close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Time for driving - část 7.

17. listopadu 2008 v 19:45 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Ahoj sluníčka! Konečně je tu, doufám, vytoužené pokráčko! Tato část se mi zdá taková, no, celkem hodně zvlášní, jsem z ní zmatená... xD no ale snad se vám bude líbit.... Mimochodem, chystám velké směny v menu! =)))) Dobře se bavte.... =))))






Zbytek dne jsme spolu raději nemluvili, každý se věnoval své práci. Většinou jsme byli s úkoly, které nám byly zadané, stejně rychle hotovi a museli čekat na zbytek třídy. Byla jsem zvyklá, že jsem rychlejší a bystřejší než ostatní a snažila jsem se to nedávat nijak zvlášť najevo, ale Nurima mi stíhal, což bylo obdivuhodné.
Konečně naposledy zazvonilo, rozloučili jsme se se senpaiem a začali jsme se balit. Yuuki byla už dávno pryč, společné jsme měli jen některé hodiny. Pomalu jsem skládala věci do tašky s vědomím, že Takeshi přijede jako vždy pozdě.
"Jak se dostaneš domů?" ozvalo se za mnou. Otočím se a spatřím Nurima. Myslela jsem, že už dávno odešel. Svraštím obočí. Košili i sako má ležérně rozepnuté, kravatu povolenou.
"Co je tobě do toho?" zeptám se normálním tónem.
"Máš pravdu nic," zkonstatuje a odejde. s Povzdechem si dobalím věci a odšoupám se před školu, kde se posadím na zábradlí. S pohledem do nikam, přemýšlím o Nurimových slovech, že nevím s kým si zahrávám. Je vůbec ten za koho jej považuji? Zahloubaná v myšlenkách si nevšimnu, že se ke mně někdo přibližuje. Přítomnost někoho druhého si uvědomím až ucítím jeho rty na svém krku. Cítím jak mě opouští energie a propadám se do hluboké temné propasti.

* * *

Začínám pomalu přicházet k sobě, když na pozadí slyším monotónní, jakoby předení. Po chvíli si zmateně uvědomím, že je to motor auta. Asi jsem omdlela a Takeshi mě teď veze domů, pomyslím si a zavrtím se na sedačce.
"Ale, šípková Růženka se už probudila?" zeptá se mě známí hlas. Vytřeštím oči a automaticky se podívám doprava, kde očekávám řidiče. Ale tam uvidím bohužel jen ubíhající krajinu, nic víc.
"Špatná strana," upozorní mě. Pomalu otočím hlavou doleva.
"Nurimo!" vykřiknu, když uvidím svého únosce. "Cos to udělal? Kam mě to vezeš? A co Takeshi?!"
"Neboj se, potom co jsem tě…ehm…potom co jsi omdlela, jsem na něj počkal, chvíli jsme se hádali ale pak se mi podařilo mu vysvětlit, že ti chci jen ukázat trať pro příští závod a že ti nic nehrozí. Tím jsem doufám zodpověděl všechny tvé otázky, nebo snad ne? Nebo máš další?" zeptá se trpělivě a dlouze se mi zadívá do očí. Divné je, že nemám strach, že to něčeho narazí, nic takového. Cítím z jeho jízdy jistotu a ladnost, stejně tak jako když řídím já.
Rozhodnu se raději mlčet, na vyptávání bude zřejmě času ještě dost. Rozhlédnu se po interiéru auta. Nijak zvlášť přepychový ale přesto elegantní. Palubní počítač ukazuje spotřebu vozidla. Očima zabloudím k volantu.
"Ty máš Mitsubishi?" vydechnu obdivně. Sehnat takové auto v Japonsku je snad nemožné. Tedy s řízením, které máme já i Nurima. Vyhlédnu z okna a všimnu si, že lak auta je bílý s černými nálepky. Přesný kontrast mého civica.
"Jo, dalo mi to práci než jsem ho sehnal. Původně jsem chtěl Audi TT ale sehnal jsem pouze tu starší verzi. Je odporně kulatá, fuj," zatřásl se v předstírané hrůze což mě rozesmálo.
"Co je to teda za tip?" zeptám se opatrně.
"Ty to nepoznáš? To si děláš srandu?!" začne se mi smát.
"No nezlob se na mě, Alexandře, ale když sedím v autě, jak mám podle interiéru poznat co je to sakra za tip?!" zamručím a rozčileně si založím ruce na prsou. Něžně se na mě podívá. Ten pohled mě překvapí a zároveň mě vyděsí k smrti.
"Mitsubishi Lancer Evolution," zašeptá láskyplně. Až ho budu chtít naštvat poškrábu mu lak klíčky.
"Evo? Oh, máš můj obdiv," zasměju se s nádechem ironie. Škaredě se po mně podívá a já raději zmlknu.
"Kam mě to vlastně vezeš?" zeptám se po dlouhé chvíli mlčení.
"Na trať."
"Jako železniční?" zeptám se zmateně načež Nurima vybuchne smíchy.
"J-jasně, ž-železniční," směje se Nurima. "Nezlob se ale tohle musím rozdýchat," směje se dál jako pominutý. Vyhodí blinkr a zajede na parkoviště, kolem kterého právě jedeme. Jen co zastaví okamžitě vystoupíme. Ležérně se opře o auto, zakloní hlavu a zavře oči. Já se opřu o bok auta a pozoruji jak mu vítr cuchá vlasy. Zničehonic se začne opětovně smát.
"Co je zas?"
"Železniční trať, ty jsi hlupáček," přejde ke mně a prohrábne mi rukou vlasy. Celá ztuhnu ale nepohnu se ani o milimetr. Přistoupí ke mně a chytne mě kolem pasu, skoro nedýchám, něco ve mně křičí, že bych se měla odtáhnout, ale nejde to, stále stojím jako přikovaná. Jemně nakloní hlavu a začne se přibližovat svými rty. Zatajím dech a čekám co bude následovat. Naše rty jsou od sebe už pouhý centimetr vzdálené, když cítím jak mě zase začíná opouštět všechna energie.
"Budeš se muset naučit využívat lépe energii, aby ses nezhroutila pokaždé, když se tě pokusím políbit," zašeptá Nurima a mě pohladí po tváři jeho sladký dech. Opatrně mě pustí a znovu se opře o auto. "Jdi se projít a vyčistit si hlavu, za chvíli budeš zase plná energie," vydechne a zaujme stejnou polohu jako když jsme přijeli.
"Jak…?" snažím se zeptat.
"Věř mi, jdi se projít," nenechá mě domluvit a pokyne mi rukou, abych už šla. Poslušně se otočím a jdu se kousek projít. Cestou přemýšlím, co je Nurima vlastně zač? Proč jsem jako hadrová panenka, když jsem s ním? Zatřesu hlavou ve snaze pročistit ji.
"Chytej!" uslyším hned za sebou, otočím se a chytím předmět, který mi Nurima hodil. Podívám se do dlaně a zjistím, že jsou to klíče od jeho auta. "Můžeš řídit jestli chceš," řekne a já se na něj chci podívat, když zjistím, že vedle mě nikdo není. Stojí asi dvě stě metrů ode mě, stále opřený o auto.
"Jakto…?" chci se opět zeptat.
"Teď na tvé otázky není čas, musíme jet," řekne normálním hlasem a přesto jej slyším, jako by stál vedle mě. Rozběhnu se k němu s otázkou v očích ale jeho pohled mě zastaví. Nasednu do auta a opatrně se rozjedu.
"Budeš mě muset navigovat, nevím, kam mám jet," přiznám se a jedu stále pomalu.
"Ach, Simi, no tak odvaž se trochu. Toto auto je stejné jako jiné, nemusíš se bát, a s cestou si nedělej starosti," mrkne na mě. Povytáhnu obočí, ale nic neříkám. Nurima chytne jednou rukou volant a druhou položí na mou. Na malou chvíli se mi zatmí před očima. Ale pak vidím silnici, po které jedeme, ale vidím ji nějak jinak, jako zrychlený film. V sekundě mi dojede, že je to obraz cesty, kterou mám jet.
Vytřeštím oči a zhluboka se nadechnu, Nurima pustí volant a spokojeně se uvelebí na sedačce.
"První reakce je vždycky stejná," zamumlá.
"Co to sakra bylo?!"
"Neptej se."
"No to se teda ptát budu!" vykřiknu a podívám se na něj. Pravdě podobně ho má reakce rozčílila. Chytne mě pevně za ruku.
"To bolí," postěžuju si jako malé dítě.
"To je tvůj boj. Myslím, že jsem ti dostatečně jasně řekl, že se teď nemáš ptát, nebo ne?!" skoro křičí, odtrhnu oči od vozovky a podívám se mu do očí. Úlekem tlumeně vykřiknu, jeho křišťálově modré oči jsou nyní černé jako uhel.
"Čeho se bojíš?! Si stejná jako já, jen to ještě neumíš ovládat!"
"Co neumím ovládat?" zeptám se zmateně.
"Prosím, Simonko, já tě prosím, už se mě na nic neptej a jeď," vydechne vyčerpaně. Hledám v jeho hlase stopy ironie. Když je nenajdu dojde mi, že to myslel upřímně a sešlápnu plyn. "Jsi horší než hurikán," povzdechne si. Tak tady ta ironie už určitě byla.
"No děkuju pěkně!" rozeměju se a cítím jak se atmosféra odlehčí.

* * *

Když konečně dorazíme na místo nestačím se divit. Už chápu proč mim ji chtěl ukázat.
"Ta-je-úžasná!" vydechnu nadšeně.
"Myslel jsem si, že se ti bude líbit," usměje se.
"Takže tady zítra pojedeme?"
"Ano, teda pokud to nebudeš chtít zruštit."
"Proč bych to měla chtít zrušit?"
"Protože, ti možná odpovím na některé tvé otázky," tajemně se usměje.
"Aha, no uvidíme, co jsme tedy zač?"
"Yawe," odpoví klidně. A zahledí se do dáli.
"Víš, že nemám ponětí co to je."
"Oprava: ne co to je, ale kdo to je. Mimochodem, jsme to my," usměje se. Potichu čekám, až bude vykládat dál. "Jsme něco jako upíři, ale nepotřebujeme k životu krev, něco jako vlkodlaci, v době, kdy se objeví naše schopnosti přestaneme stárnout, něco jako elfové, můžeme pracovat s energií."
"Je ti dobře?" zeptám se bez náznaku ironie.
"Proč by nemělo být?"
"Protože mluvíš z cest, vždyť to je absurdní!"
"Poslouchej mě pozorně, a hlavně mě nepřerušuj!"
"Dobře, ale stejně si myslím, že je to blbost," ušklíbnu se a opřu se o auto.
"Jsme potomci tří ras, elfů, upírů a vlkodlaků. Z každé ,rasy´ máme něco. Po upírech máme rychlost, mrštnost, hbitost, postřeh… Po vlkodlacích máme schopnost přestat stárnout, když se u nás začnou projevovat vlastnosti upírů a elfů, také máme jejich rychlou orientaci. A po elfech máme krásu a snad ten největší dar, umění ovládat energii. A tím nemyslím, ji proti někomu poštvat ale spíše o ni někoho připravit, jako já tebe dnes."
"Počkej, to mi chceš tvrdit, že jsem jedna z Yawů?" když se to člověk nesnaží pochopit, je to lehčí.
"Ano," odpoví klidně.
"A nebudu stárnout?"
"Ano."
"No to je ale blbost," rozesměju se.
"Ne, není," řekne a rychlostí blesku ke mně přistoupí a začne mě hladově líbat. "Vidíš, teď nepřicházíš o energii, protože to nechci," zašeptá mezi polibky "Ale teď o ni přijdeš," řekne a já cítím jak mi ubývá sil. V momentě se ode mě odtrhne a já se zhroutím na zem.
"To není možné, já chci zestárnou, co Yuuki, Takeshi? Nemůžu se dívat jak umírají, chci mít rodinu," rozpláču se. Alex si sedne vedle mě a pevně mě obejme.
"Musíš se s tím vyrovnat, tak jako jsem se s tím musel vyrovnat já," zašeptá trpce. Odstrčím ho od sebe, stoupnu si a nasednu do auta.
"Jedeme domů," zavelím.
"Ne," odpoví jednoduše.
"Fajn, tak si tu zůstaň, já jedu," řeknu rozhodně a sešlápnu plyn dřív než mě stačí zastavit. Kličkuji teď už večerním Tokiem, nemám chuť jet domů, ani za Takeshim, jen tak si jezdím po okolí. Najednou mi šíleně zakručí v břiše. Vytáhnu peněženku z kabelky a jdu do restaurace. Když zjistím, že nemám na nic chuť objednám si pouze kafe a zavolám Takeshimu.
"Takeshi?"
"Simono-chan! Už jsem se o tebe bál, kde jsi?"
"To je jedno, v jedné restauraci, mohl bys prosím zavolat Nurimovi, že auto bude mít před školou?"
"C-co se stalo?"
"Raději se ani neptej."
"Simi prosím!" žadoní.
"Ujela jsem mu s autem, hele už musím končit, vyřiď mu to prosím ano?"
"Jasně."
"Tak zatím," rozloučím se s Takeshim a zaklapnu telefon. Zaplatím účet a vyjdu z restaurace. Nasednu do eva a jedu před školu, kde si zavolám taxi.
Před domem taxikáři zaplatím požadovanou částku, vystoupím z auta a jdu dovnitř.
"Simono-chan! Tolik jsem se o tebe bála, kde jsi byla? Co se stalo?" zeptá se mě Yuuki, když vidí, že mám slzy na krajíčku.
"Já, nemůžu ti to říct, alespoň ne teď," zašeptám a skloním hlavu.
"Tak nic neříkej," řekne Yuuki a obejme mě. Když ucítím její rty na svém krku ztuhnu. Pomalu směřuje až k mým rtům, kde mě začne hladově líbat. Sundá ruce z mého krku a surově mě přitiskne na zeď. Přidám se k její hře, chytím ji za boky a přitáhnu k sobě.
"Yuuki," vydechnu mezi polibky. Ale nedočkám se žádné reakce, krom vzrušeného vydechnutí. "Yuuki?" zkusím to znovu. Kousek se ode mě odtáhne.
"Copak?" zeptá se tiše.
"Víš, ehm, mě se chce strašně moc na záchod," usměju se nevině.
"To si děláš srandu ne?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kolda | E-mail | Web | 17. listopadu 2008 v 20:20 | Reagovat

ty si ze mně děláš srandu!!!! =D tak nic z toho jsem nečekala!! Dobře, když se Nurima začal chovat trochu divně, měla jsem podezření na upíra, ale tohle je drsný! =D I jeho chování mě celkem překvapilo, ale Yuuki mě překvapila pořádně! =D  rychle další, nemůžu se dočkat!!!! =)

2 Upiirek | Web | 17. listopadu 2008 v 21:25 | Reagovat

to si děláš srandu ne?????????? jo koukám že to už napsala Kolda =oD omg, dostalas mě, nejen že energetický upíři fakt budou, ale tohle... šišmarjá!!!! Yuuki je z toho zdaleka ta co mě vyděsila nejvíc =oD huh... to ti nezapomenu takový šoky, tohle já napsat ve svejch povídkách tak mám návštěvnost co ty xD

3 Kolda | E-mail | Web | 18. listopadu 2008 v 19:02 | Reagovat

Upiirek: vidím, že první reakce je stejná! =D =D

4 Michka | Web | 18. listopadu 2008 v 19:03 | Reagovat

no to snad nemyslíš vážně! to nemůžeš myslet vážně! ne, ne, ne... jestli ze Simony a z Nurimy fakt uděláš sourozence a ze Simony a z Yuuki mileneckej pár, tak ti to přestanu číct! ne, to bych nezvládla, na to jsem moc zvědavá, jak to bude dál... jo, když to uděláš, tak už ti to nikdy nepochválím =D... ne, to prostě nemůžeč udělat! a samozřejmě okamžitě další =D

5 Upiirek | Web | 18. listopadu 2008 v 20:25 | Reagovat

Michka: jestli ze Simony a Yuuki udělá mileneckej pár tak je Nurima zabije a z příběhu nic nebude xDD

6 Pluviassol | Web | 18. listopadu 2008 v 20:55 | Reagovat

a Upiirka vítězí.. xD xD xD

7 Michka | Web | 18. listopadu 2008 v 20:59 | Reagovat

Upiirek: jo, jasně =D... s tím souhlasím =D... takže to prostě udělat nemůže =D

Pluviassol: lepší, než ten mileneckej pár =D

8 Pluviassol | Web | 18. listopadu 2008 v 21:02 | Reagovat

Počkejte, až si to přečte Kira-chan! xD xD xD ta se na to těší od začátku povídky.. xD xD xD

9 Upiirek | Web | 19. listopadu 2008 v 9:07 | Reagovat

=oD Kira-chan? připomeňte mi že se v její přítomnosti nechci opít, pak jsem taky schopná všeho xD

btw i kdybys z nich ty milenky udělala, tak sem brzo hoď další díl, já to přežiju =oD

ps: vzpomněla jsem si odkud znám jméno Yuuki (ne z VK). Nejmenovala se tak kočka v Animatrixu? =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama