Ani mě nepřekvapí, že v levém rohu, hned pod výklenkem uvidím kávovar. Na poličce je pár knih a cd.
Alex mě chytí za ruku, stáhne ze mě župan a táhne mě k posteli. Posadíme se a jí cítím jak pode mnou zašustí saténové povlečení, kvůli přítmí ovšem nevidím barvu. Odhrnu cíp peřiny a okamžitě pod ni vklouznu a Alex se ke mně přidá. Počkám až si vleze za mnou a pak se odhodlám k němu naklonit a dát mu letmý polibek a hned se od něj chci odtáhnout, on mi to však nedovolí a přitáhne si mě na svou hruď. Musím sama sebe kontrolovat, abych mu nezačala objíždět kontury jeho svalů.
"Jdeme spát?" zašeptá do ticha.
"Mhm," zamumlám potěšeně.
"Mrzí mě to," zašeptá smutně.
"A co prosím tě?" okamžitě se vymrštím do sedu.
"To co se stalo v noci."
"Nelam si s tím hlavu, nikoho jsi přece nezabil," řeknu povzbudivě a on si mě stáhne zpátky na svou hruď.
"Tentokrát naštěstí ne," povzdechne si a já nevím, jestli jsem to opravdu měla slyšet. Raději to nechám být a nechám se ukolíbat jeho hrudí ke spánku.
Ráno se probudím celá rozbolavěná. S povzdechem se chci otočit na druhý bok, což se mi ovšem nepodaří protože pode mnou se rozprostře díra a já spadnu na zem.
"Co se to…?" nechápe Alex. "Simi, kde jsi?" Ani nemusím odpovídat, když z postele uslyším jeho bujarý smích. Uraženě se zvednu a sednu si zpátky na postel k němu zády.
"Ohromná legrace," rozčiluji se dál.
"Našla jsi tam co jsi potřebovala?" směje se mi dál.
Asi po minutě, jeho ustavičného smíchu a mého stálého ignorování, se konečně uklidní a jemně mi přejede rukou po páteři, čímž mi způsobí husí kůži.
"Zlobíš se?" zeptá se něžně a jeho dech mě polechtá na krku.
"Ještě před sekundou bych vypálila, že ano. Ovšem teď už se o tom dá diskutovat," zašklebím se a dál si užívám tu blízkost. Jak jsem ho mohla nenávidět?
"Jak se ti to proboha mohlo povést?" zeptá se mě naprosto vážně a stáhne mě zpátky na nepohodlnou postel.
"Naprosto jednoduše. Chtěla jsem se otočit a nebyla jsem ve své posteli," pokrčím rameny a snažím se vstát.
"Kam spěcháš?"
"KAM? Pryč z téhle postele! Kde jsi tu matraci prosím tě vyhrabal?" začnu máchat rukama směrem k oné věci.
"Ona už je chudinka hodně stará. Už toho velmi zažila, každá z ní odcházela celá dolámaná," zasměje se Alex a já při jeho poslední poznámce celá zrudnu. Za celou dobu co jsem byla v Japonsku jsem neměla přítele, a doma v Německu to byl jen jeden tříletý vztah.
"Upřímně řečeno, já se taky nemůžu skoro pohnout, jdu do své postele!" zašklebím se na něj a uraženě odejdu z pokoje.
Jdu rovnou k sobě, kde hodím pohledem po hodinách. Páni, čtyři hodiny ráno. Kouknu z okna, venku už je skoro světlo ale ani to mi nezabrání vlézt zpátky do postele. Sotva se uvelebím ve studené peřině ozve se slabé zaklepání na dveře.
"Hm?" krkounu směrem ke dveřím, zpoza kterých se vynoří Alex opět jen v teplákách.
"Mám pro tebe návrh. Koupím novou matraci. Ale do té doby budu spát u tebe," mrkne na mě.
"Souhlasím," usměju se a udělám mu místo na posteli. Na nic neváhá a vleze si za mnou.
Usnout už se mi nepodaří. Asi hodinu se jen tak bezděčně převaluju sem a tam, čím mám pocit, že Alexe musím pořád budit ale ten si spokojeně pochrupává dál. Nakonec to vzdám a využiju toho, že jsem na kraji a ne u zdi a vylezu ven.
Ze skříně seberu pár věcí a namířím si to do koupelny, kde si dám dlouhou snad hodinovou koupel. Spokojená se svým vzhledem jdu do kuchyně, kde si splním svou každodenní, teď dlouho zanedbávanou, dávku kávy. Z lednice si vytáhnu suroviny na toasty a ze spíže dva trastové chleby, které udělám najednou, Takeshi bude mít ráno určitě hlad.
Jakmile jsem po snídani zkusmo kouknu na hodiny. Sedm hodin ráno. Co teď? ptám se sama sebe a rozhlížím se po kuchyni.
Nakonec se rozhodnu jít se projít na zahradu a podívat je, jak pokračuje Takeshiho stavba.
Před domem mě zarazí, jak je Takeshiho skladiště vzdálené, myslela jsem, že koupil podobný pozemek jako já a ne půlku Německa. I když podle výměry to vypadá, že servis bude blíž, no uvidíme.
Zhluboka se nadechnu a vtáhnu do plic studený, čerstvý vzduchu až se otřepu zimou. Před domem uvidím stát zaparkované Alexovo auto, které je jako odrazem toho mého.
Bodne mě u srdce, když si vzpomenu jak dopadlo moje auto a čí vinou tak dopadlo. Rozhlédnu se po dvoře a nikde ho neuvidím.
Pomalu mnou začne prostupovat panika a já jako splašená začnu běhat po dvoře, prohledávajíc každý milimetr. Nikde nevidím nic, co by nasvědčovalo tomu, že je tam mé zdevastované auto. Vběhnu do tělocvičny, kde jsou jen žíněnky. Rychlostí světla proletím do domu a utíkám do mého pokoje.
"Kde je?!" zakřičím mu do tváře a zatřesu mu rameny. Udiveně od sebe rozlepí oči a vyděšeně se na mě podívá.
"K-kdo? Co blázníš?" nechápe a snaží se posadit. Do žil se mi vlije hněv a jedinou ranou ho srazím z postele na zem.
"Moje auto, idiote!" zakřičím na něj a dám si ruce v bok. Hněv mnou nepředstavitelně cloumá. Musím zavřít oči a zhluboka se nadechnout, zuby se mi rozdrkotají v návalech hněvu.
"Jaké auto?" zeptá se Alex nechápavě ale jeho výraz ho prozradí. Ví o co tu jde. To mě dopálí ještě víc a vrazím mu pěst do obličeje. Alex se mi však stihne vyhnou a už, už se po mne ohání. Já před ním však uskočím a seberu mu klíče od auta.
"Podívej co mám?" zašklebím se na něj posměšně a než se stačí vydat za mnou rozuteču se dolů do domu, kde se div nesrazím s Takeshim vycházejícím z kuchyně.
"Vy máte fakt skvělé povahy. Takové klidné a apatické," ušklíbne se sarkasticky a dál si mě nevšímá.
Vyletím před dům, kde rychle nasednu do auta. S pásem se neobtěžuji, okamžitě nastartuji a s prohrabujícími koly na prachové cestě se rozjedu pryč. Letmým pohledem do zrcátka zkontroluji dům. Alex stojí ve vstupních dveřích a nevěřícně, bezmocně na mě zírá. To mě pobídne a ostře přeřadím na vyšší rychlostní stupeň a dál uháním po silnici.
Každou zatáčku, každou překážku, každý kopec jedu jako bych závodila, mám plnou nádrž takže s palivem nebo spotřebou si lámat hlavu nemusím. Vyjela jsem kousek za Berlín, kde jsou krásné serpentiny. Snad každou projedu smykem.
Jezdím snad půl hodiny, když se za mnou objeví nějaké polepené rádoby vychytávky. Pouze se pro sebe potěšeně ušklíbnu a pořádně na to šlápnu. Během chvíle jim ujedu a dál se jen tak projíždím po okolí. Nakonec mě kolem třetí hodiny odpoledne přemůže hlad. Opatrně zajedu k nejbližší kavárně a začnu se Alexovi prohrabovat v kastlíku. Najdu tam naprosto nečekané čisto a takřka abecedně seskládané věci. Kapesníčky začínaje, perem konče.
Pohled mi sjede na sedadlo spolujezdce, kde leží Alexova peněženka. Potěšeně se zasměju a okamžitě po ní sáhnu, do ruky mi však cvrnkne ještě něco. Alexův mobil. Zběžně a ze zvyku na něj kouknu a uvidím deset zmeškaných hovorů, nedá mi to a kouknu na volajícího. V neznámém čísle poznám číslo Yuuki a pár dalších hovorů je od Takeshiho. Rozhodnu se to ignorovat a vylezu z auta.
V kavárně takřka nikdo není. Zalezu si do nejzazšího koutka v místnosti, ale tak abych viděla na vůz. I když mě Alex vytočil, chci mít doma alespoň jedno pořádné auto.
Tiše popíjím kávu, kterou zaplatím z Alexovi peněženky. Překvapí mě, jaký v ní má nepořádek, jako by mu ani nepatřila. Úplnou náhodou najdu účet z, která noc to vlastně byla, když přišel opilý? Připadá mi to jako věčnost.
Najednou uslyším v dáli silné túrování motorů. Zvědavě vzhlédnu a během chvíle začnou na parkoviště před kavárnu přijíždět auta, která jsem potkala v serpentinách. To jsou šneci, zasměju se v duchu.
Vystoupí z aut a pomalu se začnou seskupovat u mého, Alexova, auta. Pomalu se zvednu, zanesu servírce sklenici a požádám si o jedno presso s sebou, nespouštějíc pohled z všech motajících se venku. Zaplatím vyjdu ven. Všichni ke mně udiveně vzhlédnou.
"Co je? Polila jsem se snad kafem?" zasměju se a okamžitě se začnu prohlížet. Všichni se na mě mile usmějí a dál si všímají auta. Pozorně si skupinku prohlédnu, Vyskytují se zde Japonci i Němci, neobvyklé.
"Ne, to ne. Nevíš, čí je to kára?" zeptá se mě jeden z nich. Menší, hnědovlasý, celkem pohledný kluk.
"Záleží na tom? Je na ní něco zvláštního?" zeptám se naoko nechápavě.
"Ne, potkali jsme ji v horách. Řídí úžasně! Dlouho jsme tu neviděli nic takového. Trošku jsme se poptali a prý jel všude jako o život… Zajímalo by mě kdo to je," řekne zamyšleně a opět pohlédne k autu.
"S tím vám asi nepomůžu," usměju se omluvně a hnědovlasý kluk na mě mrkne.
"To nevadí mimochodem já jsem Ritchi, neboli Richard," řekne s nehraným úsměvem a natáhne ke mně ruku, s úsměve ji přijmu.
"Simona," usměju se. K představení ostatních se však nedostaneme, protože Ritchi skočí přede mne a rychle začne drmolit.
"Za týden pořádáme jednu akci. Takové závody, ale nic pro začátečníky, jezdí se smykem a tak. No však bys viděla ale každopádně jsem se chtěl zeptat, nechtěla bys přijít?" vyhrkne na mě tak rychle, že na něj snad deset sekund koukám než si všechny myšlenky srovnám v hlavě. Pousměju se jeho ochotnému vysvětlení.
"Ano moc ráda!" rozzářím se. Je mi jasné, že nebudu závodit ale třeba přemluvím Alexe, aby jel. I když po té dnešní potyčce o tom pochybuji, zastydím se v duchu. Neměla jsem ho praštit, posmutním.
"Stalo se ti n…," snaží se mě zeptat Ritchi, když v tom nás přehluší řev motoru. Zůstanu přimraženě stát na místě. Jak mě našli?
Ze zatáčky se vyřítí Takeshiho auto, za volantem uvidím Alexe s kamenným obličejem. Smykem zastaví u nás. Okamžitě vystoupí z auta, na sobě pořád jen tepláky a nějakou košili, kterou má rozepnutou. Přikrčím se pod očekávaným hněvem, ale Alex mě pevně uchopí do náruče.
"Tohle už mi nedělej," zasyčí mi do obličeje a dál mě drtí v kamenném sevření.
"Promiň," špitnu a položím mu hlavu na hruď.













Jé, to je nádherný! A ten konec =) Jak zapírala, že řídí auto a nakonec v něm odjede, ne? xD Hrozně moc se těším na další, tak honem=)