14. prosince 2009 v 6:28 | Pluviassol
|
Ahoj! Konečně je to tu, ale prosím, přečtěte si předešlý článek ať víte co a jak a nedivíte se, že to pokráčko je naprosto o ničem.. =D
Mimochodem, někdy v tomto týdnu přidám malý kvíz ohledně TfD... =))
Zatím se mějte....
xoxo Pluviassol
Alex otevře kapotu a z pod ní na mě vykoukne můj starý motor. Srdce mého starého, zničeného auta. Takto to Alex myslel, že jeho srdce zůstalo zachováno, dojde mi a celá naprosto zjihnu. Neschopna slova ho pouze obejmu a pak se otočím zpátky k motoru.
"Ahoj miláčku," zašeptám roztřeseným hlasem a do očí se mi vrhnou další slzy. Jemně pohladím hlavu motoru. "Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Pojedeme spolu další zápase, už dneska, těšíš se, viď? Nedopadne to jako posledně, že ne?" zašklebím se na motor. "Neodmlouvej! Chci klidnou, rychlou, bezpečnou jízdu. Jako na dovolenou," mluvím dál a mám chuť se s motorem obejmout.
"Trošku jsem ho vyšperkovali, nejzásadnější bude asi nové turbo, ale moc jsme ti do toho nezasahovali," promluví konečně Alex a mě tím vyděsí. Pomalu k němu předu a donutím ho se posadit na zem.
"Alexi," vydechnu něžně. "Chtěla bych se ti omluvit, za své chování, když jsem hledala auto. Tohle co jsi pro mě udělal je neuvěřitelné, co jste vy udělali. Moc ti děkuji, ani nevíš, jakou jsi mi tím udělal radost," povzdechnu si a pohladím accorda po nárazníku. Do očí se mi znovu vhrnou slzy.
Alex mě něžně obejme kolem ramen a pevněji si mě k sobě přitáhne. Mám pocit, že víc lásky a něhy už se do mě vejít nemůže.
"Pojď musíme se připravit," mrkne na mě po chvíli Alex a já musím svého miláčka opustit.
"A kdy se s ním projedu?" vzhlédnu k Alexovi.
"Až pojedeme na závod," mrkne na mě bez známky žertu.
"Zbláznil jsi se? Musím si ho přece vyzkoušet jak sedí?!" začnu zuřit a chci se okamžitě vrátit do garáže ale Alex mi to nedovolí.
"Neboj je naprosto stejné jako tvé minulé auto, až na větší výkon. Takeshi mi tvrdil, že s tím nebudeš mít absolutně žádný problém," usměje se na mě konejšivě a dál mě táhne do domu, kde potkáme nervózně pochodujícího Takeshiho.
"Děje se něco?" povytáhnu obočí a sednu si k nedopité kávě.
"Jsem nervózní, když to neoganizuju. Nevím co a jak. Dobře, zařídil jsem policii, aby nás nikdo nechytil, ale podplácet je přece tak jednoduché a triviální. Zato vymyslet trasu tak, aby na jí bylo i pár překvapení není nic jednoduchého. Jsem zvědavý co si na nás Ritchi připraví," mele rychle Takeshi a po chvíli ho přestanu poslouchat, protože začne blábolit.
"Yuuki už své auto viděla?" zeptám se Alexe a i s kávou ho táhnu do našeho pokoje, kde si sedneme na postel.
"Ano, a byla z něj nadšená! Měla bys ji vidět. Myslím, že už se na dnešek těší. Vždyť už přes 6 let neřídila," uvelebí se pohodlně Alex a hlavu si položí do mého klína.
"Od smrti rodičů," konstatuji a usrknu si vychládlé tekutiny. "Myslíš, že mi někdy poví, jak to tenkrát bylo?"
"Jsem si jistý. Ale nemůžeš to po ní vyžadovat, musí s tím přijít sama," poučuje mě Alex.
"Jako bych to nevěděla," ušklíbnu se. "Mimochodem, ona si s řidičákem asi moc hlavu nelámala co?" zasměju se.
"Zřejmě ne," přitaká Alex. "A ty se divíš? S Takeshim se zná odmalička. Jak vlastně vypadal tvůj život před odjezdem do Japonska, jezdila jsi i tady?" zeptá se zvědavě Alex.
"Jak se to vezme. Zkoušela jsem jezdit, učil mě Dan, můj bývalý přítel, ale moc mi to nešlo. Když se na to dívám zpětně tak ani on nebyl vlastně vůbec dobrý. K závodění jsem se dostala až v Japonsku, učil mě Takeshi," usměju se a poddám se vzpomínkám na dobu před odjezdem do Japonska. Nebyla jsem výjimečná, byla jsem obyčejná holka, která chodila na střední a byla premiantkou. V podstatě hrozná nuda. Japonsko mě vždy lákalo a když se se mnou Dan rozešel, věděla jsem kam jít.
Zbytek dne Alexovi vyprávím o naprosto nezajímavých detailech mého života a on je hltá jako napínavý horor, když se ozve ťukání na dveře a do pokoje vtrhne Yuuki.
"Vidíte, lepším se!" pochválí sama sebe za zaklepání. Rychle přejde po pokoji a nakonec se mlčky usadí na zem, proti nám.
"Čeho se ti žádá, mladá dámo?" zeptá se přísně Alex a my vybuchneme smíchy. Yuuki se položí na zem a zhluboka oddechne.
"Musíme počkat na Takeshiho, sehnala jsem jednoho člověka, můj kontakt do Německa, jednou vám budu vše vyprávět," zasní se Yuuki a já na ní jen nevěřícně hledím.
"Yuuki! Co v tom sakra táhneš?!!!" ozve se z chodby rozčílený hlas Takeshiho a po chvíli do pokoje vejde krabice s nohama.
"Polož to sem," naviguje Yuuki Takeshiho.
"Jako bych přes to něco viděl," vzteká se a položí krabice asi dva metry od Yuuki ta se k udýchanému, rozhněvanému Takeshimu připlazí a líbne ho na nos.
"No tak nebruč medvídku," zašeptá a my se s Alexem začneme smát. Yuuki na nás vyplázne jazyk a začne se věnovat krabici. Vytáhne z ní pět malinkých notebooků, pět nějakých kulatých placek a spoustu dalších blbostí.
"Co to je?" valím oči na všechny elektronické vymoženosti ležící na zemi v mém pokoji. Alex se vedle mě uchechtne.
"Páni. Tak to bych do tebe opravdu Yuuki neřekl," přizná uznale a sleze z postele k Yuuki.
"Uniká mi něco?" nechápu.
"Tohle jsou GPS, které nalepím na auto, abychom každý věděli o každým, nevíme kudy pojedeme, můžeme se lehce ztratit," ukáže Yuuki na malé stříbrné kolečka. "Každý z nás bude mít notebook a vysílačku kvůli spojení, neboj tenhle velký krám je jen přijímač, do ucha dostaneš pouze tohle malé naslouchátko, abys mohla ten zbytek nechat v autě," vysvětluje dál Yuuki a já jen přikyvuju.
"A tohle je co?" zeptá se nevěřícně Alex. V ruce drží černou minisukni, rudě červený top za krk, černé návleky na ruce a vysoké červené kozačky na nebezpečně vypadajících jehlách.
"To je moje," zčervená Yuuki a okamžitě mu věci sebere.
"V tom chceš jako řídit jo?" valí na ni oči Takeshi.
"Ano! Podívejte, můj vynález," usměje se Yuuki a vezme jednu botu do ruky. Odjistí malinkou pojistku na vnitřní straně podpatku a pomalu jej i s celou výztuží vysune ven.
"Ty boty musím mít," řek nu se smíchem.
"No páni, to je teda patent!" kouká na to s otevřenou pusou Mark.
"Kde ty se tu bereš?" vyvalím na něj oči.
"Yuuki mi volala, abych si přijel pro pár drobnůstek tak jsem tu a navíc máme za hodinu vyjíždět," vysvětluje Mark.
"Už za hodinu?!" zděsí se Yuuki. "Takeshi, vše prosím nachystej, my se taky musíme nachystat, kšá a teď běžte, kša, kša," vyhání je z pokoje.
"Co jsme nějaké slepice?!" vzteká se Takeshi ale poslechne. Yuuki se ke mně s úsměvem otočí.
"Takže. Navrhuju, aby sis vzala bílé kraťásky, černé kozačky, které mám ještě jedny a bílý samo držící top. Vlasy si umyješ a já ti je jen tak ledabyle vyfoukám a černé kouřové oční stíny. Co ty na to?" usměje se a já je přikývnu. "Tak jdi do sprchy," vyžene mě Yuuki a já poslušně vlezu do koupelny.
Teprve nyní na mě jde ta známá nervozita. Nové prostředí, tolik lidí… Začnou se mi klepat kolena a než se stačím něčeho zachytit upadnu.
"Děje se něco Simonko?" klepe mi na dveře Alex.
"Ne, všechno je ok," zavolám na něj roztřeseným hlasem a odplazím se do sprchy, kde na sebe pustím proud horké vody. Mé ztuhlé tělo se pomalu uvolňuje, pořádně se vydrhnu a jemně usuším.
"Kde jsi byla tak dlouho?" zašklebí se na mě Yuuki. Už má na sobě svůj kompletek a musím uznat, že jí to moc sluší.
"Promiň," kuňknu a sednu si ke stolu, kde má Yuuki připravená líčidla a fén.
"No snad se napřed oblečeš," směje se Yuuki mé roztržitosti. Kolena se mi klepou čím dál tím víc. Pomalu přejdu k posteli, kde na mě čekají krátké, černé kraťásky. Opatrně je vezmu do ruky.
"Kratší už neměli?" zeptám se popuzeně.
"Ne, kratší byli už klasifikované jako spodní prádlo," vyplázne na mě Yuuki jazyk. Natáhnu na sebe černé silonky, kraťásky a nakonec top. Musím uznat, že se Yuuki výběr opravdu povedl. Jednoduché ale sexi. Přejdu ke stolu a Yuuki mi začne foukat vlasy.
Asi po deseti minutách se ozve klepání na dveře. Yuuki jen nesouhlasně zavrčí a vrhne se mi na oči. Moc mě nelíčí, jen zvýrazní oči a na rty nanese lehkou vrstvu lesku na rty.
"Už bychom vážně měli jet," ozve se zpoza dveří Markův hlas.
"Dobře, dobře!" zaburácí Yuuki a kriticky si mě prohlédne. "Skvělé," usměje se a podá mi zrcadlo. Nevěřícně vyvalím na tu neznámou oči a ona je vyvalí taky. Sluší jí to. Oči zvýrazněné kouřovými stíny, rty červené, mírně křičící z bledé pleti. Vlasy se v mírných, přirozených loknách válí ledabyle po zádech.
"Díky," usměju se na Yuuki, když do pokoje vrazí Alex. Na sobě má černé kalhoty, modré tričko a bílé sako. Vlasy jemně ulíznuté dozadu.
"Páni, sluší ti to," vyhrkneme sborově. Yuuki protočí oči v sloup a odejde. Alex ke mně přejde a jemně mě vezme do náruče, jako by se bál, že jsem z vosku a mohla bych se rozpadnou.
"Půjdeme?" zeptá se po chvíli, kdy si jen tak hledíme do očí. Mlčky přikývnu a obuju si vysoké kozačky. Trpělivě na mě počká. Když se znovu postavím, jsem skoro stejně vysoká jako on. Zářivě se na mě usměje a ruku v ruce jsme za ostatními.
"Všechno máte nachystané v autech, jedeme," zavelí Takeshi a všichni poslušně vyjdeme před dům, kde už jsou nachystaní naši miláčci. S posvátnou úctou dojdu k accordu a jemně ho pohladím. Alex mi podá klíčky a bezeslova mě políbí do vlasů a jde si sednou do auta.
Pomalu se posadím a ze sedadla spolujezdce seberu naslouchátko a dám si ho do ucha.
"Slyšíte mě všichni?" ozve se Takeshiho hlas.
"Ano," potvrdíme.
"Takže. Ritchi nám poslal souřadnice, kam máme přijet, je to jedna stará továrna asi hodinu cesty odtud, myslím, že bychom se mohli trošku zahřát a dát si menší závod, co vy na to?" v jeho hlase cítím usměv a nadšeně vykřiknu.
"Dobře, takže vážnění, připoutejte se. Tohle bude jízda!" zařve Takeshi a já se rychle zapnu a strčím klíček do zapalování.
Nastartujeme a Takeshi začne odpočítávat: "Čtyři, tři dva, jedna, start!" zakřičí a naše kola zakvílí, když se všichni naráz rozjedeme, ovšem během chvíle musíme brzdit, protože si nechceme naše miláčky odřít na příjezdové cestě.
Vyjedeme na ulici a závod začne. Když kolem mě projíždí Alex mrkne na mě. Pouze se usměju a šlápnu na to. Chvíli je ve vedení Yuuki, chvíli Takeshi, nebo Alex. Já se držím spíš vzadu s Markem. Je vidět, že se učil v Německu, ještě nemá moc zkušeností, takže se mu snažím pomáhat.
"Za chvíli jsme na místě, pohněte šneci vzadu!" ozve se ze sluchátka Takeshiho rozesmátý hlas.
"Jen počkej!" zasměju se konečně na to šlápnu. Accord se s přehledem rozjede a já vedoucího Takeshiho předjedu, chvíli si s ním jen tak hraju a nakonec ho předjedu.
"Ty víš kam jet?" zeptá se výsměšně.
"Ne," zasměju se a pustím ho před sebe. Když před sebou uvidím velkou továrnu opět ho předjedu.
"Ty si nedáš pokoj, viď?"
"To je moje holka," zasměje se Alex a já ještě přidám. Z ničeho nic se přede mnou objeví dav lidí a já musím smykem zastavit. Upravím si boty a počkám až dojedou ostatní, potom se smíchy vystoupím.
"A kdo je tady šnek teď?" vypláznu jazyk na Takeshiho, který dojel poslední a všichni se začnou smát.
"No vy máte antré," zasměje se za námi Ritchi.
"Ahoj!" zakřičíme sborově a my s Yuuki na něj skočíme.
"Doufám, že vám ten elán vydrží do nejdéle, pojďte, představím vám zbytek závodníků z mé skupiny," usměje se. Zamkneme auta a pomalu se prodíráme davem lidí za ním.
"Ericka už znáte," ukáže na blonďáka. Než však stihne představovat dál všimnu si někoho známého. Středně vysoký kluk s oříškové hnědými vlasy, který má na sobě nezaměnitelnou koženou bundu.
"Dane?!" vyvalím na ono člověka oči. "Co tu sakra děláš?!"
zvu tě ke mě na blog :]
ClicQ na web
<3