Time for driving - část 15.

1. srpna 2009 v 16:30 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Takže je tu moje poslední nadílka pro vás! =)) Tohle je kratší ale snad se nezlobíte... =))

"To je dárek od Alexe," řeknu klidně.
"Proč? Jako omluva za to, že tě tam nechal? Dost laciné," ušklíbne se Yuuki a já jen pokrčím rameny.
"Řekl mi pár zásadních věcí, z kterých nemám radost a vy mít také nebudete, až vám to řeknu," připravím je na nejhorší.
"Co se děje?"
"Do třiceti let od zasnoubení se musíme vzít, do pěti let od svatby musím otěhotnět a ta nejhorší zpráva pro brzkou dobu, musíme se k sobě nastěhovat, což znamená, Alex se k nám stěhuje," ukončím svůj monolog a v místnosti se rozhostí nepříjemné ticho.
"To nemyslíš vážně," vydechne Takeshi pochvíli. Oba na mě třeští oči, jako bych byla Červená Karkulka v modré.
"Bohužel ano. Nemyslete si, my z toho taky nemáme radost. To, že ho nesnáším se zatím nijak nezměnilo, ale budeme to spolu muset vydržet," povzdechnu si a podívám se z okna. Dál už se bavíme jen o prkotinách. Takeshi mi vypráví, jak probíhala jejich cesta, že rychlost osmdesát kilometrů za hodinu nechce už nikdy vidět.
Do hodiny opravdu přišli naši i s Markem. Vyprávěl mi, jak pomáhal Nurimovi odstranit má zranění. Z Markova a Takeshiho rozhovoru vyplynulo, že Mark půjde k Takeshimu do učení, za což jsem byla Takeshimu vděčná, protože je to ten nejlepší učitel ze všech a Mark bude zajisté dobrým žákem.
Nakonec jsem většinou jen poslouchala, máma švitořila s Yuuki, táta se bavil s Takeshim a bráchem. O mém rozhovoru s Alexem jsem jim zatím neříkala, protože ho v podstatě obviňovali za mnou nehodu. Řetízek jsem schovala pod pyžamo, aby ho zatím neviděli. Opravdu se mi to nechtělo vysvětlovat. Jak je tak poslouchám, z pohodlí své postele, tak po chvíli zase usnu.

Jakmile se ráno vzbudím pípnu si na sestřičku. Okamžitě je u mě.
"Děje se něco slečno?" zeptá se zmateně.
"Ne, promiňte jestli jsem vás vyděsila. Jen by mě zajímalo, jestli nevíte, kdy včera odešla má návštěva?"
"Odešli chvíli po tom co jste, mě informovali, že spíte a pak šli," odpoví mi sestra s úsměvem. "Jak se cítíte?"
"Stále lépe, jen by mě zajímalo, nemáte něco na pití a na jídlo?" zeptám se mlsně. Už od včerejška mě trápí žízeň a hlad, ale včera to ještě nebylo tak hrozné.
"Samozřejmě, že máme. Zatím jste dostávala všechno nitrožilně, ale jestli chcete můžu vám něco lehkého donést," mrkne na mě a já horlivě přikývnu.
"Za okamžik jsem tu," usměje se a odejde. Spokojeně se uvolním na posteli a zavřu oči, když v tom se ozve jemné zaklepání. Lenošně otevřu oči a ve dveřích vidím opět Alexe.
"Neruším?" usměje se a přejde k posteli, kde se posadí.
"Vůbec ne, sestřička mi akorát šla shánět nějaké jídlo. Mám hrozný hlad," řeknu a pohladím si bříško.
"Mám pro tebe dobrou zprávu. Mluvil jsem s otcem. Můžeš se sbalit a jít domů," řekne povzbudivě a já div nenadskočím radostí.
"Vážně? Jak to?"
"Řekl jsem mu, že souhlasíš s tím, že se k tobě nastěhuju. Otec si důkladně prošel tvou katru a naznal, že když budeš ještě dva dny v klidu tak je v podstatě jedno jestli ležíš doma nebo v nemocnici. Takže se sbal, jede se domů," usměje se a rozhodí ruce. Už, už chci seskočit z postele, když mi zakručí v břichu a já se zase uklidním a posadím se zpátky.
"Copak ty nechceš domů?" zeptá se nechápavě.
"Chci, ani nevíš jak, ale hlad je silnější," zasměju se.
"Dobře já ti mezitím sbalím," povzdechne si a dá se do toho. Odnese mé věci i s kyticemi a dárky do auta. Já se mezi tím stihnu najíst a sestra mi odpojí infuzi. Přivezou kolečkové křeslo, na které mě Alex posadí a jede se domů.
"Jak to vyřešíme s tím nastěhováním?" zeptá se mě Alex, po té, co mě usadí do auta. s tou sádrou jsem naprosto neschopna pohybu. Připášeme se a Alex zařadí zpátečku a opatrně vycouvá z řady aut.
"Yuuki a Takeshi už o tom ví. Nejsou nadšení, ale to se dalo čekat, kdo taky je, že? Jak moc to spěchá?" zeptám se očekávajíc další časový limit.
"Jak se to vezme, na jednu stranu bylo už včera pozdě a na stranu druhou by se to dalo ještě odložit. Tlačí na mě otec," vydechne rozzuřeně a pevně sevře volant.
"Zase? Nepřehání to už?"
"Proč myslíš, že jsem žil v Japonsku, hm?"
"Aha, už chápu. Jak dlouho jsi ochotný bydlet ještě doma?" zeptám se a doufám, že řekne minimálně měsíc. Musím na to moje spolubydlící nějak připravit.
"Den. Zítra chci být už nastěhovaný u vás," řekne nekompromisně a mě spadne brada.
"To si děláš legraci?! Vždyť se s Takeshim a Yuuki pozabíjíte! Nemluvě o nás dvou," vychrlím na něj a založím si ruce na prsou.
"Nedělám. Nemusíš se bát. Budu se zdržovat výhradně ve svém pokoji a nebo budu pryč," řekne a jeho hlas nese podtón uraženosti. "A s Takeshim nebude problém. Než jsi přišla do Japonska tak jsme spolu vycházeli dobře, když pominu šarvátky, při kterých jsem musel stát na straně Kurana," dodá a já na něj vytřeštím oči. Cože mi to tu povídá?¨
"To myslíš vážně, že jsi vycházel s Takeshim?"
"Ano."
"A proč tě tedy tenkrát představoval jako nového závodníka?" vzpomenu si na naše první setkání.
"Protože tam byl i Kuran a my museli dělat, že se takřka neznáme, i když pak se to trochu zvrtlo, ale vždyť jsi tam byla tak si to pamatuješ ne?" usměje se.
"Dobře, takže ještě dnes si začneš stěhovat věci?" zeptám se poraženě.
"V podstatě ano. Ale obnáší to jen šatník, postel, stůl notebook, nic víc. Zbytek si musím postupně dokoupit," vypočítá.
"Počkej, jaký zbytek? Vždyť vše co potřebuješ už máš ne?" nechápu. Co by ještě dalšího mohl potřebovat?
"Kávovar třeba. I doma v Japonsku jsem měl u sebe v pokoji kávovar, protože bych ráno bez kafe nevstal. Hlavně, když byl den předtím nějaký závod," zasměje se. Dál už se raději neptám, mohla bych se dozvědět věci, které myslím ani nechci slyšet. Zbytek cesty tudíž proběhne v tichosti, dokud nezastavíme před domem, kde mi pomůže z auta. Do náruče už mě naštěstí nebere, za což jsem mu vděčná, pouze mě podpírá v pase a pomáhá mi dohopsat k domu.
"Ne, schody," zaúpím a připravuji se na nejhorší.
"Žádný problém," usměje se samolibě Alex a pevně mě obejme a vmžiku vyjde těch pár schodů co nás dělilo od vstupních dveřích. Jelikož nemám klíče jsem nucená zazvonit. Během chvíle je u dveří Yuuki a objímá mě.
"Oni tě už propustili?" zeptá se a dál mě drtí v objetí.
"Y-Yuuki," dostanu se sebe. "Nemůžu dýchat!"
"Promiň! Tak co jak ti je, jak to, že tě už pustili?"
"Je to zásluha Alexe. Ošetřoval mě můj budoucí tchán," řeknu a při tom posledním slově se zašklebím a Alex propukne v hlasitý smích. Podívám se po něm a on pouze omluvně pokrčí rameny a pochichtává se dál. "Tak to zařídil tak, že mě pustili, ale ještě zítra musím ležet," přiznám.
"Tak pojď," řekne Yuuki a natáhne ke mně pomocnou ruku.
"Nevím jestli to do schodů zvládnu, je tu Takeshi?" zeptám se s nadějí v hlase. Yuuki se na mě omluvně podívá a zakroutí hlavou. "Nevadí, já to nějak zvládnu," mrknu na ni a donutím Alexe, aby mě pustil. Opatrně se postavím na zraněnou nohu, na té se bohužel neudržím a skončím na zemi. Což vyvolá salvu smíchu jak u Yuuki tak u Alexe.
"Tak pojď, já ti pomůžu. Opět," směje se mi Alex. "Ale musíš mě navigovat," mrkne na mě a opět mě chytí do náruče a já mu ruce ovinu kolem krku. Pomalu stoupá do schodů a má problém mě pronést.
"Dveře na konci chodby," hlesnu. Alex jen přikývne a donese mě do pokoje.
"Páni," vydechne ohromeně. "Tančíš?" zeptá se s pohledem upřeným na baletní tyč.
"Tak trochu," řeknu. Nikdy jsem nebyla profesionálka ale baví mě to, ale to už mu vysvětlovat nechci. Alex se už ale dál neptá a položí mě na postel.
"Ještě ti donesu věci. Mimochodem, který pokoj si můžu vybrat? Respektive, které jsou volné?" zeptá se ještě ode dveří. Na chvíli se zamyslím, protože ani nevím, který pokoj Yuuki pro Takeshiho vybrala.
"Nepotěším tě, musíš se zeptat Yuuki. Nevím, který pokoj má Takeshi," řeknu a Alex si povzdechne.
"Co už," utrousí a odejde. Ještě než mi Alex přinese věci, usnu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klikni! =)))

Click

Komentáře

1 upiirek | Web | 1. srpna 2009 v 18:51 | Reagovat

ať žije TfD!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

2 Michka | Web | 13. srpna 2009 v 23:12 | Reagovat

s hrůzou zjišťuji, že jsem tuhle část ještě neokomentovala  O_O ... což je vážně chyba, protože byla perfektní  :D ... a abys věděla, zbožňuju tě, že jsi donutila Simi a Alexe, aby byli spolu  :-D

3 Rose Dublest | 19. září 2009 v 19:08 | Reagovat

:) aspoň že  ten Alex nie je taký debil:D ako vyzeral:) vyzerá to s nimi sľubne:D a tá sranda so svadbou a všetko okolo toho... to je dokonalé:D strašne moc sa teším na ďalšie diely a idem sa aj ihneď na ne vrhnúť:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama