close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Time for driving - část 13.

30. července 2009 v 21:21 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Ahojky bobánci!!! Tak jsem zpátky z chalupy ale hned zítra odjíždíme do Chorvatska, ale mám pro vás geniální zprávu!! Napsala jsem 18 stránek! =)) Takže je to cca na tři pokráčka, ale nebojte, budou přibývat po dni, nemůžu vás přece napínat... Mám napsané asi půlku stránky, kterou vám sem nedám protože je v podstatě utnutá uprostřed myšlenky takže byste z toho stejně nic neměli.. =)) Takže příjemnou zábavu!!! =)))


Nakoupit učebnice nám netrvá dlouho, není jich moc. Ovšem výběr věcí do Takeshiho pokoje je horší. Chvílemi začínám litovat, že jsem doma nechala svůj notebook. Yuuki lítá sem tam takovou rychlostí, že se jen líně ploužím za ní a vždy, když projde kolem mě tak se otočím a jdu na druhou stranu. Jeden by si o mně mohl myslet, že jsem blázen.
Asi po hodině to vzdám a jdu si sednou. Ovšem i toho Yuuki zneužije a začne ke mně snášet tašky s věci, které už koupila. Naštěstí je tam i nějaká kniha, tak si ji vezmu a začnu číst.
Když už mám pocit, že se v těch taškách utopím jdu najít Yuuki.
"Odnesu věci do auta, ano?" houknu na ni, když ji konečně najdu u záclon.
"Mhm, tak jdi," řekne nepřítomně a dál se plně věnuje vybírání pavučinové záclony. To asi nebude Takeshimu do pokoje. Se smíchem zakroutím hlavou a jdu pro věci.
"Jestli tohle odnesu najednou tak už všechno." Zadívám se kriticky na tašky. Asi po pěti minutách se mi podaří uchopit všechny. Úlevně vyclenu a vydám se k autu s klíčky nachystanými v kapse a připraveným k okamžitému, bezproblémovému použití.
"Už jen kousek," povzbuzuji šeptem sama sebe, když v tom mi spadne na zem jedna z tašek a rozsypou se z ní všelijaké tužky a fixy, které jsme si pořídily do školy. "Sakra!" zakleju a přemýšlím jak věc posbírat tak, aby mi nepopadal ten zbytek.
"Nepotřebuješ pomoct?" ozve se za mnou až moc známí mužský hlas. Okamžitě se otočím. U naleštěného auta nestojí nikdo jiný než

Alex Nurima.
"Co ty tu děláš?! Jak jsi mě našel?" začnu zuřit, i když uvnitř se mě zmocňuje panika.
"Yawe, jestli si ještě vzpomínáš na náš druh, mají i jisté schopnosti navíc, občas. Já mám jednu z nich. Můžu najít své druhy kdykoliv chci, ať jsou kdekoliv, třeba i v pekle," zasměje se a já ztuhnu. Tohle nemůže být pravda.
"Proč jsi tady?" zeptám se opatrně.
"Mám tu jisté neodkladné záležitosti a vypadá to, že se tu i zdržím. Alespoň mě rodiče upozorňovali ať s brzkým návratem do Japonska nepočítám," řekne zamyšleně a pohlédne do dály. Otočím se k autu a odemknu ho. Pomalu začnu všechno soukat dovnitř, když mě Alex obejme kolem pasu a hlavu mi položí na rameno.
"Tohle ti upadlo," zašeptá mi do ucha a strčí mi před obličej věci, které se mi rozsypaly na zem.
"Nesahej na mě!" vyjedu na něj.
"Ale copak, slečna bude zase hrát nedobytnou? Víš o tom, že spolu máme nedořešené účty?" zasměje se tlumeně a dál mě svírá v náručí.
"Pusť mě," upozorním ho znovu.
"Proč bych měl, něco mi uděláš? To by mě zajímalo co, by mi tak malá holka jako ty mohla…" nestihne doříct, když se mu prudce vytrhnu a vrazím mu pěst do obličeje. Bohužel jeho reflexi nezklamou a on mi stihne uhnout.
"Tak ty si chceš hrát? Fajn!" Chytí mě za zápěstí a odhodí mě snad pět metrů daleko, kde zády narazím do zdi obchodního domu. Sotva se vzpamatuji hned se k němu rozeběhnu a praštím ho do břicha, tentokrát však uhnout nestihne ale rámu mi okamžitě vrací. Podaří se mi vyhnout jeho pěsti, která mě chtěla uhodit do obličeje a pokusím se mu podkopnout nohy. Obratně nadskočí a dopadne na všechny čtyři. V mžiku je u mě a povalí mě na zem.
"Pořád stejná," zasměje se a vytáhne mi ruku za zády ještě výš a já zaúpím bolestí. "Řekl bych, že z tohoto se jen tak nedostaneš," zasměje se potěšeně.
"Mýlíš se," dostanu ze sebe přidušeně a shodím ho ze sebe. Pořád ovšem svírá mnou ruku, což mě drží v nevýhodě. Přitáhne si mě k sobě a naše obličeje se setkají. Neváhá ani chvíli a spojí naše ústa v jedny. Okamžitě cítím úbytek energie v mém těle, čím déle mě svírá, tím více se mé tělo podobá hadrové panence.
"Nemáš na to, ještě nejsi připravená na to se mnou bojovat. Ale až budeš, tak to bude zábava," zasměje se a pustí mě. Svalím se na horký beton neschopna vstát. "Předpokládám, že budeme chodit na stejnou školu. Takže se uvidíme tam. A nezapomeň, pořád mi dlužíš závod," zasměje se a nastoupí do auta a s kvílením pneumatik odjede.
Nevím jak dlouho na té zemi ležím, když ke mně přijde postarší pán a něco na mě mluví. Snaží se ze mě dostat co se stalo a pak volá o pomoc. To už je ale u mě Yuuki a prosí je, aby mě odtáhli do auta, že mě zaveze do nemocnice.
"Ne, do nemocnice ne," dostanu ze sebe s vypětím sil.
"Simi! Ty jsi mi zase dala, měla jsem o tebe strach!" řekne Yuuki s úlevou.
"Yuuki v telefonu mám číslo na bráchu, zavolej mu, aby pro nás dojel, v tomhle stavu nejsem schopná řídit. Do nemocnice nepotřebuju, mám jen nedostatek energie," vydechnu ztěžka. Yuuki na nic nečeká a okamžitě volá bráchovi, který slibuje, že za chvíli je u nás.
Připadá mi to jako chvilka, co jsem upadla na horkou silnici, i když si nejsem jistá, jestli jsem náhodou neusnula.
"Simi," vydechne brácha úlevně.
"Odvez nás ke mně domů prosím," vyrazím ze sebe o něco lehčeji než předtím. Dobrá zpráva, energie se mi začíná pomalu vracet.
"To nebude třeba, myslel jsem, že to bude horší a on někdo jen připravil o energii. Byl to někdo z nás viď?" usměje se na mě.
"Ty o tom víš?"
"Ano jsem taky yawe," mrkne na mě.
"O čem to mluvíte?" zeptá se nechápavě Yuuki.
"Teď není čas na vysvětlování," odbude ji brácha a nakloní se ke mně. "Prosím, nemysli si, že jsem perverzní, nebo tak," zasměje se a políbí mě na rty. Chci se od něj odtrhnout a zeptat se ho, co sakra blbne, když v tom ucítím náhlý příval energie. Nelíbá mě jako svou dívku, jen má rty přiložené na mých. Okamžitě se k němu přitisknu silněji, když v tom se on odtáhne.
"To by stačilo, zbytek už zvládneš nabrat sama," usměje se na mě. "Hodíš mě prosím domů? Přijel jsem metrem, protože jsem myslel, že vás povezu i domů."
"Jasně!" řeknu mu nadšeně plná energie.
"Nechcete mi vysvětlit co se tady děje?!" zeptá se Yuuki. Než jí stačím odpovědět rozdrnčí se mi mobil.
"Ano mami? Co potřebuješ?"
"Simi dojeď prosím hned domů, je to důležité a musí u toho být i Mark," řekne nesmlouvavě máma a než se jí stačím dál vyptávat položí mi to.
"Marku?" oslovím bráchu po velmi dlouhé době jménem.
"Hm?" měří si mě pohledem.
"Musíme okamžitě domů, oba. Víš proč?"
"Nemám ponětí," řekne upřímně a rozhodí ruce.
"Myslíš, že by se to mohlo týkat yawe?"
"Možná, ale nevím jestli o tom naši vědí, já jim o tom rozhodně nikdy nic neříkal. Na všechno jsem musel přijít sám. Což mě přivádí k otázce, jak to, že ještě neumíš ovládat energii?"
"Protože mě to ještě nikdo nenaučil," vypláznu na něj jazyk a sednu za volant. Onii-kun nasedne také.
"Yuuki, ty nejdeš?" zeptám se jí, když vidím, že zůstala venku.
"Půjdu až mi vysvětlíte, co je to yawe!" rozčílí se a dá si ruce v bok a já si okamžitě vzpomenu na naši třídní v Japonsku Asadu-senpai.
"Ne co, ale kdo," usměju se na ni trpělivě a vzpomenu si na Alexe, když mi vysvětloval, kdo jsme.
"Myslím, že se to dozvíš u nás doma. Nasedej," usměje se na ni kouzelně brácha. Yuuki neváhá ani chvilku a okamžitě nastoupí.
"Ještě zajedeme k nám domů vyložit věci," řeknu nekompromisně.
Nervózně kličkuju Berlínem a přemítám o tom co mi řekla máma. Opradu se mnou chce mluvit o yawe? Ne to musí být hloupost, jak by se o tom dozvěděla. Ale když to vezmu zase z druhé stránky, jak jsem se k těm schopnostem dostala? Co když jsem je zdědila? Zatřesu hlavou ve snaze vyhnat všechny ty myšlenky z hlavy.
To už ale stojíme před domem. Všichni obratně vyskočíme z auta a rychle nanosíme věci dovnitř a hurá k rodičům.
Než se naděju už stojíme před mým rodným domem. Okamžitě všichni vystoupíme a jdeme dovnitř.
"Mami, jsme tu," zavolám do domu. Máma je okamžitě u nás a se slzy v očích mě objímá. "Co se stalo?" zeptám se nechápavě.
"Pojďte do obýváku, tam vám to vše s tatínkem vysvětlíme," řekne máma a táhne nás všechny do pokoje. Všichni se poslušně usadíme a táta začne.
"Marku, Simono," osloví nás táta se vší vážností. Tohle nebude příjemný rozhovor. "Nikdy jsme si nebyli s matkou jisti, jestli se to opravdu stane, proto jsme jisté události nepřikládali takovou váhu, ale všechno se stalo tak jak nám vaše babička řekla. Jste potomky pradávné rasy yawe, máte její výhody, schopnosti ale bohužel i nevýhody. Děti s těmito schopnostmi se rodí ob generaci. Já jsem generace, které se to vyhnulo, ovšem má matka byla obdarována tudíž i vy máte tento dar. Podle mé matky získávají schopnosti jen prvorozená dcera nebo syn. Kdyby byl Mark dívka nic by se ho netýkalo," svěsí táta smutně hlavu.
"Ale tati," řekne konejšivě Mark. "Víte, mi oba se Simonou víme, kdo jsme. A nebojte, mně se to líbí! Mám schopnost manipulovat s energií a léčit drobná zranění, když se hodně soustředím," pochvaluje si Marka a já jen třeštím oči. Tak proto mi dokázal bez problémů pomoct.
"Simonko, ty to taky víš?" zeptá se mě máma.
"Ano, ale myslím, že jsem lépe informovaná, než Mark a Yuuki také o ničem neví a slíbila jsem, že jí vše vysvětlím."
"Yawe jsou potomci tří ras; elfů, upírů a vlkodlaků. Po upírech máte rychlost, mrštnost, hbitost, postřeh,po vlkodlacích máte schopnost přestat stárnout, když se u vás začnou projevovat vlastnosti upírů a elfů, také máte jejich rychlou orientaci. A po elfech máte krásu a umění ovládat energii. Někteří mohou mít i jiné schopnosti, jako ty Marku."
"Tak počkat! Teď jsi mi to připomněl, když nestárneme a babička je jednou z nás, jak doopravdy zemřela?" vyhrknu na tátu. Od dětství jsme neměli žádnou babičku. Maminčina matka zemřela při porodu a máma vyrůstala bez mámy a tátova prý těsně předtím, než jsme se narodili. Zvláštní bylo, že nikdy nějak moc netruchlil.
"Nezemřela, jsme s ní v neustálém kontaktu. Žije v Japonsku, jmenuje se Asadu. Toto příjmení používá už asi deset let."
"Naše třídní!" chytne se za ústa Yuuki.
"Ano přesně tak. Učitelkou byla už dříve a nechtěla se toho vzdát. A pak jsi k ní nastoupila do třídy. Vždy tě velice chválila," usměje se pro sebe táta.
"Ale, proč mi nikdy nic neřekla?"
"Nesměla, je to logické, nemyslíš? Jak by se ti líbilo, kdyby za tebou přišla třicetiletá dáma a řekla: ,Jsem tvoje babička!´ Nemyslím si, že bys jí věřila."
"To je pravda," souhlasím. "Ale tak to nebylo zas tak závažné sdělení ne?" usměju se na tátu povzbudivě.
"To není všechno, to nejhorší teprve přijde. Ale týká se to už jen tebe," řekne táta směrem ke mně, se zmučeným výrazem ve tváři. Okamžitě pod jeho pohledem ztuhnu a podívám se na mámu, které se do očí derou zase slzy.
"Tati? Co se děje?" zeptám se opatrně.
"Víš, yawe má jedno pozoruhodné pravidlo, kterým se musí všichni řídit, ať už se jim to líbí nebo ne. I babička musela a nikdo s tím nic nenadělal," odmlčí se táta a hlasitě si vzdychne.
"Prosím pokračuj," pobídnu ho otřeseně. Máma se tváří jako by ji tahali za vlasy a táta uhýbá pohledem.
"Musí se jím řídit, aby byla pokrevní linie zachována. Možná už tušíš, že jsou to dohodnuté sňatky…"
"Počkej," skočím mu neomaleně do řeči. "To mi chceš tvrdit, že jsem zasnoubená?" zeptám se nevěřícně.
"Ano už od dvou let," posmutní táta a konečně se na mě podívá. V jeho pohledu se zrcadlí strašná bolest a utrpení. "Nedokážeš si představit, jak mě to mrzí! Takto ti sebrat možnost výběru. Co když se ti nebude líbit," zašeptá a po tváři se mu skutálí slza.
"Jak to funguje?" zeptám se tiše a snažím se zachovat klid, i když se ve mně mísí mnoho pocitů, ale všem začíná dominovat vztek se smutkem.
"Myslíš uzavírání sňatků? Prvorozená dcera si musí vzít prvorozeného syna opačného příjmení," řekne zkroušeně táta.
"Takže mé příjmení Amiru pozpátku je Urima, nikoho takového ale neznám," usměju se a snažím se za každou cenu uklidnit, i když mám chuť křičet.
"Ne, v tvém případě je to trochu jinak, Urima žádného neznáme. Proto tvým snoubencem je Alexander Nurima, i když si nejsem jist, zda on sám o tom už ví."
"NE!" zakřičím a ve vzlykách padnu k zemi.
"Simi, Simonko, je ti něco?" zeptá se vyděšeně máma a okamžitě ke mně přiskočí.
"S Nurimou se už zná. Nenávidí se, několikrát se spolu poprali, naposledy dnes," vysvětlí Yuuki mezitím co já upadám do agonie, ve které cítím pouze vztek a mučivý smutek. Mám pocit, že mi v hrudi roste obrovská bublina bolesti a snaží se prodrat na povrch, ale má kůže jí to neumožňuje.
"To bude dobré," chlácholí mě máma. Pomalu otevřu uslzené oči a s vypětím sil se posadím a následně si stoupnu.
"Co to děláš?" zeptá se mě brácha.
"Musím si provětrat hlavu," řeknu ztěžka a rozeběhnu se ke dveřím. Rychle si nazuju boty a vezmu klíčky od auta.
"Simi počkej v takovém stavu přece nemůžeš řídit!" volá na mě táta. Nikoho z nich už však nevnímám, jako bych měla na očích klapky a viděla pouze své auto.
Nasednu, známým pohybem si připnu čtyřbodový pás a dupnu na plyn. Auto se s kvílením pneumatik dá do pohybu. Rychle přeřazuji z jednoho rychlostního stupně na další až jsem na nejvyšším a přimáčknu plyn co nejvíc k podlaze. Jestli mě teď chytne policie, tak můžu rovnou odevzdat i rodný list.
Ladně kličkuji mezi auty, které jedou oproti mně až směšně pomalu. Nevnímám, kde jsem. Řítím se ulicemi jako pominutá, jako bych jela závod o holý život, když uvidím Alexovo auto, které jede za mnou.
Obratně podřadím a zahnu do nejbližší uličky, kde opět vypálím co nejrychleji pryč. Bohužel Alex se mě drží jako klíště a jede za mnou. Podívám se do zpětného zrcátka, ve kterém uvidím jeho tvář. Leknu se jeho výrazu. Tváří se ublíženě, dotčeně a nanejvýš rozčileně. Co asi způsobilo jeho rozčilení? Moc bych se nedivila, kdyby to byla stejná věc, která rozčílila mě.
Dupnu na plyn a opět se vydám na hlavní silnici, kde naštěstí není moc aut, proto se rozhodnu zkusit něco, na co mě Takeshi pomalu připravoval. Sama pro sebe se ušklíbnu. Pravou ruku předělám z řadící páky na ruční brzdu a zostra vydechnu a soustředím se.
Rychle zatáhnu ruční brzdu, čímž zablokuji zadní kola, a trhnu volantem vlevo. Sešlápnu spojku, uvolním ruční brzdu, zařadím zpátečku a sešlápnu plyn. Momentálně jedu pozpátku a dívám se do Nurimova ohromeného obličeje. Musím si kontrolovat zrcátka ale naštěstí nic nejede, takže bez problémů zvednu levou ruku, zatnu ji v pěst a vztyčím ukazováček.
Nurima na mě vytřeští oči a mně vyletí koutek úst do pobaveného úsměvu. S nasupeným výrazem přidá a drcne do mě. To zase vyrazí dech mě a okamžitě se chci otočit zpátky, když v tom se stane několik věcí najednou. Nurima se už nedívá na mě, ale někam za mě a začne troubit jako pominutý. Mrknu do zrcátka a v nebezpečné blízkosti za sebou uvidím kamion, který mi zatarasil cestu, když vyjížděl z postraní uličky na hlavní. S myšlenkou otočit auto jen o čtvrt obrátky a tím zachránit celou situaci, už však nestačím jednat. Vyděšeně se podívám na Nurimu, hledajíc u něj nějakou pomoc. Ten se však směje od ucha k uchu a jede bezpečně v nejzazším pruhu silnice, kde se mu nemůže nic stát.
Dřív než si to stačím uvědomit přijde tupá rána a já narazím do kamionu. Auto se celé třese, ve zpětném zrcátku vidím jak se deformuje celý zadek mého koťátka a je mi do pláče. Okamžitě přitisknu ruce k obličeji, protože prohnutá střecha prorazí přední sklo a na mě letí střepy. Kamion ve snaze mi nějak pomoc mírně zatočí, což s mým autem trhne a já najedu na obrubník, díky němuž vyletím do vzduchu. Ruce mi vystřelí na střechu ve snaze se něčeho chytnout. A pak…tma.
"Dostaňte ji někdo z toho auta!" slyším z venku křik. Pomalu otevřu oči a zhluboka se nadechnu, když v tom mě do nosu uhodí pach krve. Je jí všude plno. Pokusím se pohnout, naštěstí nejsem zaklíněná tak si rozepnu pás. Auto leží na boku řidiče takže se opatrně sunu ven. Všechno mě bolí, jako bych dostala pořádnou nakládačku. Před očima mám mžitky a pomalu zase začínám ztrácet vědomí, když mě uchopí dvě silné paže a táhnou mě ven.
"Mám ji!" křičí mě povědomí hlas.
"Onii-kun?" řeknu takřka neslyšně.
"Ano jsem tady neboj," zašeptá a pohladí mě po zakrvácených vlasech. "Simi, už jede sanitka, neboj. Postarám se o tebe, hlavně mi nesmíš omdlít. Slyšíš mě? Nesmíš omdlít! Zůstaň tu se mnou," mluví na mě bratr ale já ho skoro nevnímám. Pohled mi padne na bíle Mitsubishi, které stojí poblíž. Podívám se na Alexe a střetnu se s jeho chladným, nic neříkajícím pohledem. Místo, aby vystoupil a šel mi pomoct dál sedí v autě a vše nezaujatě pozoruje. Jako by doufal, že zemřu a on si mě nemusel vzít a strávit se mnou zbytek věčnosti. V jednu chvíli to už vypadalo, že chce snad vystoupit ale nakonec jen zakroutil hlavou a usmál se. naposledy se na mě podíval a s pohrdavým úšklebkem odjel.
"Marku," zašeptám a podívám se na něj.
"Ano, jsem tu neboj, pomoc je na cestě," utěšuje mě stále.
"Já nechci do nemocnice!" řeknu panovačně a pokusím se svraštit obočí, ale bohužel i tato malá činnost bolí.
"Nebuď jako malá, Simi! Jsi hodně zraněná, musí tě ošetřit," řekne nesmlouvavě a vypadá to, že dál nechce diskutovat.
"Můžeš mě vyléčit ty," navrhnu a podívám se na něj s prosbou v očích. Nemocnice, má noční můra. Už jako malá jsem nikam nechtěla chodit, tak si máma udělala zdravotnický kurz, aby mě mohla ošetřovat doma.
"Tohle bych nezvládnul. Máš hodně tržných ran. A nemluv tolik, zbytečně se vysiluješ, sanitka tu hned bude," pohladí mě jemně po tváři, jako bych byla z porcelánu, ale já se nenechám tak rychle odbýt.
"Co bude s autem?" zeptám se a slzy se mi vhrnou do očí. Určitě je na odpis. Takovou nehodu by nepřežil ani tank. Dobře, ten asi ano, ale křehký liftback ne.
"Co myslíš? Půjde na vrakoviště. Simi je mi to moc líto ale zůstala z něj jen plechovka. Ani kdybys ho zpravovala sebe dýl, pochybuju, že by ještě někdy jelo. Je mi to tak líto sestřičko," vzdychne si brácha.
"Ne, já tě prosím, nedávej ho sešrotovat! Nech ho odtáhnout ke mně domů, jakmile přijede Takeshi tak ho dáme zase do kupy a já budu moct závodit," rozpláču se. Zprvu nad ztrátou auta a potom nad bolestí, kterou mi způsobuje pláč.
"Simi… Co když někde uniká palivo a to auto vybuchne, když bude v garáží? Necháš celý dům vyletět do povětří kvůli jednomu autu?" zeptá se, se zdviženým obočím.
"Prosím! Tak ho dej na zahradu! Hlavně ho nenech sešrotovat. V dílně mám obrovské plachty tak ho zakryj, aby na něj nepršelo. Postav ho pod strom, aby bylo ve stínu a poblíž dej hasičák nebo já nevím co všechno, hlavně ho tu nenech! Onii-kun, prosím," škemrám se slzami v očích ale to už slyším sanitku a z vidiny nemocnice se mi začne motat hlava.
"Simi nezavírej oči, pomoc už je tu postarají se o tebe!" mluví na mě neustále brácha.
"Neboj, jsem při vědomí. Jen se mi chce strašně spát. Tak strašně spát," vydechnu ale to už cítím, že mě Mark pouští a jdou ke mně saniťáci. Zpevní mi snad všechny končetiny, ošetří zranění a opatrně mě přesunou na nosítka.
"Slečno?" zeptá se mě sympatický mužský hlas. "Vnímáte nás?"
"Ano, naprosto zřetelně. Jen když jste mě ošetřovali tak jsem byla jako mimo tělo neschopna mluvit, slyšet, vnímat, ale byla jsem celou dobu při vědomí," odpovím a podívám se na muže, tak kolem třicítky, který drží v ruce jehlu.
"Poslední otázku, byla jste v bezvědomí?"
"Ano, hned po nárazu jsem na chvíli omdlela," přitakám a zmateně se na něj podívám.
"Nejspíš máte otřes mozku, jak velký zjistí až v nemocnici, teď vám dám sedativa a uvedu vás do umělého spánku. Máte mnoho zranění, která budou potřebovat ruku chirurga."
"Dobře," vydechnu a zavřu oči. Cítím jak mi doktor píchne do ruky a do krevního řečiště vpustí onu látku. Pomalu ale jistě začínám upadat do sladkého bezvědomí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klikni! =)))

Click

Komentáře

1 Kolda | Web | 4. srpna 2009 v 10:29 | Reagovat

No teda, Alex je hajzlík! A to se mají vzít! To teda bude ještě sranda... xD Famózní kapitola, jsem ráda, že i její brácha je yawe, bude to snadnější pro oba, ne?=)

2 Michka | Web | 13. srpna 2009 v 23:15 | Reagovat

fajn, tady se Alex choval vážně jako hajzl... ale zato jsem si oblíbila Simiina bráchy  :D

3 007 | Web | 28. prosince 2010 v 16:27 | Reagovat

jo,její brácha je fajn :-) ale Alex se ještě může polepšit!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama