1. února 2010 v 22:02 | Pluviassol
|
Ahooj!
Tak a je to tady, konečně po dlouhé době přidávám další část a jsem pyšná sama na sebe. Tu co jsem měla nachystanou na minule jsem smazala protože nebyla dost dobrá a nejspíš..... jsem vymyslela hlavní zápletku.. =)) ale nikomu o ní nic nepovím! Michce jsem trošku naznačila takže i vm: přibude pár nových postav, Kuran Nex mezi ně nejspíš také bude patřit... a ještě vám jsem dám jedno klíčové jméno, no.... nevím do jaké míry bude klíčové.... ale nejspíš ano.. =D Elizabeth...
Tak dost těch spoilerů! Další část je tu, se zpožděním ale přece! =))
"Nevíš s kým si zahráváš," zavrčím mu do ucha a pustím ho. Pomalu od něj odejdu. Ožene se po mě, ale já jen ladně nadskočím a jeho útoku se vyhnu. Dojdu až k Alexovi a láskyplně ho obejmu.
"To ty taky ne, ale proč se s tebou vůbec zahazuju? Stejně tě po celý závod uvidím pouze ve zpětném zrcátku," směje se.
"Nechte toho, rozdáte si to na silnici," rozsekne nás Ritchi. "Takže pojedeme já, Erick, Daniel, Samantha," pokračuje v představování a ukáže na vysokou blondýnku u růžového cabria. S úsměvem nám zamává.
"A v neposlední řadě Peter," usměje se Ritchi a ukáže na ramenatého svalovce u zeleného auta s černým nápisem 88.
"Takeshi, Simona, Yuuki, Mark, Alex," představí nás všechny Alex včetně sebe. Ritchi si promne ruce.
"Tak, to bychom měli. Jdeme na to?" poslední větu zakřičí a my na souhlas zakřičíme a zapískáme. Všichni se rozutečou do svých aut a venku zbude jen Ritchi. Všichni pomalu začnou odjíždět.
"Chci vám popřát hodně štěstí. Teď pojeďte za mou, je nás hodně, musíme na dálnici, abychom se vedle sebe vešli," usměje se a pokyne nám, abychom si nastoupili. Naposledy políbím Alexe a dlouze se mu zadívám do očí.
"Pojď, bude legrace," usměje se na mě a já ho pevně obejmu. Dovede mě k autu, do kterého rychle nasednu.
"Lidi, ten závod mi smrdí," ozve se Takeshiho hlas ze sluchátka. "Nevím proč ale něco se mi tady nelíbí." Zbavím se podpatků a pohlédnu na Takeshiho. V jeho tváři se zrcadlí starosti.
"Co se ti tu nelíbí?" nechápe Mark.
"To, že je do toho zapletený Kuran Nex," odpoví nervózně Takeshi a poslušně se rozjede za Ritchim. Všichni postupně vyjedeme do klidného města.
"Dan mi nikdy neřekl, že ten kdo mu tu nabídku dal byl Kuran," konstatuji a rychle podřadím do blížící se zatáčky.
"Kuran je nebezpečný, je zapletený v Jakuze, není tam kdo ví jak významným členem, ale motá se kolem závodů a aut. Jen si na drsňáka hraje ale má dobré kontakty snad všude na světě," promluví zamyšleně Alex, který jede za mnou.
"Jsem úplně mimo," ozve se Mark a my se zasmějeme.
"Zítra ti to vysvětlíme," uklidňujeme ho se smíchem.
"Lidi nechte toho! Máte zapnuté počítače s GPS?" hubuje nás Yuuki.
"Ano mami!" odpovíme sborově. Ritchi pustí blinkry a Takeshi ho napodobí, abychom se všichni dozvěděli, že už tam budeme.
Asi po pěti minutách dojedeme na odlehlé místo na dálnici. Stojí tu jen pět aut, jinak je tu pusto. Ritchi se zařadí a rychle vystoupí a naviguje nás, kde zastavit. Takeshi vyleze z auta my si poslušně stáhneme okýnka, abychom slyšeli jejich rozhovor.
"Trasa je vytyčená, u krajnic budou občas lidi tak na ně bacha," informuje nás. Takeshi pouze přikývne.
"Pokud něco rupne tak se rozdělte a…"
"Ritchi, my nejedeme poprvé," skočí mu do řeči nekompromisně Takeshi a založí si ruce na prsou.
"Fajn, tak si nasedni a jedeme, hodně štěstí," dodá Ritchi ne moc příjemně. Proč mám pocit, že se právě zrodil Ritchiho nový sok?
Takeshi nasedne a já zatáhnu okýnko. Nervózně hladím řadící páku a prsty druhé ruky klepu do volantu.
"Hodně štěstí lidi," zašeptá Takeshi.
"Klid, to bude v pohodě," snažím se ho uklidnit.
"Nechci plašit, ale myslím, že nebude," ozve se Alex. Okamžitě po něm střelím pohledem. Sedí zapřený do sedadla, oči zavřené. "Kuran Nex je ve městě a je proklatě blízko, cítím ho," vydechne Alex a zničeně se na mě podívá.
"Ještě můžeme odjet," navrhnu, i když vím, že nikdo z nás by to nikdy nepřijal.
"Sama víš moc dobře, že teď už to nejde," řekne Yuuki. Znovu se podívám po Alexovi, který se na mě kouzelně usměje. Pokusím se mu úsměv oplatit ale tu už mi před obličejem mává nějaká, skoro nahá, dívka modrou světlicí a já vytočím motor.
"Start!" zakřičí a všichni se s kvílením pneumatik rozjedeme.
"Šneci," zasměje se nám Mark, který se hned dostal do vedení.
"No počkej, zobáku!" zasměje se Alex a prožene se kolem mě.
"Jako malí kluci," zasměju se. "Yuuki, pojďme!" pobídnu ji a okamžitě je předjedeme. Na rovné dálnici nejde o zkušenosti ale o výkon. Ritchiho parta za námi ale moc nezaostává. Dan se na mě lepí jako včela na med.
Zašlápnu brzdu a pak rychle přidám, Dan se lekne ale neodradí ho to. Před námi se obleví sjezd z dálnice a s Yuuki na něj najedeme, na zemi je reflexní barvou namalovaná šipka ve směru jízdy. Pouze se ušklíbnu, jak chabé.
Ritchi nás podjede zprava a dostane se do vedení, hned za ním se prosmýkne Samantha a Peter. Připadá mi, jako by nemohli jednat na vlastní pěst a jen se museli držet maminky, v tomto případě tatínka za nárazník.
Alex, projíždějící kolem mě, mi pošle vzdušnou pusu a okamžitě ty tři předjede, takže se opět dostáváme do vedení.
Před námi se objeví další zatáčka, v níž se do vedení dostane Yuuki. Dan se na mě pořád lepí a snaží se mě předjet.
Zprudka opět sešlápnu brzdu a Dan je nucený uhnout, aby mi nenahlídl do kufru, tohoto manévru však využije a s vítězoslavným úsměvem mě předjede.
"Hlupáku," zamumlám si pod vousy, aniž by mi došlo, že mě ostatní slyší. Podřadím a sešlápnu plyn na podlahu. Před zatáčkou mírně uberu a v jejím zlomu opět sešlápnu plyn na podlahu a nechám se krásně vynést před Dana, který je ve tváři celý rudý.
"Sakra! Já říkal, že mi ten závod smrdí! Lidi? Máme problém," panikaří mi do ucha Takeshi.
"Co se děje?" nechápu a rozhlížím se kolem. První je Yuuki, za ní Takeshi, Ritchi, Alex, já a šnek Dan a za ním vidím Marka, který se snaží dobojovat dopředu, ale má se ještě hodně co učit. Zatím jsem se nijak nedrala do vedení, zdržovala jsem se s Danem.
"Poldové," ušklíbne se Takeshi zhnuseně a já si všimnu ve zpětném zrcátku blikajících světýlek.
"Sakra, Alexi, to jsi měl zařídit ty!" ztěžuje si Yuuki.
"Já je zařídil naprosto bez problémů, ale je tu Kuran což znamená, že jdou po někom z nás. Rychle se ženeme k cíli, kdybychom se náhodou rozdělili použijte GPS, odloupněte ho z auta a berte jej s sebou!" poučuje nás Alex a prudce zrychlí a my se vydáme za ním, Dan zůstane daleko za námi a bohužel s ním i Mark.
"Marku, pohni kostrou!" procedí skrz zaťaté zuby Takeshi.
"Sevřeli mě tu, nejsem sto se někam hnout, naprosto mě obklíčili!" panikaří Mark. Skousnu si spodní ret a začnu zpomalovat.
"Simi neblázni, já mu pomůžu," uklidňuje mě Alex.
"Dobře, buď opatrný," kňuknu a už jen vidím, jak sešlápne brzdu a otáčí se, aby jel pomoct mému bratříčkovi.
Policie se nám za nedlouho ztratí z očí ale my dál uháníme jako o život. Nikoho už nevidíme ve zpětném zrcátku, krom nás čtyř.
"Alexi?" zkusmo promluvím do vysílačky, ale nikdo se mi neozve. Rozbuší se mi srdce a zkusím znovu zavolat.
"Simi neřvi, upadne mi ucho," napomene mě Takeshi. "Alex se z toho dostane, neboj," snaží se mě uklidnit.
Zhluboka dýchám a snažím se dostat srdeční rytmus do normálu, když se z vysílačky ozve vyděšený hlas Marka.
"Tak slyšíte mě někdo?" div nekřičí.
"Co se stalo?" ptám se okamžitě a zpomalím natolik, abych byla na konci naší skupiny a vyhlížím Marka s Alexem ve zpětném zrcátku.
"Nevím! Ritchiho patra se rozprchla, když uviděla policii. Než jsem stihl cokoliv udělat objevil se tam Alex a snažil se mi pomoct, nevím proč ale vypadli vysílačky i GPS nemohli jsme se s vámi jakkoliv spojit. Šli po nás, Alex mi naznačil, ať jedu, že je zdrží. Je rychlejší a zkušenější, dávalo mi to smysl," vypráví zadýchaně Mark a chvílemi mu přeskakuje hlas.
"Co se dělo dál?" panikařím.
"Když jsem odjížděl pryč, viděl jsem jak Alexe zablokovali, chtěl jsem se za ním vrátit ale poslal mě pryč, vypadalo to, že to zvládne! Když jsem se podíval do zpětného zrcátka, byl už Alex zablokovaný a musel zastavit. Zpomalil jsem a pozoroval co se děje. Vylezl z auta a nakrčil se, byl jako nějaká divoká šelma. Začal prskat a vrčet, i na tu dálku jsem ho slyšel naprosto zřetelně. Začali se prát ale jeden si všimnul, že jsem neodjel. Měl podivně znetvořenou tvář a vystouplé špičáky. Okamžitě sednul do auta a jel za mnou. Teprve před chvílí jsem ho setřásl, musíme pryč!" šílí Mark a já ho konečně uvidím ve zpětném zrcátku. Vypadá rozrušeně a ztrhaně.
"Musím najít Alexe!" vyhrknu a srdce mi buší nadzvukovou rychlostí, jeho údery mi zní v uších a před očima mám temno.
"Ať tě to ani nenapadne!" zakřičí Takeshi. Sakra co se to dnes děje? Takeshi nikdy, nekřičel.
"Proč? To ho mám nechat s těmi policajty?!" odseknu mu.
"Ano, při nejhorším ho zatknou a jsem si jistý, že Alex se z toho dostane, my teď musíme rychle domů a do rána se vyspat, pak ho pojedeme hledat, všichni nemáme tak dobrý zrak, sluch a čich jako ty s Markem," domlouvá mi Takeshi.
"Takeshi má pravdu, Simi. Nechme to na ráno," přidá se Yuuki a já smutně svěsím hlavu.
"Alexi," vydechnu poraženě a mám pocit, jako by se všechno uvnitř mě trhalo na kusy. Proč měli ti lidé tak znetvořený obličej?
tomuhle ty říkáš spoilery
to jsou sotva informace, natož spoilery, koukej sem hodit nějakej pořádnej =DD
jinak WOOOOOW pokračování - ty lidi, to bude něco s tim co jsou Simi/Mark/Alex zač že jo? žeby upíři? =o)) Rozhodně super kousek, pokud udržíš tuhle kvalitu až do konce tak to můžeš jít rovnou prodat Albatrosu nebo tak ;) =D