Prosím přečtěte si tuto "new" část, něco jsem tam dopsala, je to tučně, potřebovala jsem to, abych na to mohla potom navázat.... ;o)
Hermiona byla nachystaná jako jedna z prvních, musela se totiž ještě sejít s Veronikou a ostatními zmijozelskými. Už chtěla odejít, když k ní přiběhnul Ron. Bezeslova si ji přitáhl k sobě a vášnivě, s jistou naléhavostí ji políbil.
Hermiona byla nachystaná jako jedna z prvních, musela se totiž ještě sejít s Veronikou a ostatními zmijozelskými. Už chtěla odejít, když k ní přiběhnul Ron. Bezeslova si ji přitáhl k sobě a vášnivě, s jistou naléhavostí ji políbil.
"Vrať se mi v pořádku," prosil.
"Neboj se o mě," řekla Hermiona, natáhla se na špičky a políbila Rona na čelo. Ten se něžně usmál a objal ji ještě pevněji.
"Už musím jít," zašeptala Hermiona. Pustila Rona a utíkala za Veronikou, už měla zpoždění.
"Kde jsi tak dlouho?" utrhla se na ni Veronika sotva ji uviděla. Hermiona sklopila zahanbeně oči.
"Jedeme konečně?" zeptal se nějaký netrpělivý chlapec. Hermiona zvedla hlavu, aby si ho mohla prohlédnout. Chlapec byl vysoký asi jako Ron, štíhlá vypracovaná postava, kaštanové vlasy, čokoládové oči, okouzlující úsměv, při kterém měknou kosti v těle. V duchu se pro sebe ušklíbla, tento mladík určitě chodí s Veronikou, pomyslela si.
"Pojďme," vyzvala všechny Veronika a zavěsila se do toho chlapce. "Jo Hermiono, asi bych vás měla představit, tohle je můj přítel, Daniel Ossvut, chodí také do Zmijozelu, víc vědět nepotřebuješ," představovala si podtón nenávisti v jejím hlase? Co když jejich plány Veronika prokoukne? Tohle nemůže vyjít, napadalo Hermionu. Celou cestu do Prasinek byla ponořená do svých myšlenek, nevnímala cestu, která jednotvárně ubíhala kolem ní.
"Hermiono, co kdybychom zašli do Medového ráje? Dala bych si peprmintové pralinky ve tvaru ropuch," zasnila se Veronika. Hermiona jen pokrčila rameny. Ať půjdeme kamkoliv bude to pro mě utrpení, napadlo ji. Rozhlédla se kolem sebe a musela se pousmát. Prasinky vypadaly jako z nějaké pohlednice. Na střechách malých domů se kupil sníh, všichni chodili zachumlaní v hábitech a jen málo lidí se pohybovalo venku, většina žáků Bradavic seděla u Tří košťat.
Vešli do krámku a polilo je příjemné teplo, Hermiona se z něj celá zatřásla. Na tváři se jí rozlil úsměv. Nic se nezměnilo, usmála se. Přešla k jednomu z regálů a sáhla pro velké balení Bertíkových fazolek tisíckrát jinak.
"Tobě to chutná?" zeptala se zhnuseně Veronika.
"Ani ne," usmála se.
"Tak proč si to kupuješ?"
"Že to nechutná mě, neznamená, že to nechutná Weasleymu. A s mnou šikovností by se mu jeho choutky dvakrát nemuseli vyplatit," usmála se záludně Hermiona a zaplatila sladkost. Nemohla se dočkat až ji dá Ronovi, Bertíkovi fazolky přímo zbožňuje. Schovala si je pečlivě do hábitu a spolu s ostatními vyšla opět na ulici.
"Ale podívejme koho to tu máme!" vykřikla do ticha Veronika. Hermiona líně vzhlédla a uviděla Rona s Peggi jak se drží za ruce. Zvedla se v ní vlna dosud nepoznané žárlivosti. Podívala se na vyplašenou Peggi, jak se k Ronovi tiskne a ten ji majestátně objímá. Musela se odvrátit, ten pohled byl k nevydržení.
"Copak, Hermiono, neřekneš jim k tomu nic? Vypadá to, jakoby jsi chtěla vraždit pohledem," vytrhla ji ze zamyšlení veselá Veronika.
"O tom si promluvíme později," odsekla s nehranou zlostí v hlase.
"Ale, ale, ty snad žárlíš?"
"Myslíš si, že mám důvod žárlit na tvou sestru?" opáčila Hermiona a vítězoslavně se usmála. To byla pro Veroniku rána pod pás, asi ostatním neřekla jaký vztah má k Peggi. Dala si ruce v bok a čekala co jí na to Veronika odpoví, avšak promluvil někdo jiný.
"Ishio, pojď půjdeme," řekl Ron a políbil Peggi do vlasů a jemně ji táhl pryč. Hermiona se za nimi dívala s kamennou tváří, ovšem uvnitř ní to vše vřelo. Proč jí říká Ishio? ptala se sama sebe.
"Myslím, že my také půjdeme ne?" řekl Daniel, když jim ti dva zmizeli z dohledu.
"Jistě, kam půjdeme?"
"Navrhuji zajít ke Třem košťatům."
"Návrh přijat, návrh podpořen, jdeme!" zavelela Veronika a rozešla se.
"Víš Veroniko, já bych si potřebovala koupit nový kalamář a brk, nebude to trvat dlouho slibuji," zaprosila.
"To bude zase otrava, doufám, že tam vejdeš a vezmeš první co ti padne pod ruku!"
"Nebo bychom mohli jít my ke Košťatů a ona ať si jde kam chce," prohlásil Daniel a všichni přítomní byli jeho návrhem nadšeni, očividně se jim nechtělo trčet v té zimě venku a čekat až si jejich spolužačka vybere brk. Jen Veronika se tvářila nejistě, jako by ji nechtěla pustit ani na sekundu z očí.
"Veroniko, opravdu se mi nechce stát a čekat než si vybere nějaký zatracený brk a kalamář, ona nám nikam neuteče, pak dojde za námi, že ano Hermiono?" otočil se na ni Daniel s hrozbou v očích. Ztuhla a neschopna odpovědi jen němě přikývla. "Tak vidíš," pokračoval tlumeným hlasem, "není se čeho bát, tak pojď."
"Dobře, přesvědčil si mě, pojďme. A ty," ukázala prstem na Hermionu, "nezdrž se tam dlouho jinak tě půjdeme hledat, pamatuj si to." Výhružka v jejím hlase byl zřejmá, ničím nezastřená. Opětovně jen přikývla a vydala se jiným směrem než ostatní. Když došla za roh, opřela se o nejbližší zeď a ztěžka vydechla. Co to mělo znamenat?! Chce mě snad hlídat? Abych náhodou nešla za Ronem a ostatníma? Co se to tu děje? Musím to co nejdříve povědět ostatním, zakončila své myšleny a vydala se do obchůdku. Uvnitř bylo opět krásné teplo a klid. Sundala si kabát a pověsila ho na vyřezávaný věšák, vytáhla z kapsy peněženku a šla pečlivě vybírat brk, kalamář a následně i nějaký inkoust.
Když byla asi u třetího brku, někdo ji zezadu objal. Chtěla se otočit a dotyčnému vrazit pohlavek, když v tom si uvědomila, že objetí jí není cizí. Pomalu se otočila, aby si mohla dotyčného prohlédnout.
"Rone," vydechla a skočila mu kolem krku. Pevně ho objala a vůbec jí nevadilo, že má na kabátě čerstvě napadaný sníh, který ji studil do rukou. Ron se od ní odtáhl, to se jí nelíbilo, ale odtáhla se proto, aby ji mohl něžně políbit. Jeho rty zlehka klouzaly po těch jejích, byli studené. Ron si ji přitáhl blíž a začal ji líbat vášnivěji. Vjela mu rukou do vlasů a plně se vložila do jejich polibku, přestala vnímat okolní svět.
"Ehm, mládeži, nejste tu sami," ozvalo se za nimi, okamžitě se od sebe odtrhli oba červené jako zralá ředkvička. Hermiona se zadívala prosklenými dveřmi ven, když v tom se tam mihnula postava.
"Rone někdo tam je."
"C-cože?" zeptal se zmateně a podíval se ven. "Hermiono, nikdo tam není."
"Někoho jsem tam viděla, určitě ho poslala Veronika, raději už běž honem, než se vrátí," odstrkávala ho od sebe. Rychle vzala první brk, který viděla, zaplatila a spěchala ke Třem košťatů. Když přišla dovnitř Veronika na ni zamávala a pokynula jí, aby si přisedla k nim. Hermiona si neznatelně povzdechla a odevzdaně k nim zamířila.
"Máš co jsi potřebovala? Čekali jsme tě až později," přiznala Veronika se smíchem. Hermiona se také pousmála ale navíc se nezmohla, srdce jí bušilo, ruce se klepaly.
"Co si dáš?" zeptal se Daniel.
"J-já nic, děkuji," řekla ponořená do svých myšlenek. Zbytek odpoledne kolem ní utekl v rozmazané šmouze, nevnímala co se děje kolem ní, skoro ani to, kde se zrovna nachází. Přemýšlela o záhadném neznámém, který ji sledoval. Leč měl Ron pochybnosti, ona si byla jistá tím co viděla. Musel to být někdo, koho poslala Veronika, jinak si to neuměla vysvětlit, hrozba v jejích očích tomu také nasvědčovala. Ani si neuvědomila, že už je večer a vrací se zpět k hradu.
"Tak dobrou," loučila se s přítomnými. Všichni jí zamávali a ona odešla do Nebelvírské věže. Muselo být už hodně pozdě, když přišla, neboť ve věži už nikdo nebyl. Napadl ji ztřeštěný nápad, který musela realizovat. Rozběhla se k Ronově ložnici, potichounku vklouzla dovnitř a přešla k Ronově posteli.
"Rone vstávej," zašeptala a jemně s ním zatřásla. Ale žádné reakce se jí nedostalo. "Ronalde Weasley, jestli okamžitě nevstaneš tak si mě nepřej," řekla naoko výhružně. Cítila jak se Ronova postel otřásá pod jeho smíchem.
"Co potřebuješ?" zeptal se až byl konečně schopný normálně mluvit.
"Obleč se a přijď dolů, kabát nebudeš potřebovat, stačí tlustý svetr," mrkla na něj tajuplně Hermiona a vytratila se z pokoje. Dole netrpělivě přešlapovala sem a tam čekajíc až Ron konečně přijde. Skoro nadskočila, když jej viděla vycházet ze dveří chlapeckých ložnic.
"Pojď," chytila ho za ruku a táhla ho ven, sama si kabát nechala ve společenské místnosti.
"Kam mě to vedeš?" zeptal se Ron a propletl svoje prsty s jejími. Spěchali chodbou a tajně doufali, že je nikdo neuvidí.
"Uvidíš," odpověděla mu tajuplně, nechtěla nic prozradit z jejího plánu. Vyběhli ven a běželi vyšlapanou cestičkou k jezeru. Když konečně stanuli před zamrzlou ledovou plochou. Hermiona celá jen zářila. Kdyby mohla přeskočila by jezero na jeden pokus, takovou v sobě měla nyní energii.
"Už mi řekneš co tu děláme?" zeptal se nevěřícně Ron. Toto nebyl její styl, takto porušovat pravidla. Acio brusle, pomyslela si v duchu a k nim z hradu přilítly dva páry bruslí.
"Tak už víš co tu děláme?" usmála se ještě více.













ooo, krásné! ale newim, co znamená Ishio...?