"Dost," vydechne ztěžka a já ho úlekem pustím. Okamžitě padne na kolena a poté se odporoučí k zemi.
"Alexi!" zděsím se. Co jsem to provedla? zděsím se. Přiskočím k Alexovi a otočím ho na záda. Je v bezvědomí. Pomalu mnou začíná otřásat panika. Co mám dělat?
"No tak, Alexi, prober se!" třesu s ním. Leží mi v rukou jako hadrová panenka. Napadne mne ho polít vodou, nebo ho praštit, ale strach co by mi provedl poté mi to nedovolí. Ještě pořád nevím jestli vystřízlivěl.
Panika mnou prostoupí a začnu přerývavě dýchat a z úst mi začnou vycházet první vzlyky. Vzedme se ve mně vlna vzteku a já ho vší silou uhodím do prsou.
"Co mi to děláš?!" zakřičím na něj a praštím ho znovu, když najednou ucítím jak se pode mnou slabě pohne. "Alexi?" zašeptám s nadějí v hlase a pohledem visím na jeho dosud nehybném obličeji. Pomalu začne zavírat dosud otevřená ústa. Víčka se mu zatřesou a on je pomalu otevře. Chvíli jen tak civí do stropu a pak pohledem přejde ke mně.
"Co jsi mi to provedla?" vydechne tak, že to skoro neslyším. Zní to spíš jako dlouhý povzdech než věta.
"N-nemluv," vzlyknu a pohladím ho po tváři. Je smrtelně bledý, ale žije. Opatrně se k němu nakloním s obrovskou touhou ho políbit.
Pomalu se nad něj nahnu a otřu své rty o ty jeho. Cítím jak se pod tím jemným dotekem zachvěje a potěšeně se usměju. Opatrně ho políbím, jeho ústa se pod těmi mými pootevřou a já vdechnu jeho vůni, z které mám pocit, že asi brzy zešílím. Najednou se ale něco změní. Alex mě chytne za zátylek a přitáhne si mě blíž. Začne mě hrubě líbat a já cítím jak mě opouští polovina mé energie, když se ode mě naprosto nečekaně odtrhne.
"Doufal jsem, že to uděláš," vydechne mi do tváře. A složí hlavu vyčerpaně na podlahu.
"Co udělám?"
"Že mě políbíš. Jedině tak jsem tě mohl připravit o energii, kterou jsi mi vzala. Mimochodem, kde ses to naučila?" zajímá se.
"Nikde, přišlo to náhle, v obraně," pokrčím rameny a s bolestivým zasyčením se natáhnu vedle něj na žíněnku.
"V obraně?" nechápe. "Co se tu stalo? Naposledy si pamatuju jen to co mi vykládala Yuuki a pak, že jsem odjel do nějaké hospody, kde jsem pil a pil," řekne ztěžka a rozkašle se. Chce se otočit na bok, aby se mu lépe dýchalo ale narazí do mě. Chce mě obejmou ale já ho odstrčím. "Co se stalo?" zeptá se znovu.
"Ty si nic nepamatuješ?" zeptám se.
"Ne," svěsí hlavu. "Co jsem ti provedl?" zeptá se zkroušeně a podívá se na mě strhaným pohledem.
"Pojď, půjdeme spát, tohle byl těžký den," řekne a znovu se rozkašle.
"Je ti něco?" zeptám se ustaraně a přiskočím k němu.
"To ten alkohol. Pokud ti mohu poradit, nikdy nepij, je to stokrát horší, než kdybys byla člověk," vyrazí ze sebe a dál se snaží popadnout dech.
"Proto jsi o sobě nevěděl? Oči jsi měl úplně černé," povzdechnu si.
"Asi proto, když jsem byl naposledy opilý dopadlo to mnohem, mnohem hůř," přizná se zahanbeným výrazem a začne se zvedat ale já ho chytím za ruku a stáhnu jej zpátky na zem.
"Co se tehdy stalo?" zeptám se.
"Teď to nemusíš vědět, někdy ti to povím, když nastane vhodná příležitost," mrkne na mě povzbudivě a chce se znovu zvednou. Opět ho stáhnu zpátky s otázkou vepsanou do tváře.
"Já ti to teď opravdu neřeknu," odsekne mi ale v okamžiku změní svůj výraz opět k něžnému a pohladí mě po tváři.
"Proč jsi na mě tak křičel, když jsi mě viděl před tou baletní tyčí?" zeptám se s pohledem upřeným na jeho obličej. Chvíli se na mě mlčky dívá a pak smutně svěsí hlavu.
"Vyděsila jsi mě," přizná po nekonečně dlouhé době.
"Co tě na tom tak vyděsilo?" nechápu. Asi si za chvíli bude myslet, že jsem natvrdlá či co, ale já si prostě neumím pomoct. Vlídně se na mě usměje, když spatří můj výraz.
"Popravdě sám nevím. Když si tam tak ležela… bylo to děsivý. Když jsem si k tomu přidal to, že jsi ještě den předtím měla sádru… A pak se do toho všeho vložila Yuuki a chovala se jako paní domu. To už jsem prostě neunesl. A pak ta její povýšenost! To byla katastrofa," zasměje se ztrhaně Alex a postaví se. Tentokrát už mu nebráním. Do mysli se mi začíná vkrádat pocit, že mezi Yuuki a Alexem to nikdy nebude fungovat, ani kdybych sebevíc chtěla.
Alex se ke mně z ničeho nic skloní a pohladí mě po tváři. Zaostřím na jeho ruku a až po chvíli si všimnu, že se mu tam blyští jedna jediná slza, která mi nevědomky vyklouzla z oka. Okamžitě si oči otřu a popotáhnu jako malé dítě.
"Mám ti donést kapesník a pomoct ti se smrkáním?" ušklíbne se na mě Alex a já se po něm okamžitě oženu pěstí. On se mi však vyhne a já už neschopna zastavit svůj pohyb se natáhnu na zem jak široká tak dlouhá. Alex se mi začne šíleně smát a já se k němu musím přidat.
"Asi bychom už vážně měli jít spát," popichuje mě. Pouze na něj vypláznu jazyk, na nic víc se momentálně nezmůžu.
"Ne, tohle vážně nebylo dětinské," směje se mi Alex dál. Uraženě si založím ruce na prsou a čekám až se dosměje. Nakonec se ke mně skloní a vezme mě do náruče. Omotám mu ruce kolem krku, aby to měl snazší a nesouhlasně si ho měřím.
"Už mě nemusíš nosit, zvládnu chodit sama," odmlouvám mu.
"To sice ano, ale já to dělám proto, abych odčinil své chování… A taky proto, že mě to baví," zasměje se a přehodí si mě z náruče přes rameno jako pytel brambor a ještě než dopadnu mě praští po zadku.
"Alexandere Nurimo! Okamžitě mě postav na zem!" zakřičím a zabuším mu do zad, načež se prohne v záchvatu smíchu a já se nebezpečně nakloním k zemi. "Alexi neblázni! Dej mě dolů!"
"Ne," odpoví mi prostě a namíří si to do koupelny, kde mě postaví na zem. Naznačí mi prstem ať čekám a někam se vytratí. Pouze si povzdechnu a přejdu k umyvadlu, kde si vyčistím zuby a rozčešu vlasy.
Během chvíle mi Alex vklouzne do koupelny a zamkne za sebou.
"Co to…?" chci se zeptat ale on jen zakroutí hlavou. Na prádelní koš odhodí naše župany a přejde k vaně, kterou zašpuntuje a pustí vodu. Pomalu se ze sebe shodí všechno oblečení až na spodní prádlo. Potom přejde ke mně a také mě vysvlékne. Skoro nedýchám, když před ním stojím jen v krajkovém spodním prádle, ale naštěstí mě nesjíždí pohledem. Pomalu mě dovede k vaně a pokyne mi, abych tam vlezla. Na nic nečekám a ponořím se do vody se spoustou pěny, která částečně skryje mé obnažené tělo. Alex na nic nečeká a vleze si za mě, nohy prostrčí kolem mých boků a já se mu opřu o hruď.
On mě však nadzvedne a bezeslov mi jednou rukou rozepne podprsenku. Do tváří se mi vlije horkost, částečně z toho, že teď už mám na sobě jen kalhotky a také z toho s jakou zručností mne o ten malý kousek oblečení připravil. Buď doma mámě ukradl podprsenku a trénoval nebo to nedělal poprvé. Opatrně, tak aby se mě nedotkl tam, kde nemá, mi omotá ruce kolem pasu. Slastně zavřu oči a užívám si horké vody, která mě ukolébá, společně s vydatnou pomocí Alexova teplého náručí, ke spánku.
"Hej! Otevři ať je tam kdo je tam!" slyším křičet Takeshiho a následně bušení do dveří. Co tu tak po ránu chce? zamračím se na něj v duchu a chci se otočit, když v tom mnou projede vlna mrazu až se vymrštím do sedu a v tom mi dojdou všechny souvislosti a celý včerejšek, okamžitě mi začnou drkotat zuby z chladné vody. Okamžitě se otočím a za sebou uvidím sladce spícího Alexe. Rychle vylezu z vany a obleču si župan. Přejdu zpátky, odzátkuju vanu a začnu budit Alexe.
"No tak vstávej! Usnuli jsme tu!" třepu s ním ale on se ne a ne probrat. Vzpomenu si, jak jsem ho chtěla včera v noci polít studenou vodou a zvolím opačnou taktiku a poleju ho teplou, ne vařící vodou. Výsledek se dostaví okamžitě a Alex se vyšvihne do sedu.
"Co se to…" rozhlíží se zmateně. V rychlosti mu vše povím. Vyskočí z vany s úplně modrými rty a zabalí se do županu stejně jako já. Najednou se na sebe podíváme a začneme se smát. Já si vzala jeho župan a on můj, nevadí.
"No tak vylez! Alexi, Simi nebo kdo tam vlastně je!" zabuší Takeshi opět na dveře a my s Alexem nadskočíme.
"Dej mi chvilku Takeshi, v noci jsem tu usnul!" zavolá Alex a zpoza dveří se ozve pouze vzdalující se nadávání. Oba dva vystřelíme k umyvadlu, kde si vyčistíme zuby a já se učešu. Sebe z země naše prádlo a oba se zhluboka nadechneme.
Alex odemkne a jako první vyjde na chodbu, když v tom se zarazí.
"To ti to trvalo kamaráde počkej až… SIMI?!!" vytřeští na mě oči Takeshi a já zrudnu jako rajče na grilu. Rychle se prosmýknu kolem Takeshiho k sobě do pokoje.
"Co vy dva jste tam dělali," slyším Takeshiho.
"Usnuli," zasměje se Alex a vydá se do kuchyně. Rozložím naše věci na parapet, protože některé jsou ještě mokré z toho jak jsme prchali z té studené vody. Mezi nimi najdu i Alexovi věci, které mi půjčil. Okamžitě se do nich navléknu a zalezu do postele.
Během deseti minut přijde Alex se dvěma hrnky kakaa.
"A kde je kofein?" osočím se na něj na což se začne smát. Přejde k posteli a kakao mi podá.
"Na vypij to, bude ti lépe," mrkne na mě a vrazí mi do ruky i druhý hrnek. Tác odloží na stůl. Všimnu si, že už na sobě má taky pyžamo. Přejde zpátky k posteli. Teplé hrníčky mě pálí do dlaní.
"Hele, že bys uhnula?" zasměje se se zdviženou peřinou. Okamžitě se posunu a Alex vklouzne za mnou. Jeden hrneček mi sebere a na jeden nádech ho do sebe vyklopí. Jen se na něj ušklíbnu a poslušně se také napiju. "Nezdržuj," zasměje se Alex a pobídne mě abych to vypila všechno. Nesmlouvavě se na něj podívám ale poslechnu ho.
Když mám vypito, hrneček mi sebere a postaví ho ne noční stolek. Přitáhne si mě blíž a přikryje nás peřinou.
"Už je ti lépe?" zeptá se a já se jen spokojeně zavrtím v jeho náručí a během pár minut oba usneme.
Ráno se probudím celá rozlámaná a postel se se mnou zvedá. Chci se překulit na druhý bok ale něco mě zadrží.
"Dobré ráno," promluví na mě mile Alex a já leknutím uskočím na druhou stranu postele čímž mu způsobím záchvat smíchu.
"Ty…? Co tu děláš?" nehápu.
"Ještě před chvílí jsem spal, mimochodem, to je moje," zachmuří se a ukáže na moje, teda vlastně jeho pyžamo. "A měl jsem to docela rád," ušklíbne se.
"A to si to mám teď hned vysvléct a dát ti to?"
"Já doufal, že to řekneš," usměje se na mě a promne si ruce.
"No dovol?" urazím se dám si ruce v bok. Načež mě Alex chytne pod pažemi jako malé dítě a hodí mě pod sebe.
"No klidně ti to dovolím, a mile rád," zasměje se mi a začne se nebezpečně přibližovat. Ruce mi vystřelí na jeho ramena ve snaze ho od sebe odtlačit. Je protivný? Nic nebude.
"Ty se chceš prát?" zeptá se mě, jako bych byla padlá na hlavu. Jen se na něj zašklebím a dál se ho snažím ze sebe shodit. Najednou se však do pokoje vřítí černá koule vlasů.
"Dobrý večer Si… a do háje!" chytne se za ústa Yuuki a zmizí z pokoje tak rychle jako se tam objevila. Ještě než se s Alexem stihneme rozesmát se ozve nesmělé zaklepání.
"Dále," řekneme sborově a dveře se pomalu začnou otevírat. Do pokoje vejde Yuuki s rukou na očích.
"Abyste věděli tak jsem nic neviděla a ani teď nevidím. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli si dáš Simi večeři?" drmolí nervózně Yuuki a já mám co dělat abych se nerozesmála.
"Asi ti to bude připadat divné, ale já taky jím," zašklebí se Alex a Yuuki okamžitě sundá ruku z očí s úmyslem se na něj hnusně zašklebit ale jakmile uvidí, že ležíme pořád ve stejné poloze okamžitě si ji dá zpátky.
"Vážně? Já myslela, že držíš dietu," odsekne.
"Yuuki!" napomenu ji a zamračím se, i když pochybuji, že to viděla. Yuuki si povzdechne a sundá ruku z očí a nesouhlasně si nás měří.
"Dobře, mám to nachystat oběma?" povzdechne si nakonec resignovaně a my jen horečně přikyvujeme. Yuuki si povzdechne a jde nám nachystat večeři.
"Ona mě asi vážně nemá ráda viď?" povzdechne si smutně Alex.
"Copak tě tak trápí, co si o tobě myslí moji přátele?" zeptám se udiveně a on na mě vytřeští oči.
"Proč by mě to nemělo zajímat? Takeshi je i můj přítel a Yuuki je má spolubydlící a tvá nejlepší kamarádka. V podstatě mi na nich záleží protože na nich záleží tobě," vysvětlí mi celou situaci. Jen se ušklíbnu, no uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. "Chtělo by to nějaký závod," konstatuje Alex.
"Eh? Jak ses dostal od Yuuki k závodům?" vytřeštím na něj oči.
"Ona ti to neřekla?" zasměje se.
"Neřekla mi co?!" vymrštím se do sedu, čímž ho ze sebe shodím a tím si uštědřím pěknou ránu do nosu.
"Byla jednou z nejlepších závodnic. Učil ji Takeshi, tak jako tebe," usměje se a já jen cítím jak mi klesá čelit.
"Cože?!" neudržím se a dál na něj civím jako opička na fialový banán. Yuuki a závodnice?
"Jo, je to tak," mrkne na mě Alex a v jeho očích se nedá vyčíst nic jiného krom pravdy.
"Proč mi o tom nikdy neřekla?" nechápu a snažím se spojit svoje dvě čelisti opět dohromady.
"Protože ses zřejmě neptala," ušklíbne se Alex a já ho praštím polštářem. "Zase blbneš?" zasměje se a já ho praštím znovu.
"Opovaž…" snažím se říct, když v tom mě praští přes obličej měkký polštář. "…se mi to vrátit," dořeknu naoko nazlobeně. Alex na mě vyplázne jazyk a já na něj vyvalím oči.
"A já jsem dětinská?!" neodpustím si.
"No dobře, dobře," směje se.
"Co o tom víš? Myslím o Yuuki," zeptám se po chvíli ticha, kdy jsem jen tak koukala z okna.
"Moc ne. Jen z doslechu. Ale byla prý vážně dobrá. Přestala závodit po nehodě jejích rodičů, na které prý měla nějak vinu ale nikdo pořádně neví co se tehdy stalo. Jen vím, že rodiče ji v závodění podporovali, i když nechápu proč. Většině rodičů se to nelíbí, jako třeba těm mým," ušklíbne se.
"No to mi povídej, kdyby máma věděla co jsem v Japonsku opravdu dělala už nikdy by mě tam nepustila," zasměju se.
"Večeře je na stole!" ozve se zdola hlas Takeshiho. Alex se na mě usměje a shodí nohy z postele.
"Asi bychom měli jít, aby nám Yuuki nenadávala, nemyslíš?" mrkne na mě a já se ochotně skulím za ním.
"Hm, to půjdeme v pyžamu?" zamračím se na své oblečení.
"Hele, máš s tím nějaký problém? Mě se ty věci líbí!"
"Čím to asi bude, že?" zasměju se. Alex mě chytne za ruku a táhne mě dolů, kde nás přivítá Takeshi, jako vždy nastartovaný první u stolu a vidličkou a nožem v ruce.
"Dobrý večer, co jste to včera v noci vyváděli?" zeptá se s pohledem upřeným na Yuuki, která nese na stůl polévku.
"Ujasňovali jsme si pár věcí," zatlouká Alex.
"A to jste se nemohli převléct?" vytřeští na nás oči Takeshi, když konečně přestane pohledem hypnotizovat jídlo.
"Na co bychom se převlékali, když se najíme a jdeme zase spát?" vysvětlí mu Alex a sedne si ke stolu. Já chvíli otálím s myšlenkou jít si vyčistit zuby a učesat se ale nakonec mi to můj scvrklý žaludek nedovolí a já se posadím také ke stolu. Yuuki před nás postaví talíř s houbovou polévkou. To mi snad dělá naschvál, já houby tuze nerada. Pouze se ušklíbnu ale vděčně vše sním.
"Yuuki?" zeptá se opatrně Alex, který s jídlem sále otálí.
"Hm?" broukne Yuuki aniž by vzhlédla.
"Ty mě asi vážně nemáš ráda viď?"
"Ne, nemám, alespoň prozatím," ušklíbne se nekompromisně a konečně vzhlédne a změří si Alexe pohledem. "Ale pořád nechápu, co tím vším sleduješ?"
"Jen se chci přesvědčit, že to jídlo je jedlé," ušklíbne se Alex a já se po něm oženu pěstí. "Co jsem provedl?!"
"Chovej se slušně," houknu na něj, jako by to byl můj pes.
"Ano pane!" zatváří se kysele a pustí se do jídla. Střelím pohledem po Yuuki, která se jen potěšeně usmívá.
"Halo! Já jsem tu taky!" ozve se uraženě Takeshi. Všichni se na něj tázavě otočíme. "Mám hlad!" řekne zmučeně. Yuuki nakoukne do kastrolu a zděsí se.
"Ty…ty…"
"Jo, všechno jsem to snědl!" urazí se Takeshi. "A?"
"Tak na to zapomeň! Pro tebe já vařit rozhodně nebudu!" zvýší mírně hlas Yuuki s nevěřícným pohledem upřeným na prázdný kastrol.
"Proč ne?!"
"Protože žereš víc něž kombajn, když seče obilí!" rozčílí se Yuuki a my s Alexem vyprskneme smíchy.
"Ha, ha, ha! Ale já mám vážně pořád hlad," posmutní Takeshi. Yuuki se s povzdechem zvedne a vytáhne z trouby zapečené těstoviny. Dobře, tímto si mě zase usmířila, tedy pokud v tom nebudou houby.
Před každého naservíruje malou porci a Takeshimu dá rovnou celý plech. Po večeři se všichni přesuneme do obýváku, kde Yuuki pustí nějakou komedii. Moc ji nevnímám, i přes prospaný den jsem příšerně unavená, proto zhruba v půlce začnu Alexovi padat na rameno.
"Koupel?" pošeptá mi do ucha asi v půlce filmu. Pouze přikývnu a nechám se doprovodit do koupelny, kde se rychle umyju. Po mně jde hned Alex.
"Myslíš, že to bude fungovat?" přitočí se ke mně Yuuki, když v kuchyni čekám až Alex vyleze z koupelny, aby mě doprovodil nahoru do pokoje. Pochybuji, že bych byla schopná se tam sama dostat.
"Co máš namysli?" Pokusím se o úsměv.
"To soužití tady," skloní provinile hlavu Yuuki.
"Upřímně doufám, že ano," povzdechnu si.
"Čím si tě tak získal?" zeptá se zmučeně Yuuki. Nevím co si o tom všem myslet. Tváří se jako by ji mrzelo, že dělá problémy, ale na duhou stranu jí to nevadí. Nevyznám se v tom.
"Víš, že ani sama nevím?" usměju se. "Je pozorný, hodný. V takovém světle jsem ho uviděla až když za mnou přišel do nemocnice."
"Na jednu stranu jsem ráda, že se snesete, protože s ním budeš muset ještě nějakou dobu strávit ale na druhou stranu… máš mi hodně za zlé, že já ho ještě pořád ráda nemám?" upře na mě štěněčí oči Yuuki.
"Jak bych ti to mohla mít za zlé? Já ho nenáviděla taky, takže tvé důvody naprosto znám a chápu," řeknu povzbudivě.
"To jsem ráda," usměje se Yuuki a viditelně si oddychne.
"Poslyš, Alex mi o tobě něco řekl," naťuknu věc, kterou jsem se dozvěděla teprve včera.
"Nepřekvapilo by mě, kdyby to byla lež ale povídej," zasměje se sarkasticky Yuuki a já se už, už chystám začít, když do kuchyně přijde Alex. Na sobě má pouze tepláky a po obnažené hrudi mu ještě stéká voda. Okamžitě od něj odtrhnu pohled a mírně se začervenám.
"Jdeme?" usměje se na mě něžně a já jen přikývnu. Ještě rychle kouknu po Yuuki, abych zkontrolovala její výraz. Překvapí mě, že na Alexe div nekouká s otevřenou pusou. Tak teď už se v ní nevyznám vůbec.
Chvíli to vypadá, že mě Alex vezme do náruče ale nakonec si mě zase přehodí přes rameno.
"Alexi!" zanadávám.
"Hm?" zeptá se nezaujatě.
"Nemůžeš mě vzít normálně?"
"Ne?" zasměje se.
"Jak já tě občas nenávidím!" nevydržím to. Jestli já z tohoto nebudu mít modřiny tak už z ničeho, ušklíbnu se v duchu.
"Takže žádná novinka ne?" směje se mi víc a vykročí směrem nahoru. K mému překvapení však nejde ke mně do pokoje ale k sobě.
Vejdeme do prostorné místnosti, která by se mohla rovnat mému nebo Yuukinému pokoji. Uprostřed stojí velká postel s nebesy. Po pravé straně, hned za dveřmi je vestavěná skříň jako u mě v pokoji. V jednom rohu pod oknem stojí psací stůl, na kterém je postavený stolní počítač a dole v poličce vidím i notebook. V druhém rohu je přímo na okně položený polštář, v podstatě provizorní výklenek.
Ani mě nepřekvapí, že v levém rohu, hned pod výklenkem uvidím kávovar. Na poličce je pár knih a cd.
Alex mě chytí za ruku, stáhne ze mě župan a táhne mě k posteli. Posadíme se a jí cítím jak pode mnou zašustí saténové povlečení, kvůli přítmí ovšem nevidím barvu. Odhrnu cíp peřiny a okamžitě pod ni vklouznu a Alex se ke mně přidá. Počkám až si vleze za mnou a pak se odhodlám k němu naklonit a dát mu letmý polibek a hned se od něj chci odtáhnout, on mi to však nedovolí a přitáhne si mě na svou hruď. Musím sama sebe kontrolovat, abych mu nezačala objíždět kontury jeho svalů.
"Jdeme spát?" zašeptá do ticha.
"Mhm," zamumlám potěšeně.
"Mrzí mě to," zašeptá smutně.
"A co prosím tě?" okamžitě se vymrštím do sedu.
"To co se stalo v noci."
"Nelam si s tím hlavu, nikoho jsi přece nezabil," řeknu povzbudivě a on si mě stáhne zpátky na svou hruď.
"Tentokrát naštěstí ne," povzdechne si a já nevím, jestli jsem to opravdu měla slyšet. Raději to nechám být a nechám se ukolíbat jeho hrudí ke spánku.













fajn, neodolala jsem a prostě si to musela zase přečíst
... a pořád jsem z toho nehorázně vyřehtaná, takže to bude tvoje chyba, jestli se mamka vzbudí a zakáže mi kompl
... a myslím, že to, že se těším na pokráčko, jsem ti už říkala, že?