Hehe, já myslela, že toho mám ze včerejška víc, no nevadí, alespoň něco... O víkendu se pokusím psát hodně, takže v neděli přidám něco delšího, toto berte spíše jako ochutnávku, než pokráčko, na něj je to opravdu velmi, veli krátké... xD Tak jo příjmnou zábavu i u tohoto kousíčku... ;o)
"Tak už víš co tu děláme?" usmála se ještě více.
"Tak už víš co tu děláme?" usmála se ještě více.
"To snad nemyslíš vážně?! Vytáhneš mě do noci, k jezeru, jen ve svetru, abych si mohl zabruslit?" Hermiona se zasmála jeho výrazu, pohladila jej po tváři a rozešla se pro brusle za Ronova ustavičného remcání.
"Ale nečekal jsi to co? Překvapila jsem tě," dobírala si ho Hermiona a hledala nejbližší pařez, na kterém by se mohla obut. Ruce měla obtěžkané jak svými tak Ronovými bruslemi.
"No tak, Rone, neboj bude to zábava, můžeme jen doufat, že nám profesor Hagrid nedá školní trest, když nás tu nachytá," zasmála se.
"Jak si můžeš být jistá, že jediný kdo sem může přijít je Hagrid?"
"Kdo jiný by sem v tuto hodinu chodil? Profesor Brumbál? Pochybuji, všichni už spí," uklidňovala ho. Konečně našla vytoužený pařez, takřka se k němu rozeběhla, Ron jí byl v patách. Konečně od ní převzal své brusle a rozhlížel se, kde by se mohl přezout on.
"Počkej chvíli, já jsem hned obutá," vydala ze sebe zadýchaně Hermiona, bohužel to Ronovi neušlo. Shýbl se k ní a pohladil ji po vlasech.
"Copak tě tato činnost stojí úsilí?" posmíval se.
"No počkej! Uvidíme, kdo se bude smát naposled a teď sedej a zavazuj!" přikázala a sama si stoupla, klopýtavým krokem přešla kousek bokem. S příjemným chvěním sledovala lesknoucí se hladinu, kterou pokrýval tvrdý led. Krásný a chladný, vyzařovala z něj síla a mohutnost. Hermioně to dodalo tu dávno postrádanou energii. Cítila se zde krásná, plná energie, šťastná nespoutaná, jednoduše svá. Zhluboka se nadechla, aby nasála do plic ledový vzduch, až ji z toho zamrazilo v zádech. Připadala si, jako by jí bylo znova šest a ona měla poprvé vstoupit na ledovou plochu. Vzpomínky se jí vracely rychlostí blesku, bylo nemožné je zastavit.
Vzpomněla si na svůj první krůček na ledě, první pád, první úspěch, první prohru. Zatřásla hlavou, ve snaze vypudit minulost z hlavy a žít přítomností. Najednou ji Ron chytil kolem pasu tak zprudka, že se v objetí zřítili k zemi. Jen co dopadli se začala Hermiona neovladatelně smát, avšak Ron ji umlčel jemným polibkem.













ochutnávka krásná, ale hrozně moc chci číst dál a nic není, ale aspoň Hermiona ještě neskončila... to je ale paradox, chtít číst dál či ne? =<)