9. října 2008 v 23:27 | Pluviassol
|
Tak jak jsem slíbila tady je to pokráčko, snad se bude líbit... =o)
"Gomen nasai, Simona-san," skloní zahanbeně oči Yuuki. Napřáhlou ruku, kterou do teď ukazovala na auto stáhne k tělu. Přejdu k ní a pohladím ji po tváři.
"Nic se nestalo, ale nesmíš se o mě tolik bát. Postarám se o sebe neboj. Na příští závod můžeš jet se mnou pokud chceš," navrhnu jí.
"Dobře, ale teď už pojedeme do nemocnice, začíná ti to natékat, to není dobré," podívám se na svou ruku a opravdu. Je celá oteklá. Ta cesta do nemocnice bude zajímavá, pomyslím si. Přejdu k autu a nasednu, počkám na Yuuki a opatrně vyjedu z garáže.
"Jeď pomalu!" upozorní mě spolujezdec.
"Yuuki, když pojedu ještě pomaleji tak budeme stát," ušklíbnu se a provokativně pošimrám plyn.
"No dobře, dobře! Fajn, jeď si jak chceš!" vyštěkne a rezignovaně si založí ruce na prsou.
"Díky! Pomalá jízda by mě asi zabila!" usměji se na ni a sešlápnu plyn, motor se okamžitě rozezní. Pomalu zrychluji, když v tom Yuuki vykřikne: "Červená stůj!"
"Proč?" zeptám se nechápavě a křižovatku projedu.
"Hele poslouchej ty. Tady platí nějaké zákony! Zpomalit by si taky mohla!"
"Sanitka by jela stejně rychle."
"Ale ona na to má právo!"
"Já taky!"
"A jaké?"
"Mám těžké zranění!" směju se a zvednu poraněnou ruku. Yuuki nasupeně otevře pusu, jako by chtěla něco říct, ale pak nejspíš usoudí, že to nemá cenu a opět ji zavře. To už jsme ale před nemocnicí. Zručně zaparkuji a jdeme dovnitř.
"Fuj, nemocnice, kam jsem se to jen dostala. Ble, ten zápach, a ta bílá," remcám celou cestu k recepci. Yuuki se vedle mě svíjí smíchy.
"Dobré ráno, co si přejete?" zeptá se nás usměvavá recepční. Je to Japonka ve středním věku. Ale nemá vlasy černé jako Yuuki a většina obyvatelů Japonska ale nepřirozeně odbarvené na blond. Doufám, že to nebude jako blondýnky v Německu, to bych šla rovnou hledat jinou nemocnici.
"Dobré ráno, potřebovaly bychom rentgen ruky, Simona-chan uklouzla a bouchla se o postel, mohla byste nás prosím nasměrovat, kam máme jít?" vysvětlovala aktivně Yuuki, dle mého remcání a výrazu nejspíš pochopila, že promluvit je pro mě víc než obtížné.
"Samozřejmě, půjdete do prvního poschodí, jsou to první dveře vlevo, doktor by vás měl vzít okamžitě," usmála se sladce. Jako karamelka.
"Simi? Haló, já jsem tady. Země volá Mars, vrať se zpátky," mávala mi před obličejem rukou Yuuki. Chytla jsem ji za ni a povzdechla si.
"Pojď, ať to mám co nejdřív za sebou," řeknu resignovaně a jdu do prvního poschodí.
"Takže zlomené to není, máte pouze nataženou šlachu," oznámí mi po důkladném vyšetření a rentgenu doktor.
"To jsem ráda, takže můžu jít?" zeptám se s nadějí v hlase. Yuuki stojí tiše vedle mě a jemně mi tiskne ruku.
"Ne tak zhurta, dáme vám dlahu. S ní už na kontrolu chodit nebudete, jen si ji za měsíc sama sundáte," vysouká ze sebe doktor a já na něj vytřeštím oči.
"Za měsíc?" zeptám se zděšeně.
"Ano, měkká tkáň se hojí déle než zlomenina," vysvětluje trpělivě.
"A-ale to nebudu moct řídit!" začínám propadat panice. Yuuki mě tiskne čím dál tím silněji.
"Klid, to bude v pořádku," pošeptá mi do ucha až mě její dech zalechtá a krku. Nepatrně se ošiju ale snažím se dělat jakoby nic.
"Ne, nebudete, je to moc velký problém?" zeptá se doktor bez ironie.
"Jak se to vezme," posmutním.
"No dobrá, když ruku nebude vůbec namáhat, a tím vůbec myslím i to, že by jste v ní měla držet tužku, tak si dlahu můžete sundat už za dva týdny," povzbudí mě doktor.
"Aaa, děkuju!" výsknu si a samým štěstím se neudržím a vrhnu se doktorovi do náruče. "Oh, nezlobte se, spontánní rekce," usměju se omluvně.
"To je v pořádku," mrkne na mě doktor. Odvede mě do vedlejší místnosti, kde mi dají dlahu.
"Tak, a je to hotové," usměje se spokojeně sestra. "Můžete jít," oznámí a já seskočím ze stolku.
"Nashledanou, doktore," usměji se na něj.
"Nashledanou, a nezapomeňte, nezatěžovat!"
"Samozřejmě!" zavolám a už skoro utíkám z nemocnice pryč.
"Tebe tak ty nemocnice deprimují?" zeptá se Yuuki, když už jsme skoro u auta.
"Moc bílé," mrknu na ni a začneme se společně smát. Odemknu auto a chci nasednou na místo řidiče, když za sebou slyším remcání. Vykouknu z auta a vidím jak na mě Yuuki nevěřícně hledí.
"Co se děje Yuuki?" zeptám se zmateně.
"CO se děje? Co se děje?!!" opakuje po mě přihlouple.
"No to by zajímalo mě, co se děje," usměju se posměšně.
"Co jsi před chvílí slíbila doktorovi?! Ž e tu ruku nebudeš namáhat!"
"Já ji nenamáhám, zatím," usměju se.
"Dej mi klíče, budu řídit já," řekne na protest.
"Tak na to zapomeň, já mám svou převodovku celkem ráda!"
"Dej mi ty klíče!"
"Nedám a nastup si ať můžeme jet domů," řeknu autoritativně a nastoupím do auta. Yuuki se opře o zadní dveře a kouká do dáli. Stáhnu boční okýnko a zavolám na ni: "No tak, Yuuki! Pojď ať odsud můžeme vypadnout! Prosím," zaškemrám. Asi po pěti nekonečných minutách si Yuuki nastoupí a můžeme odjet. Řízení s dlahou jde šatně, ale raději nic neříkám, Yuuki umí být taky občas pěkně jízlivá.
Když přijedeme domů schovám auto a jdu okamžitě do postele, teď už normálně, raději. Dokonce i Yuuki si šla lehnout normálně, žádnou ránu jsem neslyšela. Ani jedna z nás nešla do školy tak jsme celý den prospaly, teda hlavně já. Probudil mě až zvonící telefon.
"Co je?!" vyštěknu na dotyčného.
"Simi? Jsi v pořádku?"
"Takeshi! Proč mě budíš v tak nekřesťanskou hodinu proboha?!"
"Simi, je sedm hodin večer," ozve se z druhého konce pobaveně.
"No dobře!" odseknu. "Co potřebuješ?"
"Dneska se jede jen takový lehčí závod, pojedeš?" když tu větu vyřkne stáhne se mi hrdlo, mám pocit jako bych nemohla dýchat. "Mimochodem, kdy si přijdeš opravit civica?"
"Víš, Takeshi, já mám levou ruku v dlaze, nemůžu řídit," přiznám se. Chvíli je na druhé straně ticho. "Takeshi?" zeptám se nejistě.
"Dobře, tak nepojedeš ale mohla bys alespoň přijít ne? Za hodinu jsem u tebe," oznámí mi a než stačím protestovat položí mi to. Odhodím telefon na polštář a jdu do kuchyně.
"Kafe!" přivítám se s Yuuki. Ne, není to naše žádné heslo, ale bez kafe, bych asi nepřežila ani jediný den, a navíc Yuuki dělá znamenitou kávu.
Yuuki na chvilku zmizí a pak přede mně postaví tři čtvrtě litrový, cestovní, hrnek kafe.
"Co to je?" zeptám se zděšeně. "Kde je můj hrníček?" dožaduji se svého dárku. Dostala jsem ho od Yuuki a Takeshiho na přivítání, když jsem se sem přestěhovala.
"Volal mi Takeshi, že tě dneska večer někam bere, tak mě napadlo, že by se ti mohl hodit," mrkne na mě.
"Ty jsi prostě úžasná!"
"Já vím, ale moc to o mě nešiř," směje se.
"Dobře, jdu se zkulturnit a obléct," oznámím a odeberu se do koupelny. Za půl hodiny jsem vysprchovaná, oblečená i namalovaná. Když přijdu dolů akorát někdo zazvoní.
"Ahoj Takeshi," slyším Yuuki.
"Ahoj, už je nachystaná?"
"Simo!"
"Ano! Už jdu," sejdu pomalu po schodech, ruku schovanou za zády.
"No tak se pochlub," posmívá se mi Takeshi. Ukážu mu ruku v dlaze a on se může potrhat smíchy.
"Ty jsi mu to vyzvonila, že?" podívám se raněně na Yuuki.
"Já? Ne!" ovšem salva smíchu, která následuje mě utvrdí v tom, že to byla ona. Nasupeně si obléknu mikinu a jdu směrem ke vchodu.
"Tak jdeme?" zeptám se Takeshiho. Okamžitě se otočí na podpatku a jde spolu se mnou k autu.
Cesta ubíhá celkem rychle, Takeshi vykládá nějaké historky z dílny ale moc ho nevnímám, pozoruji nádherný západ slunce, dnes zapadá nějak brzo.
Když vystoupíme z auta oddychnu si, není to tak velká akce jako minule, jen pár lidí a závodníci. Zrovna si chci jít promluvit s Takeshim co to bude za závod, když se zamnou ozve povědomí hlas.
"Ale, kohopak praštila naše slečna tentokrát?" otočím se a tam uvidím závodníka, který mi odřel moje zlatíčko.
"Takeshi!" zařvu s očima upřenýma na nováčka.
=D já to věděla! Copak bude s tím závodníkem, no?!? xD krásný pokračování, napínáš mě jako strunu, když si vymejšlíš takový spontánní tvrdohlavý charaktery =DDD jen tak dál =D