Time for driving - část 16.

21. srpna 2009 v 15:22 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Ahooj! Mám pro vás špatnou zprávu, včera jsem se vrátila, zhltla pokráčka a padla mrtva do postele a ráno jsem šla s Nikki bruslit a vrátila jsems e až kolem 12 i s Nikki a koukaly jsme na Bruna takže korekci co? nemám, správně.... Každopádně abyste si nemysleli, že jsem tak zlá dávám vám sem neupravenou část, ještě nevím do jaké míry ji budu měnit, pokud vůbec... Pokud se něco změní, tak to aktualizuju a nové (změněné) části budou kurzívou.. =)) Snad se vám nové pokráčko bude líbit.... =)) Mějte se krásně.. =))


"Oni tě už propustili?" zeptá se a dál mě drtí v objetí.
"Y-Yuuki," dostanu se sebe. "Nemůžu dýchat!"
"Promiň! Tak co jak ti je, jak to, že tě už pustili?"
"Je to zásluha Alexe. Ošetřoval mě můj budoucí tchán," řeknu a při tom posledním slově se zašklebím a Alex propukne v hlasitý smích. Podívám se po něm a on pouze omluvně pokrčí rameny a pochichtává se dál. "Tak to zařídil tak, že mě pustili, ale ještě zítra musím ležet," přiznám.
"Tak pojď," řekne Yuuki a natáhne ke mně pomocnou ruku.
"Nevím jestli to do schodů zvládnu, je tu Takeshi?" zeptám se s nadějí v hlase. Yuuki se na mě omluvně podívá a zakroutí hlavou. "Nevadí, já to nějak zvládnu," mrknu na ni a donutím Alexe, aby mě pustil. Opatrně se postavím na zraněnou nohu, na té se bohužel neudržím a skončím na zemi. Což vyvolá salvu smíchu jak u Yuuki tak u Alexe.
"Tak pojď, já ti pomůžu. Opět," směje se mi Alex. "Ale musíš mě navigovat," mrkne na mě a opět mě chytí do náruče a já mu ruce ovinu kolem krku. Pomalu stoupá do schodů a má problém mě pronést.
"Dveře na konci chodby," hlesnu. Alex jen přikývne a donese mě do pokoje.
"Páni," vydechne ohromeně. "Tančíš?" zeptá se s pohledem upřeným na baletní tyč.
"Tak trochu," řeknu. Nikdy jsem nebyla profesionálka ale baví mě to, ale to už mu vysvětlovat nechci. Alex se už ale dál neptá a položí mě na postel.
"Ještě ti donesu věci. Mimochodem, který pokoj si můžu vybrat? Respektive, které jsou volné?" zeptá se ještě ode dveří. Na chvíli se zamyslím, protože ani nevím, který pokoj Yuuki pro Takeshiho vybrala.
"Nepotěším tě, musíš se zeptat Yuuki. Nevím, který pokoj má Takeshi," řeknu a Alex si povzdechne.
"Co už," utrousí a odejde. Ještě než mi Alex přinese věci, usnu.



"Simono! Simono Amiru! Tohle nemyslíš vážně!" křičí na mě povědomí hlas ve snu. Lenošně se převalím na bok, ve snaze zahnat ten sen. "No opovaž se spát dál!" Sakra to je hrozný sen. Když v tom si uvědomím, že se mnou třese Yuuki.
"Co je?" zeptám se zmateně.
"On se sem stěhuje! Hned vedle tebe do pokoje!" křičí na mě.
"Yuuki uklidni se, neřvi. Mám celkem citlivý sluch," zamumlám a chytnu se za hlavu, kterou mi cloumá náhlá bolest.
"Ne, neuklidním se! Jak to můžeš po tom všem dopustit?!" šílí dál a já se jí snažím neposlouchat, noha už mě nebolí takže musím najít něco na sundání té sádry.
"Posloucháš mě?!"
"Ano, ještě před pěti minutami jsem tě poslouchala, ale myslíš, že mě se to líbí, že se sem stěhuje?! Ne, nelíbí ale co s tím nadělám. Musíme se řídit pravidly, kterými se řídili i naši předci! Nikdo si je nedovolil porušit, takže ani mi to neuděláme. Radost z toho nemám ale co s tím nadělám?! Nic a ty už vůbec ne, tak se s tím nauč žít!" řeknu jí zostra. Yuuki má slzy na krajíčku, zvedne se a uraženě odejde. Ani jsem si neuvědomila, že v průběhu rozhovoru jsem si stoupla, dojde mi to, až se bolestí hlavy zhroutím na podlahu, která příjemně chladí.
"Jsi v pořádku?" vtrhne mi Alex do pokoje. Zvedne mě z podlahy a já tiše protestuji, proč mě bere od něčeho co tak krásně chladí?
"Máš horečku, potřebuješ studenou sprchu a aspirin," zkonstatuje a nese mě do koupelny. Koukám, že už se tu stihl rozkoukat. Opatrně mě položí na okraj vany, jednou rukou mě stále podpírá a druhou mi přejede po zádech hledajíc jestli mám podprsenku.
"Bohužel budeš do vody muset svléknutá," řekne bez náznaku žertu. Pouze se na něj ušklíbnu a zavrátím hlavu. Mám pocit, že pocit, že nestojím na rovné zemi. Všechno se se mnou točí. Alex mi pomalu začne sundávat kalhoty, když v tom se najednou zarazí.
"Ta sádra je taky celkem problém," zkonstatuje suše Alex a zmizí mi z očí. Jeho podpírající ruka zmizí z mých zad a já začnu pomalu, ale jistě, padat do vany. Rozhodím kolem sebe ruce ve snaze se něčeho zachytit, když mě kolem pasu obejme silná paže.
"Nepadej," vydechne mi Alex do tváře. Tomu se to kecá. "Bohužel, tvá dílna je za skládaná Takeshiho věcmi, takže jsem tam nic na sundání nenašel, a potkal jsem Yuuki. Až ti bude lépe, měla by sis s ní promluvit," řekne a pomalu mě posadí zpět na chladnou podlahu. Chci se zapřít o ruce ale ty mi podjedou a já sebou plesknu na zem. Hlavou se udeřím o vykachlíkovanou podlahu a bolestivě zaúpím, mžitky před očima se zdvojnásobí. Alex je okamžitě u mě a bere můj obličej do dlaní.
"Jsi v pořádku? Ne, nemluv, bylo by ti akorát hůř. Tu sádru rozlomím, neměl by v tom být problém. Hlavně se prosím nelekni," mrkne na mě a já chabě přikývnu. Připadám si jako na lodi, vše se se mnou točí a točí. Něco hlasitě křupne a pak letí kus ,něčeho´ do kouta. Zmateně se podívám na Alexe, který mě okamžitě bere do náruče a pokládá do vany, kde pustí studenou vodu. Stoupne si za mě a svlékne mi košili.
"Otoč se na břicho, neboj, zatím jsem nic neviděl," řekne povzbudivě a já ho poslechnu. S jeho pomocí se otočím na břicho a uvelebím se ve vaně, kde stoupá ledová voda. Po pár minutách se začnu otřásat, cítím, jak ustupuje horkost a začínám vidět zřetelněji. Alex sedí na okraji vany a se zaujetím mě pozoruje. Unaveně zavřu oči a obejmu si trup.
"Je ti lépe?" zeptá se tiše.
"Ano, o moc lépe," vzdychnu a opět rozlepím oči. Alex stojí kousek ode mě a podává mi župan.
"Nevím, kde máš své věci, nechtěl jsem se ti v nich hrabat, ten je můj. A upozorňuji tě, že ho chci vrátit," zasměje se a mě vyletí koutky úst vzhůru. Pomalu se přetočím do sedu a s jeho pomocí vylezu z vany. Přijmu župan, do kterého se následně zabalím. V koutě uvidím mou sádru a usměju se. Zkusmo zahýbám nohou.
"Lepší, viď?" zeptá se s úsměvem Alex.
"Mnohem. Mimochodem děkuju," řeknu s úsměvem a chci se rozejít do pokoje, když mě však Alex zastaví.
"Ne tak zhurta mladá slečno, i když se rychle regeneruješ, neznamená to, že bys už teď mohla normálně chodit. Dej té noze ještě alespoň den, ano?" řekne káravým hlasem jako bych byla jeho dítě. "Pojď pomůžu ti, celá se třeseš," řekne s vážnou tváří a opět se pro mě natáhne. Až teď si uvědomuji jaká je mi zima a zároveň si uvědomím teplo sálající z Alexovi kůže. Přitisknu se k němu pevněji a nehodlám ho pustit ani když mě pokládá na postel.
"Počkej, musíš mě pustit," řekne a snaží se uvolnit mé zatnuté ruce. Snažím se s ním bojovat ale jsem příliš zesláblá na to, abych mu mohla dlouho vzdorovat. Nakonec nade mnou zvítězí a já si připadám příliš vyčerpaná. Opatrně mě položí na postel a stáhne ze mě svůj župan. Až teď si všimnu, že je tmavě modrý, jako noční obloha a voní jako kočka, vyhřívající se před krbem. Nakonec mě přikryje a zvedne se k odchodu.
"Neodcházej," pípnu tiše, když je skoro u dveří. Vím, že mě uslyší.
"Proč bych neměl?" zeptá se a s povzdechem svěsí hlavu.
"Zima," řeknu a přitáhnu si přikrývku blíž k tělu. Alex si povzdechne a odhodí župan pod baletní tyč. Cestou k posteli si svlékne košili, venku se už setmělo, takže nevidím jak bez ní vypadá. Když dojde k posteli zaváhá, jako by nevěděl jestli má vstoupit nebo ne. Jako bych po něm chtěla snad něco špatného.
S velkým úsilím se posunu na druhou stranu postele čímž mu vytvořím dostatek místa, aby si mohl pohodlně lehnout. Otočí se ke mně zády a posadí se. S dalším povzdechem si lehne na postel. Chvíli jen tak leží na zádech, já ho jen pozoruji a čekám co bude dál. Nakonec se ke mně otočí a vleze za mnou pod peřinu, kde si mě přitáhne k sobě. Nijak se mu nebrání, naopak se k němu o to víc přitisknu až z ničeho nic zasyčí. Zkoumavým pohledem se na něj podívám.
"No co? Jsi hrozně studená," usměje se něžně a přitáhne si mě blíž. Pod rukama, které mám opřené o jeho hruď cítím provazce svalů, ale netroufnu si je prozkoumávat. Alex se z ničeho nic zatřese.
"Zima?" usměju se.
"To taky," řekne a já div vidím jak na mě vyplazuje jazyk. Tichounce se zasměju a on si odfrkne.
"Co zas?" zeptám se.
"No… já být tebou tak se moc nesměji. Pořád jsi více vysvlečená než oblečená," ušklíbne se a já zrudnu jako ředkvička. Má pravdu, od doby kdy mi sebral jeho župan mám na sobě pouze mokré, příšerně studící kalhotky. Otřesu se zimou ale chci od sebe Alexe odstrčit, avšak jeho ruce mi to nedovolí, zmateně se na něj podívám a střetnu se s jeho něžným pohledem. Okamžitě sklopím zrak a přestanu se bránit, když si mě přitáhne o něco blíž.
"Proč mám pocit, že je tu něco mokrého?" řekne po chvíli ticha zamyšleně. Počkat, jemu to vážně nedošlo?
"Ehm, to je moje spodní prádlo," dostanu ze sebe a opět se trochu zastydím. Pořád mám na sobě ty tretky z nemocnice.
"Tohle nejde, takto se nikdy nezahřeješ," povzdechne si Alex. "Ta vana asi nebyl nejlepší nápad ale co jsem měl dělat?" povzdechne si zkroušeně. Nevím co mu na to říct. Po chvíli mě od sebe odstrčí, zmateně se na něj zamračím, on se však na mě nedívá, pouze sebere ze země svůj župan a košili a odejde.
Schoulím se pod dekou do klubíčka a opět se mi začne příšerně motat hlava a po tvářích se mi začnou hrnout slzy. Co se to se mnou děje? Copak takhle se chováte k člověku, kterého ze srdce nenávidíte? Nebo jsem tu nenávist dokázala nějakým záhadným způsobem potlačit? Nechápu to… Zatřesu hlavou ve snaze vyhnat všechny myšlenky z hlavy a mžitky před očima ještě zesílí, jako bych měla každou chvíli omdlít. Snažím se zhluboka dýchat a chytnu se postele. Co se to děje? Najednou mnou začne otřásat zimnice.
Když v tom mi do pokoje pronikne úzký proužek světla a já se otočím ke dveřím, ve kterých stojí Alex s něčím v ruce. Už na sobě nemá rifle ale plátěné kalhoty a je stále bez trička. Odvrátím od něj pohled a snažím se zhluboka dýchat a uklidnit ten třes.
"Jsi v pořádku?" zeptá se zmateně ode dveří se starostlivým výrazem. Copak mě nevidí, jak vypadám? "Přinesl jsem ti pyžamo, zase moje. Opravdu se ti nechci hrabat ve věcech, je to nezdvořilé," povytáhne jeden koutek úst vzhůru. Pomalu se zapřu o loket a pokusím se posadit, loket mou váhu však neudrží a já se zhroutím opět na postel.
"Asi budeš potřebovat pomoc viď?" zkonstatuje Alex a jde ke mně. Opatrně mě podepře a pomůže mi dostat se do jeho trička, které si mi asi tak do půlky stehen. "Asi tě nepotěším ale ty kalhotky musí dolů, zvládneš to?" zeptá se bez známky žertu a já se na něj jen ušklíbnu. Alex mě k sobě otočí zády a podepře mě tak, abych byla pořád v sedě. Snažím se zachytit lem kalhotek ale nejde mi to. Opět si připadám jako hadrová panenka, která nic nesvede. Alex na nic nečeká a opatrně mi pomůže. Zachytí lem kalhotek a pomalu je začne stahovat dolů. Vnímám jeho doteky jako nikdy dřív, slyším jak se mu zrychluje tep a zkracuje dech. Když mi konečně stáhne kalhotky z nohou odhodí je někam do prostoru. Tričko, do kterého mě navléknul je naštěstí dostatečně dlouhé na to, aby zakrylo vše co je potřeba. Cítím jak se Alexovi klepou ruce, když mi pomáhá natáhnout kalhoty. Bohužel ani já nemůžu zatajit své přerývavé dýchání.
Když mi Alex konečně nevlékne kalhoty položí mi ruce na vnější stranu stehen a pomalu jede přes boky a pas nahoru k ramenům a zpátky na pas, kde mě obejme a hlavou se mi zhroutí do důlku mezi krkem klíční kostí. Oba zhluboka oddechujeme pod návalem náhlých událostí a změnou našeho chování. Klidně čekám až se uklidní a položím své ruce přes ty jeho. Náhle mě z ničeho nic pustí.
"Musíš být unavená, pojď spát," zašeptá téměř neslyšně a já ho poslechnu. Položí se na postel a já si lehnu na něj. Něžně mě k sobě přivine a já nám na chvíli pocit, jako by mě líbal do vlasů, ale to se mi asi jen zdálo. Jednu ruku si zkroutím pod sebe a druhou ho obejmu kolem pasu a jemně ho pohladím po boku. Opět ostře vydechne a jeho tělo ztuhne. Mžitky před očima zmizeli tak náhle, jako s jeho odchodem přišli, ani už se neklepu. Je mi báječně, v jeho náručí je příjemně teplo a já se blahem zatetelím.
Náhle se Alex posadí a následně se zvedne. Nechápavě si ho měřím. Pomalu přejde k oknu a opře se o parapet.
"Děje se něco?" zeptám se zmateně, když nic neříká a jen se svěšenou hlavou stojí u okna a zhluboka oddychuje.
"V podstatě ano. Nevím jak ty, ale já jsem tak trochu zmatený, i když v podstatě ne. Sakra co se to děje," zaúpí a chytí se na hlavu. "Musím pryč," řekne a řítí se ke dveřím.
"Nechoď," řeknu se slzami v očích. "Zítra bude vše v normálních kolejích. To co je dnes v noci bude zapomenuto s raním probuzením," škemrám. Alex se zarazí a podívá se na mě.
"Vážně si přeješ, abych zůstal? Opravdu to chceš? Nejsem svatý, mám své zásady a také své chyby. Ptám se znovu, opravdu to chceš? Ještě se dá couvnout, nevím co by s námi bylo, kdybychom porušili všechna pravidla ale pokud si to přeješ udělám ti to k vůli. Nechci se vzdát svého daru, a ty to víš, ale pokud si to přeješ… Ptám se tě potřetí, chceš abych zůstal?" vychrlí na mě Alex zoufale. Co se to děje? Zmateně si ho prohlížím. V tichosti stojíme dalších pár minut až Alex svěsí hlavu a sáhne po klice.
"Ne," vydechnu, rychle shodím nohy z postele a postavím se. Chci se k němu rozejít ale nohy mě neunesou a já se zhroutím na podlahu. Okamžitě je u mě a bere mě do náruče, obročím mu ruce kolem krku a nechám se odnést zpátky na postel. Alex mě posadí na okraj a klekne si přede mne, vyčkávajíc až se uklidním. Zase se mi zamotala hlava. Zhluboka dýchám pootevřenými ústy s pohledem upřeným na něj.
"Chci, abys tu zůstal," kňuknu, když se konečně uklidním. Alexovi zajiskří v očích a zvedne se do úrovně mých očí a obejme mě kolem pasu. Obtočím mu ruce kolem krku a více ho k sobě přimáčknu. Opět zaboří svůj obličej do důlku mezi krkem a klíční kostí. Cítím jak vdechuje vůni mé kůže a nosem mi přejíždí krku, až se z toho jemného pohybu celá zatřesu. Pomalu jede nosem výš, přes lícní kost až k ústům, kde se zastaví čekajíc na mou reakci. Zostra vydechnu a napnutě čekám co bude dál. Jemně se tře svými rty o mé. Rukou mu jemně prohrábnu vlasy a on to začne brát jako pobídku a začne mě jemně líbat. Užívám si dotek jeho rtů a trochu pootevřu ústa. Na nic nečeká a vnikne do nich svým horkým jazykem. Pomalu mě laská a já mu jeho dotyky oplácím. Když už mám pocit, že kvůli nedostatku kyslíku omdlím, něžně se ode mě odtáhne.
Není potřeba nic říkat pouze se usměje a lehne si zpátky do postele. Já se k němu opět přitulím a během pár minut usnu.

Ráno se probudím celá zmatená, opravdu se to všechno v noci stalo nebo to byl jen další z podivných snů? ptám se sama sebe. Rozespale si protřu oči a převalím se na posteli, ale do nikoho nenarazím. Alex tu není, proč mě to nepřekvapuje?
Líně shodím nohy z postele a podívám se na své oblečení. Mám na sobě stále Alexovi věci, černě tričko s nějakou mně neznámou skupinou a šedé tepláky. S povzdechem se zapřu o postel a pokusím se opatrně postavit. Naštěstí to není moc těžké. Dokulhám se ke skříni, kde si na sebe vezmu svoji noční košili a Alexovi uložím na postel. Pomalu, opřená o zeď, dojdu až ke dveřím. Vypotácím se na chodbu a nahlídnu do pokoje Takeshiho. Je nádherný. Ještě jsem ho od své nehody neviděla. Je celý laděný do japonského moderního stylu, vše v nerezu nebo šedé a černé. Mám chuť nahlédnou také do Alexova pokoje ale něco mě zarazí. Přejdu ke schodům a pomalu jdu dolů, když se mi na předposledním schodu zvrtne noha a já se skutálím až ke kuchyni, ve které způsobím velké pozdvižení.
"Ty teda máš ántre," přivítá mě se smíchem Takeshi a jde mi pomoct se zvednout. Rozhlédnu se po kuchyni, hledajíc Alexe. "Pokud hledáš Yuuki není tu. Šla se projít, vy jste se asi hodně pohádaly, že?" zeptá se Takeshi a já si v duchu oddechu, že ho nenapadlo, že Yuuki zrovna dvakrát nehledám. Alex sedí v klidu na barové stoličce, popíjí kávu a čte, s předstíraným zájmem, nějaké noviny. Hodí po mě ustaraně pohledem ale když vidí, že mi pomáhá Takeshi dál se věnuje své snídani.
"Ani ne, jen jsem jí řekla asi něco co nechtěla slyšet," odpovím na takeshiho otázku. "Bohužel, tentokrát není vina na mě. Musíme počkat až se nám Yuuki umoudří," povzdechnu si a jdu ke stolu.
"Což se mnou v domě půjde jen těžko, že?" zasměje se Alex od novin a Takeshi se k němu přidá, po chvíli se však zarazí.
"Promiň, byl to hloupí vtip, ale má pravdu. Jak je chceš umířit? Jsou jako kočka s myší," zkonstatuje Takeshi.
"To kdybych věděla," řeknu s pohledem upřeným před sebe.
"Máš hlad?" zeptá se po chvilce Takeshi. Němě přikývnu. Alex nahodí zmučený výraz a jde mi nachystat jídlo. Udiveně mi vyletí obočí vzhůru.
"Moc se nediv, jedla si někdy jídlo, které připravil Takeshi?" zeptá se Alex od linky, kde mi chystá kafe a toasty.
"Ne," řeknu zmateně.
"Tak ani nechtěj, já po něm strávil dva dny na záchodě," směje se Alex a Takeshi po něm z obýváku hodí polštář, který nešťastnou náhodou spadne na rozpálený topinkovač a chytne.
"Kde máš mouku?!" řekne Alex pohotově a já na něj vytřeštím oči. Týden jsem byla v limbu, včera jsem přijela domů a on se mě ptá, kde mám mouku? To myslí vážně?
"Vím já?!"
"Je to tvůj dům ne?" rozčílí se a já se přikrčím pod tónem jeho hlasu. Takeshi přiběhne do kuchyně a podá Alexovi požadovanou mouku a ten ji okamžitě nasype na hořící polštář. Kuchyní se vznese oblak bílého kouře. Mně to nedá a začnu se smát jako šílená. Kluci se po mě vyděšeně podívají.
"No vás dva si ještě někdy pustím do kuchyně," směju se dál a oni se ke mně nakonec přidají. Oba na sobě mají bílý poprašek.
"Co se tu děje?" zeptá se Yuuki s vytřeštěnými oči ve dveřích.
"Ty ses nám vrátila!" raduje se takeshi a vrhne se jí kolem krku.
"Fuj! Běž ode mě ty yeti!" zakřičí Yuuki a rozuteče se do svého pokoje. Takeshi ji pronásleduje a pak už jen slyšíme jak buší na dveře a škemrá, aby jej pustila dovnitř. K mému překvapení ho vpustí a poté už slyšíme pouze cvaknout zámek. Yuuki a Takeshi? usměju se pro sebe. Lepší pár bych si nedokázala představit, ale ještě to samozřejmě není jisté.
S úsměvem se otočím na Alexe, který mě celou dobu pozoruje. Odlepí se od kuchyňské linky a jde ke mně. Jemně přejede špičky prstů po mém obličeji a dá mi pusu na čelo.
"Promiň, že jsem tam ráno nebyl, ale s Yuuki máš pravdu. Musíme na ni pomalu. Zatím si to necháme pro sebe, souhlasíš?" vytáhne koutek úst do nádherného úsměvu.
"Co myslíš tím "to"?" zeptám se nechápavě.
"Hmm. Řekněme změnu našeho chování," řekne s úsměvem. "Promiň mi také to s tou kuchyní, ale já za to vážně nemohl," zasměje se a chytne mě do náruče.
"Co to…" chci se zeptat, když mě předběhne.
"Nedala by sis raději před jídlem sprchu?" řekne a nese mě opět do koupelny.
"Ale já bych to už zvládla sama," řeknu na oko naštvaně. Ruce mu opět ovinu kolem krku a hlavu si položím na jeho hruď. Mou poznámku nechá bez odpovědi a donese mě do koupelny, kde mě posadí opět na vanu.
"Potřebuješ něco donést?" zeptá se mile. Jen zakroutím hlavou a on mě nechá o samotě. Rychle ze sebe shodím oblečení a vlezu si pod sprchu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klikni! =)))

Click

Komentáře

1 Michka | Web | 21. srpna 2009 v 19:01 | Reagovat

asi ti nemusím říkat, že jsi naprosto úžasná  :-) ... a navíc jsi se tak moc obětovala a dala to sem i bez korektury (což mi přirozeně vůbec nevadí  :D )...

2 Tulinnka | 31. srpna 2009 v 22:06 | Reagovat

Dost dobrá kapitolka. Už aby byla další.

3 Mariana | E-mail | Web | 2. září 2009 v 17:30 | Reagovat

Páni, tuhle povídku jsem teprve dneska objevila, ale už jsem ji dvakrát přelouskala celou jedním dechem. Fakt se mi děsně líbí!! Doufám, že další kapitola bude co nejdřív...

4 Pluviassol | Web | 2. září 2009 v 20:47 | Reagovat

Michka: nakonec korektura ani nebude, jen jsem opravila drobné chyby... =))

Tulinka: po víkendu by tu měla být.... =))

Mariana: děkuju! =)) ani nevíš jak jsi mě potěšila.. =)) jak už jsem psala pokráčko bude po víkednu.. =))

5 Kolda | Web | 4. září 2009 v 20:31 | Reagovat

Omlouvám se, že jsem nepsala komenátře, to ode mně nebylo hezký=(
V každým případě ti chchi kapitoly mooc pochválit, jsou perfektní!!=) Líbí se mi, jak se to mezi ALexem a Simi rozvíjí=) Tak rychle pisej dáál!=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama