10. července 2008 v 20:05 | Pluviassol
|
Takže tady máte slibované pokráčko, ale bohužel jsem ho nestihla upravit, možná ho ještě rozšířím ale nevím možná taky ne... Nějak jsem pak přestala stíhat jelikož papínek dostal nový telefon a já mu tam z mého stahovala vyzvánění a obrázky... Ještě mě čekají schémata a instalace USB, no, mám co dělat... xD ale chtěla bych ještě dneska psát, uvidíme.... =o)
"Veroniko, opravdu se mi nechce stát a čekat než si vybere nějaký zatracený brk a kalamář, ona nám nikam neuteče, pak dojde za námi, že ano Hermiono?" otočil se na ni Daniel s hrozbou v očích. Ztuhla a neschopna odpovědi jen němě přikývla. "Tak vidíš," pokračoval tlumeným hlasem, "není se čeho bát, tak pojď."
"Dobře, přesvědčil si mě, pojďme. A ty," ukázala prstem na Hermionu, "nezdrž se tam dlouho jinak tě půjdeme hledat, pamatuj si to." Výhružka v jejím hlase byl zřejmá, ničím nezastřená. Opětovně jen přikývla a vydala se jiným směrem než ostatní. Když došla za roh, opřela se o nejbližší zeď a ztěžka vydechla. Co to mělo znamenat?! Chce mě snad hlídat? Abych náhodou nešla za Ronem a ostatníma? Co se to tu děje? Musím to co nejdříve povědět ostatním, zakončila své myšleny a vydala se do obchůdku. Uvnitř bylo opět krásné teplo a klid. Sundala si kabát a pověsila ho na vyřezávaný věšák, vytáhla z kapsy peněženku a šla pečlivě vybírat brk, kalamář a následně i nějaký inkoust.
Když byla asi u třetího brku, někdo ji zezadu objal. Chtěla se otočit a dotyčnému vrazit pohlavek, když v tom si uvědomila, že objetí jí není cizí. Pomalu se otočila, aby si mohla dotyčného prohlédnout.
"Rone," vydechla a skočila mu kolem krku. Pevně ho objala a vůbec jí nevadilo, že má na kabátě čerstvě napadaný sníh, který ji studil do rukou. Ron se od ní odtáhl, to se jí nelíbilo, ale odtáhla se proto, aby ji mohl něžně políbit. Jeho rty zlehka klouzaly po těch jejích, byli studené. Ron si ji přitáhl blíž a začal ji líbat vášnivěji. Vjela mu rukou do vlasů a plně se vložila do jejich polibku, přestala vnímat okolní svět.
"Ehm, mládeži, nejste tu sami," ozvalo se za nimi, okamžitě se od sebe odtrhli oba červené jako zralá ředkvička. Hermiona se zadívala prosklenými dveřmi ven, když v tom se tam mihnula postava.
"Rone někdo tam je."
"C-cože?" zeptal se zmateně a podíval se ven. "Hermiono, nikdo tam není."
"Někoho jsem tam viděla, určitě ho poslala Veronika, raději už běž honem, než se vrátí," odstrkávala ho od sebe. Rychle vzala první brk, který viděla, zaplatila a spěchala ke Třem košťatů. Když přišla dovnitř Veronika na ni zamávala a pokynula jí, aby si přisedla k nim. Hermiona si neznatelně povzdechla a odevzdaně k nim zamířila.
"Máš co jsi potřebovala? Čekali jsme tě až později," přiznala Veronika se smíchem. Hermiona se také pousmála ale navíc se nezmohla, srdce jí bušilo, ruce se klepaly.
"Co si dáš?" zeptal se Daniel.
"J-já nic, děkuji," řekla ponořená do svých myšlenek. Zbytek odpoledne kolem ní utekl v rozmazané šmouze, nevnímala co se děje kolem ní, skoro ani to, kde se zrovna nachází. Přemýšlela o záhadném neznámém, který ji sledoval. Leč měl Ron pochybnosti, ona si byla jistá tím co viděla. Musel to být někdo, koho poslala Veronika, jinak si to neuměla vysvětlit, hrozba v jejích očích tomu také nasvědčovala. Ani si neuvědomila, že už je večer a vrací se zpět k hradu.
"Tak dobrou," loučila se s přítomnými. Všichni jí zamávali a ona odešla do Nebelvírské věže. Muselo být už hodně pozdě, když přišla, neboť ve věži už nikdo nebyl. Napadl ji ztřeštěný nápad, který musela realizovat. Rozběhla se k Ronově ložnici, potichounku vklouzla dovnitř a přešla k Ronově posteli.
"Rone vstávej," zašeptala a jemně s ním zatřásla. Ale žádné reakce se jí nedostalo. "Ronalde Weasley, jestli okamžitě nevstaneš tak si mě nepřej," řekla naoko výhružně. Cítila jak se Ronova postel otřásá pod jeho smíchem.
"Co potřebuješ?" zeptal se až byl konečně schopný normálně mluvit.
"Obleč se a přijď dolů, kabát nebudeš potřebovat, stačí tlustý svetr," mrkla na něj tajuplně Hermiona a vytratila se z pokoje. Dole netrpělivě přešlapovala sem a tam čekajíc až Ron konečně přijde. Skoro nadskočila, když jej viděla vycházet ze dveří chlapeckých ložnic.
"Pojď," chytila ho za ruku a táhla ho ven, sama si kabát nechala ve společenské místnosti.
"Kam mě to vedeš?" zeptal se Ron a propletl svoje prsty s jejími. Spěchali chodbou a tajně doufali, že je nikdo neuvidí.
"Uvidíš," odpověděla mu tajuplně, nechtěla nic prozradit z jejího plánu. Vyběhli ven a běželi vyšlapanou cestičkou k jezeru. Když konečně stanuli před zamrzlou ledovou plochou. Hermiona celá jen zářila. Kdyby mohla přeskočila by jezero na jeden pokus, takovou v sobě měla nyní energii.
"Už mi řekneš co tu děláme?" zeptal se nevěřícně Ron. Toto nebyl její styl, takto porušovat pravidla. Acio brusle, pomyslela si v duchu a k nim z hradu přilítly dva páry bruslí.
"Tak už víš co tu děláme?" usmála se ještě více.
jééé, krásný pokáčko =<) mimochodem, kde je Kolda?? Chybí mi tu... a kromě štěstí že si Hermona s Ronem vyjeli na noční bruslení mám, fakt nevím proč, pocit, že je sledovala Rita Holoubková =<D no, ale nechám se překvapit co bude dál...