27. ledna 2009 v 11:56 | Pluviassol
|
Ahoj! Konečně je tu pokráčko, dávám ho sem už na potřetí, super... =D už ani nemám chuť k tomu nic psát... =D Ale i přesto se musím omluvit, že to tak dlouho trvalo, vždyť víte, že nestíhám normálně natož, když je pololetí a já byla na týden, kdy se vytahovaly známky nemocná... A navíc nejlépe se mi píše na chalupě a tam jsem nebyla 2 týdny (vyjma tohoto víkendu).... Ok, dost keců, užijte si to... =)))
"Yoshi-kun!" zakřičím vesele. Přeběhnu od dveří podélného podniku, kde se podél jedné strany táhne pult s barovými stoličkami a na druhé straně jsou stoly. Takový trošku americký styl ale Yoshi sem vnáší nezapomenutelnou rodinnou atmosféru a i přesto, že podnik není nijak velký a Yoshi ho nikdy nepropagoval, má pořád plno.
"Koho to vidím! Hurikán-chan se ke mně zase přišla podívat. Takeshi už mi volal, tady máš klíče," usměje se na mě blonďatý kluk, vysoké štíhlé postavy s jemnými rysy.
"Já ti dám hurikán-chan!" směju se. "Ale i tak dík za klíče!" nakloním se přes pult a políbím ho na tvář dřív než mi dojde, co jsem mohla způsobit. Naštěstí se nic nestane a já vesele odběhnu k Takeshimu do dílny, kde už mě čeká Yuuki, stále s ruměncem na tváři.
"To šlo rychle," usměje se na mě.
"A co jsi čekala?" vypláznu na ni jazyk.
"No obvykle tam býváš dlouho, ty i Yoshi nevíte, kdy zavřít pusu," směje se mi.
"Nemáme moc času víš?" ušklíbnu se a jdu otevřít vrata garáže.
"Chceš nějak pomoct?" zeptá se mě Yuuki, když vidí jak bojuji se zámkem.
"Ne, to je dobrý, ale asi ty vrata jednoduše vykopnu, nebo já už nevím," kleju směrem k vratům, které se ne a ne otevřít. "Ha! Počkej mám nápad," ušklíbnu se a vytáhnu telefon.
"Ty jsi hrozná," začne se smát Yuuki, když pochopí o co mi jde.
"Má co chtěl," začneme se smát.
"A to je kdo?!" vyjede na mě opět Takeshi.
"Mám problém."
"Jo to máš, a hodně velkej. Chystám se tě zabít."
"Nejdou mi otevřít vrata," řeknu a stěží potlačuji smích. "Mohl bys…"
"Tak na to okamžitě zapomeň, já nikam nejedu! Ne Simonko, tohle si budeš muset zvládnout sama," vysmívá se mi.
"Jak mám podle tebe strčit do zámku klíč, když tu nejsi ty chytrý?!" opáčím mu celkem rozčileně, už mě to přestává bavit.
"Jednoduše."
"A řekneš mi jak?!" vyjedu na něj, když mlčí.
"Klid, nerozčiluj se, i když uznávám, že za to buzení si to zasloužíš," směje se.
"Takeshi-kun…" začnu rozčileně vrčet.
"No dobře," protáhne. "Vidíš tu malou čárku u zámku?"
"Děláš si ze mě legraci?" povytáhnu obočí a skloním se k zámku.
"Ne nedělám, najdi ji." Pozorně si prohlížím zámek ale nic nevidím, když se zeptám Takeshiho tak mi pouze řekne abych si klekla.
"Mám ji! Našla jsem to!" začnu skákat radostí, když najdu takřka neviditelnou čárku pod zámkem.
"Super ale to není všechno."
"Co ještě?"
"Tam kde je ta čárka musíš pořádně kopnout, ale opravdu silně. A pak dvakrát bouchnout rukou, a ne nedělám si z tebe legraci."
"Tak fajn ale jestli to nepůjde a ty jsi kecal tak si tě podám," vyhrožuju mu do telefonu. "A opovaž se mi to…" nestačím ani doříct, když se v telefonu ozve tutání signalizující ukončení hovoru.
"Co se stalo?" zeptá se Yuuki.
"On mi to zase položil!" zuřím.
"A víš alespoň jak se dostat do garáže?"
"Jo," odseknu. "Jdi pryč, ne úplně, jen odstup." Upřesním, když vidím, jak se Yuuki začíná urážet. Stoupnu si kousek od vrat a dvakrát si jen tak švihnu nohou, abych si odměřila jestli se strefím. Kouknu se, kde stojí Yuuki. V její tváři uvidím zmatek a nechápavost, musím se tomu zasmát. Pak se ale už soustředím na zámek. Vší silou kopnu přesně do místa, kde je (byla) čárka.
"Simi! Co jsi to udělala, rozbila jsi Takeshimu vrata!" zděsí se. No tak jsem to trošku promáčkla, to je toho.
"Neboj, on je šikovný a určitě si to opraví," usměju se.
"Proč jsi to udělala?" zeptá se nechápavě.
"Protože mi to řekl."
"Jemu se ty vrata už nelíbily?" To už nevydržím a vyprsknu smíchy, Yuuki se ke mně neochotně přidá.
"Tak to netuším ale je to způsob jak je otevřít," mrknu na ni a předu blíž a dvakrát ještě to prohlubně bouchnu. V zámku něco cvakne a já do něj bez problémů vložím klíč a odemču. Lehce vyzvednu vrata a chystám se nasednout do auta a zajet s ním dovnitř, když si všimnu Yuukiného nechápavého výrazu.
"Co se děje?"
"Co tohle mělo znamenat? Sakra, co je to za divný mechanismus?"
"Já to taky nepobírám, ale neřeš to, je to prostě zase nějaký Takeshiho patent," zasměju se a nasednu do civica a vjedu s ním do prostorné garáže. Naštěstí tu Takeshi nemá žádnou zakázku takže bez problémů dojedu až k úseku, kde lakujeme auta a vystoupím. Rozejdu se k východu s úmyslem stáhnou vrata ale vidím, že Yuuki byla rychlejší.
"Nenasnídáme se napřed?" zeptá se a zahoupe taškami, které ještě stále drží v ruce. Při myšlence, že mám k dispozici snad tu nejlepší kávu v Tokiu se mi zvedne nálada.
"Teď ne, napřed se do toho pustím, jíst můžu až to bude schnout, stejně musíme zavolat Takeshimu, aby pro nás dojel."
"Proč?" zeptá se nechápavě Yuuki a rozejde se ke schodům, které vedou do druhého patra, ze kterého je výhled na celou dílnu, a vyjde nahoru, kde odloží naši snídani na stůl.
"To nebude tak rychle," odpovím jí. "Musí to pořádně vyschnout, nejlépe do večera by se s tím nemělo nic dělat."
"Aha," odpoví nezaujatě Yuuki a svalí se do křesla poblíž.
"Nebo ne, mám nápad!" vyhrknu a opět sáhnu po telefonu a vytočím Takeshiho číslo. Po pár zazvonění mi to dokonce zvedne.
"Kopej si hrob," ozve se do telefonu.
"Takže už asi víš, kdo volá co?" řeknu sladce.
"HAI!" vyštěkne na mě, neudržím se a začnu se smát jako pominutá.
"Mám dotaz…"
"IIE! Dneska už žádné dotazy, já potřebuju spát!" přeruší mě Takeshi a zase mi to položí. Znuděně si odfrknu a přejdu k telefonnímu seznamu, který si Takeshi s přehnanou pečlivostí vede, zaručeně tam bude číslo i na Alexe.
"O co se snažíš?" zeptá se, teď už zaujatě, Yuuki.
"Uvidíš, máš s sebou řidičák?"
"Jasně, že mám," mrkne na mě Yuuki a já zalistuju seznamem na písmenko N.
"Tady mám to!" zajásám vítězoslavně, když najdu Alexův telefon. Okamžitě číslo naklapu do telefonu.
"Hm?" ozve se do telefonu ospale.
"Vyřídil ti Takeshi vzkaz?" zeptám se příkře.
"Cože? Kdo tam je?" zeptá se nechápavě.
"Tak vyřídil nebo ne?!" vyštěknu naoko netrpělivě.
"Ne, nikdo mi nic neříkal. Ale kdo volá?"
"Nikdo, nech to být, asi jsem si spletla číslo," řeknu rozesmátě a položím mu to. Yuuki na mě kouká jako by mě viděla poprvé.
"Volala jsi tomu, komu si myslím, že jsi volala?" zeptá se mě.
"Jestli máš namysli Alexe tak jo," usměju se na ni. Přistoupím k batohu, který nosím do školy a vytáhnu z něj klíče od eva.
"Co to je? Co se tu děje? Co máš v plánu?" chrlí na mě Yuuki a jde ke mně.
"Půjdeš pro Alexovo auto," mrknu na ni.
"Proč?"
"Abychom se měli jak dostat do školy."
"Ty jsi prohnaná," zasměje se Yuuki. "A kde ho mám najít?"
"Stojí u školy, v té postraní uličce."
"Fajn tak já jdu," mrkne na mě, hodím po ní klíče a ona odejde. Přejdu ke složité hi-fi soustavě, kterou tu Takeshi má a pustím si rádio, nic jiného tu pustit totiž nedokážu.
"Tak se do toho dáme," řeknu si sama pro sebe a svleču ze sebe uniformu a obléknu si Takeshiho montérky. Ze začátku mu hrozně vadilo, když mě v nich viděl. Ale pak si zvykl.
Jemně přejedu prsty po linii boku a usoudím, že nebude potřeba bok obrousit. Šáhnu za sebe po prvním odmašťovadle, které mi padne pod ruku a pustím se do čištění. Jakmile je bok suchý natáhnu se pro pistoli se základovou barvou a začnu se činit. Až jsem hotová, nechám bok pěkně uschnout a jdu hledat černou barvu. Když už si myslím, že tu Takeshi nemá obyčejnou základní černou, uvidím, že ji má v druhé pistoly. Natáhnu se po ní a zkusmo si stříknu jen tak do vzduchu. Naštěstí, nikde nebylo nic ucpaného tak můžu hned začít, když ale slyším, že mi zvoní telefon. Stáhnu si z rukou rukavice a přijmu hovor.
"Hai?"
"Proč si mi to neřekla?!" vyjede na mě Yuuki.
"Co jsem ti neřekla?" Krapet to nechápu.
"To, že je to stejné auto jako máš ty!"
"No jasně! Já zapomněla," plácnu se do čela. "Promiň, moc se omlouvám," řeknu pravdivě.
"To bude drahý," zasměje se Yuuki a položí mi to. Proč mi to každý dneska pokládá? Zakroutím hlavou a nasadím si zpátky rukavice. Opatrně uchopím lakovací pistoly a pustím se do práce.
* * *
Za necelou půl hodinu jsem hotova. Spokojena s výsledkem si sundám rukavice a jdu druhého patra, kde se posadím a z tašek, které donesla Yuuki si vytáhnu kávu.
Ještě si ani nestačím usrknout, když slyším zuřivé bouchání na vrata. Odložím kafe a jdu dolů. Vytáhnu vrata a uvidím Takeshiho jak na mě ohromeně zírá.
"Tak ona mi nejenom, zničí vrata ale má na sobě i moje montérky!" vyjede na mě a já za ním uslyším smích.
"Někdo je s tebou?" zeptám se, ignorujíc jeho poznámku. Vykouknu ze dveří a vidím jak si to od eva ke mně cupitá Yuuki.
"Jo, zavolala mi, abych pro ni přijel, že s tím není schopná odjet. Ale do školy řídíš ty!" řekne a hodí mi klíče.
"Hele, proč si neřekl, že dojedeš rovnou? Nemusela jsem ji hnát pro auto!" vyčtu mu.
"Jé snídaně!" Rozzáří se Takeshi a hrne si to nahoru.
"To není pro tebe! Ne Takeshi nech to! Nesahej na to, to je moje!" bráním si své jídlo. Rozběhnu ne za ním a zezadu na něj skočím ve snaze jej zabrzdit. Chvíli se pereme ale pak za sebou uslyšíme smích.
"Jo Takeshi, ty máš tady, to je Simi a moje," ozve na za mnou pobaveně Yuuki, když nás uvidí. Zahanbeně slezu z Takeshiho a všichni se jako na povel začneme smát.
"Tak kde máš to svoje dílo?" popichuje mě Takeshi.
"No kde asi?" řeknu a ukážu směrem, kde stojí civic. Takeshi k němu přejde a zvážní. Očima přejede po čerstvě nastříkaném boku. Přimhouří oči a posune hlavu blíž ke karoserii, jen trnu hrůzou, že jsem něco udělala špatně. Většinou, jsem auta neničila, takřka vůbec, takže se spravováním laku jsem neměla moc zkušenosti.
"No Simi-chan! Máš můj obdiv! Myslel jsem, že to po tobě budu muset předělávat ale je to dobré! Víc než to, mohla by ses tím živit," mrkne na mě Takeshi a já si viditelně oddychnu.
"To jsem ráda, ale pojďme se už nahoru najíst, mám hlad," mrknu na ně a rozejdu se po schodech nahoru, kde se svalím do mého nejoblíbenějšího křesla. Natáhnu se pro kafe.
"Ach jo!" zakleju.
"Co se děje?" zeptá se Yuuki s Takeshim současně.
"No tak se na mě podívejte, jsem celá špinavá, copak takto můžu něco jíst? Musím se převléct a umýt!" posmutním.
"A to je problém?" zeptá se nechápavě Takeshi. "Vždyť víš, že věci, které sis tu nechala na koupání tu stále ještě jsou," řekne mi povzbudivě.
"Ale to není ten problém," přiznám se.
"A co je za problém?" zeptá se nechápavě Yuuki.
"Než se vrátím tak mi to Takeshi sní," zašeptám a už, už se zvedám a utíkám pryč, protože periferním viděním vidím, že za mnou letí prázdná plechovka od coly. Dole si vezmu uniformu a z batohu si vytáhnu šminky, které s sebou občas nosím.
Takeshi tu má jen provizorní sprchový kout, záchod a umyvadlo, ale i to mi stačí. Svléknu se a vlezu do sprchy. Chvíli na sebe nechám jen tak téct vřelou vodu a pak se pořádně namydlím.
Když už jsem konečně umytá a oblečená otřu si rozmazané oči a znova se namaluju. Když jsem hotová rozčešu si mokré vlasy a stáhnu do gumičky a následně do pevného uzlu, který mi připomíná, uzly, které nosily Gejši. Jenže já nejsem Japonka.
"No konečně!" vyhrkne Takeshi, když vylezu z koupelny. "Pojď se najíst, za tři čtvrtě hodiny máme být ve škole," oznámí mi a já skoro utíkám nahoru, abych si stihla alespoň v klidu vypít kafe. Nakonec si stihnu i sníst bagetu.
"Tak jdeme?" zeptá se Yuuki, když Takeshi vypije poslední doušek coly.
"Hai," odpoví automaticky a zvedne se. "Simi, řídíš," oznámí mi nesmlouvavě.
"A proč? Vždyť ty to taky umíš," nesouhlasím.
"No to máš sice pravdu ale mě to nebaví tak jako tebe, víš? A navíc je to pro mě strašně nepřirozené."
"Tak fajn," vzdám se a vezmu si věci do školy ze civic a jdu k evu. Takeshi za mnou zamkne dílnu.
"Kdy jsi to opravil?" zeptám se s údivem, když zjistím, že vrata jsou už krásně vyklepaná.
"Byla jsi ve sprše dlouho, a Yuuki mi pomohla."
"Cože, Yuuki?" nevěřím svým uším. Yuuki, takový netechnický typ a vyklepávat? Nemožné! Koukám na Takeshiho s otevřenou pusou.
"No jasně, podala mi kladivo a nosila jídlo," mrkne na mě Takeshi a já se začnu smát. Yuuki si mě změří pohledem.
"Pojďte vy dva nebo dojdeme pozdě!" zavolá na nás. Nasedneme do auta, já na místo řidiče, Yuuki vedle mě a Takeshi se rozvalí vzadu, jak typické, a rozjedeme se směr škola.
hurá! nic nepovídej o nechuti k psaní, vždyť se mřece musí něco stát =D a v tomhle dílu žádnej Alex... jedinej Alex co se mi líbí, ty skutečný okolo mě jsou jeden horší než druhej, a on je tam jen po telefonu a na chvilinku =oD koukej ho v příštím díle nechat se Simi! xD jo a samozřejmě, super pokráčko... 0=o)