close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hermiona - část 22.

15. června 2008 v 19:20 | Pluviassol |  → Hermiona (moje povídka)
Tady máte další pokráčko, možná sem dneska večer kolem 22:00 hodím i další část... =o) tak se zatím mějte... =o)




Když přišli do hradu namířil si to Harry do Velké síně, Hermiona šla poslušně za ním ale v nitru duše se bála toho, co ji ve Velké síni čeká. Když vešli dovnitř takřka všichni už tu byli, dalo se říci, že čekali na ně. Hermiona se rozhlédla po místnosti a do očí se jí vhrnuli slzy. Byl tu pořád ten kulatý stůl a vše bylo laděno do černé. Oči přítomných se na ni upřeli s nečitelným výrazem ve tváři. Hermiona sklonila hlavu a podívala se na zem před sebe, ani si neuvědomila, že se opět rozešli. Harry ji dotáhl k místu, kde seděli všichni její přátelé, mlčeli, když přišli. Jako by měli strach mluvit. Hermiona se posadila mezi Peggi a Rona. Ten se na ni sklíčeně podíval a zničehonic ji objal. Neuvědomila si, že zase pláče. Jakmile si ji Ron přitáhl k sobě rozvzlykala se. Cítila jeho vypracovanou hruď, jak se zvedá s každým nádechem a pomalu klesá s výdechem. Cítila, jak ji jeho ruce svírají do pevného objetí, jeho rty ve vlasech jak si pomalu razí cestu k temenu. Přitiskla se k němu blíž, nejblíže jak to jen bylo možné, nechtěla ho pustit. Jakoby to byl Viktor, který ji přišel naposledy obejmout, pomyslela si. Tato myšlenka u ní vyvolala záchvat nečekané hysterie a rozvzlykala se ještě více. Ve Velké síni všichni mlčeli a taktně se dívali stranou, byly slyšet pouze Hermioniny vzlyky.

"Šš, Hermiono, šš," konejšil ji Ron a něžně hladil po zádech. Hermiona se snažila uklidnit ale nešlo to. Připadala si náhle tak prázdná, bez Viktora. Jakoby si vzal kousek jí s sebou, kousek jejího srdce. Bolest, která ji pohltila byla horší než jakákoliv fyzická bolest, nejhorší bolest jakou doposud zažila.

"Hermiono," promluvila tlumeně Peggi a pohladila ji po vlasech. "Jsi si jistá, že to zvládneš? Nechceš, abychom tě odvedli do společenské místnosti a dělali ti tam společnost? Pokusili se tě přivést na jiné myšlenky?"

"N-e," podařilo se vyslovit Hermioně. Pomalu se uklidňovala, Ron jí velice pomáhal, po chvíli byla schopná podívat se mu do tváře. Ta bolest, kterou tam viděla ji zaskočila. Ale byla to jiná bolest než ta její, nesla v sobě určitý podtón, kterému nerozuměla. Ron ji odmítal pustit, přesto uvolnil jednu ruku z jejích zad a něžně jí setřel hřbetem ruky slzy z tváří. Hermiona se mu po celou dobu dívala do tváře. Nakonec si sedla čelem do středu stolu a čekala co se bude dít. Ron nebyl ochotný ji pustit, jednu ruku ji omotal kolem pasu a přitáhl si ji co nejblíže ke svému boku, druhou rukou ji chytil za její studenou dlaň a přitáhl si ji k obličeji, tam ji chvíli podržel a poté ji spustil a také se zadíval do středu stolu. Tam už stál profesor Brumbál připravený k proslovu.

"Vážení přátelé," promluvil procítěně profesor Brumbál, i když mluvil tiše Hermiona sebou trhla. "Před pár dny nás opustil kamarád, přítel, bratr, bratranec, vynikající hráč, a především skvělí člověk - Viktor Krum. Nyní nechci nikoho obviňovat z jeho smrti ani nikomu nic vyčítat, dnes ne. To je také důvodem, proč tu máme kulatý stůl místo obvyklých, dnes jsme si všichni rovni, nehledě na kolej, nehledě na to zda je to žák nebo učitel. Opustil nás jeden velice mladý člověk, který toho měl ještě mnoho před sebou, vyjádřeme společně soustrast jeho rodině, přítelkyni, kamarádům. Věnujme mu prosím minutu ticha, při níž na něj budeme vzpomínat a modlit se za něj, prosím postavme se a v tichosti vzpomínejme."

Všichni se najednou začala zvedat ze židlí, bylo slyšet pouze skřípání židlí po podlaze. Hermiona si povzdychla a prosebně se podívala se na Rona, byla moc vyčerpaná na to, aby se dokázala postavit sama. Ten pouze přikývnul a pomalu odsunul její židli a pomohl jí na nohy. Přitáhl si ji k sobě, stále ji pevně svíral kolem pasu, netušila jestli proto, aby nespadla nebo z jiného důvodu. Rozhlédla se po ostatních. Všichni mlčeli, hlavy skloněné, pohledem probodávali stůl pod sebou. Hermioniny oči zabloudily k Veronice. Opírala se o nějakého spolužáka a plakala, nedívala se na stůl jako ostatní ale bloudila očima po místnosti. Jejich pohledy se setkaly, na chvíli to vypadalo jako by s Hermionou soucítila, pak ale sklonila hlavu a zase se rozvzlykala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Upiirek | Web | 15. června 2008 v 19:24 | Reagovat

=,,) bééé... je to smutný, ale krásný pokračování... teď už nikdy nebudu schopná číst Ohnivý Pohár, aniž bych si na tohle vzpoměla =) a kolik podtextu je v Ronově objetí? abych se odvedla na veselejší myšlenky...

2 Pluviassol | Web | 15. června 2008 v 19:31 | Reagovat

no a ještě není smutku konec... xD no to nevím, uvidíš, asi až tak v 17 části to myslím je... xD promiň víc fakt prozradit nemůžu.... xD

3 Pluviassol | Web | 16. června 2008 v 13:53 | Reagovat

ježiš ne 17 ale 27 ja se nějak upsala... xD

4 Kolda | E-mail | Web | 16. června 2008 v 20:41 | Reagovat

ha, párkrát restartovat počítač pomohlo a máte mě tady!!!!!!!!!!!!!!! já sem včera malinko už usínala a tak jsem si tohle nechala na dnešek a ani newíte, jak sem zuřila, když se mi nic nechtělo otevřít! Ale už je to fpoho a já du rychle číst dál! Bylo to smutný, ale strašně hezký, jak si ji Ron k sobě tolik tiskl =*

5 Pluviassol | Web | 16. června 2008 v 20:55 | Reagovat

=o) myslím, že vás 27 část velmi, velmi potěší... xD

6 Kolda | E-mail | Web | 16. června 2008 v 21:22 | Reagovat

fakt?? tak na co čekáš? honem sem s ní! =D

7 Pluviassol | Web | 17. června 2008 v 6:44 | Reagovat

no to víš, že jo... xD jen si hezky počkej!!! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama