8. září 2008 v 17:22 | Pluviassol
|
Ahoooj! Tak jse konečně doma z praxe... Juwa dneska jdu spát už o osmi... xD tady máte slibované pokráčko!! Snad se bude líbit, pište komenty, s vaší reakcí na Pegginého otce! =o) zatím a příjemnou zábavu... =o)
"Je to složité slečno, velice složité," povzdechla si. " Slečna Ishia Alsová, je obdařena zvláštní schopností, o které se vám zajisté zmínila. I o kletbě, která na ni i její sestru Veroniku byla uvržena. Ishia nezemřela a ani nezemře, je v hlubokém bezvědomí. Existuje pouze jeden jediný lék, který by ji mohl pomoct. A já bohužel tento lék neznám," svěsila zarmouceně hlavu. Hermiona si všimla, jak se jí kutálí po tváři slza, až pomalu skápne na její hábit.
"Je někdo, kdo tento lék zná? Co to je vlastně za lék? Nějaký lektvar?" promluvila poprvé za celou dobu Ginny, které se na tváří také rýsovalo pár neznatelných slz.
"Ano, je to lektvar, ve kterém je spousta černé magie. A zná ho jediný člověk, který ho vymyslel a možná i vyrobil, to nevím. Ale ten člověk je již po smrti. Její otec, profesor Severus Snape." Všichni se na madame Pomfreyovou dívali s pootevřenými ústy. Jako první se vzpamatoval Ron.
"Neříkala nám tak náhodou Peggi, že její rodiče, myslím tím ty pravé rodiče, čistokrevné kouzelníky, že už dávno zemřeli?"
"Ano, ale také nám řekla, že nezná okolnosti jejich smrti. Takže je dost možné, že jejím otcem byl Snape. I když to pořádně nechápu, ale to teď není důležité, musíme jí pomoct. Můžeme ji vidět?" otočila se Hermiona na madame Pomfreyovou.
"Samozřejmě, pojďte prosím za mnou," řekla a rozešla se pomalu k jednomu z lůžek, které bylo zatažené. "Ale nebuďte tu dlouho," řekla ještě, podívala se směrem k lůžku a odešla.
Hermiona se odvážila jít jako první, opatrně chytila lem závěsu a pomalu jej odhrnula. Naskytl se jim pohled na bílou nemocniční postel, na které bezvládně leželo tělo malé dívenky, které spala. Nespí, je na pokraji smrti, uvědomila si trpce Hermiona. Pomalu přešla k posteli a posadila se na přichystanou židli po Pegginé levici. Jemně ji chytla za ruku a začala palcem obkreslovat její dlaň. Naproti ní se posadila Ginny. Ron s Harry zůstali taktně stát venku.
"Myslíš, že ten lektvar najdeme?" zeptala se po chvíli Ginny.
"Zbývá nám něco jiného?" povzdechla si Hermiona. Zadívala se Peggi do obličeje. Byl klidný, spokojený, jakoby jí tento stav vyhovoval. Ale přesto v něm Hermiona našla odvahu a sílu, které ji dodali odhodlání. Naklonila se a políbila Peggi na čelo. Ginny ji napodobila a společně odešli, Hermiona se ještě naposledy na Peggi podíval, než za ní zatáhla závěs. Stálo ji to moc sil, ji opustit a jít pryč. Je to pro její dobro, uklidňovala se. Tedy alespoň snad, dodala v zápětí. Ne takto nesmíš uvažovat! Zachráníme ji, okřikla se.
"Slečno Grangerová, musím vám něco říct," ozvala se jí za zády madame Pomfreyová.
"Ano?"
"Ten lektvar musíte najít do jednoho dne, jinak zemře."
"Cože?" vyhrkli sborově.
"Ano, je to tak, pokud její otec lektvar neudělal a já jej budu muset podle receptu, který najdete vyrobit, tak zemře. Není dost času na výrobu jiného lektvaru. Její život závisí na vás tak se snažte!" zakřičela madame Pomfreyová, avšak ke konci se jí zlomil hlas, jednou vzlykla, každému věnovala prosebný pohled a odešla.
Hermiona začala přecházet sem a tam po místnosti v usilovném přemýšlení, kam mohl Snape schovat tak důležitou věc jako lektvar na záchranu své dcery? Viděla jediné východisko, a to, že se musí vrátit do jeho kabinetu a celý jej prohledat.
"Co uděláme?" zeptal se Harry.
"Musíme se vrátit do Snapeova kabinetu a celý jej pohledat, nevidím jiné východisko, musel tam někde ten lektvar schovat, nemyslíte?"
"Dobrý nápad, tak pojďme." Rozběhli se z ošetřovny ke Snapeovu kabinetu. Zdálo se jim, že cesta netrvá jako obvykle pár minut ale, že se minuty protahují v hodiny. Pořád se někdo ohlížel na hodiny, kolik jim zbývá ještě času a vždy úlevou vydechli, když zjistili, že se minutová ručička posunula pouze o dvě místa. Hermiona s Harrym běželi v čele, nebylo to chtěné, ale běželi nejrychleji, ale ostatní se jim drželi v patách.
"Sakra! Co teď?!" zaklel Ron když doběhli ke dveřím Snapeova kabinetu. Dveře byly zamčené a žádné z odemykajících kouzel, které vyzkoušeli nefungovalo.
"Mám nápad," řekla nesměle Hermiona.
"No tak sem s ním, co se ostýcháš?"
"Co zkusit kouzlo Bombarda?"
"No jistě, že mě to nenapadlo dřív!" pleskl se do čela Harry a už, už vytahoval hůlku. Hermiona ho však chytla za ruku a opět ji stáhla dolů. "Co se děje Hermiono? Chceš to udělat snad ty?"
"To je mi jedno, ale uvaž to ještě Harry, když náhodou ten lektvar bude schovaný ve zdi okolo dveří tak ho zničíme!"
"Máš pravdu, ale jak se chceš ujistit, že tam není?"
"No tak to je to co nevím," povzdechla si Hermiona. Opět začala přecházet sem a tam, ve snaze něco vymyslet, když Harry přistoupil ke zdi a začal do ní poklepávat prstem.
"Harry? Co to proboha děláš, zbláznil si se?" děsil se Ron a pomalu položil Harrymu ruku na čelo, aby se ujistil, zda nemá teplotu a není nemocný.
"Rone, sakra co to děláš?" rozčiloval se Harry a snažil se odehnat jeho ruce a dál poklepával do zdi kolem dveří.
"Harry ty jsi geniální!" výskla si Hermiona a přidala se k němu.
"Tak, a teď mi řekni jestli ti dva jsou normální," povzdechl si Ron směrem k Ginny, ta se pouze uchichtla a dál se nehnutě dívala jak Harry s Hermionou klepou prsty kolem dveří.
"Neříkejte mi, že to neznáte? Nebo to kouzelníci nedělají? Když by byl lektvar někde v blízkosti rámu dveří musel by být uložen v duté skulině," vysvětlovala trpělivě Hermiona.
"No a dál?" nechápal pořád Ron.
"A toto duté místo by vydávalo odlišný zvuk od všech ostatních," dokončila Hermiona jak své vysvětlování tak oťukávání futer.
"Jo tak!" bouchl se do čela Ron, načež se ostatní rozesmáli, krom stále zmatené Ginny, která si to stále snažila představit. Hermiona všem naznačila, aby o kousek ustoupili, aby náhodou nepřišli k úhoně.
"Bombarda!" pronesla pevným hlasem a dveře vyletěly z pantů. Hermiona se pouze usmála nad dobře odvedenou prací. Chvíli počkali než vešli dovnitř.
"Kde máme hledat?" zeptala se Ginny.
"Ty s Harrym běžte do jeho ložnice, my s Ronem jdeme do kuchyňky," rozdala rozkazy Hermiona a všichni se hned rozprchli. "Počkej Rone," stačila ještě zavolat.
"Co se děje?" zeptal se něžně.
"Víš, když jsem tu byla naposledy tak v té místnosti leželo jeho tělo, byl mrtví, já ho viděla," povzdechla si. "Jen jsem tě na to chtěla připravit, nevím jestli tam ještě je nebo co s ním je."
"Neboj, já to zvládnu, ale zvládneš to ty?"
"Ano, já to zvládnu," řekla pevně Hermiona ale víc než Rona přesvědčovala sama sebe. "Pojď ať co nejdřív pomůžeme Peggi," chytla Rona za ruku a už ho táhla do kuchyňky.
Když tam vešli Hermionin pohled okamžitě sklouzl k místu, kde předtím našla profesorovo tělo. Naštěstí tam nebylo, načež si Hermiona hluboce oddychla.
"Ehm, Hermiono, kde mám začít?" zeptal se Ron a nevěřícně koukal na lektvary po stěnách.
"Začni tře tady u těch skřínek, já se zkusím prohrabat tou literaturou," povzdechla si Hermiona a přešla k poličce. Pomalu se prodírala kopou knih na ní, když byla zhruba v polovině své práce ozval se písklavý výkřik, smíšený s hroznou ránou.
"Co ti dva tam propána dělají?" culil se Ron.
"Rone, tebe vůbec nenapadlo, že se jim něco stalo?!" zpražila ho pohledem Hermiona. Okamžitě se začala prodírat ven, aby mohla pomoct Harrymu a Ginny. Proč já ty knížky házela za sebe? nadávala si v duchu. No, i když Ron to taky jenom nepředělával, pousmála se, když zakopla o malý kotlík.
"Hermiono!!!" ozvalo se radostné zvolání.
"Co se děje?"
"Něco jsme našli! Ale raději sem nechoďte, nedá se tu dýchat. Sejdeme se v kabinetu!" volal Harry, zněl trochu přidušeně. Hermiona zvědavě vylezla ven, hned za ní Ron. Museli chvíli počkat, než dorazil Harry s Ginny, oba byli podivně uprášení a špinavý.
"Co jste dělali?" děsil se Ron a nevěřícně na ně valil oči.
"No, hledali jsme, když mě napadlo, že by mohlo být něco nad postelí, tak jsem použil kouzlo Bombarda, a přesně v…"
"…v tu stejnou chvíli, kdy jsem já pocházela jeho šatník, žádná slast, na mě vykoukla krysa, asi nějaký domácí mazlíček, no a já se jí tak lekla, že jsem…"
"…že zapištěla a vrazila do mě přesně ve chvíli…"
"…kdy vyslovil kouzlo, takže ho místo nahoru stočil dolů a vybuchla celá postel, to vám byla rána, ale kdyby ta postel nevybuchla…"
"…nenašli bychom padací dvířka pod ní, kde bylo ukryté…"
"…tohle," dořekla Ginny vzájemné doplňování a natáhla k Hermioně ruku, ve které držela malou lahvičku. Hermioně to chvilku trvalo než se vzpamatovala z jejich trochu zmateného vyprávění, zatřásla hlavou, ve snaze se vzpamatovat a opět soustředit. Převzala od Ginny lahvičku zkoumavě si ji prohlížela.
"Okamžitě musíme do Brumbálovi pracovny, nebo víte o jiném místě, kde by byla myslánka?" řekla a už pomalu odcházela ze Snapeova kabinetu.
"Hermiono počkej, nechtěla bys mi říct co to je? a Jak si můžeš být tak jistá, že nám to k něčemu bude? A ještě by mě zajímalo, kolik máme času," řekl Ron skoro jedním dechem. Hermiona se zastavila a otočila se na něj.
"Tohle je vlákno potřebné do myslánky, a jedinou má myslím Brumbál v pracovně. Nevím proč jsem si tak jistá ale mám pocit, že nám to řekne, kde najdeme lektvar, který pomůže Peggi. Kolik máme času Harry?" dořekla Hermiona směrem k Harrymu ale oči upírala stále na Rona.
"Devět hodin," řekl zoufale Harry, všichni na něj vytřeštili oči a bezeslova vyběhli z místnosti.
Když doběhli k Brumbálově pracovně, Harry vykřikl heslo a oni vběhli dovnitř.
Uvnitř se horlivě rozhlíželi po myslánce. Nakonec ji objevil Harry. Vytáhl ji a opatrně postavil na stůl.
"Kdo tam všechno půjde?" zeptala se Hermiona. Ostatní e po sobě podívali.
"Snad tam půjdeme všichni, ne?" rozčiloval se Ron.
"No dobře, dobře. Tak se tedy chyťte za ruce. Rone ty dej ruku mě, ale až za chvíli, napřed tam musím vylít obsah lahvičky," řekla Hermiona a opatrně odzátkovala lahvičku. Její obsah vylila do myslánky. Voda se zčeřila a utvořil se na ní obraz mladičkého Snapea, Hermiona chytila Rona za ruku a druhou opatrně strčila do mísy. Téměř okamžitě je vtáhla dovnitř.
"Dopadli na tvrdou zem astronomické věže, ale byli tam sami. Nechápavě se rozhlíželi kolem, když uslyšeli kroky na schodech. Hned na to se otevřely dveře a jim se naskytl pohled na mladinkého Snapea, která nesl v ruce dřevěnou krabičku, velkou asi jako talíř na polévku. Vylez po žebříku k malému výklenku, kam položil krabičku a tiše pronesl. "Oculus Refaro," a krabičku pohltilo nenápadné sklo, vypadalo pouze jako okýnko, nic víc. Poté pronesl nějaké nesrozumitelné zaklínadlo, které musel přečíst z papírku a sklo, za kterým byl schovaný lektvar pro Peggi se zavlnilo a jemně křuplo, i když na něm nebylo nic znát.
"Černá magie," zašeptala prozíravě Hermiona. Snape je nemohl slyšet, ani vidět, ale přesto stáli raději opodál.
Snape papírek složil a vložil ho do jednoho z dalekohledů. "Flagrate," zamumlal a na dalekohledu se objevil malý křížek.
"To v životě nenajdeme, vždyť může být už dávno vyhozený," povzdechl si Ron. Najednou je něco chytnulo za hábity a vytáhlo je do reality.
omg, super =<) ale chudák Peggi, takovýho tátu... i když, jak se to vezme =D ale super, tohle ylo dost nečekaný, jsem zvědavá na pokračování, rychle rychle pls =<D