Takže, tady máte další pokráčko speciálně věnované Michce, která snad jediná neodjela a pomohla svou pevnou vůlí donutit můj notebook, aby fungoval a já sem mohla dát pokráčko... xD Musím se vám omluvit, že jsem ho sem nedala dřív ale nejel mi notenook, jak jste již zjistili... Pokráčko není dlouhé, je tam i minulá ochutnávka, o víkendu jsem nakonec moc nepsala jelikož mi bylo zle a ležela jsem v posteli... Ale dost mých keců! Příjemnou zábavu!! =o)
"Veroniko, opravdu se mi nechce stát a čekat než si vybere nějaký zatracený brk a kalamář, ona nám nikam neuteče, pak dojde za námi, že ano Hermiono?" otočil se na ni Daniel s hrozbou v očích. Ztuhla a neschopna odpovědi jen němě přikývla. "Tak vidíš," pokračoval tlumeným hlasem, "není se čeho bát, tak pojď."
"Veroniko, opravdu se mi nechce stát a čekat než si vybere nějaký zatracený brk a kalamář, ona nám nikam neuteče, pak dojde za námi, že ano Hermiono?" otočil se na ni Daniel s hrozbou v očích. Ztuhla a neschopna odpovědi jen němě přikývla. "Tak vidíš," pokračoval tlumeným hlasem, "není se čeho bát, tak pojď."
"Dobře, přesvědčil si mě, pojďme. A ty," ukázala prstem na Hermionu, "nezdrž se tam dlouho jinak tě půjdeme hledat, pamatuj si to." Výhružka v jejím hlase byl zřejmá, ničím nezastřená. Opětovně jen přikývla a vydala se jiným směrem než ostatní. Když došla za roh, opřela se o nejbližší zeď a ztěžka vydechla. Co to mělo znamenat?! Chce mě snad hlídat? Abych náhodou nešla za Ronem a ostatníma? Co se to tu děje? Musím to co nejdříve povědět ostatním, zakončila své myšleny a vydala se do obchůdku. Uvnitř bylo opět krásné teplo a klid. Sundala si kabát a pověsila ho na vyřezávaný věšák, vytáhla z kapsy peněženku a šla pečlivě vybírat brk, kalamář a následně i nějaký inkoust.
Když byla asi u třetího brku, někdo ji zezadu objal. Chtěla se otočit a dotyčnému vrazit pohlavek, když v tom si uvědomila, že objetí jí není cizí. Pomalu se otočila, aby si mohla dotyčného prohlédnout.
"Rone," vydechla a skočila mu kolem krku. Pevně ho objala a vůbec jí nevadilo, že má na kabátě čerstvě napadaný sníh, který ji studil do rukou. Ron se od ní odtáhl, to se jí nelíbilo, ale odtáhla se proto, aby ji mohl něžně políbit. Jeho rty zlehka klouzaly po těch jejích, byli studené. Ron si ji přitáhl blíž a začal ji líbat vášnivěji. Vjela mu rukou do vlasů a plně se vložila do jejich polibku, přestala vnímat okolní svět.
"Ehm, mládeži, nejste tu sami," ozvalo se za nimi, okamžitě se od sebe odtrhli oba červené jako zralá ředkvička. Hermiona se zadívala prosklenými dveřmi ven, když v tom se tam mihnula postava.
"Rone někdo tam je."
"C-cože?" zeptal se zmateně a podíval se ven. "Hermiono, nikdo tam není."
"Někoho jsem tam viděla, určitě ho poslala Veronika, raději už běž honem, než se vrátí," odstrkávala ho od sebe. Rychle vzala první brk, který viděla, zaplatila a spěchala ke Třem košťatů. Když přišla dovnitř Veronika na ni zamávala a pokynula jí, aby si přisedla k nim. Hermiona si neznatelně povzdechla a odevzdaně k nim zamířila.
"Máš co jsi potřebovala? Čekali jsme tě až později," přiznala Veronika se smíchem. Hermiona se také pousmála ale navíc se nezmohla, srdce jí bušilo, ruce se klepaly.
"Co si dáš?" zeptal se Daniel.
"J-já nic, děkuji," řekla ponořená do svých myšlenek. Zbytek odpoledne kolem ní utekl v rozmazané šmouze, nevnímala co se děje kolem ní, skoro ani to, kde se zrovna nachází. Přemýšlela o záhadném neznámém, který ji sledoval. Leč měl Ron pochybnosti, ona si byla jistá tím co viděla. Musel to být někdo, koho poslala Veronika, jinak si to neuměla vysvětlit, hrozba v jejích očích tomu také nasvědčovala. Ani si neuvědomila, že už je večer a vrací se zpět k hradu.
"Tak dobrou," loučila se s přítomnými. Všichni jí zamávali a ona odešla do Nebelvírské věže. Muselo být už hodně pozdě, když přišla, neboť ve věži už nikdo nebyl. Napadl ji ztřeštěný nápad, který musela realizovat. Rozběhla se k Ronově ložnici, potichounku vklouzla dovnitř a přešla k Ronově posteli.
"Rone vstávej," zašeptala a jemně s ním zatřásla. Ale žádné reakce se jí nedostalo. "Ronalde Weasley, jestli okamžitě nevstaneš tak si mě nepřej," řekla naoko výhružně. Cítila jak se Ronova postel otřásá pod jeho smíchem.
"Co potřebuješ?" zeptal se až byl konečně schopný normálně mluvit.
"Obleč se a přijď dolů, kabát nebudeš potřebovat, stačí tlustý svetr," mrkla na něj tajuplně Hermiona a vytratila se z pokoje. Dole netrpělivě přešlapovala sem a tam čekajíc až Ron konečně přijde. Skoro nadskočila, když jej viděla vycházet ze dveří chlapeckých ložnic.
"Pojď," chytila ho za ruku a táhla ho ven, sama si kabát nechala ve společenské místnosti.
"Kam mě to vedeš?" zeptal se Ron a propletl svoje prsty s jejími. Spěchali chodbou a tajně doufali, že je nikdo neuvidí.
"Uvidíš," odpověděla mu tajuplně, nechtěla nic prozradit z jejího plánu. Vyběhli ven a běželi vyšlapanou cestičkou k jezeru. Když konečně stanuli před zamrzlou ledovou plochou. Hermiona celá jen zářila. Kdyby mohla přeskočila by jezero na jeden pokus, takovou v sobě měla nyní energii.
"Už mi řekneš co tu děláme?" zeptal se nevěřícně Ron. Toto nebyl její styl, takto porušovat pravidla. Acio brusle, pomyslela si v duchu a k nim z hradu přilítly dva páry bruslí.
"Tak už víš co tu děláme?" usmála se ještě více.
"To snad nemyslíš vážně?! Vytáhneš mě do noci, k jezeru, jen ve svetru, abych si mohl zabruslit?" Hermiona se zasmála jeho výrazu, pohladila jej po tváři a rozešla se pro brusle za Ronova ustavičného remcání.
"Ale nečekal jsi to co? Překvapila jsem tě," dobírala si ho Hermiona a hledala nejbližší pařez, na kterém by se mohla obut. Ruce měla obtěžkané jak svými tak Ronovými bruslemi.
"No tak, Rone, neboj bude to zábava, můžeme jen doufat, že nám profesor Hagrid nedá školní trest, když nás tu nachytá," zasmála se.
"Jak si můžeš být jistá, že jediný kdo sem může přijít je Hagrid?"
"Kdo jiný by sem v tuto hodinu chodil? Profesor Brumbál? Pochybuji, všichni už spí," uklidňovala ho. Konečně našla vytoužený pařez, takřka se k němu rozeběhla, Ron jí byl v patách. Konečně od ní převzal své brusle a rozhlížel se, kde by se mohl přezout on.
"Počkej chvíli, já jsem hned obutá," vydala ze sebe zadýchaně Hermiona, bohužel to Ronovi neušlo. Shýbl se k ní a pohladil ji po vlasech.
"Copak tě tato činnost stojí úsilí?" posmíval se.
"No počkej! Uvidíme, kdo se bude smát naposled a teď sedej a zavazuj!" přikázala a sama si stoupla, klopýtavým krokem přešla kousek bokem. S příjemným chvěním sledovala lesknoucí se hladinu, kterou pokrýval tvrdý led. Krásný a chladný, vyzařovala z něj síla a mohutnost. Hermioně to dodalo tu dávno postrádanou energii. Cítila se zde krásná, plná energie, šťastná nespoutaná, jednoduše svá. Zhluboka se nadechla, aby nasála do plic ledový vzduch, až ji z toho zamrazilo v zádech. Připadala si, jako by jí bylo znova šest a ona měla poprvé vstoupit na ledovou plochu. Vzpomínky se jí vracely rychlostí blesku, bylo nemožné je zastavit.
Vzpomněla si na svůj první krůček na ledě, první pád, první úspěch, první prohru. Zatřásla hlavou, ve snaze vypudit minulost z hlavy a žít přítomností. Najednou ji Ron chytil kolem pasu tak zprudka, že se v objetí zřítili k zemi. Jen co dopadli se začala Hermiona neovladatelně smát, avšak Ron ji umlčel jemným polibkem. Po chvíli jej od sebe jemně odstrčila a s nespoutaným úsměvem na rtech se vydala k jezeru.
Přistoupila ke kraji a zhluboka se nadechla, pomalu zvedla nohu a nejistě ji pomaličku položila na led. Jen co se nůž brusle dotkl ledu, nejistota opadla, i když prvních pár kroků na ledě dělala s jistou opatrností. Led byl hladký jako sklo, jakoby na něm nikdo předtím nebruslil. Šťastně si výskla a rychle se rozjela, otočila se tak, aby jela pozpátku. Rozjela se ještě rychleji, pomalu natáhla jednu nohu do zadu a vší silou se odrazila. Když dopadla, musela se zastavit. Já to nezapomněla, radovala se v duchu.
"Páni, teda Hermiono, co to bylo?" zeptal se zadýchaně Ron, když k ní přijel. Dal si ruce v bok a napjatě čekal na odpověď.
"Lutz," pokrčila rameny, jakoby nic. "Rone, nic to nebylo, byl to jen jednoduchý skok, nic víc."
"Nikdy jsi mi neřekla, že umíš bruslit."
"Neptal jsi se."
"Kolik toho o tobě ještě nevím? Neumíš hrát na harfu nebo tak něco?"
"Ne, to vážně neumím," smála se. Ron se tvářil, jakoby do něj uhodil blesk.
"Teď si kvůli tobě budu připadat jako hlupák," stěžoval si.
"Proč?"
"Protože já, na rozdíl od tebe, bruslit moc neumím. Z čehož vyplívá, že si budu připadat jako hlupák."
"Ale Rone," zasmála se něžně Hermiona. "Tak víš co? Já tě to naučím, pokud budeš chtít. No, popravdě řečeno, nemáš nevybranou."
"No tak to je od tebe vážně milé," zasmál se Ron a jel ji obejmout.













super =))... bych taky chtěla tak bruslit =))... ještě kdyby teď byly zamrzlý Splaviska =))... a moc dík za věnování! =))... se červenám =))