Ahojte!
Je tu další pokráčko TfD! Hurá.. =D nějak mi teď chybí hlavní myšlenka ale už se mi v hlavě něco začíná rýsovat, no uvidíme co z toho nakonec bude. Jen mám strach, že zase vypadnu z děje, protože za tři týdny jedu na stáž do Francie (jen nevím, jestli z ní mám být nadšená nebo ne), kde budu cca 18 dní. No uvidíme, snad to bude v pohodě. Každopádně u předchozí kapitoly jsem nakonec žádnou korekci nedělala, nechala jsem ji tak jak byla, až na ty chyby (upozorňujte mě na ně! =D =D)… No nic nebudu se tu dál vykecávat, příjemné počtení!! =))
(P.S. Děkuju za všechny vaše komentáře!!! Bez vás bych to asi nikdy nedopsala… - tím mám na mysli, že bych to psaní už dávno vzdala - )
Je tu další pokráčko TfD! Hurá.. =D nějak mi teď chybí hlavní myšlenka ale už se mi v hlavě něco začíná rýsovat, no uvidíme co z toho nakonec bude. Jen mám strach, že zase vypadnu z děje, protože za tři týdny jedu na stáž do Francie (jen nevím, jestli z ní mám být nadšená nebo ne), kde budu cca 18 dní. No uvidíme, snad to bude v pohodě. Každopádně u předchozí kapitoly jsem nakonec žádnou korekci nedělala, nechala jsem ji tak jak byla, až na ty chyby (upozorňujte mě na ně! =D =D)… No nic nebudu se tu dál vykecávat, příjemné počtení!! =))
(P.S. Děkuju za všechny vaše komentáře!!! Bez vás bych to asi nikdy nedopsala… - tím mám na mysli, že bych to psaní už dávno vzdala - )
(P.S. 2 - tohle jsem si nachystala už na chalupě a včra jsem byla donucena napsat skoro celou dalčí část, takže pokráčko čekejte dříve než obvykle.. =))
"Promiň, že jsem tam ráno nebyl, ale s Yuuki máš pravdu. Musíme na ni pomalu. Zatím si to necháme pro sebe, souhlasíš?" vytáhne koutek úst do nádherného úsměvu.
"Co myslíš tím "to"?" zeptám se nechápavě.
"Hmm. Řekněme změnu našeho chování," řekne s úsměvem. "Promiň mi také to s tou kuchyní, ale já za to vážně nemohl," zasměje se a chytne mě do náruče.
"Co to…" chci se zeptat, když mě předběhne.
"Nedala by sis raději před jídlem sprchu?" řekne a nese mě opět do koupelny.
"Ale já bych to už zvládla sama," řeknu na oko naštvaně. Ruce mu opět ovinu kolem krku a hlavu si položím na jeho hruď. Mou poznámku nechá bez odpovědi a donese mě do koupelny, kde mě posadí opět na vanu.
"Potřebuješ něco donést?" zeptá se mile. Jen zakroutím hlavou a on mě nechá o samotě. Rychle ze sebe shodím oblečení a vlezu si pod sprchu. Nejdříve si pustím horkou vodu. Cítím jak se má pokožka uvolňuje. Máknu po svém oblíbeném, vanilkovém sprchovém gelu a napěním ho na houbičce. Dřu každý milimetr svého těla, protože je to v podstatě první koupel, kterou mám po mém návratu z nemocnice. Až jsem hotová s tělem přijdou na řadu vlasy.
Jsem ve sprše snad půl hodiny, když se mi pomalu začínají dělat varhánky. Okamžitě přetočím kohoutek na studenou a zostra vydechnu, když na mě dopadne první ledová kapka. Studenou sprchu si užívám více než horkou. Chladné kapky si razí cestu po mé kůži až se zatřesu.
"Promiň, že jsem tam ráno nebyl, ale s Yuuki máš pravdu. Musíme na ni pomalu. Zatím si to necháme pro sebe, souhlasíš?" vytáhne koutek úst do nádherného úsměvu.
"Co myslíš tím "to"?" zeptám se nechápavě.
"Hmm. Řekněme změnu našeho chování," řekne s úsměvem. "Promiň mi také to s tou kuchyní, ale já za to vážně nemohl," zasměje se a chytne mě do náruče.
"Co to…" chci se zeptat, když mě předběhne.
"Nedala by sis raději před jídlem sprchu?" řekne a nese mě opět do koupelny.
"Ale já bych to už zvládla sama," řeknu na oko naštvaně. Ruce mu opět ovinu kolem krku a hlavu si položím na jeho hruď. Mou poznámku nechá bez odpovědi a donese mě do koupelny, kde mě posadí opět na vanu.
"Potřebuješ něco donést?" zeptá se mile. Jen zakroutím hlavou a on mě nechá o samotě. Rychle ze sebe shodím oblečení a vlezu si pod sprchu. Nejdříve si pustím horkou vodu. Cítím jak se má pokožka uvolňuje. Máknu po svém oblíbeném, vanilkovém sprchovém gelu a napěním ho na houbičce. Dřu každý milimetr svého těla, protože je to v podstatě první koupel, kterou mám po mém návratu z nemocnice. Až jsem hotová s tělem přijdou na řadu vlasy.
Jsem ve sprše snad půl hodiny, když se mi pomalu začínají dělat varhánky. Okamžitě přetočím kohoutek na studenou a zostra vydechnu, když na mě dopadne první ledová kapka. Studenou sprchu si užívám více než horkou. Chladné kapky si razí cestu po mé kůži až se zatřesu.
Po chvíli mi však začíná být zima tak vylezu jen v osušce a vyčistím si zuby.
Už to nemůžu déle odkládat a podívám se do zrcadla. Čekám příšerný výjev, obličej plný podlitin, ale nic z toho se nekoná. Můj obličej je bez jediného škrábance či modřiny, až na příšerné kruhy pod očima a bledou pleť vypadám celkem normálně. Rozhlédnu se po koupelně, Alexovi věci si už na sebe brát nechci ale svůj župan tu také nevidím. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych ho našla u Yuuki v pokoji. Avšak na jednom z pěti věšáčků visí mě známí modrý, Alexův, župan. Okamžitě se po něm natáhnu a navléknu jej na sebe. Ručníkem si trochu prosuším vlasy a rozložím ho na topení. Hned jak vyjdu z koupelny po mně Alex skočí.
"Páni," protáhne. "Sluší ti to. Vážně jsi tu koupel už potřebovala," zasměje se a zatočí se se mnou v náručí dokola. "Hej! To je moje!" vyhrkne naoko zděšeně a já se začnu smát.
"Můj někdo ukradl, i když viník je nejspíš u Takeshiho v pokoji," ušklíbnu se a obejmu ho kolem krku.
"Musím tě zklamat, viník stojí před tebou," řekne s naprosto vážnou tváří a mě div nevypadnou oči z důlků. Cože mi to právě řekl?
"Eh?"
"Včera jsem ti půjčil můj a zapomněl jsem ho u sebe v pokoji. Ráno jsem šel od tebe rovnou do koupelny a nějak mi to prostě vypadlo, tak jsem vzal první co mi padl do ruky. A navíc, jak to mám poznat? Kdyby byl růžový, žlutý, oranžový nebo já nevím jaký tak mě napadne, že je tvůj ale on je světle modrý, skoro bílý," zašklebí se na mě na svou obranu.
"Ale vždyť mně to nevadí, jen mě to překvapilo," zasměju se a pohladím ho po tváři. "Půjdu se obléct," řeknu a chci odejít, když v tom mě zas popadne do náruče a nese mě do pokoje. "Tebe to ještě nepřestalo bavit?" utrousím potichu s notnou dávnou jízlivosti.
"Budeš se asi divit ale začínám si to pořádně užívat," směje se. Proč musíme mít tak citlivý sluch?
Čekám, že mě postaví v pokoji před skříní ale on mě naopak položí na postel.
"Ale já se chtěla obléct," zamračím se na něj.
"Já ti pak něco vyberu."
"Netvrdil jsi mi náhodou včera, že hrabat se v cizích věcech je neslušné? Mimochodem nemáš tušení, kde jsou moje věci? Než jsem byla v nemocnici tak se povalovaly všude kolem," uvědomím si náhle. Vždyť Yuuki o jednu z krabic zakopla a pak jsme jely do školy.
"Vím jen co jsem se bavil s Takeshim. Prý ti vybalila, pak si to máš prý přerovnat podle sebe. Ale chtěl jsem s tebou mluvit o něčem jiném. Takeshi trošku zatlačil na jisté lidi, aby urychlil stavbu své garáže a tobě z dílničky zmizly všechny ty věci. A tak nějak se mu to i podařilo, už má hotový sklad, kam jsme vyklidili všechny věci co si přivezl. Yuuki ti vybavila kuchyň a nějaké drobnosti v domě ale už nevím co, vždyť jsem tu od včerejška," zasměje se a já jen nevěřícně hledím.
"Kdy jste to všechno stihli?"
"Až na vyklízení dílny to vše dělala Yuuki, takže nevím a s dílnou nám pomohli dělníci, poté co jsme je slušně poprosili," usměje se.
"A kam jsi tím vlastně směřoval?" nechápu. Pokusím se postavit, nesnaží se mě zadržet, za což jsem mu vděčná, musím přece začít chodit sama. Pomalu se šourám ke skříni, jde to snadno ale nechci nohu zatím moc zatěžovat, jsem ráda, že nebolí.
"No, mám takový návrh, že by se z toho mohla udělat tělocvična, co ty na to? Nic složitého, jen aby byly na zemi žíněnky to je jediná má podmínka."
"Na co tělocvičnu?" vyvalím na něj užasle oči. Pohled mi oplácí do té doby než to vzdám a začnu se přehrabovat ve skříni.
"Abychom mohli trénovat," řekne prostě.
"Mám to!" zaraduju se a vítězoslavně zamávám černými tepláky a bílým tričkem. Ještě sáhnu pro spodní prádlo a jdu zpátky k němu.
"Poslouchala jsi mě vůbec?" zeptá se mě se zdviženým obočím. Trochu se na něj zamračím.
"Samozřejmě, ale nevím proč bychom měli trénovat? Má snad přijít nějaká katastrofa?"
"Doufejme, že ne ale copak ty bys nechtěla ovládat svoje schopnosti? Běžet nadzvukovou rychlostí? Jednou ránou udělat díru do zdi? A tohle všechno jen když chceš?" chrlí na mě Alex s nečekaným zápalem. Jiskřičky v jeho očích mi odvádějí pozornost. Je možné, aby člověk ze dne na den změnil názor? Zřejmě ano, já jsem toho živým důkazem. "No?" pobídne mě a zároveň vytrhne z mých úvah.
"Asi ano, nejspíš bych měla chtít, ale k čemu mi to bude, když nám nic nehrozí? Snad si nemyslíš, že by nás mohli napadnou upíři nebo vlkodlaci," zašklebím se nevěřícně.
"Chceš tím snad naznačit, že na ně nevěříš?" zasměje se Alex a natáhne se na postel. Až teď si všimnu, že má na sobě také černé volné tepláky, a plandavé modré tričko. Naprosto pohodlné domácí oblečení, které ho ukazuje v novém světle. V tom lepším, v kterém, k mému zděšení, nalézám zalíbení.
"Copak ty na ně věříš?" zeptám se udiveně, když na něj konečně přestanu civět.
"Samozřejmě, proč bych neměl? Vždyť my jsme toho živým důkazem! Potomci všech tří ras. Když existujeme my, proč by nemohli upíří, vlkodlaci, elfové? Co jsem zatím zjistil tak upíři jsou i v Evropě ale snaží se zapadnou a daří se jim to naprosto dokonale, byl to jeden z důvodů, proč jsem tak ochotně přijel za otcem do Německa, chtěl jsem je najít," pokrčí rameny a ruce si složí pod hlavou.
"Když to tak říkáš tak mi to zní i logicky. Počkat. Cože?! Tys přijel do Německa, abys pátral po upírech?" vyvalím na něj oči. Pouze se uchichtne a přikývne. "Páni," vydechnu s němým úžasem. I přes to všechno co jsem se o nás dozvěděla by mě nikdy nenapadlo hledat druhou rasu. Připadá mi to, jako bych měla někomu lézt do zelí.
"Ještě bychom se měli naučit ovládat energii, na to se těším nejvíc. Jak sama víš něco už umím, ale není toho moc," postěžuje si a zvedne se opět do sedu.
"A já ti mám dělat pokusného králíka?"
"Ne, boxovací pytel," řekne a sám se svému vtipu začne smát.
"No nevím, čemu se směješ! Třeba nakonec budu lepší než ty, co ty víš? Nepodceňuj mě," vypláznu na něj jazyk.
"No uvidíme, ale už je to dole zařízené, v rámci možností. Chtělo by to koupit nové žíněnky a všechno. To co jsem měl doma bylo už pěkně staré," usměje se Alex a pohladí mě po ruce. "Jak je ti? Včera jsi nevypadala dobře," dělá si starost.
"Už je mi lépe, ale co to se mnou vlastně bylo? A jak je možné, že už jsem v pořádku?" zakroutím hlavou.
"Nejspíš zimnice nebo něco takového, mohla jsi prochladnout, když ses v nemocnici převlékala v té koupelně. Takže je to v podstatě moje vina. A je to za tebou díky yawe, díky té krvi co ti koluje v žilách," usměje se a přitáhne si mě do objetí. Chvíli jen tak mlčky sedím a zírám do prázdna. Je to hrozné, zrovna, když si myslím, že se znám, že vím kdo jsem, přijde jeden jediný člověk a převrátí mi život vzhůru nohama.
"Necháš mě chvíli o samotě?" zeptám se tiše.
"Potřebuješ si to promyslet viď?" zkonstatuje něžně.
"Ne, chci se převléct," zasměju se a začnu ho pakovat z pokoje. Když už jsme skoro u dveří vzpomenu si na lehkost s jakou pohybuji nohou. "Mimochodem, co jsi udělal s tou sádrou?"
"Vyhodil jsem ji. Chtěla jsi ji snad jako suvenýr?" šklebí se mi Alex a rychle utíká pryč, protože jsem rozhodnutá po něm hodit vše co mám v rukou.
Jakmile se za Alexem zaklapnou dveře shodíme ze sebe župan a obléknu se. Přejdu ke skříni a hledám kartáč a podobné věci. Najdu je v jednom z šuplíků. Vlasy si rychle svážu do ohonu a s povzdechem se otočím k baletní tyči a zrcadlům. Tak dlouho jsem u ní nestála. Pomalu k ní přejdu a rukama pohladím její hladký, mírně obroušený povrch. Tenhle dům dříve patřil nějaké tanečnici, která zde bydlela s manželem a tohle byla její soukromá zkušebna. Alespoň tak mi to tvrdil makléř.
Opatrně se postavím do první pozice a párkrát se zkusmo zhoupnu nahoru, dolů. Překvapí mě jak snadno to jde. Chytím nohu za patu a vytáhnu ji na tyč, kde si ji položím.
Levou nohu mám na tyči a na pravé stojím, uvidíme, jestli regenerace, o které mluvil Alex, je tak dokonalá jak ji vychvaloval. Pravým bokem se natočím k tyči, nohu stále nahoře. Opatrně se na ni položím. Překvapí mě pružnost mého těla. Na to, že jsem se měsíce neprotahovala mám šlachy vytahané jako nikdy.
Shodím nohu z tyče a stoupnu si před zrcadla. Pomalu začnu rozjíždět rozštěp, nikde mě ani nepíchne, proto zrychlím tempo a než se naděju sedím na zemi bez jakékoliv známky bolesti nebo nepříjemného roztahovaní šlach. Vítězoslavně se usměju a položím se do placky. Takhle bych mohla klidně i usnou a vůbec by mi to nevadilo. Spokojeně si oddychnu, když v tom mi vletí do pokoje Alex.
Jakmile mě uvidí na zemi zkamení a zbledne jako stěna. Skoro se bojím i dýchat.
"Zbláznila ses?!" zakřičí po nekonečně dlouhé minutě ticha, kdy na mě nevěřícně hleděl. "Co si myslíš, že děláš?!" křičí dál, v obličeji celý rudý.
Okamžitě si sednu normálně a instinktivně před ním přikrčeně začnu couvat.
"Co se tady děje?!" vletí do pokoje Yuuki s Takeshim. Toto dřív býval soukromí pokoj, podotýkám, že můj.
"Nic! Jen se naše Simona asi zbláznila!" řekne Alex s neskrývaným odporem. Co to do něj vjelo. Až teď si všimnu, že v ruce drží můj bílo-modrý župan, který hodí na postel. "Tohle je moje!" řekne hnusně a pokyne směrem ke svému županu mé posteli, sebere ho a chce odejít avšak Yuuki ho zastaví.
Nevěřícně si nás měří pohledem.
"Co se tu sakra děje? Jak se vůbec opovažuješ na ni řvát?!" urve se na Alexe.
"Ty mě nech být!" odsekne Alex a zhnuseně si Yuuki měří, když se do toho vloží Takeshi.
"Uklidni se!" hukne na Alexe a ten po něm pouze nesmlouvavě hodí pohledem ale dál nic neříká.
"Můžete mi objasnit co se tady děje?" zuří dál Yuuki. "Proč tu ty řveš jako ne lesy? Jsi tu jen z její dobré vůle, tohle by sis neměl dovolovat!" řekne povýšeně Yuuki a založí si ruce na prsou a pozvedne bradu. Nevěřícně na ni vyvalím oči. Alex na moment zkamení a pak sjede pohledem ke mně.
"Když jsem tu jenom z tvé dobré vůle tak tu vůbec nemusím být!" řekne a razantně odejde z pokoje.
"Alexi," povzdechnu si šeptem. Venku uslyším túrovat motor a odjíždět auto. Neodvážím se hnout, jen nepřítomně civím do prázdna. Opravdu má hloupost, můj chtíč po pohybu, způsobil tohle všechno? Yuuki se ke mně přihrne jako velká voda a začne mě objímat a utěšovat. Okamžitě ji od sebe odhodím.
"Co jsi to provedla?" zeptám se nevěřícně.
"J-já? Vždyť tu ne tebe křičel kvůli hlouposti!" rozpláče se Yuuki.
"Zdá se, že jsi všechno zkazila, skoro jsme spolu začali vycházet!"
"To jsem nechtěla. Ale… ale já myslela, že ho stále nenávidíš a strašně jsem se vylekala, když tu na tebe tak řval, to by si neměl dovolovat není tu doma," pláče dál.
"Právě, že tu doma je! Už tu nejsem jen já, ty a Takeshi, už je tu i další člen a tím je Alex a ty se s tím hold budeš muset srovnat, tak jako se já musím srovnat s tím, že si musím vzít mého dřívějšího nepřítele!" řeknu jí a propaluji ji pohledem, aby věděla, že to myslím vážně. Zvednu se do stoje a přejdu k oknu, kde se posadím na parapet.
"Mě… mě to vážně mrzí, ani nevíš jak," řekne Yuuki, u které už sedí Takeshi a utěšuje ji.
"Příště se nechovej tak povýšeně," a jako by ti to tu patřilo, mám chuť dodat, ale nechci ji ublížit. Vím, že bych to řekla v afektu a pak bych toho litovala.
"Omlouvám se, za všechno," řekne Yuuki s věšenou hlavou a udělá pár kroků ke mně. Seskočím z parapetu a obejmu ji.
"Všechno v pohodě," zeptá se se smutným úsměvem.
"Jasně," mrknu na ni a zase si jdu sednout na parapet vyhlížejíc, když se před domem objeví Alexovo bílé auto. Yuuki pozná, že náš hovor je u konce a společně s Takeshim se vytratí pryč.
Na okně sedím snad celou věčnost, když mi Yuuki přinese deku a kakao. Vděčně od ní oboje přijmu ale dál sedím a dívám se, jestli je Alex už doma. Čas mi absolutně proklouzává mezi prsty, vůbec nevnímám kolik je hodin. Mám pocit, že jen na chvíli zavřu oči když se mnou začne někdo třást.
"Tak já tu nejsem doma, hm? Tak co tu asi tak dělám?! Celý život tu budu jen na návštěvě?!" křičí mi Alex velice tlumeně do ucha. Všimnu si, že venku je černočerná tma a z Alexe táhne alkohol.
"Nech mě," pokusím se o chabí odpor. Když mě nadzvedne jednou rukou do vzduchu a měří si mě znechuceným pohledem.
"Nenechám," štěkne mi do tváře a přehodí si mě přes rameno jako pytel brambor. Vyjde se mnou z pokoje a pokračuje někam dolů, plandám mu na zádech absolutně neschopna pokusit se o nějaký útěk. Dojdeme až do prostorné místnosti, která je vyskládaná starými zatuchlými žíněnkami.
Alex mě na jednu z nich hodí a rozčileně si to rázuje po místnosti sem a tam.
"Co se to s tebou děje?" odvážím se promluvit, když v tom mžiku je u mě, vezme mě za paže a hodí na protější stenu. S tlumeným žuchnutím dopadnu na zem a do očí mi vyhrknou slzy bolesti. Kleknu si na nohy jako kočka a snažím se popadnou dech. To už je ale opět u mě. Vezme mě za bradu a zvedne mi hlavu, očekávajíc facku zavřu pevně oči.
"No tak, Simonko, podívej se na mě a řekni, jak moc mě nesnášíš? Jak moc si to na mě hrála?! Jak moc chceš, abych vypadnul ale necháváš mě tu jen kvůli našim schopnostem?" šeptá mi do obličeje. Snažím se od něj odtáhnout, protože nepředstavitelně smrdí alkoholem ale moje úsilí je odměněno jen pevnějším stiskem. Pomalu otevřu oči a podívám se do těch jeho uhlově černých očí, které jsou normálně nebesky modré.
"Já nic nehraju," řeknu a slza se mi skoulí po tváři.
"Lhářko!" vykřikne a opět se mnou hodí o stěnu. Kdybych uměla používat své schopnosti, tohle by se nemuselo dít, napadne mě těsně předtím než dopadnu na tvrdou zem, kde chybí žíněnka. "Tak co ještě nemáš dost?" sehne se ke mně Alex.
"Co se to s tebou děje?" zeptám se znovu.
"Se mnou nic, to ty ze mě děláš idiota a vodíš mě za nos! Proč mi neřekneš na rovinu co si o mě myslíš?" schoulím se do klubíčka. Alex se nade mnou tyčí jako by byl bůh. "Tak pověz," řekne o něco mírněji.
"J-já nevím. Poslední dobou se to hodně změnilo. Všechno se změnilo! A můžeš za to jen a jen ty! Nenáviděla jsem tě! Nechtěla jsem tě tu, málem jsem se kvůli tomu všemu zabila ale teď už to tak není. Nejspíš jsem se zamilovala," přiznám s pohledem upřeným do podlahy. Po tvářích mi stékají potoky slz, přes které na Alexe skoro nevidím.
"Je tak krásné sledovat, jak to na mě hraješ. Tohle není pravda, je to hloupost, výmysl! Ještě dnes ráno bych řekl to samé ale teď už ne," zasměje se šíleným, hýkavým smíchem a s jiskřičkami v očích jde ke mně. Automaticky začnu couvat, když během chvilky narazím na zeď. "Mně neutečeš," usměje se potěšeně Alex a dál ke mně přistupuje jako by si vychutnával každý krok, sebemenší nárůst mého strachu.
Najednou jako by se ve mně něco zlomilo. Cítím jak mnou proudí neznámá energie, která mi dodá odvahu. Postavím se a pomalu jdu Alexovi vstříc, dlaně otočené směrem k němu. Nechci se s ním prát. Jakmile přijde ke mně položím mu ruce na obličej a on na mě vytřeští oči. Začne do mě proudit jeho energie a Alexovi oči pomalu začnou měnit barvu na modrou. Kůže mu začne pomalu blednout.
"Dost," vydechne ztěžka a já ho úlekem pustím. Okamžitě padne na kolena a poté se odporoučí k zemi.
"Alexi!" zděsím se. Co jsem to provedla? zděsím se. Přiskočím k Alexovi a otočím ho na záda. Je v bezvědomí. Pomalu mnou začíná otřásat panika. Co mám dělat?
"No tak, Alexi, prober se!" třesu s ním. Leží mi v rukou jako hadrová panenka. Napadne mne ho polít vodou, nebo ho praštit, ale strach co by mi provedl poté mi to nedovolí. Ještě pořád nevím jestli vystřízlivěl.
Panika mnou prostoupí a začnu přerývavě dýchat a z úst mi začnou vycházet první vzlyky. Vzedme se ve mně vlna vzteku a já ho vší silou uhodím do prsou.
"Co mi to děláš?!" zakřičím na něj a praštím ho znovu, když najednou ucítím jak se pode mnou slabě pohne. "Alexi?" zašeptám s nadějí v hlase a pohledem visím na jeho dosud nehybném obličeji. Pomalu začne zavírat dosud otevřená ústa. Víčka se mu zatřesou a on je pomalu otevře. Chvíli jen tak civí do stropu a pak pohledem přejde ke mně.
"Co jsi mi to provedla?" vydechne tak, že to skoro neslyším. Zní to spíš jako dlouhý povzdech než věta.
"N-nemluv," vzlyknu a pohladím ho po tváři. Je smrtelně bledý, ale žije. Opatrně se k němu nakloním s obrovskou touhou ho políbit.
Pomalu se nad něj nahnu a otřu své rty o ty jeho. Cítím jak se pod tím jemným dotekem zachvěje a potěšeně se usměju. Opatrně ho políbím, jeho ústa se pod těmi mými pootevřou a já vdechnu jeho vůni, z které mám pocit, že asi brzy zešílím. Najednou se ale něco změní. Alex mě chytne za zátylek a přitáhne si mě blíž. Začne mě hrubě líbat a já cítím jak mě opouští polovina mé energie, když se ode mě naprosto nečekaně odtrhne.
"Doufal jsem, že to uděláš," vydechne mi do tváře. A složí hlavu vyčerpaně na podlahu.
"Co udělám?"
"Že mě políbíš. Jedině tak jsem tě mohl připravit o energii, kterou jsi mi vzala. Mimochodem, kde ses to naučila?" zajímá se.
"Nikde, přišlo to náhle, v obraně," pokrčím rameny a s bolestivým zasyčením se natáhnu vedle něj na žíněnku.
"V obraně?" nechápe. "Co se tu stalo? Naposledy si pamatuju jen to co mi vykládala Yuuki a pak, že jsem odjel do nějaké hospody, kde jsem pil a pil," řekne ztěžka a rozkašle se. Chce se otočit na bok, aby se mu lépe dýchalo ale narazí do mě. Chce mě obejmou ale já ho odstrčím. "Co se stalo?" zeptá se znovu.
"Ty si nic nepamatuješ?" zeptám se.
"Ne," svěsí hlavu. "Co jsem ti provedl?" zeptá se zkroušeně a podívá se na mě strhaným pohledem.
"Zbláznila ses?!" zakřičí po nekonečně dlouhé minutě ticha, kdy na mě nevěřícně hleděl. "Co si myslíš, že děláš?!" křičí dál, v obličeji celý rudý.
Okamžitě si sednu normálně a instinktivně před ním přikrčeně začnu couvat.
"Co se tady děje?!" vletí do pokoje Yuuki s Takeshim. Toto dřív býval soukromí pokoj, podotýkám, že můj.
"Nic! Jen se naše Simona asi zbláznila!" řekne Alex s neskrývaným odporem. Co to do něj vjelo. Až teď si všimnu, že v ruce drží můj bílo-modrý župan, který hodí na postel. "Tohle je moje!" řekne hnusně a pokyne směrem ke svému županu mé posteli, sebere ho a chce odejít avšak Yuuki ho zastaví.
Nevěřícně si nás měří pohledem.
"Co se tu sakra děje? Jak se vůbec opovažuješ na ni řvát?!" urve se na Alexe.
"Ty mě nech být!" odsekne Alex a zhnuseně si Yuuki měří, když se do toho vloží Takeshi.
"Uklidni se!" hukne na Alexe a ten po něm pouze nesmlouvavě hodí pohledem ale dál nic neříká.
"Můžete mi objasnit co se tady děje?" zuří dál Yuuki. "Proč tu ty řveš jako ne lesy? Jsi tu jen z její dobré vůle, tohle by sis neměl dovolovat!" řekne povýšeně Yuuki a založí si ruce na prsou a pozvedne bradu. Nevěřícně na ni vyvalím oči. Alex na moment zkamení a pak sjede pohledem ke mně.
"Když jsem tu jenom z tvé dobré vůle tak tu vůbec nemusím být!" řekne a razantně odejde z pokoje.
"Alexi," povzdechnu si šeptem. Venku uslyším túrovat motor a odjíždět auto. Neodvážím se hnout, jen nepřítomně civím do prázdna. Opravdu má hloupost, můj chtíč po pohybu, způsobil tohle všechno? Yuuki se ke mně přihrne jako velká voda a začne mě objímat a utěšovat. Okamžitě ji od sebe odhodím.
"Co jsi to provedla?" zeptám se nevěřícně.
"J-já? Vždyť tu ne tebe křičel kvůli hlouposti!" rozpláče se Yuuki.
"Zdá se, že jsi všechno zkazila, skoro jsme spolu začali vycházet!"
"To jsem nechtěla. Ale… ale já myslela, že ho stále nenávidíš a strašně jsem se vylekala, když tu na tebe tak řval, to by si neměl dovolovat není tu doma," pláče dál.
"Právě, že tu doma je! Už tu nejsem jen já, ty a Takeshi, už je tu i další člen a tím je Alex a ty se s tím hold budeš muset srovnat, tak jako se já musím srovnat s tím, že si musím vzít mého dřívějšího nepřítele!" řeknu jí a propaluji ji pohledem, aby věděla, že to myslím vážně. Zvednu se do stoje a přejdu k oknu, kde se posadím na parapet.
"Mě… mě to vážně mrzí, ani nevíš jak," řekne Yuuki, u které už sedí Takeshi a utěšuje ji.
"Příště se nechovej tak povýšeně," a jako by ti to tu patřilo, mám chuť dodat, ale nechci ji ublížit. Vím, že bych to řekla v afektu a pak bych toho litovala.
"Omlouvám se, za všechno," řekne Yuuki s věšenou hlavou a udělá pár kroků ke mně. Seskočím z parapetu a obejmu ji.
"Všechno v pohodě," zeptá se se smutným úsměvem.
"Jasně," mrknu na ni a zase si jdu sednout na parapet vyhlížejíc, když se před domem objeví Alexovo bílé auto. Yuuki pozná, že náš hovor je u konce a společně s Takeshim se vytratí pryč.
Na okně sedím snad celou věčnost, když mi Yuuki přinese deku a kakao. Vděčně od ní oboje přijmu ale dál sedím a dívám se, jestli je Alex už doma. Čas mi absolutně proklouzává mezi prsty, vůbec nevnímám kolik je hodin. Mám pocit, že jen na chvíli zavřu oči když se mnou začne někdo třást.
"Tak já tu nejsem doma, hm? Tak co tu asi tak dělám?! Celý život tu budu jen na návštěvě?!" křičí mi Alex velice tlumeně do ucha. Všimnu si, že venku je černočerná tma a z Alexe táhne alkohol.
"Nech mě," pokusím se o chabí odpor. Když mě nadzvedne jednou rukou do vzduchu a měří si mě znechuceným pohledem.
"Nenechám," štěkne mi do tváře a přehodí si mě přes rameno jako pytel brambor. Vyjde se mnou z pokoje a pokračuje někam dolů, plandám mu na zádech absolutně neschopna pokusit se o nějaký útěk. Dojdeme až do prostorné místnosti, která je vyskládaná starými zatuchlými žíněnkami.
Alex mě na jednu z nich hodí a rozčileně si to rázuje po místnosti sem a tam.
"Co se to s tebou děje?" odvážím se promluvit, když v tom mžiku je u mě, vezme mě za paže a hodí na protější stenu. S tlumeným žuchnutím dopadnu na zem a do očí mi vyhrknou slzy bolesti. Kleknu si na nohy jako kočka a snažím se popadnou dech. To už je ale opět u mě. Vezme mě za bradu a zvedne mi hlavu, očekávajíc facku zavřu pevně oči.
"No tak, Simonko, podívej se na mě a řekni, jak moc mě nesnášíš? Jak moc si to na mě hrála?! Jak moc chceš, abych vypadnul ale necháváš mě tu jen kvůli našim schopnostem?" šeptá mi do obličeje. Snažím se od něj odtáhnout, protože nepředstavitelně smrdí alkoholem ale moje úsilí je odměněno jen pevnějším stiskem. Pomalu otevřu oči a podívám se do těch jeho uhlově černých očí, které jsou normálně nebesky modré.
"Já nic nehraju," řeknu a slza se mi skoulí po tváři.
"Lhářko!" vykřikne a opět se mnou hodí o stěnu. Kdybych uměla používat své schopnosti, tohle by se nemuselo dít, napadne mě těsně předtím než dopadnu na tvrdou zem, kde chybí žíněnka. "Tak co ještě nemáš dost?" sehne se ke mně Alex.
"Co se to s tebou děje?" zeptám se znovu.
"Se mnou nic, to ty ze mě děláš idiota a vodíš mě za nos! Proč mi neřekneš na rovinu co si o mě myslíš?" schoulím se do klubíčka. Alex se nade mnou tyčí jako by byl bůh. "Tak pověz," řekne o něco mírněji.
"J-já nevím. Poslední dobou se to hodně změnilo. Všechno se změnilo! A můžeš za to jen a jen ty! Nenáviděla jsem tě! Nechtěla jsem tě tu, málem jsem se kvůli tomu všemu zabila ale teď už to tak není. Nejspíš jsem se zamilovala," přiznám s pohledem upřeným do podlahy. Po tvářích mi stékají potoky slz, přes které na Alexe skoro nevidím.
"Je tak krásné sledovat, jak to na mě hraješ. Tohle není pravda, je to hloupost, výmysl! Ještě dnes ráno bych řekl to samé ale teď už ne," zasměje se šíleným, hýkavým smíchem a s jiskřičkami v očích jde ke mně. Automaticky začnu couvat, když během chvilky narazím na zeď. "Mně neutečeš," usměje se potěšeně Alex a dál ke mně přistupuje jako by si vychutnával každý krok, sebemenší nárůst mého strachu.
Najednou jako by se ve mně něco zlomilo. Cítím jak mnou proudí neznámá energie, která mi dodá odvahu. Postavím se a pomalu jdu Alexovi vstříc, dlaně otočené směrem k němu. Nechci se s ním prát. Jakmile přijde ke mně položím mu ruce na obličej a on na mě vytřeští oči. Začne do mě proudit jeho energie a Alexovi oči pomalu začnou měnit barvu na modrou. Kůže mu začne pomalu blednout.
"Dost," vydechne ztěžka a já ho úlekem pustím. Okamžitě padne na kolena a poté se odporoučí k zemi.
"Alexi!" zděsím se. Co jsem to provedla? zděsím se. Přiskočím k Alexovi a otočím ho na záda. Je v bezvědomí. Pomalu mnou začíná otřásat panika. Co mám dělat?
"No tak, Alexi, prober se!" třesu s ním. Leží mi v rukou jako hadrová panenka. Napadne mne ho polít vodou, nebo ho praštit, ale strach co by mi provedl poté mi to nedovolí. Ještě pořád nevím jestli vystřízlivěl.
Panika mnou prostoupí a začnu přerývavě dýchat a z úst mi začnou vycházet první vzlyky. Vzedme se ve mně vlna vzteku a já ho vší silou uhodím do prsou.
"Co mi to děláš?!" zakřičím na něj a praštím ho znovu, když najednou ucítím jak se pode mnou slabě pohne. "Alexi?" zašeptám s nadějí v hlase a pohledem visím na jeho dosud nehybném obličeji. Pomalu začne zavírat dosud otevřená ústa. Víčka se mu zatřesou a on je pomalu otevře. Chvíli jen tak civí do stropu a pak pohledem přejde ke mně.
"Co jsi mi to provedla?" vydechne tak, že to skoro neslyším. Zní to spíš jako dlouhý povzdech než věta.
"N-nemluv," vzlyknu a pohladím ho po tváři. Je smrtelně bledý, ale žije. Opatrně se k němu nakloním s obrovskou touhou ho políbit.
Pomalu se nad něj nahnu a otřu své rty o ty jeho. Cítím jak se pod tím jemným dotekem zachvěje a potěšeně se usměju. Opatrně ho políbím, jeho ústa se pod těmi mými pootevřou a já vdechnu jeho vůni, z které mám pocit, že asi brzy zešílím. Najednou se ale něco změní. Alex mě chytne za zátylek a přitáhne si mě blíž. Začne mě hrubě líbat a já cítím jak mě opouští polovina mé energie, když se ode mě naprosto nečekaně odtrhne.
"Doufal jsem, že to uděláš," vydechne mi do tváře. A složí hlavu vyčerpaně na podlahu.
"Co udělám?"
"Že mě políbíš. Jedině tak jsem tě mohl připravit o energii, kterou jsi mi vzala. Mimochodem, kde ses to naučila?" zajímá se.
"Nikde, přišlo to náhle, v obraně," pokrčím rameny a s bolestivým zasyčením se natáhnu vedle něj na žíněnku.
"V obraně?" nechápe. "Co se tu stalo? Naposledy si pamatuju jen to co mi vykládala Yuuki a pak, že jsem odjel do nějaké hospody, kde jsem pil a pil," řekne ztěžka a rozkašle se. Chce se otočit na bok, aby se mu lépe dýchalo ale narazí do mě. Chce mě obejmou ale já ho odstrčím. "Co se stalo?" zeptá se znovu.
"Ty si nic nepamatuješ?" zeptám se.
"Ne," svěsí hlavu. "Co jsem ti provedl?" zeptá se zkroušeně a podívá se na mě strhaným pohledem.













ty jsi to sem k tomu nedala! ale včera jsi mi to slíbila, tak to koukej napravit!
počkej, a jak to myslíš - donucena? *nevinný úsměv* žádný nátlak v tom určitě nebyl