9. července 2008 v 21:30 | Pluviassol
|
Takže tady máte další, leč krátké, pokráčko. Takže, omlouvám se, že je až dnes ale včer byli jisté komplikace a předtím jsem ještě dokončovala moji uklízecí mánii, tak jsem pokoj už dlouho neměla poklizený.... xD vlasně mi ještě chybí udělat drogerka, ale to bude už jen chvilička... =o) A další pokráčko čekejte už zítra, snad delší, budu pokračovat v psaní ještě teď dokud nebudu absolutně k.o. =o)
Hermiona byla nachystaná jako jedna z prvních, musela se totiž ještě sejít s Veronikou a ostatními zmijozelskými. Už chtěla odejít, když k ní přiběhnul Ron. Bezeslova si ji přitáhl k sobě a vášnivě, s jistou naléhavostí ji políbil.
"Vrať se mi v pořádku," prosil.
"Neboj se o mě," řekla Hermiona, natáhla se na špičky a políbila Rona na čelo. Ten se něžně usmál a objal ji ještě pevněji.
"Už musím jít," zašeptala Hermiona. Pustila Rona a utíkala za Veronikou, už měla zpoždění.
"Kde jsi tak dlouho?" utrhla se na ni Veronika sotva ji uviděla. Hermiona sklopila zahanbeně oči.
"Jedeme konečně?" zeptal se nějaký netrpělivý chlapec. Hermiona zvedla hlavu, aby si ho mohla prohlédnout. Chlapec byl vysoký asi jako Ron, štíhlá vypracovaná postava, kaštanové vlasy, čokoládové oči, okouzlující úsměv, při kterém měknou kosti v těle. V duchu se pro sebe ušklíbla, tento mladík určitě chodí s Veronikou, pomyslela si.
"Pojďme," vyzvala všechny Veronika a zavěsila se do toho chlapce. "Jo Hermiono, asi bych vás měla představit, tohle je můj přítel, Daniel Ossvut, chodí také do Zmijozelu, víc vědět nepotřebuješ," představovala si podtón nenávisti v jejím hlase? Co když jejich plány Veronika prokoukne? Tohle nemůže vyjít, napadalo Hermionu. Celou cestu do Prasinek byla ponořená do svých myšlenek, nevnímala cestu, která jednotvárně ubíhala kolem ní.
"Hermiono, co kdybychom zašli do Medového ráje? Dala bych si peprmintové pralinky ve tvaru ropuch," zasnila se Veronika. Hermiona jen pokrčila rameny. Ať půjdeme kamkoliv bude to pro mě utrpení, napadlo ji. Rozhlédla se kolem sebe a musela se pousmát. Prasinky vypadaly jako z nějaké pohlednice. Na střechách malých domů se kupil sníh, všichni chodili zachumlaní v hábitech a jen málo lidí se pohybovalo venku, většina žáků Bradavic seděla u Tří košťat.
Vešli do krámku a polilo je příjemné teplo, Hermiona se z něj celá zatřásla. Na tváři se jí rozlil úsměv. Nic se nezměnilo, usmála se. Přešla k jednomu z regálů a sáhla pro velké balení Bertíkových fazolek tisíckrát jinak.
"Tobě to chutná?" zeptala se zhnuseně Veronika.
"Ani ne," usmála se.
"Tak proč si to kupuješ?"
"Že to nechutná mě, neznamená, že to nechutná Weasleymu. A s mnou šikovností by se mu jeho choutky dvakrát nemuseli vyplatit," usmála se záludně Hermiona a zaplatila sladkost. Nemohla se dočkat až ji dá Ronovi, Bertíkovi fazolky přímo zbožňuje. Schovala si je pečlivě do hábitu a spolu s ostatními vyšla opět na ulici.
"Teď navrhuji zajít ke Třem košťatům."
"Návrh přijat, návrh podpořen, jdeme!" zavelela Veronika a rozešla se.
"Víš Veroniko, já bych si potřebovala koupit nový kalamář a brk, nebude to trvat dlouho slibuji," zaprosila.
"To bude zase otrava, doufám, že tam vejdeš a vezmeš první co ti padne pod ruku!"
"Nebo bychom mohli jít my ke Košťatů a ona ať si jde kam chce," prohlásil Daniel a všichni přítomní byli jeho návrhem nadšeni, očividně se jim nechtělo trčet v té zimě venku a čekat až si jejich spolužačka vybere brk. Jen Veronika se tvářila nejistě, jako by ji nechtěla pustit ani na sekundu z očí.
huaaa už mám pokráčko nazítra... =o)