close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Time for driving - část 12.

1. července 2009 v 21:03 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Ahoooj, tak konečně je to tady! Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo snad se vám to bude líbit a nezabijete mě za ten konec, příjemnou zábavu!!! =))



"Teda Simi ty máš vkus!" ohodnotí brácha dům. Je celkem obyčejný, asi dvou patroví. Bílá fasáda velká okna a dveře, tak trošku do japonského stylu.

"A to jsi ještě neviděl všechno," mrknu na něj a vedu ho do domu ze zadu, kde zůstane stát s otevřenou pusou.

"To má dole dílnu?!"

"Ano ale ještě si ji musím zařídit, její vybavení je hrozné!" začnu se smát. "Tak pojď musíš se podívat na celý dům," mrknu na něj a táhnu ho zpět k hlavním dveřím. Rychle zdoláme pár schodů a já otevřu hlavní vchod. Před námi se otevře prostorná, ale krátká chodbička, kde je věšák na bundy a skříň na boty.

Jdeme dál a po levé straně je obrovská kuchyň, s velkým výhledem do zahrady, barovým stolem a jídelním koutem.

Po pravé straně je obývák, ke je bílá kožená sedačka ve tvaru U a před ní stojí malý konferenční skleněný stolek a všemu vévodí LCD televize. Za sedačkou, jsou malé dveře vedoucí do obrovské koupelny spojené se záchodem.

Na chodbičku dál navazuje úzké schodiště, velmi úzké. Když po něm vystoupáme do druhého patra ocitneme se v o něco málo širší chodbě, kde je pět dveří do různých pokojů, vetčenou jsou nezařízené, ale ten na konci, ten největší, je zařízený. Je to totiž můj pokoj.

Vévodí mu obrovská vestavěná skříň, podlahu tvoří plovoucí podlaha a na jedné straně proti skříni jsou zrcadla s baletní tyčí. na protější straně dveří stojí pod oknem krásný prostorný stůl, který přímo vyzívá, k tomu, abych si na něj postavila svůj notebooku. A nakonec ve výklenku za dveřmi, pod střešním oknem, stojí velmi prostorná postele.

"No to je něco!" vydechne brácha.

"Jo já vím," odpovím sklíčeně a po tváři se mi opět skutálí pár slz, že tu se mnou nemůže být Yuuki a Takeshi.

"Hele a kdy budeš zařizovat dílnu?" vhrkne nedočkavě brácha.

"To netuším, ale co nejdřív," abych mohla zase jezdit, dodám si v duchu.

"Můžu ti s tím pomoct? Vypadá to, že když se tě budu držet tak se dostanu i na nějaké závody," usměje se.

"Jak…?"

"Neříkej mi, že sis v Japonsku vydělávala na brigádách tolik, aby sis mohla dovolit tohle," řekne a rozhodí rukama.

"Máš pravdu. No uvidíme, kdyby tu byl můj kamarád Takeshi tak by tě možná dokonce zaměstnal jako automechanika," mrknu na něj.

"To by bylo skvělé, přijede?"

"To nevím," posmutním a přejdu k baletní tyči, kde se na sebe dlouze zadívám do zrcadla.

"Raději už půjdu, kdybys něco potřebovala, nebo už začala zařizovat tu dílnu tak se ozvi, ano?" mrkne na mě brácha a zmizí ze dveří. Já si jen povzdechnu a jdu zpátky do auta pro své věci.

Asi za dvě hodiny už mám všechny věci nanošené do domu a s blokem v ruce stojím v kuchyni a plánuji co je všechno potřeba koupit.

Pozdě v noci, když jdu spát, ještě neležím v posteli a už spím.



Ráno mě probudí protivné drnčení budíku.

"Ne, já nechci do školy," zuřím si v duchu. V noci jsem měla divný sen, že jedu do Německa. Nechápavě zakroutím hlavou a shodím nohy z postele. Ještě se zavřenýma očima v stanu a poslepu jdu do koupelny, když vtom do něčeho tvrdého narazím.

"Au! Sakra co to…? A do pr…" nejsem schopná doříct. Já jsem vážně v Německu dojde mi s hrůzou. "Musím zavolat Yuuki," zděsím se a okamžitě jsem probraná a hledám telefon.

"Hai?" ozve se do telefonu mně tak známí hlas.

"Yuuki," vydechnu úlevně.

"Simi!" zakřičí. "Jak se máš? Co cesta, jak jsi ji zvládla? Jsi v pořádku, co Německo?" začne se vyptávat, když v tom uslyším nějaký hluk.

"Yuuki, kde jsi?"

"Nikde! Neptej se, je to překvapení!" vhrkne nadšeně.

"Yuuki okamžitě mi to pověz nebo…"

"…nebo co?" zeptá se někdo za mnou. Ani se nemusím otáčet, abych věděla, kdo to je.

"Yuuki!!!" zakřičím nadšeně a vpadnu ji do náruče. "Tak ráda tě vidím!" řeknu a nepřestávám ji drtit.

"Udusíš mě," zasípe a já ji rychle pustím.

"Jak…?" nechápu.

"To Takeshi, po tom tvém zmizení se hrozně rozzuřil a rozhodl, že okamžitě se stěhujeme za tebou. Ani jeden nemáme v Japonsku závazky a Takeshi si myslí, že se uchytí i tady se svou dílnou, a já tomu taky věřím. Tak se začaly balit věci. Můj dům jsem zatím pronajala, nechci se jej tak rychle vzdát. To stejné udělala Takeshi s dílnou. Poprosil, za tučný příplatek, všechny své mechaniky aby mu pomohli odvést vybavení a včera v noci vyjeli. Já to nemohla vydržet tak jsem sedla na letadlo a letěla do Berlína, k tvým rodičům, a tam mi tvůj bratr řekl, kde bydlíš. Tak jsem tady," dokončí své vyprávění Yuuki a já na ni nepřestávám zírat. Je tohle vlastně vůbec možné? Není to jen zase nějaký sen?

"A-a kde máš nějaké své věci?" zeptám se.

"Mám s sebou jen dva kufry, ty mám dole v kuchyni a zbytek mi doveze Takeshi. Jede jich asi pět aut a dva obrovské kamiony. Děs se," zasměje se zvonivým smíchem a já se tetelím blahem.

"Já jsem ráda, doufám, že jsi přivezla i něco z naší kuchyně, protože v této není zhola nic!" zasměju se.

"Takže tu můžu zůstat?" zeptá se Yuuki opatrně.

"Samozřejmě! Běž si vybrat pokoj!" řeknu a Yuuki nadšeně vyskočí a jde se rozhlídnout po pokojích.

"Tenhle!" ozve se po chvíli. Vybrala si pokoj hned vedle mého. Je o něco málo menší než ten můj ale také je krásný, ovšem nezařízený.

"Mimochodem, kde budeme chodit do školy? Spoléhala jsem na tebe, že tohle budeš mít nějak zařízené," usměje se na mě omluvně Yuuki.

"Samozřejmě, že mám. Je tu jedna škola podobná té naší, dnes se tam mám jít nahlásit tak pojď se mnou. Doufám, že tu máš svou starou uniformu?" ušklíbnu se a Yuuki na mě vyplázne jazyk a letí dolů pro věci.

Po chvíli uslyším obrovskou ránu a Yuukin křik.

"Co se děje?" zavolám starostlivě do chodby.

"Který idiot sem dal ty krabice?!" zuří.

"A sakra," začnu se smát, když vejde nasupeně do pokoje, už převlečená do uniformy.

"No moc se nesměj! Kdy vyrážíme?" ušklíbne se.

"Klidně hned, jen se obléknu a můžeme jít. Ne, vlastně nemůžeme! Ještě…"

"…kafe jo já vím, na," zasměje se pro změnu Yuuki a strká mi pod nos nějaký kelímek.

"Vážně jsi mi chyběla," řeknu směrem ke kávě a Yuuki propukne v neustávající smích. Co nejrychleji opustíme dům a vyrazíme mým autem do školy. Cestou mi Yuuki popisuje jak se Takeshi snažil nacpat svou dílnu do obyčejné dodávky, což se mu samozřejmě nepovedlo.

Než se naděju stojíme před důstojně vyhlížející, bílou budovou. Obě s Yuuki vydechneme.

"Jestli tuhle školu doděláme, tak jsme machři," zasměje se Yuuki beze stopy humoru v hlase.

"Ehm, asi tak," přitakám a pokusím se o úsměv. "Tak pojď, jdeme na to," mrknu na ni a sama se snažím v duchu uklidnit.

Vejdeme do prostorného sálu se schodištěm táhnoucím se podél kruhové místnosti.

"Myslím, že se mi tu bude líbit," přizná po chvilce Yuuki a spokojeně se usměje.

"Potřebujete něco?!" ozve se za námi přísný, ženský hlas.

"Konnichiwa," pozdravíme s Yuuki sborově. "Jsme nové studentky, máme se hlásit u ředitele."

"Ano jistě, vím o vás. Pojďte za mnou," vyzve je nepříjemně. Postarší žena nás vede po levém schodišti, nikdo za celou dobu nepromluví, i na škole je podivné ticho, jako by tu nebyli žádní studenti.

"Počkejte tady," vyzve nás profesorka a sama vejde dovnitř.

"Prosím, ať nás tohle stvoření neučí," zaúpí Yuuki.

"Naprosto s tebou souhlasím. Stejně jsem zvědavá, jestli ředitel přijme i tebe. Jsem tu nahlášena jen já," zamyslím se a Yuuki na mě vyvalí oči.

"Chceš mi tím říct, že mě klidně nemusí přijmout?! No to je paráda a co bych asi tak podle tebe dělala, když bych nechodila do školy?!" začne propukat panice.

"Hm… Vařila mi kafe?" pokusím se odlehčit už tak dost napjatou atmosféru.

"Moc vtipný!" zuří Yuuki. Založí si ruce v bok a bojovně vystrčí hlavu, což u mě vyvolá pouze smích.

"Slečno Amiru? Pojďte dál. Obě, samozřejmě," dodá, když Yuuki stále sedí. Vejdeme do velké místnosti, které vévodí velký mahagonový stůl, za nímž sedí postarší Japonec, který vizáží připomíná samuraje.

"Dobrý den slečny, vítám vás u nás na škole," pronese slavnostně.

"Děkujeme," proneseme sborově.

"Slečno Amiru, proč jste nás neinformovala, že nastoupíte dvě?"

"Gomen nasai, nevěděla jsem to. Slečna Yuuki Suire mne dnes překvapila tím, že se rozhodla zůstat tu se mnou v Německu," řeknu a podívám se na Yuuki, která je celá rudá a neví kam s očima. "Je velký problém, aby mohla také nastoupit? V Japonsku jsme studovaly stejnou školu," řeknu co nejuctivěji.

"Problém to samozřejmě není, jen nás to překvapilo," řekne mile ředitel. "Nuže, dáme se do vyplňování potřebných dokumentů," prohlásí postaví před nás dvě hromady papírů.

"Toto všechno…" vylétne Yuuki obočí.

"Ano musíte vyplnit," zasměje se ředitel. "Sekretářka vás zavede do vedlejší místnosti, kde na to budete mít klid," řekne a vzápětí přijde mladá vysoká blondýnka v kostýmku.

"Pojďte za mnou," vyzve nás. Poslušně se rozloučíme a jdeme za ní do vedlejší místnosti, která vypadá jako nějaký konferenční sál. "Kdybyste něco potřebovaly, stačí mě zavolat," usměje se sladce a my se pokusíme o totéž.

"Jsem zvědavá, jestli se k nám tak budou chovat celý rok," neodpustím si a Yuuki jen souhlasně přikyvuje.

"Co prosím? Poslouchej: pohlaví - ženské; mužské; neurčité. Tak tohle je moc i na mě," zasměju se.

"To neřeš, hlavně to vyplň rychle ať jsme odtud co nejdřív pryč," zaúpí Yuuki a hodí po mě pero.

"Au, co blbneš," zasměju se nechápavě.

"To kdybys neměla čím psát," vyplázne na mě jazyk.

"No dík," řeknu a hodím ho po ní zpátky.

Vyplnit všechny formuláře nám trvá snad tři hodiny a blbiny, které u toho děláme asi další hodinu. Jakmile to máme hotové odneseme je zpátky řediteli, který nám dá karty na přístup do školy, vysvětlí nám způsob kupování obědů a druhy kuchyně, které jsou dvě. Německá jídla a japonská jídla. Také dostaneme rozvrhy, plánek školy a seznam učebnic.

"Takže jsme domluveni, nastoupíte zítra a uniformy si vyzvednete v pátek," uzavře ředitel a my přikývneme.

"Mimochodem, jak budou vypadat?" zeptá se Yuuki nedočkavě.

"Stejně jako vaše současné," řekne ředitel a zasměje Yuukinému zklamanému výrazu.

"Nashledanou," rozloučíme se a jdeme domů.

"Hele, nestavíme se po cestě ještě pro ty učebnice a sešity?" navrhne Yuuki a já souhlasím. Zajedu do centra Berlína, kde najdu první velké obchodní centrum.

"Myslíš, že tady všechno seženeme?" zeptá se nedůvěřivě Yuuki.

"Já vím je to nezvyk. Oproti Japonským obchodům vypadá tohle jako knoflík na košili," přiznám, když v tom se Yuuki rozdrnčí mobil.

"Ano Takeshi? Ano přijela jsem v pořádku, už jsem zapsaná i ve škole," uklidňuje Yuuki Takeshiho. Cože, Takeshi?!

"Ahóój Takeshi!" zakřičím nadšeně do telefonu a Yuuki div nevyletí z kůže leknutím.

"TOHLE mi nedělej!" řekne výhružně a přepne telefon na hlasitý odposlech. Okamžitě slyšíme Takeshiho burácivý smích.

"Takeshi!" zakřičíme sborově.

"A sakra, ony už se nehádají, to je zlé," ozve se z telefonu a tentokrát se dáme do smíchu my.

"Tak ráda, tě zase slyším," řeknu popravdě směrem k telefonu, na němž bliká Takeshiho fotka.

"Já tebe taky, ale ještě raději tě uvidím!"

"To mi připomíná," vloží se do toho Yuuki. "Kdy přijedete?"

"Nevím, dej nám alespoň dva týdny, přesouváme se strašně pomalu. Nesmíme jet rychle kvůli kamionům a ti musí mít povinné přestávky, nebo se střídat řidiči, ale i to někdy nestačí. Nebo se každou chvíli někdo ozve, že potřebuje na záchod - zkoušel jsem nevrhnout bažanty, ale ty mi nějak neprošly, jíst nebo podobné prkotiny!" šílí Takeshi.

"Klid, nezuř. Už tu mám pro tebe nachystanou i dílnu," snažím se ho povzbudit.

"No to zas bude kůlnička na dříví beztak," zasměje se Takeshi a mně se vybaví dílna, kterou jsem měla u Yuuki doma. Jak často s radostí říkal, provizorní dílna, nebo také kůlnička na dříví.

"No dovol?" zasměju se. "I když moc velké to není ale za domem…"

"DOMEM?!"

"Teda Takeshi ty máš ale sluch!" zasměje se Yuuki.

"Ano, za domem, je dost místa, kde by se dala nějaká větší postavit. Nebo by se dalo jen přistavit, k té v přízemí. No, uvidíš sám, do tohoto ti nebudu zasahovat. Pokud se ovšem nerozhodneš mi zbořit dům."

"Už jsi se dívala po nějakých závodech, Simi?"

"Ne, na tohle jsem ještě neměla čas, ale myslím si, že brácha bude o něčem vědět, alespoň na to jeho Mustang vypadá?"

"On má takovou plechovku?"

"Takeshi," zaúpím a kývnu směrem k Yuuki, aby na chvilku obstarala hovor.

"Těšíme se až přijedete," řekne.

"To já taky, nemůžu se dočkat postele, i když nevím, kde budu bydlet. Prvních pár dní asi v garáži než si něco najdu."

"Tak co kdybys…" začne Yuuki a já ji okamžitě dám ruku přes ústa.

"Pšt, mám nápad, pak ti ho řeknu," vychrlím ze sebe rychle a potichu.

"Co jsi říkala? Špatně jsem tě slyšel," povzdechne si Takeshi.

"Že už budeme muset jít. Máme spoustu nakupování, hlavně věci do školy," vyvleče se z toho Yuuki.

"My už také pojedeme dál, konečně skončila povinná přestávka, tak zase vyrážíme, mějte se krásně a já se zase ozvu," řekne Takeshi posmutněle.

"Jeďte opatrně, ahoj," rozloučíme se. Yuuki zaklapne telefon a významně se na mě podívá. Pouze se usměju a pokrčím rameny.

"Jdeme nakupovat?" zeptám se.

"Jasně! Ale mohla bys mi vysvětlit to s tím Takeshim? Proč ses mě tak vehementně snažila udusit, když jsem mu chtěla nabídnout, aby bydlel s námi?"

"Protože to bude překvapení. Zařídíme mu pokoj, respektive ty mu zařídíš pokoj, byla jsi tam víckrát. Bude to pro něj překvapení až se vrátí. Co ty na to?"

"Skvělí nápad, jdeme na to!" nadchne se okamžitě Yuuki a letí ke vstupním dveřím. Pouze si povzdechnu a resignovaně se vydám za ní.



Nakoupit učebnice nám netrvá dlouho, není jich moc. Ovšem výběr věcí do Takeshiho pokoje je horší. Chvílemi začínám litovat, že jsem doma nechala svůj notebook. Yuuki lítá sem tam takovou rychlostí, že se jen líně ploužím za ní a vždy, když projde kolem mě tak se otočím a jdu na druhou stranu. Jeden by si o mě mohl myslet, že jsem blázen.

Asi po hodině to vzdám a jdu si sednou. Ovšem i toho Yuuki zneužije a začne ke mně snášet tašky s věci, které už koupila. Naštěstí je tam i nějaká kniha, tak si ji vezmu a začnu číst.

Když už mám pocit, že se v těch taškách utopím jdu najít Yuuki.

"Odnesu věci do auta, ano?" houknu na ni, když ji konečně najdu u záclou.

"Mhm, tak jdi," řekne nepřítomně a dál se plně věnuje vybírání pavučinové záclony. To asi nebude Takeshimu do pokoje. Se smíchem zakroutím hlavou a jdu pro věci.

"Jestli tohle odnesu najednou tak už všechno." Zadívám se kriticky na tašky. Asi po pěti minutách se mi podaří uchopit všechny. Úlevně vyclenu a vydám se k autu s klíčky nachystanými v kapse a připraveným k okamžitému, bezproblémovému použití.

"Už jen kousek," povzbuzuji šeptem sama sebe, když v tom mi spadne na zem jedna z tašek a rozsypou se z ní všelijaké tužky a fixy, které jsme si pořídily do školy. "Sakra!" zakleju a přemýšlím jak věc posbírat tak, aby mi nepopadal ten zbytek.

"Nepotřebuješ pomoct?" ozve se za mnou až moc známí mužský hlas. Okamžitě se otočím. U naleštěného auta nestojí nikdo jiný než… pokračování příště… =))


__________________________________

Nevím proč, ale zdá se mi, že tato povídka ztrácí svého ducha.... =(( připadá mi to jako strašná rychlokvaška... A ani nevíte,jak moc mě to štve....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni! =)))

Click

Komentáře

1 Kira-chan | 2. července 2009 v 22:24 | Reagovat

To jsem ráda, že jsou zase spolu a Takeshi tam brzo dojede taky takže je vše ok, jsem spokojená ale... ten poslední odstavec... myslím, že vím kdo to je a ne že by se mi to líbilo >.<

2 Upiirek | Web | 3. července 2009 v 20:55 | Reagovat

náhodou, mně se pořád líbí... akorát jsem se na začátku potřebovala chytit, holt jsem pozapomněla jak to předtím skončilo =8) ale pokráčko se mi líbí, a mám pocit že myslím na stejnou osobu jako Kira-chan, ale mně to naštěstí docela sedí... ale uvidíme, třeba nás překvapíš a bude tam Simčin expřítel s kterým chodila před odchodem do Japonska a ze kterého se vyklubala rocková hvězda, transsexuál a závislák na Rihanně =DD

3 Kira-chan | 4. července 2009 v 22:41 | Reagovat

to je taky zajímavý závěr XD nad tím by se dalo uvažovat XD

4 upiirek | Web | 7. července 2009 v 17:04 | Reagovat

jen delam pokus, koment z mobilu z KFC s volnou Wifi =D a teda ohromila me ta rychlost, a ted jestli pude koment...

5 Michka | Web | 12. července 2009 v 23:48 | Reagovat

jé, mně rozhodně nepřipadá, že by ta povídka nějak ztrácela na kvalitě... teda, z toho, že přijela Yuuki nejsem zrovna vyloženě nadšená a za ten konec bych tě nejradši přizabila... ovšem pokud je osoba, které se týká poslední věta, přesně ta osoba, kterou si já myslím, že je, pak jsem maximálně spokojená xD... jo a doufám, že pokráčko tu bude dřív, než tu bylo tohle xD

6 Kolda | Web | 19. července 2009 v 21:08 | Reagovat

Pokračování příště? Ty jsi hroozná!!! =P takhle to useknout! Ale doufám, že to bude ta osoba, kterou doufám, že tam bude =) A honem daaalší! x)

7 007 | Web | 28. prosince 2010 v 16:12 | Reagovat

o jestli to bude ********** tak já se zblázním radostí!! :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama