close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2008

2x návštěvnost

14. října 2008 v 19:05 | Pluviassol |  Návštěvnost
Navstevnost za minuly tyden (29.9. 2008 - 5.10. 2008) je:
Pondeli: 82
Utery: 100
Streda: 81
Ctvrtek: 87
Patek: 79
Sobota: 72
Nedele: 75

Celkem: 576





Navstevnost za minuly tyden (6.10. 2008 - 12.10. 2008) je:
Pondeli: 66
Utery: 76
Streda: 55
Ctvrtek: 60
Patek: 54
Sobota: 58
Nedele: 64

Celkem: 433


Viva La France 2.

14. října 2008 v 15:39 | Pluviassol |  Moje kecy
Salut!

Tak jsem konečně zpátky, vrátila jsem se dneska kolem jedné hodiny odpoledne, jeli jsme přes noc až z Paříže, takže celkem zábava, autobus byl strašně nepohodlný takže jsem spala jen hodinu. Zítra máme prý s děckama nějaký sraz (já nevím, teď mi to tvrdí spolužák, tak uvidíme) tak se s klukama domluvím na fotkách, pak něco vyberu a hodím vá to sem.. =o)

Jinak, k povídkám, chtěla bych se do nich dneska pustit ale nic neslibuju, protože tak nějak počítám, že dneska brzo odpadnu... =o) xD

Tak zatím! =o) =o)

Time for driving - část 3.

9. října 2008 v 23:27 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Tak jak jsem slíbila tady je to pokráčko, snad se bude líbit... =o)




"Gomen nasai, Simona-san," skloní zahanbeně oči Yuuki. Napřáhlou ruku, kterou do teď ukazovala na auto stáhne k tělu. Přejdu k ní a pohladím ji po tváři.
"Nic se nestalo, ale nesmíš se o mě tolik bát. Postarám se o sebe neboj. Na příští závod můžeš jet se mnou pokud chceš," navrhnu jí.
"Dobře, ale teď už pojedeme do nemocnice, začíná ti to natékat, to není dobré," podívám se na svou ruku a opravdu. Je celá oteklá. Ta cesta do nemocnice bude zajímavá, pomyslím si. Přejdu k autu a nasednu, počkám na Yuuki a opatrně vyjedu z garáže.
"Jeď pomalu!" upozorní mě spolujezdec.
"Yuuki, když pojedu ještě pomaleji tak budeme stát," ušklíbnu se a provokativně pošimrám plyn.
"No dobře, dobře! Fajn, jeď si jak chceš!" vyštěkne a rezignovaně si založí ruce na prsou.
"Díky! Pomalá jízda by mě asi zabila!" usměji se na ni a sešlápnu plyn, motor se okamžitě rozezní. Pomalu zrychluji, když v tom Yuuki vykřikne: "Červená stůj!"
"Proč?" zeptám se nechápavě a křižovatku projedu.
"Hele poslouchej ty. Tady platí nějaké zákony! Zpomalit by si taky mohla!"
"Sanitka by jela stejně rychle."
"Ale ona na to má právo!"
"Já taky!"
"A jaké?"
"Mám těžké zranění!" směju se a zvednu poraněnou ruku. Yuuki nasupeně otevře pusu, jako by chtěla něco říct, ale pak nejspíš usoudí, že to nemá cenu a opět ji zavře. To už jsme ale před nemocnicí. Zručně zaparkuji a jdeme dovnitř.
"Fuj, nemocnice, kam jsem se to jen dostala. Ble, ten zápach, a ta bílá," remcám celou cestu k recepci. Yuuki se vedle mě svíjí smíchy.
"Dobré ráno, co si přejete?" zeptá se nás usměvavá recepční. Je to Japonka ve středním věku. Ale nemá vlasy černé jako Yuuki a většina obyvatelů Japonska ale nepřirozeně odbarvené na blond. Doufám, že to nebude jako blondýnky v Německu, to bych šla rovnou hledat jinou nemocnici.
"Dobré ráno, potřebovaly bychom rentgen ruky, Simona-chan uklouzla a bouchla se o postel, mohla byste nás prosím nasměrovat, kam máme jít?" vysvětlovala aktivně Yuuki, dle mého remcání a výrazu nejspíš pochopila, že promluvit je pro mě víc než obtížné.
"Samozřejmě, půjdete do prvního poschodí, jsou to první dveře vlevo, doktor by vás měl vzít okamžitě," usmála se sladce. Jako karamelka.
"Simi? Haló, já jsem tady. Země volá Mars, vrať se zpátky," mávala mi před obličejem rukou Yuuki. Chytla jsem ji za ni a povzdechla si.
"Pojď, ať to mám co nejdřív za sebou," řeknu resignovaně a jdu do prvního poschodí.
"Takže zlomené to není, máte pouze nataženou šlachu," oznámí mi po důkladném vyšetření a rentgenu doktor.
"To jsem ráda, takže můžu jít?" zeptám se s nadějí v hlase. Yuuki stojí tiše vedle mě a jemně mi tiskne ruku.
"Ne tak zhurta, dáme vám dlahu. S ní už na kontrolu chodit nebudete, jen si ji za měsíc sama sundáte," vysouká ze sebe doktor a já na něj vytřeštím oči.
"Za měsíc?" zeptám se zděšeně.
"Ano, měkká tkáň se hojí déle než zlomenina," vysvětluje trpělivě.
"A-ale to nebudu moct řídit!" začínám propadat panice. Yuuki mě tiskne čím dál tím silněji.
"Klid, to bude v pořádku," pošeptá mi do ucha až mě její dech zalechtá a krku. Nepatrně se ošiju ale snažím se dělat jakoby nic.
"Ne, nebudete, je to moc velký problém?" zeptá se doktor bez ironie.
"Jak se to vezme," posmutním.
"No dobrá, když ruku nebude vůbec namáhat, a tím vůbec myslím i to, že by jste v ní měla držet tužku, tak si dlahu můžete sundat už za dva týdny," povzbudí mě doktor.
"Aaa, děkuju!" výsknu si a samým štěstím se neudržím a vrhnu se doktorovi do náruče. "Oh, nezlobte se, spontánní rekce," usměju se omluvně.
"To je v pořádku," mrkne na mě doktor. Odvede mě do vedlejší místnosti, kde mi dají dlahu.
"Tak, a je to hotové," usměje se spokojeně sestra. "Můžete jít," oznámí a já seskočím ze stolku.
"Nashledanou, doktore," usměji se na něj.
"Nashledanou, a nezapomeňte, nezatěžovat!"
"Samozřejmě!" zavolám a už skoro utíkám z nemocnice pryč.
"Tebe tak ty nemocnice deprimují?" zeptá se Yuuki, když už jsme skoro u auta.
"Moc bílé," mrknu na ni a začneme se společně smát. Odemknu auto a chci nasednou na místo řidiče, když za sebou slyším remcání. Vykouknu z auta a vidím jak na mě Yuuki nevěřícně hledí.
"Co se děje Yuuki?" zeptám se zmateně.
"CO se děje? Co se děje?!!" opakuje po mě přihlouple.
"No to by zajímalo mě, co se děje," usměju se posměšně.
"Co jsi před chvílí slíbila doktorovi?! Ž e tu ruku nebudeš namáhat!"
"Já ji nenamáhám, zatím," usměju se.
"Dej mi klíče, budu řídit já," řekne na protest.
"Tak na to zapomeň, já mám svou převodovku celkem ráda!"
"Dej mi ty klíče!"
"Nedám a nastup si ať můžeme jet domů," řeknu autoritativně a nastoupím do auta. Yuuki se opře o zadní dveře a kouká do dáli. Stáhnu boční okýnko a zavolám na ni: "No tak, Yuuki! Pojď ať odsud můžeme vypadnout! Prosím," zaškemrám. Asi po pěti nekonečných minutách si Yuuki nastoupí a můžeme odjet. Řízení s dlahou jde šatně, ale raději nic neříkám, Yuuki umí být taky občas pěkně jízlivá.
Když přijedeme domů schovám auto a jdu okamžitě do postele, teď už normálně, raději. Dokonce i Yuuki si šla lehnout normálně, žádnou ránu jsem neslyšela. Ani jedna z nás nešla do školy tak jsme celý den prospaly, teda hlavně já. Probudil mě až zvonící telefon.
"Co je?!" vyštěknu na dotyčného.
"Simi? Jsi v pořádku?"
"Takeshi! Proč mě budíš v tak nekřesťanskou hodinu proboha?!"
"Simi, je sedm hodin večer," ozve se z druhého konce pobaveně.
"No dobře!" odseknu. "Co potřebuješ?"
"Dneska se jede jen takový lehčí závod, pojedeš?" když tu větu vyřkne stáhne se mi hrdlo, mám pocit jako bych nemohla dýchat. "Mimochodem, kdy si přijdeš opravit civica?"
"Víš, Takeshi, já mám levou ruku v dlaze, nemůžu řídit," přiznám se. Chvíli je na druhé straně ticho. "Takeshi?" zeptám se nejistě.
"Dobře, tak nepojedeš ale mohla bys alespoň přijít ne? Za hodinu jsem u tebe," oznámí mi a než stačím protestovat položí mi to. Odhodím telefon na polštář a jdu do kuchyně.
"Kafe!" přivítám se s Yuuki. Ne, není to naše žádné heslo, ale bez kafe, bych asi nepřežila ani jediný den, a navíc Yuuki dělá znamenitou kávu.
Yuuki na chvilku zmizí a pak přede mně postaví tři čtvrtě litrový, cestovní, hrnek kafe.
"Co to je?" zeptám se zděšeně. "Kde je můj hrníček?" dožaduji se svého dárku. Dostala jsem ho od Yuuki a Takeshiho na přivítání, když jsem se sem přestěhovala.
"Volal mi Takeshi, že tě dneska večer někam bere, tak mě napadlo, že by se ti mohl hodit," mrkne na mě.
"Ty jsi prostě úžasná!"
"Já vím, ale moc to o mě nešiř," směje se.
"Dobře, jdu se zkulturnit a obléct," oznámím a odeberu se do koupelny. Za půl hodiny jsem vysprchovaná, oblečená i namalovaná. Když přijdu dolů akorát někdo zazvoní.
"Ahoj Takeshi," slyším Yuuki.
"Ahoj, už je nachystaná?"
"Simo!"
"Ano! Už jdu," sejdu pomalu po schodech, ruku schovanou za zády.
"No tak se pochlub," posmívá se mi Takeshi. Ukážu mu ruku v dlaze a on se může potrhat smíchy.
"Ty jsi mu to vyzvonila, že?" podívám se raněně na Yuuki.
"Já? Ne!" ovšem salva smíchu, která následuje mě utvrdí v tom, že to byla ona. Nasupeně si obléknu mikinu a jdu směrem ke vchodu.
"Tak jdeme?" zeptám se Takeshiho. Okamžitě se otočí na podpatku a jde spolu se mnou k autu.
Cesta ubíhá celkem rychle, Takeshi vykládá nějaké historky z dílny ale moc ho nevnímám, pozoruji nádherný západ slunce, dnes zapadá nějak brzo.
Když vystoupíme z auta oddychnu si, není to tak velká akce jako minule, jen pár lidí a závodníci. Zrovna si chci jít promluvit s Takeshim co to bude za závod, když se zamnou ozve povědomí hlas.
"Ale, kohopak praštila naše slečna tentokrát?" otočím se a tam uvidím závodníka, který mi odřel moje zlatíčko.
"Takeshi!" zařvu s očima upřenýma na nováčka.

Viva La France!

9. října 2008 v 22:32 | Pluviassol |  Moje kecy
Ahoj sluníčka... =o)
Doufám, že se nezlobíte, že tu toho moc teď nepřibývalo ale nějak se nenacházel čas, a to hlavně kvůli Francii, měla jsem dost zařizování.. =o)
Ano, už je to tak, zítra ráno, v 6:00 odjíždím z Brna se školou do Francie... =o) Budu tam do úterý, ale nějaký článek čekejte až ve středu, protože v úterý nevím kdy přijedeme, máme jet přes noc a jsem si jistá, že znáte, jak příjemné je cestování přes noc. No, lepší než přes den.. xD

Samozřejmě vám sem hodím nějaké fotky, ale to asi až po víkendu, až si to nachystám na chalupě... xD No uvidíme, každopádně, teď se jdu pustit do pokráčka TFD, vše co dneska napíšu sem ještě dnes přidám... ;o) ;o) ;o)

Time for driving - část 2.

6. října 2008 v 22:56 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Krásný večer!
To koukáte co? xD je tu pokráčko... =o) Není tak dlouhé jako posledně ale to jen díky tomu, že zítra vstávám v pět a už mám zmrzlé prsty..... Tak snad se vám to bude líbit, já se u toho docela smála, když jsem to psala... xD takže příjemnou zábavu!!! =o)




"Dej mi chvilku," řekla najednou a odešla do svého pokoje, slyšela jsem cvaknout zámek a následnou tlumenou ránu. Nevím co to má za zvyk skákat do postele. Dřív jsem za ní běhala jestli se jí něco nestalo.

Zvedla jsem se z pohovky a šla jsem pod sprchu. Užívala jsem si jak mi voda stéká po zádech, bylo to tak krásně uvolňující. Vůbec se mi z koupelny nechtělo vylézt. Donutila mě až myšlenka, že mám za dvě hodiny vstávat.


Opatrně jsem vylezla ze sprchy a zabalila se do ručníku. Rukou jsem otřela orosené zrcadlo, abych na sebe alespoň trošku viděla. Rukou jsem si uvolněně prohrábla vlasy, naznala jsem, že nemá cenu to nějak upravovat stejně to ráno bude vypadat jako vrabčí hnízdo. V tomto jsem strašně záviděla Yuuki, ať dělala co dělala vlasy měla vždy perfektně rovné, ať už to byl účel nebo ne.


Potichu jsem vylezla z koupelny a šla do svého pokoje. Když jsem procházela kolem Yuukiné ložnice na moment jsem se zastavila. Už spala, slyšela jsem jak klidně, vyrovnaně oddechuje. Pouze jsem se pousmála a šla dál. V pokoji jsem na sebe hodila staré absolventské tričko a nabrala kurz postel. Vzpomněla jsem si na Yuuki a po hlavě do ní skočila.


"Au," vykřikla jsem do polštáře a tajně doufala, že nevzbudím Yuuki. Bohužel se nepovedlo. Vpadla mi do pokoje rychlostí blesku a rozhlížela se po podlaze.


"Co se stalo?" vyhrkla, když mě konečně našla na posteli.


"Zkoušela jsem tvůj způsob ulehávání do postele! A takhle to dopadlo," vrčím na ni, přičemž jí mávám zkroucenou rukou před obličejem. Yuuki se na mě chvíli dívá vyděšeným výrazem a pak se začne šíleně smát. Neodolám a i přes bolest v zápěstí se začnu také smát.


"Musíš si s tím zajít k doktorovi," prohlásí Yuuki nesmlouvavě. Zatvářím se zkroušeně, ví jak nesnáším nemocnice, doktory a všechno kolem nich. Brr, už jen z té přehnané bílé mi naskakuje husí kůže.


"Ne, Yuuki, prosím, ta bílá, ten zápach, už jen z toho se mi dělá špatně!"


"A jak by podle tebe měla vypadat nemocnice? No schválně!"


"Tak ze všeho nejdřív bych bílou nahradila černou…"


"Hm, ale to už by to nebyla nemocnice ale pohřební ústav!" skočí mi do řeči Yuuki a začneme se šíleně smát.


"Zavolám sanitku," vydá ze sebe po chvíli.


"Tak na to holka okamžitě zapomeň!" protestuji.


"A jak se chceš jinak do nemocnice dostat?"


"Mám auto, a neříkej to ohavné slovo přede mnou!"


"Auto? Ty ses zbláznila ne?"


"Ne, bude to jak když řídíš s telefonem, je to levá ruka, takže je to dobré," usměji se na ni.


"Ty si blázen. Začala jsem o tom uvažovat, už když jsi mi řekla, že chceš jet do Německa autem ale teď si mě v tom naprosto utvrdila!" odříkává vážně Yuuki.


"No dovol teda?!" dělám uraženou. To už ale vstávám a jdu hledat nějaké pohodlné oblečení.


"Vezmi si župan," navrhne Yuuki.


"A pak kdo je tu blázen, že?!" otočím se na ni.


"No co, dobře by se ti oblíkal," pokrčí rameny Yuuki a odejde z pokoje do své ložnice. Rychle najdu staré vytahané tričko a natáhnu ho na sebe. Yuuki má pravdu, potřebuje to rentgen, nemůžu s tím absolutně pohnout, jak zvládnu to řízení netuším. Doufám, že Takeshi nenaplánuje žádný závod v brzké době, jak se znám nedalo by mi to a musela bych se prostě zúčastnit.


"Yuuki!" volám z pokoje. Okamžitě přiběhne.


"Co potřebuješ?" ptá se ustaraně.


"N-nemůžu na s-sebe natáhnout kalhoty," říkám rozčileně a snažím se na sebe jednou rukou natáhnout kalhoty. "Ony se snad zasekly nebo co," posmutním a vybuchnu zároveň. Když vidím, že Yuuki nic neříká nedá mi to a vzhlédnu. Stojí opřená o futra a směje se mi s jiskřičkami v očích.


"Hele mohla by ses laskavě zvednout a pomoct mi?" rozčílím se ale jediný účinek co to má je, že se Yuuki začne prohýbat smíchy.


"K-kdyby s-ses viděla!" koktá v salvách smíchu. Rezignovaně se posadím na postel a čekám až se dosměje.


"No dobře, dobře, už jdu," usměje se na mě omluvně. Já se zase s obtížemi postavím a Yuuki na mě natáhne kalhoty.


"Vidíš, župan by se ti oblékat lépe," šeptá posměšně.


"Hele víš ty co?" založím si ruce v bok, teda jen jednu.


"Co?" zeptá se a přijde o krůček blíž.


"Dojdi pro klíče od auta a doklady, prosím," usměju se sladce. Protočí panenky a odejede. Vezmu si do ruky mikinu a vyjdu za ní do garáže. Zamču dům, natáhnu na sebe mikinu, je celkem zima. Když přijdu do garáže zděsím se. Úplně jsem zapomněla na to, že po dnešní 'seznámením' s nováčkem, jehož jméno si nepamatuji, nám odřenou celou půlku pravé strany odřenou.


"Yuuki?" promluvím opatrně.


"Simono! Kdys mi chtěla říct o tomto?!" skoro na mě křičí. Připadám si jako malá holka co ukradla lízátko.


"Ráno," přiznám tiše a zahanbeně skloním hlavu. C9tím strašnou hanbu, i když pořádně nevím proč. Špičkou nohy šťouchám do kamínku co mi u ní leží.


"Okamžitě mi pověz co se stalo!"


"Celkem vzato nic."


"Tomuhle ty říkáš nic?!"


"Takeshi na závody pozval nového závodníka, když jsme jeli tak do mě trošku drcnul. Nic víc, nemusíš si dělat starosti, neboj," povzbudivě se na ni usměju.


"Tomuhle říkáš nic?!" zopakuje svou větu a prstem ukazuje na sedřený lak. Pouze povytáhnu obočí, jako bych nechápala o co tu jde. "Ty se vybouráš a ani mi to neřekneš?!"


"Hele Yuuki a dost, to by už stačilo. Žádná bouračka to nebyla! Když přejedeš po karoserii poznáš, že není porušená, ani prohnutá. Jen se o mě ten nový otřel!" dám si ruku v bok a nevěřícně na ni zírám, takovou scénu mi ještě nikdy neudělala, ani když jsem jí oznámila, že auto Takeshiho, na kterém se mě snažil naučit řídit s volantem vpravo, je na odpis. Tenkrát jen pokrčila rameny a odešla do svého pokoje.


"Gomen nasai, Simona-san," skloní zahanbeně oči Yuuki. Napřáhlou ruku, kterou do teď ukazovala na auto stáhne k tělu. Přejdu k ní a pohladím ji po tváři.


"Nic se nestalo, ale nesmíš se o mě tolik bát. Postarám se o sebe neboj. Na příští závod můžeš jet se mnou pokud chceš," navrhnu jí.


"Dobře, ale teď už pojedeme do nemocnice, začíná ti to natékat, to není dobré," podívám se na svou ruku a opravdu. Je celá oteklá. Ta cesta do nemocnice bude zajímavá, pomyslím si. Přejdu k autu a nasednu, počkám na Yuuki a opatrně vyjedu z garáže.

Koumák manžel.. xD

6. října 2008 v 20:13 | Pluviassol |  Vtipy
Žena cvičí doma nahá aerobic a když dělá provaz, přisaje se mušličkou na parkety...
Podtlak je tak veliký, že se sama nedokáže odlepit.
Čeká na svého muže, aby jí pomohl.
Avšak ani společnými silami se jim to nedaří
Muž přemyšlí a pak řekne:
"Hanba, nehanba, zavoláme souseda, je domácí kutil, ten učitě něco vymyslí..."
Soused přijde, dá si panáka a po chvíli říká:
"Vyřežeme pod ní parkety, otočíme ji na hlavu, vyvrtáme dírku a až podtlak povolí, sundáme jí to dolů..."
Manžel chvíli přemýšlí a pak říká:
"Hele vole, víš co?
Parkety byly drahý stály dva litry za metr.
Začneme ji každý masírovat jednu bradavku a až zvlhne, odtlačíme ji jako slimáka do kuchyně - tam je linoleum za dvě kila...



Domácí mazlíček...

6. října 2008 v 10:18 | Pluviassol |  Vtipy
Ženská si stěžuje veterináři, že její dobrman na ni vždycky skočí
a sexuálně ji obtěžuje, když přijde domů z práce:
"Nedalo by se s tím něco udělat?"
"No, mohl bych ho vykastrovat, to by pak už žádné sexuální touhy neměl."
"Ale to je hrozně kruté.
Nemohl byste mu zastřihnout drápy a udělat něco s jeho dechem?"

Pepíček.. xD

6. října 2008 v 10:14 | Pluviassol |  Vtipy
Paní učitelka zadá dětem úkol aby složily básničky se slovy
jáma a rýč.
Další den se nikdo nehlásí jenom Pepíček.
Paní učitelka ho teda vyvolá.
Pepíček říká:
"Na zahradě máme jámu a v ní šuká táta mámu
a já stojím u rýče, kurva do piče to mám ale rodiče!!!!!"

Time for driving - část 1.

5. října 2008 v 20:46 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Jak jsem slíbila tady máte slíbenou první část TFD, snad se bude líbit... =o)
"Simi vstávej! Za chvíli máš sraz s Takeshim!" cloumá se mnou Yuuki.
"Co? Proč? Ne!" vztekám se. Odhodím její ruku co se mnou stále třeba a mrsknu sebou na druhý bok.
"No tak, vstávej, ten závod sis domluvila už před měsícem a teď z něj už nesmíš couvnout mimo to máš už jen tři hodiny na to, aby ses tam dostala, víš, že je to přes celé Tokio a máš tam být přesně o půlnoci!" To už nevydržím a hodím po Yuuki polštář.
"No děkuju pěkně!" začne se smát a já s ní. "Na stole máš kafe," oznámí mi a zvedne se k obchodu. Pošlu jí vzdušnou pusu a opět se zahrabu do peřin. "Na to ani nemysli!" zvolá a sebere mi peřinu.
"No tak! Yuuki! Buď na mě alespoň dneska hodná! Ještě chvilku!" začnu ji přemlouvat ale je neoblomná. Strhne ze mě peřinu schumlá si ji do náruče a odejde z pokoje. Ztěžka vydechnu a posadím se na posteli. No já musím vypadat, pomyslím si, když si promnu oči a mám je celé černé od linek, které jsem si večer nějak nestihla odlíčit. Natáhnu se pro župan a jdu do kuchyně. Yuuki právě večeří, líně se posadím a natáhnu se po kávě, mém životabudiči.
"Jak dlouho tam dnes budeš?" zeptá se mě Yuuki a upře na mě své nádherně modré oči.
"Nemám ponětí," pokrčím rameny. "Ale myslím, že do pěti budu zpátky."
"Půjdeš do školy?"
"Musím, co jiného mi zbývá?"
"Zůstat doma?"
"To sotva, viděla naposledy Asadu-san jak se tvářila, když jsem nepřišla do školy. A navíc, co bys jí řekla, že jsem byla na závodě?"
"Já nevím byl to nápad," usměje se smutně Yuuki. Má o mě starost, napadne mě a při té myšlence se usměju. Yuuki je stejně stará jako já, je to malá útlá dívka, s černými vlasy, jemnými rysi, která mi jako jediná podala pomocnou ruku a nechala mě u sebe bydlet, když jsem před 3 lety přijela do Japonska studovat. Nevím, kde vzala odvahu si domů nastěhovat cizí dívku, kterou vůbec neznala, a už vůbec netuším kde vzala tu trpělivost, nevyhodit mě, když jsem odešla v noci pryč a přivedla mě policie, které jsem nerozuměla ani ň.
"Víš co, uvidím, kdy se vrátím ale dnes by to mělo jít rychle, jen sraz je trošku z ruky," mrknu na ni. Rychle dopiju kafe a skoro utíkám do koupelny, rychle se osprchuji a umyju si vlasy. Na žádné sáhodlouhé kouzlení není čas. Rychle vlasy vyfoukám a upravím, namaluju se a utíkám zpět do svého pokoje. Zrovna, když vybírám co na sebe přijde do pokoje Yuuki.
"Kdybys vstala dřív, tak bys teď nemusela tolik spěchat," směje se mi. Mám chuť ji uškrtit, ale na to není čas.
"To si s tebou vyřídím později, teď mi raději poraď co na sebe!" pomalu propadám panice, když Yuuki konečně vytáhne nějaké oblečení. Rychle na sebe hodím černé kalhoty, bíle tričko, černo bílou mikinu a jdu do chodby obout.
"Simi?" vzhlédnu. "Doklady a klíče, postřeh!" řekne a zmíněné věci po mě hodí. Rychle si dovážu tkaničku a věci chytím. "Já někdy na ten tvůj trik přijdu!"
"Na jaký?" směju se a schovávám si věci do kapse na kalhotách.
"Jak to děláš? Ať hodím cokoliv sebe rychleji tak to vždy chytneš! I ve squashi jsem tě nikdy neporazila, jsi hrozně rychlá," založí si ruce v bok Yuuki a uraženě na mě kouká. Její postoj mě rozesměje.
"Jsem taková odmalička," zaměju se a vyjdu ze dveří Yuukiného domu. Nikdy jsem neřešila, kde ten dům vzala, bydlela v něm sama bez rodičů, jednou jsem se jí ptala kde jsou, odpověděla mi "někde v Asii" víc toho nevím.
Přejdu ke garáži, kterou stisknutím tlačítka otevřu. A to už na mě kouká moje krasavice. Honda Civic, v černé barvě s bílými neony a potisky, jako jedno z mála aut v Japonsku mám volat na levé straně jako v Evropě. Původem jsem z Berlína. Řídit, jsem uměla už když jsem přišla do Japonska a na řízení vpravo jsem si prostě nezvykla. Dalo mi to hroznou práci sehnat auto s řízením vlevo, ale podařilo se. Sice je to starší tip civica ale já byla ráda, že jsem sehnala alespoň něco a po pár jízdách jsem si toto auto naprosto zamilovala, navíc, po malých úpravách v Takeshiho dílně by málo kdo poznal, že je to stará civc. Pomalu jsem k němu přešla a pohladila její linie.
"Dnes to zase vyhrajeme, co ty na to?" promluvila jsem k ní tiše. Bylo to moje první auto, jela jsem s ním první závod, a také první auto, které jsem si začala sama předělávat. Vlastně jsi vlastně moje dítě, zasmála jsem se v duchu.
Opatrně jsem vyjela z garáže na silnici, zavřela ji a zamávala Yuuki, která se, jako vždy, na mě dívala z okna. Vysloužila jsem si pouze ušklíbnutí. Přetáhla jsem přes sebe čtyřbodový pás a dupla na plyn. Rychle jsem prokličkovala večerním Tokiem. Nebylo to nic složitého, tentokrát jsem jela celkem vzato pomalu, průměrně sto kilometrů za hodinu. Mrkla jsem na hodiny a zjistila, že už je půl dvanácté. Zrychlila jsem co nejvíce to šlo, každou křižovatku jsem projela na červenou a zatáčky smykem. Takeshi mě zabije jestli dojdu pozdě.
Když jsem dojela k parkovišti, kde byl sraz málem jsem omdlela. Takeshi mi tvrdil, že to bude malý soukromí závod, jen s nějakým novým účastníkem! Zatím co tady se potulovalo snad tisíc lidí! Vypustila jsem trochu nitra, abych na sebe upoutala pozornost a mohla projet. Nohou jsem dráždila plyn, měla jsem sto chutí to otočit a odjet, nebo přejet ty lidi, ale na oboje už bylo pozdě.
Když jsem konečně rozpoznala startovní čáru, opatrně jsem k ní přijela a zastavila. Ztěžka jsem vydechla. Tak velké akce nemám ráda, většinou to někdo prořekne a pak nás honí policisté. I když netvrdím, že to není legrace. Vystoupím z auta, zabouchnu dveře pro jistotu si auto zamču. Když procházím kolem skupinky kluků vysloužím si jejich pískání, to by nebylo nenormální, kdyby na mě jeden nezačal volat, či čí. Zprudka jsem se otočila.
"Potřebuješ snad něco?" usmála jsem se sladce na nějakého tlustého černocha. Co všechno se do Japonska nedostane, pomyslela jsem si.
"Pojď ke mně kočičko ať ti můžu dát pořádnou pusu," vydá ze sebe. Fuj, určitě je opilí, pomyslím si zkroušeně. Nehnu se z místa a nevěřícně na něj koukám.
"Pokud něco chceš tak si mě musíš chytit, což při tvém, ehm, prostorovém řešení půjde asi těžko co?" zasměju se. K mému velkému štěstí se ten tank začne zvedat a jde směrem ke mně, to už raději utíkám pryč. Rychle prokličkuji mezi tancujícími lidmi.
"Takeshi!" zaburácela jsem do davu, kde bylo nejvíc dívek.
"Ups, holky problém, kryjte mě," ozve se z davu. To mi nedá a začnu se smát.
"Takeshi-kun, okamžitě vylez, potřebuju s tebou mluvit." Po chvilce čekání Takeshi opravdu vylezl.
"Já…p-promiň! Já za to ale nemůžu, to náš nový závodník! To on všechny pozval, já jsem v tom nevině!" bránil se.
"Mhm, dobře. Tak jdeme na to, vyřídím si to s ním na silnici. Ví o mě?"
"Ne."
"Alespoň něco," zasměju se a jdu zpátky k autu. Kluk poražený holkou, nejlepší pohled co znám, a nemusím to být já, kdo je poráží.
"Dneska nějaká veselá, jdeme na to?" ptá se mě Takeshi a já na něj jen mrknu. Rychle nasednu do auta tak, aby mě vidělo co nejméně lidí. Mám tónované skla takže do auta vidět není, naštěstí. Jedno okýnko pootevřu, abych slyšela co se venku děje.
"Takže! Máme tu další sprint! S novým závodníkem Nurima-san! Připravte se!" Tento pokyn znamená, že zavřu okýnko a čekám, kdy budu vyzvána k potvrzení toho, že jsem připravená na závod. Takeshi na mě ukáže a já sešlápnu plyn, motor civic se rozezní a rychle nabere na hlasitosti. Takeshi ukáže na dalšího závodníka, což je signál pro mě, abych sundala nohu z plynu. Uvolněně přejíždím rukou po řadící páce.
Takeshi kus odstoupí a rukou nám naznačí ať jedeme za ním. Nasedne do svého auta a vytáhne nás z parkoviště ke krátké rovince, na které zřejmě bude start. Takeshi zastaví a my s ním, hodí klíčky nějaké holce co jela s ním a ta s autem odjede ke krajnici. Každému z nás ukáže kam má jet, abychom začínali všichni stejně.
"Start!" vidím jak křičí, okamžitě dupnu na plyn a s kvílením pneumatik se rozjedu. S co největší rychlostí přeřazuji na co nejvyšší stupeň ale najednou se přede mnou objeví zatáčka. "Zatracený Takeshi!" utrousím, strhnu volant doprava a zatáhnu za ruční brzdu, auto se mi dostane do smyku, rychle otočím volantem doleva, abych smyk ustála. Najednou cítím, jakoby do mě něco duclo a pak už jen vidím jak mě předjíždí ten nový závodník.
Zvedne se ve mně vlna vzteku a co nejrychleji ho dojedu. To už najíždíme na dálnici. Jedeme těsně za sebou, jeho tahy jsou snadno předvídatelné, ale je celkem rychlí. Strhnu volant doprava a podjedu ho. Nedá mi to a podívám se, kdo sedí v autě, bohužel se mu do obličeje nestihnu podívat, zarazí mě to, že má volant na stejné straně jako já. Rozhodnu se to neřešit a přidám rychlost. To už však oba vidíme cílovou rovinku.
Snažím se zrychlit na maximum a civic nezklame a poslušně přidá, jedu dvě stě padesát kilometru za hodinu, když projíždím cílovou rovinkou. Tento úsek dálnice je uzavřený, rekonstrukce, takže tu díky bohu nejsou žádná auta, až na tu koupu fandů co jedou za námi.
"Jo!" výsknu si ale najednou mi dojde, že ten neurvalec do mě žďuchnul! Rychle se odpásám a vystřelím z auta nadzvukovou rychlostí. Pomalu kontroluji každý píď na levé straně, je v pořádku. Zadek taky. Ale na pravé straně je z půlky odřený lak. Otočím se po mém soupeři. Už vylezl také z auta, ale na rozdíl ode mně se směje. Vypadá celkem pěkně, černé vlasy, ve kterých má blond melír, plné rty, útlá postava, kterou obepínají černé kalhoty a světle modrá mikina. Sluší mu to. Nasupeně se k němu rozejdu.
"Hej ty!" křiknu na něj. "Víš o tom, že tohle je sprint a ne derby?! Podívej se cos mi udělal s autem!"
"Tak zaprvé, nejsem nějaký 'hej ty', budeš se asi divit ale mám jméno. Zadruhé, ten lak se ti moc nepovedl a zatřetí, buď vůbec ráda, že jsem tě nechal vyhrát!" směje se mi do obličeje, to už nevydržím a vrazím mu pěst do obličeje. Udělá krok dozadu, aby s udržel na nohou.
"Ale, slečinka se nějaká výbušná, ne?" vztekle si mne tvář.
"Ty drzoune! Víš kolik mě bude stát oprava toho laku? To je tak na přelakování celého pravého boku!"
"Nebo si pořiď raději nové auto, to bude lepší. Ať příště nechávám alespoň vyhrát nějaké solidní auto a ne ojetinu!" Byla bych mu vrazila další facku ale někdo mě chytil za ruku.
"Takeshi, nevidíš, že s někým debatuju?!"
"Jo ty tvoje debaty znám, nech ho být, on za to nestojí!" mrkne na mě.
"Idiote!" neodolám.
"Kočičko," řekne sladce, kdyby mě Takeshi nedržel už bych mu asi zase vrazila. Měl pravdu, jsem výbušná.
"Simi, no tak, klid, tady máš výhru a jeď domů," chlácholí mě Takeshi. Naštěstí vlastní dílnu, kde si budu civica zpravovat, takže moje remcání bude poslouchat bohužel ještě jednou.
"No tak kotě musíš se přes to přenést a vykročit v před!" To už se snažím nevnímat a jdu k autu, někdo z jeho milých kamarádů mi však podstrčí nohu a já o ni zakopnu a spadnu.
"Jo i pád na držku je pohyb vpřed," prohlásí a ostatní se začnou smát. To už ale Takeshi nevydrží a okřikne ho ať je z ticha.
"Co jsem řekl špatně?!"
"Všechno! Urážíš ji jen proto, že tě porazila, tak si teď chlácholíš své ego, jsi vážně idiot, s dalším závodem nepočítej! Simi hodíš mě k autu?"
"Jasně pojď," řeknu a jdu k autu. Když vidím odřený bok srdce se mi sevře úzkostí, přejedu po porušeném laku prsty.
"Neboj, schytal to jen lak, nic víc. Zítra si to ke mně dojdi zpravit, víš, že jsi v dílně vítána, už jsme tě tam stejně dlouho neviděli," mrkne na mě Takeshi.
"Já vím, teď toho bylo moc. Zkoušky, závody, tréninky. Prostě nějak nebyl čas. Byla jsem ráda, když jsem si našla čas zavolat našim."
"Jak často jim teď voláš?"
"No po té hádce, jsme spolu chvíli nemluvili ale už je všechno v pořádku. Voláme si většinou jednou denně, teď jsme si teda volali obden, protože přes den spím," vysvětlovala jsem zatím co jsme se hnali po silnici zpět k jeho autu.
"Tak jo dobrou a díky," rozloučí se Takeshi a dá mi pusu na tvář. Je pro mě jako bratr.
"Dobrou," rozloučím se a jedu i s výhrou domů. Otevřu dveře garáže a potichounku, abych nevzbudila Yuuki vjedu dovnitř. Zavřu dveře a vejdu do domu. Kupodivu se v obýváku svítí, mrknu na hodiny a zjistím, že jsou teprve čtyři ráno, že by Yuuki ještě nespala?
"Yuuki? Co tu proboha děláš? Proč nespíš?"
"Kdy jsi mi to chtěla říct?" upře na mě své prázdné oči. Rychle k ní přijdu a posadím se k ní na pohovku.
"Co bych ti měla říct?"
"Vracíš se do Berlína," sklopila smutně oči. Objala jsem ji kolem ramen a pohladila ji po tváři. Byla jako mladší sestra, kterou jsem nikdy neměla.
"Co to povídáš? Nikam nejedu."
"Ale pojedeš, za tři měsíce! nehraj na mě hloupou! Volali ti rodiče! Prý jim máš dát vědět až dokončíš školu a budeš moct odjet. Simi, proč odjíždíš?"
"Víš, že jsem tu nechtěla zůstat navždy, jela jsem sem kvůli škole a pak taky kvůli závodům, vždy jsem počítala s návratem do Německa," sklopím zahanbeně oči. Představa, že bych tu měla nechat Takeshiho a Yuuki se mi příčila od začátku co jsem je poznala.
"Já vím, ale to nic nemění na tom, že nechci, abys odjela a taky jsem byla celkem zaskočená, že to bude už za tři měsíce."
"Kdy se vrátí rodiče? Nechci tě tu nechávat samotnou," řeknu tiše a doufám, že mi odpoví. Nikdy jsem se jí na rodinu moc nevyptávala a nechci to měnit ale představa, že tu zůstane sama se mi moc nelíbí.
"Ti nepřijedou, už nikdy," špitne.
"Nechápu," přiznám a povzbudivě se na ni usměju.
"Jsou mrtví, už dlouho, asi deset let, starala se o mě babička. Zemřela těsně předtím, než ses tu objevila ty. Byla jsi pro mě vysvobozením. Tento dům i všechny peníze jsem zdědila po rodičích a po ní." Nevěřícně jsem na ni koukala. Nemá už žádného přímého příbuzného. Chvíli mi trvalo než jsem opět nalezla hlas.
"J-jak zemřeli vaši?" odvážila jsem se zeptat. Nevěděla jsem jestli mi odpoví, ale musela jsem to zkusit.
"Autonehoda."
"A-autonehoda?" opakovala jsem po ní zděšeně. Teprve teď mi docházeli spojitosti. Já jezdím v noci na závody a její rodiče zemřeli na následky autonehody. Bylo mi do pláče, ale nechat závodění jsem nemohla, je to vášeň. Ale o tom, že to mě drcnul ten idiot jí raději povím až ráno.
"Ano, přesně tak."
"Hele já mám nápad, pojeď do Berlína se mnou!"
"Cože?"
"Pojeď se mnou, můžeš tam studovat, školy jsou tam dobré. Německy jsem tě učila. Plánovala jsem, že za peníze taky uspořené ze závodů a tak, si tam koupím dům, můžeš tam bydlet na oplátku se mnou," rozvíjela jsem rychle svou náhlou myšlenku, která se mi až nebezpečně moc líbila.
"J-já nevím a co Takeshi? A co tento dům?"
"Takeshi, ten nevím, třeba by šel taky s námi, závody může pořádat i v Německu," mrknu na ni povzbudivě.
"Ale on se svého auta nevzdá, a do jeho dílna?"
"Já se auta taky nevzdám, domů plánuju jen autem, teda jen část, nějakou část pojedeme trajektem ale pojedu civicem, bez něj nepojedu. S dílnou nevím. To by záleželo na něm. A tvůj dům. Yuuki, stejně se tu trápíš, vidím to na tobě."
"Ale jsou tu vzpomínky."
"Další důvod proč bych ho prodala," mrkla jsem na ni povzbudivě.
"Dej mi chvilku," řekla najednou a odešla do svého pokoje, slyšela jsem cvaknout zámek a následnou tlumenou ránu. Nevím co to má za zvyk skákat do postele. Dřív jsem za ní běhala jestli se jí něco nestalo.
Zvedla jsem se z pohovky a šla jsem pod sprchu. Užívala jsem si jak mi voda stéká po zádech, bylo to tak krásně uvolňující.


Time for driving - Úvod

5. října 2008 v 20:13 | Pluviassol |  → Time for driving (moje povídka)
Mám tu pro vás novou povídku... =o)
Já vím, Hermionu jeětě nemám dokončenou ale tot byl prostě impuls, který nešlo jen tak ignorovat... =o)
Večer, když jsem si šla lehnou tak se mi vnukla tato myšlenka, říkala jsem, si, že mě to do rána pustí, že se z toho vyspím, a ono nic... Místo toho, abych psala Hermionu, jsem se pustila do tohoto...
Prosím vás hlavně o kritiku, jsem si tím totiž hrozně nejistá, je to psané ICH formou, což je pro mě něco naprosto neznámého a nového, tak bych ráda vychytala všechny chyby.... =o) No, dost mého vykecávání... =o) do hodiny tu máte první kapitolku... =o)