Návštěva Autotecu
Navštívit Autotec s hochy studující na automobilní škole je opravdu zážitek na celý život. Nebo noční můra? To posuďte sami…
Ráno jsme měli sraz před výstavištěm v 11 hodin. Přesto, že si mohli kluci přispat, remcali, že je to na ně moc brzo a že jsou po víkendu nevyspaní. Myslím, že ani raději nechci domýšlet co dělali o víkendu. Ale zpět k tématu. Třídní učitelé nás provedli vchodem pro zaměstnance do výstaviště, kde nám sdělili poslední informace a čas kdy se máme sejít u Rotundy na slavnostní předávání cen. Po jejich krátkém proslovu nám dali rozchod, všichni se rozdělili do skupinek a rozutekli se. A mě začalo peklo.
V úmorném vedru jsme se s mou skupinkou, kterou tvořili 3 kluci, plahočili k nejvzdálenějšímu pavilonu výstaviště. Pavilonu Z. Kluci se zastavili u každého auta, které viděli, nejdřív jej dlouho hodnotili pohledem, pak fotili a pak přišla věc, který mi doslova vyrazila dech… Začali řešit nápravu, rozložení kol a celkové jízdní vlastnosti daného auta. Ptáte se proč mě to tak zarazilo, když studují na automobilce? Odpověď je prostá: studují obor, na kterém je praxe až příští rok…V duchu jsem přemýšlela jestli se jen nechtějí vytáhnout před ostatními, ani by mě to nepřekvapilo. Takto to šlo u každého auta co jsme potkali. Má nálada, i přes nesnesitelné vedro, klesala na bod mrazu. Avšak poté přišlo vysvobození, alespoň to jsem si v tu chvíli myslela. Pavilon. Krásný, prostorný a klimatizovaný pavilon. Jaká úleva a štěstí mě pohltilo, když jsme vstoupili dovnitř. Radost ovšem zmizela ve chvíli, kdy jsme potkali první hostesku. Krásnou, štíhlou, opálenou brunetku v koženém kostýmku, který více odhaloval než skrýval. Kdybychom byli v komixu, klukům by začali lítat oči z důlku a začali by výt. Ovšem v komixu nejsme takže jejich reakce byly různé hlášky na její vzhled, raději je sem nebudu ani vypisovat nebo budu muset použít cenzuru… Poté začali kroužit po pavilonu jako supi, aby si ji mohli vyfotit, nebo ještě lépe se s ní… Avšak ani jeden jí nic neřekl a ani ji nepožádal, aby si ji mohl vyfotit. Tak to po 4 neúspěšných kolečkách vzdali a k mé velké radosti jsme se odebrali na smluvenou schůzku k Rotundě.
Navštívit Autotec s hochy studující na automobilní škole je opravdu zážitek na celý život. Nebo noční můra? To posuďte sami…
Ráno jsme měli sraz před výstavištěm v 11 hodin. Přesto, že si mohli kluci přispat, remcali, že je to na ně moc brzo a že jsou po víkendu nevyspaní. Myslím, že ani raději nechci domýšlet co dělali o víkendu. Ale zpět k tématu. Třídní učitelé nás provedli vchodem pro zaměstnance do výstaviště, kde nám sdělili poslední informace a čas kdy se máme sejít u Rotundy na slavnostní předávání cen. Po jejich krátkém proslovu nám dali rozchod, všichni se rozdělili do skupinek a rozutekli se. A mě začalo peklo.
V úmorném vedru jsme se s mou skupinkou, kterou tvořili 3 kluci, plahočili k nejvzdálenějšímu pavilonu výstaviště. Pavilonu Z. Kluci se zastavili u každého auta, které viděli, nejdřív jej dlouho hodnotili pohledem, pak fotili a pak přišla věc, který mi doslova vyrazila dech… Začali řešit nápravu, rozložení kol a celkové jízdní vlastnosti daného auta. Ptáte se proč mě to tak zarazilo, když studují na automobilce? Odpověď je prostá: studují obor, na kterém je praxe až příští rok…V duchu jsem přemýšlela jestli se jen nechtějí vytáhnout před ostatními, ani by mě to nepřekvapilo. Takto to šlo u každého auta co jsme potkali. Má nálada, i přes nesnesitelné vedro, klesala na bod mrazu. Avšak poté přišlo vysvobození, alespoň to jsem si v tu chvíli myslela. Pavilon. Krásný, prostorný a klimatizovaný pavilon. Jaká úleva a štěstí mě pohltilo, když jsme vstoupili dovnitř. Radost ovšem zmizela ve chvíli, kdy jsme potkali první hostesku. Krásnou, štíhlou, opálenou brunetku v koženém kostýmku, který více odhaloval než skrýval. Kdybychom byli v komixu, klukům by začali lítat oči z důlku a začali by výt. Ovšem v komixu nejsme takže jejich reakce byly různé hlášky na její vzhled, raději je sem nebudu ani vypisovat nebo budu muset použít cenzuru… Poté začali kroužit po pavilonu jako supi, aby si ji mohli vyfotit, nebo ještě lépe se s ní… Avšak ani jeden jí nic neřekl a ani ji nepožádal, aby si ji mohl vyfotit. Tak to po 4 neúspěšných kolečkách vzdali a k mé velké radosti jsme se odebrali na smluvenou schůzku k Rotundě.












