Abyste neřekli, že jsem tak hrzná napsala sem včera kráteké pokráčko, možná to ještě více rozepíšu ale konec zůstane stejny, snad se mi to konečně podaří vložit.... Mějte se
"Kdy jsi to opravil?" zeptám se s údivem, když zjistím, že vrata jsou už krásně vyklepaná.
"Byla jsi ve sprše dlouho, a Yuuki mi pomohla."
"Cože, Yuuki?" nevěřím svým uším. Yuuki, takový netechnický typ a vyklepávat? Nemožné! Koukám na Takeshiho s otevřenou pusou.
"No jasně, podala mi kladivo a nosila jídlo," mrkne na mě Takeshi a já se začnu smát. Yuuki si mě změří pohledem.
"Pojďte vy dva nebo dojdeme pozdě!" zavolá na nás. Nasedneme do auta, já na místo řidiče, Yuuki vedle mě a Takeshi se rozvalí vzadu, jak typické, a rozjedeme se směr škola.
Po cestě nikdo nemluví, asi díky tomu, že všichni, krom mě, usnuli. Jedu pomalu, máme hodně času a navíc si chci být jistá, že před školu už bude Alex.
"No tak, vy dva, vstávat, za chvíli jsme ve škole," budím Yuuki s Takeshim. Yuuki se probere hned, uhladí si sukni a dívá se před sebe. Takeshi hlasitě zívne, něco neurčitě zamumlá a spí dál.
"Takeshi, vstávej," řekne něžně Yuuki.
"Proč?"
"Protože jsi vzorný student a za chvíli nám začíná první hodina."
"Tak to není moc dobrý důvod. Spím dál."
"No to se opovaž!"
"Klidně," zasměje se Takeshi a já jen vidím jak si Yuuki odepíná pás a leze dozadu a začne se prát s Takeshim.
"Hele, vůbec vám nevadí, že můžeme dostat pokutu, že?" směju se jim.
"To vykládej jí, no tak Yuuki nech mě! Vždyť už jsem vzhůru! Prosím!" žadoní. Yuuki to už nevydrží a vybuchne smíchy. To už jsme ale u školy. Zaparkuji v postraní uličce jako včera. Ještě ani nevystoupím a už je u mě Alex.
"Co si k sakru myslíš?!" zakřičí na mě německy. Nechápu to, jakože umí německy?!
"Jak jsi mě tam včera mohla nechat?"
"Jednoduše," ušklíbnu se načež do mě strčí. Neudržím se a vrátím mu to. S neuvěřitelnou rychlostí se mi vyhne.
"Na to nemáš," posmívá se mi.
"Myslíš?" rozzuřím se a vratším mu pěst do obličeje a už uhýbám před jeho odplatou. Snažím se ho praštit do břicha ale vyhne se mi, když oba uslyšíme zvuk, při kterém ztuhneme. Zvoní.
"Dořešíme to spolu později!" zakřičí na mě Alex a rozeběhne se neuvěřitelnou rychlostí do školy.
"Simono dělej! Přijdeme pozdě! Profesorka nás zabije!" křičí na mě Yuuki.
"Já nejdu, řekni, že mi je dneska špatně," zakroutím nesmlouvavě hlavou.
"Copak se ho bojíš? Měla´s vidět jak jste se prali! Bylo to něco neuvěřitelného, jako, když jsi dělala ty salta. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nevěděla, jestli ti neublížil! A ty to chceš teď vzdát?"
"Nic nevzdávám!"
"Udělal ti něco?"
"Ne!"
"Tak proč tam nechceš jít?"
"Sakra Yuuki já nevím!" zakřičím a vzlyky se svalím na zem. Tento boj už mě hrozně unavuje, pořád se přetahovat o to kdo je lepší. "Hele víš co, vezmu si od Yoshiho klíče od dílny a dotáhnu do finále civica, ať už je zpravený na ten dnešní závod jo?" podívám se na ni zničeně.
"Tak dobře, ale jak se tam dostaneš?"
"Metrem, jak jinak?"
"Uf, už jsem se lekla, že si zase půjčíš Alexovo auto," rozesměje se a já se k ní neochotně přidám. "Tak já jdu," řekne a jemně mě políbí na čelo. Sedím na zemi dokud ji neuvidím vejít do školy, pak se donutím vstát a jdu na metro.
Za půl hodiny stojím před garáží i s klíčky v ruce. Opět na sebe natáhnu montérky a dám se do práce.
Přibližně za dvě hodiny jsem hotová a civic vypadá jako dřív. Chci jít do koupelny, když mi začne zvonit telefon. Podívám se na display, kde stojí: máma.
"Ahoj mami! Jak se máš co potřebuješ?" spustím na ni zvesela, aby nepoznala mou předchozí hádku s Alexem.
"Simonko," řekne máma a rozvzlyká se.
"Mami, co se děje?" zeptám se opatrně.
"Simonko, prosím tě přijeď. Tatínek měl infarkt je v komatu," rozpláče se máma do telefonu a já se sesunu na zem neschopná slova.
"Okamžitě si sbalím věci a jedu domů."













éééééééééé, ale takhle to ukončit
vrr, teď se budu děsit co dál... to jako pojede do Německa?? a co Alex, jede s ní, a Yuuki? koukej na to pokráčku pokráčka pracovat!! =oD