10. listopadu 2008 v 21:48 | Pluviassol
|
Konečně je tu další část TFD, omlouvám se, že to tak dlouho trvalo ale svůj čas teď naplno věnuji synchru, nacvičujeme volnou jízdu na Piráty z Karibiku, na exhibici a závody. Takže toho mám celkem hodně, pokud chcete tak vám tu můžu uveřejnit kroky, z kolečka a části bloku... ;o) No nic, nebudu dál kecat, krásné počtení.... =)))
"Opět se setkáváme," promluví na mě Nurima, tlumeným, příjemným hlasem. Pevně semknu oči a povzdechnu si. "To mě ani nepozdravíš?" vysmívá se mi. "A kde máš tu svou plechovku?" To už nevydržím a otočím se na něj.
"Mlč!" řeknu zostra.
"Takže umíš mluvit," uchichtne se.
"A co sis myslel, že jsem nějaká leklá ryba nebo co?"
"Podle toho jak řídíš ano," ušklíbne se. Cítím, jak mi horko vstoupá do tvářích. Všechno ve mně vře.
"Moc si o sobě myslíš, Nurimo," zasyčím na něj. "Na to, že další závod, který spolu pojedeme máš dobrovolně prohrát."
"Ty si vážně myslíš, že bych tě nechal vyhrát? Při driftu? Naivko," směje se mi. Prohrábne si rukou své černo-blonďaté vlasy.
"Máš rád drift?" podivím se.
"Ano, při něm nenechám nikdy nikoho vyhrát, i kdyby to měla být nějaká malá naivní holka, které se mám omluvit." pohlédne na mě a já se na malí okamžik ztratím v jeho křišťálově modrých očích. Je to první člověk, kterého znám, který se vyžívá v driftu stejně jako já. Potichu ale zplna hrdla se zasměji.
"Je tu něco směšného?" otáže se, se zdviženým obočím.
"Krom tebe nic. Ale toho se to netýká. Přijímám tvou nabídku na závod. Zítra spolu pojedeme, nechci abys mě nechal vyhrát, protože tě chci porazit čestně," směji se dále.
"Jsi si moc jistá, že mě porazíš," utrousí.
"Nevíš s kým si zahráváš."
"To ty taky ne," směje se. Nervózně se po něm podívám, ale on už mi nevěnuje pozornost a věnuje se pouze výuce. Něco mě donutí si jej prohlížet. V obličeji jemné, elegantní rysy, rovné vlasy. Fascinovaná jeho vzhledem vyhrknu otázku dřív než se stačím zastavit.
"Proč máš volant vlevo?" Chvíli trvá než se ke mně otočí. Ve tváři udivený výraz. Jemně povytáhne obočí.
"Proč tě to zajímá?"
"Nevím," pokrčím rameny popravdě a považuji tento rozhovor za ukončený a věnuju se výkladu.
"Nejsem odtud, a japonské auta jsou, no jak to jen říct, pro mé řízení krajně nepraktické," uchichtne se. "Proč ty?" zeptá se stejně náhle jako já se zeptala jej. Než stačím odpovědět ozve se od tabule Morito-senpai.
"Simono-chan, chtěla byste nám něco sdělit?" zeptá se. Poníženě si stoupnu se skloněnou hlavou. V Japonsku není zvykem mluvit v hodinách. Senpai tu mají autoritu o jaké by se Evropským učitelům mohlo jen zdát.
"Ne, Morito-senpai, gomen nasai," řeknu tiše, slyším jak se vedle mě Nurima směje. Vzedme se ve mně vlna vzteku a opatrně mu pod stolem stoupnu na nohu.
"Pojď k tabuli, něco nám vypočítáš," vyzve mne a já pořád se sklopenou hlavou jdu k tabuli a Nurimu proklínám.
* * *
Na konci hodiny za mnou přišla Yuuki se strachem v očích.
"Co to bylo v té hodině?" zeptá se mě a dá si ruce v bok. Udiveně nadzdvihnu obočí.
"Co-co bylo?" nechápu.
"S Nurimou jste se k sobě chovali jako manželé po dvaceti letech!" Vyprsknu smíchy.
"Yuuki, to je absurdní."
"Ne to teda není, už asi čtyři děvčata se mě ptala jestli spolu chodíte nebo jestli u něj mají šanci!" chrlí na mě příval informací. Ale naštěstí zvoní, což Yuuki přinutí jít zpět na místo a k mé nelibosti se vrací i Nurima. Vrhnu po něm vražedný pohled.
"Proč se mi vybavuje přísloví vraždit pohledem?" zeptá se posměšně.
"Mlč!" vyjedu na něj.
"Co ti zase přeletělo přes nos?!"
"Jen matika, taková banalita víš!" odseknu a položím čelo na chladnou lavici ve snaze se uklidnit.
"Premiantku třídy nemůže přece jen tak něco rozhodit ne?" ušklíbne se a já se vyšvihnu do vzpřímené polohy.
"Jak to víš?" zeptám se ho zmateně.
"Jak vím co?" Apatie v jeho hlase je až hmatatelná.
"Jak víš, že mám vynikající výsledky?" zeptám se trpělivě.
"Ty jsi jak počasí, v jednu chvíli se mě vyptáváš, pak mi řekneš ať jsem zticha. Málem mě zabiješ pohledem a teď se mě už zase vyptáváš? Jsi divná."
"Nechtěla jsem po tobě analýzu své osoby ale odpověď."
"Proč si myslíš, že jsem zrovna v této třídě a sedím s tebou? Náhoda? Ani nápad! Vše bylo předem naplánované…"
"Cože?!"
"…od ředitele školy. Chtěl, abych měl po ruce tu nejlepší žačku školy, kdybych měl nějaká problém s učivem, i když to je krajně nepravděpodobné," dodal sebejistě. Opravdu je namyšlený.
Zbytek dne jsme spolu raději nemluvili, každý se věnoval své práci. Většinou jsme byli s úkoly, které nám byly zadané, stejně rychle hotovi a museli čekat na zbytek třídy. Byla jsem zvyklá, že jsem rychlejší a bystřejší než ostatní a snažila jsem se to nedávat nijak zvlášť najevo, ale Nurima mi stíhal, což bylo obdivuhodné.
Konečně naposledy zazvonilo, rozloučili jsme se se senpaiem a začali jsme se balit. Yuuki byla už dávno pryč, společné jsme měli jen některé hodiny. Pomalu jsem skládala věci do tašky s vědomím, že Takeshi přijede jako vždy pozdě.
"Jak se dostaneš domů?" ozvalo se za mnou. Otočím se a spatřím Nurima. Myslela jsem, že už dávno odešel. Svraštím obočí. Košili i sako má ležérně rozepnuté, kravatu povolenou.
"Co je tobě do toho?" zeptám se normálním tónem.
"Máš pravdu nic," zkonstatuje a odejde. s Povzdechem si dobalím věci a odšoupám se před školu, kde se posadím na zábradlí. S pohledem do nikam, přemýšlím o Nurimových slovech, že nevím s kým si zahrávám. Je vůbec ten za koho jej považuji? Zahloubaná v myšlenkách si nevšimnu, že se ke mně někdo přibližuje. Přítomnost někoho druhého si uvědomím až ucítím jeho rty na svém krku. Cítím jak mě opouští energie a propadám se do hluboké temné propasti.
DENIISOOO!!!! co si sakra myslíš, že to můžeš TAKHLE useknout!!!!!!! =D xD =D to pokráčko je užasný a za ten konec bych tě zavraždila!!!!! rychle daaalšíí nebo se zblázním!! =D