přijel. Dal si ruce v bok a napjatě čekal na odpověď.
"Lutz," pokrčila rameny, jakoby nic. "Rone, nic to nebylo, byl to jen jednoduchý skok, nic víc."
"Nikdy jsi mi neřekla, že umíš bruslit."
"Neptal jsi se."
"Kolik toho o tobě ještě nevím? Neumíš hrát na harfu nebo tak něco?"
"Ne, to vážně neumím," smála se. Ron se tvářil, jakoby do něj uhodil blesk.
"Teď si kvůli tobě budu připadat jako hlupák," stěžoval si.
"Proč?"
"Protože já, na rozdíl od tebe, bruslit moc neumím. Z čehož vyplívá, že si budu připadat jako hlupák."
"Ale Rone," zasmála se něžně Hermiona. "Tak víš co? Já tě to naučím, pokud budeš chtít. No, popravdě řečeno, nemáš nevybranou."
"No tak to je od tebe vážně milé," zasmál se Ron a jel ji obejmout.

Hermiona - část 36. (ochutnávka)

11. července 2008 v 13:23 | Pluviassol
Hehe, já myslela, že toho mám ze včerejška víc, no nevadí, alespoň něco... O víkendu se pokusím psát hodně, takže v neděli přidám něco delšího, toto berte spíše jako ochutnávku, než pokráčko, na něj je to opravdu velmi, veli krátké... xD Tak jo příjmnou zábavu i u tohoto kousíčku... ;o)




"Tak už víš co tu děláme?" usmála se ještě více.
"To snad nemyslíš vážně?! Vytáhneš mě do noci, k jezeru, jen ve svetru, abych si mohl zabruslit?" Hermiona se zasmála jeho výrazu, pohladila jej po tváři a rozešla se pro brusle za Ronova ustavičného remcání.
"Ale nečekal jsi to co? Překvapila jsem tě," dobírala si ho Hermiona a hledala nejbližší pařez, na kterém by se mohla obut. Ruce měla obtěžkané jak svými tak Ronovými bruslemi.
"No tak, Rone, neboj bude to zábava, můžeme jen doufat, že nám profesor Hagrid nedá školní trest, když nás tu nachytá," zasmála se.
"Jak si můžeš být jistá, že jediný kdo sem může přijít je Hagrid?"
"Kdo jiný by sem v tuto hodinu chodil? Profesor Brumbál? Pochybuji, všichni už spí," uklidňovala ho. Konečně našla vytoužený pařez, takřka se k němu rozeběhla, Ron jí byl v patách. Konečně od ní převzal své brusle a rozhlížel se, kde by se mohl přezout on.
"Počkej chvíli, já jsem hned obutá," vydala ze sebe zadýchaně Hermiona, bohužel to Ronovi neušlo. Shýbl se k ní a pohladil ji po vlasech.
"Copak tě tato činnost stojí úsilí?" posmíval se.
"No počkej! Uvidíme, kdo se bude smát naposled a teď sedej a zavazuj!" přikázala a sama si stoupla, klopýtavým krokem přešla kousek bokem. S příjemným chvěním sledovala lesknoucí se hladinu, kterou pokrýval tvrdý led. Krásný a chladný, vyzařovala z něj síla a mohutnost. Hermioně to dodalo tu dávno postrádanou energii. Cítila se zde krásná, plná energie, šťastná nespoutaná, jednoduše svá. Zhluboka se nadechla, aby nasála do plic ledový vzduch, až ji z toho zamrazilo v zádech. Připadala si, jako by jí bylo znova šest a ona měla poprvé vstoupit na ledovou plochu. Vzpomínky se jí vracely rychlostí blesku, bylo nemožné je zastavit.
Vzpomněla si na svůj první krůček na ledě, první pád, první úspěch, první prohru. Zatřásla hlavou, ve snaze vypudit minulost z hlavy a žít přítomností. Najednou ji Ron chytil kolem pasu tak zprudka, že se v objetí zřítili k zemi. Jen co dopadli se začala Hermiona neovladatelně smát, avšak Ron ji umlčel jemným polibkem.

Hermiona - část 35.

10. července 2008 v 20:05 | Pluviassol
Takže tady máte slibované pokráčko, ale bohužel jsem ho nestihla upravit, možná ho ještě rozšířím ale nevím možná taky ne... Nějak jsem pak přestala stíhat jelikož papínek dostal nový telefon a já mu tam z mého stahovala vyzvánění a obrázky... Ještě mě čekají schémata a instalace USB, no, mám co dělat... xD ale chtěla bych ještě dneska psát, uvidíme.... =o)
"Veroniko, opravdu se mi nechce stát a čekat než si vybere nějaký zatracený brk a kalamář, ona nám nikam neuteče, pak dojde za námi, že ano Hermiono?" otočil se na ni Daniel s hrozbou v očích. Ztuhla a neschopna odpovědi jen němě přikývla. "Tak vidíš," pokračoval tlumeným hlasem, "není se čeho bát, tak pojď."
"Dobře, přesvědčil si mě, pojďme. A ty," ukázala prstem na Hermionu, "nezdrž se tam dlouho jinak tě půjdeme hledat, pamatuj si to." Výhružka v jejím hlase byl zřejmá, ničím nezastřená. Opětovně jen přikývla a vydala se jiným směrem než ostatní. Když došla za roh, opřela se o nejbližší zeď a ztěžka vydechla. Co to mělo znamenat?! Chce mě snad hlídat? Abych náhodou nešla za Ronem a ostatníma? Co se to tu děje? Musím to co nejdříve povědět ostatním, zakončila své myšleny a vydala se do obchůdku. Uvnitř bylo opět krásné teplo a klid. Sundala si kabát a pověsila ho na vyřezávaný věšák, vytáhla z kapsy peněženku a šla pečlivě vybírat brk, kalamář a následně i nějaký inkoust.
Když byla asi u třetího brku, někdo ji zezadu objal. Chtěla se otočit a dotyčnému vrazit pohlavek, když v tom si uvědomila, že objetí jí není cizí. Pomalu se otočila, aby si mohla dotyčného prohlédnout.
"Rone," vydechla a skočila mu kolem krku. Pevně ho objala a vůbec jí nevadilo, že má na kabátě čerstvě napadaný sníh, který ji studil do rukou. Ron se od ní odtáhl, to se jí nelíbilo, ale odtáhla se proto, aby ji mohl něžně políbit. Jeho rty zlehka klouzaly po těch jejích, byli studené. Ron si ji přitáhl blíž a začal ji líbat vášnivěji. Vjela mu rukou do vlasů a plně se vložila do jejich polibku, přestala vnímat okolní svět.
"Ehm, mládeži, nejste tu sami," ozvalo se za nimi, okamžitě se od sebe odtrhli oba červené jako zralá ředkvička. Hermiona se zadívala prosklenými dveřmi ven, když v tom se tam mihnula postava.
"Rone někdo tam je."
"C-cože?" zeptal se zmateně a podíval se ven. "Hermiono, nikdo tam není."
"Někoho jsem tam viděla, určitě ho poslala Veronika, raději už běž honem, než se vrátí," odstrkávala ho od sebe. Rychle vzala první brk, který viděla, zaplatila a spěchala ke Třem košťatů. Když přišla dovnitř Veronika na ni zamávala a pokynula jí, aby si přisedla k nim. Hermiona si neznatelně povzdechla a odevzdaně k nim zamířila.
"Máš co jsi potřebovala? Čekali jsme tě až později," přiznala Veronika se smíchem. Hermiona se také pousmála ale navíc se nezmohla, srdce jí bušilo, ruce se klepaly.
"Co si dáš?" zeptal se Daniel.
"J-já nic, děkuji," řekla ponořená do svých myšlenek. Zbytek odpoledne kolem ní utekl v rozmazané šmouze, nevnímala co se děje kolem ní, skoro ani to, kde se zrovna nachází. Přemýšlela o záhadném neznámém, který ji sledoval. Leč měl Ron pochybnosti, ona si byla jistá tím co viděla. Musel to být někdo, koho poslala Veronika, jinak si to neuměla vysvětlit, hrozba v jejích očích tomu také nasvědčovala. Ani si neuvědomila, že už je večer a vrací se zpět k hradu.
"Tak dobrou," loučila se s přítomnými. Všichni jí zamávali a ona odešla do Nebelvírské věže. Muselo být už hodně pozdě, když přišla, neboť ve věži už nikdo nebyl. Napadl ji ztřeštěný nápad, který musela realizovat. Rozběhla se k Ronově ložnici, potichounku vklouzla dovnitř a přešla k Ronově posteli.
"Rone vstávej," zašeptala a jemně s ním zatřásla. Ale žádné reakce se jí nedostalo. "Ronalde Weasley, jestli okamžitě nevstaneš tak si mě nepřej," řekla naoko výhružně. Cítila jak se Ronova postel otřásá pod jeho smíchem.
"Co potřebuješ?" zeptal se až byl konečně schopný normálně mluvit.
"Obleč se a přijď dolů, kabát nebudeš potřebovat, stačí tlustý svetr," mrkla na něj tajuplně Hermiona a vytratila se z pokoje. Dole netrpělivě přešlapovala sem a tam čekajíc až Ron konečně přijde. Skoro nadskočila, když jej viděla vycházet ze dveří chlapeckých ložnic.
"Pojď," chytila ho za ruku a táhla ho ven, sama si kabát nechala ve společenské místnosti.
"Kam mě to vedeš?" zeptal se Ron a propletl svoje prsty s jejími. Spěchali chodbou a tajně doufali, že je nikdo neuvidí.
"Uvidíš," odpověděla mu tajuplně, nechtěla nic prozradit z jejího plánu. Vyběhli ven a běželi vyšlapanou cestičkou k jezeru. Když konečně stanuli před zamrzlou ledovou plochou. Hermiona celá jen zářila. Kdyby mohla přeskočila by jezero na jeden pokus, takovou v sobě měla nyní energii.
"Už mi řekneš co tu děláme?" zeptal se nevěřícně Ron. Toto nebyl její styl, takto porušovat pravidla. Acio brusle, pomyslela si v duchu a k nim z hradu přilítly dva páry bruslí.
"Tak už víš co tu děláme?" usmála se ještě více.

Hermiona - část 34.

9. července 2008 v 21:30 | Pluviassol
Takže tady máte další, leč krátké, pokráčko. Takže, omlouvám se, že je až dnes ale včer byli jisté komplikace a předtím jsem ještě dokončovala moji uklízecí mánii, tak jsem pokoj už dlouho neměla poklizený.... xD vlasně mi ještě chybí udělat drogerka, ale to bude už jen chvilička... =o) A další pokráčko čekejte už zítra, snad delší, budu pokračovat v psaní ještě teď dokud nebudu absolutně k.o. =o)
Hermiona byla nachystaná jako jedna z prvních, musela se totiž ještě sejít s Veronikou a ostatními zmijozelskými. Už chtěla odejít, když k ní přiběhnul Ron. Bezeslova si ji přitáhl k sobě a vášnivě, s jistou naléhavostí ji políbil.
"Vrať se mi v pořádku," prosil.
"Neboj se o mě," řekla Hermiona, natáhla se na špičky a políbila Rona na čelo. Ten se něžně usmál a objal ji ještě pevněji.
"Už musím jít," zašeptala Hermiona. Pustila Rona a utíkala za Veronikou, už měla zpoždění.
"Kde jsi tak dlouho?" utrhla se na ni Veronika sotva ji uviděla. Hermiona sklopila zahanbeně oči.
"Jedeme konečně?" zeptal se nějaký netrpělivý chlapec. Hermiona zvedla hlavu, aby si ho mohla prohlédnout. Chlapec byl vysoký asi jako Ron, štíhlá vypracovaná postava, kaštanové vlasy, čokoládové oči, okouzlující úsměv, při kterém měknou kosti v těle. V duchu se pro sebe ušklíbla, tento mladík určitě chodí s Veronikou, pomyslela si.
"Pojďme," vyzvala všechny Veronika a zavěsila se do toho chlapce. "Jo Hermiono, asi bych vás měla představit, tohle je můj přítel, Daniel Ossvut, chodí také do Zmijozelu, víc vědět nepotřebuješ," představovala si podtón nenávisti v jejím hlase? Co když jejich plány Veronika prokoukne? Tohle nemůže vyjít, napadalo Hermionu. Celou cestu do Prasinek byla ponořená do svých myšlenek, nevnímala cestu, která jednotvárně ubíhala kolem ní.
"Hermiono, co kdybychom zašli do Medového ráje? Dala bych si peprmintové pralinky ve tvaru ropuch," zasnila se Veronika. Hermiona jen pokrčila rameny. Ať půjdeme kamkoliv bude to pro mě utrpení, napadlo ji. Rozhlédla se kolem sebe a musela se pousmát. Prasinky vypadaly jako z nějaké pohlednice. Na střechách malých domů se kupil sníh, všichni chodili zachumlaní v hábitech a jen málo lidí se pohybovalo venku, většina žáků Bradavic seděla u Tří košťat.
Vešli do krámku a polilo je příjemné teplo, Hermiona se z něj celá zatřásla. Na tváři se jí rozlil úsměv. Nic se nezměnilo, usmála se. Přešla k jednomu z regálů a sáhla pro velké balení Bertíkových fazolek tisíckrát jinak.
"Tobě to chutná?" zeptala se zhnuseně Veronika.
"Ani ne," usmála se.
"Tak proč si to kupuješ?"
"Že to nechutná mě, neznamená, že to nechutná Weasleymu. A s mnou šikovností by se mu jeho choutky dvakrát nemuseli vyplatit," usmála se záludně Hermiona a zaplatila sladkost. Nemohla se dočkat až ji dá Ronovi, Bertíkovi fazolky přímo zbožňuje. Schovala si je pečlivě do hábitu a spolu s ostatními vyšla opět na ulici.
"Teď navrhuji zajít ke Třem košťatům."
"Návrh přijat, návrh podpořen, jdeme!" zavelela Veronika a rozešla se.
"Víš Veroniko, já bych si potřebovala koupit nový kalamář a brk, nebude to trvat dlouho slibuji," zaprosila.
"To bude zase otrava, doufám, že tam vejdeš a vezmeš první co ti padne pod ruku!"
"Nebo bychom mohli jít my ke Košťatů a ona ať si jde kam chce," prohlásil Daniel a všichni přítomní byli jeho návrhem nadšeni, očividně se jim nechtělo trčet v té zimě venku a čekat až si jejich spolužačka vybere brk. Jen Veronika se tvářila nejistě, jako by ji nechtěla pustit ani na sekundu z očí.

Hermiona - část 33.

6. července 2008 v 22:12 | Pluviassol
Tady máte další pokráčko, já vím, je krátké, ale nějak mě nenapadá zápletka do Prasinek, no snad to njak přes noc vymyslím... =o)



"To neříkej," zašeptal Viktor a přitáhl si Hermionu blíž k sobě. Nemohla uvěřit tomu, že je to jen sen. Cítila jeho vůni, teplo, které z něj sálalo, slyšela zvuk jeho srdce, jak se nadechuje a vydechuje, bylo to neskutečně skutečné. Pevně ho odejmula kolem pasu a užívala si posledních chvil. Viktor ji něžně políbil do vlasů. Hermiona si vzpomněla jak ji bil a nepatrně se od něj odtáhla.
"Děje se něco?" zeptal se zmateně Viktor.
"Ne. Jen jsem si vzpomněla jak jsi mě bil," řekla Hermiona a při vybavení vzpomínky se otřásla. Viktor s ní jemně zatřásl, jako by ji chtěl probrat.
"Ne Hermiono! Neodcházej ještě, musím ti to vysvětlit, zůstaň tu se mnou! Prosím, neusínej!" začala křičet Viktor. Hermiona cítila, že pomalu usíná. Snažila se však udržet při vědomí.
"Viktore, věřím, ti. Vím jak to bylo ty jsi za to nemohl," vydala ze sebe z posledních sil. Už se nemohla déle udržet zavřela oči a vydala se do světa snů, slyšela jak za ní Viktor ještě volá ale jeho slovům už nerozuměla.
S trhnutím se probudila. Čelo měla pokryté krůpějemi potu. Ztěžka vydechla. Vstala z postele a převlékla se do hábitu. Dnes se koná výlet do Prasinek, co má teď dělat? Jít s Veronikou nebo ostatními? Zamyšleně sešla do Velké síně na snídani. Veronika už ji čekala. Ach ne, zase se budu muset přetvařovat, pomyslela si.
"Hermiono," zavolala na ni a zamávala jí na pozdrav. Hermiona si povzdechla a vydala se k ní.
"Dobré ráno," pozdravila ji s úsměvem.
"Ahoj, nechceš jít s námi do Prasinek? Nebo chceš jít s Pegginou?" zeptala se Veronika a Hermiona věděla, že nemůže odmítnout.
"Samozřejmě, že půjdu s vámi, s nimi bych to asi nevydržela," řekla naoko zhnuseně Hermiona a odešla se nasnídat. Během toho co jedla, se k ní připojili i ostatní včetně Rona, který musel sedět naproti ní. Tiše jim sdělila, že do Prasinek půjde s Veronikou, všichni to chápali, pouze Ron se tvářil zkroušeně.
"Rone, ty sám si s tím souhlasil," připomněla mu Hermiona.
"Já vím ale i tak se mi to moc nezamlouvá," připustil Ron a líbezně se usmál, přičemž Hermioně měkly kosti v těle. Když konečně dojedli, šli se nechystat na návštěvu Prasinek.
Hermiona byla nachystaná jako jedna z prvních, musela se totiž ještě sejít s Veronikou a ostatními zmijozelskými. Už chtěla odejít, když k ní přiběhnul Ron. Bezeslova si ji přitáhl k sobě a vášnivě, s jistou naléhavostí ji políbil.
"Vrať se mi v pořádku," prosil.
"Neboj se o mě," řekla Hermiona, natáhla se na špičky a políbila Rona na čelo. Ten se něžně usmál a objal ji ještě pevněji.
"Už musím jít," zašeptala Hermiona.

Hermiona - část 32.

1. července 2008 v 6:43 | Pluviassol
Takže tu mám pro vás jedo extra pokráčko! =o) chtěla jsem ho dát ne dvě části ale pak jsem si řekla, že už jste tu odemě dlouho nic neviděli, takže ho tu máte celé, dneska musím do práce takže nevím kdy stihnu dopsat další.... =o) Přesto příjemnou zábavu... =o)
"Navždy zůstaneš v mém srdci," zašeptala melancholicky. "Brzy naschle," usmála se na něj.
"Hermiono, no tak pojď už," naléhavě zaprosila Peggi.
"No jo, vždyť už jdu," pousmála se Hermiona. Utíkaly do hradu, kde se konečně vydaly do Komnaty nejvyšší potřeby.
"Konečně jste tady," vyhrkl Ron jakmile je spatři ve dveřích. Rozběh se k Hermioně a objal ji jakoby se kdoví kolik let neviděli.
"No tak Rone, udusíš mě," řekla sípavě Hermiona.
"Och, Hermiono, moc se ti omlouvám," řekl kajícně Ron a něžně Hermionu pohladil po tváři. Hermiona se pouze pousmála, vybavil se jí Viktorův obličej. Zatřásla hlavou ve snaze vypudit jej z hlavy. Nechtěla na něj myslet, ne v přítomnosti Rona. Už nechtěla ubližovat. Chytla Rona za ruku a táhla ho na druhou stranu místnosti, kde byly pohodlně vyhlížející křesla kolem krbu.
"Kde jste se vůbec zdrželi?" zeptal se nenuceně Ron. Jejda, pomyslela si Hermiona a sklonila hlavu. Cítila jak jí horkost stoupá až po konečky vlasů. Ron se posadil a stáhl si ji do klína.
"No tak, odpovíš mi?"
"Honem musíme pryč! Jde sem Veronika!" vykřikla Peggi.
"Jak to víš?" zeptali se sborově.
"Teď není čas to vysvětlovat, ale řekněme, že od jisté doby jsme jakoby propojené, ale vysvětlím vám to později, teď pojďte, nesmí nás tu najít společně s Hermionou!"
"Hermiono, jdeš taky?"
"Ne Rone, ona tu musí zůstat. Veronika ji viděla sem jít, ale teď už pojďme nebo zmaříme celý náš plán!"
"Brzy naschle," řekla Hermiona a políbila Rona na čelo, ten zčervenal jako ředkvička a spolu s ostatními odešel. Hermiona věděla, že musí nějak zahladit důkazy, proto si ze všech sil přála, aby z místnosti zmizeli všechny křesla krom jednoho. Když otevřela oči vděčně si oddychla. Přešla ke křeslu, stavěném přesně pro ni, a zhroutila se do něj.
"Hermiono?" ozval se až moc známí hlas. Hermioně při něm naskočila husí kůže. Zatnula zuby a ostře vydechla. Pootočila hlavu směrem k Veronice a povytáhla obočí. Mlčky se měřily pohledem.
"Co chceš?" prolomila ticho jako první Hermiona.
"Hele, proč jsi taková? Když jsem ti nabízela pomoc tak jsi tak nepřístupná nebyla, co se s tebou děje?"
"Co by se mělo dít?!" vyhrkla nepříjemně Hermiona ve snaze získat trochu času pro vymyšlení nějaké věrohodné výmluvy.
"No to já nevím! Ale budu ráda, když mi to řekneš!" řekla Veronika a posadila se do křesla naproti Hermioně. Zkřížila paže na prsou a rozhněvaně si Hermionu měřila. Hermiona přerývaně dýchala. Co jí mám říct? Něco věrohodného, nic nápadného, přemýšlela rychle. Pak praštila pěstí do stolu a rozzlobeně se na Veroniku podívala.
"To ta tvoje sestra! Víš o kom mluvím nebo ne?! Je mi pořád v patách, už nevím jak se jí vyhnout! Představ si, že spolu s těmi ubožáky může na naši kolej! Co si o sobě vlastně myslí?" zuřila Hermiona. V jejím nitru byla ale malá dušička, která se bála, aby se náhodou neprozradila. Veronika se z plných plic rozesmála.
"To tě celou dobu trápilo?"
"Co ti na tom přijde k smíchu?!"
"Ne, promiň nic. Já jen už myslela, že sis naše spojenectví rozmyslela. Nebo se pletu?"
"Nerozmyslela, co bych z toho měla kdybych se přidala zpátky k těm šmejdům!"
"Správně, přesně tak. Nic by ti jejich spojenectví nevyneslo. Ale teď k věci, jak víš, že Alsová je moje sestra?" To slovo pronesla s odporem, její tvář je zkřivila odporem, jakoby právě snědla citron.
"Zaslechla jsem to, když to vyprávěla ostatním," vymýšlela rychle Hermiona. Peggi bude muset ostatním co nejdřív říct o svém vztahu s Veronikou, pomyslela si Hermiona. V tu chvíli s vzpomněla jak je Peggi upozornila před Veronikou, budou si muset ještě promluvit.
"Ty je posloucháš?" zeptala se nevěřícně Veronika.
"Je na tom něco špatného?"
"Ne, vždyť to je skvělé! Musíš na ně hrát, že jsi pořád jejich kamarádka, ať jim můžeme nějak ublížit, uškodit, prostě cokoliv!"
"Prosím? Nezlob se ale to asi nezvládnu," řekla Hermiona a proti své vůli zívla. Byla unavenější než si myslela.
"Asi chceš jít spát co?"
"Ano, ráda bych. Půjdeme?" zeptala se Hermiona a vstala s pohodlného křesla. Poodešla od něj kousek a počkala na Veroniku. Spolu sní se vydala k Nebelvírské věži, u ní se rozloučily a Hermiona už, už chtěla říct heslo, když se otočila a zavolala na Veroniku.
"Veroniko? Jak si vůbec věděla, kde jsem?"
"Ehm, viděla jsem tě vcházet do Komnaty nejvyšší potřeby, když jsem šla z umýváren," řekla a zmizela hermioně z dohledu.
"Rekapa," řekla Hermiona. To je divné, pomyslela si. Zmijozelští mají koupelnu jinde leda, že by byla prefekt. Ale stejně to nevypadalo, že by šla z umýváren. Určitě jí lhala, ale proč? Něco chystá, to je jasné.
"Hermiono, tady jsme," zavolal na ni Harry. Vyčerpaně k nim přišla, sesunula se na Rona, který byl shodou okolností nejblíže.
"No ty vypadáš," řekl smějící se Ron.
"Co je ti k smíchu?" opáčila Hermiona.
"Nic, nic. Promiň. Tak povídej o čem jste si s Veronikou povídaly? Co po tobě chtěla?"
"Ty jsi horší než holka Rone!" zasmála se Peggi. Hermiona se s úlevou zasmála, dodalo jí to energii a tak se pustila do vyprávění. Stručně jim řekla co se odehrálo v komnatě po jejich odchodu.
"To se dalo od Veroniky čekat. Ale tvá výmluva sedí. Jen by mě zajímalo co zase chystá?" přemýšlela nahlas Peggi.
"To nevím, ale asi bys měla ostatním říct o tvém rodinném vztahu s Veronikou. Musela jsem jí říct, že to vím. Nezlob se, nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo," řekla kajícně Hermiona.
"Nezlobím se, stejně jsem jim to chtěla říct, jen nevím jestli budu mít dost síly. Řeknu to hlavní, na zbytek se mohou zeptat tebe. Souhlasíš? Rovnou i vysvětlím, jak jsem mohla vědět o tom, že Veronika přijde."
"Dobře, pusť se do toho," povzbuzovala ji Hermiona. Peggi přejela pohledem po všech přítomných, ztěžka oddechovala, do očí se jí opět draly slzy, ty zrádné perly bolesti.
"Veronika Noxerová, je moje sestra. Já se celým jménem, jak jsem nedávno zjistila, Peggi Ishia Alsová - Noxerová. Jsme dvojčata, pouze rozdílné oči. Dozvěděla jsem se to teprve nedávno, od koho jiného, než od Veroniky. Té to přišli říci její adoptivní rodiče, proč jí to přišli říci nevím nechtěla mi to říci. Ale nejspíš to bude tím, že mí adoptivní rodiče zemřeli. Voldemort, ten mudlovský šmejd je zabil! Promiňte nemohla jsem se udržet ale zpět k věci. Když nás s Veronikou rozdělovaly vyřkly nad námi věštbu. ,Až zemřou rodiče dívky jedné, vznikne pouto nezvratné, myšlenky druhé uslyší, chtíc nechtíc, mysl se propojí. Zemře-li vyvolená první, druhá zemře s ní.´ Ta věštba se nyní naplnila."
Nikdo nedýchal, všichni na Peggi zírali s otevřenými ústy. Hermiona se vzpamatovala jako první.
"Ale jak máme vědět, která z vás je vyvolená?"
"To nevím, přemýšlela jsem o tom a jelikož já vidím do mysli Veroniky, vyvolenou budu asi já. Ale otázkou je co se stane mně, když zemře Veronika," svěsila hlavu smutně Peggi.
"Na to teď nemysli. Jdi si dát horkou koupel a spát, já udělám to stejné," řekla Hermiona a vstala. Rozloučila se s ostatními a odešla spolu s Ginny do ložnice. Převlékla se do pyžama a s chutí zalezla do vyhřáté postýlky. S pocitem štěstí usnula, ale neměla klidnou noc.
"Hermiono!" volal na ni povědomí hlas. Nechtěla otevřít oči, chtěla spát, proč na ni někdo volá uprostřed noci? Je normální?
"Hermiono!" ozvalo se znovu. Převalila se na druhý bok.
"Hermiono, lásko," vytřeštila oči, když si uvědomila čí je to hlas. Opět oči zavřela ve snaze vyvolat hlas znovu. Ale nic neslyšela. Převalila se na druhý bok a posadila se, oči stále zavřené.
"Viktore," vzdychla tiše. Když ji něco pohladilo po tváři. Ten dotyk byl tak skutečný, jakoby byla vzhůru.
"Jsem to já. No tak, otevři oči. A nebo ne, nech je zavřené," řekl s úsměvem v hlase a něžně Hermionu políbil. Hermiona natáhla ruce, aby ho mohla obejmout, čekala však ducha, kterého nemůže obejmout. Když však narazila na Viktorovo vypravované tělo byla překvapená. Přitáhla se k němu co nejblíže, Viktor jí zajel jednou rukou do vlasů, druhou ji přejel po krku, na kterém měla křížek od Rona, když si to uvědomila ztuhla.
"Nevadí mi to," zašeptal Viktor v polibku. "Jsem rád, že jsi šťastná." Hermiona se usmála a dál Viktora líbala. Když se od sebe konečně odtrhli, otevřela oči a spatřila jeho krásnou tvář.
"Co se to děje?" zeptala se zmateně.
"Ty sníš, jsem u tebe ve snu. Poprvé a naposledy, přišel jsem se totiž rozloučit. Nemohl jsem přijít do té doby, dokud jsi na tom byla tak špatně. Pak jsi byla u mého hrobu a nelíbilo se mi cos tam řekla ,brzy naschle´ jako bys věděla, že přijdu, nebo jsi chtěla jít zamnou?" mračil se.
"Nechtěla jsem jít za tebou, ale něco se tu chystá. Nevím zatím co a mohla bych snadno přijít o život, jeden špatný tah a je vše ztraceno."
"To neříkej," zašeptal Viktor a přitáhl si Hermionu blíž k sobě.

Hermiona - část 25. (bonus)

27. června 2008 v 11:19 | Pluviassol
Tady máte slibovaný bonus k 25. části... Je to část, kterou jsem nakonecnepoužila tak jsem zvědavá jak se vám bude líbit... O víkendu budu mimo ČR a nebudu mít u sebe notebook takže budu psát až přijedu, nebo na papír a pak to přepíšu... ;o) takže zatím... =o)





část 25. - původní
"Hermiono, no tak, vnímáš mě vůbec?" dožadovala se pozornosti Peggi. Seděli v učebně přeměňování a čekali až dorazí profesorka McGonagallová.
"Och, promiň, omlouvám se, zatoulala jsem se v myšlenkách někam jinam. Cože jsi to říkala?" snažila se vzpomenout.
"Jsi poslední dobou hodně zamyšlená," řekla naoko uraženě Peggi. To už ale přišla do třídy profesorka McGonagallová, s jejím příchodem všichni utichli a postavili se na přivítanou, když si sedali Peggi se na Hermionu ušklíbla.
"Chtěla byste nám něco sdělit slečno Alsová?" ozvalo se od katedry. Profesorka si Peggi prohlížela zkoumavým pohledem, přes své půl měsíčkové brýle.
"Ne, omlouvám se," řekla kajícně Peggi a svěsila hlavu, ale po tváři jí přeběhl úsměv, který nevypadal vůbec kajícně, právě naopak.
"Paní."
"Ale mě nemusíte říkat paní, paní profesorko."
"Alsová, k tabuli, okamžitě!" rozkřikla se profesorka McGonagallová, tuto klidnou dámu dokázala Peggi vždy vytočit. Hermiona s vážnou tváří sledovala, jak se Peggi zvedá a přechází k profesorce, ale v nitru dusila smích. Stálo ji hodně sil aby se nerozesmála.
Už to byly 4 měsíce od smrti Viktora. Peggi Hermioně velice pomáhala, byla jí velice vděčná za to co pro ni dělá, občas ji to muselo stát hodně sil a Hermiona si to uvědomovala, také doufala, že jí to bude někdy moct oplatit. Staly se z nich nerozlučné přítelkyně.
První měsíc byl pro Hermionu nejhorší, uzavřela se do sebe, nechtěla absolutně s nikým komunikovat a celé dny proplakala. Až jednoho dne za ní přišla Peggi a promluvila jí do duše, nevšímajíc si toho, že to hermiona pouští jedním uchem tam a druhým ven. Nakonec se na ni tenkrát rozkřičela: "Hermiono, no tak už se prober! Viktora ti to už nevrátí! Asi teď budu působit bezcitně ale musíš se zase postavit na svoje vlastní nohy, život jde dál, chápeš to!? Já si to zažila, prošla jsem si tím, přišla jsem o_________________!!! Takže vím jaké to pro tebe je, takže se okamžitě uklidni a začni znovu žít!" Hermioně to tehdy velice pomohlo, dokázala potom zase začít chodit na některé hodiny, ne na všechny, ale pár denně už jich zvládla a počet se postupně zvyšoval. Už to vypadalo, že se vše vrátí relativně do normálu. Apaticky chodila na hodiny, nikdy však důkladně nevnímala jejich výklad. Ostatní ignorovala, Rona od sebe odháněla, stranila se mu. Většina spolužáků se jí vyhýbala obloukem, nevadilo jí to, právě naopak.
Druhý měsíc přišel menší zvrat, málem spadla zase na dno. Jednou si ji zavolal profesor Brumbál do pracovny a chtěl po ní znát všechny podrobnosti, jak se to tenkrát odehrálo. Několikrát se při vyprávění musela uklidňovat, když odcházela z pracovny nezadržitelně plakala, ale byla tu Peggi a opět ji podržela. Tato její krize trvala pár dní, poté začala opět chodit na vyučování, opět bez náznaku zájmu.
Třetí a čtvrtý měsíc už to bylo lepší stále se to zlepšovalo. Zase se začala zajímat o školu a mluvit s přáteli. Každý večer myslela na Viktora, občas ještě pořád plakala, ale už jen málokdy, prázdnotu ve svém srdci cítila dál, ale přátelé ji pomáhali a snažili se ji zaplnit. Při každé příležitosti se ji snažili rozesmát, ze začátku měli pramalý úspěch ale postupem času se i smát začala. Smát asi není to pravé slovo, spíše umívat, vždy se jen uchichtla, nic víc, ale byli vděční i za toto.
"Slečno Grangerová?" vytrhla ji z jejích myšlenek profesorka McGonagallová. Ani si nevšimla, že Peggi sedí opět vedle ní, už se neusmívala, mračila se jako kakabus. Známka toho, že zkouška nedopadla moc přívětivě.
"Ano, paní profesorko?"
"Přijďte za mnou po hodině, prosím."
"Mohu se zeptat proč?" zeptala se Hermiona s obavou, že po ní budou chtít něco kvůli Viktorovi. "Paní profesorko?" dodala ještě honem.
"Kvůli ročníkovým zkouškám." Hermiona si oddychla. Podívala se na Peggi, která stále nehnutě zírala před sebe.
"Tváříš se jako, kdybys jedla citron," pousmála se. Peggi ji zpražila pohledem což Hermionu rozesmálo, opravdu ji to rozesmálo. Tak se nesmála velice dlouho.
"Mě se to podařilo, já ji rozesmála!" radovala se Peggi.
"Mám ti zatleskat?"
"K čertu s pětkou, toto za to stálo!" radovala se dál peggi ignorujíc její poznámku.
"Mohly by jste se prosím uklidnit dámy?"
"Promiňte," řekli sborově. Nemůžu tomu uvěřit, já se směji! tetelila se blahem Hermiona. Hodina utekla poměrně rychle.
"Mám na tebe počkat?" zeptala se Peggi, když si balila věci.
"Nemusíš, běž na oběd, slyšela jsem jak ti v hodině kručelo v břiše," usmála se Hermiona a naskládala své věci do tašky.
"Dobře, uvidíme se tam, tak zatím," zamávala Peggi a rozutekla se k Velké síni, kde na ni čekal zajisté vynikající oběd.
 
 

Reklama