Tak... Konečně je to tu.. =)) Po více jak měsíci (asi, nedívala jsem se).... Tuhle část provázela spousta problémů, zamilovanosti, zdravotních problémů týkající se mé osoby, zdravotních problémů týkajících se někoho jiného, pár výsměch od osudu.... No prostě.... Jsem ráda, že to sem konečně mohu i přes tyto trable přihodit.. =))
Speciální věnování je pro všechny kdo vydrželi a psali komenty!! =)) Děkuji! =))
xoxo Pluviassol
Před domem na nás čeká Markovo auto. Rychle do něj nasednu, naposledy se ohlédnu na dům a snažím se zapamatovat každičký kousek mého domova. Kdo ví, co se v příštích dnech stane.
"Mluvil jsi s rodiči?" otočím se na Marka. Konečně se trochu uvolnil, ale pořád má ve tváři ustaraný výraz.
"Ano, řekl jsem jim, že má Alex potíže a že mu musíme jet pomoct. Otci není dobře, matka s ním musela do nemocnice," přizná.
"P-proč?" Musí se všechno hroutit najednou? Jak dlouho jsem byla šťastná? Týden? Měsíc?
"Další infarkt, nevypadá to dobře," zatne Mark zuby a já poznám, že už se nemám dál vyptávat. Vím naprosto přesně jak se cítí. Má jet pomoct svému nastávajícímu švagrovi a ochránit tak i svou sestru nebo zůstat matce po boku a pomoct svému otci?
"Nemusíš se mnou jezdit. Zůstaň tu, pomoz tátovi," skloním hlavu a část mě si přeje, aby jel se mnou a druhá část, aby zůstal.
"Táta se z toho dostane, už jednou to zvládnu, nevidím důvod, proč by to neměl zvládnout podruhé. Jedu s tebou, musím tě chránit," procedí skrz zaťaté zuby a vypadá to jako by o pravdivosti svých slov musel přesvědčit spíš sebe než mě.












