Hey!
Jak jsem slíbila, tak také plním! Po dlouhé době bylo už taky na čase! =D ale... ahgnj... zase to ale... tahle část bude rozdělená na dvě části.. =)) druhou část uveřejním zítra, dejme tomu, ve čtyři? =)) tak nějak... =))
Takže zatím se mějte krásně... Děkuju moc za komentáře! =))
Zhluboka dýchám a snažím se dostat srdeční rytmus do normálu, když se z vysílačky ozve vyděšený hlas Marka.
"Tak slyšíte mě někdo?" div nekřičí.
"Co se stalo?" ptám se okamžitě a zpomalím natolik, abych byla na konci naší skupiny a vyhlížím Marka s Alexem ve zpětném zrcátku.
"Nevím! Ritchiho patra se rozprchla, když uviděla policii. Než jsem stihl cokoliv udělat objevil se tam Alex a snažil se mi pomoct, nevím proč ale vypadli vysílačky i GPS nemohli jsme se s vámi jakkoliv spojit. Šli po nás, Alex mi naznačil, ať jedu, že je zdrží. Je rychlejší a zkušenější, dávalo mi to smysl," vypráví zadýchaně Mark a chvílemi mu přeskakuje hlas.
"Co se dělo dál?" panikařím.
"Když jsem odjížděl pryč, viděl jsem jak Alexe zablokovali, chtěl jsem se za ním vrátit ale poslal mě pryč, vypadalo to, že to zvládne! Když jsem se podíval do zpětného zrcátka, byl už Alex zablokovaný a musel zastavit. Zpomalil jsem a pozoroval co se děje. Vylezl z auta a nakrčil se, byl jako nějaká divoká šelma. Začal prskat a vrčet, i na tu dálku jsem ho slyšel naprosto zřetelně. Začali se prát ale jeden si všimnul, že jsem neodjel. Měl podivně znetvořenou tvář a vystouplé špičáky. Okamžitě sednul do auta a jel za mnou. Teprve před chvílí jsem ho setřásl, musíme pryč!" šílí Mark a já ho konečně uvidím ve zpětném zrcátku. Vypadá rozrušeně a ztrhaně.
"Musím najít Alexe!" vyhrknu a srdce mi buší nadzvukovou rychlostí, jeho údery mi zní v uších a před očima mám temno.
"Ať tě to ani nenapadne!" zakřičí Takeshi. Sakra co se to dnes děje? Takeshi nikdy, nekřičel.
"Proč? To ho mám nechat s těmi policajty?!" odseknu mu.
"Ano, při nejhorším ho zatknou a jsem si jistý, že Alex se z toho dostane, my teď musíme rychle domů a do rána se vyspat, pak ho pojedeme hledat, všichni nemáme tak dobrý zrak, sluch a čich jako ty s Markem," domlouvá mi Takeshi.
"Takeshi má pravdu, Simi. Nechme to na ráno," přidá se Yuuki a já smutně svěsím hlavu.
"Alexi," vydechnu poraženě a mám pocit, jako by se všechno uvnitř mě trhalo na kusy. Proč měli ti lidé tak znetvořený obličej?
Rychle zamrkám, abych z očí vyhnala slzy, tekoucí mi nekompromisně po tvářích.
"Simi, neloudej se," vyzve mě prosícím hlasem Takeshi. Nechápavě se podívám před sebe a zjistím, že mi skupinka ujela. Zhluboka se nadechnu a podřadím. Během chvilky všechny dojedu. Zařadím se vedle Marka, který jede za Yuuki a Takeshim, kteří se od sebe nehnou na krok.
Po pár kilometrech se za námi objeví světlomety jiného auta. Mám pocit, že se mi zastaví srdce, když napjatě čekám, zda je to Alex.
"Co ten tu sakra dělá?!" rozčílím se a pevně sevřu volant, když za sebou uvidím Danovo auto.
Přijede ke mně a jemně do mě šťouchne, aby upoutal mou pozornost. Podívám se do zpětného zrcátka, ve kterém uvidím jeho výsměšný obličej. Prstem mi naznačí, abych jela za ním.
"Simi nedělejte! Může to být past," prosí mě Yuuki.
"Na to kašlu," dostanu ze sebe zhnuseně a vztekle dupnu na brzdu, čímž se odpojím od naší skupinky a vydám se za Danem. Ten se zastaví a pomalu otočí do protisměru. Následuji jeho příkladu a také se otočím. Než stihnu zastavit vedle Dana, výsměšně se na mě podívá a rozjede se. Rychle dupnu na plyn a vyjedu za ním.
Vytáhne mě k nájezdu na dálnici a asi po kilometru z ní zase sjedeme. Nemám moc čas se dívat okolo sebe ale mám pocit, že jsme někde blízko domu mých rodičů.
Za chvíli už Dan sjíždí ze silnice na štěrkovou cestu. Projedeme nějakým starým skladištěm a zastavíme na jeho konci, kde není jediná lampa, žádné auto. Myslela jsem, že pojedeme za Ritchi.
Dan na nic nečeká a vystoupí z auta. Stoupne si před accorda a čeká. odevzdaně si povzdechnu a nasoukám do bot podpatky a pomalu otevřu dveře od auta.
"No tak si pohni!" vyjede na mě Dan a já se nestačím divit. Vystoupím a se založenýma rukama se před něj postavím.
"Můžeš mi vysvětlit, co se tu děje?" utrhnu se na něj a přenesu váhu z jedné nohy na druhou.
"To bys mi měla vysvětlit spíš ty ne? Tvoje parta měla zařídit poldy," zasměje se. Nadechnu se, abych mu nadala ale nakonec si jen založím ruce v bok. Hádat se s ním nemá cenu, musí mít vždy poslední slovo.
"Nechápu jak s tím zmetkem můžeš být!" rozčiluje se Dan a ve mně se zvědně vlna vzteku.
"Já nechápu jak jsem mohla být s tebou!" rozkřičím se.
"Děvko!" zařve a ožene se po mě pěstí. S těží se mu na těch vysokých jehlách vyhnu. Ožene se po mě znovu ale to už to čekám a vyskočím co nejvýš a dopadnu na všechny čtyři. Ještě na zemi udělám otočku a podrazím Danovi nohy. Než se stihnu narovnat, se zvedne a opět se po mě vrhne. Chytne mě za vlasy a zatáhne zpátky. Zařvu bolestí a do očí se mi vhrnou slzy. Zatnu zuby a i přes příšernou bolest ho kopnu do žeber.
Zaúpí bolestí a okamžitě mě pustí. Oženu se po něm a vrazím mu pěst do obličeje, čímž ho nepředstavitelně rozčílím. Okamžitě vstane s úmyslem mi to oplatit, když se za námi ozve autoritativní hlas.
"Nechte toho. Okamžitě." Nekřičí, nenadává, přesto z jeho hlasu vyzařuje taková autorita, že jej je nemožné neuposlechnout. Je to snad nějaké kouzlo nebo co? V tichosti sedím a zírám do tmy odkud se vynoří mužná postava, střední výšky. Na sobě má Jeany, bílé tričko a hnědé sako, ležérně rozepnuté. Ruce má v kapsách a na hlavě klobouk. Jde pomalu k nám a téměř pět metrů ode mne se zastaví a zvedne hlavu.
"Kuran Nex?" dostanu ze sebe přidušeně.













už sa teším na pokračko