Time for driving - část 37.

7. září 2010 v 20:00 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
A jedeme dál.. =)) Opět kratší část.. =))

"Tohle jsi neměla," štěkne mi do obličeje a já cítím, jak se mi začne nůž prořezávat hrdlem. Dech se mi zrychlí a okamžitě přestanu s jakýmkoliv odporem. Dan mi roztrhne tepláky pouze v rozkroku a sám se zbaví kalhot pouze tak, aby mu nepřekáželi.
"Ne," slyším křičet Alexe, ale Dan se tomu pouze zasměje a přitlačí mi nůž silněji na krk. Shýbne se ke mně a já bolestí a panickým strachem omdlím.


Když se probudím, jsem opět v řetězech, ale Alex tu není. Pohlédnu na Marka, který má stále zavázané oči a nejspíš je pořád v limbu. Jak dlouho jsem byla vlastně mimo já? Hodinu? Den? Nemám absolutně ponětí, kolik času uběhlo od doby, kdy jsme se pokusili s bratrem zachránit Alexe.
Vzpomenu si na domov, na maminku, zesnulého tatínka, Yuuki, Takeshiho… Do očí se mi vrhnou slzy a já začnu neslyšně plakat.
Opět se otevřou dveře a do nich vstoupí stráž a na každou žíněnku před nás postaví chutně vypadající oběd. Nikdy by mě nenapadlo, že i toto je určitý způsob mučení. Na jídlo nedosáhneme, ale jeho vůni cítit můžeme, žaludek se mi z toho bolestně svíjí a hrdlo mě pálí.
Čas pro mě přestane mít smysl, nemá cenu jej odhadovat, protože v kobce je pořád stejné světlo a vzduch se tu nehne. Když stráž opět přijde, tentokrát odnést jídlo, přivedou Alexe. Je v bezvědomí, ale vypadá hůř než předtím. Chvíli koukají na mě a Marka a poté odpoutají Marka a odvedou ho.
Můžou uběhnout minuty, nebo hodiny, nebo dokonce dny, když Marka přivedou zpátky taky v bezvědomí a z roztrženého obočí mu stéká krev. Děsím se, že teď si odvedou mě, ale já pouze schytám ránu do obličeje a opět upadnu do uklidňujícího bezvědomí.

Nevím kolik dní uběhlo od našeho příchodu, ale zaběhl se zde stereotyp. Někdy dokonce dostaneme trochu napít a kousek chleba, který si držíme jen ústy a když nám spadne, jsme bez jídla. Často si Alexe nebo Marka odvedou pryč a nejspíš je zbijí, nejsem si jistá, protože mě nechávají být.
"Alexi?" oslovím ho unaveně.
"Hm?" broukne mým směrem.
"Co se stalo, proč po tobě šli?"
"Zabil jsem vůdce jejich kovenu," vydechne bez známky lítosti a podívá se na mě očima podlitýma krví.
"P-proč?" vykoktám ze sebe.
"Vzpomínáš, jak jsem ti tehdy tajil důvod, proč nepiju? Tohle je on, v opilosti jsem zabil vůdce kovenu upírů za to, co udělal mé malé sestřičce," zatne zuby Alex.
"Ty máš sestru?" vytřeštím na něj oči. Proč se mi o tom nikdy nezmínil. Alex už jen unaveně zakroutí hlavou a unaveně usne.
"Tohle je čím dál tím divnější," povzdechne si Mark.
"Ano to je," zamračím se a zhluboka vtáhnu vzduch do plic. Všechna zranění mám skoro vyléčená ale díky séru, které nám podávají, to šlo zatraceně pomalu.
Ženský křik z vedlejší místnosti okamžitě upoutá mou pozornost. Kluci se také vzbudí a zvědavě koukají směrem ke dveřím. Zpoza nich se ozývají zvuky zápasu a vrčení. Něco těžkého a mohutného vrazí do dveří, které se pod tím nárazem nebezpečně zavlní. Najednou se boj uklidní a ozve se pouze sborové: "Ano, má paní!"
V zámku zarachotí klíč a dveře se pomalu otevřou. Dovnitř vstoupí mladá dívka s oříškově-hnědými vlasy do půli zad ledabyle zkroucenými. Do nich má na hlavě připevněný malý diadém. Má malý elfí obličejíček, velké černé oči ještě zvýrazněné černým stínem, drobný nos a plné rty. Je oděna v korzetu, který zdůrazňuje její dekolt a dlouhé sukni, která splývavě padá k zemi. Dokonalý obraz upírky. Pohlédnu na Alexe, který třeští oči, tiknu pohledem zpátky k upírce, které cuknou koutky nahoru a z oka jí skápne první slza. Až teď si všimnu, že v ruce drží Gladius.
"Alexi," vydechne sopránovým hláskem a udělá k němu krok. Výhružně zavrčím, ale nikdo si toho nevšímá.
"Elizabeth?" vydechne Alex a já stále nechápu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni! =)))

Click

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama