Konečně další pokráčko TFD, nezlobte se, že to tak dlouho trvalo ale nemám teď vůbec čas, zítra mám počítače, tak se pokusím sepsat zážitky z koncertu a z Francie... Teda pokud nebudeme mít nějakého nového učetele.... no nic už není co dodat, příjemnou zábavu!!
Cesta ubíhá celkem rychle, Takeshi vykládá nějaké historky z dílny ale moc ho nevnímám, pozoruji nádherný západ slunce, dnes zapadá nějak brzo.
Když vystoupíme z auta oddychnu si, není to tak velká akce jako minule, jen pár lidí a závodníci. Zrovna si chci jít promluvit s Takeshim co to bude za závod, když se zamnou ozve povědomí hlas.
"Ale, kohopak praštila naše slečna tentokrát?" otočím se a tam uvidím závodníka, který mi odřel moje zlatíčko.
"Takeshi!" zařvu s očima upřenýma na nováčka.
"Nurima-kun, co tu děláš?! Neřekl jsem ti snad dost jasně, abys na další závod už nejezdil?" zuřil Takeshi jen co ho uviděl.
"Pozval jsem ho sem já," ozve se klidně za Nurima-kunem. Takeshi mi něco vrazí do ruky a jde k dotyčnému, až po chvíli si uvědomím, že mi přinesl kafe, co mi přichystala Yuuki.
"Co tu děláš?!" vyjede prudce. Opatrně jdu za Takeshim a zpoza něj zahlédnu jeho hlavního soka Kurana Nexe. Odmalička spolu soupeřili a zůstalo jim to doteď. Pořádají závody nezávisle na sobě, oba mají jedny z nejvíce prosperujících dílen. Ale Takeshi dává přednost závodníkům a kamarádům, než obyčejným zákazníkům, ti obyčejní zákazníci poté co je Takeshi odmítne, jdou ke Kuranovi.
"Dozvěděl jsem se, že pořádáš drift, chci tě vidět jet," ušklíbl se zlomyslně Kuran. "Dnes ale nebudu závodit, pojede za mě Alex. Ty si vyber, jestli pojedeš sám, nebo za sebe necháš jet toto něžné zdeformované stvoření," poznamenal směrem ke mně. Měla jsem sto chutí vrazit mu pěstí do obličeje, i když by možná stačila jen facka tou dlahou.
"Já dnes nepojedu, nemám tu auto," odsekl umíněně Takeshi a založil si ruce na prsou.
"Ne? A čím si dojel?"
"Na koloběžce." Musela jsem se zasmát jeho spontální odpovědi. Chtěla jsem se zrovna napít kávy od Yuuki, ale otřásala jsem se smíchy, akorát bych se s mým štěstím polila.
"Ty se moc nesměj, tvoje auto také není nejlepší, chtěl bych tě vidět jet s ním drift," poškleboval se mi Nurima.
"Kdybych neměla tu zpropadenou dlahu, tak bych s tebou mile ráda závodila," odseknu a mám sto chutí odejít.
"Copak ty to s ní nezvládneš? Měl jsem o tobě jiné mínění, myslel jsem, že jsi bojovnice, kterou nezastaví ani tank," smál se mi. To už nevydržím a mrsknu po něm ještě pořád hodně teplou kávu od Yuuki. "Zbláznila ses?"
"Takeshi, myslíš, že je nějaká šance, abych dnes mohla jet?" zeptám se tiše Takeshiho. Oči nespouštím z Nurimi, jeho reakce jsou nevyzpytatelné.
"No, klidně ti seženu auto, ale je tu jeden problém."
"Jaký?"
"Jak budeš tahat za ručku?"
"Mám v dlaze levou ruku, a když budu mít moje auto tak to nebude problém, nemyslíš?"
"Yuuki tě zabije, když zjistí, že auto z garáže zmizelo."
"Tak jak to mám podle tebe udělat?" vyprsknu na něj rozčíleně. Je hrozný pesimista. Nervózně přešlapuju po parkovišti.
"Že ty se necháš vždy vyhecovat," kroutí hlavou Takeshi a odběhne pryč.
"Copak, tvoje ojetina nejede?" pošklebuje se mi Nurima.
"A co je tobě do toho?!" vyjedu na něj.
"Takže se nemýlím, nebo ano?" Přistoupím k němu blíž, naše obličeje jsou sotva deset centimetrů od sebe.
"Dnes pojedu, a porazím tě, to ti musí stačit," vyštěknu prudce. Chci se otočit a odejít, když ucítím jeho ruku na mém pasu. Přitáhne si mě k sobě.
"Nevyhraješ, tentokrát tě nenechám," vydechne mi do obličeje. Jeho dech je sladký, až se mi z toho sběhnou sliny, srdce se mi pomalu rozbuší rychleji.
"Nemysli si o sobě tolik Nurimo," odpovím jedovatě. Teda alespoň se snažím, aby to jedovat vyznělo, přestože se mi ruce klepou jako bych měla zimnici. Najednou ucítím jeho druhou ruku na svých zádech, jeho dech a vůně jsou tak omamné, že nejsem schopna jediného pohybu. Něco ve mně křičí, že bych se od něj měla odtrhnout. Mám takový zvláštní pocit, jakoby mi něco říkalo, že je nebezpečný, a přesto nejsem schopná se od něj odtrhnout.
"Nejsem z nás dvou ten, kdo si moc věří," zašeptá. Sundá jednu ruku z mých zad a chytí mě za bradu. To není dobrý. Chci se mu vykroutit ale jeho sevření je moc pevné, jako by snad ani nebyl člověk. Zvedne mi hlavu výš. On je tak vysoký? Toho jsem si předtím nevšimla.
"Okamžitě mě pusť," dostanu ze sebe měkce, na nic jiného se nezmůžu. Jsem jako v agonii, jako by mě nějaká síla nutila stát na místě. O kousek se skloní, slyším jak přerývavě dýchá. Nedá mi to a nakloním hlavu na stranu.
"Alexi co to děláš?!" ozve se za námi ale Nurima mě nehodlá pustit a já se nebráním. Jeho rty se ještě přiblíží a dotknou se mých. Nelíbá mě, jen mi jemně přejíždí rty po mých. "Okamžitě ji pusť!" zahřmí někdo a Alexe ode mě odtrhne. Jakmile m nic nedrží svezu se na zem jako hadrová panenka. Mám pocit jakoby mě právě přejel parní válec. Zhluboka dýchám, nemůžu popadnout dech. Co to se mnou proboha je? Najednou se cítím strašně unavená, je mi mdlo.
Nepatrně zvednu hlavu, abych se mohla podívat co se děje s Alexem. Kuran na něj něco křičí a následně do něj žďuchne, a znovu, a ještě jednou, do té doby než spadne na zem. To na něj začne křičet Alex, ale neslyším co, nerozumím jim.
"C-co to děláš?" ptám se, když cítím jak mě něčí ruce berou do náruče.
"Vezmu tě domů," v té sněti zvuků rozeznám Takeshiho hlas. Konejšivě mě políbí do vlasů. "Neboj, do rána to bude dobré," pošeptá.
Nevrle se přetočím na druhý bok. To byl ale sen. Cítím se hrozně unavená a chtěla bych spát dál ale dole slyším jak Yuuki s někým tlumeně mluví. To mě donutí vylézt z postele. Natáhnu na sebe župan a jdu do kuchyně.
"Dobré ráno," pozdravím ospale Yuuki a Takeshiho, hm, kdo by u nás mohl být jiný než Takeshi.
"Dobré ráno," řekne zpěvavě Yuuki, přiskočí ke mně a vší silou mě obejme kolem pasu. Položím jí ruce kolem krku a obličej zachumlám do vlasů. "Tolik jsem se o tebe bála," pošeptá. Prsty jí jemně obkreslím křivku zad.
"Nemusela si, nic se nestalo," pošeptám a přitisknu si ji k sobě blíž.
"Ehm, ehm," ozve se za námi, ale ani o kousek se nepohneme.
"Ticho Takeshi," řekneme sborově a začneme se mát.
"No fajn! Já tu taky vůbec nemusím být," rozčiluje se.
"Ahoj."
"C-co?!"
"Nerozuměl si? To bylo rozloučení," směju se. Pustím Yuuki, abych se mohla podívat na Takeshiho obličej. Bože, to byl přímo ohňostroj barev! "No tak, Takeshi," směju se. "Co tu vůbec děláš?"
"No konečně se dostáváme k tématu," vydechne Takeshi. Musím se mu smát. "Abys tím smíchem nepraskla. Kdy odjíždíš do Německa?" vybafne na mě nečekaně. Podívám se po místnosti, hledaje zrádce.
"Yuuki, kam si zmizla?!" zavolám směrem do domu.
"Já mu nic neřekla!" ozve se neznámo odkud.
"A jak se to tedy dozvěděl?"
"Vypáčil to ze mě!"
"To není pravda!" brání se Takeshi. To se objeví ve dveřích Yuuki, červená jako přezrálé rajče.
"Není pravda? Ty říkáš, že to není pravda?!"
"Jo, slyšela jsi dobře!" Tak na to se musím posadit, vezmu si do ruky hrneček s kafem a sednu si na barovou stoličku co máme v kuchyni, ještě si přitáhnu toasty, které si Yuuki zřejmě přichystala na snídani a jsem přichystaná sledovat.
"Vždyť jsi byl jako sniper! Bombardoval si mě tak dlouho otázkami, dokud jsem ti to neřekla!"
"No dobře ale kdo se prořekl, že neví jestli ten závod stihne, když za chvíli stejně odjíždí, hm?"
"Jaký závod?" vložím se do jejich hádky.
"Sakra, Takeshi, to se neměla dozvědět teď!"
"A kdys jí to chtěla říct?"
"Cože? Jsem trošku mimo," přiznám leč nerada a kousnu si s chutí do toastu, bože já mám ale hlad.
"Kuran chce závod, jen ty a Nurima."
"No a?" nechápu.
"Je to drift," svěsí hlavu Takeshi.
"No a?" opakuji jako přihlouplé dítě.
"Závod je naplánovaný na zítřek," vloží se do toho Yuuki.
"Cože?! Hele mám takový dotaz, jak dlouho jsem spala?"
"Asi tři dny, ten závod nešlo odmítnout."
"Proč? Vždyť je to jen závod."
"To ani ne. Bere to jako omluvu za Nurimovo chování. Nemůžeš prohrát," řekne konejšivě. Nechápavě pozvednu obočí.
"A co je to potom za závod, když můžu vyhrát tak snadno?"













tak teď když už jsem doma a funguje mi blog a Puviassol mi to vysvětlila tak můžu říct: super článek jsem napjatá jak struna tak koukej psát dál!!! =DD