Konečně jsem se vrátila a se mnou i má povídka, nestihla jsem ji dokončit, více viz. Moje kecy... =o) Pěkné počteníčko!
"Páni, teda Hermiono, co to bylo?" zeptal se zadýchaně Ron, když k ní přijel. Dal si ruce v bok a napjatě čekal na odpověď.
"Páni, teda Hermiono, co to bylo?" zeptal se zadýchaně Ron, když k ní přijel. Dal si ruce v bok a napjatě čekal na odpověď.
"Lutz," pokrčila rameny, jakoby nic. "Rone, nic to nebylo, byl to jen jednoduchý skok, nic víc."
"Nikdy jsi mi neřekla, že umíš bruslit."
"Neptal jsi se."
"Kolik toho o tobě ještě nevím? Neumíš hrát na harfu nebo tak něco?"
"Ne, to vážně neumím," smála se. Ron se tvářil, jakoby do něj uhodil blesk.
"Teď si kvůli tobě budu připadat jako hlupák," stěžoval si.
"Proč?"
"Protože já, na rozdíl od tebe, bruslit moc neumím. Z čehož vyplívá, že si budu připadat jako hlupák."
"Ale Rone," zasmála se něžně Hermiona. "Tak víš co? Já tě to naučím, pokud budeš chtít. No, popravdě řečeno, nemáš nevybranou."
"No tak to je od tebe vážně milé," zasmál se Ron a jel ji obejmout.
"To mám považovat jako úplatek?"
"Ne, úplatek je toto," zasmál se s jiskrou v očích Ron a opět ji políbil. Líbal ji něžně ale přitom naléhavě, jejich polibek se prohloubil a byl krásný, dokud Ron neztratil rovnováhu a nespadli na led.
"Ty-jsi-prostě-nemožný!" stěžovala si naoko rozzuřená Hermiona, avšak v duchu potlačovala smích. Takto se od smrti Viktora nebavila.
"Hermiono, jsem rád, že jsi mě sem vzala," přiznal se Ron a dal jí pusu na čelo, jeho vlasy ji zašimraly na tváři.
"No, víš Rone, ehm, to je sice krásné, ale já bych jaksi ráda vstala víš? Ty nejsi ten, koho led studí do zad, nicméně věřím, že tobě je fajn," pošklebovala se Hermiona. Začínalo jí být opravdu trochu chladno.
"Hermiono, celá se třeseš," poznamenal Ron jakoby nic.
"A ty se divíš?! Ležím na ledu pokud sis ještě nevšiml!"
"Och, promiň. Já zapomněl."
"Zapomněl? Ty jsi zapomněl?! To snad nemyslíš vážně!" začala se bezmocně smát Hermiona. "On zapomněl."
"No tak pojď vstávej," řekl naoko uražený Ron a napřáhl k ní pomocnou ruku, kterou ochotně přijala.
"Díky, teď, pokud chceš, můžeme začít s ,výukou´. Souhlasíš?"
"Hermiono. No, víš, já nemyslím, že je to zrovna dobrý nápad."
"Proč by neměl být?"
"Nerad to přiznávám, zvlášť před tebou, dívkou, která, jak se zdá, umí všechno. Ale, no prostě, já jsem hrozné poleno," zčervenal Ron a sklonil hlavu. Hermiona se něžně zasmála a jemně jej pohladila po tváři.
"Hlupáčku," zasmála se ještě něžněji, " tak pojď, jeden krůček za druhým, pěkně pomaloučku. Nikam nespěchej máme čas, máme celou noc," povzbuzovala jej a pomalu ho táhla přes jezero.
"Co ještě umíš krom toho…jakže jsi to říkala?" vypálil na ni znenadání Ron.
"Lutz."
"Jo, to je přesně ono. Umíš ještě něco? Myslím taky, ehm, skok," vyzvídal s nepředstíraným zájmem. Hermiona už tušila co budou příští zimu dělat.
"Jen to základní, bruslila jsem od sedmi let do doby, než jsem musela nastoupit do Bradavic. Potom už jen o prázdninách s bývalými kamarádky z týmu. Nejsem kdovíjak dobrá, nemysli si," odpověděla smutně Hermiona. Bruslení bylo to jediné, co jí v Bradavicích vždy chybělo.
"Ale tím si mi neodpověděla, jestli umíš i něco jiného, krom toho lutze," dožadoval se odpovědi Ron. Dal si ruce v bok a nesmlouvavě čekal na odpověď.
"Ano, umím. Axela, rittbergera, toeloopa, fllip, salchow," vypočítávala na prstech Hermiona.
"Počkej, jsou ještě i nějaké jiné, krom těchto?"
"Ne, liší se potom pouze počtem obrátek, já umím jen jednoduché, dvojité umím asi jen dva, nebo tři. Nezapomínej, že jsem musela brzy s bruslením skončit kvůli Bradavicím."
"To vypadá jako bys litovala nástupu do Bradavic," dedukoval Ron.
"Ne toho nelituji, ani jsem toho nikdy nelitovala."
"Ale něco zatím je."
"Ano, je za tím toho hodně."
"A povíš mi to, nebo mi to řekneš opět v hádankách?" nevydržel to už Ron a spráskl ruce načež se Hermiona rozesmála výrazu v jeho tváři. Rozcuchané vlasy připomínaly koště, hodně zrzavé koště. Oči vyvalené, ústa otevřená a nechápavě zvednuté obočí. Když se zeptal - "Co se děje?" - Hermiona se rozesmála ještě víc.
"P-povím ti to. Dej mi minutku," smála se Hermiona.
"Dobře, fajn, dělej si ze mě legraci. Jak je libo." On se snad urazil, uvědomila si Hermiona s úšklebkem.
"Víš, než jsem dostala dopis z Bradavic, vedla jsem úplně obyčejný život. Spolužáci mě nikdy moc v lásce neměli ale holky z týmu byly jiné. Vždy se se mnou bavily a nikdy mě neodsuzovaly, když mi něco nešlo tak mi to ty starší ochotně vysvětlily. Byly to chvíle, kdy jsem byla opravdu šťastná. Ledová plocha pro mě byla jakousi útěchou, jakýmsi útěkem z reality. A pak mi přišel dopis z Bradavic. V první chvíli jsem byla absolutně šťastná, jediná myšlenka, kterou jsem měla v hlavě byla, že se mě bude čarodějka. Ale pak na mě dolehla opět krutá realita, uvědomila jsem si co všechno budu muset kvůli studiu tady opustit. Bylo to jako rána z nebe."
"Copak tady se nikde nedá bruslit?" vyptával se Ron. Jeho uražení bylo tatam.
"Ale to víš, že dá. V zimě, tady na jezeře. Proč si myslíš, že jsem přes zimu tak unavená občas? A v sobotu tak dlouho spím, když ve všední den vstávám někdy i o hodinu spíše než vy?"
"Ty jsi chodila v zimě v noci bruslit? No to nemyslíš vážně? Hermiono já tě opravdu nepoznávám! Vždycky jsem si myslel, kdovíjak nejsi slušná a teď tohle! Ty jsi v noci utíkala k jezeru bruslit! Já nevěřím svým uším!" podivoval se Ron. Takovou mě nezná, pomyslela si Hermiona.
"Je to tak. Ani nevíš, kolikrát mě tu našel Hagrid. Nikdo jiný sem nikdy nepřišel, nechápu, proč by to dnes mělo být jinak."
"V Prasinkách nás nikdo nikdy taky nesledoval. mimochodem, jaké to tam bylo?" dobíral si ji nemístně Ron, čímž jí připomněl Peggi. Hněvivě si jej měřila.
"Já jsem něco provedl?" zeptal se laškovně naoko vyděšený Ron.
"Proč říkáš Peggi Ishio?!" vypálila Hermiona dřív, než se vůbec stačila zastavit.
"To tě trápí?" zasmál se od srdce Ron.
"Ano," odpověděla úsečně.
"Hermiono Grangerová," odmlčel se, "lásko. Byla to pouze součást hry, kterou jsme začali hrát, a nejsem si jistý zda se dá ještě vycouvat. Myslím, že spíše ne jak ano."
"Ale nevypadá to, že by ti to moc vadilo."
"Myslíš, že se mi líbí plížit se za tebou a Veronikou jako nějaký pobuda a čekat až tě na chvíli nechá samotnou?! Odpovím ti sám, ne nelíbí!"
"Promiň," omlouvala se kajícně Hermiona. Do očí se mu neodvážila podívat. Avšak Ron jí jemně zvedl hlavu, aby ji políbil. Rukou při tom sjel na odhalený krk a o něco zavadil.
"Vidím, že nosíš můj dárek," poznamenal Ron.
"Proč bych ho neměla nosit? Je nádherný. Mimochodem, můžu se na něco zeptat?"
"Samozřejmě, ptej se."
"Víš vypadá to, jako by byl pro tebe tento řetízek něčím důležitý, ale já nemůžu přijít na to, čím by mohl být. Povíš mi to, nebo si toto tajemství chceš nechat raději pro sebe? Nebudu se zlobit," řekla Hermiona a upřela svůj pohled na Rona. Ten se na ni však nedíval. Jeho pohled směřoval k přívěšku na řetízku. Jemně jej pohladil a pak se Hermioně zadíval do očí. Chvíli tak nehnutě stáli, než Ron opět promluvil.
"Ten řetízek mi dala máma, když jsem byl ještě malý. Je to sice jen stříbro ale vyrobili jej skřítkové, je staré. Jak dlouho to nevím."
"Blázníš? Prý, Jen stříbro…! Rone je překrásný!" utrhla se na něj a jemně ho políbila do vlasů a trpělivě vyčkávala až bude pokračovat.
"A ten přívěsek?" zeptala se, když se pořád k ničemu neměl.
"Ten přívěsek jsem navrhl a pomohl vyrobit," přiznal se Ron se sklopenou hlavou. Vroubky na bruslích dělal díru do ledu.
"Opravdu?" zašeptala nevěřícně Hermiona. Vrhla se k Ronovi a vášnivě jen políbila. Nikdy jí nikdo nic takového nedaroval, ani Viktor. Už chápala jak se Ron musel cítil, když mu ho vrátila. Když se od sebe odtrhli ještě chvíli zůstali stát v objetí. Hermiona měla zavřené oči a nevnímala nic, krom Rona. Jeho dotyky, teplo, které z něj sálalo, jeho dech na své šíji… Byla jako v sedmém nebi.
"Jak kouzelné," ozval se za nimi někdo posměšně, když začal tleskat. Hermiona odskočila od Rona a horlivě se kolem sebe rozhlížela, aby spatřila narušitele.
"Hledáš mě?" zeptal se známí hlas znovu. Hermiona zaostřila na místo odkud vycházel. Postava se pomalu blížila k ledu, když v ní Hermiona poznala…













Veroniku!? proč to musíš tak useknout?! =D doufám, že zítra zhruba do tří hodin přidáš pokráčko! =)