24. srpna 2008 v 19:54 | Pluviassol
|
Ahooooj!
Takže jsem konečně zpět i s dalším, ne moc dlouhým pokráčkem. Na chalupě bylo pořád co dělat tak nebyl moc čas. A k tomu všemu mi ještě jedna nejmenovaná OSOBA (přezdívkou Kolda, nevíme o koho jde, že ne... xD) doporučila serii knížek jménem Mediátor, jsou fakt skvělé, ale díky nim jsem zanedbávala Hermionu... Takže případné stížnosti u OSOBY... xD xD xD Ne, případné stížnosti jako vždy u mě... xD Tak jo, Michka čeká na pokráčko tak já už se nebudu dál rozepisovat, příjemnou zábavu!!!!
"Avada kedavra!" ozvalo se od Harryho, který se již vzpamatoval. Neminul jako Hermiona. Voldemort to nečekal, jeho tělo ztuhlo a s hlasitým žuchnutím dopadlo na zem.
"Pane!" vykřikl Lucius Malfoy, který si zdělal masku. "Za to zaplatíš, ty šmejdko!Sectumsempra!" zavyl Malfoy. Hermiona však už nestačila zareagovat a kletba ji střelila přímo do srdce.
Hermiona se zhroutila na zem neschopna pohybu, jen matně vnímala dění kolem ní. Pomalu, zhluboka dýchala. Dlouho jí trvalo, než se vzpamatovala. Já žiju, pomyslela si s radostí. Pomalu zkoušela pohnout všemi částmi těla. Žádná bolest o sobě vědět nedala, ne ta, kterou čekala. Trochu ji bolel bok ale to bylo nejspíše z toho pádu. Ale jak je to možné? přemýšlela. Než však stihla najít odpověď na tuto otázku někdo ji popadl za rukáv a táhl ji pryč od toho zmatku.
"Co se tu proboha stalo slečno Grangerová?" zeptal se jí povědomí mužský hlas, ve kterém poznala profesora Brumbále.
"Pane profesore! Kde jste byl? Přišli sem mozkomorové a Smrtijedi! Harry zabil Voldemorta! Ron nesl Peggi na ošetřovnu. Veronika je mrtvá. Chtěla zabít Snapea," drmolila rychle Hermiona, sama se ztrácela ve svých myšlenkách. Běželi nějakou skromně osvětlenou chodbou, úzkou tak, že museli jít za sebou. "K-kam to jdeme?"
"Za profesorem Snapem," odpověděl stroze Brumbál.
"Ale ostatní potřebují naši pomoc! Běžte tam sám a já půjdu pomoci ostatním! No tak, pusťte mě!"
"Ne, o to se postarají ostatní, vy jste moc dezorientovaná na to, abyste jim byla něco platná."
"Jak to myslíte?"
"Slečno Grangerová, byla jste zasažena velice silnou, až smrtící kletbou. I když se vám nic nestalo, za což vděčíte hlavně panu Weasleymu, chvíli budete mít problém se soustředit, nikdo vám nic nevyčítá ale teď byste tam nebyla nic platná," řekl autoritativně Brumbál. Hermiona pouze svěsila hlavu a přemýšlela o zmínce o Ronovi. Události posledních minut se k ní vracely rychlostí bumerangu.
"Harry!" vykřikla najednou.
"Co se děje slečno?"
"P-pane profesore, co se stalo Harrymu? Je v pořádku? Bylo tam moc Smrtijedů, kteří chránili Voldemorta. Museli se na něj vrhnout, když ho zabil! Je v pořádku?"
"Slečno Grangerová, uklidněte se!" vyzval ji Brumbál přísně. Zastavil se, otočil se k ní a chytil ji za ramena. Nutil ji, aby mu pohlédla do očí. Našla v nich odhodlání, sílu, vše co potřebovala k tomu, aby se alespoň na malou chvíli uklidnila. "Dorazil jsem přesně ve chvíli, kdy vás kletba zasáhla a vy jste se zhroutila k zemi. Panu Potterovi jsem pomohl zbavit se zbytku Smrtijedů, věřte, nebylo jich tolik. Mimochodem pan Potter je absolutně v pořádku, dělal si o vás starosti. Poslal jsem ho na pomoc ostatním, venku se ještě bojuje s posledními mozkomory a hrstkou Smrtijedů. Jsou tam všichni, pouze profesor Snape tam scházel, děla jsem si o něj starosti, proto jsme nyní zde," pronesl tiše Brumbál a pokynul rukou ke dveřím Snapeova kabinetu.
"Ještě dovolte jednu otázku, kde je Ron? Je v pořádku? A co jste měl namysli tím, že za svůj život vděčím hlavně jemu?"
"To jsou tři otázky, ale nevadí," usmál se vlídně Brumbál. "Ano pan Weasley je naprosto v pořádku, pomáhá venku ostatním. Tím jsem zodpověděl dvě vaše otázky, na tu třetí by bylo vhodnější, kdyby jste se zeptala pana Weasleyho osobně. Slečno, než tam vejdeme chtěl bych vám osobně moc poděkovat, že jste pro mě poslala tu sovu," mrkl na Hermionu Brumbál až se začervenala. To už ale pomalu vstupovali do kabinetu Snapea ale byl prázdný. Brumbál jí mlčky naznačil ať se jde podívat za jedny ze dvou dveří.
Pomalu dveře otevřela a nahlédla dovnitř. Ocitla se v malinké kuchyňce. Na pravé stěně byly po stěnách spousty přísad do různých lektvarů. Ani se nesnažila přijít na způsob jejich uspořádání. Na levé stěně bylo pár skřínek a jedna polička s nejrůznější literaturou zabývající se magií a lektvary. Pod skřínkami byl menší stůl s židlí. Odtrhla pohled od stolu a zadívala se na osvětlení kuchyňky, byly to čtyři pochodně, ale hořely. Jejich světlo ji oslepovalo a tak sklonila hlavu, aby si mohla prohlídnout i zbytek útulné místnůstky. Potlačila výkřik, když uviděla profesorovo nehybné tělo, jak leží v koutě, v ruce sklenici od vody. Mrtvé oči se upíraly na Hermionu, byl v nich strach. Strach jaký doposud u tohoto svérázného muže neviděla.
"Pane profesore našla jsem ho," vzlykla. Ani si neuvědomila, že pláče. Nemohla od těla odtrhnou oči, nakonec přišel Brumbál, něco nesrozumitelně zaklel a vyvedl Hermionu pryč. Došli až do Velké síně, kde už neležel Voldemort, zato tam seděl vzlykající Hagrid.
"Hagride, je po všem?" zeptal se Brumbál.
"Jo pane profesore, všecky jsme je zahnali. Venku se vo to už staraj lidi z ministerstva. Aj ministr tu je. Smrtijedy jsme svázali nebo vomráčili. Voldemortovo tělo je u mé…mé," neschopen doříct se Hagrid zase rozvzlykal. Hermiona k němu mlčky přešla a pevně ho objala. Cítila jak se obrovo tělo pod ní otřásá vzlyky. Samotné jí bylo do pláče ale přesvědčovala se, že teď není na pláč čas. Musela pomoct Hybridovi.
"To jste ho tam nechal ležet jen tak? Bez kontroly?" děsil se Brumbál.
"No to vite, že né. Je tam s nim Dráp a nějaký Kentauři, čekaj na vás," řekl Hagrid smutným hlasem.
"Slečno Grangerová, nespouštějte z Hagrida oči prosím vás."
"Samozřejmě," řekla Hermiona a pohladila Hagrida po vlasech, který se zase vzlykal. "No tak, Hagride, uvidíš, že to bude dobré. Brumbál ti pomůže postavit novou hájenku uvidíš," konejšila ho. Sáhla do hábitu a vytáhla z něj kapesník, který s sebou na led vždy nosila. Podala ho Hagridovi, který ho vděčně převzal, i když si s ním jen stěží utřel své krokodýlí slzy.
"No to sice jo ale už to nebude ta stará, dobrá barabizna moja." Hermiona se těmto slovům jen pousmála a dál ho konejšivě hladila.
"Hermiono?" vydechl někdo za ní. Prudce se otočila a spatřila Rona. Okamžitě k němu přiskočila a vrhla se mu do náruče.
"Rone! Dělala jsem si o tebe starosti," vydechla tiše Hermiona. Ron ji v odpověď něžně políbil na rty. Tiskla se k němu co to jen šlo, jakoby mezi ně nechtěla pustit, žádný nežádoucí prostor. Vnímala jeho teplo, vůni, vlasy co jí jemně šimraly v obličeji. přála si, aby tento okamžik neskončil a trval navždy.
ahoooy pokusam sa o mini rekord v kometaroch....helpnes
odpust reklamku....