10. března 2009 v 17:00 | Pluviassol
|
KONEČNĚ! Nic víc netřeba dodávat, snad jen: příjemné čtení... =)))
Rychle zaparkuju před domem, ani se neobtěžuji zajíždět do garáže. Nemá to cenu, za chvíli odjíždím. Vletím k sobě do pokoje a najdu si všechny tašky co tam mám. Nacpu do nich všechno oblečení, kosmetiku, cd, knihy, jednoduše všechno, s čím jsem tu doposud žila a nejsem ochotna se s tím rozloučit. Sbalím si také notebook a všechno odnosím do auta. Když už jsem hotová a chci odejít, dojde mi, že přece nemůžu odejít jen tak. Načmárám Yuuki na stůl vzkaz.
Yuuki,
musím odejet zpátky do Německa. Vyskytl se problém, který nemůžu nechat jen tak být. Jde o tatínka. Mou adresu máš, kdykoliv za mnou může přijet nebo mi napsat. Vyřiď Takeshimu, že ho mám ráda. Ty jsi pro mě byla sestrou, kterou jsem neměla. Ani nevíš jak mi budeš chybět.
Mám tě ráda.
Simona
Se slzami v očích položím lístek na stůl v kuchyni a rychle odejdu. Ve dveřích se naposledy rozhlédnu po domě. Mém už bývalém domovu. Hřbetem ruky si otřu slzy a zabouchnu dveře.
Zhluboka se nadechnu. A rozjedu se do školy, kde si vyřídím přerušení studia na dobu neurčitou. Všechno jim vysvětlím, jsou shovívavý. Dokonce můžu pokračovat ve studiu v Německu! Mají tam nějakou školu podobnou této. K mému velkému štěstí je nedaleko Berlína. Možná do ní dokonce začnu chodit, ještě nevím.
Potom jedu do banky, kde mám účet, na kterém mám všechny peníze ze závodů, a že to není málo.
"Dobrý den," pozdravím nějakého bankéře. Ten si mě změří pohledem, nechápu to do té doby, než si uvědomím, že mám na sobě stále uniformu ze školy. V duchu se zasměji.
"Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?" zeptá se mě.
"Ano ,chtěla bych převést všechny peníze ze svého účtu na svůj účet, který mám v Německu a tento účet zrušit, je to možné?"
"Samozřejmě, pustíme se do toho, pojďte prosím za mnou," vyzve mě a já se pomalu vydám za ním. Do půl hodiny jsme hotovy a já dostávám dokumenty o zrušení účtu a o převedení peněz na německý účet. Ještě se s ním dodatečně domluvím, že bych si chtěla několik peněz vybrat, abych nemusela vybírat po cestě. Je překvapen, když se ho vyptávám, čím se v jaké zemi platí a poté si vybírám určité částky peněz v těchto měnách. Ale naštěstí se neptá.
Když vyjdu z banky se vším potřebným vhrnou se mi slzy do očí. Když jsem sem přijela, často jsem si představovala tento okamžik, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude tak bolestivé. Vtáhnu čerstvý vzduch do plic a mám velkou chuť se naposledy zajet podívat do Kjóta, kam jsme s Yuuki rády chodily. Je to tam tak…magické.
Rychle nasednu do auta a připnu si pás. Sbohem mé milované Japonsko, pomyslím si a dupnu na plyn.
Sama sobě se zavážu, že do Korey dojedu ještě dnes, i když je to asi nemožné, vzhledem k tomu, že je skoro poledne.
Připadám si, jako bych jela nějaký extrémně dlouhý závod s časem. Jedu tak rychle jak mi to jen stav vozovky dovolí a než se naději sedím v Simonoseki na obědě. Odtud musím trajektem do Pusanu v Korey. Začínám pociťovat naději, že bych snad ještě dneska mohla dojet do Číny.
"Pojedu tak dlouho, dokud nebudu moc unavená," zavážu se.
"Přála jste si?" zeptá se mě mladý příjemný číšník.
"Ne, to nic, jen si tak mumlám pro sebe, ale když už jste tu, zaplatím."
"Samozřejmě," usměje se a na chvíli odběhne.
"Tady máte," podá mi desky, ve kterých najdu účet, vložím do nich peníze a zvednu se. "Můžu mít dotaz?"
"Ano?"
"Kam cestujete? Vaše auto vypadá nezvykle naložené," uchichtne se.
"Do Německa," odpovím rozčileně.
"C-cože? Autem? Tak daleko?"
"Ano, je na tom něco špatného?"
"Jste odvážná nebo…"
"Sbohem," mrknu na něj a začnu se smát. Mám štěstí, trajekt akorát přijíždí, zaplatím za jednu osobu a auto, a podle pokynů posádky zaparkuju auto na lodi. Vystoupím, zamknu a jdu se podívat jak vypadá zbytek lodi. Vylezu až do posledního patra a užívám si, jak mi vítr cuchá vlasy. Slastně přivřu oči. Po chvíli mi je ovšem zima a jdu si dát do místní restaurace kávu. S té masy vody pod sebou nemám ani za mák dobrý pocit, zlatý asfalt.
Asi po hodině jízdy jsme v Pusanu a já můžu opět vyrazit na svou pouť, přes celou Asii. Asi po třech hodinách už nevnímám ani čas, ani kilometry, které ubíhají pod koly, natož města, kterými projíždím.
Zdá se mi to jako minuta, co jsem vyrazila z Pusanu, přitom už se dávno stačilo stmít a já stojím v koloně kvůli pasové kontrole na hranicích Korey a Číny. Jsem hrdá sama na sebe, že za tak krátký čas už vjíždím do Číny, ovšem pohled na hodiny mě vyděsí, jsou tři hodiny ráno. Podívám se na telefon, u kterého mám stabilně vypnuté zvonění. Dvacet zmeškaných hovorů od Yuuki sedm od Takeshiho. Vhrne mi to slzy do očí a pošlu jim krátkou sms.
NEVOLEJTE MI, JAKOMILE DORAZÍM DO NĚMECKA ZAVOLÁM. SIMONA
Opět ohodím telefon a jedu dál. Všimnu si, že se začíná rozednívat tak zastavím na nejbližší benzínce s nápisem non-stop, kde si koupím kafe a bagetu. Posadím se ke stolu před benzínkou, je celkem teplo, takže nepotřebuju ani mikinu. Potichu žmoulám snídani a pozoruji krásný východ slunce, když si s hrůzou uvědomím, že už jsem čtyřiadvacet hodin nespala ale vzápětí si vzpomenu na to co mi říkal Alex: "Po upírech máme rychlost, mrštnost, hbitost, postřeh… Po vlkodlacích máme schopnost přestat stárnout, když se u nás začnou projevovat vlastnosti upírů a elfů, také máme jejich rychlou orientaci. A po elfech máme krásu a snad ten největší dar, umění ovládat energii." Třeba se něco z toho vztahovalo i na spánek, třeba to stou energií. Jinak si to neumím vysvětlit. Povzdechnu si a opět se vydám na cestu.
* * *
Než se naděju je druhý den večer a já stojím na hranicích Číny a Mongolska. Zatím jsem přes všechny státy jela jen okrajově ale Mongolsko budu muset projet takřka celé, než se dostanu na hranice s Kazachstánem.
"Sakra, máma!" zakleji si nahlas. Okamžitě hrábnu po telefonu a uvidím tak odpověď od Yuuki a Takeshiho.
OPATRUJ SE! YUUKII A TAKESHI.
Usměju se, nad jejich strachem o mé bezpečí a okamžitě vytočím mámino číslo.
"Mami? To jsem já, promiň, že jsem ti nezavolala spíš, to řízení mi dává fakt zabrat, asi´s měla pravdu a nebyl to dobrý nápad," lžu jak když tiskne.
"To je v pořádku Simonko, hlavně buď opatrná," řekne máma opatrně.
"Neboj budu, ale řekni mi, jak je tátovi?"
"Trochu lépe, ale pořád je v bezvědomí, ale snad to bude dobré," povzdychne si máma.
"Hele mami, nezlob se ale musím končit, jsem na hranicích Číny a Mongolska a za chvíli budu na řadě ke kontrole pasu, zatím se měj krásně, co nejdřív se zase ozvu ano?"
"Dobře, buď opatrná."
"Neboj," slíbím a odhodím telefon na sedačku. Kupodivu po mě nechtějí pas a tak jedu směle dál.
Pořád Nepociťuji žádnou únavu, proto se rozhodnu jet opět přes noc. Asi po dvou hodinách jízdy od Čínských hranic mi zakručí v břiše.
"No dobře, přemluvil´s mě," promluvím směrem k mému pupku. Bože, ta samota mi leze na nervy, a to jsem odjela z Japonska teprve před dvěma dny! Zastavím u nejbližšího fast foodu, kde si koupím nějaké jídlo a pití (naleju po hrdlo civic u benzínky, která stojí hned vedle), nechci se zdržovat, chci dojet co nejdál na jeden zátah, takže si trochu hltnu pití, a najím se po cestě, alespoň budu mít při řízení nějaké rozptýlení.
* * *
"To Mongolsko je nekonečné!" zuřím a nohou pošimrávám plyn, už i tak se řítím jako blázen. Venku se pomalu začíná rozednívat a já cítím jak na mě pomalu doléhá únava. Ale touha jet dál je silnější.
Po sto kilometrech, kdy jsem si musela mezi víčka skoro vrazit sirky, to vzdávám a zastavím u jednoho celkem slušně vyhlížejícího hotelu, ve městě Chvod, kde se rozhodnu přespat, ovšem jak dlouho budu spát netuším, raději pošlu mamince sms, občas má sklony dělat z komára velblouda, ale to všechny mámy ne?
"Dobrý den, můžu vám nějak pomoct?" osloví mě milý mladík v uniformě anglicky.
"Ano, chtěla bych pokoj, máte volno?"
"Samozřejmě, jste sama, nebo někoho očekáváte?" Vypadám snad jako lehká dívka či co? urazím se v duchu.
"Ne, cestuji sama!"
"Dobře," pokyvuje hlavou, teď už drzý, mladík a něco klape na počítači. "Takže tu máme jednolůžkový pokoj s číslem 386, ve třetím patře, vyhovuje?"
"Snad ano. Mám ještě jeden dotaz, kam ,bych si mohla zaparkovat auto?"
"Oh, jistě, promiňte. Samozřejmě vám přidělíme i parkovací místo v našich garážích, chcete si tam zajet sama nebo mám zavolat poslíčka?"
"Já to zvládnu," mrknu na něj a v duchu se lámu smíchy. Přejedu skoro půlku Asie a on se mě ptá, jestli zvládnu zaparkovat, no to je vážně něco.
"Tady máte klíče, příjemný pobyt!" zvolá recepční, když mu zaplatím požadovanou sumu.
"Mohla bych mít ještě jednu prosbu?"
"Samozřejmě, jakou?"
"Nerušte mě, ani s jídlem ani s ničím jiným, potřebuji se vyspat."
"Samozřejmě!" přitaká recepční s úsměvem, nějak mi sice nedochází co je na tom směšného ale nejsem ve stavu to řešit. Nasednu do auta a sjedu do garáží, kde najdu své parkovací místo. Musím uznat, že to tu mají skvěle členěné, okamžitě jsem se zorientovala. Klobouk dolů. Sáhnu na zadní sedadlo, kam jsem si nachystala svůj školní batoh, ve kterém mám ruční, hygienické potřeby, spodní prádlo, nějaké tepláky, i-pod a další podobné blbosti.
Když se konečně dobelhám do pokoje mrknu do koupelny, která je jeho součástí a zjistím, že v ní je jak ručník tak mýdlo a šampón. Okamžitě vlétnu pod sprchu. Užívám si, jak voda hladí mé unavené, zdřevěnělé tělo, je to báječný pocit. Ven vyjdu pouze omotaná v ručníku a rychle na sebe hodím pyžamo. Ještě neležím v posteli a už spím.
* * *
Zdá se mi to jako věčnost, co jsem usnula. Protáhnu se a zívnu si. Venku je tma, což mě zarazí, jak jsem asi spala dlouho? Rychle se obléknu,sbalíme věci a jdu dolů za recepčním.
"Dobrý den, čím vám mohu posloužit?" zeptá se mě opět anglicky.
"Dobrý den, chtěla bych vědět, jak dlouho tu jsem, kdy jsem přijela?"
"Dnes ráno, madam. Já jsem vás ubytovával a měl jsem noční směnu, teď ji mám zase a vy odcházíte, jste snad upír, nebo něco podobného?" odpoví mi nechápavě recepční. Ve mně najednou všechno ztuhne a nevím co dělat, ovšem atmosféra se jako rázem odlehčí, když se recepční zasměje svému vlastnímu vtipu.
"Ne, to opravdu nejsem," řeknu nakřápnutým hlasem a pokusím se zasmát. "Ale máte pravdu, odjíždím," mrknu na něj a seberu pár svých věcí a peláším pryč.
Za necelé dvě hodiny už stojím na hranicích s Kazachstánem a cesta mi opět začíná splývat v jeden celek.
* * *
Jelikož jedu po celkem kvalitní dálnici cesta mi rychle utíká pod koly. A to hodně rychle. Od mého přespání v Mongolsku uběhli zase skoro dva dny a mě se zase začíná klížit zrak. Pomalu se stmívá, když dojedu do města jménem Atyrau, které leží u Kaspického moře. Nedá mi to a prvně se zajedu podívat na pláž, kde z auta pozoruji západ slunce, je to překrásné. Tak krásné, až z toho usnu přímo v autě.
"Já už v tom autě musím i spát?" zakleju si, když se ráno probudím. Na nejbližší benzínce opět zastavím a doplním si jak nádrž, tak nějaké jídlo a pití. Poté si ještě skočím na záchody, kde se trochu upravím, i když zjistím, že vypadám jako strašidlo a sama sobě se zasměju.
Zanedlouho už stojím na hranicích Kazachstánu a Ruska, to počítám jen projedu, protože jedu jen přes okrajovou část.
* * *
Za další dva dny se už ukládám ke spánku v Kyjevu na Ukrajině. Musím si pořádně odpočnou protože mě čeká už jen Polsko, které projedu doufám rychle a pak už mé vytoužené Německo! S touto myšlenou se odeberu do říše snů.
Vzbudím se opět večer, protáhnu se a s nově nabitým elánem sednu za volant a dupnu na plyn.
Po cestě máknu po telefonu, kupodivu žádný zmeškaný hovor, obočí mi vyletí do závratných výšin a já pošlu mamce krátkou sms, že už stojím na hranicích s Polskem, že za chvíli jsem doma. Ale ta chvíle je opravu nadsázka.
Pokaždé, když musím stát, v Polsku, v koloně, minuty se mění na hodiny a má nervozita narůstá.
Rychlé občerstvení na benzínce a doplnění benzínu mě ovšem nemine, i když mě překvapí jak je levný.
Můj elán a vidina, že po dlouhé době uvidím opět rodinu mě ženě stále dál, čím dál tím rychleji, ani se nenaděju a už stojím na hranicích Polska a Německa.
"Jo!" zavýsknu si, když přejedu hranice. Ale ještě nemám vyhráno, Berlín je od hranic jen asi hodinu jízdy, ale pak se musím proplést k nemocnici. Tak počkat, ve které nemocnici vlastně táta leží? Okamžitě máknu po telefonu a vytočím mamčino číslo.
"Mami?"
"Simi, stalo se něco?"
"Ne, neboj, už jsem v Německu!"
"Sláva! Ani nevíš jak jsem se bála!"
"Promiň. Ale do Berlína to mám ještě asi tak půl hodiny, právě kvůli tomu ti volám, abych věděla z které strany najet, ve které nemocnici leží táta?"¨
"Simi, úžasná novina! Tatínek se před pěti dny probral a dnes ho pustili domů!" zvolá nadšeně máma a já zkamením.
"T-to je super! Tak já jedu domů!" zvolá nejvíc nadčeně jak sjem v tu chíli schopná.
"Dobře, těšíme se!" trylkuje máma a položí mi to. Musím zajet ke kraji. Co teď? Táta už je v pořádku doma. Znamená to, že se můžu otočit a vrátit do Japonska?
wow =))... dva dny nespát by se mi občas taky hodilo xD... hej, Simi se teď vážně otočí a pojede zpátky do Japonska? chudák, takovej zákon schválnosti =))