close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Time for driving - část 21.

13. listopadu 2009 v 0:22 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Protože jsem moc hodná přidávám další část a myslím, že tahle se vám bude hooodně líbit. Je totiž 18+ Páni, páni páni.... Až se i stydím to sem dát.... Tahle část je věnována Alice Christian..., protože jako jediná uhodla změnu v TfD maybe a normální části.. =)) (Zítra - vlastně dneska - odpoledne ještě doplním hudbu, na to už teď vážně nemám)



"Simino auto máme vyřešené, teď už jen to tvoje, ale neboj. Ve skladu jsme nechali postavit jeden zvedák, takže během pár dnů budeš mít něco dobrého," mrkne na Yuuki Alex. Moje auto už je vyřešené? To mě probere z transu.
"Cože? Jaké moje auto?" valila jsem oči.
"Nech se překvapit," usměje se Alex a mě začnou tát všechny kosti v těle. Tohle mi nedělej, nadávám mu v duchu.
"Alexi!" snažím se být přísná.
"Simi… Simonko… Dej mi prosím dva dny a to auto bude hotové a ty se konečně všechno dozvíš. Prosím, moc tě o to prosím," vydechne Alex a pevně mě obejme. Kdo by mu v té chvíli odolal. Vůbec nerozumím tomu co mi tu teď vykládá ale snažím se na to nemyslet. On mi to vysvětlí. Doufám.


Zbytek dne proběhne poklidně, zvláště díky tomu, že Alex se s Takeshim zavřou do skladiště, kam nás nechtějí pustit. Kolem půl sedmé dojede Mark a s ním i nečekaná návštěva.
"Mami? Tati?" vytřeštím oči na své milované rodiče. "Co tu děláte?"
"Omlouváme se, že tě tak přepadáme ale ještě jsme u tebe nebyli a já jsem strašně zvědavá, znáš mě," mrkne na mě máma a já se rozesměji.
"A taky bychom chtěli poznat svého nastávajícího zetě. A samozřejmě tu slavnou Yuuki," zasměje se táta a ,nenápadně´ se rozhlíží po okolí domu.
"Jaká slavná Yuuki?!!" zapiští za mnou drobné černovlasé stvoření.
"Mami, tati. To upištěné co se nachází někde za mnou je Yuuki," řeknu odevzdaně a ukážu neurčitě za sebe.
"Já tě praštím!"
"Jo? Tak to zkus," vybízím ji se smíchem. Yuuki se po mně ožene ale bohužel pro ni, nedělá mi žádný problém se jí vyhnout.
"Ehm. Dobrý den pane a paní Amiru. Ráda vás poznávám," řekne vychovaně Yuuki a ukloní se. Mám chuť jí poplácat po zádech a dát piškot, za to jak bravurně to provedla.
"Také nás těší. Jsi menší než jsme mysleli," ušklíbne se tatínek a kriticky si Yuuki prohlíží. Ta zčervená a já se začnu smát.
"Ahoj. Hele, kde je ten tvůj Alex? Potřebuju s ním mluvit," ozve se konečně brácha, který se zatím někde schovával.
"To my taky holčičko," řekne máma a mně přeběhne mráz po zádech. Pokud jim Mark něco neřekl tak nic neví. Neví jak dobře jsme začali s Alexem vycházet. Neví, že… jsem se do něj zamilovala. Tohle nebude příjemný rozhovor. Podívám se do tátových rozzlobených očích a chytím ho za ruku.
"Mohla bych s vámi napřed mluvit já?" zeptám se opatrně. Nikdy jsem tátu raději nerozčilovala, je až moc výbušný.
"Jistě," přikývne máma.
"Jsou ve skladišti, nevím co tam dělají, celý den mě tam nechtějí pustit. A my si prohlídneme dům," mrknu na rodiče a společně s Yuuki v patách jdeme dovnitř hlavním vchodem.
"Mohu vám nabídnout něco k jídlu nebo pití?" zeptá se Yuuki.
"Nebuďme tak formální," usměje se táta. "Jsi přece naše hrdinka, že jsi Simonce poskytla bydlení aniž bys ji znala. Já jsem Richard," řekne vlídně táta a natáhne k Yuuki ruku, která ji ochotně uchopí. Maminka ho napodobí.
"Velmi si toho vážím, ale pokud vám to nevadí budu vám vykat i nadále. To víte, už to mám zažité z domova," usměje se Yuuki.
"Dobře, pokud budeš tak hodná tak já bych si dala kávu a manžel jen džus," usměje se máma.
"Hned to bude," zatrylkuje Yuuki a odpluje do kuchyně.
Já mezi tím provedu rodiče celým domem. Jsou naprosto unešení. U pokojů ostatních spolubydlících jen ukážu na dveře a řeknu kdo tam bydlí ale dovnitř nevcházím. Nakonec skončíme na konci chodby u mého pokoje. Nerozhodně přešlapuju pře prahem. Nemám tam nepořádek? Na to je máma pes.
"T-tohle je můj pokoj," vzdám se nakonec a otevřu dveře.
"Páni!" vydechne máma nadšením. "Tohle jsi vždycky chtěla viď?" smutně se usměje. Ano má pravdu. Tohle je můj vysněný pokoj, jen oni mi jej nikdy nemohli dopřát.
"Simi, je to tu nádherné ale mám dotaz. Co tu dělají pánské věci?" zeptá se táta ostražitě s pohledem upřeným na postel, kde leží Alexovi věci. Sakra! nadávám v duchu. Nervózně si začnu hrát s konečky prstů. "Tak vysvětlíš nám to?!" zahřmí táta a já se přikrčím, když v tom mi do pokoje vletí Alex, zase bez trička. To mi snad dělá schválně.
"Děje se něco?" vyhrkne vyděšeně a rychle jde ke mně. Vztáhne ke mně ruce, chce mě obejmout ale já mu uhnu.
"Jdi pryč prosím," zašeptám, on uslyší.
"Proč? Co se…"
"Hned!" zakřičím. Nevěřícně na mě hledí ale odejde.
"A tohle mělo znamenat co?" rozčiluje se táta.
"Prosím, mohla bych vám to v klidu vysvětlit?"
"No mluv, nikdo ti nebrání!"
"Richarde," snaží se jej zklidnit máma.
"Víte, Alex není zase tak špatný. Já vím, díky němu jsem se dostala do nemocnice a všechno to okolo, ale když to vezmete do detailů tak on za to nikdy nemohl. Je to skvělí člověk. Po tom co mě propustili domů mi hrozně pomohl a pomáhá mi doteď. Jednou mi byla zima, nic mě nezahřálo. Ani sprcha. Tak si ke mně lehnul," řeknu a celá zrudnu. Nedokážu jim povědět celou pravdu, ne teď.
"Máš ho ráda?" zeptá se máma smrtelně vážně. S odpovědí si dávám na čas, protože jakmile to jednou vyslovím už to nepůjde vzít zpátky.
"Ano mami, mám ho ráda," přiznám se a mám pocit, že štěstím začnu skákat po pokoji.
"V tom případě je všechno v naprostém pořádku," usměje se potěšeně máma. "Mimochodem, ten přívěšek je od něj?" zeptá se máma a ukáže na můj krk.
"Ano," řeknu pyšně.
"Co ty písmena znamenají?"
"Moje iniciály."
"A nemohou znamenat i něco jiného," mrkne na mě s úsměvem máma. Absolutně nechápu co tím myslí. Co jiného by měly znamenat?
"Pojďme dolů," navrhne táta a my jen horečně přikyvujeme.
V obýváku na nás čeká Yuuki s nějakým občerstvením. Jsou tu i Takeshi s Markem, kteří sedí na sedačce a o něčem zapáleně diskutují. Alex sedí na parapetu, jednu nohu pod bradou druhou pověšenou ležérně dolů. Okamžitě mu k nám vystřelí hlava, když vejdeme do místnosti.
Povzbudivě se na něj usměju, jako důkaz, že je vše v pořádku. Potěšeně mu cukne koutek úst a dál sleduje dění venku. Rodiče se posadí na sedačku v čele a začnou se nervózně ošívat.
"Ani nevíte, jak jsem ráda, že se vám můj dům líbí," snažím se prolomit to trapné ticho. Takeshi si posměšně odfrkne, protože ví o co se snažím.
"Víš Simonko, myslím, že teď by byla v hodná chvíle nám tvého budoucího snoubence představit," řekne táta a snaží se být milý ale v jeho hlasu zaslechnu osten odporu. Jako každý tatínek mě pořád vidí jako svou malou holčičku, takže pánské prádlo, které viděl u mě v posteli pro něj bylo jistý šok. Kdyby jen věděl…
"T-to asi ano," vykoktám ze sebe. Dá se na takovou situaci vůbec připravit? To už ale Alex seskakuje ladně jako kočka z parapetu a míří k nám. Postaví se před rodiče, jednu ruku skroutí za záda a druhou si položí těsně pod hruď.
"Je mi ctí vás poznat Amiru-san," řekne a ukloní se nejdřív otci. "I vás Amiru-san," a ukloní se i matce. Tatínek na něj kouká vytřeštěnýma očima a já mám co dělat abych se nesmála. Nakonec táta k Alexovi natáhne ruku a on ji ochotně přijme.
"Pojďme se prosím posadit," vyzve nás máma, na které je vidět, že už je po tomhle prapodivné představování. Podaří se mi posadit vedle Yuuki, která mě konejšivě obejme.
"Zvládla si to," zašeptá mi do ucha nadšeně a já si jen odfrknu.
Rodiče se nezdrží dlouho. Odchází kolem deváté hodiny večer. Mark na mě ještě ve dveřích spiklenecky mrkne, i když já na něj koukám jako netopýr na Sushi. Alex těká pohledem z jednoho na druhého a začne se smát.
Jakmile všichni odejdou zhroutím se zpátky na sedačku v obýváku, Alex je okamžitě u mě a táhne mě k sobě na klín.
"Můžeš mi vysvětlit, proč na mě Mark tak nenápadně mrkal?" zeptám se s úšklebkem.
"Viděl něco co tys ještě neviděla a musím ti říct, že díky tomu a díky tomu závodu jsem u něj stoupl o pár příček výš," usměje se potěšeně Alex. "Kdyby to tak mělo účinek i na tvé rodiče," povzdechne si.
"No… třeba, když mi to prozradíš tak ti budu moct říct, zda to na ně ten účinek mít bude nebo ne," podívám se na něj s šibalským úsměvem na rtech a prstem mu zlehka přejedu po hrudi. Cítím jak se pod tím dotykem zachvěje ale na obličeji nedává nic znát.
"Na to zapomeň," zasměje se a já ho od sebe odstrčím. Sednu si umíněně vedle něj.
"Vyřešili jste alespoň ten závod?" zeptám se takřka apaticky.
"Jasně, Mark sežene od nějakého kamaráda auto pro Yuuki a my si ho překopeme. Základ je, aby mělo řízení vpravo. Což už, jak jsem říkal, Mark sehnal. Myslím, že až bude dělat u Takeshiho tak se dobře chytne," pochválí ho. Potěšeně se usměju a zvednu se k odchodu. Alex mě však chytí za ruku a donutí mě se na něj podívat.
"Kam jdeš?" zeptá se zmateně.
"Do koupelny a pak spát," usměju se. Hned mě pustí a já můžu jít. Skočím si do pokoje pro Alexovi věci, které mi teď slouží jako pyžamo a po cestě do koupelny se ještě zastavím v obýváku, kde najdu Alexe přesně ve stejné, zamyšlené, poloze jako, když jsem odcházela.
"Jak jsi mě vlastně našel?" zeptám se a opřu se o zeď. Jeho hlava ke mně vystřelí, jakoby se mě lekl.
"C-cože?" zeptá se nepřítomně.
"Jak jsi mě našel?" zopakuji mu mou otázku klidně.
"Yawe," poklepe si na čelo a mně všechno doje. Vykládal mi o tom. On může najít kohokoliv, třeba i v pekle. Tedy tak to alespoň tenkrát formuloval.
Jen se na něj usměju a odejdu do koupelny, kde se rychle osprchuji a umyji vlasy a rychle do postele, kde takřka hned usnu.

Probudím se kolem druhé hodiny ráno a automaticky sáhnu vedle sebe. Párkrát přejedu po prázdném prostěradle než si moje otupělá mysl uvědomí, že tu Alex není. Pomalu se posadím na posteli a rozhlédnu po pokoji.
Po špičkách vstanu a vyplížím se na chodbu, kde se nerozhodně postavím před dveře Alexova pokoje. Proč nepřišel? ptám se sama sebe.
Zvědavost nade mnou zvítězí a já uchopím kliku a pomalu začnu otevírat dveře. Můj první pohled směřuje k posteli. Ta je ovšem nedotčená.
Alex sedí na okně, stejně jako dnes navečer, a zaujatě mě pozoruje. Mírně nakloní hlavu na stranu a usměje se. Musím se opřít o dveře, které se s hlasitým prásknutím zavřou.
"Jejda," zašeptám omluvně a pokrčím rameny. Alex se začne dusit tichým smíchem.
"Co tu děláš?" zeptá se, když se konečně uklidní.
"Proč jsi nepřišel?" oplatím mu otázku. Pouze se na mě zašklebí a opět pohlédne z okna.
"Nevěděl jsem, zda o mou přítomnost stojíš," přizná nakonec a zahanbeně skloní hlavu. "Víš… to co se stalo ráno, ty události předtím. Byl jsem si jist, že už mě tu ani nechceš ale pak jist rodičům řekla, že mě máš ráda a já se div nezačal vznášet štěstím. Chtěl jsem přijít… víc než to, ale pak jsem dostal strach, že mě odmítneš," přizná se mi Alex smutně. Pomalu se k němu přesunu a chci ho obejmout, ale on mi to nedovolí. Nejdřív seskočí z parapetu a mě zase okouzlí jeho ladnost. Jakmile je dole okamžitě mě obejme.
"Ty jsi nás slyšel?" zeptám se a narážím na můj rozhovor s rodiči.
"Samozřejmě," řekne, jako by to bylo naprosto normální. "Nedokážeš si představit, jak jsem byl šťastný," řekne a ještě víc mě stiskne. "Miluju tě Simonko Amiru," zašeptá mi do ucha a mně najednou zkrásní celý svět.
"Miluju tě Alexi Nurimo," oplatím mu a odtáhnu se pouze tolik, abych ho mohla políbit. Z něžného polibku se stane vášnivý, dravý a Alex mě k sobě pořád víc tiskne. Já ho tlačím k oknu, kde ho přitisknu na parapet.
Jemně hladím Alexe ve vlasech a on mě po zádech. Tento polibek je tak odlišný od těch dosavadních. Ta vášeň ta nezkrotnost. Když už myslím, že se udusím Alex se odtáhne a začne mě líbat na krku. Snažím se marně uklidnit svůj dech a srdce, které mi tluče jako zvon a něco mi říká, že on to slyší. Alex pomalu vsune ruce na mé holé boky a čeká mou reakci. Jen slastně zavrním a prohnu hlavu dozadu. Okamžitě mé pozice využije a špičkou jazyka mi přejede od krku, přes bradu až ke rtů, kde se zastaví a jemně obkreslí jejich tvar. Vzrušeně vydechnu a Alex se odtáhne, zamračím se na něj, on se mi však dlouze zadívá do očí.
Nevím co v nich hledá ale zřejmě to najde. Políbí mě vášnivěji než předtím, když se ode mne najednou odtáhne a hodí mnou na postel. Udiveně se na něj podívám. Na tváři má ďábelský úsměv a já před ním začnu s úsměvem couvat. Okamžitě je u mne a trhá své tričko, mé pyžamo, na kusy. Ani si neuvědomím, že před ním ležím skoro nahá. Okamžitě se vrhnu na něj a také z něj servu oblečení.
Letmo mě políbí a pokračuje dál k mému dekoltu. Jedno mé ňadro uchopí do ruky a začne si s ním něžně hrát druhé mi dráždí jazykem a mne polije vlna slasti. Nemůžu je na bažit jeho doteků.
Prohnu se v zádech, když se mi pokusí sundat kalhoty, abych mu pomohla. Rychle je ze mne stáhne a rukou mě pohladí po vnitřní straně stehna. Vypne se nade mne a opět mě začne líbat a rukou se pomalými krouživými pohyby stále více přibližuje k mému klínu. Mám pocit, že to vzrušení, tu vášeň, nemůže mé tělo vydržet. Mýlím se. Jakmile se dotkne mého klína musím se od něj odtrhnout, abych měla dostatek kyslíku. Pohlédnu mu do tváře, na které má sladký úsměv a v očích se mu zrcadlí hluboká touha a láska.
Znovu se ke mně natáhne a letmo mě políbí. Trochu se o mne otře a já ucítím jeho vzrušení. Ještě než stačí udělat něco víc ho od sebe rázně odstrčím a vztyčím se nad něj. V očích má otázku, jen zakroutím hlavou a opatrně mu, třesoucíma se rukama rozepnu knoflíček na kalhotách a rozepnu zip.
Tak jako jsem já předtím pomohla jemu, on pomůže teď mě. Nadzvedne se na lokty a já z něj stáhnu kalhoty i se spodním prádlem. Věci odhodím nějak za sebe a pohladím Alexe po obnažené hrudi. Letmými polibky, kdy mám chuť ho políbit naprosto všude se pomalu dostávám k jeho mužství. Jemně ho políbím na špičku a po hrudi mu přejedu nehtem. Vzrušeně vydechne. Vezmu jeho mužství do ruky a pořád laskám jeho špičku, když už to Alex nevydrží a vytáhne mě nahoru a následně nás překulí.
Oba těžce oddechujeme, když mě Alex pohladí jemně po tváři a já se usměji vnoří se do mě. Div slastí a bolestí nevykřiknu. Chvilku počká a pak se ve mne začne systematicky pohybovat. Slastně přivřu oči, cítím jak nabírá na rychlosti a vzápětí vyvrcholím. Zmítám se v křečích, když Alex ještě párkrát přirazí a vyvrcholí také. Zadýchaně se na mě zhroutí a já ho třesoucím tělem celého obejmu.
Ležíme tak snad pět minut, než se nám podaří uklidnit. Nakonec se Alex svalí vedle mne a vzápětí mne obejme kolem pasu.
"To bylo neuvěřitelný," vydechne Alex a jeho dech mě polechtá na krku.
"Víc než to," souhlasím.
"Sprcha?"
"Jo," opět souhlasím a společně s ním se vyhrabu z postele.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klikni! =)))

Click

Komentáře

1 upiirek | Web | 13. listopadu 2009 v 9:18 | Reagovat

ach jo, musim letět do školy, ale až přijdu tak jdu číst!!!!!!

2 upiirek | Web | 13. listopadu 2009 v 13:21 | Reagovat

koukám jako netopýr na Sushi - kde to bereš? xDD
jinak, úžasný pokráčko... pěkně jsi Alexe podusila s těma rodičema, ale tak pak si to vynahradil i s úroky =D no prostě výbornej kousek (teda kus!), už píšeš další? 0=o)

3 AliceCullenHale | 13. listopadu 2009 v 20:12 | Reagovat

mno tak ja musim len suhlasit parada newiem kde na to chodis ale je to super uz sa tesim na pokracowanie :-D

4 Alice Christian... | 13. listopadu 2009 v 21:08 | Reagovat

no tak najprv...dakujem velmo pekne za venovanie :-D a teraz...paaani to bola uzasna kapitola! fajne dlha....a mozno by sa mi ju taku dlhu ani nechcelo citat...lenzo toto je fakt take peckove, uzasne, neskutocne...ze to clovek citat proste musi :-D a naozaj žasnem nad tým ako to vieš napisat...jednu chvilu sa smejej jak priblbla...a o chvilu uz drtim v ruke cokoladu a oci mam vyvalene...jak...no neviem, ale proste bolo to fakt nadherne :D:D
a tak teda dufam ze pokracko bude co najrychlejsie 8-) :-)  
8-)- achh...zboznujem tohoto smajla :-D

5 upiirek | Web | 14. listopadu 2009 v 15:39 | Reagovat

čau, já vim že už je to třetí komen ale tak co... tentokrát se jdu akorát pochlubit, protože mám 10000 návštěvníků, tak slavím =o)))

6 Rose Dublest | 14. listopadu 2009 v 20:06 | Reagovat

Naozaj krásne:) som rada, že si pridala ďalší diel:ň neskutočne si to opísala, ja by som to teda nedokázala, a strašne moc sa teším na ďalšiu časť tak nás prosím dlho nenapína:) Naozaj úžasné:)

7 Kolda | Web | 15. listopadu 2009 v 8:17 | Reagovat

Uvědomuješ si, co děláš? Ty mě tím omezením zakazuješ číst svou povídku! xD

8 kiki | E-mail | 16. listopadu 2009 v 20:05 | Reagovat

je to absolutně dokonalí a už se těšim na další  :-D  :-D  :-D

9 kiki | E-mail | 17. listopadu 2009 v 20:24 | Reagovat

kdy bude další?

10 Pluviassol | Web | 17. listopadu 2009 v 23:15 | Reagovat

MOC SE VŠEM CHCI OMLUVIT, ŽE JSEM K TOMU NEHODILA TU HUDBU. NĚJAK JSEM SE K TOMU V BRNĚ NEDOSTALA A PAK JSME BYLI AŽ DO DNEŠKA NA CHALUPĚ. MÁ CENU JI SEM VŮBEC DÁVAT?
moc děkuju za vaše komenty.... =)) další bude co nejdřív... možná už zítra.. =))

11 Michka | Web | 18. listopadu 2009 v 19:34 | Reagovat

18+? vážně ti děkuju, nezapomněla jsi náhodou, že všichni nejsou jednou nohou v hrobě jako někdo?  :D ... každopádně jsem tvoje varování tak nějak přehlédla - a páni, osobo, ty se vážně nezdáš  :-D ... kapitola byla vážně úžasná a strašně se už těším na další  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama