close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Time for driving - čás 25. nová!

9. ledna 2010 v 13:53 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Ahoj!
Konečně je tu "nová" část.
Všichni kdo mi napsali, tak měli možnost si ji už přečíst, moc nového tam toho není ale je tam dost opraveného. Po zkouškách vám sem hodím i stručný sepis toho, co jsem v povídce opravovala, aby jste se mohli kouknout jen na to a tak už mám konečně hotový nákres domu, jen ho musím přenést do komplu.. =))

Tato část je extra dlouhá, je to díky tomu, že jsem tam dost opravovala, dopisovala, myslím, že i mazala.. =))

Snad se bude líbit zatím se mějte! =)))



Následující tři dny utečou jako voda. Ani nevnímám, že vypršelo Alexovo ultimátum ohledně vozu, se kterým pojedu závod. Připadám si jako v pohádce, každý večer usínám vedle svého prince a ráno mě probouzí sladkým polibkem. Ovšem i tuto idylku naruší nepříjemné drnčení mobilu, když ještě spíme.
"Hm?" broukne Alex otráveně do telefonu a já ho pohladím po obnažených zádech. Okamžitě se ke mně otočí a usměje se na mě. "Dobré ráno," zamumlá neslyšeně.
"Ritchi! Cože, kdy? Ne, není to problém. Jasně, budeme tam," přitaká a telefon položí.
"Co se děje?" zeptám se zmateně a zároveň rozespale. Ještě jsem si nezvykla na to, že Alex se rozvaluje. I když vedle něj velice ráda usínám, životní prostor 20 cm mi vážně nestačí.
"Závod je dneska večer," odpoví potěšeně a mrkne na mě. "Musíme vstávat, máme toho hodně na práci."
"Už dnes?" vytřeštím na něj oči.
"Ty máš ale sluch, to se musí nechat," směje se mi a já ho jemně praštím do boku. "No tak vstávej ospalče," vyhání mě z postele. Protočím oči v sloup a otráveně vylezu z postele.
Ztěžka dosednu na barovou stoličku v kuchyni. Yuuki sedí na křesle a zadumaně kouká z okna.
"Stalo se něco?" stočí ke mně pohled.
"Ne, vlastně jo," přiznám se bez mučení. "Ráno nás probudil Ritchi, závod je dneska," povzdechnu si. Vždyť nemáme nic zařízené?! A co naše auta? šílím v duchu.
"Cože?!" zděsí se Yuuki. "Musím okamžitě odjet! V kolik to začíná?" šílí Yuuki a nervózně začne rázovat po pokoji.
"Co s tebou je?"
"Musím něco sehnat, pár takových hračiček, když jsem jezdila, tak jsem je měla u sebe vždycky, kdyby náhodou," vysvětluje v rychlosti Yuuki. "Alexi!" zakřičí do chodby a rozběhne se po schodech do našeho pokoje.
Po chvilce se z horního patra ozve křik a Yuuki sletí zadýchaná a červená jako rak zase dolů.
"Můžeš mi vysvětlit tvoje chování?" koukám na ni podezíravě.
"A-Alex se zrovna obléká," oznámí mi roztřeseným hlasem a já se začnu smát. "Na tom není nic k smíchu!" hubuje mě a já se rozesměju ještě víc, když uvidím Alexe scházet ze schodů.
"Taky ti přeji krásné ráno Yuuki," řekne vesele a obejme ji kolem ramen. "Ale příště mi to nemusíš jít říkat, když se zrovna oblékám," popichuje ji.
"Potřebovala jsem s tebou mluvit, kdy je ten závod?" naléhá.
"Večer."
"Přesněji?"
"V sedm budeme vyjíždět od domu," poškrabá se Alex na miminkovsky hladké bradě. Yuuki souhlasně přikývne.
"Za dvě hodiny se vrátím, zjistila jsem, že jeden můj starý známý je tady v Berlíně tak si od něj něco seženu," usměje se potěšeně Yuuki. "Vezmu si Takeshiho auto," dodá ještě a zmizí nám z očí.
"Hele, ty víš o čem to sakra mluvila?" podívám se udiveně po Alexovi, který stále zírá na dveře, kterými před chvílí Yuuki vyletěla ven.
"Nemám ponětí," pokrčí rameny a zářivě se na mě usměje. Přisedne si ke mně na bar a napije se mého kafe.
"Tohle už víckrát nedělej!" řeknu rozčileně a vytrhnu ten božský nápoj z ruky. Zamračím se na něj a on se začne smát.
"Pardon," zvedne ruce v poraženeckém gestu a jde si pro svůj hrníček.
"Hodný,"zkonstatuju a usrknu si kávy, která mě příjemně pohladí v žaludku.
"Jsem snad pes?" ohradí se Alex a já se jen usměju.
"Pojď ke mně," zaškemrám a Alex bez dalších debet přiskočí ke mně. Odložím na moment kávu a obejmu ho kolem krku.
"Hodný, za to, že tak krásně posloucháš dostaneš od paničky piškotek," zasměju se a políbím ho na nos, když se za námi ozve záchvat smíchu.
"Abys nám nezačal štěkat Alexi!" směje se Takeshi, až se musí opřít o futra, aby se neskácel na zem. Alex si uraženě založí ruce na prsou. "Mimochodem, pokud by ses se Simi rozešel a stal se z tebe homosexuál dej vědět, mám pro tebe skvělou přezdívku: Hot dog!" posmívá se dál Takeshi a já už to nevydržím a musím se taky smát, to už je na Alexe moc a odejde.
"Měla bys jít za ním," uklidní se Takeshi ve chvíli, kdy Alex opustí místnost. Na ni neváhám a vydám se za Alexem.
Na zahradě uvidím, že míří do skladiště. Páni, Takeshiho dům už se staví a servis je skoro hotoví. Dům bude blízko mého. Mohli bychom postavit most a propojit naše domy, směju se v duchu.
Alex se z ničeho nic zastaví a počká na mě. Rychle ho dojdu a obejmu kolem pasu.
"Za to ráno se omlouvám," zašeptám.
"Proč já ti vždycky tak rychle odpustím?" zeptá se sám sebe a zatahá mě za ruku. "Tak pojď," mrkne na mě a táhne mě ke skladišti. "Omlouvám se, že jsem nedodržel původní termín ale schnul nám dlouho lak, bylo to příšerné. Bál jsem se, že tam budou bublinky ale Takeshi s Markem jsou skvělí! Kdybys je viděla. Jsou naprosto sehraní a pálí jim to," libuje si Alex.
"Co tam budeme dělat?" zeptám se nechápavě. Třeba mi ukáže vůz, s kterým pojedu závod.
"Nechej se překvapit, ale neboj, bude se ti to líbit," usměje se na mě povzbudivě Alex a já zčervená z představy, co by se tam mohlo dít. Alex můj výraz naštěstí nekomentuje a začne otevírat sklad. Napřed otočí kolečkem, podobným jako u drahách trezorů, potom do dveří silně kopne a dvakrát bouchne a otevře. Pokyne mi, abych šla za ním, když se začnu neovladatelně smát.
"Děje se něco?" pošklebuje se Alex a s úsměvem na rtech mě pozoruje.
"Takhle jsem Takeshimu rozbila vrata," směju se dál.
"Jo, tak to jsi byla ty!" vyprskne smíchy Alex. "A my se vsázeli, komu špatně opravil auto."
"Když mě nešli ty vrata otevřít," pokrčím nevině rameny.
"Ty a Takeshiho patenty se asi nemáte moc v lásce, že?"
"Pokud ty patenty nejsou v autě tak ne," vypláznu na něj jazyk a prosmýknu se kolem něj do dílny, kde naprosto zkamením.
"Pro boha," dostanu se sebe. Přede mnou stojí úplně nová Honda Civic typ R v rudě červené barvě. V posvátné úctě auto pohladím po kapotě. "Krasavice, pojedeme spolu večer?" promluvím k ní a z oka mi ukápne slza, když si vzpomenu na mého starého civica. Sportovní sedačky se čtyřbodovými pásy samozřejmě nechybí. Jsou laděny do stejné rudé barvy jako celé auto. Interiér je celkově velmi moderní.
Alex stojí opodál opřený o zeď a zadumaně mě pozoruje. Obejdu auto a pohladím linii zadního křídla. Běhá mi mráz požárech, když si představím zrychlení, výkon a vrnivý zvuk motoru. Otřesu se a chci si sednout za volant, když mě zarazí, že je na pravé straně.
"Proč má řízení vpravo?" vydechnu smutně, s tím se mi pojede špatně. Umím to, ale větší cit mám pro levou stranu.
"Protože je to auto po Yuuki," řekne Alex tiše a mně se do očí nahrnou slzy. Okamžitě je u mě a bere mě do náruče. "Simonko, klid, nepanikař, jsme tu proto, abys konečně viděla svoje auto," utěšuje mě. Zvědavě k němu vzhlédnu uslzenýma očima. "Pojď," zašeptá a chytne mě za ruku.
Dovede mě k autu, přes které je přehozená plachta. Ani nedýchám, když Alex přejde k autu a pomalu začne rozvazovat všechny špagátky a pak jedním trhnutím plachtu strhne a mě se podlomí kolena a ztěžka dopadnu na zem a začnu vzlykat. Alex ke mně dojde a beze slov mě obejme.
Honda Accord, zní mi v uších. Vypadá naprosto stejně jako můj starý civic, jen s ladnějšími křivkami ale lak a nálepky jsou naprosto stejné. Tónované skla, černá metalíza, bílé nálepky, přední, zadní a boční přítlačáky.
"Pojď," vyzve mě Alex jako po tolikáté dnes a já jdu odevzdaně za ním. Nemůžu se auta ani dotknou, ze strachu, že když se ho dotknu tak se mi rozplyne před očima a zmizí.
Alex otevře kapotu a z pod ní na mě vykoukne můj starý motor. Srdce mého starého, zničeného auta. Takto to Alex myslel, že jeho srdce zůstalo zachováno, dojde mi a celá naprosto zjihnu. Neschopna slova ho pouze obejmu a pak se otočím zpátky k motoru.
"Ahoj miláčku," zašeptám roztřeseným hlasem a do očí se mi vrhnou další slzy. Jemně pohladím hlavu motoru. "Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Pojedeme spolu další zápase, už dneska, těšíš se, viď? Nedopadne to jako posledně, že ne?" zašklebím se na motor a rukou pohladím turbo. "Neodmlouvej! Chci klidnou, rychlou, bezpečnou jízdu. Jako na dovolenou," mluvím dál a mám chuť se s motorem obejmout.
"Trošku jsem ho vyšperkovali, nejzásadnější bude asi nové turbo, ale moc jsme ti do toho nezasahovali," promluví konečně Alex a mě tím vyděsí. Pomalu k němu předu a donutím ho se posadit na zem.
"Alexi," vydechnu něžně. "Chtěla bych se ti omluvit, za své chování, když jsem hledala auto. Tohle co jsi pro mě udělal je neuvěřitelné, co jste vy udělali. Moc ti děkuji, ani nevíš, jakou jsi mi tím udělal radost," povzdechnu si a pohladím accorda po nárazníku. Do očí se mi znovu vhrnou slzy.
Alex mě něžně obejme kolem ramen a pevněji si mě k sobě přitáhne. Mám pocit, že víc lásky a něhy už se do mě vejít nemůže.
"Pojď musíme se připravit," mrkne na mě po chvíli Alex a já musím svého miláčka opustit.
"A kdy se s ním projedu?" vzhlédnu k Alexovi.
"Až pojedeme na závod," mrkne na mě bez známky žertu.
"Zbláznil jsi se? Musím si ho přece vyzkoušet jak sedí?!" začnu zuřit a chci se okamžitě vrátit do garáže ale Alex mi to nedovolí.
"Neboj je naprosto stejné jako tvé minulé auto, až na větší výkon. Takeshi mi tvrdil, že s tím nebudeš mít absolutně žádný problém," usměje se na mě konejšivě a dál mě táhne do domu, kde potkáme nervózně pochodujícího Takeshiho.
"Děje se něco?" povytáhnu obočí a sednu si k nedopité kávě.
"Jsem nervózní, když to neoganizuju. Nevím co a jak. Dobře, zařídil jsem policii, aby nás nikdo nechytil, ale podplácet je přece tak jednoduché a triviální. Zato vymyslet trasu tak, aby na jí bylo i pár překvapení není nic jednoduchého. Jsem zvědavý co si na nás Ritchi připraví," mele rychle Takeshi a po chvíli ho přestanu poslouchat, protože začne blábolit.
"Yuuki už své auto viděla?" zeptám se Alexe a i s kávou ho táhnu do našeho pokoje, kde si sedneme na postel.
