close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Srpen 2008

Hra

4. srpna 2008 v 8:39 | Pluviassol |  My fiction → Jednorázovky
Takže toto je "první" FFko, tím první myslím, na Twilight. Psala jsem ho hodně na rychlo, bylo to do jedné soutěže... =o) Elanne mě zkontaktovala a já jí během cca 2 hodin ani ne poslala toto, tak snad se vám to bude líbit.... =o) Mimochodem, jedním z pravidel bylo, že v povídce nesmí být pár, který se vyskytuje v knize, proto se zde vyskytuje Rosalie s Jasperem... ;o)


_____________________

Hra
Hnal jsem se temnou nocí s větrem o závod. Neměl šanci vyhrát. Snažil jsem se ještě zrychlit, když jsem se srazil s Rosalií, odlétla kus ode mne a narazila do stromu. Rána byla ohlušující, jako když se bourá komín dynamitem.

"Nestalo se ti nic?" zeptal jsem se a něžně ji pohladil po vlasech. Neodpověděla mi, pouze se ušklíbla a zmizela mi z dohledu, musel jsem se zasmát a rozběhl jsem se za ní. Ve vteřině jsem ji dohnal a předběhl ji. Slyšel jsem ji jak tiše remcá. Doběhl jsem na kraj lesa a začal se rozhlížet.

"Hledáš něco?" ozvalo se mi za zády. Rychle jsem se otočil a přikrčil se do obrané pozice, ale nikdo za mnou nestál. Svraštil jsem čelo a narovnal se.

"No tak, Jaspere, jsi pomalý jako člověk." Ten hlas já znám! prolétlo mi hlavou. Rychle jsem se otočil, abych ho spatřil ale opět jsem viděl pouze tmu.

"Nehraj si se mnou Edwarde," zavrčel jsem naoko rozzuřeně.

"Co se tu děje pánové?" zeptala se Rose, přešel jsem k ní a jemně ji políbil. Když jsem se od ní odtáhl pohladila mě po tváři. Všichni jsme mlčeli až Rose porušila to dokonalé ticho, rušené pouze zvukem kapek dopadajících na zem. "No, vidím, že se k odpovědi nemáte, tak co kdybychom pokračovali?"

"Souhlasím," zasmál se zplna hrdla Edward a v tu chvíli byl pryč. Hnal jsem se za ním, oba jsme se smáli. Edward se otočil a utíkal pozpátku, přičemž mi takřka před nosem dráždivě mávla basebalovým míčkem. Zrychlil jsem avšak jsem věděl, že Edwarda nedoženu. Asi jsem na to i pomyslel neboť Edward se zasmál a nepatrně zpomalil, využil jsem toho a skočil jsem po něm. Spoutal jsem ho jako novorozeného, když jsem ho chtěl zabít, a ukradl jsem mu míček. Pustil jsem ho a utíkal co nejrychleji na hřiště. Edward tiše zaklel a rozběhl se za mnou. Už jen kousek, povzbuzoval jsem se a ještě se pokusil zrychlit. Edward mě už už měl, když jsem přeběhl metu. Štěstím jsem hodil s míčkem o zem, zůstala tam hluboká díra.

"Jaspere!" pokárala mě Esme.

"Promiň mami," řekl jsem kajícně a rozběhl se k jásající Rose.

"Ano!!!! My jsme porazili Edwarda!!" radovala se. Skočila mi do náruče a vášnivě mě políbila.

"Emmette, okamžitě toho nech!" zakřičel zhnuseně Edward.

"Co jsem provedl?" zeptal se nevině Emmett.

"Drž své myšlenky prosím neuzdě, když se díváš na líbající se dvojici ano prosím?!" zuřil Edward. Po chvíli přešlo jeho podráždění v rozverný smích.

"Tak co hrajeme dál?" zeptala se Alice.

"Ano, ale tentokrát chci Jaspera do týmu!" zasmál se Edward a my spolu s ním. Pak jsme se všichni rozběhli ke svým metám a začala nová hra.



__________
A tady je diplomek, který jsem za ni dostala... =o)

Hermiona - část 37.

3. srpna 2008 v 18:20 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Konečně jsem se vrátila a se mnou i má povídka, nestihla jsem ji dokončit, více viz. Moje kecy... =o) Pěkné počteníčko!




"Páni, teda Hermiono, co to bylo?" zeptal se zadýchaně Ron, když k ní přijel. Dal si ruce v bok a napjatě čekal na odpověď.
"Lutz," pokrčila rameny, jakoby nic. "Rone, nic to nebylo, byl to jen jednoduchý skok, nic víc."
"Nikdy jsi mi neřekla, že umíš bruslit."
"Neptal jsi se."
"Kolik toho o tobě ještě nevím? Neumíš hrát na harfu nebo tak něco?"
"Ne, to vážně neumím," smála se. Ron se tvářil, jakoby do něj uhodil blesk.
"Teď si kvůli tobě budu připadat jako hlupák," stěžoval si.
"Proč?"
"Protože já, na rozdíl od tebe, bruslit moc neumím. Z čehož vyplívá, že si budu připadat jako hlupák."
"Ale Rone," zasmála se něžně Hermiona. "Tak víš co? Já tě to naučím, pokud budeš chtít. No, popravdě řečeno, nemáš nevybranou."
"No tak to je od tebe vážně milé," zasmál se Ron a jel ji obejmout.
"To mám považovat jako úplatek?"
"Ne, úplatek je toto," zasmál se s jiskrou v očích Ron a opět ji políbil. Líbal ji něžně ale přitom naléhavě, jejich polibek se prohloubil a byl krásný, dokud Ron neztratil rovnováhu a nespadli na led.
"Ty-jsi-prostě-nemožný!" stěžovala si naoko rozzuřená Hermiona, avšak v duchu potlačovala smích. Takto se od smrti Viktora nebavila.
"Hermiono, jsem rád, že jsi mě sem vzala," přiznal se Ron a dal jí pusu na čelo, jeho vlasy ji zašimraly na tváři.
"No, víš Rone, ehm, to je sice krásné, ale já bych jaksi ráda vstala víš? Ty nejsi ten, koho led studí do zad, nicméně věřím, že tobě je fajn," pošklebovala se Hermiona. Začínalo jí být opravdu trochu chladno.
"Hermiono, celá se třeseš," poznamenal Ron jakoby nic.
"A ty se divíš?! Ležím na ledu pokud sis ještě nevšiml!"
"Och, promiň. Já zapomněl."
"Zapomněl? Ty jsi zapomněl?! To snad nemyslíš vážně!" začala se bezmocně smát Hermiona. "On zapomněl."
"No tak pojď vstávej," řekl naoko uražený Ron a napřáhl k ní pomocnou ruku, kterou ochotně přijala.
"Díky, teď, pokud chceš, můžeme začít s ,výukou´. Souhlasíš?"
"Hermiono. No, víš, já nemyslím, že je to zrovna dobrý nápad."
"Proč by neměl být?"
"Nerad to přiznávám, zvlášť před tebou, dívkou, která, jak se zdá, umí všechno. Ale, no prostě, já jsem hrozné poleno," zčervenal Ron a sklonil hlavu. Hermiona se něžně zasmála a jemně jej pohladila po tváři.
"Hlupáčku," zasmála se ještě něžněji, " tak pojď, jeden krůček za druhým, pěkně pomaloučku. Nikam nespěchej máme čas, máme celou noc," povzbuzovala jej a pomalu ho táhla přes jezero.
"Co ještě umíš krom toho…jakže jsi to říkala?" vypálil na ni znenadání Ron.
"Lutz."
"Jo, to je přesně ono. Umíš ještě něco? Myslím taky, ehm, skok," vyzvídal s nepředstíraným zájmem. Hermiona už tušila co budou příští zimu dělat.
"Jen to základní, bruslila jsem od sedmi let do doby, než jsem musela nastoupit do Bradavic. Potom už jen o prázdninách s bývalými kamarádky z týmu. Nejsem kdovíjak dobrá, nemysli si," odpověděla smutně Hermiona. Bruslení bylo to jediné, co jí v Bradavicích vždy chybělo.
"Ale tím si mi neodpověděla, jestli umíš i něco jiného, krom toho lutze," dožadoval se odpovědi Ron. Dal si ruce v bok a nesmlouvavě čekal na odpověď.
"Ano, umím. Axela, rittbergera, toeloopa, fllip, salchow," vypočítávala na prstech Hermiona.
"Počkej, jsou ještě i nějaké jiné, krom těchto?"
"Ne, liší se potom pouze počtem obrátek, já umím jen jednoduché, dvojité umím asi jen dva, nebo tři. Nezapomínej, že jsem musela brzy s bruslením skončit kvůli Bradavicím."
"To vypadá jako bys litovala nástupu do Bradavic," dedukoval Ron.
"Ne toho nelituji, ani jsem toho nikdy nelitovala."
"Ale něco zatím je."
"Ano, je za tím toho hodně."
"A povíš mi to, nebo mi to řekneš opět v hádankách?" nevydržel to už Ron a spráskl ruce načež se Hermiona rozesmála výrazu v jeho tváři. Rozcuchané vlasy připomínaly koště, hodně zrzavé koště. Oči vyvalené, ústa otevřená a nechápavě zvednuté obočí. Když se zeptal - "Co se děje?" - Hermiona se rozesmála ještě víc.
"P-povím ti to. Dej mi minutku," smála se Hermiona.
"Dobře, fajn, dělej si ze mě legraci. Jak je libo." On se snad urazil, uvědomila si Hermiona s úšklebkem.
"Víš, než jsem dostala dopis z Bradavic, vedla jsem úplně obyčejný život. Spolužáci mě nikdy moc v lásce neměli ale holky z týmu byly jiné. Vždy se se mnou bavily a nikdy mě neodsuzovaly, když mi něco nešlo tak mi to ty starší ochotně vysvětlily. Byly to chvíle, kdy jsem byla opravdu šťastná. Ledová plocha pro mě byla jakousi útěchou, jakýmsi útěkem z reality. A pak mi přišel dopis z Bradavic. V první chvíli jsem byla absolutně šťastná, jediná myšlenka, kterou jsem měla v hlavě byla, že se mě bude čarodějka. Ale pak na mě dolehla opět krutá realita, uvědomila jsem si co všechno budu muset kvůli studiu tady opustit. Bylo to jako rána z nebe."
"Copak tady se nikde nedá bruslit?" vyptával se Ron. Jeho uražení bylo tatam.
"Ale to víš, že dá. V zimě, tady na jezeře. Proč si myslíš, že jsem přes zimu tak unavená občas? A v sobotu tak dlouho spím, když ve všední den vstávám někdy i o hodinu spíše než vy?"
"Ty jsi chodila v zimě v noci bruslit? No to nemyslíš vážně? Hermiono já tě opravdu nepoznávám! Vždycky jsem si myslel, kdovíjak nejsi slušná a teď tohle! Ty jsi v noci utíkala k jezeru bruslit! Já nevěřím svým uším!" podivoval se Ron. Takovou mě nezná, pomyslela si Hermiona.
"Je to tak. Ani nevíš, kolikrát mě tu našel Hagrid. Nikdo jiný sem nikdy nepřišel, nechápu, proč by to dnes mělo být jinak."
"V Prasinkách nás nikdo nikdy taky nesledoval. mimochodem, jaké to tam bylo?" dobíral si ji nemístně Ron, čímž jí připomněl Peggi. Hněvivě si jej měřila.
"Já jsem něco provedl?" zeptal se laškovně naoko vyděšený Ron.
"Proč říkáš Peggi Ishio?!" vypálila Hermiona dřív, než se vůbec stačila zastavit.
"To tě trápí?" zasmál se od srdce Ron.
"Ano," odpověděla úsečně.
"Hermiono Grangerová," odmlčel se, "lásko. Byla to pouze součást hry, kterou jsme začali hrát, a nejsem si jistý zda se dá ještě vycouvat. Myslím, že spíše ne jak ano."
"Ale nevypadá to, že by ti to moc vadilo."
"Myslíš, že se mi líbí plížit se za tebou a Veronikou jako nějaký pobuda a čekat až tě na chvíli nechá samotnou?! Odpovím ti sám, ne nelíbí!"
"Promiň," omlouvala se kajícně Hermiona. Do očí se mu neodvážila podívat. Avšak Ron jí jemně zvedl hlavu, aby ji políbil. Rukou při tom sjel na odhalený krk a o něco zavadil.
"Vidím, že nosíš můj dárek," poznamenal Ron.
"Proč bych ho neměla nosit? Je nádherný. Mimochodem, můžu se na něco zeptat?"
"Samozřejmě, ptej se."
"Víš vypadá to, jako by byl pro tebe tento řetízek něčím důležitý, ale já nemůžu přijít na to, čím by mohl být. Povíš mi to, nebo si toto tajemství chceš nechat raději pro sebe? Nebudu se zlobit," řekla Hermiona a upřela svůj pohled na Rona. Ten se na ni však nedíval. Jeho pohled směřoval k přívěšku na řetízku. Jemně jej pohladil a pak se Hermioně zadíval do očí. Chvíli tak nehnutě stáli, než Ron opět promluvil.
"Ten řetízek mi dala máma, když jsem byl ještě malý. Je to sice jen stříbro ale vyrobili jej skřítkové, je staré. Jak dlouho to nevím."
"Blázníš? Prý, Jen stříbro…! Rone je překrásný!" utrhla se na něj a jemně ho políbila do vlasů a trpělivě vyčkávala až bude pokračovat.
"A ten přívěsek?" zeptala se, když se pořád k ničemu neměl.
"Ten přívěsek jsem navrhl a pomohl vyrobit," přiznal se Ron se sklopenou hlavou. Vroubky na bruslích dělal díru do ledu.
"Opravdu?" zašeptala nevěřícně Hermiona. Vrhla se k Ronovi a vášnivě jen políbila. Nikdy jí nikdo nic takového nedaroval, ani Viktor. Už chápala jak se Ron musel cítil, když mu ho vrátila. Když se od sebe odtrhli ještě chvíli zůstali stát v objetí. Hermiona měla zavřené oči a nevnímala nic, krom Rona. Jeho dotyky, teplo, které z něj sálalo, jeho dech na své šíji… Byla jako v sedmém nebi.
"Jak kouzelné," ozval se za nimi někdo posměšně, když začal tleskat. Hermiona odskočila od Rona a horlivě se kolem sebe rozhlížela, aby spatřila narušitele.
"Hledáš mě?" zeptal se známí hlas znovu. Hermiona zaostřila na místo odkud vycházel. Postava se pomalu blížila k ledu, když v ní Hermiona poznala…

Hermiona - část 35. NEW!!!!

3. srpna 2008 v 18:18 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Prosím přečtěte si tuto "new" část, něco jsem tam dopsala, je to tučně, potřebovala jsem to, abych na to mohla potom navázat.... ;o)



Hermiona byla nachystaná jako jedna z prvních, musela se totiž ještě sejít s Veronikou a ostatními zmijozelskými. Už chtěla odejít, když k ní přiběhnul Ron. Bezeslova si ji přitáhl k sobě a vášnivě, s jistou naléhavostí ji políbil.
"Vrať se mi v pořádku," prosil.
"Neboj se o mě," řekla Hermiona, natáhla se na špičky a políbila Rona na čelo. Ten se něžně usmál a objal ji ještě pevněji.
"Už musím jít," zašeptala Hermiona. Pustila Rona a utíkala za Veronikou, už měla zpoždění.
"Kde jsi tak dlouho?" utrhla se na ni Veronika sotva ji uviděla. Hermiona sklopila zahanbeně oči.
"Jedeme konečně?" zeptal se nějaký netrpělivý chlapec. Hermiona zvedla hlavu, aby si ho mohla prohlédnout. Chlapec byl vysoký asi jako Ron, štíhlá vypracovaná postava, kaštanové vlasy, čokoládové oči, okouzlující úsměv, při kterém měknou kosti v těle. V duchu se pro sebe ušklíbla, tento mladík určitě chodí s Veronikou, pomyslela si.
"Pojďme," vyzvala všechny Veronika a zavěsila se do toho chlapce. "Jo Hermiono, asi bych vás měla představit, tohle je můj přítel, Daniel Ossvut, chodí také do Zmijozelu, víc vědět nepotřebuješ," představovala si podtón nenávisti v jejím hlase? Co když jejich plány Veronika prokoukne? Tohle nemůže vyjít, napadalo Hermionu. Celou cestu do Prasinek byla ponořená do svých myšlenek, nevnímala cestu, která jednotvárně ubíhala kolem ní.
"Hermiono, co kdybychom zašli do Medového ráje? Dala bych si peprmintové pralinky ve tvaru ropuch," zasnila se Veronika. Hermiona jen pokrčila rameny. Ať půjdeme kamkoliv bude to pro mě utrpení, napadlo ji. Rozhlédla se kolem sebe a musela se pousmát. Prasinky vypadaly jako z nějaké pohlednice. Na střechách malých domů se kupil sníh, všichni chodili zachumlaní v hábitech a jen málo lidí se pohybovalo venku, většina žáků Bradavic seděla u Tří košťat.
Vešli do krámku a polilo je příjemné teplo, Hermiona se z něj celá zatřásla. Na tváři se jí rozlil úsměv. Nic se nezměnilo, usmála se. Přešla k jednomu z regálů a sáhla pro velké balení Bertíkových fazolek tisíckrát jinak.
"Tobě to chutná?" zeptala se zhnuseně Veronika.
"Ani ne," usmála se.
"Tak proč si to kupuješ?"
"Že to nechutná mě, neznamená, že to nechutná Weasleymu. A s mnou šikovností by se mu jeho choutky dvakrát nemuseli vyplatit," usmála se záludně Hermiona a zaplatila sladkost. Nemohla se dočkat až ji dá Ronovi, Bertíkovi fazolky přímo zbožňuje. Schovala si je pečlivě do hábitu a spolu s ostatními vyšla opět na ulici.
"Ale podívejme koho to tu máme!" vykřikla do ticha Veronika. Hermiona líně vzhlédla a uviděla Rona s Peggi jak se drží za ruce. Zvedla se v ní vlna dosud nepoznané žárlivosti. Podívala se na vyplašenou Peggi, jak se k Ronovi tiskne a ten ji majestátně objímá. Musela se odvrátit, ten pohled byl k nevydržení.
"Copak, Hermiono, neřekneš jim k tomu nic? Vypadá to, jakoby jsi chtěla vraždit pohledem," vytrhla ji ze zamyšlení veselá Veronika.
"O tom si promluvíme později," odsekla s nehranou zlostí v hlase.
"Ale, ale, ty snad žárlíš?"
"Myslíš si, že mám důvod žárlit na tvou sestru?" opáčila Hermiona a vítězoslavně se usmála. To byla pro Veroniku rána pod pás, asi ostatním neřekla jaký vztah má k Peggi. Dala si ruce v bok a čekala co jí na to Veronika odpoví, avšak promluvil někdo jiný.
"Ishio, pojď půjdeme," řekl Ron a políbil Peggi do vlasů a jemně ji táhl pryč. Hermiona se za nimi dívala s kamennou tváří, ovšem uvnitř ní to vše vřelo. Proč jí říká Ishio? ptala se sama sebe.
"Myslím, že my také půjdeme ne?" řekl Daniel, když jim ti dva zmizeli z dohledu.
"Jistě, kam půjdeme?"
"Navrhuji zajít ke Třem košťatům."
"Návrh přijat, návrh podpořen, jdeme!" zavelela Veronika a rozešla se.
"Víš Veroniko, já bych si potřebovala koupit nový kalamář a brk, nebude to trvat dlouho slibuji," zaprosila.
"To bude zase otrava, doufám, že tam vejdeš a vezmeš první co ti padne pod ruku!"
"Nebo bychom mohli jít my ke Košťatů a ona ať si jde kam chce," prohlásil Daniel a všichni přítomní byli jeho návrhem nadšeni, očividně se jim nechtělo trčet v té zimě venku a čekat až si jejich spolužačka vybere brk. Jen Veronika se tvářila nejistě, jako by ji nechtěla pustit ani na sekundu z očí.
"Veroniko, opravdu se mi nechce stát a čekat než si vybere nějaký zatracený brk a kalamář, ona nám nikam neuteče, pak dojde za námi, že ano Hermiono?" otočil se na ni Daniel s hrozbou v očích. Ztuhla a neschopna odpovědi jen němě přikývla. "Tak vidíš," pokračoval tlumeným hlasem, "není se čeho bát, tak pojď."
"Dobře, přesvědčil si mě, pojďme. A ty," ukázala prstem na Hermionu, "nezdrž se tam dlouho jinak tě půjdeme hledat, pamatuj si to." Výhružka v jejím hlase byl zřejmá, ničím nezastřená. Opětovně jen přikývla a vydala se jiným směrem než ostatní. Když došla za roh, opřela se o nejbližší zeď a ztěžka vydechla. Co to mělo znamenat?! Chce mě snad hlídat? Abych náhodou nešla za Ronem a ostatníma? Co se to tu děje? Musím to co nejdříve povědět ostatním, zakončila své myšleny a vydala se do obchůdku. Uvnitř bylo opět krásné teplo a klid. Sundala si kabát a pověsila ho na vyřezávaný věšák, vytáhla z kapsy peněženku a šla pečlivě vybírat brk, kalamář a následně i nějaký inkoust.
Když byla asi u třetího brku, někdo ji zezadu objal. Chtěla se otočit a dotyčnému vrazit pohlavek, když v tom si uvědomila, že objetí jí není cizí. Pomalu se otočila, aby si mohla dotyčného prohlédnout.
"Rone," vydechla a skočila mu kolem krku. Pevně ho objala a vůbec jí nevadilo, že má na kabátě čerstvě napadaný sníh, který ji studil do rukou. Ron se od ní odtáhl, to se jí nelíbilo, ale odtáhla se proto, aby ji mohl něžně políbit. Jeho rty zlehka klouzaly po těch jejích, byli studené. Ron si ji přitáhl blíž a začal ji líbat vášnivěji. Vjela mu rukou do vlasů a plně se vložila do jejich polibku, přestala vnímat okolní svět.
"Ehm, mládeži, nejste tu sami," ozvalo se za nimi, okamžitě se od sebe odtrhli oba červené jako zralá ředkvička. Hermiona se zadívala prosklenými dveřmi ven, když v tom se tam mihnula postava.
"Rone někdo tam je."
"C-cože?" zeptal se zmateně a podíval se ven. "Hermiono, nikdo tam není."
"Někoho jsem tam viděla, určitě ho poslala Veronika, raději už běž honem, než se vrátí," odstrkávala ho od sebe. Rychle vzala první brk, který viděla, zaplatila a spěchala ke Třem košťatů. Když přišla dovnitř Veronika na ni zamávala a pokynula jí, aby si přisedla k nim. Hermiona si neznatelně povzdechla a odevzdaně k nim zamířila.
"Máš co jsi potřebovala? Čekali jsme tě až později," přiznala Veronika se smíchem. Hermiona se také pousmála ale navíc se nezmohla, srdce jí bušilo, ruce se klepaly.
"Co si dáš?" zeptal se Daniel.
"J-já nic, děkuji," řekla ponořená do svých myšlenek. Zbytek odpoledne kolem ní utekl v rozmazané šmouze, nevnímala co se děje kolem ní, skoro ani to, kde se zrovna nachází. Přemýšlela o záhadném neznámém, který ji sledoval. Leč měl Ron pochybnosti, ona si byla jistá tím co viděla. Musel to být někdo, koho poslala Veronika, jinak si to neuměla vysvětlit, hrozba v jejích očích tomu také nasvědčovala. Ani si neuvědomila, že už je večer a vrací se zpět k hradu.
"Tak dobrou," loučila se s přítomnými. Všichni jí zamávali a ona odešla do Nebelvírské věže. Muselo být už hodně pozdě, když přišla, neboť ve věži už nikdo nebyl. Napadl ji ztřeštěný nápad, který musela realizovat. Rozběhla se k Ronově ložnici, potichounku vklouzla dovnitř a přešla k Ronově posteli.
"Rone vstávej," zašeptala a jemně s ním zatřásla. Ale žádné reakce se jí nedostalo. "Ronalde Weasley, jestli okamžitě nevstaneš tak si mě nepřej," řekla naoko výhružně. Cítila jak se Ronova postel otřásá pod jeho smíchem.
"Co potřebuješ?" zeptal se až byl konečně schopný normálně mluvit.
"Obleč se a přijď dolů, kabát nebudeš potřebovat, stačí tlustý svetr," mrkla na něj tajuplně Hermiona a vytratila se z pokoje. Dole netrpělivě přešlapovala sem a tam čekajíc až Ron konečně přijde. Skoro nadskočila, když jej viděla vycházet ze dveří chlapeckých ložnic.
"Pojď," chytila ho za ruku a táhla ho ven, sama si kabát nechala ve společenské místnosti.
"Kam mě to vedeš?" zeptal se Ron a propletl svoje prsty s jejími. Spěchali chodbou a tajně doufali, že je nikdo neuvidí.
"Uvidíš," odpověděla mu tajuplně, nechtěla nic prozradit z jejího plánu. Vyběhli ven a běželi vyšlapanou cestičkou k jezeru. Když konečně stanuli před zamrzlou ledovou plochou. Hermiona celá jen zářila. Kdyby mohla přeskočila by jezero na jeden pokus, takovou v sobě měla nyní energii.
"Už mi řekneš co tu děláme?" zeptal se nevěřícně Ron. Toto nebyl její styl, takto porušovat pravidla. Acio brusle, pomyslela si v duchu a k nim z hradu přilítly dva páry bruslí.
"Tak už víš co tu děláme?" usmála se ještě více.

Jsem zpět!!!

3. srpna 2008 v 18:17 | Pluviassol |  Moje kecy
To jste rádi co? xD

Tady máte pár keců co jsem napsala na chalupě:
1.8.2008 - 17:53

Ahoj!
Zdravím vás z chaloupky! Včera v noci jsem se vrátila z Chorvatska, z malého Lošinju, chystám se vybrat pár foteček, které vám sem dám, abyste viděli, na jakém krásném místě jsem byla… =o) Mimochodem toto píšu na chalupě na notebooku a pak vám to dám do jednoho článku. Mám v hlavě novou rubriku, kterou dám na blog ale mám toho teď v hlavě hodně co bych chtěla udělat. Taky vám vadí jak je podstata času důležitá? xD Je to hrůza, tolik věcí by chtěl člověk stihnout a tak málo času má. Což mě přivádí k Hermioně, na dovolené jsem neměla absolutně možnost psát, zkoušela jsem to ale vždy mě něco rozptýlilo, nebo měl někdo velice sdílnou náladu. A navíc se tam psalo strašně špatně, stůl moc vysoký, židle nízké, pro člověka, který měří 158cm jako já menší problém… xD no jo, tak já jdu psát teď. Ještě nevím jestli Hermionu nebo recenzi, uvidíme… =o) Ale nebojte, na neděli vám přichystám pokráčko…. =o)


3.8.2008 - 13:50
Zdravím vás!
Takže pořád jsem ještě na chaloupce ale kolem páté odjíždím domů. Teď jsem dopsala pokráčko a jak vás znám tak mě zabijete……. xD Teď půjdu povybírat pár fotek z té dovolené co vám dám na blog a pak se pustím opět do psaní. to že Hermionu dokončím na dovolené byla bláhová myšlenka… xD tak se zatím mějte…
AKTUÁLNĚ:
Takže: mám nachystané pokráčko Hermiony ale aybch mohla lépe navázat tak musím publikovat znovu jednu část, mám nachystanou novou rubriku "Knihy" ale nevím, kdy se dostanu k tomu ji udělat. No to je asi tak všechno, teď vám sem hodím slíbené pokráčko! =o)