Konečně přidávám další část, je sice, jak už jsem předeslala, kratší ale je to schválně, kdy bude další netuším, pokusím se co nejdřív.. =)) Jo a ještě během pár dní přidám obrázky pár aut (nemůžu říct kterých) a pozor, i našeho hlavního hrdiny.. =))
Následující tři dny utečou jako voda. Ani nevnímám, že vypršelo Alexovo ultimátum ohledně vozu, se kterým pojedu závod. Připadám si jako v pohádce, každý večer usínám vedle svého prince a ráno mě probouzí sladkým polibkem. Ovšem i tuto idylku naruší nepříjemné drnčení mobilu, když ještě spíme.
"Hm?" broukne Alex otráveně do telefonu a já ho pohladím po obnažených zádech. Okamžitě se ke mně otočí a usměje se na mě. "Dobré ráno," zamumlá neslyšeně.
"Ritchi! Cože, kdy? Ne, není to problém. Jasně, budeme tam," přitaká a telefon položí.
"Co se děje?" zeptám se zmateně a zároveň rozespale. Ještě jsem si nezvykla na to, že Alex se rozvaluje. I když vedle něj velice ráda usínám, životní prostor 20 cm mi vážně nestačí.
"Závod je dneska večer," odpoví potěšeně a mrkne na mě. "Musíme vstávat, máme toho hodně na práci."
"Už dnes?" vytřeštím na něj oči.
"Ty máš ale sluch, to se musí nechat," směje se mi a já ho jemně praštím do boku.
"No tak vstávej ospalče," vyhání mě z postele. Protočím oči v sloup a otráveně vylezu z postele.
Ztěžka dosednu na barovou stoličku v kuchyni. Yuuki sedí na křesle a zadumaně kouká z okna.
"Stalo se něco?" stočí ke mně pohled.
"Ne, vlastně jo," přiznám se bez mučení. "Ráno nás probudil Ritchi, závod je dneska," povzdechnu si. Vždyť nemáme nic zařízené?! A co naše auta? šílím v duchu.
"Cože?!" zděsí se Yuuki. "Musím okamžitě odjet! V kolik to začíná?" šílí Yuuki a nervózně začne rázovat po pokoji.
"Co s tebou je?"
"Musím něco sehnat, pár takových hračiček, když jsem jezdila, tak jsem je měla u sebe vždycky, kdyby náhodou," vysvětluje v rychlosti Yuuki. "Alexi!" zakřičí do chodby a rozběhne se po schodech do našeho pokoje.
Po chvilce se z horního patra ozve křik a Yuuki sletí zadýchaná a červená jako rak zase dolů.
"Můžeš mi vysvětlit tvoje chování?" koukám na ni podezíravě.
"A-alex se zrovna koupe," oznámí mi roztřeseným hlasem a já se začnu smát. "Na tom není nic k smíchu!" hubuje mě a já se rozesměju ještě víc, když uvidím Alexe scházet ze schodů.
"Taky ti přeji krásné ráno Yuuki," řekne vesele a obejme ji kolem ramen. "Ale příště mi to nemusíš jít říkat, když jsem v koupelně," popichuje ji.
"Potřebovala jsem s tebou mluvit, kdy je ten závod?" naléhá.
"Večer."
"Přesněji?"
"V sedm budeme vyjíždět od domu," poškrabá se Alex na miminkovsky hladké bradě. Yuuki souhlasně přikývne.
"Za dvě hodiny se vrátím, zjistila jsem, že jeden můj starý známý je tady v Berlíně tak si od něj něco seženu," usměje se potěšeně Yuuki. "Vezmu si Takeshiho auto," dodá ještě a zmizí nám z očí.
"Hele, ty víš o čem to sakra mluvila?" podívám se udiveně po Alexovi, který stále zírá na dveře, kterými před chvílí Yuuki vyletěla ven.
"Nemám ponětí," pokrčí rameny a zářivě se na mě usměje. Přisedne si ke mně na bar a napije se mého kafe.
"Tohle už víckrát nedělej!" řeknu rozčileně a vytrhnu ten božský nápoj z ruky. Zamračím se na něj a on se začne smát.
"Pardon," zvedne ruce v poraženeckém gestu a jde si pro svůj hrníček.
"Hodný,"zkonstatuju a usrknu si kávy, která mě příjemně pohladí v žaludku.
"Jsem snad pes?" ohradí se Alex a já se jen usměju.
"Pojď ke mně," zaškemrám a Alex bez dalších debet přiskočí ke mně. Odložím na moment kávu a obejmu ho kolem krku.
"Hodný, za to, že tak krásně posloucháš dostaneš od paničky piškotek," zasměju se a políbím ho na nos, když se za námi ozve záchvat smíchu.
"Abys nám nezačal štěkat Alexi!" směje se Takeshi, až se musí opřít o futra, aby se neskácel na zem. Alex si uraženě založí ruce na prsou. "Mimochodem, pokud by ses se Simi rozešel a stal se z tebe homosexuál dej vědět, mám pro tebe skvělou přezdívku, Hot dog!" posmívá se dál Takeshi a já už to nevydržím a musím se taky smát, to už je na Alexe moc a odejde.
"Měla bys jít za ním," uklidní se Takeshi ve chvíli, kdy Alex opustí místnost. Na ni neváhám a vydám se za Alexem.
Na zahradě uvidím, že míří do skladiště. Páni, Takeshiho dům už se staví a servis je skoro hotoví. Dům bude blízko mého. Mohli bychom postavit most a propojit naše domy, směju se v duchu.
Alex se z ničeho nic zastaví a počká na mě. Rychle ho dojdu a obejmu kolem pasu.
"Za to ráno se omlouvám," zašeptám.
"Proč já ti vždycky tak rychle odpustím?" zeptá se sám sebe a zatahá mě za ruku. "Tak pojď," mrkne na mě a táhne mě ke skladišti. "Omlouvám se, že jsem nedodržel původní termín ale schnul nám dlouho lak, bylo to příšerné. Bál jsem se, že tam budou bublinky ale Takeshi s Markem jsou skvělí! Kdybys je viděla. Jsou naprosto sehraní a pálí jim to," libuje si Alex.
"Co tam budeme dělat?" zeptám se nechápavě. Třeba mi ukáže vůz, s kterým pojedu závod.
"Nechej se překvapit, ale neboj, bude se ti to líbit," usměje se na mě povzbudivě Alex a já zčervená z představy co by se tam mohlo dít. Alex můj výraz naštěstí nekomentuje a začne otevírat sklad. Napřed otočí kolečkem, podobným jako u drahách trezorů, potom do dveří silně kopne a dvakrát bouchne a otevře. Pokyne mi, abych šla za ním, když se začnu neovladatelně smát.
"Děje se něco?" pošklebuje se Alex a s úsměvem na rtech mě pozoruje.
"Takhle jsem Takeshimu rozbila vrata," směju se dál.
"Jo tak tos byla ty!" vyprskne smíchy Alex. "A my se vsázeli, komu špatně spravil auto."
"Když mě nešli ty vrata otevřít," pokrčím nevině rameny.
"Ty a Takeshiho patenty se asi nemáte moc v lásce, že?"
"Pokud ty patenty nejsou v autě tak ne," vypláznu na něj jazyk a prosmýknu se kolem něj do dílny, kde naprosto zkamením.
"Pro boha," dostanu se sebe. Přede mnou stojí úplně nová Honda Civic typ R v rudě červené barvě. V posvátné úctě auto pohladím po kapotě. "Krasavice, pojedeme spolu večer?" promluvím k ní a z oka mi ukápne slza, když si vzpomenu na mého starého civica. Sportovní sedačky se čtyřbodovými pásy samozřejmě nechybí. Jsou laděny do stejné rudé barvy jako celé auto. Interiér je celkově velmi moderní.
Alex stojí opodál opřený o zeď a zadumaně mě pozoruje. Obejdu auto a pohladím linii zadního křídla. Běhá mi mráz požárech, když si představím zrychlení, výkon a vrnivý zvuk motoru. Otřesu se a chci si sednout za volant, když mě zarazí, že je na pravé straně.
"Proč má řízení vpravo?" vydechnu smutně, s tím se mi pojede špatně. Umím to, ale větší cit mám pro levou stranu.
"Protože je to auto po Yuuki," řekne Alex tiše a mně se do očí nahrnou slzy. Okamžitě je u mě a bere mě do náruče. "Simonko, klid, nepanikař, jsme tu proto, abys konečně viděla svoje auto," utěšuje mě. Zvědavě k němu vzhlédnu uslzenýma očima. "Pojď," zašeptá a chytne mě za ruku.
Dovede mě k autu, přes které je přehozená plachta. Ani nedýchám, když Alex přejde k autu a pomalu začne rozvazovat všechny špagátky a pak jedním trhnutím plachtu strhne a mě se podlomí kolena a ztěžka dopadnu na zem a začnu vzlykat. Alex ke mně dojde a beze slov mě obejme.
Honda Accord, zní mi v uších. Vypadá naprosto stejně jako můj starý civic, jen s ladnějšími křivkami ale lak a nálepky jsou naprosto stejné. Tónované skla, černá metalíza, bílé nálepky, přední, zadní a boční přítlačáky, pro zlepšení akcelerace.
"Pojď," vyzve mě Alex jako po tolikáté dnes a já jdu odevzdaně za ním. Nemůžu se auta ani dotknou, ze strachu, že když se ho dotknu tak se mi rozplyne před očima a zmizí.
Alex otevře kapotu a z pod ní na mě vykoukne můj starý motor. Srdce mého starého, zničeného auta. Takto to Alex myslel, že jeho srdce zůstalo zachováno, dojde mi a celá naprosto zjihnu. Neschopna slova ho pouze obejmu a pak se otočím zpátky k motoru.
"Ahoj miláčku," zašeptám roztřeseným hlasem a do očí se mi vrhnou další slzy. Jemně pohladím hlavu motoru. "Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím. Pojedeme spolu další zápase, už dneska, těšíš se, viď? Nedopadne to jako posledně, že ne?" zašklebím se na motor. "Neodmlouvej! Chci klidnou, rychlou, bezpečnou jízdu. Jako na dovolenou," mluvím dál a mám chuť se s motorem obejmout.
"Trošku jsem ho vyšperkovali, nejzásadnější bude asi nové turbo, ale moc jsme ti do toho nezasahovali," promluví konečně Alex a mě tím vyděsí. Pomalu k němu předu a donutím ho se posadit na zem.
"Alexi," vydechnu něžně. "Chtěla bych se ti omluvit, za své chování, když jsem hledala auto. Tohle co jsi pro mě udělal je neuvěřitelné, co jste vy udělali. Moc ti děkuji, ani nevíš, jakou jsi mi tím udělal radost," povzdechnu si a pohladím accorda po nárazníku. Do očí se mi znovu vhrnou slzy.
2upiirek | Web | 2. prosince 2009 v 9:53 | Reagovat
super-duper pokráčko =) a kdy tu budou fotky?
3Pluviassol | Web | 2. prosince 2009 v 10:36 | Reagovat
Upiirek: snad dneska ale mám toho hodně do škole, píšeme těšký test z ekonomiky... tak nevím... =((
4Michka | Web | 2. prosince 2009 v 12:34 | Reagovat
wow =))... pokráčko bylo parádní! =)) dokonce jsem tušila, že jí ten motor nenechali zničit =)) těším se na fotky i na další pokračování =))
5Kolda | Web | 2. prosince 2009 v 13:23 | Reagovat
No páni!!x) Takový citový vztah k autům, to je roztomilý x) Těším se na fotky, fakt bych to chtěla vidět.. No, Hondu accord znám asi jako jedinou, protože tu má taťka, ale nedokážu si představit, že by s tím závodil, tak to nejspíš bude jiná verze..? xD
Paani! To bolo uzasne! Krasne si to opisala...pocuvaj, tebe to v tej skole ide velmo dobre, ze? To chodis na nejaku...no povedzme ze autovu, vsak? Co sa tam ucite (ak mozem vediet ). Inak to je dost blbe ze je taka kratka kapitola, vies? Uz budu v dalsej tie preteky...vsak ano? No lenze ako teba poznam (teda nie ze by som ta poznala dako velmi ) tak to zasa bude dake prekvapko...a vyhra to dakto neocakavany, alebo dakto ocakavany ale velmi neocakavane. Či? nevadi ak nechapes...to ja len tak
je to dokonalí
a už se nemůžu dočkat dalšího