"Ano, a byla z něj nadšená! Měla bys ji vidět. Myslím, že už se na dnešek těší. Vždyť už přes 6 let neřídila," uvelebí se pohodlně Alex a hlavu si položí do mého klína.
"Od smrti rodičů," konstatuji a usrknu si vychládlé tekutiny. "Myslíš, že mi někdy poví, jak to tenkrát bylo?"
"Jsem si jistý. Ale nemůžeš to po ní vyžadovat, musí s tím přijít sama," poučuje mě Alex.
"Jako bych to nevěděla," ušklíbnu se. "Mimochodem, ona si s řidičákem asi moc hlavu nelámala co?" zasměju se.
"Zřejmě ne," přitaká Alex. "A ty se divíš? S Takeshim se zná odmalička. Jak vlastně vypadal tvůj život před odjezdem do Japonska, jezdila jsi i tady?" zeptá se zvědavě Alex.
"Jak se to vezme. Zkoušela jsem jezdit, učil mě Dan, můj bývalý přítel, ale moc mi to nešlo. Když se na to dívám zpětně tak ani on nebyl vlastně vůbec dobrý. K závodění jsem se dostala až v Japonsku, učil mě Takeshi," usměju se a poddám se vzpomínkám na dobu před odjezdem do Japonska. Nebyla jsem výjimečná, byla jsem obyčejná holka, která chodila na střední a byla premiantkou. V podstatě hrozná nuda. Japonsko mě vždy lákalo a když se se mnou Dan rozešel, věděla jsem kam jít.
Zbytek dne Alexovi vyprávím o naprosto nezajímavých detailech mého života a on je hltá jako napínavý horor, když se ozve ťukání na dveře a do pokoje vtrhne Yuuki.
"Vidíte, lepším se!" pochválí sama sebe za zaklepání. Rychle přejde po pokoji a nakonec se mlčky usadí na zem, proti nám.
"Čeho se ti žádá, mladá dámo?" zeptá se přísně Alex a my vybuchneme smíchy. Yuuki se položí na zem a zhluboka oddechne.
"Musíme počkat na Takeshiho, sehnala jsem jednoho člověka, můj kontakt do Německa, jednou vám budu vše vyprávět," zasní se Yuuki a já na ní jen nevěřícně hledím.
"Yuuki! Co v tom sakra táhneš?!!!" ozve se z chodby rozčílený hlas Takeshiho a po chvíli do pokoje vejde krabice s nohama.
"Polož to sem," naviguje Yuuki Takeshiho.
"Jako bych přes to něco viděl," vzteká se a položí krabice asi dva metry od Yuuki ta se k udýchanému, rozhněvanému Takeshimu připlazí a líbne ho na nos.
"No tak, nebruč medvídku," zašeptá a my se s Alexem začneme smát. Yuuki na nás vyplázne jazyk a začne se věnovat krabici. Vytáhne z ní pět malinkých notebooků, pět nějakých kulatých placek a spoustu dalších blbostí.
"Co to je?" valím oči na všechny elektronické vymoženosti ležící na zemi v mém pokoji. Alex se vedle mě uchechtne.
"Páni. Tak to bych do tebe opravdu Yuuki neřekl," přizná uznale a sleze z postele k Yuuki.
"Uniká mi něco?" nechápu.
"Tohle jsou GPS, které nalepím na auto, abychom každý věděli o každém, nevíme kudy pojedeme, můžeme se lehce ztratit," ukáže Yuuki na malé stříbrné kolečka. "Každý z nás bude mít notebook a vysílačku kvůli spojení, neboj tenhle velký krám je jen přijímač, do ucha dostaneš pouze tohle malé naslouchátko, abys mohla ten zbytek nechat v autě," vysvětluje dál Yuuki a já jen přikyvuju.
"A tohle je co?" zeptá se nevěřícně Alex. V ruce drží černou minisukni, rudě červený top za krk, černé návleky na ruce a vysoké červené kozačky na nebezpečně vypadajících jehlách.
"To je moje," zčervená Yuuki a okamžitě mu věci sebere.
"V tom chceš jako řídit jo?" valí na ni oči Takeshi.
"Ano! Podívejte, můj vynález," usměje se Yuuki a vezme jednu botu do ruky. Odjistí malinkou pojistku na vnitřní straně podpatku a pomalu jej i s celou výztuží vysune ven.
"Ty boty musím mít," řeknu se smíchem.
"No páni, to je teda patent!" kouká na to s otevřenou pusou Mark.
"Kde ty se tu bereš?" vyvalím na něj oči.
"Yuuki mi volala, abych si přijel pro pár drobnůstek tak jsem tu a navíc máme za hodinu vyjíždět," vysvětluje Mark.
"Už za hodinu?!" zděsí se Yuuki. "Takeshi, vše prosím nachystej, my se taky musíme nachystat, kšá a teď běžte, kša, kša," vyhání je z pokoje.
"Co jsme nějaké slepice?!" vzteká se Takeshi ale poslechne. Yuuki se ke mně s úsměvem otočí.
"Takže. Navrhuju, aby sis vzala bílé kraťásky, černé kozačky, které mám ještě jedny a černý samo držící top. Počítám, že večer bude chladněji, takže bych ti doporučovala to bílé sáčko. Vlasy si umyješ a já ti je jen tak ledabyle vyfoukám a černé kouřové oční stíny. Co ty na to?" usměje se a já je přikývnu. "Tak jdi do sprchy," vyžene mě Yuuki a já poslušně seběhnu do koupelny.
Teprve nyní na mě jde ta známá nervozita. Nové prostředí, tolik lidí… Začnou se mi klepat kolena a než se stačím něčeho zachytit upadnu.
"Děje se něco Simonko?" klepe mi na dveře Alex.
"Ne, všechno je ok," zavolám na něj roztřeseným hlasem a odplazím se do sprchy, kde na sebe pustím proud horké vody. Mé ztuhlé tělo se pomalu uvolňuje, pořádně se vydrhnu a jemně usuším.
"Kde jsi byla tak dlouho?" zašklebí se na mě Yuuki. Už má na sobě svůj kompletek a musím uznat, že jí to moc sluší.
"Promiň," kuňknu a sednu si ke stolu, kde má Yuuki připravená líčidla a fén.
"No snad se napřed oblečeš," směje se Yuuki mé roztržitosti. Kolena se mi klepou čím dál tím víc. Pomalu přejdu k posteli, kde na mě čekají krátké, bílé kraťásky. Opatrně je vezmu do ruky.
"Kratší už neměli?" zeptám se popuzeně.
"Ne, kratší byli už klasifikované jako spodní prádlo," vyplázne na mě Yuuki jazyk. Natáhnu na sebe černé silonky, kraťásky a nakonec top. Musím uznat, že se Yuuki výběr opravdu povedl. Jednoduché ale sexi. Přejdu ke stolu a Yuuki mi začne foukat vlasy.
Asi po deseti minutách se ozve klepání na dveře. Yuuki jen nesouhlasně zavrčí a vrhne se mi na oči. Moc mě nelíčí, jen zvýrazní oči a na rty nanese lehkou vrstvu lesku na rty.
"Už bychom vážně měli jet," ozve se zpoza dveří Markův hlas.
"Dobře, dobře!" zaburácí Yuuki a kriticky si mě prohlédne. "Skvělé," usměje se a podá mi zrcadlo. Nevěřícně vyvalím na tu neznámou oči a ona je vyvalí taky. Sluší jí to. Oči zvýrazněné kouřovými stíny, rty červené, mírně křičící z bledé pleti. Hnědé vlasy se v mírných, přirozených loknách válí ledabyle po zádech.
"Díky," usměju se na Yuuki, když do pokoje vrazí Alex. Na sobě má černé kalhoty, modré tričko a bílé sako. Vlasy jemně ulíznuté dozadu.
"Páni, sluší ti to," vyhrkneme sborově. Yuuki protočí oči v sloup a odejde. Alex ke mně přejde a jemně mě vezme do náruče, jako by se bál, že jsem z vosku a mohla bych se rozpadnou.
"Půjdeme?" zeptá se po chvíli, kdy si jen tak hledíme do očí. Mlčky přikývnu a obuju si vysoké kozačky. Trpělivě na mě počká. Když se znovu postavím, jsem skoro stejně vysoká jako on. Ještě z postele seberu bílé sako a jsem připravená jít. Zářivě se na mě usměje a ruku v ruce jsme za ostatními.
"Všechno máte nachystané v autech, jedeme," zavelí Takeshi a všichni poslušně vyjdeme před dům, kde už jsou nachystaní naši miláčci. S posvátnou úctou dojdu k accordu a jemně ho pohladím. Alex mi podá klíčky a bezeslova mě políbí do vlasů a jde si sednou do auta.
