close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Time for driving - část 2.

6. října 2008 v 22:56 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Krásný večer!
To koukáte co? xD je tu pokráčko... =o) Není tak dlouhé jako posledně ale to jen díky tomu, že zítra vstávám v pět a už mám zmrzlé prsty..... Tak snad se vám to bude líbit, já se u toho docela smála, když jsem to psala... xD takže příjemnou zábavu!!! =o)




"Dej mi chvilku," řekla najednou a odešla do svého pokoje, slyšela jsem cvaknout zámek a následnou tlumenou ránu. Nevím co to má za zvyk skákat do postele. Dřív jsem za ní běhala jestli se jí něco nestalo.

Zvedla jsem se z pohovky a šla jsem pod sprchu. Užívala jsem si jak mi voda stéká po zádech, bylo to tak krásně uvolňující. Vůbec se mi z koupelny nechtělo vylézt. Donutila mě až myšlenka, že mám za dvě hodiny vstávat.


Opatrně jsem vylezla ze sprchy a zabalila se do ručníku. Rukou jsem otřela orosené zrcadlo, abych na sebe alespoň trošku viděla. Rukou jsem si uvolněně prohrábla vlasy, naznala jsem, že nemá cenu to nějak upravovat stejně to ráno bude vypadat jako vrabčí hnízdo. V tomto jsem strašně záviděla Yuuki, ať dělala co dělala vlasy měla vždy perfektně rovné, ať už to byl účel nebo ne.


Potichu jsem vylezla z koupelny a šla do svého pokoje. Když jsem procházela kolem Yuukiné ložnice na moment jsem se zastavila. Už spala, slyšela jsem jak klidně, vyrovnaně oddechuje. Pouze jsem se pousmála a šla dál. V pokoji jsem na sebe hodila staré absolventské tričko a nabrala kurz postel. Vzpomněla jsem si na Yuuki a po hlavě do ní skočila.


"Au," vykřikla jsem do polštáře a tajně doufala, že nevzbudím Yuuki. Bohužel se nepovedlo. Vpadla mi do pokoje rychlostí blesku a rozhlížela se po podlaze.


"Co se stalo?" vyhrkla, když mě konečně našla na posteli.


"Zkoušela jsem tvůj způsob ulehávání do postele! A takhle to dopadlo," vrčím na ni, přičemž jí mávám zkroucenou rukou před obličejem. Yuuki se na mě chvíli dívá vyděšeným výrazem a pak se začne šíleně smát. Neodolám a i přes bolest v zápěstí se začnu také smát.


"Musíš si s tím zajít k doktorovi," prohlásí Yuuki nesmlouvavě. Zatvářím se zkroušeně, ví jak nesnáším nemocnice, doktory a všechno kolem nich. Brr, už jen z té přehnané bílé mi naskakuje husí kůže.


"Ne, Yuuki, prosím, ta bílá, ten zápach, už jen z toho se mi dělá špatně!"


"A jak by podle tebe měla vypadat nemocnice? No schválně!"


"Tak ze všeho nejdřív bych bílou nahradila černou…"


"Hm, ale to už by to nebyla nemocnice ale pohřební ústav!" skočí mi do řeči Yuuki a začneme se šíleně smát.


"Zavolám sanitku," vydá ze sebe po chvíli.


"Tak na to holka okamžitě zapomeň!" protestuji.


"A jak se chceš jinak do nemocnice dostat?"


"Mám auto, a neříkej to ohavné slovo přede mnou!"


"Auto? Ty ses zbláznila ne?"


"Ne, bude to jak když řídíš s telefonem, je to levá ruka, takže je to dobré," usměji se na ni.


"Ty si blázen. Začala jsem o tom uvažovat, už když jsi mi řekla, že chceš jet do Německa autem ale teď si mě v tom naprosto utvrdila!" odříkává vážně Yuuki.


"No dovol teda?!" dělám uraženou. To už ale vstávám a jdu hledat nějaké pohodlné oblečení.


"Vezmi si župan," navrhne Yuuki.


"A pak kdo je tu blázen, že?!" otočím se na ni.


"No co, dobře by se ti oblíkal," pokrčí rameny Yuuki a odejde z pokoje do své ložnice. Rychle najdu staré vytahané tričko a natáhnu ho na sebe. Yuuki má pravdu, potřebuje to rentgen, nemůžu s tím absolutně pohnout, jak zvládnu to řízení netuším. Doufám, že Takeshi nenaplánuje žádný závod v brzké době, jak se znám nedalo by mi to a musela bych se prostě zúčastnit.


"Yuuki!" volám z pokoje. Okamžitě přiběhne.


"Co potřebuješ?" ptá se ustaraně.


"N-nemůžu na s-sebe natáhnout kalhoty," říkám rozčileně a snažím se na sebe jednou rukou natáhnout kalhoty. "Ony se snad zasekly nebo co," posmutním a vybuchnu zároveň. Když vidím, že Yuuki nic neříká nedá mi to a vzhlédnu. Stojí opřená o futra a směje se mi s jiskřičkami v očích.


"Hele mohla by ses laskavě zvednout a pomoct mi?" rozčílím se ale jediný účinek co to má je, že se Yuuki začne prohýbat smíchy.


"K-kdyby s-ses viděla!" koktá v salvách smíchu. Rezignovaně se posadím na postel a čekám až se dosměje.


"No dobře, dobře, už jdu," usměje se na mě omluvně. Já se zase s obtížemi postavím a Yuuki na mě natáhne kalhoty.


"Vidíš, župan by se ti oblékat lépe," šeptá posměšně.


"Hele víš ty co?" založím si ruce v bok, teda jen jednu.


"Co?" zeptá se a přijde o krůček blíž.


"Dojdi pro klíče od auta a doklady, prosím," usměju se sladce. Protočí panenky a odejede. Vezmu si do ruky mikinu a vyjdu za ní do garáže. Zamču dům, natáhnu na sebe mikinu, je celkem zima. Když přijdu do garáže zděsím se. Úplně jsem zapomněla na to, že po dnešní 'seznámením' s nováčkem, jehož jméno si nepamatuji, nám odřenou celou půlku pravé strany odřenou.


"Yuuki?" promluvím opatrně.


"Simono! Kdys mi chtěla říct o tomto?!" skoro na mě křičí. Připadám si jako malá holka co ukradla lízátko.


"Ráno," přiznám tiše a zahanbeně skloním hlavu. C9tím strašnou hanbu, i když pořádně nevím proč. Špičkou nohy šťouchám do kamínku co mi u ní leží.


"Okamžitě mi pověz co se stalo!"


"Celkem vzato nic."


"Tomuhle ty říkáš nic?!"


"Takeshi na závody pozval nového závodníka, když jsme jeli tak do mě trošku drcnul. Nic víc, nemusíš si dělat starosti, neboj," povzbudivě se na ni usměju.


"Tomuhle říkáš nic?!" zopakuje svou větu a prstem ukazuje na sedřený lak. Pouze povytáhnu obočí, jako bych nechápala o co tu jde. "Ty se vybouráš a ani mi to neřekneš?!"


"Hele Yuuki a dost, to by už stačilo. Žádná bouračka to nebyla! Když přejedeš po karoserii poznáš, že není porušená, ani prohnutá. Jen se o mě ten nový otřel!" dám si ruku v bok a nevěřícně na ni zírám, takovou scénu mi ještě nikdy neudělala, ani když jsem jí oznámila, že auto Takeshiho, na kterém se mě snažil naučit řídit s volantem vpravo, je na odpis. Tenkrát jen pokrčila rameny a odešla do svého pokoje.


"Gomen nasai, Simona-san," skloní zahanbeně oči Yuuki. Napřáhlou ruku, kterou do teď ukazovala na auto stáhne k tělu. Přejdu k ní a pohladím ji po tváři.


"Nic se nestalo, ale nesmíš se o mě tolik bát. Postarám se o sebe neboj. Na příští závod můžeš jet se mnou pokud chceš," navrhnu jí.


"Dobře, ale teď už pojedeme do nemocnice, začíná ti to natékat, to není dobré," podívám se na svou ruku a opravdu. Je celá oteklá. Ta cesta do nemocnice bude zajímavá, pomyslím si. Přejdu k autu a nasednu, počkám na Yuuki a opatrně vyjedu z garáže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kolda | E-mail | Web | 7. října 2008 v 17:49 | Reagovat

páni! moc hezký! chudák auto! Rači ať se řízení s volantem na pravé straně vyhíbá!! =D

2 Upiirek | Web | 7. října 2008 v 20:18 | Reagovat

krása krása, ale se závoděním je asi na chvíli veta... doufám že se budou lidi a ten nováček zajímat co s ní je 0=) doufám že brzy bude pokračování některé povídky =)

3 Pluviassol | Web | 7. října 2008 v 20:42 | Reagovat

nevím kdy, jak bude čas tak se na to vrhnu... ;o) doufám, že vás ta část alespoň trochu pobavila, já se u toho občas docela smála když jsem to psala... xD

4 Michka | Web | 9. října 2008 v 18:20 | Reagovat

fakt super, úžasný, dokonalý =D... mno, fakt, ti lidi v buse si o mně museli myslet, že nejsem normální, jak jsem se chlámala =D

5 007 | Web | 20. prosince 2010 v 19:18 | Reagovat

pobavila?!Yuuki je chuudinka,jo,už mam oblíbenou postavu :-D milou,starostlivou Yuuki

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama