close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Time for driving - část 8.

4. ledna 2009 v 21:53 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Slibované pokráčko... =)))) Nevím co k němu víc říct, snad jen že doufám, že se bude líbit... =))) Jo a nová část je daná pod perexem....=)))




"Tak nic neříkej," řekne Yuuki a obejme mě. Když ucítím její rty na svém krku ztuhnu. Pomalu směřuje až k mým rtům, kde mě začne hladově líbat. Sundá ruce z mého krku a surově mě přitiskne na zeď. Přidám se k její hře, chytím ji za boky a přitáhnu k sobě.

"Yuuki," vydechnu mezi polibky. Ale nedočkám se žádné reakce, krom vzrušeného vydechnutí. "Yuuki?" zkusím to znovu. Kousek se ode mě odtáhne

"Copak?" zeptá se tiše.

"Víš, ehm, mě se chce strašně moc na záchod," usměju se nevině.

"To si děláš srandu ne?" zeptá se mě a probodne mě pohledem.

"Ne," zakroutím hlavou.
"Já tě zabiju," vydechne, spustí ruce a odejde pryč.

"Kam jdeš?"

"Jdu spát!" vyhrkne. Já se rozeběhnu na záchod a hned potom do koupelny.

Rozejdu se do svého pokoje, kde se posadím na postel. Yuukino přivítání, mě zarazilo a strašně potěšilo zároveň. Navíc zjišťuji, že mi její přítomnost chybí. Zvednu se z postele a jdu ke dveřím jejího pokoje. Natáhnu se po klice, ale uprostřed pohybu se zarazím, co když už spí? Pomalu otevřu dveře, které slyšitelně zavržou, příště si s sebou vezmu olejničku. Dveře nechám otevřené, stejně nikdo krom nás v domě není. Přejdu k posteli a opatrně odhrnu peřinu a vlezu do ní. Lehnu si, zavřu oči a chystám se spát, když ucítím, jak kolem mě Yuuki ovine ruku. Otočím se k ní a dám jí pusu na čelo.

"Dobrou noc," zašeptám.
"Žehlíš ten záchod co?" zasměje se potichu.

"To taky," přiznám a snažím se potlačit smích. Tato situace mi připomíná dobu před dvěma lety, kdy Yuuki nemohla spát, kvůli nočním můrám. Takřka každou noc za mnou přišla do pokoje. Ze začátku spávala na zemi, ale poté co jsem jí nadala a koupila si větší postel, začala spávat se mnou.

"Tak dobrou," zašeptá a já se pomalounku nechám unášet do říše snů…







* * *





V noci se probudím celá zpocená. Otřu si čelo a vstanu z postele. Dojdu do kuchyně, kde si naleju vodu a posadím se na barovou stoličku, hlavu položím do dlaní. Cítím, jak mi srdce zrychleně tepe, jako bych se bála, přitom jsem spala klidným, ničím nerušeným spánkem. Usrknu si vody a snažím se uklidnit. Mrknu na budík a zjistím, že jsou teprve čtyři hodiny ráno. Pohoršeně si odfrknu a chci se poškrábat na levé ruce, ale nedojde mi, že na ní pořád mám sádru.


"Tak a už vím, čím se zabavím," ušklíbnu se pro sebe. Jelikož jsem absolutně bdělá natáhnu na sebe župan a jdu do dílny, do které musím jít přes garáž. Schválně se vyhýbám pohledu na civica, měla bych ho v nejbližší době opravit.


Přejdu do svého kutlochu, jak mou malou dílničku Takeshi posměšně nazývá. Očima přejedu věci na ponku dokud nenajdu co potřebuji. Natáhnu se po pilce na železo a posadím se na malou židličku, kterou tu moc nepoužívám. Vyhrnu si rukáv županu a pomalu začnu řezat v neužším místě sádry.


"Simi?" ozve se z garáže.


Sakra. "Jsem v dílně!" zakřičím a rychle si na pilku sednu.


"Co tu děláš? Je půl páté ráno, copak si se zbláznila?" vytýká mi rozespale Yuuki. Protře si oči, přejde ke mně a posadí se mi na klín.


"Nemohla jsem spát," ušklíbnu se na ni a chytím ji kolem pasu.


"No děkuju pěkně, to jsem tak chrápala či co?"


"To ne ale šíleně se rozvaluješ."


"Tak to je ještě povzbudivější, koupím nám novou postel," zasměje se provokativně a zavrtí se mi v klínu. Nemůžu jinak než udělat bolestivou grimasu. No zkuste si někdy sedět na pilce na železo ještě s někým na klíně!


"Co se děje? Bolí tě ruka? Ukaž mi ji," řekne Yuuki a chytí mě za sádru. Než stačím zareagovat vyhrne mi župan.


"Simono-chan! Zbláznila ses?! Co to proboha děláš?!!" rozkřičí se na mě.


"Yuuki, prosím klid. Už mě ta ruka vůbec nebolí a sádra mi překáží tak jsem ji chtěla sundat," prohlásím nevinně a čekám na další nával zuřivosti, ale Yuuki mě překvapí a přejde ke mně.


"Tak ukaž, pomůžu ti, čím jsi se to snažila sundat?" zeptá se a já se jemně nadzvednu a vytáhnu z pod sebe pilku. "A s tímhle magorem já sdílím jednu domácnost," ušklíbne se tiše Yuuki a já mám pocit, že jsem to asi neměla slyšet. Jemně mě uchopí za ruku a pustí se do práce. Udiveně ji pozoruji jak precizně pracuje, nikdy bych to do ní neřekla.


"Hotovo!" pochlubí se, se sádrou vítězoslavně zvednutou nad hlavou.


"Šikovná," pochválím ji a podívám se na ruku. Alex měl pravdu, mám ji zahojenou. Vypadá přesně tak jako předtím.


"Kam jdeš?" zeptá se mě šokovaně Yuuki, když se zvednu a jdu k vratům garáže.


"Pojď se mnou, chci něco zkusit," řeknu tajemně a táhnu ji ven před dům.


"Copak jsi se opravdu pomátla, je zima!" vhrkne Yuuki a zachumlá se do županu. Já naopak ten svůj ze sebe stáhnu a podám jí ho.


"Podržíš mi ho na chvíli prosím?" usměji se na ni a než mi stačí odpovědět tak se rozběhnu a odrazím jako na hvězdu, kterou nás učili jako malé děti ve škole, ale ještě ve vzduchu se přetočím tak, abych dopadla na dvě nohy. Sotva dopadnu už, už se odrážím na přemet. S ladností a lehkostí dělám jeden za druhým. Je to neskutečný pocit svobody, štěstí, adrenalinu. A nejlepší je, že mě to vůbec nevyčerpává. Rozhodnu se skončit s testováním své ruky a udělám dvojité salto ve vzduchu a ladně dopadnu na zem.


"Yuuki?" vydechnu do tmy, hlas prosycený emocemi, a otevřu oči, které jsem měla do teď zavřené. Hledám ji pohledem a vidím jak na mě mává z dálky. Je možné, abych se dostala tak daleko, za tak krátkou dobu? Proč mám najednou pocit, že Nurima měl pravdu? Snažím se to teď neřešit a rozběhnu se k Yuuki. Než se naděju jsem u ní.


"Jak jsi to udělala?" ptá se mě zmateně.


"A co?"


"Ty přemety, byly tak elegantní, mrštné, krásné, rychlé! Gymnastky by ti mohli závidět tu ladnost! A rychlostí, kterou ses dostala zpátky… To bylo neuvěřitelné!" chrlí na mě Yuuki. Nezmůžu se na slovo.


"Pojď půjdeme domů," zašeptám po chvíli. Yuuki mě chytí za ruku a společně ruku v ruce jdeme k domu.


"Nachystám snídani, chceš?" zeptá se Yuuki s úsměvem.


"Kafe!" vyhrknu dychtivě.


"Samozřejmě, to taky, ale to není snídaně," mrkne na mě.


"Hele mám nápad," mrknu na hodiny. " Je pět ráno, co kdybychom si zašli na snídani?"


"A kam?"


"Tak to nevím ale nejlepší kafe mají u Yoshiho, tak co třeba tam?"


"Dobře, jdu se převléct," mrkne na mě Yuuki. A mě je jasné, že se mám jít upravit do koupelny, protože pak si ji zabere ona. Povzdechnu si a odeberu se na místo mě určené.


Jakmile jsem hotová, jdu se rychle navléct do školní uniformy a letím do garáže.


"Co mám s tebou dělat? Copak takto můžu jezdit?" mluvím k civicovi. Hodím školní brašnu na zadní sedadlo a přejdu do dílny, hledajíc lak na auto a potisk stejný jako na druhém boku. Vše potřebné hodím do tašky a také na zadní sedadlo.


"Yuuki, kde vězíš?" křiknu do domu.


"Ty děláš jako bychom měli na spěch, je pět ráno, a škola začíná až v osm!"


"No já vím ale víš, kdo má dílnu naproti Yoshimu? Ano správně, Takeshi! Měla bych už konečně začít pracovat na autě. Nemůžu se na to dívat."


"Hele neříkala, že půjdeme na snídani?" měří si mě hněvivě Yuuki.


