Ahoooj, konečně je tu slibované pokráčko, možná vám sem, pokud máte zájem také přidám můj nákres, jak by měl vypadat podle mě Simin dům.. =)) Nebudu otravovat zbytečnými kecy, užijte si to! =)))
Vzbudím se opět večer, protáhnu se a s nově nabitým elánem sednu za volant a dupnu na plyn.
Po cestě máknu po telefonu, kupodivu žádný zmeškaný hovor, obočí mi vyletí do závratných výšin a já pošlu mamce krátkou sms, že už stojím na hranicích s Polskem, že za chvíli jsem doma. Ale ta chvíle je opravu nadsázka.
Pokaždé, když musím stát, v Polsku, v koloně, minuty se mění na hodiny a má nervozita narůstá.
Rychlé občerstvení na benzínce a doplnění benzínu mě ovšem nemine, i když mě překvapí jak je levný.
Můj elán a vidina, že po dlouhé době uvidím opět rodinu mě ženě stále dál, čím dál tím rychleji, ani se nenaděju a už stojím na hranicích Polska a Německa.
"Jo!" zavýsknu si, když přejedu hranice. Ale ještě nemám vyhráno, Berlín je od hranic jen asi hodinu jízdy, ale pak se musím proplést k nemocnici. Tak počkat, ve které nemocnici vlastně táta leží? Okamžitě máknu po telefonu a vytočím mamčino číslo.
"Mami?"
"Simi, stalo se něco?"
"Ne, neboj, už jsem v Německu!"
"Sláva! Ani nevíš jak jsem se bála!"
"Promiň. Ale do Berlína to mám ještě asi tak půl hodiny, právě kvůli tomu ti volám, abych věděla z které strany najet, ve které nemocnici leží táta?"¨
"Simi, úžasná novina! Tatínek se před pěti dny probral a dnes ho pustili domů!" zvolá nadšeně máma a já zkamením.
"T-to je super! Tak já jedu domů!" zvolám nejvíc nadšeně, jak jsem v tu chvíli schopna.
"Dobře, těšíme se!" trylkuje máma a položí mi to. Musím zajet ke kraji. Co teď? Táta už je v pořádku doma. Znamená to, že se můžu otočit a vrátit do Japonska?
Ale co má rodina? Máma už ví, že jsem v Německu.
Ne, neodjedu, dám si alespoň chvíli oddech od Japonska, a tím myslím, některé lidi a hlavně to věčné závodění. Tím nechci říct, že by mě to nebavilo ale i vaše nejoblíbenější činnost vám časem začne lézt na nervy.
* * *
"Mami?" zavolám do domu pouze s příruční kabelkou v ruce. Po cestě domů jsem vymyslela plán, a hodlám ho uskutečnit co nejdřív.¨
"Simonko!!" zakřičí nadšeně máma z obýváku a já už slyším jak se ke mně rozeběhne. Automaticky otevřu náruč na chytím ji do ní. "Tolik jsi mi chyběla!"
"To ty mě taky mami," zašeptám jí do vlasů. Jemně se od ni odtáhnu a celou si ji prohlédnu, skoro vůbec se nezměnila, a až na to, že s původní blondýnky je teď černovláska. "Teda mami. Tobě to ale sekne!" pochválím ji.
"Děkuji, tak pojď honem, tatínek se už na tebe také moc těší," rozzáří se a nekompromisně mne táhne do obýváku.
"Počkej, snad se přezuji ne?" začnu se smát. "Mimochodem, kde je Onii-kun?" zeptám se jí, přičemž se snažím sundat boty bez pomoci rukou, protože ty mi stále drží máma neochotná je pustit.
"Kdo?" zeptá se nechápavě, a já se zasměji své hlouposti.
"Brácha."
"Jo ten! Dneska má nějaké pochůzky, prý. Mysleli jsme, že přijedeš až tak za týden, jsi tu celkem brzo," usměje se na mě.
Také se usměji, převážně tomu, že už mám konečně boty dole. Máma toho využije a okamžitě mě táhne pryč.
"Richarde? Podívej koho vedu!" zvolá máma a táta se líně otočí, skoro jako by ho to vůbec nezajímalo, kdo se za ním přišel podívat.
"Ahoj tati," pozdravím ho nesměle. Najednou mě přepadne strašná zoufalost, co když v kómatu ztratil paměť?
"Ahoj Simonko, dítě moje!" rozzáří se tatínek a já úlevně vydechnu. Přejdu k němu a pevně ho obejmu.
"Jak ti je?"
"Díky tvé matce už konečně skvěle, ale nechce mě zatím pustit ani na procházku, ale neboj já ji brzo zdolám," usměje se směrem k mámě.
"Hm, když myslíš. Ale tys byl vždy tak trošku naivní," ušklíbne se a já se div neskácím smíchy, tyhle jejich potyčky mě vždycky bavilo poslouchat.
"No počkej! Kdybych mohl, tak ti okamžitě…"
"Tati!!!"
"…eh… Přinesu šálek kávy?" zdvihne táta obočí a máma se prohýbá smíchy.
"Což mi připomíná," otočí se máma na mě. "Nemáš hlad nebo žízeň? Kdy jsi naposledy jedla?"
"Dneska, neboj, musela jsem pro benzín tak jsem si rovnou koupila nějaké jídlo," mrknu na ni. "Ale kafe by bodlo," dodám rychle načež se tatínek začne smát. ¨
"Simi, můžu mít dotaz?"
"Ano tati?"
"Co to máš prosím tě na sobě?!" vyhrkne a já vybuchnu smíchy.
"Tati!" nezmůžu se na nic jiného a dál se směji.
"No co! Jak já to mám vědět, jsem snad jasnovidec."
"Ne, to nejsi, ale viděl jsi fotky, ze školy ne?"
"No viděl."
"Ani nic ti to nepřipomíná?"
"Jejda, asi tu byl zase na návštěvě můj ,německý kamarád´," dodá takřka omluvně a já pochopím, že vůbec neví co tím myslím.
"Tati, to je školní uniforma, jakou jsem nosila každý den do školy," mrknu na něj a povzbudivě se usměju.
"No jasně!" vyhrkne nadšeně, když mu to konečně dojde.
Máma odběhne do kuchyně a táta začne s výslechem. Chce vědět všechno, kde jsem žila v Japonsku, jak se mi tak líbilo, co škola, spolužáci. Jako by to už všechno nevěděl. Ani nevnímám, kdy se k nám připojí máma. Ovšem o své přítomnosti dá rychle vědět a to tím, že mě bombarduje otázkami tipu: jaká byla cesta, kde se mi nejvíce líbilo; a ostatní prkotiny. Jenže pak přijde otázka, se krou jsem si lámala hlavu celou cestu.
"A jak dlouho tu s námi plánuješ zůstat? Lépe řečeno, budeš se ještě někdy vracet do Japonska?" Mé milované Japonsko, pomyslím si a po tváři se mi skutálí slza. Než stačí skápnout rychleji setřu.
"Já vážně nevím," připustím. "Celou cestu sem jsem o tom uvažovala, ale vážně netuším co bude dál. Myšlenka, že bych se měla vzdát Japonska se mi příčí stejně tak, že bych se už neměla nikdy vrátit do Německa. Je to zapeklitá situace. Snažila jsem se najít to nejlepší řešení, které mi bude vyhovovat.
Nakonec jsem došla k závěru, že teď nějakou dobu zůstanu v Německu, ale nebudu bydlet doma, to předesílám rovnou, klidně se za vámi každý den po škole stavím ale bydlet tu nebudu. Pořídím si vlastní dům. Když jsem sem jela a ty jsi mi oznámila, že tatínkovi už je dobře, měla jsem sto chutí se otočit a jen zpátky, natolik tu zemi miluji. Ale neudělala jsem to.
Pořídím si na okraji Berlína dům, už jsem mluvila s majitelem. Asi se ptáte kdy, že? Bylo to tehdy když jsem se rozhodla tu zůstat. Nejela jsem rovnou domů ale stavila jsem se v jedné realitní kanceláři, vysvětlila jim svou situaci a oni mi navrhli dům, okamžitě jme se na něj jeli podívat a mami, je nádherný! A ani není moc drahý, můžu ho zaplatit rovnou celý a to hotově! Je v nádherném prostředí. Bude se ti to tam líbit.
Až budu nastěhovaná, což by mělo být zítra, zavolám osobě, která mi tu bude nejvíce chybět, a poprosím ji aby za mnou na chvíli přijela, i když nevím, za bude souhlasit. Pokud ne, letím do Japonska ji přesvědčit.
Ještě by asi chtělo zmínit, že dál budu chodit do školy. Mluvila jsem o tom s ředitelem ještě v Japonsku. V Berlíně existuje prestižní škola pro vybrané studenty nebo pro studenty, kteří se přestěhují sem a vlastně jen přestoupí. Bylo mi řečeno, že s mými studijními výsledky s tím nebude problém," ukončila jsem svůj monolog a pohlédla do tvář rodičů, kde se střídalo několik pocitů: radost, nadšení, smutek, zloba a mnoho dalších, ale hlavním pocitem bylo pochopení.
"Kde na to vezmeš peníze?" zašeptá máma.
"Mám něco našetřeno z Japonska, z brigád a tak," zalžu pohotově. Máma nesmí vědět o všem tom závodění.
Než se však stačí zeptat na něco jiného uslyším klapnout dveře.
"Onii-kun!" vykřiknu nadšeně a běžím ke dveřím. Vidím jak si bráška právě rozvazuje boty. Rozeběhnu se k němu a rozverně mu skočím na záda.
"Kdo to sakra!" začne se vztekat.
"Onii-kun! Tolik jsi mi chyběl!" řeknu a držím se ho jako klíště.
"Simi-chan! ty mě taky!" rozzáří se a taky mě obejme.
Zbytek odpoledne se táhne v poklidné atmosféře, všichni mluví o všem a já se na chvíli omluvím a zavolám svému makléři.
"Dobrý den tady Simona, dnes jsem za vámi byla."
"Aa, dobrý den, Simono. Předpokládám, že voláte, kvůli domu, že?"
"Předpokládáte správně, jak jste na tom? Stačili peníze, které jsem vám dala?"
"Ale ano stačili a ještě vám budu něco vracet!"
"Kdy…"
"…se můžete nastěhovat? Ihned!"
"To je skvělé, sejdeme se tam třeba za hodinu? Co vy na to?"
"Ano, perfektně mi to vyhovuje."
"Skvělé, takže se zanedlouho uvidíme, nashledanou," brouknu do telefonu a okamžitě ho položím.
"Mami, tati. Budu muset odjet, ne neděste se, jedu je do svého domu, transakce proběhla bez problémů a já se už můžu nastěhovat. Onii-kun, můžu tě poprosit, abys jel se mnou a pomohl mi vybalit?"
"Jasně ale s tebou nejedu."
"Proč?"
"Jezdíš jako magor, a to jak fakt!"
"To není pravda," směju se spolu s ním. Kdyby tak věděl, co se dělo v Japonsku.
"Době, tak se zatím měj pěkně. Zítra se za vámi přijdu podívat jak pojedu ze školy ano?"
"Samozřejmě, měj se krásně ahoj."
"Ahoj," rozloučím se a vyjdu pře dům kde se zarazím. Přede mnou stojí černo-oranžoví mustang GT Shelby 500. "Čich to proboha je?!"
"Moje," řekne pyšně brácha.
"No teda!"
"Krása, že? Dělal jsem ho celou dobu co jsi byla pryč. Víš jak dlouho mi trvalo do toho sehnat turbo? No strašné!"
"Je úžasný! Někdy mi ho musíš půjčit."
"Ani mě nehne! Na to zapomeň, na to mám to auto moc rád," začne se smát. Chci ho dloubnout do boku ale on až nelidskou rychlostí uskočí. Vytřeštím na něj oči a on se začne mému výrazu smát. Jen zakroutím hlavou a nasednu do auta. Předjedu ho a prsty naznačím, ať jede za mnou.
Za necelou půl hodinku jsme u domu. už na mě čeká Marci, můj makléř.
"Ještě jednou dobrý den," pozdraví nás. "Tady to prosím podepište. Ano děkuji, tohle je pro vás, tohle si nechám já a tady jsou všechny klíče od domu, které existují. Myslím, že tímhle naše spolupráce skočila. A ještě, tady jsou vaše peníze," usměje se na mě a čeká, co řeknu.
"Jste úžasný, mnohokrát vám děkuji," řeknu pravdivě a podívám se do obálky. Je tam dost peněz na to, abych vytáhla 500 eur a podala je mu. "Tohle je můj dík. Mějte se nádherně," Marci se mi pokloní tradičním japonským způsobem, což mne překvapí ale ukloním se mu též.
"Teda Simi ty máš vkus!" ohodnotí brácha dům. Je celkem obyčejný, asi dvou patroví. Bílá fasáda velká okna a dveře, tak trošku do japonského stylu.
"A to jsi ještě neviděl všechno," mrknu na něj a vedu ho do domu ze zadu, kde zůstane stát s otevřenou pusou.
"To má dole dílnu?!"
"Ano ale ještě si ji musím zařídit, její vybavení je hrozné!" začnu se smát. "Tak pojď musíš se podívat na celý dům," mrknu na něj a táhnu ho zpět k hlavním dveřím. Rychle zdoláme pár schodů a já otevřu hlavní vchod. Před námi se otevře prostorná, ale krátká chodbička, kde je věšák na bundy a skříň na boty.
Jdeme dál a po levé straně je obrovská kuchyň, s velkým výhledem do zahrady, barovým stolem a jídelním koutem.
Po pravé straně je obývák, ke je bílá kožená sedačka ve tvaru U a před ní stojí malý konferenční skleněný stolek a všemu vévodí LCD televize. Za sedačkou, jsou malé dveře vedoucí do obrovské koupelny spojené se záchodem.
Na chodbičku dál navazuje úzké schodiště, velmi úzké. Když po něm vystoupáme do druhého patra ocitneme se v o něco málo širší chodbě, kde je pět dveří do různých pokojů, vetčenou jsou nezařízené, ale ten na konci, ten největší, je zařízený. je to totiž můj pokoj.
Vévodí mu obrovská vestavěná skříň, podlahu tvoří plovoucí podlaha a na jedné straně proti skříni jsou zrcadla s baletní tyčí. na protější straně dveří stojí pod oknem krásný prostorný stůl, který přímo vyzívá, k tomu, abych si na něj postavila svůj notebooku. A nakonec ve výklenku za dveřmi, pod střešním oknem, stojí velmi prostorná postel.
"No to je něco!" vydechne brácha.
"Jo já vím," odpovím sklíčeně a po tváři se mi opět skutálí pár slz, že tu se mnou nemůže být Yuuki a Takeshi.













Téda! Krása! Německý kamarád - nemůže se divit, když je v německu! xD =D =D Taky bych si chtěla jen tak z fleku koupit barák xD Prostě paráda! Na to jeho autíčko jsem koukla - takový fááro =O =D =) Těšíím se na pokráčko!! x)