Wow, to je neuvěřitelné... Samotnou mě to překvapilo ale už tu máme poslední kapitolu! =)) povídka měla ve wordu něco kolem 40 stánek tak se v podstatě není čemu divit.. =)) Snad se vám to bude líbit a díky, že jste vydrželi až do konce... =))
"Nikki, kde jsi?" slyším odněkud volat Matta. Zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit.
"Tady jsem!" zavolám a čekám než mě najde.
"A mám tě," řekne rozverně Matt a obejme mne. "Je ti zase zle?" zeptá se mě. Nechápavě se na něj podívám a on jen kývne směrem k mému břichu a já si všimnu, že se za něj nevědomky držím.
"Ne, je mi dobře," usměji se a obejmu Matta kolem krku. "A jak se cítíš ty?"
"Moc nervózně, ještě jako nikdy předtím. Bude to velká akce. Kolik lidí tu bude?" zeptá se rádoby klidným hlasem.
"Opravdu to chceš vědět?"
"Ano," řekne roztřeseně.
"Zatím je prodáno kolem devadesáti tisíc lístků," řeknu opatrně a cítím jak se Mattovi pode mnou podlomí kolena. "Klid, klid, klid. To zvládnete, chováš se jako by to byl váš první koncert," usměju se na něj.
"Nikdy jsme nic tak velkého nepořádali."
"Já vím, i pro mě je to poprvé. Tím myslím organizování tak velkého koncertu," usměju se, když mu vyletí obočí vzhůru.
"Dneska půjdeš do první řady?" zeptá se opatrně, jako by chtěl napravit to, jak mě minule sjel.
"Ne," přiznám se a cítím jak se mi horko valí do tváře.
"Děje se něco?" zeptá se podezřívavě Matt.
"Ne, neboj. Všechno je v naprostém pořádku," mrknu na něj. "Měl bys jít za klukama, a nějak se je jako kapelník snažit povzbudit," usměju se na něj povzbudivě.
"No jo, vždyť už jdu," řekne a ještě mě naposledy políbí a zmizí. Jen zakroutím hlavou a jdu pomáhat s rozbalováním stánku.
















