8. února 2010 v 15:50 | Pluviassol
|
Přidávám slibovanou druhou část.. =)) Snad se bude líbit a děkuju moc za komentáře!!!! =))))
"Nechte toho. Okamžitě." Nekřičí, nenadává, přesto z jeho hlasu vyzařuje taková autorita, že jej je nemožné neuposlechnout. Je to snad nějaké kouzlo nebo co? V tichosti sedím a zírám do tmy odkud se vynoří mužná postava, střední výšky. Na sobě má Jeany, bílé tričko a hnědé sako, ležérně rozepnuté. Ruce má v kapsách a na hlavě klobouk. Jde pomalu k nám a téměř pět metrů ode mne se zastaví a zvedne hlavu.
"Kuran Nex?" dostanu ze sebe přidušeně.
"Správně. Opět se setkáváme slečno Amiru," pronese hlubokým hlasem a povýšeně pozvedne bradu.
"Kde je Alex?" zeptám se okamžitě a ruce zatínám do prašné cesty pod námi.
"Pryč," řekne suše a pobídne Dana, aby si stoupnul.
"Kde?!" dožaduji se odpovědi.
"On ti asi neřekl, co udělal, že?" zeptá se mě Dan opět povýšeným hlasem a stoupne si za Kurana. Z roztrženého rtu a obočí mu stéká malý proužek krve, potěšeně se usměju.
"Co se stalo? Kdy, co udělal?!" začínám panikařit. Dan se už, už nadechuje, aby mi to pověděl ale Kuran ho zarazí.
"Mlč už!" utne ho. Daniel poslušně skloní hlavu a ustoupí o krok za Kurana, který se otočí ke mně. Jeho oči… mají zvláštní barvu… něco mezi červenou a oranžovou, takovou rezavou.
"Netušil jsem, že ani své družce neřekne o tom ohavném zločinu," diví se.
"Řekni mi, kde je!" rozčílím se a po tváři mi začnou stékat slzy.
"Komu si myslíš, že tykáš holčičko?! Myslíš, že když jsi jedna z yawe tak můžeš všechno? Myslíš, že jsi lepší než my?! To sotva!" zasměje se divoce Kuran a přejde ke mně.
"Kde je?!" zkusím to znovu už po tolikáté.
"Trhni si!" oplatí mi Kuran s úšklebkem. Nevydržím to a plivnu mu do obličeje. "Tohle jsi přehnala! Hledej si ho jak chceš, stejně jednou dojde i na tebe!" odfrkne si Kuran a vší silou mě udeří do obličeje. Chvíli bezmocně klečím na kolenou, před očima temno. Cítím jak mě všechny mé síly opouštějí a já upadám na tvrdou prašnou zem.
"Simi, Simono!" slyším jak mi někdo křičí do ucha. Prudce sebou trhnu a ucítím trhavou bolest ve spodním rtu a na lícní kosti. Pomalu otevřu oči do jasného, ranního slunce.
Ležím na prašné zemi, špinavá a rozbolavěná. Pomalu mi začíná docházet, kde jsem a co se včera všechno stalo.
"No tak se ozvy!" křičí mi někdo dál do ucha a já se snažím najít hlas.
"Ano," dostanu ze sebe chraplavě, až si musím odkašlat. Vzepřu se na pažích a pomalu se posadím.
"Simonko! Jsi v pořádku? Když jsme ráno zjistili, že nejsi doma jeli jsme tě hledat, ale někdo ti na autě zničil GPS. Co se včera stalo? Proč jsi nepřijela domů? Už hodinu na tebe volám do vysílačky!" zuří Yuuki. Pohledem sjedu moje auto, naštěstí mu nic není, až na podřený lak, kde vzali GPS.
"Yuuki, uklidni se. Nevím, kde jsem, všechno ti vysvětlím, jedu domů," snažím se jí uklidnit.
"To snad nemyslíš vážně, jen tak si nám oznámíš, že jedeš domů? Nic víc? Už přes hodinu tu lítáme a hledáme tě!" křičí na mě dál Yuuki.
"A co Alex? Je doma?" zeptám se zděšeně.
"Ne, od závodu jsme ho neviděli," posmutní Yuuki a mně se do očí vhrnou slzy. "Simi, pojeď domů," vyzve mě prosebně Yuuki.
"Už jedu," dostanu ze sebe a pomalu se postavím. Nejistým krokem přejdu k autu, kde si následně sednu. Sundám si boty a unaveně si promnu špičky prstů.
Přehodím nohy do vozu a zabouchnu za sebou dveře, automaticky sáhnu po klíčkách, které jsem nechala v zapalování ale nic nenahmatám.
"Zmetci!" zanadávám si nahlas a nedojde mi, že mě Yuuki slyší.
"Co se děje?" panikaří.
"Vzali mi klíče od auta," povzdechnu si a sáhnu do přihrádky na straně spolujezdce a vyjmu z ní falešné dno, pod kterým mám schované druhé klíče.Strčím je do zapalování a nastartuju.
"Včera jsi nás neslyšela?" zeptá se Yuuki.
"Kdy?" nechápu. Zařadím zpátečku a pomalu se otočím.
"Hned, když jsi odjela jsme se s tebou snažili spojit ale neodpovídala jsi nám. Tak jako předtím Alex," objasňuje mi Yuuki a já vyjedu.
Celou cestu mlčím, jedu pomalu, hlavou se mi honí snad tisíc otázek. Vjedu do lesa, když se proženu kolem známého auta. Okamžitě dupnu na brzdy a zařadím zpátečku. Plyn přirazím na podlahu a motor začne skučet ale poslušně se rozjede.
Zastavím vedle Alexova Mitsubishi a okamžitě vystoupím z auta. Neobtěžuju se s obouváním, ženu se k Alexovu autu. Nahlédnu dovnitř ale Alex nikde.
"Alexi?" zavolám doufajíc, že mi někdo odpoví ale lesem se rozléhá pouze zvuk motoru a mého přerývaného dýchání.
Sloužím si obličej do dlaní a snažím se zklidnit své dýchaní, slyším jak mi tluče nesystematicky srdce a zhroutím se na auto, abych nespadla. V tom okamžiku se mi před očima zjeví včerejší scéna tak, jako když mi Alex ukazoval ještě v Japonsku kudy mám jet.
tak toto

čo sprawil Alex?? a čo je Kuran??
už sa nemožem dočkať pokračka