A máme tu další! =))
"Simi nezavírej oči, pomoc už je tu postarají se o tebe!" mluví na mě neustále brácha.
"Neboj, jsem při vědomí. Jen se mi chce strašně spát. Tak strašně spát," vydechnu ale to už cítím, že mě Mark pouští a jdou ke mně saniťáci. Zpevní mi snad všechny končetiny, ošetří zranění a opatrně mě přesunou na nosítka.
"Slečno?" zeptá se mě sympatický mužský hlas. "Vnímáte nás?"
"Ano, naprosto zřetelně. Jen když jste mě ošetřovali tak jsem byla jako mimo tělo neschopna mluvit, slyšet, vnímat, ale byla jsem celou dobu při vědomí," odpovím a podívám se na muže, tak kolem třicítky, který drží v ruce jehlu.
"Poslední otázku, byla jste v bezvědomí?"
"Ano, hned po nárazu jsem na chvíli omdlela," přitakám a zmateně se na něj podívám.
"Nejspíš máte otřes mozku, jak velký zjistí až v nemocnici, teď vám dám sedativa a uvedu vás do umělého spánku. Máte mnoho zranění, která budou potřebovat ruku chirurga."
"Dobře," vydechnu a zavřu oči. Cítím jak mi doktor píchne do ruky a do krevního řečiště vpustí onu látku. Pomalu ale jistě začínám upadat do sladkého bezvědomí.
Probudím se do ostrého slunečního světla. Přivřu oči, ve snaze si na světlo zvyknout. Opatrně se rozhlédnu po pokoji, a s úlevou zjistím, že krk už mám v pořádku. Jsem tu sama, to je divné, kam se všichni poděli? Jak dlouho jsem vlastně spala? Den, týden, měsíc, měsíce? Kdo ví, bohužel tu ale není nikdo, kdo by mi to pověděl. Zhluboka vtáhnu vzduch do plic a ucítím nechutný nemocniční pach. Okamžitě se mi z toho otočí žaludek. Kdybych se měsíc nemyla tak budu vonět lépe než tohle.
Pokoj je celkem velký, jednolůžkový. Kolem mě jsou všelijaké stojany a přístroje. Poznám snad jediný, který hlídá mé srdce. Po levé straně je obrovské okno, které zdobí mnoho květin a jiných dárků. Takže asi jsem spala dlouho, soudě podle toho zaplněného okna. Po pravé straně jsou prosklené posuvné dveře, které jsou z části zataženy žaluzií. Počkat, a kde je televize? Zmateně se rozhlížím po pokoji ale nenajdu ji.
"Já to tu nepřežiju," povzdychnu si pro sebe, když v tom mi do pokoje vletí sestra.
"Vy jste se probrala?" promluví směrem ke mně a já jen slabě kývnu. "Pane doktore pokoj 639 se probral!" zavolá sestra do chodby. Tady se o mě mluví jako o pokoji? Super, lepší místo na zemi už vážně není! vztekám se v duchu.
To už ale do pokoje vchází poměrně mladý, tipla bych tak kolem pětatřicítky, černovlasý doktor v bílém plášti. Někoho mi připomíná ale nemůžu si vzpomenout koho.
"Dobrý den, slečno," odmlčí se doktor.
"Amiru," řeknu a v duchu se ušklíbnu.
"Amiru? Vážně?" zeptá se nevěřícně doktor.
"A jak jsem se vám měla představit? Jako pokoj 639?" povytáhnu nechápavě obočí a chci si složit ruce na hruď ale zavedená infuze mi to nedovolí.
"Ne, jen se chci ujistit, že se tak doopravdy jmenujete!" vyštěkne na mě uraženě doktor. Koho mi jen připomíná?
"Ano, skutečně Amiru. Simona, pokud chcete znát i křestní jméno," řeknu a mám sto chutí na něj vypláznout jazyk.
"V tom případě mě velice těší. Jsem Aaron Nurima," řekne hrdě a mě spadne brada. Tohle musí být otec Alexe! Jsou si tak podobní… Tedy hlavně chováním. V mžiku srovnám výraz a nahodím pokerovou tvář.
"No a?" zeptám se nechápavě.
"Vy nevíte o tom, že máte tu čest stát se ženou mého drahého syna?" zeptá se nabručeně. Proč mám pocit, že je strašně namyšlený?
"Čest? Děláte si ze mě legraci?" vytřeštím na něj oči.
"Proč bych měl? Alex je skvělý člověk, ovšem myslím si, že s vámi to nebude mít lehké," řekne namyšleně doktor.
"To teda nebude, to se vsaďte," zasměju se.
"Opusťme toto téma, které nikam nevede a přejděme k tomu co je s vámi," uzavře nakonec Nurima.
"Povídejte," vyzvu ho a v duchu se modlím, aby to nebylo moc vážné.
"Měla jste mnoho tržných ran v obličeji, které jsme sešili. Stehy máte už vytažené a kupodivu vám nezůstala ani jediná jizvička, oba víme čím to je ale nemusíme to zde prezentovat, ano? Takže dále, měla jste velmi pohmožděný krk, ten už je však také v pořádku. Nejzávažnější bylo vnitřní krvácení, které se spustilo až po příjezdu do nemocnice, ale nemusíte se obávat všechno je zase v pořádku. Dále máte zlomenou holení kost pravé nohy. Zatím ji máte v sádře ale pokud znáte někoho, kdo má určité léčivé schopnosti tak to bude v pořádku," ukončí doktor a zaklapne mou kartu a opět ji pověsí na postel. Úlevou si oddechnu, čekala jsem že to bude horší.
"Kdy mě pustíte domů?" zeptám se nedočkavě.
"Pozítří, musíme si vás tu nechat tři dny na pozorování, měla jste otřes mozku a dlouho jste spala," řekne zamyšleně doktor.
"Jak dlouho?"
"Co?"
"Jak dlouho jsem spala?"
"Týden," usměje se pohrdavě doktor, jako by to bylo něco špatného. Podívám se z okna. Venku prší, alespoň něco povzbudivého. "Kdybyste něco potřebovala tak pípněte na sestřičku," dodá ještě doktor a odejde.
Zavřu oči ve snaze usnout ale za ten týden jsem tak přespaná, že zaručeně neusnu. Opatrně se posadím na posteli a nohy shodím dolů. Mám nutkání se jít projít ale to by znamenalo se odpojit ze všech přístrojů, za což by mi sestřička nejspíš nepoděkovala. Tak jen sedím a kývu si nohama, i když sádra mi opravdu trošku zavazí. Na sobě mám podivný nemocniční plášť, který mám zavázaný za krkem, pod kterým jsem celá nahá. To mi sem nemohli donést nějaké oblečení? No mám já to ale kamarády, zasměju se.
Vedle postele uvidím malý noční stolek, dychtivě se po něm vrhnu. Otevřu horní zásuvku, ze které se na mě usměje můj mobil. Okamžitě po něm chňapnu a zapnu ho.
"Slečinka se probrala?" uslyším za sebou hlas, na který opravdu nemám náladu, proto se jej rozhodnu ignorovat. "Mluvil jsem s otce, prý je ti lépe."
"No tak, Simi. Jak je ti?" zeptá se, když stále nejsem ochotna na něj promluvit. Ten tón hlasu, jako by měl o mě strach.
"Jsem v pořádku, nemusíš se bát," odseknu nakonec.
"Uf, už jsem se lekl, že jsi oněměla. Jak bys mi potom řekla své ano?" odfrkne si a mě to donutí se na něj podívat. Stojí ležérně opřený o zeď, ruce strčené v kapsách a s úsměvem mě pozoruje.
"Takže vaši ti to už řekli?"
"Co myslíš?" zeptá se naoko nechápavě a přejde k posteli. "Smím?" zeptá se a já kývnu. Posadí se ke mně na postel a opře se o její konec.
"To, že jsme zasnoubení," povzdechnu si.
"Bohužel ano," řekne nedávajíc najevo žádnou emoci.
"Dnes ke mně měl promluvu tvůj otec. Prý, že je to pro mě čest stát se tvou ženou," řeknu zostra a Alex se zasměje.
"Ano, otec je posedlý tradicemi ohledně yawe. Řeknu ti, občas je to psycho. Každopádně si na něj moc dobrý pocit neudělala. Z toho, že nám společně s tvou rodinou, musí vystrojit svatbu není vůbec nadšený, i když kdo je, že ano?" usměje se přičemž zírá z okna.
"Nejde to nějak zrušit? Alexi, vždyť mi se nesnášíme! Tohle nebude fungovat," povzdechnu si a mám chuť zase plakat.
"Hm. Zrušit to nejde, ale musíme se vzít do třiceti let od zasnoubení, takže nám zbývá ještě hodně času. Kolem deseti let, jestli počítám správně," zašklebí se.
"Ano počítáš," povzdechnu si. "Ale i tak. tohle nezvládneme. nebo alespoň já to nezvládnu, buď zabiju tebe nebo sebe," ušklíbnu se na něj.
"Až na malý detail, že jsi nesmrtelná tak proč ne," zasměje se mi a já se k němu neochotně přidám. Třeba to nebude tak těžké spolu vydržet, i když jedna a světlá chvilka přece nesmaže ty ostatní souboje, hádky a provokace.
"Nevíš, jak to rodiče mysleli s tím, že musí zůstat pokrevní linie zachována?"
"Vaši ti toho moc neřekli co? Do pěti let od svatby musíš otěhotnět."
"To ne," vytřeštím na něj oči a on se začne smát.
"Ale ano, minimálně jednou se se mnou budeš muset vyspat." Já ho praštím…já ho vážně praštím!
"Máš ještě nějakou dobrou zprávu?" řeknu s notnou dávkou sarkasmu v hlase.
"Ano, musíme se k sobě nastěhovat a ne, nedělám si legraci."
"Co se stane, když ty pravidla nedodržíme?" vyštěknu na něj najednou. Už mi to začíná lézt krkem. Proč se pořád musíme řídit nějakými pravidly? Zvlášť těmito pitomými pravidly, které postrádají smysl.
"To nevím, ještě se nikdy nikdo neopovážil nedodržet," řekne Alex zamyšleně. "Upřímně řečeno jsem o tom taky uvažoval, že bychom nedodrželi. Ale co když se pak staneme obyčejnými lidskými bytostmi? Nevím jak ty ale já to rozhodně nechci. Zabavovat lidi energie mě velice baví," blýskne po mně úsměvem.
"Toho jsem si všimla," takřka se urazím.
"Jak to vyřešíme?"
"Co myslíš?"
"To stěhování. Budeme žít tady nebo v Japonsku? Přemýšlela jsi už o tom?"
"Ne, protože jsi mi to řekl teprve před asi deseti minutami."
"Já zatím bydlím u rodičů, V Německu jsem teprve týden a pár dní," zhodnotí svou situaci Alex.
"Já bydlím s Yuuki na okraji Berlína. Nejspíš s námi bude bydlet i Takeshi jakmile přijedou," odpovím mu na oplátku a jsem pyšná, že nemusím říct, že také bydlím u rodičů jako on.
"Kolik tam máš pokojů?"
"Pět."
"Vidíš tak jsme to vyřešili ne? Nastěhuju se k tobě, samozřejmě budu platit nájem i inkaso s vámi. Souhlasíš?"
"Zbude mi něco jiného?" posmutním. Yuuki a Takeshi nebudou mít radost.
"Máš pravdu, nezbude. Nemysli si, že jsem z toho nadšený. Dívám se na to pouze z praktické stránky věci. Hněv si můžeme nechat na potom. Doufám, že se mnou budeš trénovat, už mě nebaví bušit do pytle," zasměje se.
"Tak chceš bušit do mě? No dík teda," zasměju se.
"Vidíš, nebude tak těžké spolu vyjít. Nemusíme se mít rádi, stačí jen potlačit naši zášť a je to. I když to bude složité," zamyslí se nad situací. Opravdu všechno bere pouze realisticky a prakticky. Jako by byl někde v práci a jednal v neoblíbeným zákazníkem. Najednou si uvědomím, že v ruce svírám zapnutý mobil.
"Mimochodem, než odejdu. Přinesl jsem ti dárek, jako omluvu, za to že jsem ti nepomohl při té nehodě. Nedokážeš si představit, jak moc mě to mrzí. Hlavně si to špatně nepřeber. Jsi mi lhostejná, tvé city plně opětuji ale nepomoct zraněnému člověku v nouzi, to je moc," svěsí smutně hlavu.
"Nemusíš mi nic dávat," já se tě o nic neprosím, dodám si v duchu.
"Já chci," usměje se. "Nedokážeš si představit jak mě to mrzí. Chodím sem každý den a čekám kdy se vzbudíš, abych ti to mohl dát a omluvit se ti," řekne a sáhne do kapsy saka a vytáhne obdélníkovou krabičku. "Je to jen drobnost, nechtěj po mně zázraky, vždyť tě neznám," usměje se a krabičku mi podá.
Opatrně ji otevřu a pohled mi spadne na překrásný stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru písmen SA, které jsou propleteny.
"To je nádherné," vydechnu. "Opravdu je krásný, až i překvapena jak moc se mi líbí."
"To jsem rád. Ukaž připnu ti ho," mrkne na mě krabičku i s řetízkem mi opět sebere. Stoupne z postele a jde ke mně. "Wow," vydechne.
"Co se děje?" zeptám se nechápavě.
"Oni ti nedali normální pyžamo ale tohle? Nevím jestli si to uvědomuješ ale vidím takřka celá tvá záda a zadek. Ne, že by mi to vadilo, ale tobě by mohlo," zasměje se a já zčervenám jako ředkvička, která má úpal. Slyším něco lupnout a pak už cítím Alexovi ruce na mém krku jak mi připíná řetízek.
"Děkuji," řeknu a pohladím řetízek.
"Jdu ti sehnat něco lepšího na sebe," řekne Alex a než ho stačím zastavit je pryč. Ještě jednou se podívám na řetízek. Povzdechnu si a vytočím číslo Yuuki.
"Simi! Ty jsi už vzhůru? Okamžitě jedeme do nemocnice!" řekne Yuuki a položí mi to.
"No tohle? Co to do ní zase vjelo?" zeptám se sama sebe, aniž bych si to uvědomila, nahlas.
"Co se děje?" zeptá se Alex, který se už vrátil.
"Stihl jsi to v rekordním čase, myslím, že olympionici by ti mohli závidět," zasměju se.
"To víš, máme určité výhody. Tady máš, nic lepšího jsem nesehnal," řekne omluvně a podá mi kupičku věcí. Opatrně ji rozhodím na postel a zjistím, že je to obyčejné bavlněné dvoudílné pyžamo a k němu kalhotky. "Snad jsem trefil velikost. Ještě jsi mi neodpověděla."
"Eh, na co, že ses ptal?"
"Co se stalo," zasměje se.
"Yuuki mi položila telefon."
"Nedivím se jí, ale přesto mě něco dráždí k otázce proč?"
"Nevím, já nestihla mluvit. Ona na mě vychrlila, že přijede a položila mi to aniž bych ji stihla pozdravit, to bylo fakt něco," zakroutím hlavou a dál se dívám na pyžamo.
"Hele budeš se na to jen dívat nebo si to i oblékneš?" zeptá se mě posměšně.
"Já bych ráda ale ty tu pořád jsi," oplatím mu.
"I když odejdu tak tě uvidím přes sklo," ukáže na skleněné posuvné dveře. A sakra, má pravdu. Chvíli sedím a přemýšlím o svých možnostech.
"Pojď," řekne Alex, který se z ničeho nic zjeví vedle mě. Natáhne ke mně ruku a já ji přijmu. Pomůže mi se postavit a pak si mě vyzdvihne do náruče, jako bych nic nevážila. Automaticky mu omotám ruce kolem krku.
"Oho, ne tak zhurta. Musíš s sebou vést stojan s infuzí," řekne a já poslechnu.
"Kam mě to vůbec neseš?" zeptám se zvědavě.
"Na záchod," odpoví prostě a rozejde se na druhý konec místnosti, kde jsou dveře, kterých jsem si předtím nevšimla. zkušeným pohybem je otevře a postaví mě na chladnou podlahu toalety. Ještě se vrátí pro pyžamo.
"S tím oblékáním chceš taky pomoct?" zeptá se a já mám chuť ho praštit, ale on by mi ti nejspíš vrátil, takže nic. Vezmu si od něj pyžamo a sundám ze sebe ten hábit. Teprve teď mi dochází, že když mě nesl, tak jsem na něm ležela v podstatě nahá, paráda.
Oblézt si kalhotky je pro mě nepředstavitelný problém, nakonec skončím na studené zemi, kde se do nich snažím nasoukat, stejně jako potom do kalhot. Zavedená infuze mi velmi překáží, ale netroufnu si ji vytáhnout. Obléct si sako už není takový problém až na infuzi, kterou jsem zatím musela protáhnou a pak musím poprosit sestru, aby mi ji zpravila.
"Alexi?" zavolám doufajíc, že je stále vedle v místnosti.
"To ti to trvalo," vejde s úsměvem dovnitř a okamžitě se pro mě skloní a odnese mě zpátky na postel. Pípnu si na sestru, kvůli té kapačce. "Už půjdu, měj se. Až tě pustí tak se ti ozvu ohledně toho stěhování," řekne a pomalu, lidskou chůzí odchází pryč.
"Děkuju, za všechno," řeknu s mírným úsměvem. Opravdu mi velice pomohl, hlavně se zbavit toho pytle, ve kterém jsem byla navlečena.
"Snad jsem splatil svůj dluh. Tím myslím tu nehodu," řekne a odejde. Moc to nechápu ale protentokrát se to rozhodnu nechat být. Pohodlně se uvelebím na Posteli a hraju si s přívěškem od Alexe. Během chvíle přijde sestra s omluvným výrazem ve tváři.
"Viděla jsem zde syna pana doktora, tak jsem nechtěla rušit, proto jdu tak pozdě," řekne. "Co potřebujete? Všechno je zdá se v pořádku," ohodnotí situaci.
"Alex mi přinesl nové pyžamo ale musela jsem jím protáhnout ruku i s infuzí, nemůžete s tím něco udělat?" zeptám se a strčím jí pod oči ruku s hadičkou.
"Samozřejmě, hned to bude," usměje se na mě mile a dá se do práce. Čekala jsem, že to bude bolet, už jen z představy jehly zapíchnuté v mé kůži se mi otáčí žaludek ale naštěstí to nebylo tak hrozné.
"Tak hotovo," usměje se sestra. "Kdybyste něco potřebovala tak si opět pípněte, pan doktrín mi řekl, že na vás máme dávat pozor," usměje se a zřejmě čeká, že jí vysvětlím proč, ale toho se vážně nedočká. Ať si to PAN DOKTOR všem vysvětlí sám. Ještě chvíli se jen tak povaluji na posteli, když uvidím na chodbě známou hřívu černých, dlouhých vlasů.
"Ahoj!" vletí mi do pokoje Yuuki. Okamžitě ke mně přiskočí a zlehka mě obejme. "Jsem tak ráda, že ses probrala, myslela jsem, že budeš spát už na vždy," zasměje se. "Byla jsi jako Šípková Růženka."
"Taky jsem ráda, že jsem se konečně probrala, jak jsi to zařídila ve škole? Nastoupila jsi?" začnu ji bombardovat otázkami.
"Ne, nenastoupila jsem, nastoupíme až začátkem měsíce. Zašla jsem tam a vysvětlila jsem naši situaci řediteli a rovnou jsem přihlásila i Takeshiho. Uniformy jsem nám vyzvedla," vypočítává Yuuki. "Mimochodem mám pro tebe překvapení!" poskočí nadšením.
"Zase překvapení? No já se mám," zasměju se a čekám s čím přijde. Yuuki se na mě pouze usměje a odběhne pryč.
"Zavři oči!" přikáže mi z chodby a já, i když nerada, poslechnu. Slyším jak Yuuki někoho vede do pokoje. "Můžeš," řekne nadšeně a já otevřu oči.
"Takeshi!" vykřiknu nadšeně a mám chuť ho obejmout ale bohužel nemůžu vstát. ale Takeshi pochopí a okamžitě ke mně přejde a dlouze mě obejme.
"Ahoj, to se dělá, odjet takhle bez rozloučení? A pak, když už jsem v Berlíně tak se dozvím, že jsi v nemocnici. S tebou se opravdu člověk nenudí!" vyčítá mi se smíchem a já se k němu přidám.
"Nedokážeš si představit jak jste mi vy dva chyběli ale musela jsem odjet. Tatínek dostal infarkt a byl v komatu, a pak všechno ohledně yawe, je to děsivý," povzdechnu si.
"Neboj, už jsem mu to všechno řekla, bylo mi jasné, že z tebe by toho nejspíš teď moc nedostal, viď?" mrkne na mě Yuuki a já jsem jí vděčná, že Takeshimu vše vysvětlila.
"Jo, nejspíš máš pravdu. Kde jsou tvoje kamiony?" zeptám se Takeshiho. "A jaká byla vůbec cesta? Povídej, přeháněj!" usměju se na něj a on se pustí do vyprávění.
"Cesta proběhla celkem bez problémů, jen se to strašně táhlo. Hlavně přes Mongolsko a Kazachstán. Na Ukrajině se nám polámal kamion, praskla hadička od chladící kapaliny ale jelikož jsme s sebou vezli takřka celou mou dílnu tak jsme to v pohodě opravili, jen byl problém se dostat pod kamion. Když jsme byli v Polsku tak jsem zavolal Yuuki a ona mi všechno řekla, tak jsem jel rovnou k vám, teď už vlastně k nám domů a musím ti říct, že ta údajná dílna je dost malá," zasměje se Takeshi a já se na něj zamračím.
"Hele buď rád, že alespoň něco," vypláznu na něj jazyk.
"No jsem, ale ta dílna je plná mých krámů a nedá se tam projít, ale vyřešili jsme to jednoduše. Koupil jsem pozemek hned vedle tvého, kde si nechám postavit dílnu podobnou té, co jsem měl v Japonsku a to bude teprve paráda! Ale zatím se budu aklimatizovat protože ta stavba potrvá," povzdechne si Takeshi a sedne si ke mně na postel.
"Neboj, půjde to rychle," konejším ho.
"Snad ano. A jak je tobě?" zeptá se s úsměvem.
"Je mi lépe, všechno se mi hojí rychle až na tu pitomou nohu," povzdechnu si a nenávistně se podívám na sádru.
"Opovaž se si ji zase sundat pilnou na železo," začne se smát Yuuki a my se k ní přidáme.
"Já to myslel spíše psychicky. Viděl jsem civica na zahradě, v podstatě tě chápu, ale to auto je opravdu na odpis. Jsou zlomené oba zadní nosníky a střecha je taky namaděru, přední sklo se díky tomu vysypalo. Kapota zůstala kupodivu celkem v pořádku, ale asi jako jediná. Jediná dobrá zpráva je, že motor je bez porušení," řekne Takeshi s vážnou tváří a mě se do očí vhrnou slzy. Všichni mi tvrdí, že auto je na odpis, ale copak si můžu s klidným srdcem pořídit jiné, když mi dalo takovou práci ho sehnat? Když jsem si ho koupila za první vyhrané peníze? Nevím…
"Zatím nevím jak z této prekérní situace ven," přiznám po chvíli a svěsím hlavu.
"Hele co takhle zavolat rodičům, aby došli?" zeptá se s úsměvem Yuuki, aby odlehčila už tak napnutou atmosféru.
"Skvělí nápad zavoláš jim?"
"Jasně," usměje a jde ven volat.
"Jak se ti líbil pokoj, který ti Yuuki nachystala?" zeptám se.
"Naprosto dokonalý, už jsi ho viděla?"
"Ne, bohužel ne, ale těším se," usměju se.
"Do hodiny jsou tu," usměje se na mě Yuuki, když se vrátí a opět zaujme své místo na mé nemocniční posteli. "Co to máš na krku za přívěsek?" zeptá se se zaujetím Yuuki a vezme přívěsek do ruky.
"To je dárek od Alexe," řeknu klidně.
"Proč? Jako omluva za to, že tě tam nechal? Dost laciné," ušklíbne se Yuuki a já jen pokrčím rameny.
"Řekl mi pár zásadních věcí, z kterých nemám radost a vy mít také nebudete, až vám to řeknu," připravím je na nejhorší.
"Co se děje?"
"Do třiceti let od zasnoubení se musíme vzít, do pěti let od svatby musím otěhotnět a ta nejhorší zpráva pro brzkou dobu, musíme se k sobě nastěhovat, což znamená, Alex se k nám stěhuje," ukončím svůj monolog a v místnosti se rozhostí nepříjemné ticho.
"To nemyslíš vážně," vydechne Takeshi pochvíli. Oba na mě třeští oči, jako bych byla Červená Karkulka v modré.
"Bohužel ano. Nemyslete si, my z toho taky nemáme radost. To, že ho nesnáším se zatím nijak nezměnilo, ale budeme to spolu muset vydržet," povzdechnu si a podívám se z okna. Dál už se bavíme jen o prkotinách. Takeshi mi vypráví, jak probíhala jejich cesta, že rychlost osmdesát kilometrů za hodinu nechce už nikdy vidět.
Do hodiny opravdu přišli naši i s Markem. Vyprávěl mi, jak pomáhal Nurimovi odstranit má zranění. Z Markova a Takeshiho rozhovoru vyplynulo, že Mark půjde k Takeshimu do učení, za což jsem byla Takeshimu vděčná, protože je to ten nejlepší učitel ze všech a Mark bude zajisté dobrým žákem.
Nakonec jsem většinou jen poslouchala, máma švitořila s Yuuki, táta se bavil s Takeshim a bráchem. O mém rozhovoru s Alexem jsem jim zatím neříkala, protože ho v podstatě obviňovali za mnou nehodu. Řetízek jsem schovala pod pyžamo, aby ho zatím neviděli. Opravdu se mi to nechtělo vysvětlovat. Jak je tak poslouchám, z pohodlí své postele, tak po chvíli zase usnu.













Alexův otec se mi rozhodně nelíbí - být Simonou, dávno už ho pošlu... někam xD fajn, já bych to nejspíš neudělala, ale je zábava si to představovat
... vida, Alex si napravil reputaci - to jsem ráda