"Půjdeme, neboj. A pak půjdeme k Takeshimu do lakovny a já začnu pracovat na autě," mrknu na ni povzbudivě.


"No, dobře, no," povzdechne si a přihodí tašku do auta. "Tak jedem?" zeptá se. Natáhnu se pro ovládání od garáže a přikývnu. Chci nasednout do auta ale Yuuki mě nenechá. Přitáhne si mě k sobě za lem uniformy, nebráním se, jen se potěšeně usmívám. Táhne mě k předku auta, kde mě donutí posadit se na kapotu. Přitiskne se ke mně až cítím její horký dech na svém krku. Pomalu o sebe tře naše tváře. Její rty se přiblíží k mým a já ji hladově políbím. Obejmu ji kolem pasu a přitáhnu si ji blíž k sobě, ona mi proplete prsy do vlasů. Cítím přívaly energie a štěstí, které se do mě hrnou. Cítím se maximálně šťastná. Když z ničeho nic pocítím jak se Yuuki mění v hadrovou panenku v mém náručí a pomalu se veze k zemi.


"Yuuki!" vykřiknu, když se mi najednou zhroutí v náručí. "Co se to sakra děje!" vyhrknu a vzpomenu si na polibek od Alexe. Reagovala jsem stejně. To já jsem ji teď připravila nevědomky o energii. Mám chuť do něčeho praštit ale Yuuki je pořád v bezvědomí.


"No tak, kočko, prober se," zašeptám. "Hm, to asi nepomůže, doufám, že se na mě za toto nebudeš zlobit," pošeptám. Opatrně ji posadím do auta a vrazím jí facku.


"Co to sakra děláš?" vyjede na mě Yuuki.


"Zabralo to?"


"No to si piš, že ano. Každý by na tebe začal křičet, kdybys mu vrazila facku," vrčela na mě.


"Yuuki, upadal jsi do bezvědomí."


"Vážně?"


"Ano, a mám pocit, že je to mou vinou," povzdechla jsem si.


"To nevím, ale cítím se jako by mě přejelo stádo volů," zasmála se.


"Nechceš raději zůstat doma?"


"Ne! U Yoshiho si dám colu, čokoládu a kafe, to mě postaví na nohy."


"No to si piš, že postaví," usměji se na ni a nasednu do auta. Minutu čekáme, než se otevřou dveře garáže a pak ladně vyjedu. Cesta netrvá dlouho, jela jsem celkem rychle. Náhle si vzpomenu, že mám v batohu stále klíče od Nurimova eva. Němě se usměju a doufám, že neprošvihnu jeho reakci. Chci vidět, jak bude reagovat na auto před školou.


Zastavím před Yoshiho kavárnou a chystám se zaparkovat, když se na mě Yuuki usměvavě otočí.


"Co si dáš?"


"Prosím?" zeptám se udiveně.


"No mám takoví nápad. Vypadá to, že bys chtěla k Takeshimu do dílny. No, já se ti ani nedivím, to auto vypadá vážně strašně," ušklíbne se Yuuki.


"A?" zavrčím jemně.


"No, tak mě napadlo, že bych mohla objednat i pro tebe a donést to do dílny, co ty na to?"


"Super! Takže dám si: kafe, kuřecí bagetu, ale ne moc velkou, naposledy mi dal Yoshi obrovskou a musel mi ji pomáhat sníst Takeshi," smála jsem se.


"No, to je mu podobné, ještě něco?"


"Jo, colu a nějakou čokoládu, potřebuji energii na den strávený vedle Nurimi," ušklíbnu se pohrdavě.


"Dobře, hned to bude," mrkne na mě Yuuki a vyleze z auta. Já zajedu naproti do Takeshiho dílny. Vyjdu z auta a vezmu za vrata garáže a…ono nic. Takeshi tu není. Takřka vždycky tu i spí a zrovna dnes tu není. Vrátím se do auta pro telefon a vytočím tak známé číslo.


"Kdo mě otravuje v tak nekřesťanskou hodinu?" vyjede na mě Takeshi do telefonu ospale.


"Takeshi?" směju se.


"Simono? Zbláznila ses? Víš vůbec kolik je hodin?"


"Jo to vím, a celkem přesně."


"Tak proč mě budíš?"


"Nejsi v dílně," konstatuji s úsměvem na rtech.


"A co?" zeptá se mě otráveně.


"Potřebuju klíče, chci si opravit civica."


"Ty-jsi-strašná!"


"Já vím," řeknu líbezně.


"Hele náhradní klíče má Yoshi, zavolám mu a řeknu mu, aby ti je půjčil, pak mu je zase vrátíš, nebo mi je dáš, ráno se tam stavím."


"Už je ráno," podotknu ovšem odpovědi se nedočkám. "On mi to položil," kroutím hlavou nechápavě s úsměvem na rtech.


"Tak co? Jakože ještě nejsi v dílně?" ptá se mě Yuuki ověšená dvěma taškami.


"Takeshi tu není, musím si skočit k Yoshimu pro klíčky, vydrž tu chviličku, prosím, ano?" podívám se na ni spalujícím pohledem, pod kterým Yuuki pouze skloní hlavu a zašeptá: "Ano." a rozlije se jí na tváři ruměnec. Když jdu kolem ní na chvíli se zastavím v pokušení jí políbit, alespoň na čelo. Nesmím ji zase ublížit! Vzpomenu si na její prázdný obličej, když byla bez sebe. Zatřepu hlavou ve snaze vypudit tyto myšlenky z hlavy a rozběhnu se k Yoshimu.


"Yoshi-kun!" zakřičím vesele. Přeběhnu od dveří podélného podniku, kde se podél jedné strany táhne pult s barovými stoličkami a na druhé straně jsou stoly. Takový trošku americký styl ale Yoshi sem vnáší nezapomenutelnou rodinnou atmosféru a i přesto, že podnik není nijak velký a Yoshi ho nikdy nepropagoval, má pořád plno.


"Koho to vidím! Hurikán-chan se ke mně zase přišla podívat. Takeshi už mi volal, tady máš klíče," usměje se na mě blonďatý kluk, vysoké štíhlé postavy jemnými rysy.


"Já ti dám hurikán-chan!" směju se. "Ale i tak dík za klíče!" nakloním se přes pult a políbím ho na tvář dřív než mi dojde, co jsem mohla způsobit. Naštěstí se nic nestane a já vesele odběhnu k Takeshimu do dílny, kde už mě čeká Yuuki, stále s ruměncem na tváři.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kolda | E-mail | Web | 4. ledna 2009 v 22:14 | Reagovat

Můj bože! Krásný pokráčko! Jen jsem chtěla, aby byla Simona s Alexem ne s Yuuki! =D xD Beztak pěkná kapča, ale doufám, že na další nebudu muset čekat tak dlouho! xD

2 Pluviassol | Web | 4. ledna 2009 v 22:31 | Reagovat

to se ještě uvidí.... oboje..:-D

3 Upiirek | Web | 5. ledna 2009 v 19:58 | Reagovat

ale ale, to jsou věci =o) pokráčko je pěkný, a ve všem souhlasím s Koldou, proč to opakovat =oD

4 Pluviassol | Web | 5. ledna 2009 v 20:09 | Reagovat

xD jestli Yuuki bude se Simonou tak mě asi uškrtíte, už to vidím.. xD xD

5 Kolda | E-mail | Web | 5. ledna 2009 v 21:09 | Reagovat

vidíš dobře xD

6 Michka | Web | 5. ledna 2009 v 21:43 | Reagovat

wow xD... stálo za to si na to tak dlouho počkat xD... a jinak souhlasím s Koldou a Upiirkem - taky jsem doufala, že bude Simona s Alexem a ne s Yuuki... teda, osobně nic proti takovým lidem nemám, ale nějak nemám potřebu o tom číst, mno... a máš pravdu, jestli necháš Yuuki se Simonou, tak tě uškrtíme xD... jo, a samozřejmě - rychle další! xD

7 Upiirek | Web | 5. ledna 2009 v 21:47 | Reagovat

hele, tak já tě neuškrtím, stejně to dělat jako třetí by nebylo ono xD nicméně můžeš dát Alexe dohromady s Yuuki, to tu nikdo nepsal že by tě za to zabil xDD

8 Pluviassol | Web | 5. ledna 2009 v 21:48 | Reagovat

zastane se mě tu někdo???xD xD xD

9 Kira-chan | 5. ledna 2009 v 21:57 | Reagovat

Cože?! Totálně nesouhlasím s vámi se všemi kdo jsou proti Simoně s Yuuki! >.< Právě naopak! Takhle je to naprosto perfektní! ^.^ Uškrtit Alexe i s jeho pěknou tvářičkou a podmanivým hláskem! >.<

10 Pluviassol | Web | 6. ledna 2009 v 7:03 | Reagovat

juhuuuu konečně někdo komu se to líbí... xD xD xD xD

11 Upiirek | Web | 6. ledna 2009 v 8:52 | Reagovat

xD

12 007 | Web | 22. prosince 2010 v 15:07 | Reagovat

mě se to nelíbí!Alexe polepšit a šup na rande se Simi.A ať se Yuuki dá dohromady s Takeshim! :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama