Takže je tu moje poslední nadílka pro vás! =)) Tohle je kratší ale snad se nezlobíte... =))
"To je dárek od Alexe," řeknu klidně.
"Proč? Jako omluva za to, že tě tam nechal? Dost laciné," ušklíbne se Yuuki a já jen pokrčím rameny.
"Řekl mi pár zásadních věcí, z kterých nemám radost a vy mít také nebudete, až vám to řeknu," připravím je na nejhorší.
"Co se děje?"
"Do třiceti let od zasnoubení se musíme vzít, do pěti let od svatby musím otěhotnět a ta nejhorší zpráva pro brzkou dobu, musíme se k sobě nastěhovat, což znamená, Alex se k nám stěhuje," ukončím svůj monolog a v místnosti se rozhostí nepříjemné ticho.
"To nemyslíš vážně," vydechne Takeshi pochvíli. Oba na mě třeští oči, jako bych byla Červená Karkulka v modré.
"Bohužel ano. Nemyslete si, my z toho taky nemáme radost. To, že ho nesnáším se zatím nijak nezměnilo, ale budeme to spolu muset vydržet," povzdechnu si a podívám se z okna. Dál už se bavíme jen o prkotinách. Takeshi mi vypráví, jak probíhala jejich cesta, že rychlost osmdesát kilometrů za hodinu nechce už nikdy vidět.
Do hodiny opravdu přišli naši i s Markem. Vyprávěl mi, jak pomáhal Nurimovi odstranit má zranění. Z Markova a Takeshiho rozhovoru vyplynulo, že Mark půjde k Takeshimu do učení, za což jsem byla Takeshimu vděčná, protože je to ten nejlepší učitel ze všech a Mark bude zajisté dobrým žákem.
Nakonec jsem většinou jen poslouchala, máma švitořila s Yuuki, táta se bavil s Takeshim a bráchem. O mém rozhovoru s Alexem jsem jim zatím neříkala, protože ho v podstatě obviňovali za mnou nehodu. Řetízek jsem schovala pod pyžamo, aby ho zatím neviděli. Opravdu se mi to nechtělo vysvětlovat. Jak je tak poslouchám, z pohodlí své postele, tak po chvíli zase usnu.