16. února 2009 v 14:40 | Pluviassol
|
Ahojte!
Jestli kvůli vám nestihnu přepsat ten sešit do elektrotechniky tak si mě nepřejte! =D Takže tu máte další pokráčko, nijak moc jsem tu minulou část nepředělávala, jen jsem poupravila malé detaily, jako například automatické opravy wordu… =D Doufám, že se vám tahle část bude líbit, i když není nejšťastnější… =))) To víte, loučení…. No ale už dost mých keců. Užijte si to! =))) (Já vím, není to nejdelší ale kolik toho chcete napsat, když se na PC dostanete ve 12 a v 15 už musíte být nachystaní na odjezd? =D )
"Simono dělej! Přijdeme pozdě! Profesorka nás zabije!" křičí na mě Yuuki.
"Já nejdu, řekni, že mi je dneska špatně," zakroutím nesmlouvavě hlavou.
"Copak se ho bojíš? Měla´s vidět jak jste se prali! Bylo to něco neuvěřitelného, jako, když jsi dělala ty salta. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nevěděla, jestli ti neublížil! A ty to chceš teď vzdát?"
"Nic nevzdávám!"
"Udělal ti něco?"
"Ne!"
"Tak proč tam nechceš jít?"
"Sakra Yuuki já nevím!" zakřičím a vzlyky se svalím na zem. Tento boj už mě hrozně unavuje, pořád se přetahovat o to kdo je lepší. "Hele víš co, vezmu si od Yoshiho klíče od dílny a dotáhnu do finále civica, ať už je zpravený na ten dnešní závod jo?" podívám se na ni zničeně.
"Tak dobře, ale jak se tam dostaneš?"
"Metrem, jak jinak?"
"Uf, už jsem se lekla, že si zase půjčíš Alexovo auto," rozesměje se a já se k ní neochotně přidám. "Tak já jdu," řekne a jemně mě políbí na čelo. Sedím na zemi dokud ji neuvidím vejít do školy, pak se donutím vstát a jdu na metro.
Za půl hodiny stojím před garáží i s klíčky v ruce. Opět na sebe natáhnu montérky a dám se do práce.
Přibližně za dvě hodiny jsem hotová a civic vypadá jako dřív. Chci jít do koupelny, když mi začne zvonit telefon. Podívám se na display, kde stojí: máma.
"Ahoj mami! Jak se máš, co potřebuješ?" spustím na ni zvesela, aby nepoznala mou předchozí hádku s Alexem.
"Simonko," řekne máma a rozvzlyká se.
"Mami, co se děje?" zeptám se opatrně.
"Simonko, prosím tě přijeď. Tatínek měl infarkt je v komatu," rozpláče se máma do telefonu a já se sesunu na zem neschopná slova.
"Okamžitě balím věci a jedu domů."
"Kdy přijedeš?" zeptá se mě máma pořád roztřeseně.
"Do týdne jsem doma. Musím jít ahoj," rozloučím se a než to stihnu položit máma na mě zavolá.
"Do týdne? Proč tak pozdě?"
"Pojedu autem."
"Ne Simi, to nesmíš! Vždyť je to daleko! Přes celou Asii a Evropu!" zděsí se máma. Přesně jak jsem čekala.
"Mami neboj, zvládnu to. Z každé země ti pošlu sms, že jsem v pořádku. Souhlasíš?"
"Nelíbí se mi to."
"Nemusí."
"Simono!"
"Ahoj mami, za hodinu chci vyjet," řeknu a nesmlouvavě jí to položím. Chápu její obavy ale…
Nesmlouvavě zavrtím hlavou a jdu se vykoupat. Co nejrychleji se osprchuju a obléknu si uniformu, je pohodlná na cestu. Zamknu garáž a jdu k Yoshimu.
"Ahoj, kde je Yoshi?" zavolám na jednoho číšníka. Zvědavě se na mě podívá.
"Je v zadu," odpoví mi a já se ani nesnažím mu děkovat a namířím si to rovnou do kuchyně. "Počkej! Tam nesmíš!" volá na mě.
"To je v pohodě Mori, i kdybys jí to zakázal tak sem půjde, nemám pravdu?" zasměje se Yoshi.
"Taky máš klíče," řeknu a pokusím se o úsměv.
"Dík, ale mohla si mě zavolat, došel bych dopředu," mrkne na mě.
"Dneska ne," řeknu a skočím mu do náruče.
"Simi? Jsi v pohodě."
"Jo, ale ne na dlouho, měla bych jít než se ti tu rozbrečím," řeknu a pustím ho.
"Co se stalo?"
"Ale nic," skloním hlavu. Přece mu tu nebudu vykládat o svých problémech. Stejně ho nevidím naposled. Teda… alespoň v to doufám.
"No nic musím jít měj se krásně," rozloučím se s Yoshim a dám mu pusu na tvář.
"Měj se," zavolá na mě ale je vidět, že už je duchem mimo.
Rychle zaparkuju před domem, ani se neobtěžuji zajíždět do garáže. Nemá to cenu, za chvíli odjíždím. Vletím k sobě do pokoje a najdu si všechny tašky co tam mám. Nacpu do nich všechno oblečení, kosmetiku, cd, knihy, jednoduše všechno, s čím jsem tu doposud žila a nejsem ochotna se s tím rozloučit. Sbalím si také notebook a všechno odnosím do auta. Když už jsem hotová a chci odejít, dojde mi, že přece nemůžu odejít jen tak. Načmárám Yuuki na stůl vzkaz.
Yuuki,
musím odejet zpátky do Německa. Vyskytl se problém, který nemůžu nechat jen tak být. Jde o tatínka. Mou adresu máš, kdykoliv za mnou může přijet nebo mi napsat. Vyřiď Takeshimu, že ho mám ráda. Ty jsi pro mě byla sestrou, kterou jsem neměla. Ani nevíš jak mi budeš chybět.
Mám tě ráda.
Simona
Se slzami v očích položím lístek na stůl v kuchyni a rychle odejdu. Ve dveřích se naposledy rozhlédnu po domě. Mém už bývalém domovu. Hřbetem ruky si otřu slzy a zabouchnu dveře.
Zhluboka se nadechnu. A rozjedu se do školy, kde si vyřídím přerušení studia na dobu neurčitou. Všechno jim vysvětlím, jsou shovívavý. Dokonce můžu pokračovat ve studiu v Německu! Mají tam nějakou školu podobnou této. K mému velkému štěstí je nedaleko Berlína. Možná do ní dokonce začnu chodit, ještě nevím.
Potom jedu do banky, kde má účet, na kterém mám všechny peníze ze závodů, a že to není málo.
"Dobrý den," pozdravím nějakého bankéře. Ten si mě změří pohledem, nechápu to do té doby, než si uvědomím, že mám na sobě stále uniformu ze školy. V duchu se zasměji.
"Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?" zeptá se mě.
"Ano ,chtěla bych převést všechny peníze ze svého účtu na svůj účet, který mám v Německu a tento účet zrušit, je to možné?"
"Samozřejmě, pustíme se do toho, pojďte prosím za mnou," vyzve mě a já se pomalu vydám za ním. Do půl hodiny jsme hotovy a já dostávám dokumenty o zrušení účtu a o převedení peněz na německý účet. Ještě se s ním dodatečně domluvím, že bych si chtěla několik peněz vybrat, abych nemusela vybírat po cestě. Je překvapen, když se ho vyptávám, čím se v jaké zemi platí a poté si vybírám určité částky peněz v těchto měnách. Ale naštěstí se neptá.
Když vyjdu z banky se vším potřebným vhrnou se mi slzy do očí. Když jsem sem přijela, často jsem si představovala tento okamžik, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude tak bolestivé. Vtáhnu čerstvý vzduch do plic a mám velkou chuť se naposledy zajet podívat do Kjóta, kam jsme s Yuuki rády chodily. Je to tam tak…magické.
Rychle nasednu do auta a připnu si pás. Sbohem mé milované Japonsko, pomyslím si a dupnu na plyn.
fíííha... co bude dál?? To že a jak odjíždí je děsivý... a kde je kruci Alex?? Üvidí ho ještě? Super pokráčko, ale koukej psát dál xD =oD