Pomalu se posadím a ze sedadla spolujezdce seberu naslouchátko a dám si ho do ucha. Sako hodím dozadu a pomalu začnu odjišťovat pojistku, abych mohla vytáhnout podpatek. Lehce zmáčknu a podpatek se slabým lupnutím povyskočí ven a já ho naprosto bez problémů vytáhnu.
"Slyšíte mě všichni?" ozve se Takeshiho hlas.
"Ano," potvrdíme.
"Takže. Ritchi nám poslal souřadnice, kam máme přijet, je to jedna stará továrna asi hodinu cesty odtud, myslím, že bychom se mohli trošku zahřát a dát si menší závod, co vy na to?" v jeho hlase cítím usměv a nadšeně vykřiknu.
"Dobře, takže vážnění, připoutejte se. Tohle bude jízda!" zařve Takeshi a já se rychle zapnu a strčím klíček do zapalování.
Nastartujeme a Takeshi začne odpočítávat: "Čtyři, tři, dva, jedna, start!" zakřičí a naše kola zakvílí, když se všichni naráz rozjedeme, ovšem během chvíle musíme brzdit, protože si nechceme naše miláčky odřít na příjezdové cestě.
Vyjedeme na ulici a závod začne. Když kolem mě projíždí Alex mrkne na mě. Pouze se usměju a šlápnu na to. Chvíli je ve vedení Yuuki, chvíli Takeshi, nebo Alex. Já se držím spíš vzadu s Markem. Je vidět, že se učil v Německu, ještě nemá moc zkušeností, takže se mu snažím pomáhat.
"Za chvíli jsme na místě, pohněte šneci vzadu!" ozve se ze sluchátka Takeshiho rozesmátý hlas.
"Jen počkej!" zasměju se konečně na to šlápnu. Accord se s přehledem rozjede a já vedoucího Takeshiho předjedu, chvíli si s ním jen tak hraju a nakonec ho předjedu.
"Ty víš kam jet?" zeptá se výsměšně.
"Ne," zasměju se a pustím ho před sebe. Když před sebou uvidím velkou továrnu opět ho předjedu.
"Ty si nedáš pokoj, viď?"
"To je moje holka," zasměje se Alex a já ještě přidám. Z ničeho nic se přede mnou objeví dav lidí a já musím smykem zastavit. Vrátím podpatky na své místo a počkám až dojedou ostatní, potom se smíchy vystoupím.
"A kdo je tady šnek teď?" vypláznu jazyk na Takeshiho, který dojel poslední a všichni se začnou smát.
"No vy máte antré," zasměje se za námi Ritchi.
"Ahoj!" zakřičíme sborově a my s Yuuki na něj skočíme.
"Doufám, že vám ten elán vydrží do nejdéle, pojďte, představím vám zbytek závodníků z mé skupiny," usměje se. Zamkneme auta a pomalu se prodíráme davem lidí za ním. "Hele, nemáš jiné auto?" podívá se kriticky na Alexe, stojícího po mém boku.
"Ne," zasměje se. "Minule jsem si musel půjčit Takeshiho," ukáže na dotyčného a Ritchi přikývne.
"Ericka už znáte," ukáže na blonďáka. Než však stihne představovat dál všimnu si někoho známého. Středně vysoký kluk s černými vlasy, který má na sobě nezaměnitelnou koženou bundu.
"Dane?!" vyvalím na onoho člověka oči. "Co tu sakra děláš?!"
Myslela jsem, doufala jsem, že už toho člověka v životě neuvidím. Chvíli si mlčky zíráme do očí, když ke mně přejde a zprudka mě obejme.
"Simonko, tolik jsi mi chyběla," šeptá mi do ucha a mě ovane známá vůně jasmínu a skořice, po které voní jeho pokožka. Drtí mě v sevření, když vedle nás něco, tedy spíše někdo zavrčí. S Danielem to ale nic nedělá.
"No tak, pusť mě," pokusím se také zavrčet ale z mého pokusu vzejde pouze zaskučení a ochabnu v jeho náruči naprosto omámená tou vůní a částečně i vzpomínkami.
"Simi," ozve se vedle mě zhrzeně Alex a mně v tu chvíli dojde, kde je mé místo. Okamžitě od sebe Dana odstrčím, bez využití větší síly, a přejdu k Alexovi. Pomalu pohlédnu do jeho smutné tváře a pohladím ho po ní. Povzdechne si a vezme můj obličej do dlaní. Pomalu se ke mně přiblíží a jemně se otře svými rty o mé.
"Proč?" ozve se za mnou Dan. Jen nerada se odtrhnu od Alexe a zpříma se mu podívám do očí.
"Ty se mě po tom všem ptáš proč?!" rozzuřím se.
"To teda ptám! Neviděl jsem tě tři roky a ty si pak přijedeš s kdoví jakým frajírkem a děláš jako by mezi námi nikdy nic nebylo!" křičí na mě v agónii Dan a já couvnu o krok zpět, kde narazím do Alexova silného těla. Zhluboka se nadechnu v očekávání příchodu hádky.
"Zbláznil jsi se?! Ty jsi mě tehdy opustil! Kvůli tobě jsem odjela do Japonska," zakřičím na něj a z očí mi ukápne první slza. Alex mě k sobě zezadu přivine, aby mi dodal podporu ale já ho odstrčím, tohle musím zvládnout sama.
"Myslíš, že jsem chtěl?! To, že jsem tě opustil neznamenalo, že jsem tě přestal milovat! Simonko prosím vrať se ke mně!" žadoní a vztáhne ke mně ruku, udělám krok blíž a už, už mu naznačuji, že jeho ruku chytnu, místo toho udělám však jeden jednoduchý výpad, kdy Danovi podrazím nohy a přirazím ho k zemi. Nikdo kolem ani nedutá v očekávání co bude dál.
"Co to do tebe sakra vjelo?!" zmítá se pode mnou Dan ale nemá sebemenší šanci.
"To je moje holka," pochválí mě samolibě Alex a já se musím uchechtnou. Dan sebou dál mrská jako kapr na suchu.
"Tak ty nevíš? Řekni všem tady okolo proč jsi mě opustil. No honem do toho!" pobízím ho.
"Protože mi Kuran Nex slíbil odměnu, když budu u něj jezdit, ale bez tebe. Nebyla jsi dobrá, byla jsi příšerně pomalá a místo toho, abys v zatáčce zrychlila jsi jela jako na dovolenou! Tak jsem pro jeho společnost začal závodit a zlepšil jsem se, teď už na mě určitě nebudeš mít, co tu vůbec děláš? Chceš se ztrapnit," vysmívá se mi Daniel a já jeho ruku povytáhnu ještě výš, čímž mu způsobím větší bolest a on zaskučí.
"Nevíš s kým si zahráváš," zavrčím mu do ucha a pustím ho. Pomalu od něj odejdu. Ožene se po mě, ale já jen ladně nadskočím a jeho útoku se vyhnu. Dojdu až k Alexovi a láskyplně ho obejmu.
"To ty taky ne, ale proč se s tebou vůbec zahazuju? Stejně tě po celý závod uvidím pouze ve zpětném zrcátku," směje se.
"Nechte toho, rozdáte si to na silnici," rozsekne nás Ritchi. "Takže pojedeme já, Erick, Daniel, Samantha," pokračuje v představování a ukáže na vysokou blondýnku u růžového cabria. S úsměvem nám zamává.
"A v neposlední řadě Peter," usměje se Ritchi a ukáže na ramenatého svalovce u zeleného auta s černým nápisem 88.
"Takeshi, Simona, Yuuki, Mark, Alex," představí nás všechny Alex včetně sebe. Ritchi si promne ruce.
"Tak, to bychom měli. Jdeme na to?" poslední větu zakřičí a my na souhlas zakřičíme a zapískáme. Všichni se rozutečou do svých aut a venku zbude jen Ritchi. Všichni pomalu začnou odjíždět.
"Chci vám popřát hodně štěstí. Teď pojeďte za mou, je nás hodně, musíme na dálnici, abychom se vedle sebe vešli," usměje se a pokyne nám, abychom si nastoupili. Naposledy políbím Alexe a dlouze se mu zadívám do očí.
"Pojď, bude legrace," usměje se na mě a já ho pevně obejmu. Dovede mě k autu, do kterého rychle nasednu.
"Lidi, ten závod mi smrdí," ozve se Takeshiho hlas ze sluchátka. "Nevím proč ale něco se mi tady nelíbí." Zbavím se podpatků a pohlédnu na Takeshiho. V jeho tváři se zrcadlí starosti.
"Co se ti tu nelíbí?" nechápe Mark.
"To, že je do toho zapletený Kuran Nex," odpoví nervózně Takeshi a poslušně se rozjede za Ritchim.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klikni! =)))

Click

Komentáře

1 Alyssa | 9. ledna 2010 v 15:08 | Reagovat

No páni!!Jsem jsi říkala proč tu máš tu kapitolu po 2,ale okamžitě jak jsem si ji přečetla tak mi to došlo.Musím uznat,že se mi to až nezákoně líbí!!!Už se těším na další díl a že bude co nejdřív ;-)

2 Pluviassol | Web | 9. ledna 2010 v 15:46 | Reagovat

[1]: děkuji, děkuji děkuji... =)) Kdy bude další... no nejspíš až po 20. lednu, pokud udělám zkoušky...

3 Jeanne | Web | 9. ledna 2010 v 17:12 | Reagovat

Skvělá kapitola, už aby byla další! :-D Držím palce ke zkouškám ;-)
Jinak nevím čím to je, ale na email mi povídka nepřišla... přišly mi jen dva emaily bez příloh :-(

4 Upiirek | Web | 9. ledna 2010 v 18:42 | Reagovat

výborný... a už zase ty boty co je chce každá holka =DD jinak by mě zajímalo jeslti je s tim závodem fakt něco v nepořádku, nemaj tam třeba poldu? ne, už nehádám =D jinak toho dvacátýho na tebe budu myslet a držet palce;)

5 Alice Christian | 10. ledna 2010 v 0:11 | Reagovat

Jupí! Pokráčko! Síce nie vela ale tak aspoň niečo :D Len už strašne chcem aby bol ten závod :-( sa neviem dočkať :D zvedavá som čo vymyslíš a držím palce pri skúškach :-)

6 Michka | Web | 10. ledna 2010 v 14:34 | Reagovat

nebudu zapírat, že jsem nedoufala, že pokračování bude delší =)) ale fajn, já se spokojím i s pár řádkama a pořád se těším na další kapitolu xD

7 alicecullenhale | E-mail | 12. ledna 2010 v 19:11 | Reagovat

uplna parada a uz sa strasne tesim na pokracko dufam ze budes mat cas a inspiraciu :-D

8 Kolda | Web | 15. ledna 2010 v 21:52 | Reagovat

Můj bože, to je perfektní! =) Dan si to zasloužil! =P =D A co ten konec? Co s tím závodem? Honem piš dál!!

9 llady | 27. ledna 2010 v 16:38 | Reagovat

si dobrá, něco takového sem nečetla už hodně dlouho, ale tím koncem me fakt mučíš :-P , su zvědavá jak ten závod nakonec dopadne   :-?
Takže.....jen tak dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama