Ahoooj, konečně je tu slibované pokráčko, možná vám sem, pokud máte zájem také přidám můj nákres, jak by měl vypadat podle mě Simin dům.. =)) Nebudu otravovat zbytečnými kecy, užijte si to! =)))
Vzbudím se opět večer, protáhnu se a s nově nabitým elánem sednu za volant a dupnu na plyn.
Po cestě máknu po telefonu, kupodivu žádný zmeškaný hovor, obočí mi vyletí do závratných výšin a já pošlu mamce krátkou sms, že už stojím na hranicích s Polskem, že za chvíli jsem doma. Ale ta chvíle je opravu nadsázka.
Pokaždé, když musím stát, v Polsku, v koloně, minuty se mění na hodiny a má nervozita narůstá.
Rychlé občerstvení na benzínce a doplnění benzínu mě ovšem nemine, i když mě překvapí jak je levný.
Můj elán a vidina, že po dlouhé době uvidím opět rodinu mě ženě stále dál, čím dál tím rychleji, ani se nenaděju a už stojím na hranicích Polska a Německa.
"Jo!" zavýsknu si, když přejedu hranice. Ale ještě nemám vyhráno, Berlín je od hranic jen asi hodinu jízdy, ale pak se musím proplést k nemocnici. Tak počkat, ve které nemocnici vlastně táta leží? Okamžitě máknu po telefonu a vytočím mamčino číslo.
"Mami?"
"Simi, stalo se něco?"
"Ne, neboj, už jsem v Německu!"
"Sláva! Ani nevíš jak jsem se bála!"
"Promiň. Ale do Berlína to mám ještě asi tak půl hodiny, právě kvůli tomu ti volám, abych věděla z které strany najet, ve které nemocnici leží táta?"¨
"Simi, úžasná novina! Tatínek se před pěti dny probral a dnes ho pustili domů!" zvolá nadšeně máma a já zkamením.
"T-to je super! Tak já jedu domů!" zvolám nejvíc nadšeně, jak jsem v tu chvíli schopna.
"Dobře, těšíme se!" trylkuje máma a položí mi to. Musím zajet ke kraji. Co teď? Táta už je v pořádku doma. Znamená to, že se můžu otočit a vrátit do Japonska?















